Střípky Sváru (kapitola jedenáctá)
Celé dny se Janis probíral listinami Druhého věku. Učil se chápat rozdíly mezi krenevským a sahíjinským chápaním světa. Za starorodých hlučel Palác neustálým rámusem, zatímco teď tu bylo ticho, panoval tu systém a řád. Tehdy to ještě nebyl Palác Protokolu, ale jen Palác Nejvyššího.
Skřetové utiskovaní netreby si na úsvitu dějin nevymodlili krenevy, ale jediného Kreneva. Jedině Senedon byl jejich prvním a skutečným bohem. Byl samojediný a byl nesmírně silný. Jeho osobnost byla velmi komplikovaná. Protože mu bylo za oponou smutno, vytvořil si dvanáct dětí ze sebe samého včetně Evony, kterou si později vzal za ženu. Všichni další krenevové jsou potomky této první krvesmilné generace, jsou tedy potomky geniálního Senedona.
V mladších sahíjinských textech Janis už několikrát narazil na názor, že se Senedon ze své obrovské moci zbláznil. Sahíjinští badatelé se škodolibým zadostiučiněním došli k závěru, že příbuzenské sňatky mezi vládnoucími krenevy se projevily na inteligenci jejich potomků. Z toho sahíjinové regulérně odvodili teze o své nadřazenosti.
Hlavním stavebním kamenem teze o oprávnění sahíjinů ovládnout Teneris, ovšem vycházely z faktu jejich zrození. Sahíjiny si smrtelníci vymodlili v celém houfu, aby zatočili s krenevy a sahíjinové to očekávání beze zbytku naplnili. Proto jsou sahíjinové ke správě Tenerisu povolanější...
Janis měl sice k sahíjinské tezi o nadřazenosti spoustu výhrad, ale zatím nenacházel žádné skálopevné argumenty, kterými ji mohl rozporovat.
+++
Janis byl jako na jehlách. Dny plynuly a on nikam nepostoupil. Trepena ve stanovené lhůtě opět nepřišla, nejspíš zase naháněla Erijena po zšeřelých chodbách morfenského paláce. Potřeboval si promluvit s Vivon, aby z ní dostal, kam mohli Tyneon s Henrexem uschovat žezlo. Ale už pochopil, že Sahíjinové se v soukromí až na oficiání příležitosti vzájemně příliš nestýkají. O to častěji chodil studovat písemnosti do archivu Paláce Protokolu. I samotný pobyt poblíž Paláce Protokolu dával naději, že natrefí na nějakou příležitost.
Rozvaloval se v křesle ve studovně a mžoural do překladu hustě tištěného pojednání o zborcených dimenzionálních branách v periferii systému He-ee. Autor se snažil dokázat, že hroucení zavedených koridorů souvisí s klesající dynamikou metaprostoru. Tvrdil, že ona univerzální legenda o Perweonově kotli, pod kterým oheň dávno vyhasnul, a pohyb světů v soustavách se proto zpomaluje, může mít reálný podklad.
Janis žil vždycky v dojmu, že ta legenda pochází z Tenerisu. Chyba. Znají ji snad ve všech kulturách metasystému. Perweona nazývají Phuervonem, jinde Per-r-weonem. Obilnina, kterou Perweon vhodil do kotle je někde prosem, jinde thu-sanem, v některých systémech nahrazují obilí jedlé hlízy. Mohlo by to znamenat, že kdysi skutečně jakýsi Perweon existoval? Mohla by být pravdivá i hrozba, která z legendou souvisí? Že světy jsou v pohybu jen díky setrvačnosti, a protože je kotel ještě horký? A jak kotel chládne, pohyb se stále více zpomaluje?
Kromě tohoto pojednání v knihovně našel desítky dalších na obdobné téma. Někteří akademici názor, že svět se zpomaluje, absolutně vyvraceli, jiní s ním opatrně polemizovali. Co Janise zaráželo, že všichni až na toho posledního to byli teoretici. Badatelé, co sedí na zadku a vymýšlejí hypotézy jen proto, aby se mohli o čem hádat.
Jak se venku setmělo, osvětlovací tělesa na stropě se samovolně rozsvítila. Všude kolem panovalo mrtvolné ticho.
Zaklapl knihu, odložil ji na stolek a přistoupil k oknu. Vedlo na náměstí s fontánou. Přes park měl výhled na Sebassův dům s věžemi a parkem místo střechy. Šikmo napravo stál Ixonin palác. Jeho okna byla dnes temná. Bohyně asi řádí někde za oponou…
Už se chtěl přemístit na matčin ostrov, když jej vyrušil dutý náraz a vyjeknutí. S jistotou, že je to Lijana, se ani nenamáhal otočit. Ty její přepady by se mu mohly v budoucnu vymstít. Jak jí jen naznačit, že jsou prostě chvíle, kdy chce být sám? Potlačil nevoli a nasadil neutrální výraz. „Měl jsem za to, že dohlížíš na kewendonské dostihy.“
„To jsem já, Trajanisi.“ Rozechvělý hlas opravdu nepatřil Lijaně.
Bohyně Plodnosti vypadala, jako by ji někdo prohnal roštím. Světle zelené šaty pomuchlané a přepásané sepranou roztřepenou šerpou, vlasy stažené do ohonu, jindy bledá tvář zářila nachem, oči jí těkaly, jako králíčkovi, kterého vhodí do hadí klece.
„Nechceš se posadit?“ vybídnul ji.
Roztržitě přikývla.
„Co se děje, Ixono?“ zeptal se, když se oba usadili.
„Jsem těhotná,“ vybafla.
Překvapeně zamrkal. Z jejího tónu vycítil prvky tragiky, ale také stopu pýchy a radosti. Nechápal to. On s ní přece nic neměl. „Gratuluju,“ řekl. „Ale proč s tím jdeš za mnou?“
„To dítě čekám s Ternakem.“ Bohyně nasadila sveřepý výraz připravená, až ji Janis zasype výčitkami. Ale on mlčel. Tak pokračovala: „Hledala jsem ho u Ikbaly, ale nemohla jsem ho najít. Tak jsem se vtělila do její komorné a zjistila jsem, že ta mrcha poslala Ternaka k Erijenovi.“ Ixona zatřásla hlavou a zapitvořila se. „Na půl roku. Déle by prý bez něj nevydržela...“
„No a dál?“ zamručel Janis.
„Šla jsem za ním.“ Ixona zaťala pěstičky, její oči byly jako talíře. Vztek s ní přímo sálal. „Bylo to děsivé. On...uklízel prasečí hnůj! Můj Ternak! Starorodý bůh Povětří po kolena v prasečích...“ Zalapala po dechu, jako by nebyla schopna to slovo vyslovit.
„Sračkách,“ dopověděl za ni mrazivým tónem Janis. „Čemu se divíš? To je Erijenův obvyklý způsob nápravy. To a ještě bití.“ A neradno zapomínat na stahování kůže. Erijen má zvláštní zálibu v pletení bičů ze stříbrné kůže. Jenže to si Janis vzhledem k Ixonině rozpoložení nechal pro sebe.
„Ternak nebyl rád, že jsem za ním přišla,“ pokračovala Ixona. „Pokoušel se mě odehnat, ale já se nedala. Bylo to neskutečné. V tom smradlavém chlívku jsem se mu omluvila. Ale on mi řekl, že je to v pořádku. To on se prý musí omluvit mně. Už celých dvě stě let nedělá nic jiného, než na mne myslí. Řekl mi, že mě nejdřív nenáviděl. Potom pochopil, jak byl zlý a hloupý.“
„To je dobře, že jste si to vyříkali,“ poznamenal Janis.
„Pořád mě posílal pryč. Nechtěl, abych načichla.“
„No jo,“ přitakal kousavě Janis, „co bys tam taky dělala? V chlívku?“
„Naštvala jsem se,“ zasyčela, „přenesla jsem ho k řece a vhodila ho do vody. Prskal a nadával. Pak jsem skočila za ním...
Od té doby tam na mě vždycky před svítáním čeká. Ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná. A on…přísahal mi, že je na tom stejně. Dokonce i při tom, co musí dělat u Erijena… Ale to ti povídám. Už to dál nesnesu. Miluju ho. Chci být s ním.“
Janis vážně přikývnul. „Ikbala se ho lehce nevzdá. Má oporu v zákoně i v Protokolu.“
Ixona si srdceryvně povzdechla. „Ternak tvrdí, že Ikbala mne jakožto svou bohyni poslechne. Že postačí, když jí nařídím, aby ho od Erijena vyzvedla a přeřadila na jinou práci. Že bude klidně tahat pluh nebo pracovat v dolech. Cokoliv, jen když se dostane z jejího harému.“
„To zní rozumně,“ připustil Janis.
„Jenomže mně se to nelíbí!“ zakvílela. „Už si vytrpěl dost. Je to otec mého dítěte. Když jsem mu navrhla, že se pokusím příbuzné požádat, o jeho přesunutí za oponu s odůvodněním na scelení rodiny, byl zásadně proti. Řekl, že on není zrádce jako Vivon. A že s výbavou, jaká by mu zůstala, by mne nedokázal ochránit ani před obyčejným démonem. Že by se musel před naším synem stydět!“ Rysy jejího obličeje zjihly. Obdařila Janise šťastným úsměvem. „On to, totiž, bude chlapeček,“ dodala. Ač byla utrápená, vypadala v té chvíli moc krásně.
Janis se zamýšlel nad důsledky. To vlastně není tak špatné. Jen, ať se ty dvě rasy mezi sebou promísí. Seneda určitě pukne vzteky.
„Ternak prohlásil,“ pokračovala Ixona se slzami na krajíčku, „že dokud se situace nevyřeší pro všechny Krenevy společně, musí zůstat tam, kde je. Že nevymění jeden polštář za druhý! Nechápu, jak to může srovnávat! Ledaže by mne nemiloval tak moc, jako já jeho!“ Bohyně se rozplakala.
Janis vstal. „Ovšemže tě ten pitomec miluje, ty bláhová,“ zavrčel. „Kdyby tě chtěl jen využít, aby se dostal přes oponu, asi by se tomu teď, když mu to sama nabízíš, tolik nebránil, že? Má prostě své zásady. Královny se ho pokoušely pokřivit, ale on se udržel. Radši bude otrokem s nadějí na šanci pro všechny, než trpěným exotem druhé kategorie v Jingivonu. Jeho stanovisko naprosto chápu. To dítě byl tvůj nápad, že ano?“
Rozpačitě přikývla. „Chvilku se cukal, ale nakonec…jsem ho udolala. Jsem těhotná!“ Rozzářila se. „Už to není zakázané… Naše dítě nikdo zabíjet nebude. Ale co mám dělat s Ternakem? Řekl mi, že u Erijena se cítí líp, než u Ikbaly. Věřil bys tomu?“
„Erijen je sice úchylný hovado, ale ano, věřím, že u něj je to pro Ternaka lepší. Neříkal Ternak nic o Direnovi? Víš, koho myslím?“
„Ach, jistě,“ Ixona se ošila. „Ravensův syn. Krenevský král. Ternak říkal, že ho Erijen za trest ponořil do sudu s octem, protože se scházel s nějakou cizí démonkou.“
Při vzpomínce na sud se Janis otřásl. Co tam ta Trepena dělá, že to dopustí? Do octa Erijen namáčel Ravense před tím, než z něj sedřel kůži. Nemůže Erijenovi dovolit, aby Direna takto mučil. Uchopil Ixonu za ramena a řekl: „Dokázala bys mě přenést přes oponu?“
Její tvář se zavlnila zděšením. „To nevím,“ vydechla. „Můžeme to zkusit.“
Vzala Janise za ruku a podlaha se pod nimi propadla. Růžovou mlhou se řítili směrem k duhově zabarvené do nekonečna se táhnoucí stěně. Dorazili k ní tak rychle, že od chvíle startu se Janis nestihnul ani nadechnout. Ve chvíli kontaktu, kdy měli projít skrz, je opona od sebe odmrštila, jako kdyby dopadli na trampolínu. Ixona vztekle zasyčela, když je to vrátilo zpět.
Oba skončili tam, kde začali. Ocitli se rozláclí na podlaze ve studovně Paláce Protokolu.
„Sakra,“ zaklel, když Ixoně pomáhal sebrat se z podlahy. „Nestalo se ti nic?“
„Snad si toho nikdo nevšimnul,“ zamumlala bohyně, zatímco si upravovala pokrčené šaty.
„I tak děkuju,“ řekl naštvaný Janis.
„Mohla bych tam jít sama a Erijena trochu postrašit,“ řekla bojovně.
„Jo, a on bude žalovat u Henrexe,“ řekl Janis. „Mysli na dítě a na Ternaka. Ale až budeš s Ternakem zase mluvit, pověz mu, ať té démonce, co ji viděli s Direnem, vyřídil, že s ní chci mluvit.“
„Proč? Co zmůže nějaká démonka? Nejspíš je to nějaká známá z jeho starých časů...“
Janis byl na vážkách, co všechno by měl Ixoně prozradit. Vzhledem k tomu, jak je Ixona užvaněná, by na ni s Trepenou chodit neměl. „Nikdy nevíš,“ řekl váhavě.
+++
