Střípky sváru (kapitola dvanáctá)
Janis seděl na větvi vysokého jasanu a sledoval přes palouk Vivon pobíhající s pálkou po hřišti upraveném ve stínu Henrexovy věže. Stavba o strohém obdélníkovém půdorysu vypadala jako štíhlý trámec zabořený v terénu. Nepřipomínala nic z toho, co dosud viděl. Slyšel, že Henrex se tři tvorbě inspiroval architekturou z ciziny a nejspíš to tak skutečně bylo. Věž se vypínala nad údolí a leskla se stovkami oken, ve kterých se odrážela krajina Dračí pahorkatiny. Maskovaný listovím byl Janis dost daleko, aby si ho Vivon nevšimla a přece dost blízko, aby k němu dolehl její smích. Tmavovlasá vysoká žena, se kterou Vivon hrála, se pohybovala plynule a elegantně jako med stékající ze lžičky. Vivon oproti své protihráčce po hřišti poskakovala jako čestvě narozené kůzle. Obě měly na sobě tuniky a kalhoty těsně obepínající jejich křivky a obě, i když každá jinak, vypadaly skvěle. Šmíroval tu už druhým dnem a sledoval Vivonin denní režim. Nebude to trvat dlouho a najde si příležitost, jak s ní promluvit.
Dole cosi zašelestilo. Janis se neklidně ošil, když spatřil hřbet chlupaté šelmy plížící se v podrostu. Velká šedo-černě žíhaná kočka vyskočila v plavném oblouku z mlází a měkkou chůzí nakráčela k jeho stromu. Zatajil dech, doufaje, že ho nezvětří. Jenže pruhovaný panter se zvedl na zadní, opřel se prackama o kmen a zaťal drápy do kůry a očima barvy dozlatova usmažených koblih se podíval přímo na Janise.
„Hlavně neřvi,“ zasyčel Janis a hupsnul dolů. Kdyby kocour v poslední chvíli neuskočil, byl by mu dopadl přímo na záda.
Chlupatá kočičí silueta se rozmlžila a zase ztuhla do lidských tvarů. „Trajanis z Grenedonu,“ zamručel Dewi-tan. „Co tu děláš?“
„Co ty tu děláš?“ vyjel na něj Janis v přesvědčení, že nejlepší obrana je útok.
„Jsem u Henrexe na svačině,“ odpověděl brůss. Pohodil hlavou ke vzdáleným postavám na hřišti. „Se sestrou.“
„Tak co děláš tady v lese?“
Dewi-tan se potutelně usmál. „No, díval jsem se z balkonu na Kerris a Vivon, jak jim to jde. A zdálo se mi, že na stromě v lese vidím nějakého divného ptáka. Docela dost se o ptáky zajímám. U nás doma jsme je vyhubili... No a našel jsem tebe.“
„Kde je Henrex?“ vyhnul se Janis znovu otázce.
Brůss měkce mávl paží k obloze, na které se mlhavě rýsovala vlákna sítě. „Na chvilku se omluvil. Nějaké zauzlování v síti... Býváme tu často. S Vivon a Henrexem se jeden nikdy nenudí. Nechceš ty dvě pozdravit? Určitě to bude lepší, než je sledovat zpoza...jasanu.“
„Nesledoval jsem je,“ ohradil se upjatě Janis. Ukázal směrem k obzoru, kde se tyčila hradba Netrebského pohoří a mezi mraky se každou chvíli mihla dračí sileta máchající křídly. „Pozoroval jsem dračí teritorium. Před chvílí jsem sledoval svatební námluvy.“
„Lepší výhled je z balkonu mého apartmá v Henrexově věži,“ řekl bezelstně Dewi-tan. „Nechceš se podívat odtud? Při skleničce se sleduje líp, než z větve.“
„Nemáme s Henerexem právě nejlepší vztahy,“ přiznal naježeně Janis. „A kvůli zálibě se nebudu vnucovat do jeho příbytku. Vlastně bych ocenil, kdyby ses mu o mě nezmiňoval.“
„Budiž,“ prsknul kocour. Jeho jantarové oči všetečně zářily. Nevypadal, že by na tu průhlednou povídačku o dracích skočil, ale nechal to být. „Zítra ráno se s Kerris vracíme do Jingivonu. Co kdyby ses u nás stavil? Na večeři? Ty rád draky a já zase ptáky. Třeba přijdeme na to, že máme něco společného...“
Janis neměl kdovíjaký zájem ztrácet s brůssem čas, ale způsob, jakým formuloval své pozvání ho zaujal a zneklidnil. Taky jej napadlo, že by se mohl k Vivon dostat přes kocourovu sestru, když se ty dvě spolu kamarádí...
+++
Vrátil se na Grew. Bylo pozdní odpoledne. Ráno matce řekl, že bude s Lianou a Lijaně už předevčírem namluvil, že bude pomáhat matce v Plamenném moři. Nechtěl čelit matčiným otázkám, co s Lijanou dělali a jak se měli. Šel do zahrady a položil se do trávy. Sledoval, jak se nebe barví do fialova a do tmavomodra. Pozoroval první hvězdy a hlavou mu vířily chaotické myšlenky.
Nejspíš usnul. Vzbudil ho vzdálený rámus linoucí se od domu. Spěchal. Už zdálky slyšel matčin pronikavý hlas.
„Jak to, že se ještě nevrátil? Co jsi to za strážce, že nevíš, kde se celé dny zdržuje?“ burácela. Ozvala se rána a vzápětí tlumené zachroptění. Následoval několikahlasný jekot démonek. Vzduchem zavanula spálenina.
Janis se rychle přenesl do haly, z níž prchaly vyděšené démonky. Grewina celá v plamenech se zlověstně tyčila nad Cinetem sraženým na kolena v troskách robitého stolku. Polovinu tváře měl démon zčernalou a rozpraskanou, oči mu zapadlých důlcích žhnuly.
„Svěřila jsem ti to nejcennější, a tys to nedokázal uhlídat! Ó, jak krutě jsem se v tobě zklamala!“ prskala bohyně. Byla jako zběsilá. Od žáru, co z ní sálal, zhědly a zkroutily se rostliny v květináčích, záclony a závěsy už doutnaly.
Tak dost!“ křikl Janis.
Sklonil se k dezorientanému démonovi, chytil ho za předloktí a táhl ho nahoru. To, jakým způsobem si máti vylévala zlost, ho znechutilo. Kdyby ji neznal i jinak, nechtěl by s ní mít nic společného. „Cinet za nic nemůže!“ vyštěkl, aniž by se na matku podíval. „Jak vidíš, v pořádku jsem se vrátil.“
Grewina až tehdy skrze opar vzteku zaznamenala jeho přítomnost. „Trajanisi,“ vydechla. „Jsi v pořádku.“ Plameny zhasly, žár polevil. Bohyně se unaveně zhroutila na mírně ožehlé kanape.
Janis se podíval na Cineta. Jeho tvář byla zkroucená bolestí, ale stál rovně jak jasan. Janis mu opatrně na obličej přiložil ruku a napřel do zpáleniny tvořivou vůlí. Drsné okraje rány usychaly a opadávaly, vzápětí se pod nimi objevila růžová kůže. „Běž se převléct,“ řekl mu mdle. „A pak na mě počkej v mých pokojích.“
Démon beze slova přikývnul a šel.
„Co to mělo znamenat, máti?“ zasyčel Janis.
„Zastavila jsem se u Erix,“ ozvala se vzpurně Grewina. „A koho jsem potkala? Lijanu. To nevinné stvoření, když mě uvidělo zajásalo, že jsme ty a já tu práci v Plamenném moři už dokončili. A hned se ptalo, kde ses zdržel... Ať už ses potuloval kdekoliv, Cinet tě neměl nechat odejít samotného! Zvlášť ne teď, když Sebass něco peče. Chodí po příbuzných a klade divné otázky. Ptá se na tebe, a pak na nějakého tajemného bahnivce. Nikdo neví, co tím sleduje. Proto jsem Cinetovi důtazně přikázala, aby tě s výjimkou, kdy trávíš čas s Lijanou, nepouštěl z očí.“
„Budiž,“ řekl skřípavě Janis, jak slova drtil mezi zuby. „Ovšem tvá reakce vůči němu byla zatraceně přehnaná.“
„Měla jsem o tebe strach,“ šeptla uraženě. „Vrátím se od Lijany, ptám se ho na tebe a on mi řekne, že jsi s Lijanou. Prostě mi ruply nervy.“
„Řekl jsem mu, že budu s Lijanou. Nechtěl jsem, aby ti musel lhát, tak jsem radši lhal já,“ řekl Janis. V skrytu duše věděl, že mu na to rande s Lijanou Cinet neskočil, ale to matce vyprávět nebude. „Občas prostě musím řešit věci, u kterých nikoho jiného nechci. Vůbec to nebylo poprvé, co jsem se potloukal sám. Jenom jsem měl předtím štěstí,“ trpce se ušklíbnul, „vlastně Cinet měl štěstí, že sis toho nevšimla.“
Grewina urputně potřásla hlavou. „Nesnaž se mi něco vyčítat! Dělala jsem jen to, nač mám plné právo. Ten věrolomník dobře věděl, že ho potrestám, když to zjistím. Však jsem ho několikrát varovala! Je to můj démon, já jsem jeho bohyně. Je povinný na slovo poslouchat. A místo toho se dá tebou utáhnout na vařené nudli!“
Janis se posadil na krajíček křesla a zajel si rukama do vlasů. Nemělo cenu Grewinu přesvědčovat, že Cinet není takový prosťáček, za jakého jej má. Ovšem její výlev o vlastnictví jiné dýchající osoby ho vyděsil. Až nepříjemně mu připomněl Ikbalu Daresijskou. Přesně tak se přece královna vyjadřovala o svém krenevském otrokovi, Ternakovi. Janis za svůj život udělal spoustu sviňáren. Hlavně, když pracoval pro Gwena. Ale nikdy, opravdu nikdy, osobně nezneužíval své moci vůči slabším. Kdysi byl bezmocný sirotek. Až moc dobře si pamatoval, na žádostivé oči těch kupců, kteří se ho ujali, ale už plánovali, jak ho prodají. Stále se budil z děsivých snů, ve kterých se mu vracely vzpomínky z doby, kdy dělal plavčíka na lodi plné hrdlořezů a pederastů. Měl v živé paměti hladem a dřinou prosycený úsek, kdy pracoval ve stájích. Věděl, jak hořce a kysele páchnou nikdy neprané slamníky v zatuchlých a studených noclehárnách na Trnitém ostrově. Bohyně Smrti a paní Plamenného moře by tomu měla rozumět. Zvlášť, když ztratila milovaného muže a dítě. Ale nebylo tomu tak. A Janis měl obavu, že jí to nedokáže vysvětlit.
„...možná to není špatný nápad. Kdybys na čas odešel studovat někam ven,“ řekla zamyšleně Grewina.
„Promiň,“ vydechl. „Neposlouchal jsem tě. Co jsi říkala?“
„Že se postarám, aby ses držel Sebassovi z cesty. Když jsem zjstila, že ses od večera nevrátil, vážně jsem si myslela, že se něco semlelo! Měla jsem o tebe takový strach! A ten idiotský Cinet místo aby tě hlídal, sedí nad knížkami a civí do blba! Tolik mě provokuje, jak laxně na tebe dohlíží! Nejspíš proto je tak nedbalý, že si tě už dosyta užil. Viděl tě vyrůstat, zatímco já...“
Janis nevěřil vlastním uším. Matka používala typicky ženskou logiku. Protože ho Cinet přes dvacet let věrně hlídal, zatímco ona nemohla, bude za to Cinet po zásluze potrestaný. Grewina nikdy nepochopí, že Cinet se jen snažil nebýt dotěrný. „Pokud tě Cinet skutečně tolik irituje,“ řekl bezbarvě, „tak mi ho dej.“
Grewina přivřela oči do tenkých škvír. „Pokud odejdeš na studia, bude se ti hodit komorník. Klidně si ho vem.“
Janis dal stranou poznámku o studiích. „Takže mi ho skutečně dáváš?“
Grewina zkřivila rty. „Stvořila ho tvá babička. Je ti mnohem víc oddaný, než kdy byl mně. A svou původní práci by už zpátky nedostal, když ji dělá Weyna. Takže ano, je tvůj.“
„Díky, máti,“ zaševelil. „Slibuju, že s ním budu zachátet tak dobře, jako kdyby byl můj vlastní.“
+++
