Střípky sváru (kapitola dvacátá první)
Přenesl se do Jingivonu k Palác Protokolu. U širokých trojkřídlých dveří budovy se vlnil dav démonů. Některé Janis znal od vidění. Vesměs tajemníci a pobočníci. Vypadalo to, že nemají na rokování uvnitř povolený přístup. Janis si mezi nimi razil cestu, ale než se dostal ke vchodu, někdo ho chytil za rameno. Otočil se a uviděl Cineta bok po boku s Kerris. Cinet pohodil hlavou směrem k parku a mlčky ho tím směrem táhnul.
„Tak jste tu zprávu zachytil, můj pane?“ Janis pochopil, že Cinet předpokládá, že se výzvu ke slyšení doslechl ze sítě, takže přikývnul. Až teď si uvědomil, jak bylo divné, že na něj u matčina domu nikdo nečekal, když se všeobecně vědělo, že Janis drby ze sítě poslouchá jen zřídka. Démon ho dál držel a manévroval s ním dál mezi stromy a keře. Jeho obvykle neutrální tvář nyní brázdily obavy.
„Co to, sakra, děláte, vy idiote?“ naježil se Janis, jakmile zmizeli z dohledu. Na takové jednání byl dost alergický ještě z Tenerisu. A Cinet měl u něj vroubek za to, že ho celé roky z povzdálí hlídal a špehoval, aniž by mu cokoliv řekl.
Démon se váhavě podíval na Kerris a pak se obrátil k Janisovi: „Jste si jistý, můj princi? Jste si vážně jistý, že tam chcete jít?“
„Samozřejmě,“ zavrčel Janis.
„Chtějí vás dostat na kolena,“ řekl úpěnlivým tónem Cinet. „Obviňují vás z velezrady a spiknutí. Buď vás zavřou do vězení, nebo vydají Alianci.“
„Já to tak tragicky nevidím,“ ohradil se Janis.
„Vaše paní matka ano. Proto jsme vymysleli plán.“ Démon pokynul směrem k zarputile mlčící Kerris a povzbudivě se usmál: „Tady Kerris a její bratr nám pomohou. Když hned teď půjdete za Mrrau a požádáte o ruku jeho sestry, on vám ji slíbí. Okamžitě odcestujete na Brussedeu a jako snoubenec Kerris obdržíte tamnější občanství. I kdyby o vás pak sahíjinové požádali, brůssové vás nevydají. Na to jsou příliš hrdí. Aliance se tak snadno odradit nedá, ale i tady platí, že se jim nesmí dávat najevo slabost. Démonova bledá tvář mírně zrůžověla: „Já půjdu s vámi a o ty byrokratické detaily se postarám.“
Janis se podíval na Kerris a pak Cineta. Kerris se tvářila jako sopka, kterou těsně před výbuchem někdo zasypal ledem. Cinet zase jako kdyby se chystal chodit po rozpálených uhlících. Už předtím si všiml, že Cinet a Kerris k sobě mají podivuhodně blízko, ačkoliv se sami sobě, jeden druhému, i celému okolí snažili namuvit opak. I kdyby o té fintě se svatbou na pouhou minutu uvažoval, definitivně ho odradil pohled na ty dva a na to, jak jsou z celé situace nešťastní. Dvorně se Kerris uklonil. „Děkuji za nabídku, slečno. Jsem opravdu poctěn, ale přijmout ji nemohu. Ještě nemohu odejít a už vůbec ne takovým způsobem. Ostatně, bylo by vhodnější, kdyby o vás požádal můj pobočník. To on vzdychá, kudy chodí. Kvůli vám.“
Kerris otevřela ústa, ale než stačila něco říct, démon ji rychle předstihl: „To je vyloučeno! Pocházíme z odlišných společenských vrstev. Mrrau by se mi vysmál, kdybych za ním přišel. Co, vysmál? Nejspíš by se proměnil a vyrval mi střeva. A vůbec, jak vás to napadlo?“ překotně drmolil, zjevně zaskočený.
„Vidím, co vidím,“ ušklíbnul se Janis. „A nemám potřebu lézt ti do zelí.“
„Žádné zelí nikdy neexistovalo, ani existovat nebude,“ vypravila ze sebe zlostně brůssa. „Pouhá myšlenka, že bych já mohla chtít koťata s nějakým upjatým, neuctivým, arogantním...démonem, mi zvedá žaludek. A můj žaludek, ten jinak schroustne skoro cokoliv.“ Bylo vidět, jak je jí to téma nepříjemné.
„Děkuji za upřímnost, madam,“ zasyčel sžíravě Cinet. „Takové krásné přívlastky, kterými jste mě ozdobila... Zapíšu si je do deníčku k těm ostatním. Za dlouhých zimních nocí si v nich budu listovat. Zatímco vy budete provdaná za nějakého úspěšného, sdílného, uctivého a bezchybně vychovaného, ušlechtilého trotla, budu si připomínat, že jsem vlastně o nic nepřišel.“
Janis pokrčil rameny. „Fajn,“ zamručel, „jako bych nic neřekl. No, myslím, že u soudu už na mě čekají.“
Cinet se zatvářil nešťastně. „Vaše matka mi poručila, abych vás tam nepouštěl! Zabije mě, když se tam objevíte!“
„Tak to se budu dívat!“ zatetelila se Kerris.
„Koho mají oběsit, ten se neutopí,“ řekl Cinetovi Janis. „Tím jsem se řídil ještě jako vykladač.“ Obrátil se na Kerris, uchopil její ruku a políbil její štíhlé zápěstí. „Pokud bychom se na delší dobu neviděli, madam, přeji vám obezřetnou volbu, co se otce vašich koťat týká.“
Jamile její ruku pustil, křepce vyrazil k Paláci Protokolu. Už se neohlížel a nedbal, že za ním Cinet cosi volá... Mohl se spolehnout, že jakmile ty dva nechá osamotě, opět po sobě začnou dorážet.
+++
V polokruhovitě uspořádaném auditoriu stupňovitě se svažujícímu k soudnímu stolci, u kterého se hrbil zamračený Emdewon s kladívkem v sevřené pěsti, to hučelo podobně jako u včelího česna. Protože se sahíjinové navzájem přehadovali, komu kdo zasedl místo, bůh spravedlnosti bušil kladívkem do stolu.
Na podlaze z leštěných onyxových desek přímo pod podiem vystavená všem pohledům v posedu se skříženýma nohama spočívala Trepena s rukama svázanýma za zády. Na ústech měla nasazený ostře se lesknoucí kovový náhubek. Její rozcuchaná plavá hříva zářila, jak na ni oknem dopadaly sluneční paprsky. Seděla rovně jako svíce a zírala strnule před sebe, jako kdyby ani nebyla při smyslech.
Někteří Sahíjinové jako Smesmech s koleny zelenými od trávy, přišli prokazatelně přímo z Erixiny zahradaní slavnosti. Grewina se držela u Ixony, ale obě vypadaly stísněně. Kolem zdí, snad pro efekt, přešlapovalo deset ostrých hochů z Henrexovy stáje. Většina sahíjinů a jejich potomků vypadala, že si sezení v soudní síni užívá. Z jejich tváří čišela zvědavost a blahosklonnost. Jako v divadle...
Jakmile zpozorovali Janise ve dveřích, intenzita hluku vzrostla. Grewina viditelně zbledla.
Z první řady auditoria povstal Sluneční bůh Tyneon, blýsknul po Janisovi přísným pohledem a zamířil k Emdewonově stolu a posadil se vedle něj. Ze třetí řady se do uličky propasírovala Seneda. S důležitým výrazem nakráčela dopředu a přisedla si k Tyneonovi.
„Ticho!“ zařval hromovým hlasem Emdewon. „Promluví Sluneční bůh Tyneon!“ Rozhostil se klid jako v chrámu v pravé poledne.
„Zahájuji dnešní mimořádné šetření,“ řekl Tyneon. „Tebe, princi z Grenedonu,“ oslovil Janise, „vyzývám, aby ses posadil sem, na lavici svědků. Prozatím. Emdewon teď všechny seznámí s novými skutečnostmi.“
Janis vzal na vědomí, že mu Tyneon oslovením okatě připomněl jeho smíšený původ. Aniž by se podíval na matku, poslušně zamířil k lavici umístěné po pravici řečnického pultíku, za který se mezitím přesunul Emdewon.
„Konstatuji, že tento soud obdržel oznámení, podle kterého Trajanis, princ z Grenedonu, včera v noci v zahradě bohyně Erix napomohl ke zmizení stíhané osobě a tím zmařil výkon spravedlnosti. Při dalším šetření byla stíhaná nalezena na Grewu poblíž rezidence bohyně Smrti. Současně došlo k identifikaci stíhané. Bylo zjištěno, že se nejedná o neregistrovanou démonku, nýbrž již dříve zadrženou, mentálně postiženou a tedy smrtelně nebezpečnou riiberionskou bohyni věštby, Trepenu. Podotýkám, že jmenovaná byla z Riiberionu vypovězena. Dále podotýkám, že jmenovaná pobývala až donedávna ve vazbě pod dohledem boha Protokolu Sebasse. Až nyní vyšlo najevo, že z vězení uprhla...“
Emdewon musel prohlášení přerušit, neboť ho posluchači přehlušili zlomyslnými a uštěpačnými výkřiky. Většina z nich byla adresovaná Sebassovi a jeho liknavému zabezpečení vazby. Bůžek Protokolu se opíral o sloup až dole u stolu a zlostně koulel očima.
Po té, co se posluchači opět zklidnili, Emdewon pokračoval: „Dalším vyšetřováním vyšlo najevo, že Trepeně s útěkem pomohl někdo zvenčí. Vyvstalo důvodné podezření, že tohoto společensky nebezečného jednání se dopustil zde přítomný Trajanis z Grenedonu, syn bohyně Smrti.“
„To je absurdní!“ namítla ostrým hlasem Grewina. „Jaké máte důkazy?“
„Trsuahu!“ křikl Tyneon, než se stačila zvednout další vlna dotazů. Sálem se mihnul modrý blesk. Trsuah položil před soudní stůl šedivé chvějící se tělo. Janis v něm poznal repliku, kterou zanechal místo vysvobozené Trepeny v Sebasově vězení.
„To je... odporné!“ zhrozila se bohyně květeny Geneda.
„Myslel jsem, že patří k tobě,“ utahoval si z ní bůh fauny Rodonet.
„Důkaz tvořivých schopností Trajanise z Grenedonu,“ prohlásila spokojeně Seneda.
Mreon pochybovačně zamlaskal. „Něco takového snad…“
„Toto je replika bohyně Trepeny, kterou její spolčenec nechal v Sebassově vězení. Pravou Trepenu vysvobodil, změnil její exteriér a místo ní tam nechal náhražku. Vyrobil ovšem démonku, nikoliv bohyni. Stvořit bohyni totiž, jak všichni víme, nelze. Je s podivem, že si dotyčný tento fakt neuvědomil, protože by se to dříve či později provalilo. Ledaže by ve chvíli kdy repliku tvořil, skutečnou identitu originálu neznal.“
„Byl to Trajanis!“ vřískl Sebass. „Jedině on měl motiv! Osvobodil věštkyni a poštval ji na smrtelníky, aby je přinutil propustit krenevy! Navrhuji odsoudit ho za spiknutí, zločinné spolčení a velezradu!“
Všechny obličeje se stočily směrem k Janisovi. Když zůstal zticha, strhl se poprask. Trajanis je tu sotva pár týdnů! Něco takového by nedokázal!Ani nevěděl, že nějaká věštkyně existuje! šumělo z davu.
Emdewon zabušil kladívkem a pak s vážným výrazem ukázal na Lijanu: „Madam, mohla byste to, co jste včera večer řekla bohyni Senedě, zopakovat před přítomnými?“
Ljana vstala, otočila se přes rameno a setkala se s Janisovýma očima. Její tvář byla stažena úzkostí.
Janis pochopil, že bohyně už lituje, jak hloupě si pustila pusu na špacír.
Lijana nakráčela k pultíku a spustila: „Včera večer, když se nad zahradou mé matky objevily krixy, mého přítele Trajanise obtěžovala dost neomaleným způsobem jedna démonka. Trajanis ji odvedl pryč a za několik minut se vrátil. Měla jsem zlost. Otázala jsem se jej, jestli to náhodou není ta hledaná... Nemyslela jsem to vážně.“ Znechuceně se zašklebila a mávla rukou. „Urazil se a odešel. Napadlo mne, že ta démonka za ním přišla z Tenerisu, aby mi ho vzala. Mým domněnkám ještě nahrálo, že v poslední době se ke mně Trajanis choval nezvykle chladně. Jak jsem byla rozhořčená, postěžovala jsem si Senedě. Ale je to celé nesmysl.“ Ukázala na Trepenu pod pódiem. „Ta osoba, která s Trajanisem mluvila na slavnosti, nebyla tatáž, co tady ta, kterou krixy polapily v Grewinině zahradě.“
Smesmech se tlumeně rozchechtal a Erix vztekle trhala rameny. Seneda vstala a bez ohledu na nakvašeně se tvářícího Emdewona štěkla: „Ale včera v noci jsi mluvila úplně jinak!“
Lijana pokrčila rameny. „Uznávám, že to mohlo znít přesvědčivě, ale byla jsem rozrušená. A vůbec. Můj snoubenec nemá na takové intriky dost zkušeností. Jak by se dostal do vězení? Jak by mohl vědět, koho tam Sebass má? Nikdo z nás o cizí bohyni nic nevěděl. Ani na síti se žádná zpráva neobjevila...“
Janis zíral tupě před sebe a v duchu si nadával do idiotů, že si s Lijanou vůbec začínal. Podle toho, jak teď vypovídala, se zdálo, že už háže zpátečku, ale bylo tragicky pozdě.
Emdewon povstal a podíval se na Janise. „Co to bylo za démonku, která tě kontaktovala u Erix, Trajanisi?“
Janis se na něj líně usmál. „Kdo si je má všechny pamatovat? Chtěla pusu, tak ji dostala. Když už jsme ale tu, zajímalo by mě, proč byla ta cizí bohyně vlastně uvězněna.“ Ukázal na dřepící Trepenu. „Pojídala novorozeňata? Plašila Mreonovi jeho Mračné koně? Nebo zapalovala tetince Senedě sklady záclon? Čeho se tato cizí bohyně vlastně dopustila? A proč je s ní nakládáno tak nedůstojným způsobem?“
„To není předmětem tohoto šetření, chlapče,“ houknul protektorským tónem Tyneon.
„Správně,“ navázal Emdewon. „Tento soud má za cíl prošetřit, jak a za jakých okoností se Trepena dostala z vazby. Takže ty, Trajanisi, prohlašuješ, že osoba, která tě včera kontaktovala, není ve skutečnosti tatáž, co tato uprchlá vězenkyně?“
Janis si Emdewona změřil přísným pohledem. „Nic takového, ctihodnosti! Co kdyby to tak bylo? Vím já, kde byla předtím? To bych pak nevědomky přísahal křivě.“
Mreon usazený na okenním parapetu se dusivě rozkašlal, jak se snažil maskovat smích.
„Já to prohlašuji!“ vyjekla Lijana. „Popis neodpovídá! A kdyby to byla ona, Trajanis by to neprodleně nahlásil.“
Janis se chránil na Lijanu podívat. Křivě svědčila, a byl si jistý, že se jí to brzičko vymstí, ale lítost vůči ní nepociťoval. Dělala to jen proto, aby si ho udržela. Netušila, že ho nikdy ani náznakem neměla.
„Z výpovědi svědkyně, bohyně Lijany, vyplývá, že epizoda v Erixině zahradě nijak nesouvisí s projednávaným případem,“ prohlásil komisně Emdewon. „Takže můžeme obvinění učiněné královnou Senedou stáhnout.“ Pohodil hlavou k Janisovi: „Trajanisi, princi z Grenedonu, můžeš se jít posadit mezi ostatní.
„Protestuji!“ křikla Seneda. „Navrhuji vyslechnout tu zadrženou. Ať poví, za jakých okolností z vězení uprchla a zda Trajanise zná.“
Emdewon blýskl očima po Grewině a pak je zabodl do Senedy. „To je vyloučeno. Trepena je bohyní věštby. Pokud bychom jí dali příležitost k verbálnímu projevu, mohla by spáchat předpověď, která by mohla mít fatální důsledky pro naši soustavu. Proto má náhubek.“
„Mohla by výpověď napsat!“ křikla Seneda.
„Stejně tak by mohla napsat věštbu,“ usadil si chladně Tyneon.
„Je nevyzpytatelná a zákeřná,“ přisadil si Sebass.
„Trepena přece není žádné monstrum!“ vmísil se do disputace Janis, který mezitím vstal z lavice a opřel se o nejbližší mramorový sloup, protože mu něco říkalo, že tak snadno se z toho nedostane. „Chová se rozumně, pokud je s ní jednáno důstojně a s respektem. A podívejte se, co jste jí udělali! Při takovém zacházení by zblbnul každý. Zavřete mě na pár týdnů do tmy, svažte mi ruce a dejte mi náhubek. Jakmile se dostanu ven, vychrlím na vás takové hrůzy, že začnete chodit po čtyřech!“
„Takže ty nepopíráš, že se s Trepenou znáš, Trajanisi,“ houkl sžíravým hlasem Sebass.
Janis se na Sebasse mile usmál. „Nepopírám vůbec nic, ale taky nic nepotrvzuji.“
Janis si všiml, jak je matka nervózní a jak Seneda zuří. Emdewon se mračil a zjevně hledal, co na to říct, Tyneon se tvářil naprosto nečitelně. Sál burácel.
„Absolutní fraška!“ ozval se posměšně Mreon.
„To není fraška, strýče,“ nesouhlasil jízlivě Sebass. „Je to trest za to, že jsme si sem zavlekli krenevskou nákazu. Říkal jsem to Henrexovi už před padesáti lety, když mě začal zpracovávat, abych připravil novelu Protokolu, že to skončí fiaskem. Jenže na moje slova nikdo nedá. A počkejte, až Ixona porodí toho Ternakova spratka. To bude teprve nadělení…“
Soudní síň se otřásala. Sebass právě veřejně deklaroval Ixonin požehnaný stav. Pro některé to bylo veřejné tajemnství, pro jiné horká novinka.
„Byl to Trajanis!“ ječel Sebass. „Ať se přizná, že to on ji dostal ven! To on ohrozil bezpečnost našeho světa! Odsuďte to! Obdržel jsem hodnověrné důkazy o tom, že vnikl do vězení a Trepenu odtud dostal! Na požádání je soudu poskytnu!“
„Nač tedy ta fraška s Lijanou?“ ozvala se naštvaně Erix. Zjevně ji nedělalo dobře, že je její dcera středem pozornosti v tak nepříjemných souvislostech.
Sahíjinové se do sebe pustili takovým způsobem, jak by to Janis nikdy nečekal. Ječeli, řvali, a dupali. Seneda s Ixonou si dokonce kvůli Ternakovi vjely do vlasů. Emdewonovo kladívko neúčelně mlátilo o stolní desku.
Prostor soudní síně se zavlnil. Vzápětí se všichni, kteří předtím různě postávali, nebo se neorganizovaně klátili a vzpínali přes uličku při hádce po svém sousedovi, seděli tiše způsobně na svém místě, učesaní a upravení jako smrtelníci v chrámu při kázání.
„Oceňuji, že se chováte tak důstojně,“ poznamenal sarkastickým tónem Tyneon. To on všechny zkrotil, ačkoliv se tvářil, že neumí do pěti napočítat.
Janis poprvé zažil demonstraci tvorby v praxi. Líbilo se mu, jak efektivně Tyneon zkombinoval tvorbu s přenosem. Nezdálo se mu to zase tak těžké. Podobné věci dělal s nábytkem v Grewinině domě, anebo před pouhou hodinou s polymorfem. Ovšem Tyneon zvládl celé stádo rozvaděných bohů.
„Trajanisi, princi z Grenedonu, byl jsi obviněn, že jsi vnikl do zabezpečených prostor a osvobodil smrtelně nebezpečnou entitu a tím ohrozil bezpečnost naší soustavy. Žádám tě, aby ses k tomu vyjádřil.“
„Protestuji!“ křikla Grewina, „Sebass jenom kecá! Zatím žádný jednoznačný důkaz nepředložil!“
„Důkazy existují!“ vřískl Sebass.
„Nesmysl,“ zasyčela Grewina.
„Důkazy opravdu máme,“ zastal se Sebasse Tyneon. Tvářil se jak ledová socha. Nejspíš plánoval, že Lijanino svědectví postačí. Doufal, že použití důkazů od Aliance se mu podaří vyhnout.
„A všichni víme, od koho,“ poznamenal sarkasticky Henrex, za což ho Tyneon obdařil zlověstným pohledem. „Jenom se o tom nesmí veřejně mluvit, že,“ dodal ještě Temný, jako by svému nejmocnějšímu sourozenci na truc. Janis si neochotně připustil, že kdyby tu nebyla ta věc s Vivon, možná by se naučil toho nadutého trotla alespoň tolerovat.
„Grewinin protest se zamítá,“ prohlásil ponuře Emdewon a pod tíhou Grewinina zuřivého pohledu pokrčil rameny na znamení, že dělal co mohl. „Obvinění je platné. Trajanisi, znovu tě vyzývám k odpovědi. Byl jsi to ty, kdo riiberionskou bohyni věštby dostal z vězení?“
„Nuže, Trajanisi, můžeš do celé věci vnést jasno,“ oslovil Janise pevným tónem Tyneon. „A měl bys mluvit pravdu. Jak víš, jsme napojení na zdroje, které v případě naléhavé potřeby použijeme.“
Osazenstvo sálu se ztišilo. Napětí tříštilo jen šoupání nohou a rozpačité pokašlávání. Přejemnělí sahíjinové tak dávali najevo svůj ne příliš vstřícný postoj k intervencím a špehování ze strany Aliance. Janis to sledoval stále opřený o sloup a v kapse ho tížil váček se střípky Sváru. Dobře věděl, že Tyneon ty důkazy už má. Vyzývá Janise, aby se doznal sám, protože nechce, aby se špehování Aliance provalilo tak okatým způsobem.
Janis si byl vědomý toho, že pokud se přizná, bude označen za velezrádce a veřejného nepřítele číslo jedna. Ztratil by tak všechny výhody pro vyjednávání, které se chystal uskutečnit. A naopak: Kdyby se rozhodl ohledně Trepenina osvobození lhát, usvědčily by ho důkazy, které soud získal od Aliance. Jako usvědčený by nikdy nedostal příležitost dál jednat. Jediný způsob, jak by se z toho dalo dostat ven, byl nesystémový a iracionální. Četl o něm v metodických příručkách Protokolu a historických záznamech soudních pří.
„Odmítám vypovídat,“ houkl. „Odvolávám se na Protokol článek okrente odstavec trente,“ pokračoval. „Dovolání k absolutní instanci v bezvýchodné situaci.“
Síní se prohnala vlna šepotu.
„To je vtip?“ ušklíbnul se Sebass. „Tato partikule je zastaralá. V protokolu zůstala spíš pro efekt. Už dávno jsem navrhoval ji zrušit, ale Seneda…“
V sále opět vypukla vřava. Bohové se začali haštěřit, o čem inkriminovaná partikule vlastně pojednává.
Janis zavřel oči a zpaměti ji odrecitoval: „Dostane-li se osoba obviněná soudem do situace, kdy by výpovědí způsobila zásadní újmu společenství, a pokud prohlásí, že se ocitla v bezvýchodné situaci, budiž východiskem očištění této osoby formou dovolání k absolutní instanci.“ To přeloženo do srozumitelného jazyka znamenalo, že osoba se může očistit soubojem. Pokud v něm zvítězí, musí být na ni pohlíženo jako na nevinnou. V minulosti se takovým způsobem řešily spíše vztahové aféry, kdy by přiznání způsobilo skandál, a tak se obviněný raději přihlásil k souboji.
Emdewon třískl kladívkem do stolu. „Co se tu jeví bezvýchodným, Trajanisi?“ zařval. „Já tu nic takového nevidím!“
„Dnešní lapálie má větší přesah, než se zdá, ctihodnosti,“ pronesl Janis. „Opravdu zásadní. Jakmile mě zprostíte obvinění, rád to vysvětlím...“
„Žádost o dovolání v bezvýchodné situaci soud zamítá,“ prohlásil upjatě Emdewon. „Toto ustanovení není určeno pro případy, kdy se jedná o obvinění z velezrady a spiknutí.“
Janis se rozhlédl. Sahíjinové vypadali zaraženě a naštvaně. Nejspíš proto, že tou zmínkou o přesahu se mezi řádky vlastně přiznal. Matka jej zalévala úpěnlivými pohledy, Seneda se zlomyslně usmívala, Lijana se tvářila zoufale, Ixona zvědavě, Vivon užasle.
Janis měl jasně v paměti, že v Protokolu není uvedeno, pro jaké případy ustanovení o dovolání využít lze a v jakých případech nikoliv, ovšem cítil, že Emdewonovy argumenty
na přítomné zabírají. Pokud nechce všechno ztratit, musí na to jinak. „V tom případě žádám o revizi rozhodnutí týkající se mého odsouzení po souboji na Jestřábí hoře před dvěma roky,“ řekl. „Celý zápas byl podvod. Erijen z Nemesie mě z moci Honor-re naprogramoval. Poručil mi, abych po zaznění akustického povelu odhodil meč, položil se na zem a nechal protivníka vyhrát. Jestli jsem o tom doposud pomlčel, tak jenom proto, že už jsem to nepokládal za aktuální. Nechtěl jsem nikoho uvádět do rozpaků.“
„Nesmysl,“ zasyčel Sebass.
„Existují svědci,“ řekl chladně Janis. „Všichni krenevové, co byli v ohradě ve chvíli, kdy za mnou Erijen přišel.“
„Proč jsi něco neřekl ještě před zápasem?“ zařval Henrex. „Nebo během něho?“
„Protože mi Erijen zakázal mluvit,“ odpověděl Janis. „Až do smrti,“ dodal s úšklebkem.
Henrex byl jedním rázem u Vivon. Uchopil ji za ramena a prudce jí zatřásl. Sahíjinský bůh klamu se v té chvíli opravdu moc zlobil. „Tys v té ohradě byla taky. Co o tom víš?“
„Trajanis má pravdu,“ vypravila ze sebe. „Všichni Krenevové to vědí. Stalo se to těsně před zápasem. Erijen z Nemesie mu to skutečně poručil a potom mu ještě zakázal mluvit.“
„Vlastně se tak zopakovaly poměry, ke kterým došlo před sty lety, kdy smrtelníci pro jistotu všechny Krenevy na šest let zavřeli do beden,“ řekl do tísnivého ticha Janis. „Předloni jsem opravdu mohl vyhrát, ale měl jsem nelegálně svázané ruce. Uvážíte-li, že na hranici mě poslali neprávem, snad také připustíte, že mám nárok na další pokus…“
Všichni čekali, jak zareaguje Tyneon. Zlaté tváře byly vážné. I smíšek Smesmech už pochopil, že se schyluje k něčemu velkému. Vítěz bude oslaven, jeho slovo zákonem. Tak zněly verše proroctví. Kdyby Janis tehdy před dvěma lety nad Henrexem vyhrál, byl by si přál osvobodit krenevy. A oni to veděli. A nemohli to dopustit. Udělají cokoliv, aby se to nestalo. Janis věděl, že mají přesilu, ale měl na paměti, co prohodila matka v den, kdy dával dohromady přetavený nábytek. „Ty jim ještě ukážeš!“ Už nikdy o tom znovu nemluvila, ale cítil v té poznámce skrývaný respekt, údiv a pýchu současně. Nezbývalo, než se dál spoléhat na svou šťastnou hvězdu.
Sluneční bůh chvíli přemýšlel. „S ohledem na nové skutečnosti uznávám, tvůj nárok odůvodněným,“ zamručel. „Ovšem, příležitost bojovat za plnou rehabilitaci krenevů již byla promarněna. Konstatuji, že nikoliv tvou vinou, ale je to tak. Není ten pravý čas ani pravé místo. Nemůžeme ignorovat, co říkají věštby.“
„Pro jistotu zavíráte věštkyně do vězení,“ skočil mu do řeči ironickým tónem Janis.
„Kroť svůj temperament, princi,“ ozval se mrazivě Emdewon.
„Omlouvám se, ctihodnosti,“ ušklíbl se Janis. „Nicméně navrhuji vrátit se k tomu, oč jsem už požádal. Článek okrente odstavec trente, neboli dovolání k absolutní instanci v bezvýchodné situaci. Souboj. Pokud zvítězím, obvinění proti mně budou stažena. Pak teprve požádám o nové slyšení týkající se krenevské otázky i bohyně Trepeny. Nechci vás k ničemu tlačit. Jen žádám o příležitost přednést návrhy pro životaschopné řešení krenevské otázky a návrhy týkající se budoucnosti bohyně Trepeny. Ujišťuji vás že budou přijatelné pro obě strany. Už jen ta možnost tyto návrhy předestřít, bude mou satisfakcí.“
+++
