Střípky Sváru (kapitola druhá)
Janis stál v šatně a civěl na svůj odraz. Když se poprvé po probuzení uviděl, vlna jeho emocí rozbila zrcadlo na tisíc kousků. Světlé vlasy mu zůstaly, ale přibyly v nich rudé pramínky. Jeho oči už nejsou jen modré, obvod duhovek teď lemuje zladý kroužek. Zásadní změna se týká pleti. Už není krenevsky stříbrná, ale sahíjinsky nazlátlá. Vzhledem k tomu, jaký měl na sahíjiny názor, z toho příliš nadšený nebyl a stále není. Ještě se s tím srovnává a do zrcadel nahlíží co možná nejméně. Teď ale není zbytí, když mu na krk dýchá bohyně Zmaru.
„Ukaž?“ matka do něj strčila, aby se mohla postavit k němu a podívat se na odraz jejich dvojice. Tenké štíhlé prsty zatahaly za růžek jeho límce. „Ten límec,“ prskla. „Je tak obyčejný. Proč sis nevzal tu krajkovou košili, kterou jsem ti pověsila na věšák?“
„Protože bych se cítil jak komediant, máti,“ houknul. Občas byla strašně umíněná. Když se probudil, byla první koho uviděl. Ve svých děsivých snech ji vídal rozzlobenou s obličejem zkřiveným vztekem. Jenže teď už ví, že se bála o něho. Teď se ta krásná žena s rudozlatými vlasy na něj měkce usmívala a oči jí tonuly v slzách. Připadal si, jako kdyby ji znal odjakživa. A taky že jo. Celou tu dobu, co žil mezi smrtelníky, si ze sahíjinských bohů utahoval. Na Trnitém ostrově se nechal vysvětit za kněze Grewinina i Henrexova kultu a udělal to především z recese. Alespoň tomu věřil. Velkohubě se o bohy otíral, jak jsou nabubřelí a malicherní, ale vždycky nesmírně provokovali jeho zvědavost. Už chápal, z čeho to jeho přebujelé sebevědomí pramenilo. Sám sebe pokládal za sirotka, ale hluboko uvnitř tušil, že na něj někde někdo čeká.
Grewinin odraz se na něj mile usmál. „No dobře, zlatíčko. I tak ti to sluší.“ Bohyně si zasněně povzdechla a její tvář se zvlnila smutkem. „Tatínek by na tebe byl pyšný.“
„Díky,“ zamumlal. Někdy ho štvalo, že s ním mluví, jako kdyby mu bylo pět. Ale vzhledem k tomu, že byli tak dlouho rozděleni, jí to nebude vyčítat. Alespoň ne dnes. Odevzdaně jí nabídl rámě. „Tak můžem.“
Jeho úkolem bylo s matkou zavěšenou na jeho předloktí všechny postupně obejít, aby jej mohla hostům představit. Jako kdyby se vrátil o deset let nazpět, kdy ho obdobným způsobem při společenských akcích vláčely dvorní dámy královny Gizely akezonské. Dům byl osvětlený, provoněný směsí citronové trávy a kadidla. Z fonestěny hrála hudba. Matčini známí, bohové i démoni oblečení do jemných barevných látek, se promenádovali chodbami v poschodí a korzovali kolem stolů s lahůdkami v tanečním sále. Díky hodinám teologie z Trnitého ostrova a díky zkušenostem z Komunikační příručky poznal některé níže postavené příslušníky sahíjinského pantheonu. Ale překvapilo jej, když mezi hosty uviděl desítky bytostí, které nebyl schopný nikam zařadit.
„To jsou cizinci,“ řekla pološeptem Grewina. O bytostech ze světů mimo Teneris a jeho satelity Janis dosud jen četl v encyklopedii z matčiny knihovny. Úplně poprvé uviděl zlatě světélkující Wemuřany, kteří se živí světlem a ze světla tvoří barevné iluze. Na Safioka a jeho ženu si dej pozor, šeptala mu do ucha matka. Jejich mentální pojekce mohou našince pěkně zmást. Jsou to skvělí diplomaté a arbitři, ale říká se, že většina z nich špehuje pro Alianci.
V Raš-Tannovi, robusním jednoslovně se vyjadřujícím hominidovi, jehož pleť měla barvu vyleštěného hematitu, Janis poznal Quosibana. Grewina jej představila jako poradce Nejvyššího Tyneona v otázkách geologie. Ohromilo jej, že Quosibané staví světy ze sebe samých. Střídají životní úseky. Celá tisíciletí existují v latentní anorganické formě. Nasávají informace od tvorů, kteří se na jejich světě zastaví nebo usadí. V encyklopedii se psalo, že byly zaznamenány případy, kdy smrtelníci na jejich spících tělech postavili celá města.
Vzápětí jim Cinet přivedl trojici rozesmátých mužů, kteří na první pohled vypadali jako domorodí démoni. Ukázalo se ale, že to jsou studenti bredeonské univerzity na prázdninové cestě. Tito živelní běsové ze Sevenke-e žijí běžně na světech smrtelníků. Jejich schopnost “čarovat” je závislá na lidských emocích.
Pak je přišel pozdravit vysoký štíhlý muž s olivovou pletí. Jeho temné oči pod elegantně prohnutými oblouky obočí zářily inteligencí a zájmem. O jeho stehna se otírala jako smůla černá napružená kočovitá šelma. „Dewi!“ usmála se bohyně. „Už je to dobrých sto let, co jsme se viděli naposledy. Když mi Smesmech prozradil, že ses k nám vrátil, musela jsem se s tebou setkat.“
„Drahá Wi,“ zahlaholil cizinec, přiskočil a rychle Grewinu objal. „Tak rád tě vidím.“ Chytil bohyni za ruce a ačkoliv kočka po jeho boku vzdorně prskala, účastně dodal: „Mrzí mě, jak to dopadlo s Eudorem. Odjakživa tvrdím, že sůsy bychom měli vyhladit. Vymazat celý Vahan z mapy prostoru.“
Grewina si povzdechla a pokývala hlavou. „Sůsové byli jen nástrojem, příteli. Ale věř mi, ten, kdo to vyvolal, jednou zaplatí.“ Poklepala cizinci po paži a obrátila se k Janisovi. „Eudor mi naštěstí dal syna. To je on. Princ Trajanis z Grenedonu. Janisi,“ řekla, „to je můj starý přítel lord Dewi-tan z Brussedey, syn maršála Tracheta Dewi-tana.“
Janis se prkenně uklonil. „Lorde,“ pozdravil. Jeho oči ale přitahovala ta velká černá kočka po cizincově boku. Nevypadala, že by se jí tu líbilo. Pod staženými černými pysky cenila úctyhodné špičáky, temně syčela a mrskala ocasem. Pokud jsou to brůssové, uvažoval Janis, znamená to, že kočka je kočkou jen napůl. Na Brůsse žijí bytosti v trvalé symbióze s bohem Kachadei. Existují ve dvou formách. Humanoidní a zvířecí.
„Hodně jsem o vás slyšel, princi,“ řekl Dewi-tan. „Jsem rád, že jste se zotavil. Toto je má sestra Kerris,“ dodal a pohladil kočku po měkkém kožiše.
Janis nevěděl, jak má reagovat. Podíval se na kočku a uznale kývnul hlavou. „Těší mě, že vás poznávám, slečno Kerris.“
Kočka se v reakci na pozornost, kterou jí věnoval, výhrůžně nahrbila a zavrčela. O brůssech věděl, že ve zvířecí podobě jsou teritoriální a agresivní, zatímco v lidské podobě trpí depresemi a bolestmi hlavy. Ta kočka nevypadala, že je plachá. Téměř tančila na místě a svaly jí jen hrály. Spíš dělala dojem, že je připravená někoho roztrhat na kusy.
Dewi-tan se rozpačitě usmál. „Raději se pro dnešek rozloučíme. Omluvám se, moje sestra se zotavuje z nemoci. Tolik bytostí pohromadě ji znervózňuje. Musí se naučit toleranci.“ Poslední slova Dewi-tan téměř zasyčel. Uchopil kočku za chomáč chlupů na hřbetě, přinutil ji se zklidnit a řekl: „Doufám, že než se pohneme dál, ještě se uvidíme, princi.“
Janis se zatajeným dechem sledoval, jak ti dva odchází. Oba se pohybovali plynule a tiše, jako šelmy plížící se džunglí. To už mu matka klepala na rameno. „Tady je má přítelkyně Seobhan, Trajanisi.“
Spatřil elegantní štíhlou bytost oblečenou v ocelově modrých šatech. Její pleť byla nakrabacená do stovek jemných vrásek, ale paradoxně jí to neubíralo na půvabu. Naopak. Byla až třeskutě krásná. Janis se neubránil překvapenému vyjeknutí, když k němu natáhla paži a prsty tenkými jako větvičky jej pohladila po tváři. „Trajanisi,“ pronesla cizinka. Její hlas připomínal šelest listí ve větru. Oči bez bělma připomínaly bezedné studny.
„Madam,“ zamumlal prkenně Janis, uchvácený hloubkou těch očí.
Kouzlo pominulo, jakmile Seobhan zamrkala. Stočila svůj pohled za Janisovo rameno a roztáhla své tenké rty do uličnického úsměvu.
„Seobhan s tebou žertuje, drahý,“ ozvala se napjatým hlasem Grewina.
„Je roztomilý Wi,“ řekla Grewině šelestivě Seobhan. Pak se otočila k Janisovi: „Pro příště bys měl vědět, že stromistům se nemáš dívat do očí.“ Než stačil Janis jakkoliv zareagovat, stromista se znovu obrátila na jeho matku: „Ještě si promluvíme, drahá,“ dodala a vzdálila se.
Janis si vzpomněl, že stromisté jsou cestovatelé. Umí protahovat svá těla do nepředstavitelných dálek. Spřádají koridory mezi světy, kterými mohou přepravovat jiné tvory. Zapouštějí kořeny současně na startu i v cíli, tvoří mosty. Množí se převážně generativně jako hominidé, ale ve stížených podmínkách i pučením. Na jazyk se mu draly stovky otázek, ale pak uviděl bytost tak podivnou, že na dotazy zapomněl.
„Kdo, nebo co je tamto?“ dotázal se, když u pultu s nabídkou nápojů uviděl stvoření, jehož kontury se mihotavě chvěly. Při bližším zkoumání bylo patrné, že tělo sestává z kuliček o velikosti bobulí hroznového vína, které se mezi sebou různě přeskupují.
Grewinina tvář se znechuceně stáhla. „To je polymorf ze systémů Pochran,“ řekla. „Jejich podstatu tvoří roj. Existují buď ve formě koule, nebo se tvarují do lidských podob. Na veřejnosti se všichni představují pod stejným jménem. Odlišují se jen mezi sebou vzájemně. Milují odhalování záhad. Často se angažují jako pátrači a vyšetřovatelé. Množí se dělením.“
„Nezdá se, že bys ho tu ráda viděla,“ poznamenal.
„Především jsem ho sem vůbec nezvala,“ odpověděla úsečně. „Jenže tady ten parchant je oficiálním přidělencem Aliance na Tyneonově dvoře v Jingivonu. Formálně má povolení vlézt, kam se mu zlíbí. Ani nevím, jestli je to tentýž exemplář, se kterým jsem se znala v době před pádem Grenedonu. Vypadají všichni stejně...neuspořádaně. No, co už. Představím vás. Oslovuj ho muhaji. To je jejich obvyklý formální titul.“
Vedla Janise k polymorfovi, který za tu dobu, co na něj civěli, už určitě poznal, že se baví o něm. Janis sledoval, jak se reliéf cizincovy postavy mihotavě mění. Vydal se jim v ústrety, ale spíše než chůze to vypadalo, jako by se jednotlivé jeho součásti převalovaly směrem k nim.
„Velevážená Paní Plamenného moře,“ řekl polymorf , položil si paži na hrudník a uctivě sklonil hlavu. „Chybí nám slova, kterými bychom vyjádřili svou vděčnost za možnost být přítomni uvedení vašeho syna do společnosti. Musíme přiznat, že jeho dramatický osud nás zcela uchvátil.“ Jeho hlas připomínal skřípání skleněného střepu o kámen a nebylo patrné, odkud vychází. Určitě ne z napodobeniny úst, která zůstávala semknutá. Oči, nebo alespoň to, co je připomínalo, neomaleně stáčel směrem k Janisovi.
„Děkuji, velevážený muhaji,“ řekla upjatě Grewina. Ukázala na Janise: „Můj syn, princ Trajanis z Grenedonu.“
„Rád vás poznávám, muhaji,“ řekl neutrálním tónem Janis.
Polymorf se přivalil blíž a reliéf jeho těla se zatetelil. „Princi Trajanisi,“ řekl, „přijďte mne navštívit do mé rezidence na Dračím nábřeží. Hosty přijímám každou druhou sobotu v měsíci.“
„Děkuji,“ zamumlal Janis. „Určitě si některou ze druhých sobot v měsíci udělám čas.“
Jakmile se dostali z doslechu, Grewina zašeptala: „Vážně k němu chceš jít?“
„Hm, ani ne,“ zabručel Janis. „V dohledné době mám spoustu jiných starostí...“
„Dej si na něj pozor. Bude z tebe tahat informace. Rozhodně k němu nesmíš jít sám, protože....“ Dostali se do středu sálu, když se Grewina zarazila a zaklela:„Do sůsí prdele! To snad není možné! Seneda. Co tady dělá? Ne, že bych tu mrchu pozvala. Nejspíš se přilepila na svého syna. Smesmechovi je dávno přes tři sta a ona kolem něho rejdí, jako kdyby mu zapomněla vyměnit plínku,“ hartusila. Nenápadně ukázala ke stolku s nápoji. Postával tam hezký sahíjin s vlasy výrazně měděné barvy natuženými do ostrých bodlinek. Oblečený byl v černých kalhotách zastrčených do vysokých bot a černé košili s bílými putíky. Zaníceně gestikuloval a cosi vyprávěl dvojici plamenných démonek. „Vidíš ho? To je Smesmech. Syn Tyneona a Senedy. Bůh veselosti. Ovšem zlí jazykové mu říkají bůh zmatku.“
„Zdá se, že ho máš ráda,“ poznamenal Janis. No, ta puntíkatá košile vypadala trochu divoce, ale když se to Smesmechovi líbí...
„Mám,“ uchechtla se Grewina. „Hlavně proto, že o něm Seneda mluví jako o životním zklamání. No pojďme tu starou dračici pozdravit, ať to máme za sebou.“ Táhla Janise přímo k hloučku démonek sešikovaných kolem trojice bohyň ověšených šperky. Vévodila jim měsíční bohyně Seneda v lesklé cínově šedé toaletě s čelenkou zdobenou černými a čirými kameny. Trsuah se kdysi zmínil, že přesně takovou nosila Qlea ve Druhém věku. Je možné, že jde o tentýž šperk? Jak se matka se synem blížili, otočily se k nim i ty dvě další. Ta v oranžovém poněkud beztvarém kaftanu s kaštanovými vlasy smotanými do pevného uzlu, je nepochybně víla Ordana, dcera boha Mreona a stromisty Jevonary. O Ordaně se ví, že zapáleně řeší i ty nejmalichernější akademické spory. Miluje filosofické disputace a má přehled o myslitelech ze světů daleko za hranicemi tenerisské soustavy. Poslední z trojlístku je Lijana. Opravdu hezká dcera bohyně Erix a riiberionského boha tmy Tanaky, se kterou Janis jako Gwenův První rádce přes orakulum už komunikoval.
Zatímco Ordana Janise pozorovala jako sběratel můru přišpendelnou v kabičce a Lijana se povzbudivě usmívala, Seneda na něj zírala jako na zablešené, roztrhané kanape, ze kterého trčí žíně a které je třeba se co nejrychleji zbavit.
Grewina Senedin výraz ignorovala. „Dovol, drahá sestro, abych ti představila svého syna, Trajanise,“ zapředla sladce.
Patronka měsíce a ochránkyně rodiny prohnula tenké rty do úsměvu a natáhla Janisovým směrem ruku hřbetem nahoru s prsty znaveně visícími k zemi. Nejspíš tím dávala najevo, že buran jako on potřebuje popostrčit. Výmluvněji už své představy naznačit nemohla. Janis její dlaň podebral a decentně políbil na hřbet zápěstí. „Madam,“ pozdravil ji, „je mi potěšením.“ Ani se nenamáhal usmát. Nakrátko se zasnil, co by se asi stalo, kdyby Senedinu dlaň pootočil a pořádně s ní zatřásl.
Grewina ho pak představila Ordaně a Lijaně. Obě dámy spustily jedna přes druhou. Ordana se okamžitě zajímala o zakázaný kabinet diákona Beltena na Trnitém ostrově, Lijana Janisovi připomněla, že si vzpomíná, jak spolu mluvili přes orakulum v matčině chrámu. Janis by byl rád Ordaně vysvětlil, že v zakázaném kabinetě byl jen jednou a ještě omylem a Lijaně by byl rád řekl, jakou mu tehdy tím svolením s budováním výstaviště udělala radost, ale Seneda je přerušila.
„Zdá se, že se ti vede lépe,“ zaševelila měsíční bohyně. Rozhlédla se kolem a máchla paží. „Slyšela jsem, že máš rád změnu.“ Janis se zamračil. Žádné z jeho nechtěných interiérových úprav teď nebyly patrné. Pak se Seneda obrátila k Grewině a dodala: „Na tvém místě bych s tím nespěchala, drahá. Nemůžeš ho přetěžovat. Možná ještě tak rok nebo dva, než ho v Jingivonu předveděš...“
Grewina přimhouřila oči. „Z čeho tak usuzuješ, sestro?“
Seneda obrátila oči v sloup. „Ale Wi! Nesnaž se popírat, že to nevidíš! Tvůj syn žil pětatřicet let na Tenerisu. To, co mu vtloukli do hlavy na hodinách teologie, mu tady bude k ničemu. A nezapomeň na jeho divokou krenevskou součást. Bude to chtít trpělivost, disciplínu a spoustu času na síti, než ho alespoň trochu zkultivuješ...“
Její slova Janise přinutila zatnout pěsti. Vděčný rokům v Gwenově diplomacii se na Senedu mile usmál. Jako nefalšovaný idiot civěl bohyni přímo do očí a hlasem, ze kterého obdiv a upřímné zanícení přímo čišelo, zahlaholil: „Nastotisícekrát děkuji, madam! Takovou péči si ani nezasloužím!“
V duchu se probíral základními atributy sajíhinské mytologie, aby si zdůvodnil, proč na tu mrchu musí být milý. Velká devítka bohů Třetího věku povstala z víry tenerisanů. Není náhodou, že Teneris má devět měsíců: Tynn, Senedion, Greww, Emdewin, Erixon, Mreonon, Fasion, Ixion a Henrex. Sahíjinští bohové se zrodili na nich. Tynneon na Tynnu, Seneda na Senedionu a tak dál.
Tyneon je bohem slunce a vůle, ale jeho žena je patronkou světa za oponou – dohlíží na všechny satelity. Každý Sahíjin obývá ten svůj, ovšem na největším, na Tynnu se rozkládá sídlo Jingivon. Je nejstarším osídleným místem a je zvláštní, že název města Jingivon se i přes změny vládnoucích božských ras nezměnil. Tyneon je sice králem a předsedá Emdewonově koncilu, ale především se věnuje svým výzkumům. Seneda se jako patronka vzájemnosti a rodiny stará o vztahy smrtelníků, a taky se opravdu ráda vměšuje do záležitostí bytostí žijících za oponou.
Bohyně měsíce podezřívavě přimhouřila oči, jako by si nebyla jistá, jak ty věty Janis myslel. On ale na tváři vší mocí udržel bezelstný výraz. Seneda objala Lijanu s Ordanou kolem ramen, což nebylo těžké, protože byla mnohem vyšší, než ony. „Jistě, že si to zasloužíš, hochu. Jsme tady, abychom ti pomohly se zařadit. Ordana tě naučí základy Protokolu a Lijana ti povypráví o každodenních věcech.“ Seneda se pak obrátila na Grewinu a jemně se uchichtla. „ Nemůže se tu pohybovat jako divoch. Slyšela jsem, že se dokonce pokoušel létat...“
„Už jsme si to vysvětlili,“ namítla upjatě Grewina.
Janis sledoval, jak hosté v hloučku kolem nich pilně natahují uši. Připadal si jako pitomec. Přirozeně, že se o létání snažil, než mu bylo vysvětleno, že to nemá zapotřebí. Jen démoni tady létají. Na delší vzdálenosti. Na kratší trasy chodí pěšky stejně jako ostatní, jinak by byli považováni za nezdvořáky. Bohové se přemisťují pouhým napřením vůle. Stačí pomyslet na místo a vzápětí jsou v cíli. Janis už se přesvědčil, že to není tak snadné, jak to na první pohled vypadá. Při létání i přemisťování je nezbytné mít základní povědomí o topologii prostoru.
„Pevně věřím, žes mu vysvětlila i ty... ehm...delikátní věci, Wi,“ řekla starostlivým tónem Seneda. „Nechtěla bych se dočkat nějakého...ehm...nedopatření. Víš, jak to myslím?“
Grewina se na měsíční patronku kysele usmála. „Ó, to si nedělej starosti, drahá.“ Chňapla Janise za ruku, mrkla na obě nižší bohyně: „A teď nás, dámy, omluvte. Musíme se věnovat dalším hostům.“
„Ale já tu nikoho důležitějšího než nás nevidím, Wi,“ volala za nimi Seneda. „Ještě proberem ty lekce...“
Grewina už Janise vlekla na druhý konec sálu. Každého mile pozdravila, ale jakmile se odvrátila, drtila mezi zuby kletby. Proplétali se mezi stolky s občerstvením. Jídlo vypadalo tak lákavě, že Janis neodolal a v rychlosti si jeden krémový dortík ukradl. Už si ověřil, že to může bez obav kozumovat, ale obejde se i bez toho. Jídlo zde bylo jen pro potěšení.
Matka mu průběžně představovala své známé. Všichni už o něm slyšeli z drbů na síti. Byli přesvědčení, že znají jeho příběh do nejpodrobnějších detailů. Jejich zvědavé dotazy a zasvěcené komentáře by Janisovi připadaly zábavné, kdyby se netýkaly jeho samotného. Ne, opravdu nespával se svou krenevskou babičkou. Ne, on Erijena Restenovi nevydal. Ano, byl to on, kdo zabil Gwenova švagra Emericha a klidně by to udělal znova.
Jen slib matce, že se bude chovat slušně, mu zabránil z trucu přebarvit stěny nazeleno a místo lustrů pod strop zavěsit zahradní konve. Několikrát mu myšlenky utekly, a objekty, na které se právě díval, se začaly povážlivě mihotat. Pokaždé se však včas zarazil. Znovu a znovu si ověřoval, jak ve světě upleteném z mysteria víry podléhá vše hmatatelné jeho okamžitému rozpoložení.
Vrtalo mu v hlavě, čím Seneda jeho matku tak kolosálně naštvala. Dostali se do chodby, kde mohli korzovat bez zvědavých uší. „O co šlo se Senedou?“ otázal se.
„Je to stará kráva,“ zasyčela Grewina.
„Tak nějak jsem si všiml,“ uchechtl se. „Nemá mě ráda osobně nebo čistě z principu? Copak i ona věří tomu, že jsem spal s Qleou? Nebo mě nenávidí, protože jsem míšenec?“ Sám dobře věděl, že sahíjinové až na řídké výjimky, ke kterým došlo v raných dobách se na smíšené potomstvo dívají s nelibostí. Došlo to tak daleko, až mísení ras v roce tři po Vítězné bitbě zakázali úplně.
Grewina pořásla hlavou. „V partikuli omcetset Osvíceného Protolu,“ řekla, „je napsáno, že Sahíjin nesmí zplodit potomka s démonem, smrtelníkem, skřetem, ani další primitivnější bytostí. O krenevech tam není ani slovo. Chceš snad říct, že krenevové jsou ve vývoji za skřety?“
„Stejně je s podivem, že jsem vůbec naživu,“ poznamenal. „Můj otec byl napůl krenev a napůl smrtelník.“
„Tvá krenevská část je umenšená,“ vybafla. „Jsi především Sahíjin.“ Máchla paží k velkému zrcadlu na podestě. „Jen se na sebe podívej! Jsi bůh.“
„Nevím, kdo vlastně jsem. Necítím se jako sahíjin,“ procedil mezi zuby.
„A jak si myslíš, že by ses měl cítit?“ ušklíbla se. „Zvykni si na to, že jsi sahíjin. Krenevové byli neomalení a krutí.“
„Ale taky tvořiví a hraví,“ oponoval. „Umožňovali smrtelníkům rozvoj.“
Rozčileně pohodila hlavou. „Ale co hrozivých kataklyzmat se za jejich vlády odehrálo!“
„To ano,“ hekl. „Připouštím, že se chovali jako hovada, když smrtelníky mordovali jen pro zábavu. Ale dělali to ojediněle. Až Sahíjinové to začali pod pláštíkem dobrých úmyslů dělat organizovaně a ve velkém.“
Nechápavě zamžikala. „Jsme přece jejich bohové. Jsme takoví, jakými si nás vymodlili. Potřebují, aby na ně někdo dohlížel a pečoval o jejich blaho…“
Vztekle pohodil hlavou: „Co je moc, to je moc. Narodili jste se sice z jejich víry, ale máte rozum a vůli. Nenechali jste těm ubožákům vůbec žádnou možnost svobodného rozvoje. Nemají odvahu se posunout za hranice, které jste jim určili.“
„Jsou to smrtelníci,“ namítla. „Vždycky budou mít hranice.“
Myslím hranice v ideích,“ zavrčel. „Přešlapují na místě. Vědu a magii dali pod palec hierokracii a ta postupně všechno, co by mohlo hranice poznání posunout, likviduje. Posledním ostrůvkem pokroku se stal Trnitý ostrov a i tam se přístupná část knihovny neustále zmenšuje. Skutečnost podaná ústy kněží nebo orakul se nikdy nejeví jednoznačně. Dobro a zlo nelze odlišit, pravda a lež se dá zaměnit, všechny ty vaše alibistické manýry…“
Matčin výraz se zatvrdil. „Chápu, že je to pro tebe nové. Ale tvá podstata je složená ze tří složek a ta sahíjinská je největší, tak se s tím srovnej. Brzy tě představím v Jingivonu. Poslední, co bych chtěla, by bylo, aby ses tam uvedl jako kritik a kverulant... Nemusí se ti líbit Senediny manýry, ale pro příště si prosím ten sarkasmus odpusť.“
„Mám se chovat jak panák na klíček?“ zeptal se napruženě.
Unaveně si povzdechla. „To zrovna ne. Jenom si uvědom, že se budeš ucházet o přijetí...do opravdu elitní společnosti. Je třeba tak činit bez ironie a šaškování. Henrex si výhrou v souboji vybojoval změnu partikule Protokolu, který zakazoval bytostem krenevského původu pobyt za Oponou. Došlo i ke zrušení absolutního zákazu reprodukce, který Tyneon prosadil po válce. S určitými výjimkami se teď i nám, mladorodým, umožňuje totéž, co prostým démonům. Právo na jednoho potomka za existenci.
A co je nejdůležitější, v Protokolu není ani zmínka o vymáhání práva zpětně. Znamená to, že i na můj přestupek, i když já stále trvám na tom, že jsem se žádného nedopustila, se pohlíží jak na promlčený.“
Naštavně stáhl ústa. „Mám se ucházet o hodnocení jak býček před plemenářskou komisí... Proč jste mě vlastně s otcem chtěli? Museli jste vědět, že to bude průšvih! “ Sestoupali po schodech do přízemí a zabraní do hovoru směřovali k rozevřeným dveřím na osvětlené nádvoří.
Grewina potřásla hlavou. „To není fér, Trajanisi. Tvého otce jsem velmi milovala a on miloval mne. Dobře jsem věděla, že příbuzní by mi dítě s ním nedovolili. Kdyby se tehdy provalilo, že jsem porušila Protokol, zabili by tě. Už se to stalo. Bohyni Ixoně dokonce dvakrát. Nemohla jsem to riskovat. Dokonce jsem Doriho přesvědčovala, aby se oženil se smrtelnicí a jako každý normální monarcha založil rodinu. Ale on chtěl mít dítě jenom se mnou.
„Nedivím se,“ prsknul, „byl to krenev a ti pokrytecké hrátky nesnáší.“ Došli k fontáně ozářené barevnými lampiony visícími na okrasných keřích kolem. Posadili se na kamennou lavičku.
Grewina se kousla do rtu. Její zlatě se mihotající profil vypadal na pozadí zšeřelého nádvoří nezvykle křehce a zranitelně. „Naoko jsme se rozešli a scházeli jsme se tajně v zámečku v březovém hájku. Když jsem tě přivedla na svět, nechtěla jsem se od tebe hnout, ale riziko, že mne s tebou někdo uvidí, vzrůstalo s časem. Jakmile jsi měl tři měsíce, Dori tě odvezl domů a prohlásil, že jsi synem jeho milenky. Vypadal jsi jako normální lidské dítě, protože ses narodil ve smrtelném těle. Jen široké vodivé rozhraní dávalo najevo, že jsi jiný. Ale na Grenedonském dvoře zase tolik mágů nebylo. Byl z toho skandál. Dvorní rada na Doriho naléhala, aby se pořádně oženil, ale on o tom nechtěl ani slyšet. Královna Silsea byla tou dobou už mrtvá. Tvůj dědeček, starý král Hachen, se zlobil, protože chtěl legitimního dědice, ale dlouho mu to nevydrželo, protože jsi byl skutečně moc pěkný chlapec. Jen co se veřené mínění uklidnilo, zase jsme se s tvým otcem začali scházet. Ve skrytu našich komnat, jsme mohli být jako rodina jen dokud jsi byl malinký, protože kdybys mi před kýmkoliv řekl „mami“, buď si jistý, že by se to rozneslo. Nikdy bych nemohla riskovat to nejdražší, co jsme s Dorim měli. Tebe. Tvůj život.“ Odmlčela se, jako by už neměla sílu dál pokračovat.
Jeho vztek nahradil stín sympatií. „Omlouvám se,“ zabručel, „neměl jsem na tebe křičet.“
Bohyně sepjala ruce složené v klíně a srdceryvně si povzdychla. Janisovi to připadalo zvláštní. Jí a Temného se smrtelníci obávali nejvíce. „Kdybych mohla, spoustu věcí bych zařídila jinak. Především, kdybych věděla, že je Dori napůl Krenev. Co se tvého původu týká, je na lamentace pozdě. Jiný domov, než tento, teď nemáš. Jsem tvá matka a mám tě ráda. Celé roky jsem se kvůli tobě trápila. Nedovolím, aby ti ublížili.“
„Dokážu se o sebe postarat.“
„Tomu věřím, ale zpočátku si nechej poradit.“ Grewina vstala. Vzdálený šum hlasů a melodii linoucí se z otevřených okem tanečního sálu rozřízlo dvojí tenké hvízdnutí. „Pozvala jsem pár tvých starých známých. Myslím, že právě dorazili.“
Janis matce už už chtěl připomenout, že jeho původní dotaz a sice, co měla Seneda na mysli, když mluvila o „delikátních věcech“, nezodpověděla, ale Grewina byla na odchodu. Naráz vypadala tak přepadle, že se rozhodl odložit to na jindy.
Od branky do bylinkové zahrady se blížily dvě postavy.
„Jak stádo prasat! Říkala jsem ti, abys dával pozor, ty mamlase,“ hartusila ta drobnější s hřívou rozevlátých vlasů, která při chůzi netrpělivě poskakovala kolem toho velkého.
„Nebyl jsem tu věky, hysterko,“ ozval se povědomým chraplákem ten velký, který si to rázoval přes nádvoří přímo k fontáně. Byl modrý a na čele měl čtyři rohy. Byl oblečený do dlouhého černého pláště. Vzadu mu šos zvedal elegantně prohnutý ocas zakončený ostrým bodcem. „Před sto lety tam býval výběh pro koně. Jak jsem mohl vědět, že teď tam bude jakási divná skládačka z kamenů?“
„Skládanka!“ prskla ta drobná. „To je kamenná zídka stočená do spirály. Moderní bylinková zahrádka, ty ignorante!“
Janis vstal. „Tahu, Weyno?“
„Trajanisi!“ zvolali oba současně. Weyna ve své krásné zubaté podobě se mu s chichotáním pověsila kolem krku. „Co říkáš na svět za oponou? To je nářez, co? Už konečně chápeš, že bych tě nikdy neroztrhala, můj princi?“
Janis ze sebe démonku jemně sundal. „Celou dobu jsi věděla, kdo jsem?“
Weyna se zatočila dokola na patě. „Věděla jsem, že jsi napůl Sahíjin. Jenom já a Cinet jsme to věděli. Nikdo jiný. Když šlo do tuhého, pokoušeli jsme se naši paní probudit, ale nešlo to. Probudil ji až tvůj hlas.“
„A ty, Tahu?“ otočil se Janis k Trsuahovi.
Modrák se zatvářil rozpačitě. „No, já jsem nějaké tušení měl. Celé ty roky. Když sis začal s Ravensem, jenom se mi to potvrdilo. Byla to šlupka.“
Weyna na Trsuaha udělala ošklivý obličej. „Kdybychom si my dva více důvěřovali...“
„To nešlo,“ zamumlal ponuře Trsuah. „Hlavně já jsem nemohl...“
„No jasně,“ skočil mu do řeči Janis. „Formálně patříš Tyneonovi. Kdyby se profláklo, že se s Ravensem vídáš...“ Opatrně poplácal modráka po rameni. „Je mi moc líto, jak to s ním dopadlo. Vím, že jste si byli...blízcí.“
Trsuah pokrčil rameny. „To už tak mezi tvůrcem a výtvorem...bývá“
Weyna si hravě poskočila. „Už toho nechejte. Co se stalo, nedá se změnit.“ Pohodila paží k osvětleným oknům tanečního sálu. „Půjdeme tam? Zůstaly tam ještě nějaké zákusky?“
Trsuah si znechuceně odfouknul: „Jak malá.“
„Hej!“ křikla. „Mějte trochu uznání! Věky jsem pendlovala mezi Tenerisem a Plamenným mořem. Myslela jsem, že jak převezmu Cinetovu práci, budu mít více klidu. Prdlajs! Smrtelníci jsou jak praštění! Jeden vyprovokuje souboj kvůli barvě čepice a nechá si napráskat tři kulky do břicha, další si podřeže žíly kvůli nešťastné lásce. Lopota s nimi, to je marnost nad marnost...“ Lítostivě si povzdechla. „Tady na Grewwu jsem byla naposledy v den, kdy tě sem má paní přinesla. Je to nespravedlivé. Vždycky, když jsou tu hosté a je tu plno dobrot, já mám službu.“
„Možná máti nechce, abys přibrala,“ vyprsknul Janis.
Weyna si dupla. „Aspoň jednou mě nechejte si užít!“
„Pro všechny svaté, už běž!“ zavrčel Trsuah.
„A seber mi tam tři krémové košíčky, zlato,“ uchechtl se Janis.
