Střípky sváru (kapitola devátá)
Vracel se k domu. Emkener minul a slunce se dralo nad obzor. Byl unavený, že nemyslel na nic než na spánek. Jenže v přijímací hale na něj čekala Ixona. Fialové lokny měla pospínané jen tak, aby jí nepadaly do čela, tvářila se ustaraně.
„Kde se touláš?“ řekla naježeně.
„Kdybych věděl, že jsi tady, byl bych si pospíšil,“ opáčil kousavě.
„Potřebuji s tebou mluvit.“ Pohodila hlavou ke schodišti. „V soukromí.“
„Matka spí. Nechci, abychom ji probudili,“ řekl obezřetně. „Máme pěknou zahradu.“ Nabídl jí rámě a vedl ji k lavičce ke včelínu.
Mlčela, dokud nedošli až tam a pak spustila: „Byla jsem se na něj podívat. Něco je v nepořádku. On strašně trpí!“
Nechápavě se na ni podíval. Pak si konečně uvědomil, o kom Ixona mluví. „Trpí přece už dvě stě let.“
Bohyně plodnosti vynervovaně potřásla hlavou. „Ne, ne, ne! Sama jsem se po válce postarala, aby měl ty nejlepší podmínky ze všech. Poprosila jsem Sebasse, aby ho prodal do dobrých rukou. A přes orákula jsem daresijským královnám vzkázala, aby na něj dohlédly. Měly zařídit, aby nemusel dřít v dolech ani na poli a aby potřeby jeho vášnivého těla byly uspokojovány…“
S hrůzou sledoval, jak o Ternakovi mluví jako o psovi. Netrpělivým gestem ji uťal: „Ale on si myslí, že to, co prožívá, má od tebe za trest!“
Uraženě se nahrbila. „No, však mě taky příšerně urazil.“
„Kdy?“
„Před…dvěstě třiceti šesti lety, třemi měsíci, třemi dny, šesti hodinami a pěti minutami. Od té doby jsem s ním…nepromluvila.“
Jen s vypětím vůle zachoval vážnou tvář. „Dala jsi ho královnám. Nic horšího jsi mu udělat nemohla!“
Rozpačitě se kousla do rtu. „Ještě když jsem ho viděla před rokem, vypadal ve srovnání s ostatními…nejlépe.“
„Měl ten nejhezčí obojek, ubožák,“ potvrdil ironicky. „Byl natolik ponořený ve své trpkosti, že mu Ravens veřejně napráskal, aby ho přinutil se vzpamatovat.“
Nejistě si upravila nedbale upravené vlasy a špitla: „Ty si myslíš, že kdybych mu nepomáhala…“
Hrozivě se zamračil a dodal: „Pomoc? Není divu, že si to vyložil jako pozdní mstu! Udělala jsi z něj poštářového čokla! Při konfrontaci s ostatními si musel připadat strašně.“
Vzdorně stiskla rty. „Hm, trochu pokory mu neuškodí. Víš, co mi ten arogantní tupec tehdy řekl?“
Přinutil se ke klidu. „To už je snad jedno. Důležité je, co ti řekl teď, když jste se znovu viděli.“
Vstala a vyjekla: „Nemluvila jsem s ním! Co kdyby mne někdo skrze oponu pozoroval? Taková Seneda by se zbláznila…“
Znechuceně obrátil oči v sloup.
„Ostatně v lázních současné královny je pořád živo,“ vysvětlovala zkroušeně. „Vtělila jsem se do jedné ze služebných, a ...“
Překvapeně nadskočil. „Cože?“ přerušil ji. „Cože jsi udělala?“
Ixona se na něj podívala jako kdyby mu z ucha rašil ořešák. Netrpělivě mrskla rukou. „Vtělila jsem se,“ vyjekla. „Co na tom nechápeš?“
Vstal a chytil se za hlavu. Měl církevní vzdělání. Dvojí svěcení. Pročetl snad tuny náboženských textů. V žádném z nich nebyla ani zmínka o tom, že by sahíjinové dělali něco takového. Tumpachově přikývnul. „Jasně,“ hekl a polila ho hrůza. Co dalšího o sahíjinských manýrech ještě neví? A že je to sahíjinská specialita, je téměř jisté. Krenevové se do smrtelníků nevtělovali. Kdyby tomu tak bylo, Qlea by mu to řekla. Ixony se na to ptát nebude. Už se ztrapnil dost. „Co bylo dál?“ vybídnul ji.
Bohyně netrpělivě mrskla prsty: „Našla jsem ho na dně vypuštěné nádrže,“ pokračovala. „Kdyby neměl stříbřitou kůži, ani bych ho nepoznala, protože jeho krásné dlouhé vlasy jsou pryč. Čistil dlaždice, zatímco jeho majitelka a její přítelkyně plavaly s sousedním bazénu. Z rozhovoru jsem vyrozuměla, že královna tak napravuje jeho nevhodné chování. Prý jí začal odmlouvat po návratu z císařské korunovace.“
„Odmlouvat,“ odfrkl si hořce Janis. „To je taky jediné, co opravdu může.“
„Bohyně se zasněně usmála, přivřela oči, objala si pažemi hruď a šeptla: „Měl hlavu jako koleno, byl nahý a tvářil se tak sveřepě, že jsem byla v pokušení ho…“
„Jsi zbytečně podrobná!“ zarazil ji pod dojmem, že ta úchylná ženská si Ternakovo ponížení snad užívá. „Co po mně vlastně chceš?“
Ixona se bázlivě přikrčila a její tvář se zkroutila do masky rozmazleného dítěte. „Radu, přece,“ vzlykla. „Protože jsi tam žil. Víš toho dost o lidech i o krenevech... Musíš mi říct, jak bych mu mohla pomoct!“
Rozčileně rázoval kolem lavičky. To snad není pravda. Jako kdyby toho už tak neměl dost. „Myslíš to vážně?“ vybafnul.
„Ovšem!“ zaúpěla. „Kdo jiný mi poradí, když ne ty!“ Vypadala zhrouceně. Slzy se jí koulely po tvářích. „Celé ty roky jsem na něj myslela,“ dodala, „ale nikdy jsem nenašla odvahu se na něj podívat. Byla jsem si jistá, že na mne zapomněl, že je se svým údělem…smířený, že se mu daří dobře.“
„Krenev,“ zavrčel. „Můžete ho zlomit, ale s porobou se nikdy nesmíří. Moc dobře si uvědomuje, jak je zmrzačený!“
Bohyně si povzdechla. „Před válkou mi velmi imponoval. Byl…tak sebejistý a mužný. Ženy se mu skládaly k nohám. Ani já jsem neměla nouzi o nápadníky, takže když jsem mu dala najevo, že má u mne šanci, přímo mne šokovalo, jak se mi vysmál. Řekl mi, že jsem…hloupá. Urazil mne, ale já jsem ho tak moc chtěla, že jsem to vzala sportovně a snažila své obzory rozšířit. Celé měsíce jsem nakukovala přes rameno akademikům a kradla v knihovnách učené svitky. Nepomáhalo to. Cokoliv jsem řekla, hodnotil jako hloupost. Už jsem z toho měla takové deprese, že jsem mu vlezla do postele a nabídla, že mu donosím dítě. Řekl mi, že kdyby chtěl dítě, pořídí si je raději s opicí. To by prý bylo chytřejší. Od té doby, jsem s ním nepromluvila. Tak mi, Trajanisi, poraď, co mám teď dělat.“
Nasupeně zasyčel. Ternak byl hulvát a ona rozmazlená fiflena, ale to bylo dávno. „Ať uděláš cokoliv, musíš si být jistá, že to opravdu chceš. Pokud by tě tví příbuzní přistihli, musíš si být jistá, že se vyrovnáš s důsledky.“
Bohyně se ošila, zamávala řasami a řekla: „Mrzí mě, že jsem to nechala dojít tak daleko. Vím, co se o mně říká. Že jsem moc rozumu nepobrala. Kdo by to také od bohyně Plodnosti čekal, že?“
„Kdysi jsem četl, že pravá láska se neptá, co dostane za oplátku,“ řekl ponuře. V duchu se sám sobě chechtal. Taková moudra! Kde se to v něm bere? Ne, že by právě on měl někomu radit. Láska? Jen dvakrát v životě se setkal s něčím, co ji letmo připomínalo. V prvním případě dopustil, aby jeho milovanou upálili, ve druhém se musí vyrovnávat s její zradou.
Ixona o jeho skryté duševní bouři naštěstí neměla ani ponětí. Zkroušeně přikývla. „Tomu rozumím. Láska je věcí srdce a ne rozumu.“
„Právě,“ přitakal. „V některých případech srdce vykompenzuje, čeho se rozumem nedostává. Ternak to tvé srdce zpočátku nedokázal ocenit. Měl dvě stě let, aby mu to došlo. Chtělas radu? Vykašli se na to, co by tomu řekli příbuzní a navštiv ho. Sám ti poví, co pro něj můžeš udělat. A co nepoví, to pochopíš podle jeho reakcí. Vůbec nejsi tak hloupá, jakou se děláš. Jen si dej pozor, aby vás nikdo neviděl. Nejvhodnější doba je Emkener před úsvitem.“
Narovnala se. Slzy se ztratily. „Nepovíš to nikomu?“
Uličnicky se zašklebil. „Hned teď poběžím za tetinkou Senedou.“
+++
Znovu se vracel ze zahrady. Připadal si utahaný jako po práci v kamenolomu. Jenže v přijímací hale mu Cinet s výrazem zpráskaného psa truchlivě sdělil, že na něj matka s Lijanou čekají v salonu. Grewina viditelně sršela nevolí. Bylo patrné, že se vší silou se ovládá, aby se na syna nerozkřikla. Lijana se tvářila mírně rozpačitě.
„Myslel jsem, že spíš, mami,“ zaševelil. „Kdybych věděl, že jste tady, přivedl bych Ixonu sem,“ řekl nevinně. Pak se obrátil k Lijaně: „Jak příjemné vidět tě tak brzy.“
„Měla jsem cestu kolem a tak jsem si řekla, nač to odkládat,“ řekla stydlivě bohyně.
Grewina se zamračila. „Copak ti Ixona chtěla tak brzy po ránu, drahý? A jak je možné, že tvůj démon se povaluje v domě a nechává tě té lačné ženštině na pospas? Právě jsme si tady s Lijanou říkaly, že včera, když jsme tě hledaly, jste si s Ixonou určitě všechno potřebné vysvětlili!“
Posadil se zamručel: „Nechápu, co máš na mysli, mami. Vzal jsem ji do zahrady, aby tě nerušila.“ Základ je se do toho nezamotat. Z časů politických intrik to měl natrénované naprosto dokonale.
Grewina podrážděně prskla: „Byl jsi s ní včera večer! Cinet mi řekl, že jsi s Lijanou a Lijaně zase, že jsi se mnou! Tak kde jsi teda byl?“
Zamračil se. „To má být výslech?“
Lijana našpulila rty a vstala. „Snad abych raději šla.“
„To není třeba,“ zavrčel. „Půjdu já. Nicméně, co komu řekl a neřekl Cinet, je irelevantní. Ve snaze vyhovět, řekl to, o čem se domníval, že je pravda. V noci jsem byl tady, když už to musíte vědět. Po tom, co do mne Mreon s Temným rýpali, jsem se potřeboval vyvztekat a nechtěl jsem zkazit večer. Ixona si mého zmizení všimla a šla za mnou. Naléhala, abych se vrátil. Pochopitelně se mne pokusila svést, ale já jsem jí citlivě vysvětlil, že na rozdíl od jiných na ni nepohlížím jako na sexuální objet a nabídnul jsem jí přátelství. Urazila se a hodila mě do kašny na dvoře. Zatímco jsem se převlékal, vychladla. Řekla, že bude o tom, co jsem jí řekl, přemýšlet. Nakonec jsme se v pohodě vrátili do Jingivonu. Dnes ráno se mi přišla omluvit za tu kašnu,“ lhal zaníceně Janis. „Přiznala, že něco tak syrově upřímného jí ještě nikdo neřekl a že je mi za to vděčná.
Bohyně smrti nasadila neproniknutelný výraz. „Aha.“
Lhaní mu šlo, jako kdyby nikdy nic jiného nedělal. S kamennou tváří se otočil k Lijaně. „Nechtěla byste se projít k moři? Teď ráno je tam…čerstvo.“
Bohyně se usmála tak mile a přiměřeně, jak se má bohyně umírněnosti usmívat. „To by bylo prima.“
„Jen běžte,“ zamručela mdle Grewina. „Půjdu si zase lehnout.“
Vedl ji na pláž a nenápadně tvořil artefakty jen pro ni. Hned u cestičky před domem vyčaroval napodobeninu hepernského obelisku a zmínil, že runy vytesané na podstavci popisují přesné menu krenevské snídaně sestavené z horké lávy a obrušovaných mořských oblázků.
Podél stezky k útesům bleskurychle navlnil terén a v travnatých drnech nechal rozkvést pronikavě vonící zvonky zahánějící špatnou náladu.
Na pláži Lijanu uvítal pruhovaný plátěný stánek s koláčky a horkou čkoládou. Bohyně reagovala čistým cinkavým smíchem. Na pláž Janis prostřel pruhovanou deku. Lijana se na ni rozkošnicky rozložila.
Díval se na její rozprostřené bronzové vlasy. Hodnotil její bezchybné křivky. Ona si jej měřila skrze stíny dlouhých přivřených řas. Oči měla zelené jako surové smaragdy povalující se kolem. Jeden z kamenů vzala do prstů, podívala se přes něj do slunečního kotouče a pak znovu obrátila pozornost na Janise. „Vypadáš unaveně,“ špitla a plácla vedle sebe. „Nechceš se ke mně natáhnout?“
Nerozhodně přešlápnul. Zazdálo se to pohodlné a nenáročné. Matka, Erix i Seneda se je snažily dát dohromady. Musel uznat, že Lijana působí váženě a mile. Její krása je bez kazu. I její povaha bude nejspíše taková… „Pověz mi, taky se vtěluješ do smrtelníků?“ otázal se.
Zatvářila se překvapeně. „To přece čas od času dělá každý,“ namítla.
„A proč?“ vybafnul. „Co vám to přináší?“ Vší silou se snažil udržet v klidu, ale uvnitř přímo nadskakoval zvědavostí. Chtěl vědět, co vtělení sahíjinové na Tenerisu dělají, jak často a jak dlouho se tam zdržují. Nejvíc ho šokovalo, že smrtelníci o tom nemají ani ponětí. Napadlo jej, že právě tímto způsobem se mohl některý ze sahíjinů nepozorovaně vetřít na wobernský dvůr. Mohl odhalit, že jeho rodiče překročili hranice mileneckého vztahu a mají dítě. Mohl vypátrat, že se chystají k útěku a konečně mohl navést Eudora, aby otevřel portál na Vahan, kterým do Wobernu pronikli sůsové.
„Vzrušení, přirozeně,“ odsekla. „Baví nás, že si můžeme zahrát něčí roli. Děláme to všichni až na Tyneona. Nejvyšší to nepodporuje. Zakázat to ale nemůže.“
„Proč?“
„Protože je nás málo,“ řekla. „Tyneon to povolil po Jestřábí hoře, aby nás ukonejšil po té, co nám zakázal pářit se s démony...“
Roztržitě se zasmál. „Takže sis chodila na Teneris...užívat?“
Její tvář se zavlnila nevolí. „No a co? Nemůže se nic stát. Když se převtělím do smrtelnice a ona otěhotní, čeká dítě ta žena a ne já. Otcem je její smrtelný partner. Je to bezpečné za všech okolností.“
„Jak to vypadá v reálu?“ dotíral. „Propašujete se do lidského těla a jen tak čekáte, až toho smrtelníka napadne si zadovádět?“
Lijana se cinkavě rozesmála. „To bychom se načekali! Přirozeně, že svůj fokus patřičným způsobem stimulujeme. Nasadíme do něj...jistou potřebu po sblížení. Je to jako když vodíš loutku na provázku.“
„Připadá mi to úchylné,“ zasyčel. Sakra, ta věta z něj vylítla dřív, než se stačil zarazit.
„Úchylné?“ V jejím hlase vyčetl vzdor. „Může ti být jedno, co dělám...“
Uvědomil si, že mu to jedno skutečně je. Nehnulo by s ním, ani kdyby si dala k večeři celý akezonský vojenský pluk. Jenže, pokud ji teď nechá uraženě odejít, nebude se mít na koho vymlouvat, až bude zapotřebí zařizovat nedovolené věci. Rychle se k ní svezl na bok a položil jí dlaň na hezky tvarovaný bok. Lehce jí přejížděl prsty po těle. „Líbíš se mi, takže žárlím,“ vydechl. „Nechci, abys chodila dovádět kdo ví s kým na Teneris.“
Obdařila ho laškovným úsměvem. „Tak se se mnou ožeň.“
Odpověděl křečovitým smíchem. Nic takového opravdu neplánoval. „Ty bys mě chtěla?“
Její zarputilý pohled mu dal najevo, že odpověď by byla kladná.
„Jsem poctěn,“ řekl měkce a vtiskl jí polibek na zápěstí. „Přiznávám ale, že mě vytáčí, když mi tě matka se Senedou servírují jako na talíři. Jednak to právě ty nemáš zapotřebí a jednak si zatím nepřipadám dost…zralý na to, abych se usadil. Nechejme tu možnost otevřenou a dopřejme si čas se lépe poznat. Dlouho o mně rozhodovali jiní. Teď konečně se potřebuji ujistit, že už si svůj život řídím sám.“
Prudce se posadila. Její rozvernost byla ta tam. „Kecy!“ vybafla. „Přece jenom je v tom ta mrcha Ixona! Tak mi to řekni rovnou, že mě nechceš. Ušetříme si čas. Já to pochopím a Seneda se nezblázní.“
„Fak nevím, co s tím pořád máš. Už jsem ti řekl, že…“
„Matce si nalhávej, co chceš,“ skočila mu do řeči, „ale já Ixonu znám. Udělá cokoliv, aby se chlapovi dostala do kalhot. Po tom, na jak dlouho jste spolu zmizeli, mi tu netvrď, že jste spolu celou tu dobu vedli hlubokomyslné rozhovory! Už jako člověk jsi byl prohnaný, ale lhát i mně…“
Horečnatě přemýšlel, jak se z toho dostat. Vůbec by nebylo dobré, kdyby jeho eskapády probírala s měsíční bohyní. Kdyby se náhražka, kterou stvořil místo Trepeny, projevila jako nedostačující, mohli by si jeho nepřítomnost na večírku vyšetřovatelé zpětně dát do souvislostí.
„Omlouvám se,“ zafuněl. „Přiznávám, že jsem s Ixonou něco...ehm...malého měl. Tobě i matce jsem lhal. Nechtěl jsem, abys ses o tom právě ty dozvěděla,“ doznal zkroušeně. „Ale dnes ráno, když za mnou Ixona zase přišla, jsem jí řekl, že to byl z mé strany omyl.“ S vědomím, že jejich rozvíjející pletku právě hluboko pohřbil, předpokládal, že teď se Lijana definitně urazí a pošle ho do háje.
Jenže ona nadšeně výskla a pověsila se mu kolem krku. „Opravdu se o mě chceš ucházet?“
„Samozřejmě,“ zamumlal. Neohrabaně ji k sobě přitiskl. Tiskl své rty na její, ale jeho srdce zůstalo klidné. Pod pevně sevřenými víčky mu probleskla tvář bohyně Sváru zasypaná zlatým pudrem. Když ji včera viděl, v hrudi ho bolestivě bodalo. Ale teď s Lijanou, i když se k němu vine jak réva, to s ním nedělá vůbec nic. Cítil se jenom…napruženě. Věděl, co musí udělat. Položit Lijanu na záda a zasypat ji měkkými polibky. Vyhrnout jí sukni a dlaní pomalu stoupat k jejímu klínu.
Takže chutě do toho.
Miloval se s ní, ale přesto nesmírně toužil po té druhé.
+++
