Střípky Sváru (kapitola čtrnáctá)
Nazítří ráno se Janis s Cinetem chystali odletět do knihovny, když je překvapila matka. Vypadala rozčileně a v ruce třímala krémově zbarvený svitek vzácného lebedového papíru. „Tohle mi před chvílí přinesl Trsuah,“ řekla. „Je to od Tyneona.“
„Kde je?“ zajímal se. Už dva týdny Trsuaha neviděl. Potřeboval vědět, jak je daleko ta věc s Neceomem. Jestli se k omilostnění nešťastného Nece bude Mreon dál stavět váhavě, měl Janis v plánu, vytáhnout ho z krevele sám.
„Trsuah? Už letěl,“ štěkla Grewina. „Přišel za mnou, ne za tebou. Ale ten dopis, který jsem dostala, se tě týká. Tyneon mi píše, abych ti připomněla polymorfovo pozvání.“
Otráveně si odfouknul. Na stole v hale se postupně hromadily zvací kartičky. Polymorf se opravdu moc snaží, aby ho k sobě přitáhnul. Ale Janis ta pozvání ignoroval. Neměl z té bytosti dobrý pocit. Zvlášť, když si pozjišťoval, jakou roli ve vnějším světě hraje organizace, pro kterou pracuje.
„Mám ti prý vysvětlit, že to nemáš podceňovat,“ řekla matka. „Je to právě Aliance, která dohlíží, aby dobré vztahy mezi soustavami byly zachovány. V tom má prsty určitě ten podvraťák Sebass. Říkala jsem ti, že něco kuje. Samé nechutné zákulisní čachry.“
„Myslel jsem, že po tom, jak to má kdo uspořádané doma, špionům Aliance nic není. Už proto se na setkání s tím týpkem nehrnu. Co kdybych se neovládnul a řekl mu, co si o jejich pletichaření myslím? Dozajista bych ho urazil. A to by se Tyneonovi nelíbilo tím tuplem.“
Grewina vztekle odhodila svitek na stůl. „Chováš se jako rozmazelný fracek!“
Potutelně se ušklíbnul. „Nikdy jsem nedostal příležitost být rozmazleným a frackem, takže vlastně není divu, že cítím potřebu si to vynahradit, že?“
„Nežiješ tu sám, Trajanisi,“ hlesla ponuře matka. „Copak nechápeš, že tvoje rozhodnutí a tvoje ignorance vůči Tyneonově vůli se odráží i na mne?“
Janis se ohromeně otočil a konečně se na Grewinu pořádně podíval. Vypadala strhaně, pod očima kruhy, kolem úst trpké rýhy.
„Patříš do Velké devítky. Měl jsem za to, že jsi neprůstřelná.“
Matka rozhodila rukama. „Byla bych, kdybych tolik nevyčnívala. Třicet let jsem prospala. Mou práci zvládaly démonky včetně Weyny. Ovšem z objektivního pohledu to dobře nepůsobilo, to dá rozum. Jsem jedna z Devítky a oni ty poslední roky vážně diskutovali, že mě nahradí. Teď jsem zase vzhůru. Naděje některých jedinců, že postoupí na mé místo, se zhroutily. Jsou na mě naštvaní a hledají jakoukoliv možnost mi uškodit. Skutečnost, že jsem přivedla tebe, mi to neusnadňuje. Dokonce i Emdewon, který se mě vždycky zastával, mě varoval, že budu mít namále, pokud jednoznačně neprokážeš svou loajalitu.“
„Třeba tak, že odtud zmizím?“ zasyčel Janis. „Abych jim tolik nepřipomínal ten velký průser s krenevy? Tak proto všichni ti strýčkové a tetičky básnili o nádherách světů mimo systém...“
„Nechci, abys odešel,“ vydechla unaveně, „ale pokud to neuděláš, budou tu velké snahy nás oba zničit. Po tom, co jsem využila skoro všechnu sílu, abych tě dala dohromady z mystických popálenin, nejsem ve stavu bojovat proti takové přesile. Oni, i když se tváří mile, to vědí a jsou jako vosy. Ty pro ně představuješ nekontrolovatelný prvek, který už dvakrát téměř rozmetal dobře zavedené poměry. Poprvé jste s Ravensem získali to žezlo, podruhé ses na Jestřábí Hoře vydal bojovat s Henrexem a skoro jsi ho porazil. Všichni tady jsou téměř nepříčetní z myšlenky, že by ses o to pokusil znova. A ty, můj drahý, se nijak nesnažíš, abys jejich obavy zaplašil. Naopak. V knihovně si natruc vyžádáš staré krenevské anály, okatě šmejdíš po satelitech a přepadáš pobočky Protokolu s dotazy, které personál vyvádějí z míry. To vše se diskutuje. Sledují tě na každém kroku a čekají, kdy pochybíš. Chtěla jsem tě toho uchránit. Bála jsem se ti to byť jen naznačit, protože ty jsi celý Eudor. Urazilo by to tvou hrdost. Tak jsem se snažila tě přesvědčit, že by ses měl v klidu usadit s Lijanou. Tím bys totiž deklaroval, že se zařazuješ a ostatní by tě museli akceptovat. Jenže ty se do ženitby nijak nehrneš a mám dokonce podezření, že ten plán s osvobozením krenevů jsi ještě nevzdal. Můžeš to popírat, jak chceš. Když o tebe teď projevili zájem z Aliance, cítím, že by ses tomu neměl bránit. Na pár desetiletí odejdeš, aby ses mohl zkušený a zocelený vrátit. Tyneon to zřejmě vidí stejně. “
Janis otupěle přikývnul. Nevěděl, že tolik vyčnívá. Teď mu bylo jasné, že kdyby jeho plány s krenevy opět selhaly, stáhl by ke dnu nejen sebe, ale i matku. To by pro ni nechtěl. Možná, že mu nezbude nic jiného, než se s ní pohádat, aby dostala možnost se od něj veřejně distancovat. Tak by ji snad ochránil. Něco vymyslí...
„Hm,“ zabručel, „tak já se za tím špionem zastavím...“
+++
Polymorfův příbytek v Jingivonu nebyl daleko od vily, ve které včera večeřeli s Dewi-tanem. Domy v této čtvrti stály uprostřed zahrad obehnaných ploty. „Tak tu bydlí většina diplomatů,“ řekl na vysvětlenou Cinet. Démon, jako kdyby věděl, že se Janisovi na tu schůzku nechce, se povzbudivě usmál. Dva tvorové u brány se jim prkenně uklonili. Vyhlíželi jako lidé, ale jejich těla sestávaly z tisíců chvějivých kuliček. Mlčky otevřeli tepanou bránu zdobenou ornamenty a nechali je projít dál. Od domu se k nim širokou dlážděnou cestou vroubenou mohutnými stromy blížil polymorf. Jeho pohyb vypadal jako trhaná chůze. Podle toho, jak se segmety jeho těla přeskupovaly, by se dalo říci, že se spíše přesouvá. Jakmile se přiblížil na pět kroků, položil si paži na hrudník do místa, kde mívají humanoidi srdce. „Vítám vás, princi! I vás, pane tajemníku!“ zahlaholil, i když jeho ústa zůstávala v klidu.
„Děkuji, muhaji,“ zaševelil nuceně vesele Janis. „Jsem celý žhavý si vyslechnout, proč jste mě chtěl tak naléhavě vidět.“
Polymorf se s nimi vracel k domu. Části jeho obličeje se zavlnily a vytvarovaly výraz upřímného údivu. „Mrzí mě, že se zlobíte. Nechtěl bych vést náš rozhovor na takové úrovni. Když mi dáte šanci, pokusím se vám vysvětlit, že bychom si mohli být vzájemně výsostně...užiteční.“
„Dobrá,“ zamručel upjatě Janis. Cítil, jak se Cinet po jeho boku zoufale nadechl. Uvědomoval si, že se chová neomaleně, ovšem po tom, co si vyslechl od matky, si nemohl pomoct.
Vyslancův dům vypadal, jako kdyby se vyloupnul z tenerisského středověku. Bílým mramorem obložená fasáda, roztodivně tvarované střechy kryté lesklou břidlicí. Záplava věžiček. Na kamenných obrubách oken se skvěly reliéy s tenerisskými motivy. Z paláce důmyslně usazeného pod velkými stromy čišela pohoda a klid. „Tady někdo ujíždí na historii,“ prohodil rozmarně Janis.
„Zdá se to být kopií Paláce radostí,“ poznamenal škrobeně Cinet. „Slavného, dávno rozbořeného sídla seveneckých králů. Znám tu stavbu sice jen z popisů a rytin, ale podívejte,“ ukázal na reliéy na kamenných obrubách oken, „tady jsou erby seveneckých panovnických rodů ze šesté dynastie.“
„Máte pravdu. Je to dílo mého předchůdce muhaje 4445,“ řekl skromně polymorf. „Mohl jsem to strhnout a postavit něco po svém, ale usoudil jsem, že se mi retro styl líbí. Jediným ústupkem moderně jsou vodovodní instalace a hygienické kabinety. Však uvidíte sami.“ Vstupní dveře se otevřely a na terasu se vyvalily dvě duhově vybarvené koule o velikosti daresijských melounů složené z rychle kmitajících partikulí. Jejich povrch postrádal jakékoliv anatomické detaily. Takto vypadají, když si na nic nehrají, pomyslel si Janis.
„Mí asistenti vás dovedou do kanceláře,“ řekl polymorf. „Já jen zaběhnu do kuchyně, aby věděli, že máme další dva hosty k obědu a hned budu u vás.“
Při představě, že jídlo chystá podobně vyhlížející duhová koule, Janis nasucho polknul. Ovšem je zapotřebí se oprostit od předsudků, že. Třeba to nebude taková hrůza...
Koule se začaly valit skrze vestibul směrem k dokořán rozevřeným dveřím do vnitřního dvora. Janis s Cinetem je mlčky následovali. Uvnitř příjemně stíněného atria
stál prostřený stůl. Na těžkém zlatem protkávaném ubrusu se lesklo masivní hemakrittové nádobí naaranžované přesně v duchu historické epochy, kterou má Teneris dávno za sebou.
„Račte se zatím posadit tady na lavičku,“ ozvalo se od jedné z koulí.
„Janis tak neprodlenně učinil, zatímco Cinet pobíhal po dláždění, prohlížel si okapové svody vykované do podoby šupinatých hadích těl zakončených dračími hlavami. „To je nádhera,“ vydechl obdivně, „každá je úplně jiná...“
„Nevěděl jsem, že jste takový znalec,“ prohodil pobaveně Janis, když se k němu démon na lavičce přidal.
Cinet pokrčil rameny. „Je mi šest set let, můj pane. Většinu času jsem vzhledem k mému poslání strávil mezi lidmi.“
Ve Druhém věku sloužil Cinet Janisově krenevské babičce Qlee, bohyni klidného spánku, jak tehdy nazývali smrt. Jeho úkolem bylo stíhat sebevrahy, narkomany a rváče, kteří laškovali se smrtí. Snad právě proto byl zvnějšku lidem podobný víc, než třeba Trsuah a jiní démoni se všemi těmi rohy, špičatými zuby, rozeklanými jazyky nebo ocasy. Po krenevské porážce Cineta zdědila Grewina a jeho poslání potvrdila. Janis musel uznat, že za takových okolností se Cinet odreagovat potřeboval.
Pak se polymorf vrátil. Doprovázely jej dvě další bytosti. První z nich byl určitě démon, ale Janis z něj cítil opradu silné magické rozhraní, takže to nejspíš nebyl obyčejný démon. Byl hodně štíhlý až vychrtlý. Jeho pleť byla jako mléko, jeho černé oči hořely potlačenou vášní a černé vlasy proložené stříbrnými nitkami spletené do tenkých copánků mu visely do půli zad. Janis usoudil, že by mohl patřit k příslušníkům královské dynastie z Mizeonu, kteří se stříbrem ve vlasech vyznačují. Mnohem větší hádankou byl ten druhý, o hlavu menší než jeho společník. Jeho pleť byla růžová a jeho vlasy v barvě lesního medu, rošťácky krátké, se ježily do všech stran. Způsob, jak zvědavě se díval, i jak se pohyboval a nepřítomnost jakékoliv stopy vnitřní magie, vedly Janise k dojmu, že by mohlo jít o smrtelníka. Taková pitomost! Smrtelník? Tady?
„To je lord Razziel Arci-Quinn z Mizeonu,“ představil polymorf toho prvního. „A toto je,“ ukázal na toho medovlasého, „doktor Jeroným Podivný ze Země.“
Mezitím, co polymorf oběma příchozím představoval Janise s Cinetem, byl Janis mimo překvapením. Pokud je ten chlap ze Země, tak to opravdu může být smrtelník. Na Zemi podle encyklopedie totiž žádní nesmrtelní nežijí. Zatímco takto uvažoval a polymorf mluvil, povrch jedné z koulí se zavlnil. Ze sférického těla vyrašily výběžky, které se pomalu formovaly do končetin. Během chvíle tu místo koulí postávaly dvě humanodní bytosti se strnulými obličeji. Jeden z nově vytvarovaných týpků se přitočil k židli v čele stolu a odsunul ji. Hostitel k ní přistoupil a gestem naznačil, aby se ostatní posadili.
„Je vám dobře, princi? Vypadáte, jako kdybyste viděl ducha,“ otázal se ten Pozemšťan, přičemž nebylo možné poznat, jestli to myslí vážně, nebo zda si z Janise utahuje. Janis usedl na židli, kterou mu přeměněný hostitelův pobočník nabídnul. Přemýšlel, jak na dotaz slušně zareagovat. Nebyl schopný se ubránit dojmům, které se na něj valily ze všech stran. Ale stejně tak nemohl ukázat na humanoidního polymorfa prstem a hýkat údivem jako pětileté dítě.
„Berte doktora s rezervou,“ ušklíbnul se Mizeoňan sedající si do židle, kterou mu odsunul druhý pobočník. „Ještě se neoprostil od stereotypů své vlasti. Na Zemi vidí duchy ve všem. Pokud vítr rozfouká otruby na mlatu, je to nepochybně dílo duchů.“
„O Zemi jsem už něco četl,“ poznamenal Cinet. „Je pravda, že tam žádné nesmrtelné nemáte?“
„Naposledy jsem to tam kontroloval před padesáti lety,“ řekl s úsměvem doktor, „a opravdu to tak bylo.“
„Promiňte, doktore, že jsem tak zvědavý, ale čeho jste doktorem?“ zajímal se Janis.
„Medicíny a exomedicíny zvlášť,“ řekl Pozemšťan. „Studoval jsem na Bredeonu na Tupi-iranské lékařské fakultě, protože moje vlast je, co se týká civilizační úrovně, poněkud zaostalá.“
„Nesuď je tak přísně, Jery,“ zamručel blahosklonně Razziel. „Už přece došli k objevu, že blechy se z bláta nelíhnou...“
„Je rozdíl mezi civilizační úrovní populace a civilizační úrovní jedince,“ řekl na to doktor. „Ty sám,obrátil se na Razziela, „ač pocházíš ze světa vyspělých technologií a stejně tak sofistikované magie, jsi toho typickým příkladem,“ dodal kousavě.
Janis se rozkašlal, aby zamaskoval smích. Ten mu to tedy nandal.
„Vidíte, že s těmi dvěma se jeden nenudí,“ řekl kousavě polymorf.
Janis si pochutnával na rybích závitcích a svělých smažených placičkách, tolik typických pro seveneckou kuchyni a přemýšlel, co má celý ten podnik znamenat. Když sem šel, čekal, že polymorf vybalí, co od něj Aliance chce. Místo toho mu tady, na diplomatické půdě systému Pochran, strká pod nos dvě bytosti zcela jiné rasy. Ne, že by ho Razziel s Jeronýmem nezaujali, ale čím déle času uplynulo od jeho uzdravení, tím více ho tížil pocit viny. Zatímco se zabýval hledáním způsobu, jak proniknout skrz oponu, krenevský král Diren tam dole u Erijena visí ponořený v sudu s octem, Ternak, někdejší pán oblačných koní, vězí po kolena v hnoji, Vrentis, starorodý pán hlubin, se plazí v dusné hemakrittové štole, Šerban, bývalý bůh lovu čistí býčí střeva na gondotských jatkách...
„Nechutná vám, princi?“ narušil jeho neveselé úvahy polymorf.
Janis se přinutil obnovit vstřícný výraz. „Naopak, muhaji,“ zahlaholil. „Je to excenlentní.“
Polymorf si vsunul do napodobeniny úst další sousto a spokojeně přikývnul. „To jsem rád. Měl jsem trochu dilema, co dát připravit. Ale nakonec jsem vsadil na klasiku.“
Janis se přistihnul, že fascinovaně zírá, jak hostitel uvážlivým tempem žvýká. Pokud se jeho tělo skládá z volně pohyblivých částí, na vlastní oči přece viděl, jak se přeskupují, jak je možné, že z něj to jídlo nevypadne? Že by si pro tento účel zformoval vnitřní orgány? To musí být sakra náročné!
Zmateně si otřel ústa, sáhnul po sklenici a na jeden zátah ji vyprázdnil. Setkal se s vyděšeným Cinetovým pohledem. Ovšem, obrátit do sebe slenici naráz se nesluší. Takto buransky se nechoval ani na Gwenových opileckých žranicích.
Rozhovor kolem stolu se stočil k tenerisské historii, ale Janis se jí příliš neúčastnil, protože mu vrtala hlavou otázka polymorfova zažívání. Cítil se jako jeptiška Senedina kultu Neposkvrněných v přístavním bordelu. Byl na sebe naštvaný, že nedokáže reagovat lépe. Značnou část života dělal do politiky, s diplomaty a špehy jednal často a nikdy s tím neměl potíže. Ale teď se cítil na hraně. Vší silou se držel, aby se nezačal polymorfa vyptávat, jak to s tím přijímáním potravy má.
Po dezertu se Razziel s doktorem zvedli a polymorf ukázal směrem k domu. „Protože jste, jak patrno, znalec, lorde Cinete, mí přátelé vás tu provedou. „My dva,“ obrátil se na Janise, „zatím probereme, proč jste vlastně tady.“
„Mluvit tady na dvoře?“ podivil se Janis, když se trojice vzdálila a stejně tak rychle zmizeli i oba asistenti. „Nebylo by snad lepší si promluvit v dobře zavřeném pokoji?“
Polymorf zavrtěl hlavou tak důrazně, až to vypadalo, že mu odletí z krku. „Naopak, princi. Tady je to mnohem bezpečnější, protože vidíme, že prostor kolem nás je čistý. Nejsou tu žádné zdi, v jejichž skulinách by se cokoliv mohlo ukrýt.“ Zadupal na zem. „Pod nádvořím nejsou sklepení a dokonce ani ptáci nám nad hlavou nelétají...“
Janisovi se to zdálo postavené na hlavu, ale pokrčil rameny. „Jak myslíte, muhaji.“
Polymorf se zavrtěl na židli. Jeho struktura teď byla mnohem více zrnitá, než při jídle. „Jste velice zajímavý muž, Trajanisi. Už o vás nějaký ten pátek víme. Poprvé jste na sebe upozornil, ještě na Tenerisu. Pamatujete, jak jste pomocí orakula žádal bohyni Lijanu o souhlas výstavby výstaviště v jejím háji?“
„Jistě,“ hekl Janis. Přemýšlel, co na tom bylo zajímavého. „Všimli jste si mě, protože jsem skrze orakulum projednával ryze světskou záležitost?“ zeptal se.
„To také,“ zamručel hostitel. „Ale především nás zaujal způsob, jakým jste pokládal otázky. Nebyla v tom ani stopa bázně nebo servility. Vlastně se to podobalo obchodnímu jednání. Od bytosti vychovávané ve víře, od bytosti, jejíž přístup k bohům by měl být zarámován povinnou úctou, nám to připadalo absolutně vyloučené. Tudíž jsme si vás proklepli a zjistili jsme, že jste velice pečlivě zamaskovaný nesmrtelný.“
„Díky za vysvětlení,“ houknul netrpělivě Janis. „A co s tím?“
„Aliance dozoruje konsenzuální sdílení společného zmapovaného prostoru. Do vnitřních poměrů soustav a světů zpravidla nezasahuje. Existuje však výjimka. Podle kodexu dohody z Ron-Kataru, mohou agenti Aliance zasahovat do suverenity určitého světa v případě, že se tam vyskytne faktor, který by mohl vážně narušit ustálené poměry a následně i rovnováhu sil v prostoru. Pokud takový rušící prvek identifikujeme, v první fázi se snažíme jej dostat pod kontrolu. Jestliže se subjekt i následně chová těžce předpokládatelným způsobem, ve třetí fázi ho eliminujeme.“
Janis začínal vidět rudě. „To mám být já? Ten nekontrolovatelný prvek? Vyhrožujete mi?“
Polymorf nehnul ani jedinou falešnou brvou. „Nezajímá vás, co děláme ve druhé fázi?“
Jasně, druhou fázi z toho výčtu polymorf vynechal. „Překvapte mě,“ zasyčel Janis.
„Ve druhé fázi se pokoušíme onen rušivý faktor získat,“ zněla odpověď. „A právě v této fázi se nacházíte.“
