"Špicovat" nebo "špizovat" - aneb proč musí autor hodně číst:
"Špicovat" nebo "špizovat" - aneb proč musí autor hodně číst:
Každý spisovatel, jedno zda začínající nebo zavedený, musí hodně číst.
Kdysi dávno, když jsem s psaním teprve koketovala, jsem si fakt myslela, že bych tolik číst neměla, protože by mě to mimoděk mohlo svádět k "opičení se" po jiných.
Měla jsem zato, že bych si měla vystačit s tím, co jsem doposud přečetla, nebo že bych alespoň měla číst knihy autorů jiných žánrů, než kterým se chci věnovat.
Třeba cestopisy. Nebo životopisy. Nebo kuchařky. Nic proti cestopisům (respektuji třeba ty od Miroslava Stingla). Nic proti životopisům (jednoznačně u mě vede "Přemožitel neviditelných dravců" o Ludvíku Pasteurovi od Františka Gela). A protože fakt ráda vařím, čtu v hojné míře i kuchařky (nejzábavnější je pro mě "Muž v kuchyni" od Achille Gregora).
Přestože cestopisy, kuchařky a životopisy jsou fajn, rozhodně mě nepřitahují tolik jako knížky z žánru sci-fi, horor, fantasy, urban-fantasy či mysteriózní detektivka (spektrum žánrů, ve kterých se pohybuji jako autorka). Má někdejší snaha vyhýbat se knihám mých oblíbených žánrů tedy neuspěla, protože to prostě nešlo. Jako kdybych se vřítila do cukrárny, a místo indiánků a větrníků, které miluju, jsem si vybrala štafetky a marokánky, které fakt nemusím.
Až mnohem později jsem si vyzkoušela a ověřila, že s tím obávaným rizikem "opičení se po jiných" to funguje jinak.
Pokud nemám problém s inspirací, nehrozí mi, že by mě to po přečtení "Pána prstenů" svádělo ke spisování "Pána náramků", kde by se parta humanoidních bytostí (s chlupatýma rukama) posílená čarodějkou Vandalfou pachtila k "Propasti Prozřetelnosti" (místo k "Hoře Osudu"), aby do ní ten nejvíce zlověstný náramek vhodila.
Naopak mi může hodně pomoct, když se po přečtení Pána prstenů zamyslím nad tím, jakým způsobem pracuje autor s poetikou. Jak dokáže sdělovat informace mezi řádky. Jak něco důležitého sděluje, přestože píše o něčem jiném. Něco takového se naučit. To je tím správným důvodem, pro by měl autor hodně číst.
A co mě to vlastně popadlo, že píšu tento článek?
Dnes jsem totiž zapracovávala do textu korektury k druhému dílu Návratu na
Mizeon, které vypracoval češtinář Jarda. Nakonec to nebyla taková hrůza. Nejhorší byly čárky - jejich nadbytek nebo absence, a sem tam nějaký překlep. Ale mimo to jsem zjistila, že jsem na dvou stech stranách textu třikrát použila stejně slovní spojení a sice - "špizovat uši" (v tom významu, že se některá z postav usilovně soustředila, aby vyslechla cizí hovor). Češtinář to opravil na "špicovat" - a učinil správně. Tehdy mi ale došlo, že jsem popletla pojem "špicovat", (pocházející od zvědavého nastavování uší psa plemene špic), s pojmem "špizovat", (který tady na Hané používáme v souvislosti se slíděním ve spíži a slíděním vůbec).
Ono by ani to použití pojmu "špizovat" nebylo úplně špatně z hlediska významu toho, co ta osoba dělala. Ale protože je pojem "špizovat" krajový a nespisovný, lze ho použít (v odůvodněných případech) jen v přímé řeči, ale určitě ne v obecném popisu děje.
Epizodka se špicováním (natahováním uší) a špizováním (slíděním) mi opět připomněla, jak je pro autora důležité hodně číst, aby při vlastním psaní neustrnul u stále se opakujícího kolovrátku pojmů, slovních spojení a přirovnání, a jak je ještě důležitější o tom přemýšlet.
