Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola sedmnáctá
„Měli bychom zjistit, kdo tomu cápkovi rozkazuje,“ řekl na to Trsuah, když to pozdě v noci probírali v jejich apartmá.
Učili je, že Aliance má s bohem hazardu Floenem tajnou dohodu. Aderawen ab Herken v souvislosti s Floenovým Kolem Osudu dokonce zmínil, že je Floen povinen dávat Alianci seznam vydražených hráčů a jejich kupců k nahlédnutí. Nedělá prý to nijak ochotně a už vůbec s tím nespěchá, ale vždycky je možné ho popohnat. „Dobrý nápad,“ řekl Janis. „Hned zítra ráno se vypravíš na základnu.“
Až do oběda se Janis povaloval v posteli, civěl do stropu a myslel na Eryn. Předpokládal, že Trsuah se z Leno-o-vinu vrátí tak za pár dní. Než tu žádost o nahlédnutí do Floenova soupisu propasíruje byrokratickou mašinérií, bude mít spoustu času na řádění s Jarunnou. A když nebude dračice po ruce, však ukecá někoho jiného. Trsuah je pragmatik odjakživa. Nedělá si velká očekávání, protože ví, že i tak nikdy nedostane, o čem sní. Někde Janis četl rčení, které se mu vpálilo do paměti. Znělo: Bude-li mít Bůh v úmyslu vás potrestat, vyplní vám vaše sny. Janis už si nepamatoval, ze kterého smrtelného světa ta hláška pochází, ale naprosto se shodovala s jeho současným rozpoložením. Navzdory tomu, že se Eryn vzdal, chtěl ji vidět. Nejen to. Hlavou mu duněla jeho vlastní slova: Nechtěl jsem, aby sis musela pořizovat dítě jen z povinnosti. S Wonodenem, Zefirianem, s kýmkoliv. Pokud bys to dítě chtěla, mělo by to být s chlapem, kterého opravdu miluješ a ze správných důvodů.Ó, jak ušlechtile jí to řekl. Až na to, že to byla jen slova, ale uvnitř to cítil úplně jinak. Lhal jí a teď lže i sobě, když si namlouvá, že se jen potřebuje ujistit, že to vzala rozumně. Houby ujistit! Prostě ji chce. Přes všechny rozumné důvody, proč by ji chtít neměl.
„Váš kolega je dnes zaměstnán v archívu, sire Ahrene?“ zajímala se velvyslankyně Dassana. Seděla u oběda přímo naproti a nakažlivě se usmívala.
„Studuje spis, kterým byla podložená skříň v komoře na smetáky, madam,“ prohodil smrtelně vážně Janis.
Dračice půvabně vyklenula obočí. „Opravdu?“
„Co je to za nepořádek?“ poznamenala rozdurděným tónem Jadvina. „Spis pod skříní? To jsme na Vahanu nebo co?“ S přimhouřenýma očima se podívala na Klarisu. „Že ty pořád používáš ty vysoce nespolehlivé a krátkodobé fantómové běsky? Už dvakrát jsem ti na úklid tvého kabinetu nabízela kvalitní a flexibilní smrtelníky.“
„A já jsem ti už dvakrát řekla: Děkuji, nechci, a říkám to potřetí,“ ušklíbla se na sestru královna.
Dassana, Jadvina, Klarisa a mnozí další v doslechu se zvědavě zaměřili na Janise alias Ahrena. Janis pochopil, že čekají, co je na spise, který vězel pod skříní, tak důležitého. Ještě když byl elévem ve škole mágů na Trnitém ostrově a prováděl alotria s Trsuahem, Neceomem a Weynou, mu Trsuah prorokoval, že ho to lhaní jednou přivede do pořádného maléru. Kolikrát už se to splnilo? Nepočítaně. Janis alias Ahren si důležitě odkašlal a řekl: „Není to ani tak spis. Jde o svazek pergamenů uložený v dřevěných deskách. Jednotlivé listy jsou dlouholetým tlakem skříně slisované k sobě a není patrné, co na nich je. Dokonce se obáváme, že neexistuje způsob, jak ty listy od sebe oddělit. Ovšem způsob vázání a textura složek dává naději, že by mohlo jít o pověstnou knihu Varahai obsahující sbírku epigramů staromizeonské bohyně temnoty Monety.“
„A k čemu taková kniha je, když se nedá přečíst?“ podivila se Jadvina.
„Neřekl jsem, že se nedá přečíst, Vaše Výsosti,“ namítl Janis. „Tedy nedá se číst tím obvyklým ehm, konzervativním, způsobem, kdy obracíte stránky a nahlížíte do nich.“
„Tak jak?“ bafla Jadvina, oči navrch hlavy. „Magicky to určitě nepůjde, protože Moneta je už několik tisíc let pryč. Její magie dávno vyvanula.“
„To je fakt,“ připustil Janis. „Ale existují způsoby v současnosti zakázané, prostřednictvím kterých by to šlo.“
„Myslíte tím Merrikanskou obludu?“ otázala se Dassana.
Dříve, než na to stačil Janis zareagovat, Klarisa naštvaně ohrnula ret: „Takže už zakázali i toto? To už zavání buzerací! Odjakživa nám Aliance čerpání vědomostí od Merrikanské obludy ne-do-po-ru-ču-je. Ale stále ještě jsme to mohli zkoušet na vastní riziko, že. Co nám zakáží příště?“
„Neměl jsem na mysli získat ty informace od Merrikanské obludy, Vaše Veličentstvo,“ řekl Janis. „Kniha je bez magie. Obluda by z ní nevyčetla vůbec nic, protože by se neměla nač napojit.“
„Snad nemáte na mysli testaci Pravděpodobnostního pole?“ vložila se do toho Eryn. Bylo to poprvé, co Janise uvězněného v Ahrenově kůži oslovila.
Janis s náznakem provinilého úsměvu přikývl. „Uznávám, že používat ten fenomén ke čtení epigramů, by bylo poněkud přehnané. Ovšem v oddůvodněných případech bych se ojedinělým výletům do Pravděpodobnostního pole zase tolik nevyhýbal. V případě, že by ta kniha naznačovala závažnější obsah, kupříkladu, kdyby mohla její interpretace odkrýt návody a kletby a technologie. Nebo kdyby obsahovala kódovou kletbu k zapečetěnýcm vahanským laboratořím, nebo Sebrané paměti Merrikanské obludy z Perweonova období, nebo, co já vím, umístění skrýše Zubů poražených…“ Hned, jak to poslední vyslovil, věděl, že to přehnal. Proč to vůbec řekl? Potřeba najít Hiria-Abhama je v něm nejspíš zažraná natolik úporně, že se přestává kontrolovat. A zmiňovat možnosti zásahu do Pravděpodobnostního pole? Ještě horší šílenost! Tato disciplína byla z učebních plánů Aliance vyřazena před dvěma tisíci lety. Dokonce i studovat teorii je trestné. Veškerá literatura k ní se vztahující byla buď zničena, nebo dřímá hluboko v trezorech Q. Janis rychle vzal rozum do hrsti a dodal: „Samozřejmě jsem přesvědčený, že průniky do Pravděpodobnostního pole by měly probíhat jen ze závažných důvodů a pod kontrolou.“
„Tím kontrolním subjektem míníte Alianci, že?“ pronesla s ledovým klidem Dassana. Už se neusmívala.
„Jistě, madam,“ přikývnul Janis. „Existuje snad nějaká jiná nadřazená struktura?“
„Naneštěstí nikoliv,“ připustila kysele dračice. „Ovšem, myslím si, že bytosti v metaprostoru očekávají od Aliance příliš. Její agenti jsou stejně chybující jako my ostatní. Chtějí být neutrální, ale nejsou. Právě ve strukturách Aliance se mohou nelépe ukrýt škůdci a parazité. Existence, které si hrají na vlastním písečku, ukojují hlad po moci, hoví úchylným slabostem. Už dlouho se obávám, že zúčastněné říše Čtyřdohody na Alianci spoléhají přemrštěně a že se jim to vymstí.“
Kolem se rozhostilo napjaté ticho. Bylo docela odvážné, že to Dassana řekla tak jasně. Janis na to neměl argument, protože si myslel totéž. Opět vycítil, jak se do něj zabodávají zvědavé pohledy. Přesně věděl, co by měl jako utajený agent Aliance udělat ve chvíli, kdy někdo organizaci zpochybní. Měl by Dassanino prohlášení nejdříve odsouhlasit, ale posléze ho nenápadným zpochybňováním bagatelizovat a rozmetat na kousky. Přesně, jak je to učili předmětu nazvaném Pragmatické modelování veřejného mínění, ve kterém ovšem nešlo o nic jiného, než studentům přiblížit metody indoktrinace a manipulace. Jenže to on dělat nebude. Odložil příbor a položil dlaně na stůl. Podíval se na dračici, kývnutím naznačil úklonu, a řekl: „To je zajímavý názor, madam.“ Pak vzal znovu do ruky příbor a pokračoval v jídle, čímž dal najevo, že víc k tomu neřekne.
Hovor kolem se znovu rozproudil. „Je dobře, že Aliance postavila zásahy do Pravděpodobnostní pole mimo zákon,“ prohlásila důrazně Jadvina. „Už jednou se kvůli tomu metaprostor téměř zhroutil. Je daleko rozumější se vypořádávat s problémy konvenčně a třeba i utrpět ztráty, než přijít o veškerou existenci.“
Princezna měla v zásadě pravdu, o tom nebylo sporu. Janis ji ale nemínil povzbuzovat, a už vůbec se s ní neměl v plánu hádat. Teatrálně si povzdychl a lítostivě se na Jadvinu podíval: „Tak dobře madam. Přesvědčila jste mě. Vrátím ten svazek se spečenými listy zpátky pod skříň. Slibuji vám na svou čest, že protentokrát existenci metaprostoru neohrozím a do Pravděpodobnostního pole se dívat nebudu. Těch pár epigramů za to nestojí.“
První se začal smát Hasirian, pak vyprskly Eryn s Klarisou. Za chvíli se chechtali všichni kromě Jadviny, která na ty smějící se obličeje nechápavě hleděla. Konečně jí došlo, že kavanský archivář to prohlášení mínil jako žert. Bylo vidět, jak se jí v hlavě otáčejí kolečka. No jasně! Jak by mohl nějaký bezvýznamný nosatý kavan mít cokoliv společného s něčím tak ohromujícím, jako je Pravděpodobnostní pole? Zavrtěla hlavou a její rty se prohnuly náznakem úsměvu a vztyčeným ukazovákem Janisovi pohrozila. „Vy jste mi ale filuta, sire Ahrene. Přečetl jste jistě spousty knih. Určitě mezi nimi byly i ty vyřazené a zakázané, není-liž pravda?“
Janis se vesele zašklebil. „Taková má slabůstka. Právě proto sem z Kavanu poslali mě. Protože i zájmy vaší panovnice jsou pestré a nekonvenční.“
Když si konečně myslel, že je nebezpečí zažehnáno, vypustila bombu Eryn, když řekla: „Když tolik čtete, sire Ahrene, zajímalo by mě, co si myslíte o současné situaci na hranicích metaprostoru.“
Janis zachoval kamenný obličej. „Máte na mysli něco konkrétního, princezno?“
„Proslýchá se, že tam dochází ke kolizím systémů, kolapsům hvězd a hroucení richotonní pleteně. Světy přestávají kroužit a padají do výhně sluncí. Realita tam se zpomaluje, jako kdyby byla unavena samotnou existencí. Je to jako nákaza a pomalu se to šíří až k nám.“
Janis zůstal na Eryn zírat. Ó, jak mu teď chyběl pragmatický Trsuah! Pokrčil rameny a řekl tak povzneseně, jak jen dokázal: „Je mi líto, Vaše Výsosti, ale fantastickou literaturu ani pohádky nečtu.“
Kolem stolu se prohnala salva smíchu.
Eryn uraženě pohodila hlavou a odsekla: „Jaká škoda.“
Trsuah se vrátil ještě téže noci. Mnohem dříve, než Janis čekal. Na základně je živo, oznámil démon. Výsadky z periferie se vracejí domů. Všichni se chovají jak sršni, kterým hoří hnízdo. Vypadá to, že Únava postupuje, smrtelníci se ztráceji stále častěji a nikdo neví, co s tím… Triáda mlčí, koordinátoři mlží. Všichni agenti čekají, až vedení vydá oficiální stanovisko. Počítej s tím, že brzy povolají na základnu i nás dva. Ostatní, aby si ukrátili dlouhou chvíli, pletou konspirační teorie. Dokonce i Jar s Ewerelou tomu propadly. Tvrdily mi, že vedení periferii už obětovalo. Hledání řešení se prý vrací na úplný začátek. K legendám o Perweonově kotli! Trsuah měl oči navrch hlavy. Naše osvícené vedení bude zkoumat pohádky. Věřil bys tomu?
Když se Janis zeptal, jak Trsuah pořídil ve věci, kvůli které jej na základnu vyslal, Trsuah se nejdřív zatvářil nechápavě. Janis už se lekl, že modrák byl z klimatu na základně natolik mimo, že na svůj úkol zapomněl. Pak se ale modrák chytil za hlavu. A jo, vlastně! Vyplnil jsem žádost a zadal dotaz týkající se identity Zefirienova majitele do automatického informačního systému. Obratem jsem dostal vyrozumění. Žádost bude zpracována a vyřízena ve lhůtě devíti dnů. Ha! No a pak jsem se raději zdekoval. Chápeš, hemžilo se to tam agenty a koordinátory. Nechtěl jsem riskovat, že si mě někdo z nich všimne a začne se vyptávat, co tam dělám, když mám být tady.
Janis usoudil, že to modrák zvládl skvěle. Čekat devět dnů zase není taková hrůza.
Nazítří během dopoledne musel Janis Trsuahovi povědět, do čeho se zamotal předchozí den a jak se při vyprávění o rukopisu nalezeném pod skříní nedopatřením zapletl do diskuse o Pravděpodobnostním poli. Nejraději by Trsuaha těch věcí ušetřil, ale to si nemohl dovolit, protože je možné, že se jej někdo z dvořanů na ten rukopis zeptá.
„Takže tys zase lhal?“ Démon se chytal za hlavu.
„No, znáš to,“ povzdechl si Janis. „Nějak se to zamotalo. Zezačátku to vypadalo úplně nevinně.“
„Kdybych si nebyl jistý, že jsi ze tří čtvrtin bůh,“ rozčiloval se Trsuah, „myslel bych si, že je to nemoc. Chorobná prolhanost! A co jim mám říct, až po mně budou chtít, abych jim ten krám ukázal?“
„Tak jim ten krám ukážeš,“ odsekl Janis.
„Je vůbec možné, aby se listy v knize tak spekly, že to nejde přečíst?“ prskal modrák.
Janis se vychytrale zašklebil. „Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o té příručce, podle které jsem tě s Neceomem a Weynou poprvé přivolal?“
Ten příběh Trsuah znal. Janisovi bylo asi dvanáct a studoval na Trnitém ostrově. Byl v čítárně a tužka se mu zakutálela pod skříň. Když se pro ni natahoval, narazil na nějaké staré knihy, kterými byl podložený roh skříně. Trvalo celou noc, než všechny knihy z polic vyskládal, aby ty pod skříní osvobodil, nahradil jinými a všechno vrátil do původního stavu. Dostala se mu tak do rukou Komunikační příručka pro vyvolávání služebných démonů. V knize byl uveden jejich jmenný seznam, popis a především způsob, jak je bezpečně ovládat, aby nemohli přivolávači uškodit. To z ní činilo výjimečný úlovek, protože podle platných zákonů měla být dávno spálená. Janis tak díky této příručce poprvé povolal Trsuaha, Neceoma a Weynu a jeho život se změnil…
Trsuah si založil paže na prsou. „Jo, vzpomínám si. A co s tím?“
„Ta příručka k přivolávání démonů,“ řekl Janis, „byla napsaná na dračí kůži, proto se v ní dalo listovat. Ale kromě ní tam byla ještě jedna kniha. Byla slisovaná a nepoužitelná přesně tím způsobem, o jakém jsem vyprávěl při obědě.
Démon zakoulel očima. „No skvělý,“ houkl. „Aspoň, že jsi nekecal úplné bludy.“
„Udělám kopii,“ zabručel Janis. Zavřel oči, aby si vybavil, jak ta nečitelná kniha vypadala. Od té doby se stalo strašně moc věcí, ale do dneška si pamatoval na pocity, který z té knihy měl. Cítil, že je to něco hodně starého a temného. Dokonce mu při té vzpomínce projel po zádech mráz, jako kdyby ho ovanul proud studeného vzduchu. Jo, desky byly tmavě hnědé a poškrábané. Veliká byla asi jako kostelní zpěvník. A vrstva slisovaných stránek měla barvu tak černou, jako kdyby ty stránky byly zalité asfaltem. Když tu knihu tehdy držel v rukách, byl zpocený až za ušima. Protože z toho byl zmatený, rychle ji zastrčil do škvíry mezi zdí a skříní a víckrát na ni nesáhnul. Formu pro tvorbu kopie by měl, teď jen do ní tu myšlenku nalít. Jedním plynulým tvořivým aktem tak učinil. Otevřel oči a na stole před ním ležela fungl nová „stará“ kniha. Zaťukal na ni a výmluvně se na Trsuaha zašklebil: „Tady máš, hnidopichu.“
Trsuah svazek převzal, potěžkal, pokusil se jej otevřít. Když zjistil, že to nejde, zase ho odložil na stůl. Zkoumavě se na Janise podíval. „Proč jsi tak zpocený?“
Janis se poškrábal v zátylku, jak ho tam cosi svědilo. „Asi z té dřiny si rozpomenout. Nevím,“ zabručel. „Hlavně, že je to tady.“
Trsuah pokrčil rameny. „Tak dobře. Znáš to, třeba to ani nebude zapotřebí, ale pro všechny případy…“
Konverzace u oběda toho dne se točila kolem pravidel šermířského souboje podle Kelejenova úzusu, který proslavil Siorův příbuzný, krenev Kresen a jeho smrtelný žák Federet. Klarisa totiž na večer přichystala exhibiční klání na počest vyslankyně Dassany vracející se na Erektiad. Lichové a stromisté se do dějin metaprostoru zapsali jako zdatní šermíři, ale málo se ví, že se to naučili od krenevů. Při tom, jak Dassana zasvěceně diskutovala s Ginianem a Zefirienem o technikách šermu, musel Janis už dvakrát modráka pod stolem kopnout, aby mu připomenul, že má zůstat zticha.
„…otec mi vždycky opakoval, že je mnohem lepší držet zbraň v nápřahu,“ poznamenal právě Ginian. „Kdy při první šanci prostě rychle seknete, než když se musíte nejprve napřáhnout a šance vám obvykle uteče, protože nápřah protivníka varuje. Vůbec nemá smysl na nepřítele mířit mečem. Ostatně, Kelejenova škola prostý bod jako útok nepovoluje. Byla by proto hloupost stát v pozici, která vás svádí k tomu rychle bodnout, když se místo toho musíte napřáhnout k seku…“
Janis si vyměnil vědoucí pohled s Trsuahem. Démon jen frustrovaně zafuněl a sáhnul po sklenici. Janis moc dobře věděl, co by na to Trsuah Ginianovi řekl, kdyby mohl: Něco v tom smyslu, že zkostnatělé zásady Kelejenova úzusu určené pro vedení boje s dlouhým mečem z klasické krihonitové oceli, se do dnešní doby moderních leptodýk a leptorapírů už nehodí.
Místo Trsuaha to však řekla Dassana: „Uznávám, že přesné figury Kelejenovy školy jsou stále měřítkem pohybové vyspělosti a důkazem dlouholeté tradice. Ale v současnosti si každý nedomrlý ewoui z Bredeonu,“ Dassana se zarazila a omluvně se usmála na Sana-Tona, „co o šermu třikrát něco zahlédl ve videxu, pořídí místo klasického dlouhého meče levnější, lehčí a levnější leptorapír. A při boji s ním, jak jistě víte, žádná pravidla neplatí.“
Ginian se hořce usmál. „Jistěže, madam. Staré krihonitové meče Kresenova typu jsou dnes vhodné maximálně tak pro scénický boj. Ale nemůžu si pomoct, mě ta absence pravidel mrzí. Ty staré dobré časy, kdy se dal soupeř zabít podle solidních zásad, prostě měly něco do sebe.“
„U někoho tak mladého je to překvapující postoj,“ podotkla s úsměvem Dassana.
„Ginian se jen snaží na sebe upozornit,“ ozvala se jedovatě Jadvina. „Kéž by byl stejně konzervativní a uznalý, i co se týká společenské etikety zde na Robustue.“
Ginian pohodil hlavou a vycenil na Jadvinu zuby. Dřív, než stačil cokoliv odpovědět, zasáhla Eryn:
„Myslím, že můj bratr není ani tak konzervativní, jako zásadový, tetičko.“ A po té, co takto Jadvinu odpálkovala, obrátila se na Dassanu: „A co se týká vaší námitky, madam, o tom, jak je Kelejenova škola dnes nepoužitelná? Dovoluji si nesouhlasit. Je tomu jen pár let, kdy se podle Kelejenovy školy vedl souboj na Tenerisu. Krihonitovými meči Kresenova typu. Dvakrát. A byl to funkční souboj na život a na smrt, pokud vím.“
Dassana pokývala hlavou. „Máte na mysli tu strkanici mezi sahíjinem Henrexem a tím podivným křížencem… jak se to jenom jmenoval?“
„Trajanis z Grenedonu,“ napověděla s rozpustilým úšklebkem Klarisa. „Moc pěkný chlapec. A šikovný. Jak ten dokázal naštvat Senedu…“
„Hochštapler!“ zahučel rozmrzele Ginian. „Převrátil krenevům život naruby, ale místo vítězství jim dal jen jinou formu poroby. Vykoupil je z otroctví, ale před sahíjiny je nechal bezmocné. Usadil je mezi smrtelníky v grenedonské vrchovině a pak...“ Ginian mával vidličkou před nosem a jak mluvil, zvyšoval hlas, „si zmizel jak pára nad hrncem! Je jen otázkou času, kdy to celé sahíjinové vrátí zpátky a krenevy hodí smrtelníkům pod nohy! Stačí sebemenší provokace a stane se to. Po té, co mí příbuzní ochutnali svobodu, to pro ně bude mnohem horší.“
„Dost, Giniane!“ okřikla syna Klarisa a vzápětí se obrátila ke společnosti kolem stolu a dodala: „Omluvte mého syna, dámy a pánové. Je tou krenevskou záležitostí poněkud rozjitřený.“
„Než mu to Rada Starších zakázala,“ ozvala se posměšně Jadvina, „byl na Tenerisu pečený vařený. Nedal jinak, než že jim pomůže s výstavbou hlavního města…“
„Asi proto, že jsem architekt, teto?“ poznamenal jedovatě Ginian.
„A ne ledajaký!“ podotkla pyšně Klarisa a sžíravě se na Jadvinu usmála.
„No právě!“ odsekla Jadvina. „Není vhodné, aby robustuanský princ plýtval časem a talentem kvůli poraženým a zapomenutým bohům.“
Janis se prudce nadechl, aby tu nehoráznost rozporoval, ale pak ucítil, jak ho Trsuah kope do kotníku. Zase pusu zavřel. Zatínal zuby a v duchu klel při pomyšlení, že Ginian má do jisté míry pravdu. Budoucnost krenevů je nejistá a křehká. Stačí sebemenší záminka, třeba, že malinký Ravens žvatlá věštecké básničky, a Seneda s Tyneonem nebudou váhat…
Eryn se na Janise podívala a řekla: „Vypadáte, sire Ahrene, že k tomu máte co říci. Určitě jste o restauraci krenevů něco četl, že? Nechcete se podělit?“
Janis oblažil Eryn bezvýrazným pohledem. „Hm, je mi líto, Vaše Výsosti, o té krenevské záležitosti mnoho nevím.“
Princezna se škodolibě uchichtla: „A já myslela, že víte téměř všechno.“
Zefirien sedící vedle se k ní naklonil a konejšivě ji poplácal po ruce. „Nemůžete čekat, má drahá, že knihovník z Kavanu bude mít přehled v klasickém šermu. Já osobně zastávám ten názor, že prezentace podle Kelejenova úzusu je deklarací sebedůvěry opřené o znalosti teorie a praxe. Cílem konzervativních figur je krotit výstřednosti a podrobovat instinkt vůli.“
Janis rozpoznal, že Zefirien doslova citoval pasáž z Federetovy učebnice. Ignoroval Trsuahovy kopance a řekl: „Admirál má nesporně pravdu, že poselství tradičního šermu, alespoň co se týká lpění na morálce a zásadách, je stále aktuální. Přesto si myslím, že v některých situacích je užitečnější, se na tradice vykašlat a následovat instinkt
