Slzy Netrebů- (Vykladač III) - kapitola sedmá
„Vysvětli mi, která blecha tě dnes kousla, Nisi,“ zasyčel Trsuah. „Na té večeři ses choval, jako kdybys viděl Perweonova ducha.“ Potom, co přednáška skončila, korzovali stejně jako ostatní dvořané po chodbách, sledovali a poslouchali, o čem se vedou řeči. Místo, aby Janis reagoval na vstřícné výrazy osob, se kterými se míjel a využil té příležitosti k rozhovorům, jen se tupě usmíval a kýval hlavou jako vodní pumpa.
„Nisi? Posloucháš mě? Je ti dobře, škvrně?“ Tentokrát nezněl Trsuah nakvašeně, nýbrž ustaraně, podobně, jako když spolu páchali alotria v dobách, když byl Janis hubeným a věčně hladovým učněm na Trnitém ostrově.
„Co se divíš?“ prskl Janis. „Ty dvě mi připomněly, že vůbec nejsem takový gentleman, jak jsem si původně myslel. Velký bič a malý dvůr na ně.“
„Ne, holoubku,“ ohradil se modrák. „Ty dvě chuděry do toho netahej. Byl jsi paf dávno předtím, než po nás vyjely. Cos viděl? Někoho z těch panáků znáš? Co ta zelenooká? Ta princezna? To na ni jsi hleděl, že?“
„Je hezká, tak co bych nehleděl,“ vykrucoval se Janis. Jak Trsuaha znal, kdyby mu přiznal pravdu, hned by začal spřádat katastrofické scénáře. „Když už o ní mluvíme, nevšiml sis, se kterým z amantů odešla? Zmizela hned, jak přednáška skončila. U dveří byl chumel.“
„Nenapadlo mě, že mám tu holku hlídat,“ zabručel dotčeně Trsuah.
Od další diskuse Janise zachránila Klarisa. Přišla s oznámením, že se odebírá na lože. Mohli počítat s tím, že neopustí své apartmá až do zítřejšího oběda. Ještě než pod dohledem ochranky odhopsala, vtiskla Trsuahovi do dlaně kovový křížek s vyleptanými symboly. „Klíč do výstavní haly,“ špitla. I na dálku natažené paže Janis cítil, jak ta věc sálá magií.
Rozhodli se tam zajít hned, jakmile se chodby v paláci vyprázdní, ale nejdřív se vrátili do svých pokojů, doplnit výbavu. Janis stál nad zbraněmi rozloženými na stole, ale místo aby něco vybral, jen zíral. Myslel na zelenookou divošku. Jak mohl tušit, že ji tu potká? S povzdechem sáhnul po staré dobré plazmové pistoli. Boha sice nezabije, ale na nějakou dobu ho zpomalí. Takových křápů je v metaprostoru plno. I kdyby ji po použití odhodil, nikomu by nepřišlo divné.
„Řekni mi, konečně, co se děje,“ prskal Trsuah. Opřel se o skříň a zatahal se za dlouhý kavanský nos. „Tys na tu holku civěl, jako kdyby ti naplivala do polívky!“
„Nekřič,“ syknul Janis. Pohodil hlavou ke dveřím na chodbu, kam před večeří odklidil tu podezřelou rostlinu. „Kamil by tě mohl slyšet.“
Modrák zakoulel očima. „Idiote.“ Následně hlas opravdu ztišil: „Nebo si myslíš, že by s tím Eryn mohla mít něco společného? Ale k čemu by ten pohár potřebovala?“
„To netuším,“ vydechl Janis. „Chtěla královnu zdiskreditovat? Chtěla poukázat na její sklony k přisvojování cizích věcí, aby zpochybnila její kompetence na trůn před robustuanskými staršími?“
„Kdyby matinku znemožnila dřív, než jí dá vnouče, domácí by místo ní korunovali Jadvinu, nebo jinou její tetičku. Takovým způsobem by trůn nezískala,“ namítl Trsuah „Musíme si uvědomit, že Eryn je sice následnicí, ale trůn dostane až za několik stovek let. Její matka je při síle a do důchodu se zjevně nechystá. Ona po princezně jenom chce, aby jí porodila vnouče. Klarisa je královnou jen podmínečně. Definitivně a natrvalo bude její korunovace potvrzená, až robustuanům prokáže, že její následnice je plodná.“
„Možná, že právě o to Eryn jde,“ ušklíbnul se Janis. „Myslím, že ona se prostě následnicí na trůn ani královnou někdy v daleké budoucnosti stát nechce.“ Byl šťastný, že Trsuahova pozornost byla přesměrována jinam.
Trsuah si vybral z arzenálu dvě tenké leptodýky a zastrčil si je do bot. Pak zkontroloval dezintegrátor, který nosil v podpažním pouzdře a roztržitě zavrtěl hlavou: „Nerozumím, kam míříš. Kdyby přece princezna nechtěla matce vyjít vstříc, stačilo by jí z Robustuy pláchnout a počkat někde za větrem, až by ta lhůta, do které musí Klarisa robustuanům předhodit vnouče, marně uplynula. Pokud tu ale Eryn zůstává, znamená to, že je ochotná matce vyhovět.“
„Ale nepříliš nadšeně,“ namítl Janis při pomyšlení, jakým způsobem princezna tráví čas mimo Robustuu. Něco tu nehrálo. Podle všeho Eryn už několik let s výběrem otce svého dítěte otálí. Nápadníci se tu střídají jak na přehlídce, ale ona ne a ne si vybrat. Proč je vodí za nos? Nebo proč neuteče, když žádného nechce? A proč se Klarisa, když vidí, jak se Eryn zdráhá, už dávno znovu neprovdala? Ještě teď, kdyby se královna vdala, a do roka si pořídila dceru, mohla by ji za patnáct let provdat. S trochou štěstí by tato poslušná dcera do roka porodila Klarise kýženou vnučku. Všechno by se stihlo do konce nastaveného limitu. Dokonce, i kdyby se nedopatřením narodil chlapec, byla by tu rezerva to zkusit ještě jednou… Co Klarise brání, aby to udělala? A souvisí vůbec tato lapálie s případem?
„Ten poručík se mi vůbec nelíbí,“ bručel Trsuah, jakmile vyšli z budovy. „Viděl jsi, jak podezíravě na nás civěl?“
„A ty se mi divíš, že jsem opatrný, co se týká Kamila,“ uchechtl se Janis.
Šéf královniny ochranky, kapitán Wonoden, je při odchodu načapal, a chtěl vědět, kam mají namířeno. Janis odpověděl, že se jdou do města a rovnou ho požádal, aby jim doporučil nějaký vlídný slušný podnik.
Kráčeli podél fasády královského paláce po barevně osvětleném nábřeží. Přes řeku Iiveu se klenuly křehké můstky spletené z pramenů tenkých větví tak propracovaně, že konstrukce připomínala krajky. Bylo jasné, že drží pohromadě hlavně kouzlem. Na druhé straně řeky se táhla řada rezidencí těch nejvýznamnějších lichů a stromistů na Duanzaná a ve spleti ulic směrem dál od centra kypěly nočním životem vyhlášené robustuanské hospody a herny.
„A proč ses ho ptal zrovna na solidní hospodu?“ ušklíbnul se démon. „Teď nezbývá, než do toho pajzlu, co nám doporučil, zajít, aby to nevypadalo divně.“
„Dnes máme jiný program, ty chlípníku,“ odsekl Janis.
„No jo,“ houkl sklesle Trsuah. „Stejně si myslím, že temné intriky je lepší hledat v nesolidních hospodách. Kupříkladu ten masážní salón, o kterém se u večeře zmiňoval ten manžel strážkyně pečeti. Tam bych čekal celé hnízdo spiklenců.“
„Cha! Máš na mysli proslavený salón Hřejivá náruč? Na ten zapomeň. Držíme celibát. Jarunně tvoje spády nevadí?“
„Jsem temperamentní démon,“ řekl bezelstně Trsuah. „A pokud sis nevšiml, Jar odletěla kamsi do sunnisenského pohraničí už před dvěma týdny. Dlouho na suchu nevydržím.“
„Tak to zatni zuby,“ usadil modráka Janis. Z mapy měl nastudováno, že výstavní hala se nachází až v odlehlém koutu palácového areálu. Plánoval palácový komplex obejít, přeletět přes zeď a proplížit se k hale odzadu. Pozemek s palácem a zahradami obtékala z jedné strany řeka a z druhé jej lemoval uměle vyhloubený kanál. Na mapě to vypadalo tak, že řeka se na severu rozděluje na dvě ramena, která se na jihu stékají tak, že parcela s palácem leží na ostrově. Kráčeli dál kolem vysoké zdi navazující na korpus palácové budovy. Za ní už měla být okrasná zahrada, na kterou by měla navazovat zahrada užitková. Janis se vznesl do výšky, aby se podíval, jak jsou daleko od haly výstaviště. Pod ním se rozkládaly zeleninové záhony a za nimi se táhla travnatá plocha protkaná sítí cestiček vroubená živými ploty. V dálce za korunami vysokých stromů zahlédl oblou střechu. „Už tu budovu vidím,“ syknul k Trsuahovi. „Poleť!“ Bez potíží překonali zeď a tiší jako dým se vznášeli teplým provoněným nočním vzduchem. Nad zeleninovými záhony i okrasným parkem panoval klid a mír.
Janis nezaznamenal žádná čidla. Přístrojová, ani magická. Necítil sebemenší tetelení magie…To tu vůbec nehlídají? rozčílil se. Tuto anabázi podnikal i proto, aby si vyzkoušel, kolik překážek museli záškodníci cestou k výstavišti překonat. S takovou by dovnitř pronikl kdokoliv, aniž by si toho vojáci u hlavní brány všimli.
Trsuah byl dlouho zticha. Náhle slabě zasyčel, prudce vyletěl nahoru a pokračoval obloukem zpátky až za zeď. Janis vyrazil za ním.
„Cos tam viděl?“ vybafnul Janis, když doskočil vedle něj.
„Jsou tam webani,“ řekl Trsuah s očima navrch hlavy. „Fungují jako hlídací psi. Všechna ta zeleň podél cest. Maskují se opravdu dobře. Kdybys šel parkem za bílého dne, od obyčejných křovin bys je nerozeznal.“
Webani – primitivní fytobionti. Webani prorůstají metaprostorem a dokonce tvoří koridory mezi soustavami. Na rozdíl od stromistů tak činí pudově při cestě za potravou a nikoliv uvědoměle. Podle některých pramenů jsou webani evolučními předchůdci stromistů, podle jiných jejich zdegenerovanými potomky. Když můžou fytobionti fungovat jako ostraha, proč by takový Kamil nemohl dělat špeha? Teď teprve byl Janis rád, že Kamila preventivně odnesl na chodbu.
„Myslíš, že si nás všimli?“
Trsuah pokrčil rameny. „Byli jsme dost vysoko. Spíš ne. Webani mají inteligenci sekačky na trávu. Reagují na otřesy a na zvuky a na světlo, ale nevidí svět v obrazech tak jako my. Mohli nás vyhodnotit jako velké ptáky nebo vznášedla. Ztropili by povyk, kdybychom slétli níž. O tom nepochybuj.“
Janisovi se ani trochu nechtělo žádat o pomoc. Jasně, že kapitán Wonoden už tuší, co jsou zač. Očekává, že Aliance přijde incident vyšetřit. Musel by být na hlavu padlý, aby mu to nedošlo. Jenže Janis neměl jistotu, zda v tom kapitán není namočený taky. A i kdyby byl čistý jak padlý sníh, zrádce se může skrývat mezi jeho muži.
Takže se tam musí dostat sami. „Máš nějaký návrh, staříku?“ obrátil se na démona. Trsuah byl o dobrou tisícovku let starší. Zkušenosti, které Janisovi předal, když se vídali na Trnitém ostrově, držely Janise nad vodou celý lidský život.
„Skočit tam bránou?“ zabručel Trsuah.
„To nepůjde,“ oponoval Janis. „Konstrukce budovy je vyztužená krepponovou fólií. Do zamčeného kreponového objektu se portálem nedostaneš.“
„Tak si odemkneme,“ štěkl Trsuah a vrazil Janisovi pod nos klíč, co mu dala Klarisa.
„Bezva nápad,“ zašklebil se skepticky Janis. I kdyby se vynořili z brány těsně před vraty, byl by zázrak, kdyby si jejich přítomnosti webani nevšimli. Ale možná by pomohlo, kdyby byli v té chvíli zaujatí něčím jiným. „Už vím,“ vyjekl. „Rozdělíme se. Já budu povykovat nad zahradou, abych odvedl pozornost. Ty se zatím portálem přeneseš těsně k vstupu do haly. Jakmile odemkneš, a vklouzneš dovnitř, magie krepponu povolí a já už se portálem dovnitř dostanu. Čistá práce.“
Trsuah se zazubil. „Tak vidíš, že to byl bezva nápad! Vyleť hodně vysoko. Můžeš třeba cvrlikat a plivat růžový a zlatý jiskry. To se jim bude líbit. Budou tě sledovat, ale alarm nespustí. Když budeš dostatečně kreativní, webani nám to slupnou.“
„A kdyby to přece prasklo, co se může stát? Kapitán o nás stejně už ví.“
Janis se vznesl do vzduchu. Vystoupal tak vysoko, až ho roztřásl chlad. Nepotřeboval ani cvrlikat ani plivat růžové jiskry. Měl něco, co to mnohem lépe udělá za něj. Vytáhl z kapsy hrst matachor a vybral osm kousků s jasně rudým povrchem, zatímco kuličky ostatních barev vhodil zpět. Pak ty rudé rozhodil kolem. Matachory se rozvinuly do plné velikosti. Všehny subjekty měly podobu ohnivých běsek a běsů z Růžové Luzné. V podobě blikotavých poloprůsvitných mátoh se jaly klouzavě snášet k zemi, přičemž prskaly, syčely a tiše kvílely a růžově a rudě jiskřily. To jiskření by si mohly odpustit, protože webani vnímají spíše zvuky, ale všechny ostatní matachory by nadělaly mnohem víc rámusu.
Janis pozorně hleděl dolů. Všiml si, jak se větve křovin kolem cestiček vzrušeně zatetelily a poprvé rozeznal slabou vlnu jejich magie. Spokojeně zafuněl, když u paty výstavní haly zahlédl nepatrný fialový záblesk portálu. To potvrzovalo, že Trsuah se bezpečně přesunul k vratům. Ještě než se fantómy přiblížily ke korunám stromů a dříve, než se nadobro rozplynuly, vylovil Janis z kapsy další kuličky a postup opakoval. Tentokrát se větve fytobiontů zvědavě vypjaly směrem k nebi. Janis ucítil, jak k němu ty rostlinné bytosti vysílají nehmotné výběžky vědomí. Zaznamenal jejich zvědavost a všetečnost, Vznesl se ještě výše, aby k němu vlákna nedosáhla. Kdyby na sebe upozornil, mohlo by se stát, že do fiktivních koridorů, které pátravá vlákna v prostoru prorazila, by se kvapem rozrostly naprosto reálné fytobiontí větve. Nejspíš by Janise obalily a stáhly dolů. Rozhodil poslední matachory, zaštěbetal, načež usoudil, že Trsuah dostal času víc než dost.
Obloukem se vrátil zpět na nábřeží. Jakmile stanul na pevné zemi, vytvořil si mentální představu parku a vizualizoval si umístění budovy. Dodatečnou koncentrací vizi cílového místa upevnil. Pak už jen napřel vůli a důvěrně známým pochodem rozčísl pleteň reality a skočil.
Doskočil na ostře osvětlené prostranství doprostřed rozlehlé kruhové budovy. Nebyly tu vnitřní zdi. Z vyvýšeného podia, na kterém přistál, mohl dohlédnout až k obvodovému plášti. Prostor mezi středem a pláštěm členily různě rozměrné plotny zafixovaného letannatového pole, na které se zřejmě během výstav promítaly průvodní dokumenty. Některé byly průsvitné, další tónované. V prostoře mimo podium vytvářely celé bludiště pravidelně uspořádaných segmentů – až na úsek, kde byla struktura poškozena, přepážky rozmetány a položeny v nedbalém úhlu jedna přes druhou jako když se zboří domeček z karet. Místy byla istalace zprohýbána a roztavena, což svědčilo o poškození dezintegrátory. Odkudsi zpoza změti zástěn se ozvala kaskáda nadávek a pak skřípání a dunění. Trsuah neměl trpělivost běhat mezi výstavními buňkami cik-cak jako myška v bludišti a vzal to rovnou. Co mu přišlo do cesty, odhazoval, nebo procházel skrz. Janise napadlo, že tím bincem na sebe zbytečně upozorní, ale pak si řekl, že to tu už nikdo obdobným způsobem kontrolovat nebude. Přijdou uklízeči a shrnou to všechno naráz.
„Tady, Tahu!“ křikl. Démon se konečně vynořil. Zběsile se mračil. Zvedal nos ke stropu a nasával vzduch. „Cítíš to?“
Janis seskočil z podia a přikývnul. Jasně, že to cítil. Nasládlý a štiplavě hořký pach rozkladu. Pohodil paží směrem k místu, kde z výšky zahlédl pobořené přepážky. „Tudy.“
Trsuah veden svým dlouhým nosem se proplétal k místu činu. Tentokrát postupoval opatrněji, aby nezničil důkazy. Jak se blížili, zápach sílil. A byli tam. Podlahu a trosky pokroucených letannatových plátů pokrývala tenká a téměř souvislá vrstva hnědočerné lesklé hmoty, z níž vyzařovala reziduální magie. Kopírující potřísněné předměty se ty emanace tetelily ve vzduchu, místy dokonce kondenzovaly do měkkých obláčků. To bylo všechno, co z bytostí rozpuštěných feentexovými paprsky zůstalo.
Když to dopuštění Janis prohlížel, zaznamenal, že kvalita emanací se liší. Napočítal pět odlišných typů. Dva podobné a tři další, z nich každý byl úplně jiný. To odpovídalo závěrům, které učinili laboranti Aliance ze vzorků dodaných Wonodenem s Hasirianem. Expertýza potvrdila pozůstatky Rikkasona, a obou agentů (jeden agent Aliance byl ewoui z Bredeonu, druhý wemur z Růžové luzné). Rozbory těch dvou zbývajících aktérů ukázaly na sůsy. To znamená, že tady stopa končí, protože Vahan je svět, který existuje jen sám pro sebe. Generálové z Vahanu draží své vojáky po oddílech komukoliv, kdo dobře zaplatí s klidným vědomím, že kupci je budou posílat na ty nejšílenější mise. Vahan nepěstuje standardní diplomatické vztahy s ostatními světy. Musí existovat nějaký důvod, proč takové manýry Aliance vahanským trpí.
„Hnus, hnus, hnus,“ bručel znechuceně Trsuah. Špičkou boty opatrně šťouchl do převržené skříně, z níž trčela spleť kabelů. Stejně jako všechno kolem byla i skříň zaplácaná hnědočervenou politurou.
„Tisíc let jsi byl démonem Bolesti,“ poznamenal Janis. „Jeden by řekl, žes viděl hromadu hnusnějších věcí.“
Démon zavrtěl hlavou. „No jasně. Ale mám na mysli tohle,“ ukázal na kabely. „Kdo dnes ještě používá optické kabely?“
Další komentář si Janis raději odpustil. Zavřel oči a v paměti si vybavil tvary Larionina poháru. Soustředil se na detaily mosazného podstavce, uvolnil své magické rozhraní a začal systematicky prohledávat místo činu. Stáčel mentální sálání do spirály, skrze trosky postupně rozšiřoval dotčený prostor, až narazil na zdeformovanou hroudu. „Mám to.“ Udělal devět kroků, odsunul hromadu trosek a zvedl tu věc ze země. Částečně roztavený velký kus mosazi se mu sotva vešel do dlaní. Na povrchu byl očouzený, jako kdyby ho někdo strčil do výhně a dřív, než se zcela roztekl, ho zase vyndal. „Jeden z nás to dopraví na základnu k rozboru,“ řekl, „a ten druhý zůstane tady.“
Trsuah se nesouhlasně zašklebil. „Héééj, pamatuješ, co říkal Mumu? Jak nám nakazoval, že se nesmíme z mise vzdalovat?“
Janis se svatouškovsky usmál. „Právě proto se rozdělíme.“
„Nechej mě hádat,“ prskl Trsuah. „Já tu budu trčet jak bolavý zub, zatímco ty zmizíš. A cestou tam nebo ještě lépe zpět, se jen na skok zastavíš na Tenerisu. Jako kdybych tě neznal.“
Janis pokrčil rameny. Modrák ho znal opravdu dobře.
„Jestli si dobře pamatuju, máš Teneris zakázanej!“ hartusil dál Trsuah a jízlivost z něj jenom stříkala. „Však si porušuj zákony, dělej bordel. Však mě se to netýká. Jsem jenom tvůj otrok.“
Citové vydírání, to byla Tahova typická zbraň. Když se cítil zahnaný do kouta, vyrukoval se svým podřadným postavením otroka, které ovšem ve skutečnosti nikdo až na polymorfy na základně nebral vážně.
„U Perwenonovy vařechy, vzpamatuj se Tahu,“ zaúpěl Janis. „Jdu já, protože ty máš zakázanou celou tenerisskou soustavu. Kdyby mě doma načapali, nepopraví mě, ale tebe ano,“ usadil ho. „Takže mi neměj za zlé, že jdu já. Prostě musím zkontrolovat, že jsou doma v pořádku.“
„A které doma máš na mysli?“ rýpal dál modrák. „Satelity nebo Teneris?“
„Oč ti jde?“ vztekl se Janis.
„O Direna,“ odsekl naježeně démon. „Vychovával jsem ho. Učil jsem ho číst. Beru ho jako syna, abys věděl. Chybí mi.“
„Vyřídím mu to.“
