Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola dvacátá třetí
Upalovali jako by za nimi hořelo k šachtám vedoucím přímo do zatopených jeskyní ústícím ke dnu moře. V půli cesty musel Janis kreneva podepřít, protože všechny ty strázně si vybíraly svou daň.
Uááá, uááá, uááááááá, řvala siréna.
Prásk! Prásk! Prásk! Ozývaly se rány z rozšlápnutých poplašňáků.
Lup, lup, lup, nesla k nim ozvěna zvuky střelby.
Už byli téměř u šachty, když se zablýsklo. V mžiku se z oblaku zlatého světla zhmotnila mužská postava a stanula prchající dvojici v cestě. Byl to zlatě pableskující chlap s bledou pokožkou, rozcuchanými vlasy a pichlavýma modrozelenýma očima. Tvářil se šokovaně a nasraně, čemuž se nebylo co divit, když viděl diverzanta, který si tu běhal s jeho podobou. Velitel Hedis? Ten idiot se vrátil dřív, než měl. Jaká blbá smůla!
„Padej ke kleci!“ zasyčel Janis na Direna, když v Hedisově ruce uviděl malou pistoli, ve které rozpoznal obávaný feentexový emitor. „Pravý zadní roh klece! Trsuah čeká!“ dodal, protože takové štěstí, aby si Hedis vzal zbraň ze zbrojnice, určitě mít nebude.
Věci dál se děly rychlostí myšlenky. Janis prudce odmrštil Direna stranou a vyřítil se na velitele, aby Direna zaštítil. Vzduch rozvířil jasně fialový proud feentexových částic. Než se paprsek mohl zanořit do Janisova hrudníku a spustit degradaci jeho tkání nasycených interních magií, zareagoval se zprohýbaným polem reality kolem Janisova těla, které vytvářel tvarovan. Vzduch kolem Janise vzplál fialovým světlem, jak záhyby pokroucené pleteně reality feentexové paprsky pohltily.
Janis nebyl schopný slova, ale kdyby mohl mluvit, byl by si radostně výsknul. Funguje to! Na zkoušku se poplácal po hrudníku, zahýbal prsty. Jo, zůstal v celku a mozek mu funguje, zdá se.
Přes Hedisův obličej se prohnal udivený výraz. Podíval se na svou zbraň a…
V té chvíli se Janis ohnal pěstí a třísknul ho do spánku. Dal do té rány mnohem víc, než prostou sílu. Zaútočil koncentrovanou magií, kterou si během výcviku křečkoval. Ucítil, jak kost Hedisovy lebky křupla. Wemur obrátil oči v sloup a skácel se k zemi. Nebylo to nic závažného, jen ho to na pár hodin odklidí z cesty. Bylo by mnohem prozíravější toho nepříjemného chlapa rovnou zabít jeho vlastní feentexovou pistolkou. Ve chvíli, kdy Janis velitelův život ušetřil, si uvědomil, že se ještě docela neoprostil od naděje, že třeba dostane v budoucnosti příležitost to celé nějak urovnat. Jo, kdyby došlo na vyjednávání, potom by se fakt, že za sebou nenechal mrtvoly, mohl hodit.
„Co teď?“ ozval se Diren za Janisovými zády.
Ze směru, do kterého měli namířeno, se ozýval řev, střelba a rachot.
„Trajanisi? Jsi v pořádku?“
Tak to vypadá, že se tu díky Hedisovi zasekli. Únikovou cestu jim zatím odřízli. Janis se podíval na ležícího wemura a ohrnul ret. Pokud se to u výpustí z jeskyní hemží strážemi, nemají už co ztratit. Ignorujíce Direnovy dotazy se zhluboka nadechl a vydechl. Jo, řítí se na ně celá základna, ale teď potřebuje zůstat klidný, jinak ten portál neotevře. Zavřel oči a představil si strom u včelína v matčině zahradě. V jeho větvích vězelo hnízdo s malými zelenými vajíčky. Taková pohoda. Nádech. Výdech.
Dusání se blížilo. Janis mentálně zformoval topologii cíle, otevřel oči a jedním náporem vyslal tvořivou myšlenku. Předivo reality se roztrhlo jako letannatová membrána pod břitem leptodýky. Sáhl po Direnovi a pevně ho chytil za předloktí. „Raz dva tři, teď!“ křikl a skočil.
Ocitli se na mořském dně sotva pár metrů od rohu klece v okamžiku, kdy se u hlavního tunelu i kolem bublinami přiklopených laboratorních budov rojily davy. Strážní, laboranti, úředníci, vzrušení a zmatení rejdili kapalným prostředím jako poplašené makrely. Nikoho ani nenapadlo zaměřit pozornost ke kleci. Až na Launu samotnou. Obávaný hlavonožec velký jako budova Q na Leno-o-vinu obklopený špinavě hnědým světlem si to pomalu šinul po mřížované podlážce klece a kulil obrovské oči na cosi dole pod spletenými krihonitovými trámci.
Písek se v místě, které Launa s takovým zaujetím pozorovala, zavířil a zvedl. Jako duna na poušti přesypávaná větrem se vlnil směrem k hraně klece. Pak se v tom místě, kde okraj klece hraničil s okolním terénem, z písku zpode dna vynořila Trsuahova hlava. Vytáhnout z prolákliny pod klecí dvě drahocenná nehybná břemena už byla hračka.
Otevřít portál v místě, kam mohli všichni honci i ze značné dálky snadno dohlédnout, se zdálo být činem nepromyšleným a nezodpovědným. Zeleně jiskřící brázda brány byla sakramentsky dobře patrná i v hodně zakalené mořské vodě. Agenti srocení na plácku před klecí doposud poplašeně povlávající od masívu k pavilonům, při té podívané zaraženě strnuli. Zřejmě nemohli uvěřit, že by si diverzanti přímo před jejich zraky mohli počítat tak drze.
Janis, Trsuah a Diren nečekali, až se strážní vzpamatují. Popadli Trepenu a Ravese a naskákali do brány dřív, než k nim skrze vodní prostředí doletěly první výstřely.
Původně Janis plánoval přenést zajatce rovnou na Bredeon. Ale to ještě nevěděli, jak se celá akce zvrtne a že nezbude čas zbavit Trepenu s Ravensem izolačního zábalu. Se dvěma těly omotanými bizárovými obinadly na technicky vyspělý Bredeon prošpikovaný magickými a elektronickými čidly na každém kroku a hemžící se zvědavými reportéry videxu na každém rohu, přijít nemohli, to by bylo lepší se přihlásit na velitelství Aliance.
Jako náhradní cíl Janis zvolil Henrex, domovský satelit Pána Jámy a boha Klamu, Henrexe. Rostou tam husté jehličnaté lesy, je tam chladno a hlavně pusto. Jedinou známku civilizace představuje „Henrexův věžák“ - stavba připomínající tužku postavenou na špičku, vypínající se se nad korunami stromů až do mraků.
Ocitli se mezi stromy v zasněženém lese. Právě padal soumrak a kolem panovalo ticho. Všichni byli mokří. Janis s Trsuahem s tím neměli problém. Jejich těla nasycená interní magií začala vyvíjet více tepla a vzápětí se z jejich oblečení začaly valit kotouče páry. Bizárové kokony nasáklé mořskou vodou namrzaly a měnily se v pevnou krustu, ale božským bytostem uvnitř to neublíží. Nejhůře na tom byl v té chvíli Diren zbavený veškeré šance magické ochrany. Pramínky vody stékající ze zbytků jeho chatrného oblečení namrzaly dříve, než dopadly do sněhu. Janis se zhluboka nadechl a přeměnil Direnovy mokré zledovatělé cáry v objemný chlupatý kožich a bosé nohy obul do teplých vysokých bot. Krenevský král to nijak nekomentoval, dokonce se zdálo, že si toho ani nevšiml. Jen se posadil do sněhu a dál pevně svíral balík obsahující spícího Ravense. Podle jeho skelného pohledu se zdálo, že potřebuje chvilku, aby tomu všemu uvěřil.
Janis si vyhrnul rukáv, aby deaktivoval tvarovan. Pevně uchopil v mysli komplexní představu o své původní podobě a spustil tvarovací proces. V duchu se modlil, aby po tom zásahu v jeskyni, zůstal v pořádku. Silou mocí se soustředil na tvarování, ale nemohl ignorovat, brblajícího Trsuaha.
„Henrex? Jsme na Henrexu?“ vyjekl modrák, jakmile poznal, kam je Janis přenesl. „To nemyslíš vážně!“
„Ale myslím,“ utrousil na půl úst Janis. „A teď mě neruš,“ dodal zaměřený na práci s tvarovanem. Jestliže vzpourou na Truo-fi učinil životní krok, který markantně zkrátí jeho existenci na tomto světě, udělá, co bude v jeho silách, aby to nepostihlo osoby v jeho okolí. A postará se, aby zůstal v bezpečí i Trsuah, i kdyby ho měl násilím uspat a strčit do skříně v matčině kabinetu. V hlavě mu bzučely stovky myšlenek na téma co ještě udělat, co ohlídat a nač určitě určitě nezapomínat. Bylo těžké je odsunout stranou. Všechny ty strachy a pochybnosti a všetečné otázky jej drásaly a štvaly. Přitom dobře věděl, že je nemůže pokládat nikomu jinému, než zase jen sobě, protože nikdo na světě nemá tutéž osobní zkušenost jako on sám. Nemůže si vzít příklad z nikoho jiného, nemůže se poradit s nikým jiným. Jak si to uvědomil, paradoxně se mu ulevilo.
V té chvíli ucítil, že se realita zprohýbaná do zákrutů kolem jeho těla zavíjí. S napětím sledoval, jak se Hedisova štíhlá šlachovitá předloktí a křehká zápěstí a dlaně s dlouhými prsty a nehty nalakovanými temně fialovým lakem v jednom tvořivém aktu přetvarovaly. Předloktí pak vypadalo mnohem svalnatěji, zápěstí pevnější, prsty robusnější a nehty bez laku mnohem zanedbanější. Janis vzhlédl ke svým společníkům: „Tak co? Jak vypadám?“
„Skvěle,“ bafnul kousavě démon. „Až na ty parohy. Však se dají uříznout.“ Modrákovi se nějak dařilo zůstávat sebou samým, i když stále vypadal jako gangster Deo z Nikodemu. A musí v té podobě ještě vydržet, protože Tyneonův výnos o jeho vyobcování ze soustavy Teneris stále platí.
Janis věděl, že s těmi parohy dělá Trsuah blbé vtipy. Přesto se nedokázal ovládnout a bleskurychle si sáhnul na hlavu. Pochopitelně tam nic divného nenašel. „Vlastně jsem ti nestihl říct, Tahu,“ dodal bezelstně, „že nás načapal Hedis a napálil to do mě feentexem.“
Trsuahův výraz přešel z poťouchlého do naprosto vyděšeného. Opatrně položil Trepenino tělo zavinuté v bizárovém kokonu Direnovi k nohám, přiskočil k Janisovi a začal ho prohmatávat jako srnce před opékáním, tahal ho za ruce a klepal mu na čelo. „Do prdele! Mohls být mrzák! Cítíš se dobře?“
Jen, co Janis démona odehnal, modrák se vrátil k tématu dne: „Vysvětli, proč jsi nás dovlekl zrovna sem. Myslel jsem, že Henrexe nesnášíš.“
Janis se zapitvořil. „Máš pravdu. Celý svět ví, jak moc Henrexe nesnáším. A přesně tak je to dobře.“ O jeho sporech s Henrexem, Pánem Jámy o krásnou krenevku se klevetilo napříč metaprostorem stejně jako o jejich dvojnásobném souboji kvůli vykoupení krenevů. Janis předpokládal, že nikdo se zdravým rozumem nebude čekat, že by Trajanis z Grenedonu na útěku před Aliancí zamířil právě na satelit svého pověsného soka. Jo, Janis dlouho žil v přesvědčení, že Henrexe opravdu nesnáší, protože mu ten hajzlík vyfouknul děvče. Jenže nedávno zjistil, že už ho představa Vivon s Henrexem pohromadě neprovokuje. Nejspíš proto, že daleko na Robustue existuje jiné děvče, které na rozdíl od Vivon, daleko jednoznačnějí, ví, kterého chlapa chce.
„Co teď?“ zachraptěl Diren hladící Trepenino nehybné tělo.
„Potřebuju, abyste počkali, než dojednám pořádný úkryt,“ řekl Janis. Botama udusával sníh do hladké kruhové plochy. „V tenerisském systému zůstat nemůžete, to je vám snad jasné. Ale než se vrátím, Henrex vás na těch pár hodin ukryje.“
Trsuah nadskočil a zasyčel: „A Henrexův satelit snad není v tenerisském systému?“
„Henrex nás nezradí,“ oponoval Janis. „Miluje Vivon a chce, aby byla šťastná, což by se nedělo, kdyby ten drahoušek zavinil smrt jejích pokrevních příbuzných, chápeš? Tady jste ve větším bezpečí než na Tenerisu nebo na Grewu, kde se po nás budou shánět nejdřív.“
„Má pravdu,“ potvrdil Janisovo zdůvodnění Diren. „Henrex je sígr, ale je to nejlepší volba ze všech zlých možností.“
Trsuah na to odpověděl plynulou salvou vulgárních nadávek, což mu nemohli mít za zlé. Jeho předpojatost vůči sahíjinům mu diktovala prožitá zkušenost. Trsuaha stvořil krenevký princ Ravens. Choval se ke svému výtvoru jako laskavý učitel. Naučil ho nejen ulevovat smrtelníkům od bolesti, ale i respektu ke všem myslícím a cítícím bytostem bez výjimky. Také ho naučil dívat se na svět kolem s optimismem a sebedůvěrou. Jenže pak byli krenevové na Jestřábí hoře poraženi a zotročeni a jejich démoni spadli pod vládu nových bohů. Trsuaha si zabral sám nejvyšší sahíjin, Tyneon. Ačkoliv si Tyneon tolik zakládal na své vědecké otevřenosti a rád se prezentoval jako liberál, s démonem Bolesti jednal jako s nevolníkem. A když se provalilo, že Trsuah roky Ravensovi tajně pomáhal, neváhal ho Tyneon utratit jako psa. Naštěstí to dobře dopadlo a Trsuah odešel s Janisem k Alianci. Až ve strukturách té organizace, (jejíž byrokratické přebujelosti se Janis posmíval), si modrák znovu připomněl, jak chutná svoboda. Agenti Aliance na Trsuaha hleděli bez předsudků a se zájmem, protože prostě byl pro ně zajímavý. Trsuah k sobě přitahoval pozornost nejen svým impozantním zjevem a nevtíravým vystupováním, ale především znalostmi a zájmem o vědu a výzkum. Zkrátka se Trsuah na Leno-o-vinu cítil jako ryba ve vodě a nebýt starostí s krenevy, jistě by ho tam čekala skvělá budoucnost.
Janis si leptodýkou nařízl zápěstí a krví nakreslil do sněhu devíticípou hvězdu.
„Tímhle chceš přivolat Henrexe?“ podivil se modrák.
„Neruš a zírej,“ sykl Janis. Nemohl poslat vzkaz po síti a nechtěl to zkoušet ani prostým vysíláním myšlenek. Potřeboval Pána Jámy kontaktovat způsobem, který by nikdo nemohl vysledovat. V běžné praxi používají hvězdici Terdebre tenerisští mágové k přivolávání démonů. Zmínku o tom, že by to kouzlo mohlo fungovat i na samotné bohy, byste v žádné knize nenašli. Samotná myšlenka, že by si nějaký usmolený smrtelník dovolil sám přivolat boha, vypadala nehorázně. Ale Janis už to přece jednou udělal, když ho na hranici olizovaly plameny a on přivolal Grewinu. Ostatně, už nějaký čas smrtelníkem není, přestože se kdysi z hecu nechal vysvětlit na Henrexova kněze. Doprostřed hotové hvězdice krví napsal „Henrex“ a bez otálení spustil přivolávací litanie.
Kdyby to zkoušel na démona, měl by jeho vzkaz povahu rozkazu. Démon by musel přijít, ať by byl kdekoliv v tenerisském systému. Janis předpokládal, že na bytost Henrexova kalibru to zapůsobí jen jako žádost. Neměl Henrexe rád, ale nechtěl si ho naštvat, alespoň ne teď, když po něm něco chce. Obecně je Henrex mezi sahíjiny známý svým vyrovnaným vystupováním. Na první pohled působí mírumilovně a sebevědomě. Snadno dostane ostatní přesně tam, kde je chce mít. Svůj dar přesvědčivosti s přehledem užívá i na svého staršího bratra, vládce sahíjinů slunečního boha Tyneona. Zatímco své nesmrtelné příbuzné Henrex fascinuje a inspiruje, smrtelné věřící na Tenerisu naprosto děsí, figuruje v nejhorších snech a matky jím straší děti.
Janis, Diren i Trsuah měli s Pánem Jámy zkušenosti jak dobré tak zlé. Věděli, že Henrex reaguje dvěma způsoby. Buď dokáže být obdivuhodně velkorysý, nebo naopak naprosto nekompromisní a smrtící.
Šeřícím se lesem se prohnala brázda tmy doprovázená hlubokým zaduněním. Země se otřásla, jak doprostředka hvězdice dopadlo „cosi“ těžkého a neforemného připomínající klubko spletených hadů. Vzápětí se to „cosi“ zformovalo do povědomé mužské postavy. Bůh Klamu vypadal stejně neodolatelně jako vždycky. Stříbřité vlasy měl sepnuté do ohonu v týle, ostrou čelist rámovala pečlivě zastřižená bradka. Byl oblečený v šedivé těsně přiléhající tunice a kamaších zastrčených do naleštěných bot. Kdokoliv jiný by v tom vypadal obyčejně až nuzně. Ovšem ne Henrex, který charizmatem a sebou samým zvyšoval estetickou úroveň čehokoliv, co si přivlastnil, nebo vytvořil. Z fleku by mohl dělat modela bredeonské zásilkové službě s oblečením, prohodila o něm kdysi Lijana.
Janis čekal, že bůh na něj začne řvát, proto ho předešel: „Omlouvám se, Henrexi, ale jinak to nešlo. Potřebuju od tebe laskavost. Jen na den, maximálně na dva.“
Pán Jámy Janise přejel nepřátelským pohledem, sotva vzal na vědomí Trsuaha, kterého v podobě knížete Dea rozhodně nemohl poznat, a pak zakotvil na Direnovi. Jeho tvář se zbrázdila do zlostné grimasy. „Jak se opovažuješ, ty sketo, prozradit nepovolaným toto místo?“
Janis vůbec nechápal, o čem je řeč. Diren vstal a předal Ravense juniora Trsuahovi, aby se svému někdejšímu veliteli postavil čelem. Postojem i výrazem dával jasně najevo, že poměry se od té doby, co sloužil v Henrexově družině hrdlořezů, změnily. „Nic jsem neprozradil. Ještě před chvílí jsem neměl tušení, že se tu ocitnu.“
Henrex stiskl rty a zavrtěl hlavou. „Takže náhoda? No nekecej! Utíkáte z vězení a úplně náhodou si to přistanete pár kroků od mého tajného bunkru. Od místa, po kterém Sebass už sto padesát let marně pase. Zázrak!“
Janis se rozhodl je utnout dřív, než začnou lítat chlupy. „Diren o bunkru neřekl ani slovo,“ poznamenal tak civilně, jako kdyby říkal, kolikrát je šest krát šest. „Kdyby ses nám nepochlubil, nikoho by to nenapadlo. Přišel jsem za tebou, protože jde o naše příbuzné.“ Významně se odmlčel a ukázal na Direna a oba kokony. „Doufám, že to nerozporuješ. Jsou to mí příbuzní a skrze Vivon i tví. Potřebuju, abys je na krátký čas ukryl, než seženu něco lepšího. Nechci, aby to věděl kdokoliv jiný kromě tebe, proto jsme nepřišli do tvé věže. Možná, že ten bunkr, pokud tu nějaký je, není tak špatný nápad.“
Henrex, bůh Klamu, se na zámotky nevěřícně podíval, jako kdyby mu až nyní došlo, kdo v nich leží. „Tys to vážně dokázal?“
