Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola dvacátá šestá
Chhráááást, ššškráááást…
V kuchyni ve vzduchu vířily kotouče prachu z popraskané omítky. Skrze prachovou vánici bylo přesto patrné, jak z největší praskliny ve zdi bujně raší tenké větvičky a stále se rozrůstají, čímž nadále demolují stěny bytu. Janisovi chvíli trvalo, než pochopil, že to je Eryn. Sledoval, jak se větvičky zakořeňují v podlaze a zpětně formují do kompaktního tvaru a nabývají lidské podoby. Zvrásněný povrch těla se rychle vyhlazoval, až byla její pleť hladká jako alabastr. A její oblečení, které vypadalo, jako kdyby je trhali hladoví psi, se před jeho očima regenerovalo, jako kdyby bylo živé. Oblaka prachu a sutě se naposledy zavířila, načež se ten materiál v jediném aktu stáhl zpět do stěn, jako když se pustí videxový záznam pozpátku. Prostor kuchyně před chvílí nabízející obraz naprosté zkázy tak vzápětí nabízel podívanou na uklizené plochy. Možná, že se všechno nelesklo úplně tak jako předtím, ale to už byla jen malichernost. Janis se přinutil odpoutat od té podívané a znovu se soustředil na Eryn. Něčím strašně páchla. Ten zápach mu byl povědomý. „Odkudpak ses přidrala?“
„Přímo z laboratoří tvé organizace,“ odsekla. „Spustila jsem požární poplach a ze zdí a stropu začalo stříkat to svinstvo. Smrdí to jak pasta na krodoší kopyta.“ Roztomile nakrčila nos. „Už se mi to jednou stalo, když jsem se byla podívat na to zrcadlo, co zabavili Assi-Sioně.“ Zamířila do chodby. „Musím to ze sebe umýt.“
„Počkej, počkej,“ zadržel ji. „O jakých laboratořích mluvíš?“
Netrpělivě se zašklebila. „O těch na Leno-o-vinu, přirozeně. Ve dvanáctém podzemním podlaží sekce siikach.“
Otřeseně se opřel o kuchyňský pult. „V těch laboratořích jsem byl snad stokrát. Naposledy jsem tam přinesl k testování podstavec plagiátu Larionina poháru. Netvrď mi, že se ta věc mohla povalovat někde za dveřmi! To je vyloučeno. Musíš hledat jinde.“
Podívala se na něj jako na někoho, kdo není při smyslech. „Je vidět, že neznáš, jak to v laboratořích chodí. Když Aliance získá mocný artefakt, přidělí ho výzkumnému týmu. A vědci v laboratořích mají na všechno spousty času. Tak třeba Sugestion, známý bič dračí královny Drebedey, prozkoumávali patnáct let, než se usnesli na závěru, který znali už předtím a sice, že když se s ním práská, osoby v jeho okolí jsou nuceny tancovat tak, jak ten, co bič drží, píská. Nebo to zrcadlo, které zabavili Assi-Sioně…“
„Nesnaž se mi namluvit, žes hledala Hiria-Abhama právě tam!“ zaburácel Janis a chytil se za hlavu. „To je absolutní ztráta času a navíc strašně riskuješ!“
Upřela na něj zelené oči a tvářila se skoro soucitně. „Sekce sikach má odstupňovaná pásma přístupnosti. Ty jako…ehm, agent v zácviku jsi měl nejspíš přístup jen do té nejméně zabezpečené části.“
„To. Sakra. Není. Možný!“
„Ale je.“
Nikdy ho nenapadlo se v laboratořích rozhlédnout pořádně. „Myslel jsem, že tak důležitou věc ukryli na nějakém supertajném místě!“ namítnul. „A že tu věc nepřetržitě hlídají! A oni to šoupnou nějakým vědátorům, aby z toho odkrajovali vzorky?“
„Uvědom si,“ řekla tak důrazně, jako kdyby mluvila se slabomyslným, „že pro Alianci je to jenom další magický předmět z tisíce. Ta věc má cenu jenom pro krenevy a pro tebe.“
Myšlenka, že by žezlo skutečně mohlo být na Leno-o-vinu mu připadala strašlivě nehorázná. Skutečnost, že by osoba z civilní sféry měla tolik drzosti se do podzemních a stonásobně zabezpečených laboratoří vypravit jen tak na vlastní pěst, se zdála až pobuřující. Aliance je organizací elitních špionů a manipulátorů. Ostrahou ústředí je tato organizace přímo posedlá. Při studiu odhalování nejrůznějších hrozeb pro ni pracují ti nejlepší z nejlepších. A bác ho. Stačí jedna chytrá a pořádně drzá míšenka stromisty, a veškeré bezpečnostní uzávěry Leno-o-vinu jsou na nic. Frustrovaně si odfrkl. „Myslel jsem, že tu věc ode mě odsunou co nejdál.“
Udělala škodolibou grimasu. „A jak jsi přišel na to, že „oni“ vědí, že tu věc pořád hledáš? Dal ses přece k nim a oni předpokládali, že budeš stejně loajální jako všichni ostatní. Tví nadřízení byli pod vlivem předsudků stejně jako ty. Navíc je celý Leno-o-vin vzhůru nohama kvůli těm zmatkům na periferii. Vsadím se, že nikoho z nich by ani ve snu nenapadlo, že to žezlo je jediný důvod, proč jsi k nim i přes svůj odpor nastoupil. Jinak bys přece využil té možnosti vyklouznout, co se nabízela sňatkem se mnou, že?“
„Máš pravdu,“ zahučel, ale lhal a ona to věděla. Mohl ze spárů Aliance uniknout, kdyby se přiženil do královské rodiny. Ale poctivě přiznáno: Kdyby neměl důvod se k Alianci přidat kvůli žezlu, raději by utekl někam na Tartasian, než aby se ženil s osobou, kterou mu nabízela Seneda a o které si tím pádem nemyslel nic dobrého. Teď, když Eryn poznal, vyšlo najevo, že ne vše, co Seneda doporučuje, je špatné. Dřív by si byl raději ukousl jazyk, než aby to přiznal. Zvedl hlavu a podíval se na ni. Tvářila se tak samolibě, jako kdyby spolykala Merrikanskou obludu a sežrala tím moudrost celého světa. Neskutečně ho štvala.
„Teď lituju, že jsem si tě nevzal,“ zahučel naštvaně. „I když jsi panovačná, jízlivá a pyšná, jsi nesporně schopná sehnat to žezlo dřív než já. Ale ještě ho nemáš, tak se tolik nevytahuj.“
„Co mi dáš, když ho dostaneš ještě dnes?“
„Moc toho nemám,“ zablekotal pod tíhou těch nových třeskutých okolností. „Možná ten amulet proti prokletí?“ Sáhl za krk, rozvázal uzel na řemínku, sundal amulet z krku a podal jí ho.
Převzala ho, chvíli na něj hleděla, a pak s ním mrskla na stůl. Přezíravě se ušklíbla: „Takových krámů mám plné truhly. Vymysli něco lepšího.“
Naštvaně zaťal zuby. Proč se mu vysmívá? Jako kdyby nevěděla, že agent Aliance žádný majetek vlastnit nesmí. „Ještě bych ti mohl nabídnout sebe,“ řekl jedovatě. „Ale dala jsi mi jasně najevo, že už nemáš zájem, že.“
„Samozřejmě, že tě nechci,“ odsekla. Oči jí škodolibě zasvítily. „Postačí mi jenom…tvoje tělo. Budeš můj sexuální otrok. Tak na týden nebo na dva, než mě omrzíš. Co ty na to?“
Pobaveně si odfrkl, když pochopil, že Eryn jen trochu nemístně žertuje. Vlastně byla docela zábavná. „Fajn,“ houkl. „Slibuju, že když mi to žezlo přineseš, budu tvůj sexuální otrok. Klidně na rok nebo na dva. Protože ti garantuju, cukrátko, že za týden nebo za dva týdny se ti dozajista neomrzím.“
Skepticky našpulila pusu: „Pokud je pravda, co se šušká s koncem světa, je dlouhodobé plánování na nic. Tak se běž podívat, jestli jsem to trefila správně.“
Zarazil se, když mu došlo, co přesně mu řekla. „Co?“
Zaťukala na stěnu oddělující kuchyni od skladu potravin. „To žezlo. Když prorůstám a přenáším při tom břemeno, mívám problém koordinovat doručení. Mám dojem, že mi to upadlo někam tam. Běž to zkontrolovat. Já se zatím vážně musím umýt.“
Málem ji porazil, když vystřelil na chodbu ke dveřím do spíže. Otevřel je a tam na zemi mezi regály pod závějí omítky ležela „ta věc“.
Poznal ji na první pohled. Aby taky ne, když přesně tato věc v něm před šesti lety zabila tu lidskou čtvrtinu, kterou měl od dědečka Hachena. Myslel si tehdy, že umírá úplně.
Žezlo z matného černého kamene, jehož hlavice zakončená ozdobným prstencem byla osázena jiskřivě vybroušenými kameny. Sahíjinové jeho výrobu svěřili skřetům, protože pro ně by byla taková koncentrace krenevské síly smrtící. Z předmětu přímo sálala magie. Nahoře na prstenci, je rudý hemakrytt, kámen naší linie. Pootoč ho k sobě, aby mohl rezonovat s tvými ozvami. Všechno ostatní už půjde samo, řekl mu tehdy Ravens. Janis tehdy uchopil žezlo do rukou a hlava se mu rozduněla, jeho srdce se prudce rozbušilo. Talisman jej rozebíral na miliony nepatrných kousků a zase ho skládal dohromady, nasával jeho vzpomínky na matku i na trůnní sál s horami mrtvých těl. Artefakt se tím způsobem ujišťoval o jeho oprávněnosti.
Pak se ukázalo, že rudý hemakrytt jeho rodové linie mezi ostatními kameny chybí, a tehdy Janis pochopil, že ta bolest, která ho rve na kusy, je neodvratnou známkou blížícího konce. Jeho lidská část právě umírala a k té krenevské kvůli absenci hemakryttu přístup neměl.
Vzpomněl si, jak Henrexe v té chvíli překvapilo, že pořád ještě drží pohromadě. Na základě Vivoniny úpěnlivé prosby Henrex Janise zachránil, když do něj vdechl životní sílu a aktem tvorby jej proměnil v bytost ne nepodobnou démonům. Nikdo ze zúčastněných neměl tehdy tušení, že Janis je po matce napůl sahíjin a že by to nakonec jako míšenec zvládnul i bez Henrexova přispění.
Přesto nebo právě proto se ta situace po šesti letech opakovala, jen s tím rozdílem, že tentokrát se k němu žezlo chovalo nepřátelsky kvůli jeho sahíjinské polovině.
V uších mu šuměla Tyneonova slova: Na hemakrytt tvé linie zapomeň. Je ti mohem lépe bez něho. Žezlo jsme ukryli, aby tě nepokoušelo. Je na místě, odkud bych ho ani já nedostal. Ostatně, kdyby ses s ním pokusil manipulovat a chtěl tak vrátit moc někomu z další krenevské linie, zabilo by tě to. A víš, proč? Protože jsi více sahíjin než krenev.
Janis té Tyneonově hrozbě nevěřil. Vždycky doufal, že by se jako čtvrtinový krenev se žezlem už „nějak“ domluvil. Jenže teď se zdálo, že ho žezlo vůbec nepoznává. Protože po tom, co ho smrtelníci málem upálili na hranici a Grewina probudila jeho sahíjinskou polovinu, se k němu žezlo „chová“, jako kdyby si na něj vůbec nepamatovalo.
Poulil oči a hledal v barevné mozaice na hlavici rudý hemakrytt. Sakra, jako naschvál, ho v té těkající a rozplývající změti nemohl najít. V hrůze ho napadlo, že se Tyneon možná pojistil. Než žezlo odevzdal Alianci, vyňal z něj „jeho“ hemakrytt stejně jako to předtím už jednou udělal Henrex.
Chtěl se po té věci natáhnout, aby ji pootočil v naději, že hemakrytt je na odvrácené straně. Ale byl tak ochromený záštiplným vyzařováním artefaktu, že to nedokázal. Jako kdyby mezi ním a tou věcí bylo silné magnetické pole. Byl by ze spíže vycouval, klidně by se i odplazil, ale nedokázal udělat jediný pohyb. Klesl na kolena a horečnatě přemýšlel, co teď. Svět se mu houpal před očima, barvy se rozplývaly…
„Aha, tady taky musím uklidit,“ ozvala za jeho zády Eryn. Její hlas zněl bezstarostně, téměř rozmarně. „Co tu vůbec děláš? To tu dřepíš celou tu dobu, co jsem byla v koupelně? Proč si to neodneseš do salonu?“ Ucítil, jak ho chytila za rameno a jak s ním třese: „Trajanisi? Je ti dobře?“
Trvalo snad sto let, než dokázal strnulými rty zformulovat zkomolené slovo: „Hhhhpfmmm…“
„Cože? Trajanisi?“ teď už zněla docela vylekaně.
„Hhhhemmmakrytt.“
Pružně ho obešla, sklonila se k žezlu a pootočila s ním. Vítězně výskla, když nahoře těsně pod ozdobnou rosetou našla rudý kámen, jaký si Janis pamatoval z Henrexovy čelenky. Aniž by se zeptala, co má dělat, přistrčila Eryn žezlo stranou s kamenem k Janisovi, chytila ho za ruku a položila jeho prsteník na broušený povrch kamene.
Celý svět kolem vybuchl v rudém záblesku.
Plácal se v husté rudé břečce. Valila se mu do úst a chutnala jako krev. Byl by křičel hrůzou, dávil by se a kašlal, ale nešlo to. Oklopovalo ho to ze všech stran a přesto si připadal, že je v tom rozpuštěný jako cukr v limonádě, že se natahuje a rozprostírá někam do nekonečna, odkud na něj neodbytně a zákeřně dotíraly střípky zkušeností, které mu byly cizí, a přesto provokovaly jeho zvědavost. Zdálo se, že jsou na dosah, sváděly a slibovaly, předváděly se a lákaly něčím netušeným a ohromujícím. Zachvátila ho bezmoc a čirá hrůza podobná té, kterou už jednou zažil v zavaleném dole na Tenerisu. Musí se dát dohromady, nebo přijde o rozum. Pokusil se vrátit k sobě samému, ale nevěděl, kde je nahoře a kde dole, viděl jen jednolitou červenou masu a měl pocit, že je jí oblepený úplně všude a že se jí nikdy nezbaví. V panice sebou mrskal v naději, že se mu snad podaří posunout někam mimo, ovšem kam, to neměl tušení. Cítil tíhu. Něco ho tlačilo dolů. V potřebě to setřást sebou začal mrskat s novou vervou.
„No Ták! Uklidni se! Uklidni se! Trajanisi! Au, to bolí!“
Konečně zaznamenal hlas. Eryn je tu s ním? A může mluvit? Prudce otevřel oči a zjistil, že leží v posteli v pokoji, do kterého předtím ani jednou nevstoupil a že ona leží na něm a drží ho za ruce, které měl nad hlavou zaťaté do pěstí. Její zelené oči umanutě hořely. Její tělo hřálo a její tíha mu už vůbec nepřipadala nepříjemná, ale sladká. Téměř se dotýkali nosy, když k němu mluvila: „Proč si mi, ksakru, o té afirmaci neřekl předem? Kdybych u toho nebyla, mohlo tě to zabít!“
V duchu s ní souhlasil. Choval se jako idiot. Protože protože nebyl připravený, že to žezlo skutečně přinese tak brzy. A pak by zaskočený. A pak…
„Jak se cítíš?“ dorážela. „Ten hemakrytt v tobě něco otevřel, jenom nevím, co! Jsi to pořád ještě ty?“ Pustila jeho zápěstí, víc se nadzvedla a vrazila mu ruku se dvěma nataženými prsty před obličej. „Kolik prstů vidíš?“ když neodpověděl, pokračovala: „Jak se jmenuje tvá matka? Kde jsme se poprvé potkali?“ Netrpělivě se na něm zavrtěla. „No tak mluv!“
„Ve sklepě,“ vydechl. „Vrazil jsem do tebe. A pak jsem tě uviděl. Vypadalas neuvěřitelně. Od té doby, když zavřu oči, nevidím nic jiného než tebe.“ Volnou rukou jí přejel po páteři, zastavil se na zadku a přitiskl si její pánev k tříslům. Spokojeně zamručel. Cítil se naprosto skvěle. Plný energie, že by mohl lámat skály. Eryn jeho druhou ruku pořád pevně svírala nad hlavou, ale to mu zatím nevadilo. Líbilo se mu to, s jakou úporností ho drží.
Její nádherná ústa se zkroutila nevolí. „Co to děláš?“
„Kdybys mě nechtěla, neležela bys na mě,“ odsekl.
„Musela jsem!“ štěkla. „Mlátil jsi sebou jak ryba na suchu. Měla jsem prostě strach.“
Potěšeně se zakřenil. „O mě? Vážně? To jsem moc rád.“
„Okamžitě mě pusť, ty zmetku!“
Nasadil dojemný a zbožňující výraz a zapředl: „Nemůžu, má paní.“ Vykroutil druhou ruku z jejího sevření, chytil ji za zátylek a přitáhl si její ústa ke rtům. „Musím přece splatit svůj dluh,“ dodal procítěně. „Vzpomínáš, cos ode mě za to žezlo chtěla?“
Zatvářila se zmateně. Než se zmohla na odpověď, začal ji líbat. Dravě a nekompromisně, s prsty pevně zapletenými v jejích vlasech tak, aby neměla šanci mu utéct. Ale nezdálo se, že to má v úmyslu. Přijímala jeho polibek ochotně a s vervou. Potom už to šlo rychle. Rvali ze sebe navzájem oblečení s takovým zanícením, jako kdyby měl svět do hodiny skončit.
„Dávej na sebe pozor,“ řekla mu, když se s ním loučila a když mu přivazovala amulet proti uřknutí zpět kolem krku. Místo toho, aby jí konečně řekl, že ji miluje a že na ni nikdy nezapomene, se ohradil. Řekl jí, že ten amulet jí přece dal, že ho nazpět nechce. Ale ona prohlásila, že on ho bude potřebovat mnohem víc. A pak se rozloučili bez toho, aby si slíbili, že se znovu setkají.
