Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola dvacátá první
Naštvaná Klarisa se vracela k jezírku, zatímco Janis se vznesl do výšky a bez ohledu na zvědavé webany se obloukem přenesl přes řeku a mířil do úzkých uliček města. Vrtalo mu hlavou, jak se Klarisa o poháru dozvěděla. Teď si to vyžere nejen Hasirian, ale i Wonoden. Schránku otevřel a zase hned zavřel, jen aby potvrdil, že artefakt skutečně přebírá. Emanační výšleh trval tak krátce, že ho Klarisa v parku prostě nemohla zaznamenat. Nechtělo se mu věřit, že by byl Hasirian tak hloupý, aby to Klarise vyzvonil. Musela na to přijít jinak.
V hlavním sále hospody Řachanda nikoho známého neviděl, takže pokračoval k průchodu do soukromého traktu. Ověřeným způsobem zrušil bezpečnostní membránu a provázený ječením alarmu pelášil chodbou k salonkům. Uvnitř zastihl Wonodena s oběma manželkami, Giniana s drobnou neznámou brunetkou na klíně, a Eryn s tím brůssem, který se těšil na post v senátu. Eryn a kocour seděli těsně vedle sebe, dotýkali se koleny a společně se skláněli nad barevnými kartičkami s obrázky rozloženými na stole. Copak oni si tu vykládají karty? Vypadali v dobré pohodě. Na nízkém stolku stály sklenice s vitrexxem, ve vzduchu se vznášela omamná vůně cihusového šustí.
Hovor zamrzl, všechny obličeje se otočily směrem k vetřelci. „Omluvám se, že ruším, když zrovna něco slavíte,“ řekl škrobeně Janis a díval se při tom výhradně na Wonodena. „Ale stala se jedna věc, o které si musíme promluvit, kapitáne.“ Byl děsivě rozzlobený, když Eryn s tím brůssem viděl. Současně si uvědomoval, jak je pošetilý. Princezna se může bavit, s kým chce. On je ten poslední, kdo by jí mohl cokoliv diktovat. Může být naštvaný leda na sebe, že mu to vadí.
Wonoden vyskočil z pohovky tak prudce, že jeho ženy, doposud se choulící v ochranném objetí jeho paží, poplašeně vyjekly. „Probereme to venku,“ štěkl a rázoval do chodby směrem ke služenímu východu, který Janis využil minule. Ocitli se na pustém hospodském dvorku. Tentokrát tam byly nejen bedny, ale i velké sudy. Z pootevřeného okna do kuchyně se ozývalo cinkání nádobí a falešné prozpěvování nového hitu Prorůstám, prorůstám, prorůstám.
Dřív, než stačil Janis vysvětlit, proč přišel, chtěl Wonoden vědět, jestli je „ta věc“ v bezpečí. Teprve, když ho Janis uklidnil, že „to“ má sebou, nechal ho Wonoden mluvit. Janis pověděl, s čím na něj Klarisa přišla a postěžoval si, že nechápe, jak se mohla o poháru dozvědět. Wonoden zmateně krčil čelo. „Ani jste ho nevytáhl z bedny. Emanace nemohly dosáhnout až do parku. Do vašeho pokoje jsem se prorostl přímo z mínus dvanáctého podlaží, kde mi Hasirian tu bednu předal. Nikdo kromě dědečka o tom neví. A žádné webany přece v pokojích nemáte. To opravdu nechápu.“
„Kamila jsem odnesl nejdřív do chodby a pak na balkon,“ řekl váhavě Janis. Když viděl kapitánův zmatený výraz, dodal: „Myslím toho fytobionta, co jsme našli v salonu. Fialové listy, modré lapionky s drobnými semeny. Měl jsem pocit, že nás špehuje.“
Wonoden vytřeštil oči. „Modré lampionky? To musí být madam Krofiona. Jediná svého druhu. Klarisin mazlíček. Její semena fungují jako mikrofony. Dokud nevyklíčí, jsou v kontaktu s matečnou rostlinou. Rostlina „slyší“ totéž, co semena, i kdyby byla na opačném konci ostrova.“
Janis zaklel. „Ta semena?“ Když Kamila vlekl, nějaká semena z tobolek vypadla. Každé bylo menší než mravenec. Sice je posbíral a hodil z okna, ale neudělal to nijak zvlášť pečlivě. Nějaká semena se musela zakutálet pod nábytek, uvíznout ve škvírách mezi dlaždicemi. „Mrzí mě, že jsem ten odposlech neodhalil,“ zabručel.
Wonoden pokrčil rameny. „Je to i moje chyba. Mělo mě to s těmi semeny napadnout. Když přijdu o výložky, neumřu z toho. Aspoň budu mít víc času na rodinu.“
Janis si vzpomněl na Gizelu Akezonskou a pochybovačně zavrtěl hlavou. „Klarisa vám to nedaruje. Vím, čeho jsou takoví potentáti schopní, když mají pocit, že někdo zradil jejich důvěru. Nehledí na motivace ani na okolnosti, pokud utrpí jejich ješitnost. Kopají kolem sebe a hledají viníky, když nejde všechno po jejich.“
„Klarisa není jako Jadvina,“ řekl přesvědčivě kapitán a už se obracel k odchodu. „Taky jsou tu Ginian s Eryn. Podrží nás. Prostě si s tím nedělejte starosti.“
„Dobře,“ řekl Janis. „Vyřiďte, prosím, princezně a princi mé pozdravy. Už se s nimi neuvidím.“
Zpoza pootevřených dveří do chodby se ozvaly lehké svižné kroky. Janis se v duchu vyplísnil. Kdyby dával pozor, zaznamenal by toho vetřelce mnohem dřív. Wonoden nakrčil čelo, když se ze dveří vynořila Eryn. Tvářila se jako ledová socha z Pochranu. „Můžete se rozloučit osobně, sire Ahrene,“ řekla tónem tak perfektně upjatým, že by ji Seneda ve své Učebnici mravů pro mladé bohyně Třetího věku mohla dát příkladem.
„Tedy se s vámi loučím, madam,“ řekl Janis a dvorně se uklonil. „Žijte blaze a buďte šťastná.“ Pevně sevřel rty, aby mu z nich nevyklouzlo něco štiplavého.
Její hezká ústa se nesouhlasně prohnula. „Ještě jsme spolu neskončili, sire. Copak jste zapomněl? Slíbil jste mi ten svazek zpod skříně. Ten nečitelný, který může obsahovat Monetiny epigramy. Chci, abyste mi ho dal.“
„Ale no tak, Eryn, neblázni,“ ozval se Wonoden. Jeho hlas zněl nekompromisně. Bylo mu jasné, že je v tom nějaká lumpárna. „Tady pan archivář tu knihu určitě položí na přehledné místo.“
„Jistě,“ přisvědčil skřípavě Janis, jak se silou mocí držel, aby na princezninu žádnost nadšeně nekývnul. „Nechám ji na stole v apartmá pro hosty.“
Eryn se zamračila a zasyčela: „Chci tu knihu hned.“
Wonoden otráveně zakoulel očima. „Dej mi chvilku, Eryn. Jen to řeknu Menise a Triven, a můžeme letět.“
„Nepotřebuju dozor,“ namítla Eryn. „Dokonce si ho ani nepřeju.“
Wonoden se zamyšleně podíval na Janise a pak na Eryn. „Doufám, že víš, co děláš.“
„Projdeme se,“ řekla Eryn, když Wonoden zmizel. Ukázala na branku v zídce. Nebyla ani zamčená. Dostali se do stejné uličky, kterou už jednou spolu kráčeli. Mimoděk se vydali známým směrem.
„Myslel jsem, že chcete tu knihu, madam,“ řekl kousavě Janis. „Jen bych vás rád upozornil, že je to padělek. Originál dříme za skříní v úklidové komoře ve škole mágů na Trnitém ostrově.“
„Trnitý ostrov je na Tenerisu?“
„Hm,“ zahuhlal. Pohledem klouzal po štukovaných fasádách starobylých krámků. Cítil se zmateně a neklidně. Tolik ji chtěl naposledy vidět. Nejenom to. A teď ji má na dosah a neví si s tím rady.
„Trajanis se na Tenerisu narodil, že?“ zašvitořila, jako kdyby byli na promenádě. „Vlastně ten svět neznám. Byla jsem jen na satelitech, protože tam žijí sahíjinové. Jak vypadá Trajanisova vlast?“
Kose se na ni podíval. Chce si hrát? Dobře, bude to mít. Klidně o sobě bude mluvit ve třetí osobě. Každou minutu její přítomnosti si užije. Sáhl po ní a chytil ji za ruku. Čekal, že se mu vysmekne, ale to se nestalo. S úlevou si ji přitáhnul blíž, až se jeden druhého dotýkali boky. „Teneris je světem smrtelníků,“ řekl. „Vypadá hodně podobně jako Robustua. Kontinenty souše odděluje moře, jsou tam teplá a chladná pásma, nížiny i vysoké hory. Ale zatímco společnost smrtelníků na Robustue je v industriální fázi vývoje, Teneris tam ještě nedospěl. Sahíjinové navenek razí doktrínu nezasahování a snaží se v lidech vyvolat dojem, že si své životy řídí sami. Je to samozřejmě nesmysl, protože bohové ovlivňují životy panovníků a tím i dějiny. Dělají to hlavně prostřednictvím církve. Je to poměrně častý model. Vždycky jsem si myslel, že stejně pokrytecké manýry mají bohové na všech smrtelných světech. Až tady na Robustue jsem si všiml, že vy to s tím nezasahováním myslíte skutečně vážně.“ Vyprávěl, jako kdyby stál za řečnickým pultíkem v nějaké posluchárně. Dál spolu kráčeli temným pustým městem. Jejich boty tlumeně ťukaly o dlažbu a Janis mluvil a mluvil. O tenerisské politice o náboženství o folklóru smrtelníků. Vůbec nevěděl, co plácá. Jediné, nač se dokázal soustředit, byla její blízkost. Její štíhlé prsty a její bok, kterým se otírala o jeho stehno.
Nechala ho mluvit, ale přidala do kroku, jako kdyby se k něčemu právě teď rozhodla. Vytrvale pokračovali směrem k Chrámu Kahalei. Eryn otevřela bránu a táhla ho kolem jezera k budově. Položila ruku na malinká dvířka vsazená v boční stěně a zamumlala otevírací kletbu.
Ocitli se v malé místnosti mimo hlavní sál. Byly tam skříně s knihami, pohodlné otomany se spoustou polštářů, nízké stolky s mísami, ve kterých se povalovaly precizně broušené zelené, rudé a fialové kameny. V takových se za časů vahanských bohů skladovala magická energie. Janise bodlo u srdce, když si vybavil, že kameny síly v krenevském žezle byly vybroušeny podobným způsobem jako ty zdejší. Tyto kameny byly z valné části „prázdné“, přesto se kolem nich tetelily obláčky energie. Nebyla ani destruktivní ani konstruktivní. Po tom, co byly kameny tak dlouho na jedné hromadě, se jejich orientace navzájem zneutralizovala.
„Matčina odpočívárna,“ řekla Eryn. „Tady se připravuje na kázání.“
„Nejsou tu nějaká semena?“ ujistil se Janis nakukující do koutů.
Eryn se usmála a rozhodila rukama. „Žádná.“ Ukázala na mísy s kameny. „Jediná součást sbírek, kterou máti nechává mimo depozitář. Každý kámen zná jménem. Přesně ti poví, kdo ho vlastnil a kolik magie do něj uložil. Má je tady, protože ji před kázáním uklidňují. Ona je totiž strašná trémistka. Ale nikdy by to nepřiznala, chápeš.“
Janis čekal, že mu konečně poví, proč ho sem přivedla, ale ona mlčela. „Chceš mi tu něco ukázat?“ zeptal se stále tím akademickým tónem. Ale v duchu se modlil, aby důvody, proč ho sem nalákala, souvisely s bušením jeho srdce a burácením krve v jeho žilách.
Dlouho na něj upřeně hleděla. „Raději bych to ukázala Trajanisovi,“ řekla tak tiše, že to znělo jako šelestení listů v koruně hodně vysokého stromu.
„Zavři oči,“ zachraptěl. „Bude to jen chvilka.“ Počkal, až se posadí na lenošku a sklopí víčka. Pak svlékl sako, vyhrnul rukáv košile, aktivoval tvarovan. Když se proměnil, náramek sundal a strčil ho do kapsy saka odhozeného na křesle. „Eryn?“
Sledoval, jak zamávala řasami a její oči se rozzářily. „Mnohem lepší.“ Vzala mezi prsty lem své tuniky a jedním chvatem si ji přetáhla přes hlavu. Jako kdyby to dělala denně. Pak se zbavila bot a nakonec se vysoukala z úzkých kalhot.
Dech se mu zadrhl v hrdle, když uviděl, co má na sobě. Skutečný nefalšovaný korzet svírající její křivky přesně tím žádoucím způsobem. „Nejnovější móda,“ uchichtla se.
V jedné chvíli stál u skříně a vzápětí byl těsně u ní. Nemotorně a pomalu se složili na lenošku. Bodla ho loktem, jejich kolena do sebe narazila. Soustředil se, aby jeho polibky nebyly divoké ani žádostivé. Chtěl, aby byly jemné a laskavé. Ten nebezpečný druh, který ho nutil se ptát, proč by to s ní nemohl dělat navěky. Věděl, že je to nemožné, ale teď, když mu její malé elegantně tvarované ruce stahovaly košili z ramen, nad tím odmítal přemýšlet.
„Jsi zatraceně nebezpečná,“ zachraptěl a pustil se do rozepínání korzetu. „Proč ti nemůžu odolat?“ Jeden háček za druhým. Její kůže žhnula. Když ji olíznul, téměř to zasyčelo. Konečně se nad ní sklonil, připravený dát jí přesně to, co chtěla. Jedním plynulým rázem se do ní zabořil a bylo neskutečné, jak dobře se v ní cítil. Záměrně se v ní pohyboval pomalu, ale po chvíli se netrpělivě vzepjala a chytila ho za zadek. Pobaveně se uchechtl a zrychlil. Ta divoká úpornost v ní, když se jí rozhodla popustit uzdu, byla tou nejopojnější věcí, kterou kdy zažil. Byl odhodlaný užít si každý moment, dokud má tu možnost.
Ležela zády přitisknutá k jeho hrudníku. Pevně ji držel a mlčel, protože nechtěl tu chvíli ničím pokazit.
„Ještě nikdy jsem nikoho nemilovala,“ zaševelila.
Přetočila se k němu čelem a dodala tak samozřejmě, jako kdyby mluvila o počasí: „Jenom tebe.“
Vyjeveně na ni hleděl. „Já vím,“ sykl. Samozřejmě, že to věděl. Stejně tak, jako ona věděla o tom, že on miluje ji. Ale dokud to jeden druhému neřekli, pořád tu byla šance, že se z toho dá udělat nezávazná záležitost. Myslel si, že ona tu nevyslovenou dohodu chápe a že zůstane zticha. Ale to se spletl. Vyčkávavě na něj hleděla. A když dál mlčel, její výraz se měnil. Z ohromeného a obdivného k udivenému a rozhořčenému.
„Eryn,“ vyjekl zoufale, „přece jsem ti to vysvětloval. Minule. Než ses naštvala a odletěla.“
Čekal, že začne zase vyvádět. Překvapilo ho, že se místo toho smutně usmála a políbila ho na čelo. „Dobře, jak chceš,“ řekla a položila si hlavu na jeho hrudník. „Tak aspoň slib, že nebudeš dělat nic nebezpečného. A že se vrátíš. Protože na tebe budu čekat.“
Její malá ruka pomalu hladila jeho rameno. Cítil se úplně neskutečně. Pak ho ostře štípla. „Tak slíbíš mi to? Že se vrátíš?“
„Dobře, slibuju,“ zaševelil. Dal do té nehorázné lži veškerou přesvědčivost, kterou se ve svém smrtelném období naučil.
Leželi tam spolu a mlčeli. Její dech se zvolna uklidňoval. Díval se na ni, jak spí a srdce ho bolelo. Jakmile se oknem prodraly první paprsky světla, opatrně se od ní odtáhl. Byl nejvyšší čas se obléct, přeměnit a vrátit se do paláce.
„Trajanisi!“ zařval Trsuah. „Kde u všech sůsích prdelí lítáš?“ Démon vypadal absolutně nepříčetně. V salonu to vypadalo jako po rvačce. Trosky stolu ležely u zdi. Trsuah bez ohledu na inkognito měl svou pravou podobu a sršel interní magií jako pochodeň. Celý se třásl, jeho hedvábné černé vlasy trčely v chaotickém nepořádku do všech stran, jindy hladkou tvář brázdily hluboké vrásky.
„Něco zlého se stalo?“ dovtípil se Janis.
„Naši jsou v průšvihu! Musíš rychle něco udělat!“
„Myslíš naše na Tenerisu nebo na základně?“ Janis chytil démona za ramena a smýknul s ním do křesla. „Mluv!“
Démon začal chaoticky vyprávět. Jak byl rozčílený, plácal páté přes deváté, ale v podstatě oznámil, že Diren, Trepena a malinký Ravens byli zajati agenty Aliance za nedovolené manipulace v Pravděpodobnostním poli a uneseni neznámo kam. Původně si komando přišlo jen pro Ravense, ale Diren a Trepena syna odmítli vydat a tak sbalili i je.
„Kdy se to stalo?“ vybafnul Janis, jakmile si dal to sdělení dohromady.
„Je to sotva pár hodin,“ odpověděl skřípavě démon. „Byl jsem u toho a nemohl jsem nic dělat, jinak by mě sbalili taky. Trepena po agentech metala ohnivé koule, ale hodili na ni letannatovou síť. Diren se rval jak sůs, ale se zablokovanou magií neměl šanci.“
„Je to moje vina,“ vydechl hořce Janis. „Kdybych našel Hiria –Abhama…“
„Prdlajs!“ okřikl ho démon. „Šli odhodlaně po tom dítěti a dostali by ho, i kdyby měl Diren sílu jak Senedon, nebo kdyby při tom museli rozbít celý Teneris a všechny krenevy vyvraždit. Agenti byli přesvědčení, že konají v souladu s veřejným zájmem. Chápeš to?“
„Jak na to přišli?“ hlesl Janis. „Henrexova síť přece ty Ravensovy věštby zadržovala.“
Trsuah si drásavě povzdechl. „Došlo k výpadku. Poslední dobou k tomu prý dochází často. Richotonní pozadí není tak stabilní jako dřív. Možná na to má vliv to poškozování na periferii, co já vím.“
Janis si vyhrnul rukáv a zadíval se na svůj tvarovan. Štěstí, že se to na Tenerisu semlelo ještě předtím, než se vrátili na základnu! Po zakončení mise by totiž tvarovany museli odevzdat.
„Co chceš dělat, Nisi?“ vybafnul Trsuah. „Krenevové jsou jako hejno vos. Je jim fuk, že jsou zablokovaní. Chtěli otevřít brány a zaútočit na Jingivon! Bez ohledu na to, že s tím Jingivon nemá nic společného. A kdyby to udělali, sahíjinové by je převálcovali. Proto mi trvalo tak dlouho, než jsem se k tobě dostal. Dalo strašně práce přinutit je k rozumu. Jsem jenom démon a oni se na mě pořád tak dívají. Zkrotli teprve, až jsem se začal ohánět tvou autoritou. Odešel jsem, když mi Ewona osobně odpřísáhla, že na nikoho nezaútočí.“
„Musíme získat čas,“ řekl Janis a pohladil bříškem prstu reliéf na krytu náramku. „Když už ten tvarovan máme, tak ho využijeme.“
