Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola dvacátá pátá
„Hrajete opravdu strašně,“ ozvalo se obdivně.
Janis nadskočil. Ani si nevšiml, že má společnost. Vedle něj na lavičce seděl chlápek – stejně nosatý jako on, jen místo nástoje s nevyslovitelným jménem držel na klíně jiný nástroj, vypadající jako otep vodovodních trubek svázaná drátem.
Jak na to nejlépe zareagovat? Na Kavanu totiž hraje úplně každý. Vztah k hudbě je součástí víry ke každé ze čtyř úřadujících bohyní. Když někdo nehraje, ostatní na něj hledí jako na ignoranta a kacíře. Nikoho nezajímá, že nemáte hudební sluch ani smysl pro rytmus. Znát noty je nezbytnost, protože zdejší jazyk i písmo s nimi úzce souvisejí. Prostí kavané by spíše vyšli na ulici nazí a bez bot, než bez svého hudebního nástroje. Navzdory tomu hudební výkony prostých domorodců za mnoho nestojí. Snad že jsou od malička přemlsaní klasikou, v dospělém věku se vyžívají v experimentech. Výsledky jejich pouliční produkce jsou tak bizarní, že se z toho cizinci uzlují střeva. Pokud tedy domorodec na lavičce prohodil: Hrajete opravdu strašně, je to z jeho strany nejspíš míněno jako ocenění odvahy obohatit hudební svět novými neotřelými motivy.
„Eeech, děkuji,“ odpověděl způsobně Janis, zatímco si ho domorodec po očku bedlivě prohlížel.
Kavan opatrně natáhl prst k Janisově nástroji a ukázal na shluk drobných černých teček na bočním lemu ozvučné skříně. Na lesklé ploše to vypadalo jako mušiníková hovínka a Janis tomu předtím nevěnoval pozornost. Až teď si všiml, že jsou ty tečky uspořádané do jakéhosi vzorce.
„Úžasný kousek,“ poznamenal s úctou téměř nábožnou ten chlápek. „To je starožitnost, že?“
„Hm,“ přisvědčil Janis. Bodejď by to nebyla starožitnost, když tu hrůzu Seobhan vyhrabala z truhly na půdě, kde odpočívala několik staletí. Jestli se chceš na Kavanu vydávat za kavana, nemůžeš tam přijít bez osobního nástroje. Kdybys ho sháněl až tam, bylo by to podezřelé. Takové věci se nekupují v obchodě. Přidělují se na specifických bohoslužbách a mají identifikační značky.
„Hned jsem si to říkal!“ vydechl zaníceně domorodec. „Podobný břinkofrontál je možno obdivovat na oltáři Guanina chrámu v Lej-Lej.“ Pak přemýšlivě nakrčil čelo. „Hrajete nezvykle, máte vzácný nástroj s jedinečným kódem, a váš nos je na prostého občana fajnově tenký.“ Chlap se pomalu narovnal, cosi zabručel a hned zavrtěl hlavou, jako kdyby ho napadlo něco bláznivého. A potom řekl: „Je to ode mě troufalé, já vím, ale kdybych se vás nezeptal, nemohl bych v noci spát. Nepatříte vy k těm tajným ochráncům?“
Janis absolutně netušil, která bije. Tak dobře zdejší poměry zase neznal. Ochránci čeho? Osob, co milují ticho? Nebo vysloužilých hudebních nástrojů? Nebo snad životního prostředí? A tak vědom si pravidla, že špion, který neví, co odpovědět, raději tajemně mlčí, zůstal zticha.
Domorodcovy oči byly rázem jako talíře. „Jasně že ano! Kde jinde, než v propasti Nohumua byste schrastil takový nástroj? Ó, to mám ale štěstí! Všichni o vás mluví, jak jste stateční a jak zásadoví a spravedliví!“ provinile se zašklebil. „Přiznám se, že jsem o vaší existenci zpočátku pochyboval. Nechtělo se mi věřit, že byste nás chránili tisíce let a nikdo by si toho nevšiml. Ale jak vás teď vidím, sypu si piliny na hlavu! Vy skutečně existujete!“ Chlap teď vypadal, že se každou chvíli dojetím rozbrečí. „Řekněte mi, jak se má histriona Tesivel, první bohyně mezi všemi a matka veškerého Kavanu? Opravdu se chystá vrátit k nám nahoru? Já vám to teda povím: Bylo by jen dobře, kdyby to udělala. Její dcery, budiž pochváleny jejich melodie, se mezi sebou perou čím dál tím víc. A nejhorší je…“ Pak se ten chlap zaraženě odmlčel, jako kdyby mu došlo, že řekl víc, než chtěl.
Janis uvážlivě pokýval hlavou. „Tak se dohodneme, sousede. Vy nikomu neřeknete, že jste mě poznal a já nikomu neřeknu, že jste se dopustil rouhání až hanba mluvit. Teď se zvednete, půjdete domů a dáte své ženě velikou pusu.“
„Nejsem ženatý,“ zablekotal chlápek.
„Tak si rychle nějakou najděte, než vám je rozebere konkurence,“ zavrčel Janis s očima upřenýma k budově opery. Eryn pořád nikde. Hořce si povzdechl a dodal: „A hýčkejte ji, co to jenom půjde.“
Chlápkova tvář se zvlnila účastí: „Je pravda, že žijete v přísné askezi?“
Janis zevnitř se kousající so tváře s ponurým výrazem přikývnul. „Je čas, abyste šel. A nikomu ani muk, nebo si vás najdu.“
Chlap se toporně zvedl, přehodil si svůj trubkoidní nástroj přes rameno, uklonil se, nasadil spiklenecký výraz a řekl: „Nikomu ani muk. Já vím. Nikomu ani muk…“ Odcházel a stále si tu větu opakoval. Jak se vzdaloval, a bylo ho pořád ještě slyšet, už nedrmolil, ale zpíval: Nii-komu aniii mů-uk, nii-komu aniii mů-uk…
Janis si oddechl, když konečně zmizel z dohledu a hlavně z doslechu. Tento zážitek byl poučný. Jednak si ověřil, že jeho neškodná fáma o bohyni Tesivel se ujala i na Kavanu, jednak se dozvěděl, že jeho nos je příliš fajnově tenký. To znamená, že při příštím tvarování to musí upravit.
Pak se opětovně podíval k opeře a radostně se nadechl, když ji uviděl. Opírala se o zeď a netrpělivě podupávala. Měla na sobě živůtek s hlubokým výstřihem a nehorázně kratinkou sukni. Vlasy měla vyčesané do elegantního drdolu a její zelené oči zářily jako z bredeonské reklamy. Janis si ani nevšiml, že se zvedl a jde, dokud nebyl přímo u ní.
Přejela ho lhostejným pohledem. „Mám něco na obličeji, že na mě tak civíte, vašnosto?“
I když měl namodralou kůži a nos jako nůž na dopisy, musela přece vědět, že je to on. Takže je pořád naštvaná. Zhluboka se nadechl a řekl: „Mrzí mě ten dopis. Jenom jsem nechtěl, aby sis dělala marné naděje, protože…“
„Víš ty, co?“ sykla tak ostře, až Janise bodalo v přecitlivělých uších. „Nevysiluj se. Mluvíš se mnou jenom proto, že mě potřebuješ. A já jsem tu jenom proto, že jsi pomohl mé rodině. Nerada nechávám dluhy.“ Zamávala řasami, ohrnula spodní ret a pohodila hlavou směrem k parku. „Bude lepší, když si promluvíme tam.“
Přešli skrze park k vysoké budově, v jejímž přízemí se nacházel nenápadný šestipokojový byt. Eryn celou cestu zarytě mlčela a Janisovi taky nebylo do řeči. Dala mu jasně najevo, že ať už mezi nimi bylo cokoliv, je to pryč. Chovala se jako zhrzená ženská a vlastně na to měla právo. Neměl koule přiznat, že se nevrátí, hned po té, co se zeptala. Radši jí to zbaběle napsal. Teď mu to dává sežrat a on to musí strávit.
Byt patřil Wonodenovým manželkám, pravidelným abonentkám vyhlášeného hudebního festivalu Fialových mračen. Menisa a Triven mi dovolily ten byt využívat, kdykoliv se mi zachce, řekla k tomu Seobhan, když Janisovi dávala magický klíč od dveří.
Vešli dovnitř a hned bylo vidět, že tam Eryn není poprvé. Zamířila do kuchyně, otevřela skříňku a vytáhla z ní broušenou láhev s oranžově zbarveným obsahem. Nalila do sklenice na čtyři prsty, podívala se na Janise stojícího ve dveřích a houkla: „Jestli chceš taky, jen si posluž.“ Načež se odebrala, opět najisto do pokoje s videxovým válcem a pohovkami a spoustou polštářů. Janis jí byl v patách. Sledoval, jak jeden polštář vzala a hodila ho na nízký stolek. Uvelebila se na pohovku, skopla boty a hodila nohy na ten polštářek na stolku. Její pohyby byly úsporné a nesmírně elegantní. Pak teprve si usrkla ze sklenice, spokojeně zamručela a řekla: „Tak mi pověz, co hledáš.“
„Myslel jsem, že ti to Seobhan řekla,“ odsekl. Rozpalovala ho. Fascinovala ho. Každý její pohyb. Zatínal zuby v obavě, že začne skučet jako roztoužený sůs.
Znovu přitiskla okraj sklenice ke rtům. Pila a provokativně vypínala hrudník, div že jí prsa nepadala z výstřihu. Naposledy polkla, položila sklenici na stůl a řekla: „Hiria-Abhama. Krenevové ten název překládají jako Žezlo souručenství, zatímco sahíjinové se škodolibostí sobě vlastní mu říkají Zuby poražených. Tu věc sahíjinům vyrobili skřeti za odměnu, že svět zbavili krenevské nadvlády. Kameny v žezle obsahují božskou sílu, kterou sahíjinové sebrali krenevům po té, co je porazili na Jestřábí hoře před dvěma sty lety. To je skoro všechno, co o tom vím. Nemám tušení, jak ta věc vypadá.“ Zakoulela očima a rozhodila rukama. „Pokud to krenevové nazývají „žezlem“, nejspíš to má tvar žezla." Naznačila rukama, jak je asi ta věc dlouhá. „Takže jako tyčka s nějakou hlavicí, ve které jsou kameny. Ale já takových krámů už viděla spousty. Všechny sršely cizí magií. Tudíž,“ odmlčela se a zhluboka si vydechla, jako kdyby ji otravovalo to vysvětlovat, „tudíž by to pravé žezlo cizinec nepoznal, pokud před tím neměl k dispozici alespoň zevrubný popis, což já nemám, protože sahíjinové podobu té věci dokázali udržet pod pokličkou. Dokonce se říká, že ty skřety, kteří žezlo vyrobili, preventivně pozabíjeli, aby nikomu nemohli říct, jak ta věc vypadá.“ Eryn plavným obloukem přenesla své dlouhé nohy na pohovku, pohodlně se na ni uložila a zavřela oči. „Jestli máš alespoň hrubou představu, jak ta věc vypadá, tak se poděl. Kdybych ji hledala naslepo, trvalo by to sto let a tolik času ti nedám.“
Slastně se protáhla a zmlkla. Ležela na zádech a její rty se chvěly. Hrudník se jí zvedal a zase klesal mnohem rychleji než normálně. Vůbec nebyla tak klidná a povznesená, jak se snažila předstírat.
„Pomohlo by, kdybych tu věc nakreslil?“
Se zavřenýma očima zavrtěla hlavou a pobaveně se uchechtla. „Ty si teda troufáš. Pokud by ses o to pokusil jen podle popisu, výsledek by nás jenom zmátl. Radši mi pověz, co o žezle víš navíc, než co jsem už řekla. Barvy těch kamenů? Materiál, do kterého jsou zasazené? Platina? Axeonit?“
„Pořád si myslím, že nejlepší by bylo to nakreslit,“ zabručel umíněně. „Držel jsem žezlo v ruce. Sice jsem při tom nebyl úplně ve formě, ale trvalo to docela dlouho, takže…“
Svižně se vymrštila do sedu. Oči se jí rozsvítily zájmem. „Tys to žezlo opravdu viděl? A sahal jsi na ně?“
„O tom přesně mluvím,“ odsekl. Při vzpomínce na mučivé minuty, kdy měl žezlo na klíně a nemohl se ani pohnout, protože ho pomalu zabíjelo, načež v poslední chvíli Ravens přiskočil, aby ho té zpropadené věci zbavil a vzápětí mu zemřel před očima, ho roztřásla zima.
Skláněl se nad papírem a dokončoval poslední detaily. Nakreslil žezlo v reálné velikosti. Obrázek se sotva vešel na arch, který Eryn sehnala spolu s pastelkami ve skříni v dětském pokoji. Pastelky byly voskové a patřily Wonodenovým dětem.
Ucítil, že mu stojí za zády a dívá se mu přes rameno. Její dech ho šimral v zátylku. „Ty vážně umíš malovat.“ Řekla to, jako kdyby ho chtěla usvědčit z křivé výpovědi.
„Každý vykladač z Tenerisu si maluje vlastní karty,“ zabručel. „To je prostě takový rituál. Myslel jsem, že to víš.“
Lehce se přitiskla k jeho zádům a zasyčela: „Nemusím vědět všechno.“ Pak ho obešla a posadila se na židli naproti. Prohlížela si žezlo, ukazovala na detaily a kafrala: „Toto je axeonitová obruba? A toto? Co je to za materiál? A tento kámen je zelený nebo tyrkysový?“
Její chování ho mátlo. Jednu chvíli štěkala jako vzteklá fena a chovala se jako přístavní děvka, vzápětí se měnila v zanícenou badatelku. Nebude na to reagovat. Nemůže si dovolit ji kritizovat, když ji tolik potřebuje. Zaťal zuby a řekl: „Barvy nejsou úplně přesné, ale tvarově a proporcionálně je to v pořádku. Je to žezlo nějak zásadně odlišné od těch, které jsi už viděla?“
Triumfuálně se zašklebila. „Proporce, tvar hlavice, opracování kamenů… Takovým žezlem mohl mávat kterýkoliv monarcha od Riiberionu po Ok-Sawon. Vlasně je úplně obvyklé. Až na tuhle věc.“ Zapíchla prst do obrázku v místě, kde na rukojeť navazovala obruba hlavice. Vidíš tady to zpracování? Ty ornamenty jsou jasně netrebské. Několik tisíciletí se nepoužívají. Podobné jsem viděla v kodexu z Unea. Podle nich tu věc najisto rozeznám.“
Janis frustrovaně zasyčel. „Ale kde to budeme hledat?“
Pokývala hlavou a tajemně se usmála. „Mám pár nápadů.“
„Pochlub se,“ vybafnul, protože ho už tím tancováním kolem mísy čirikavích vajec začala štvát.
„To není zapotřebí, protože ty se mnou nepůjdeš.“ Když viděla, jeho nasupený výraz, rychle dodala: „Mé způsoby neovládáš. Jenom bys mě zdržoval. Pronikám skulinami, plazím se trhlinami. V případě přistižení se zavrtám do jakékoliv štěrbiny. Neřekonám jenom kreponnový trezor. Nechej mě dělat, co umím.“
„Ty prorůstáš,“ dovtípil se Janis, když si vzpomněl, jak se k němu prorostl Wonoden. Jasně! Královská rodina na Robustue je linií míšenců. Eryn to musela zdědit po své matce, jejímž otcem byl stromista. Konečně bylo jasné, jakým způsobem se královně Klarise daří vykrádat ty nejpečlivěji hlídané archívy a depozitáře.
Uštěpačně vypískla: „To ti došlo až teď?“
„Prozraď mi aspoň pár míst, kde chceš Hiria-Abhama hledat. Pomůžu ti ten seznam vytřídit.“ Janis si vyhrnul rukáv a ukázal jí svůj tvarovan. „Můj čas je omezený. Tato věc vydrží ještě tak třicet dní. Potom…“
„Potom se staneš lovnou zvěří,“ dopověděla.
K tomu nebylo, co dodat.
Rázně vstala. „Dej mi tři dny.“
„E?“
Když viděla jeho nevěřícnou grimasu, její hezké rty se samolibě prohnuly.
Tři dny.
Ten první den se s nově upraveným nosem potloukal po Kavanu. Kdyby mohl, popadal by se za břicho pokaždé, když slyšel další řeči o Tesivel. Kdyby se Tesivel probudila, řekla by k tomu svoje. Toto by Tesivel rozhodla jinak…
Druhého dne se přetvarovaný v bredeonského sportovního reportéra se přenesl na Dervos. Předstíral, že píše článek o rekonstrukci závodních vodních tras, což bylo tak jediné, co by sporťák na Dervosu mohl chtít mimo sezónu. Ne, že by ho to nějak zajímalo. Vášeň pro sport mu byla bytostně cizí. Jenže musel brát, co se nabízelo. Jít na místo, o kterém alespoň něco slyšel od očitého svědka a ne, že by o něm jenom četl z učebnice. A díky Ewerele a jejím kamarádům toho o závodech vodních kluzáků na Dervosu věděl víc, než by chtěl.
Třetího dne dne měl nutkání podívat se na Teneris, protože ho pronásledovaly katastrofické scénáře zahrnující Sebasse se Smesmechem prodávající opětovně zakleté krenevy lačným smrtelným králům. Věděl, že agenti Aliance čekají, až takovou chybu udělá, takže se držel zuby nehty na Kavanu. Zůstal „doma“ a četl si Encyklopedii světů metaprostoru od Sarvona Arci-Quinna. Překvapilo jej, že tuto knihu našel jen tak uloženou v knihovně mezi ostatními neškodnými svazky, protože historik Sarvon byl už asi sto let na Černé listině a jeho dílo bylo přístupné jen v badatelně na Leno-o-vinu. Zaujala jej kapitola věnovaná netrebům a příčinám vedoucím k jejich zániku:
Netrebové byli první božskou rasou na Tenerisu v soustavě světa Teneris a jeho devíti satelitů a podle legendy patří ke generaci bohů zrozených Perweonovým kýchnutím do „kotle s polévkou“. Netrebové založili město Jingivon na satelitu Jing, který je dnes znám pod jménem Tynn. Vyznačovali se rozmarností a kreativitou a odporem k předem organizovanému způsobu existence. Respektovali názor královny, ale nijak zvlášť se jejími příkazy neřídili. Žili tvorbou a tvořili tak masivně, že během pěti tisíciletí zaneřádili svou soustavu miliony druhů rostlin a zvířat od těch nejjednodušších žijících forem, až po složitě uspořádaná společenství. Je s podivem, že valná většina těchto výtvorů se na Tenersiu a satelitech udržela až do dnešních dnů. Netrebové byli první bohové, kterým se podařilo stvořit bytosti obdařené inteligencí podobnou té jejich. Nazvali tyto tvory skřety. Podle zápisků netreba Li-ena se skřetové začali postupně sdružovat do sociálních celků a začali budovat vlastní společnost a vlastní společenskou hierarchii. Tato skutečnost netreby zaskočila. Zjistili, že jejich výtvory se rychle vyvíjejí a učí, jsou nesmírně činorodí a rozvíjejí osobité formy osobních vztahů, obchodních kontaktů, a co bylo nejhorší i magie. Že jednají s daleko větší mírou autonomie a rozhodnosti a cílevědomosti, než by se jim líbilo. Netrebové – vládci Tenerisu nechtěli, aby se tito tvorové někdy v budoucnosti začali ucházet o jejich post. Proto nakoupili stádo modifikovaných sůsů z Vahanu infikovaných qurzitidou. Plošná nákaza populaci skřetů na Tenerisu pozměnila v bytosti fyzicky pokřivené, neplodné mezi sebou navzájem, a trvale zahořklé.
Netrebové udělali první zásadní chybu, že skřety vůbec stvořili. Další chybu udělali v momentě, kdy na skřety poštvali nakažené sůsy místo, aby si dali tu práci a důsledně jejich populaci vyhladili, Tím si objednali vlastní zkázu.
Skřetové zbavení perspektivy, do budoucna schopní křížit se jen se zvířaty, se totiž jen tak nevzdali. Uzavřeli spojenectví s příbuznými tvory - dervosskými moroděsy (a až do jejich vyhlazení rodinou dnešní mořské královny Assi-Siony tyto vztahy udržovali), a založili s nimi na Dervosu smíšenou a plodnou rodovou linii. Nová generace míšenců se na Dervosu stranou pozornosti netrebů dále úspěšně vyvíjela a prohlubovala znalosti magie. Dobrých pět set let po qurzitidové infekci se skřetové na Teneris vrátili. Odhodlaní a připravení vymodlit si nového silného boha, který je pomstí. Skupinovými modlitbami přivedli na svět Senedona. První krenev byl díky hloubce skřetí zášti tak nesmírně mocný, že se musel záhy rozdělit na několik jednotek, aby Teneris nezničil jen tíhou své existence. Tak se zrodili další krenevové: Ewona, Kresen, Samviniona, Vrentis a další a další. Jakmile bylo krenevů devadesát devět, vtrhli do Jingivonu a zabíjeli netreby jako zajíce. Přežila jen hrtska tech, kteří byli tou dobou na Tenerisu a ostatních satelitech. Ukryli se, ale krenevové je dál lovili a postupně vybíjeli. Trvalo to dvacet let, než jako poslední roztrhali samotnou královnu.
Skřetové sice byli pomstěni, ale spravedlnosti se nedočkali. Krenevové jim už od počátku nedůvěřovali, proto je poslali žít do hor. Někteří tam skutečně odešli a postupně se smísili se zvířaty, jiní se uraženě vrátili na Dervos. Krenevové si na Tenerisu vytvořili vlastní služebné rasy. Nejdříve odolné a pomalu reagující démony a pak zábavné, pohotové a krátkověké lidi…
Poznámka: Královna netrebů se jmenovala Kajira. Podle doložených výpovědí, byla Kajira několik let před smrtí Senedonem znásilněna, následkem čehož přivedla na svět dítě. O jeho osudu není nic známo. Podle jiných pramenů se Kajira v posledních letech života zabývala sběrem pozůstatků po zmasakrovaných netrebech a…
Janis zvedl pohled od Sarvonova zápisu a zavrtěl hlavou. No jo, tím, že krenevové stvořili lidi, udělali stejnou chybu jako netrebové, když uplácali skřety. Zajímavé, že o přesídlení skřetů na Dervos nikdy předtím neslyšel. Co jestli na Dervosu nějací skřeti zůstali? Mohli by vědět něco nového o Střípcích Zášti? Vivon mu řekla jen to, co věděla od matky. Každý střípek je pozůstatek po jednom zabitém netrebovi.
Chhrrrást, šššškrááááást…
Podivné zachrastění odněkud z bytu ho přinutilo knihu odložit. Vyrazil se podívat, co se to děje. Na chodbě se mu zdálo, že se stěny jemně třesou. Nejsilnější zvuky se linou z kuchyně, ale další škrábání a chrastění se ozývalo ze všech stran.
