Sibiel - 24. kapitola (IV. kniha série Návrat na Mizeon)
Arri tiše zavřel dveře Rawantovy ložnice. Jedny z mála dveří, co uvnitř Tarionina paláce vůbec byly. Kráčel šerem blížícího se svítání k velkému obdélníkovému vstupu na otevřenou terasu. Zaměřil svůj pohled severně, ke zvlněným kopcům nad městem. Tam někde by měl Keren hledat? Zdá se to jako vtip, ale pokud poletí…
Vznášel se pod ocelově šedou oblohou. Studený vítr mu šlehal do tváří, ruce měl jako rampouchy. Příliš nevěřil, že ji najde, a připadal si trochu jako idiot, ale potřeboval něco udělat, aby udusil hořkost hlodající v útrobách. Poletoval nad pustými loukami a třeštil oči, aby mu neunikl ani jediný pohyb. Nikde nikdo. Nad obzorem se vznášel růžový opar a světlo stále výrazněji ředilo tmu. Když se po nebi rozlila zář prvních slunečních paprsků, došel k závěru, že je čas to vzdát. Ještě jeden okruh a vrátí se.
Pak to uviděl. Záblesk. Postava skloněná k nízkému chomáčku bylin v ruce svírající nůž, od jehož ostří se odráží světlo. Od hlavy po paty v šedém. Není divu, že ji tak dlouho přehlížel. Měkce se k ní snesl. Jakmile se dotkl země a suché stvoly zašelestily, polekaně strnula. Zvedla plátěný vak ze země a držela si ho před hrudí, jako kdyby se za ním chtěla skrýt. Kapuce jí sklouzla z hlavy, její stříbřité vlasy svázané do nedbalého ohonu prozářily rodící se den. Zírala na něj s ústy mírně pootevřenými, ztělesněná otázka. Napadlo ho, že její ústa jsou právě tak akorát k líbání. Měl by cítit vtek, ale srdce mu bušilo jako zvon. Radostí.
„Tak jsi mě našel?“ Její hlas zněl ublíženě a třepil se opovržením. Vztekle praštila vakem s bylinami o zem. „Konečně sis na nás udělal čas?“
„Keren,“ procedil skrze zuby. Jediné, co dokázal říct. Jaká ironie. Asi tisíckrát si předem připravoval, co všechno jí poví, až se znovu setkají. Zkusí to znova: „Keren…,“ vydechl.
Přimhouřila víčka, jako kdyby nevěřila vlastním uším. „A trvalo ti to pouhé tři roky! Působivé! Přece o nic nešlo! Jenom se nám narodil syn! Malé a zranitelné dráče, kolem kterého se vehementně motá ambiciózní otcův generál!“ Jak mluvila, postupně zvyšovala hlas. Poslední větu už řvala.
Její reakce byla v přímém rozporu s představou, kterou si Arri o celé té záležitosti předem vykonstruoval. Teď viděl, že se mýlil. Ona nevypadala provinile. Byla nasraná a rozhořčená. Takže, jak to vlastně je? Hraje s Dorresonem hru? Udržuje ho v naději jenom proto, aby Ysyanovi neublížil? S hlavou k prasknutí napěchovanou otázkami udělal tři kroky směrem k ní. Musela něco z toho, co se mu odehrávalo v mysli, pochopit z jeho výrazu, protože její tvář se zvlnila pohnutím a oči se jí zaleskly slzami. Ani si neuvědomil, že se znovu pohnul, dokud ji nesevřel v náručí. „Keren,“ zaskřehotal.
„Nenávidím tě,“ vzlykla a pevně se k němu přitiskla, tak ochotně navzdory všem předchozím výčitkám.
„A já tě strašně… moc… miluju,“ zašeptal Arri. Zhluboka vdechoval vůni jejích vlasů. Poprvé po dlouhé době se cítil úplný.
***
„Musíš tam jít se mnou,“ vysvětloval Arri Rawovi. „Ty a nejlíp ještě někdo z Tassiů. Potřebuju, abyste mi dělali křoví. Ysyan má dopoledne školu a odpoledne bojový výcvik. Keren říkala, že Dorreson za ním na cvičiště chodí, aby mu plácal do hlavy hovadiny. Při mé smůle se objeví zrovna, když tam budu já. Kdyby tam načapal jenom mě, hned by věděl, která bije.
Rawantes vykulil oči. „Školu? Výcvik? U všech sůsů, vždyť tomu dráčeti jsou teprve tři!“
„No jo,“ povzdechl si těžce Arri. „Ysyan prý vyspívá mnohem rychleji než jeho vrstevníci. Přestože je nejmladší. Je prý docela možné, že se promění dřív než obvykle. Možná proto na Keren ten kretén Dorreson tak tlačí. Hučí do ní, aby se s ním… ehm… vyspala a dala mu potomka. To je tu ostatně normální. Nejdřív dráče a pak eventuálně svatba. A co je na tom nejděsivější: Kerenin otec s tím nic nenadělá, protože zdejší zákony i mravy kladou podporu porodnosti na první místo. Rex by mohl uchazeče o roli zploditele dalšího vnoučete poslat do háje jen tehdy, kdyby nebyl z dobrého rodu, což není Dorresonův případ. Draci to prostě berou hopem.“
Rawantes se zašklebil. „To mi povídej.“
Arri zakoulel očima, když mu došlo, že Raw naráží na včerejší misi. „Dnes máš rande s Dassanou, že?“
„Hm,“ brouknul neochotně Raw. „A nejen s ní. Vzkázala, že mi představí další dvě adeptky. Prý snáze překonáme vzájemné počáteční rozpaky, když se poznáme několik dnů předem.“
„To je od Dassany pěkné, ne?“
„Mám já to ale štěstí,“ zašklebil se Raw. „Ovšem jestli chceš, abych ti dělal křoví na cvičišti, jdeš večer se mnou!“
„Nečekáš, že vám budu svítit, že ne?“
„Nevadilo by mi to,“ uzemnil ho přítel.
Arri došel k závěru, že Raw si jeho účastí chce vytvořit sám pro sebe alibi. Jako kdyby potřeboval svědka, který by v případě nutnosti dosvědčil, že Rawantes z toho, jak plní svůj osudový úděl, není ani trochu nadšený. To dokázal pochopit.
„Víš,“ heknul, „že se mnou můžeš počítat. Ale do postele místo tebe jít nemůžu. To stěžejní zůstává na tobě.“
Rawantes se zatvářil povzneseně. „Stěžejní?“ vyprsknul. „Já pokládám za stěžejní tě udržet naživu, ty mamlase.“
***
Cvičiště mladých draků, metropole Eriad
„Ten nejmenší je tvůj, že? Na to, že je míšenec, je docela čiperka,“ zašeptal pobaveně Issak.
„Všichni jsou to míšenci, Issynku. Tak jako my,“ ozval se sametovým hlasem jeho otec. Čistokrevný drak se na Erektiadu vylíhnul naposledy před dobrými pěti sty lety.
Arri se na Issaka hrozivě podíval: „Ysyan je nejmenší jenom proto,“ zasyčel hrozivě, „že je nejmladší, ty křupane.“
„Nóó, tak promiň, taťko,“ omlouval se Issak, ale oči mu škodolibě svítily.
Arri doprovázený Rawantem, Issakem a Flebussionem křečovitě zatínal prsty do zábradlí vyhlídkové věže. Vypadalo to, že mladí draci mají z plivání ohně velkou švandu. Uprostřed arény vybavení ochrannými štíty na křídlech, seřazení ve dvou liniích, na sebe vzájemně útočili podle povelů cvičícího důstojníka, zeleno-stříbrné obludy o velikosti vzducholodi. Draci dupali a syčeli, jak se vyhýbali plamenným jazykům, kterými je ostřelovali jejich protivníci. Ysyan byl opravdu ze všech nejmenší, ale řádil nejvíc. Chrlil krátké slušně cílené dávky, dobře se kryl křídly. Arri skřípal zuby při každém výpadu, kterému jeho dráček musel čelit. „Ty štíty už musí být rozpálené,“ zasyčel rozhořčeně. „Vždyť bude mít puchýře! Copak to ten blbec nevidí?“ Tím „blbcem“ přirozeně myslel cvičícího důstojníka.
„V dračí podobě mu oheň neublíží,“ prohodil Issak. „Ty serepetičky na křídlech ho nechrání před žárem, ale před mechanickým poškozením.“
„Kdyby byl tvůj,“ ozval se napruženě Rawantes, „choval bys ho v polštářovém hnízdě a krmil pudinkem z krodoších jater stejně, jako jsi opečovával Harena a všechny jeho sourozence.“
„Na Mizeonu určitě ano,“ připustil Issak.
„Ale toto není Mizeon a Ysyan je korunní princ,“ přidal se k němu jeho otec.
Arri se obezřetně rozhlédl kolem. Kromě nich se na pozorovatelně potloukalo nejmíň dvacet erektiadů v lidské podobě. Někteří zaujatě sledovali výcvik dole, ale další, seskupení v hloučcích, diskutovali. Podle kradmých zvědavých pohledů na jejich čtveřici se dalo předpokládat, že mluví o nich.
„Stejně je to příliš tvrdé, strýčku,“ prskal Raw. Mluvil Arrimu z duše. „Nechápu, že to Rex a Keren dovolí.“
Arri si vzpomněl na svého otce. Jak za ním Destruktiel chodil večer do pokoje a ptal se ho, co celý den dělal. S jakým zájmem se ten přísný a věčně zamračený arcikníže skláněl nad modely kosmických lodí, které Arri poskládal. Jak mu poprvé dal potěžkat do ruky pulzní pistoli. I když o tom Arri nikdy dřív nepřemýšlel, automaticky předpokládal, že stejné věci bude dělat se svým synem i on sám. Protože tak to přece má být.
„Nemůžou mu to ulehčovat. Je to korunní princ,“ opakoval ponuře Šlupka, jako by to vysvětlovalo vše.
Arrimu nezbývalo než připustit, že Šlupka má nejspíš pravdu. Ale Ysyan je, sakra, jeho syn! Arri bude třeba lámat skály a brodit se žhavým bahnem, jen aby si k němu našel cestu.
Konec čtvrtého dílu
Pokračování najdete v pátém díle série nazvaném Teggen
