Sibiel - 2. kapitola (IV. kniha série Návrat na Mizeon)
(Mizeon, sídlo arciknížete Trrisiela v Abderanské vrchovině)
Essius byl v šoku. Kdo by nebyl? Mohl čekat cokoliv, když se bočním vchodem vkrádal do strýcovy laboratoře. Ale jakmile uviděl Trrisiela v družném hovoru s bohem, strnul jako solný sloup.
O prosklenou skříň s technickými artefakty se lehce opíral vysoký hranatý chlápek se snědou kůží, rezavou kšticí a pečlivě zastřiženou bradkou, navlečený v něčem, co připomínalo modře obarvené prostěradlo. Královská modř. Tak tento odstín jednou nazvala Moreta, když vybírala nové koberce. Pečlivějšímu pozorovateli, což Essius byl, nemohlo uniknout, že celá ta hřmotná postava jemně světélkuje. Podobně jako ty svítící poloprůsvitné postavy, které předtím Essius zahlédl v kernockém parku. Nejspíš to bude jeden z nich.
„To je podraz!“ rozčiloval se bůh. „Náš bratr je pryč!“
„Podraz?“ zopakoval Trrisiel. Arcikníže si hověl ve svém multifunkčním křesle a na tváři měl výraz ukřivděného svatého. „Pokud se pamatuji, na žádnou doložku o tom, že budu Daxe hlídat, než se probouráte ven, si nepamatuji. Navíc si myslím, že se mýlíš. Zabíjeli jste je chaoticky a s rychlostí tornáda. Dax byl slabý jak nemluvně. Už nezářil jako kdysi. Určitě jste ho spálili společně s ostatními, jen jste si toho jaksi opomněli všimnout.“
Podle toho, že byl arcikníže obklopený letannatovým silovým polem, se dalo usoudit, že vztahy mezi oběma potentáty nejsou nijak vřelé.
„Nechali jsme jít jen potomky draků. Z ostatních linií jen ty přivdané a přiženěné,“ zabručel bůh. „Někteří z těch, které jsme určili k likvidaci, ale unikli. Co když vzali Daxe sebou?“
Trrisiel rozhodil rukama. „To je silně nepravděpodobné. Dax byl na odpis. Těsně před vyvanutím. Neměli jediný racionální důvod ho zachraňovat. Já jsem svůj díl splnil. Je řada na vás.“
„Dohoda zněla, že ty nám předáš Mizeon a mluvčího, my ti dáme dokumentaci karmického mlýna,“ zabručel bůh.
Trrisiel přikývnul. „Mizeon už máte.“ Konečně zabloudil očima k Essiovi, který se opíral o zárubně. Stoický výraz na arciknížecí hladké tváři se změkčil úsměvem. „A helemese, my o xiře a ona na větvi.“ Ukázal Essiovým směrem. „A to jsem si dělal starosti, jak ho sem z toho Bredeonu dostanu. Zbytečně. Hoch evidentně ví, kde je jeho místo.“
Ryšavý bůh se otočil a upřel na Essia svůj pohled. Jeho duhovky byly stejně sytě modré, jako to rozevláté roucho. Essius zaznamenal, jak se do něj opřel nápor boží moci a měl v té chvíli pocit, že se na něj řítí kamenná lavina. Všechny buňky jeho těla se rozvibrovaly náhlým instinktem nebezpečí. Měl potřebu svézt se k zemi, smotat se do klubíčka a počkat, než se to přežene. Snad jen díky genům od dědečka Nubiela se udržel na nohou.
„To je on?“ zamumlal bůh.
„Ano,“ ušklíbnul se arcikníže. „Můj synovec. Jeho dědeček z otcovy strany byl Daxův prvorozený Nubiel, jeho babička z otcovy strany byla skollská princezna Xawona. Ale po matce je raisi. Má sílu arcidémonů, ale formálně patří ke střednímu stavu. Tvor z vaší i mé krve, a přesto dostatečně tvárný kvůli podílu řídké krve ze strany matky.“
Essius nevěřil vlastním uším. Takže tvárný? Ne, on není tvárný!
Bůh přejel zkoprněného Essia od hlavy k patám a pak se na Trrisiela usmál. „Ty filuto. Postaral ses, aby byl s tebou rodově svázaný. Nedomluvili jsme si, že to bude míšenec.“
Trrisiel zavrtěl hlavou. „Raisi se pro úkoly, které chystáte, nehodí. Nikdo z nich nemá dostatek interní magie. Chtěli byste snad čistokrevného raisi, který nedokáže ani otevřít bránu? Essius je, můj bože, dostatečně schopný, aby tvoje nároky splnil. Viděl jsem ho vyrůstat. Ručím za to, že je rozumný a disciplinovaný.“
Essius otevřel ústa, aby namítnul, že on starým bohům žádného šaška dělat nebude. Chtěl, aby mu řekli, co udělali s jeho ženou a její rodinou. V hrůze mu docházelo, že Trrisiel zmínil, že bohové všechny spálili. Tak proto nenašel těla? Ale proč potom v sídle Arci-Quinnů nenašel žádné raisi? Jak to tak vypadá, Padlí proti raisi nic nemají. Možná, že stačili utéct. Ach, to bude ono. Musí to tak být. Ale v tom případě by na to neměl Padlé upozorňovat. Takže ústa zase zavřel.
„Essie,“ Trrisiel ukázal na zlatě světélkujícího boha, „toto je nejvyšší z debhátarů, pán Mizeonu, vládce nebes, bůh Aisus.“ Mluvil slavnostním tónem a jeho řeč měla zvláštní starodávný přízvuk.
„Zdravím,“ zamumlal nevlídně Essius. Dával si pozor, aby se Aisovi znovu nepodíval do očí. Co má co dělat s nějakým muzeálním bohem?
„Padni na kolena, červe!“ zahřímal Aisus.
Essius se pod tlakem boží živelnosti zapotácel, kůže ho brněla, kosti se kroutily, ale udržel se zpříma. Měl toho dost. Jeho otec mu vždycky kladl na srdce, aby byl tím, kým se cítí být. Vychoval ho jako arcidémona a naučil ho ctít kulturní tradice, vštípil mu morální zásady, a především ho naučil myslet vlastní hlavou. Essius myslel a jednal jako arcidémon i dávno poté, co se ho po otcově smrti snažila matka předělat na poslušného raisi. Žádné bití ani ponižování ho nikdy nepřinutilo myslet a jednat jako slouha. Ani když jej později Moreta okradla o rodný list a udělala z něj démona bez původu. Musel padat na kolena kdykoliv si ho arcikněžna nebo arcikníže povolali. Nikdy dřív nebyl tak zoufalý a tolik nesnášel sebe samého, jako v tom neblahém období, protože by bývalo bylo mnohem pohodlnější se podvolit. Vysvobodil ho až Lissarius – jeho bratranec, jeho císař, a nakonec i jeho přítel. Není pochyb, že Padlí Lissaria zabili. A on má teď před nimi klečet? Vzpurně se na Aisa zašklebil. „A proč?“ odsekl. „Stejně mě zabiješ. Tak proč bych se měl před tebou ještě plazit?“
Bůh nejdřív vyvalil oči údivem a pak, jako by až se zpožděním pochopil, jakou drzost Essius vypustil z úst, zavyl: „Týýý…“
Essius konečně padl na kolena, ale jen proto, že už se nedokázal udržet na nohách. Teď zemře. Byl připravený.
„Zadrž, velectěný, Aise!“ zakvílel Trrisiel. Rozčilením téměř nadskakoval. „Musíš vzít v potaz, že jsem ti nevybral žádnou loutku! Časem oceníš, jaké to má výhody. Essius je opravdu ze všech nejvhodnější. Chová se drobet neuctivě, ale tomu se dá odpomoct. Mí, vlastně tví raisi si ho vezmou na pár dní do parády a všechno potřebné ho naučí.“
***
Essius Arci-Nubiel-Arci-Quinn, první raisi mezi prvními, blažený vyvolený mluvčí Vítězné Šestky, čerstvě jmenovaný Velekněz Debhátarů, visel v poutech a prohýbal se pod ranami Solissova těžkého biče. Zatínal zuby do kulatého gumového kolíku a ztěžka supěl, jak ho bolest rvala na kusy.
Budeš tlumočit vůli bohů našemu lidu, oznámil mu Trrisiel. Bohové nemohou s démony mluvit přímo. Obecní démoni ani raisi je nevidí ani neslyší. Na otázku, zda bohové slyší démony, si Essius odpověděl sám. To démoni a raisi svými modlitbami přivedli Padlé znovu k moci.
Essius si s trpkostí vzpomněl na rozhovory s Jeddem. Copak nechápeš, že tě Rafedaxarr zklamal? Rozčiloval se tehdy Jedd. On se stará jen o panstvo. Ale Aisus, Grom, Huat, Narena, Moneta a Brexa by se mohli starat o nás! Jen kdybychom našli způsob, jak je vhodně poprosit… Přesně to mu Jedd řekl před necelým půl rokem. Essius měl na sebe vztek, že tehdy nepochopil, jaké závratné důsledky by Jeddovo podzemní hnutí mohlo mít. Žádné bratrstvo potrhlých snílků, jak si je kdysi sám zařadil. Proč o tom nepromluvil s Lissariem? Protože to nepokládal za podstatné. Pokud to bagatelizoval on, který vždycky stál na hraně obou světů, není divu, že to přehlíželi elitní arcidémoni.
Právě ty by ses k nám přidat měl. Rozumíš knihám. Víš, jak mluvit s panstvem. Dokázal bys pro nás získat pozornost, řekl mu kdysi Jedd. Nepomohlo, že ho Essius tehdy odmítnul. Démoni a raisi probudili Padlé sami. Někdejší „panstvo“ je ze hry. Padlí teď do role „panstva“ povýšili raisi. Nic naplat, někdo musí udržet strukturu společnosti pohromadě. A obecní démoni, byť jsou oddanými věřícími, na to nemají.
Poté, co nasupený Aisus z Trrisielovy laboratoře zmizel, se objevil Igisiův levoboček Twen s hordou raisi poskládanou snad ze všech arcidémonních domů.
Trrisiel Essiovi představil jeho nové hlídače. Chtěli po něm, aby se připravil promluvit k lidu v Kernoku, aby tím veřejně deklaroval nové rozložení sil.
Odmítnul.
Nechceš? No, to bych se na to podíval, řekl Soliss.
Po každé nové ráně se Essius vzepjal, jak se snažil uhýbat. Řetězy, na kterých visel, byly ale pevné. Teď už se jen těšil, až omdlí. Ó, jak byl pitomý, když vlezl svému zatracenému strýci přímo pod nos!
