Sibiel - 15. kapitola (IV. kniha série Návrat na Mizeon)
(Všechno je jinak)
Sibiel ležel na kanapi ve svém pracovně s mokrým hadrem na hlavě. Netušil, kolik času od toho incidentu uplynulo a bylo mu to jedno. Pořád ještě nevěděl, co udělá s Nertegem, pokud se z toho ten blbec vylíže, ale najisto věděl, že on končí. Nemůže velet celé základně, když nedokáže zvládat ani sám sebe. Pověstný arci-quinnovský vztek ho jednou sežere. Napadlo jej, že pokud se podobným způsobem vrhl jeho otec na Lissaria v soudní síni, není divu, že ho radní dali do chládku. On sám by tam měl být taky. Je duševně zmrzačený. Lhostejno, zda se tak narodil, nebo jestli ho Seen „Studená Huba“ ještě „vylepšil“.
Bez zaklepání vešel Šlupka. Mezi rty mu visela dýmající cigareta, pod paží svíral pomačkaný sešit. Jeho oči byly plné zvláštní něhy. „Ponořil jsem ho do hojivého gelu. Tak za dva, za tři dny by měl být – alespoň rámcově – v pořádku. Kdybys nebyl rodina,“ procedil mezi zuby, „nastavil bych ten kanón na maximum, ty idiote.“
„Za to, co udělal, by si za staré říše zasloužil smrt roztrháním,“ zasyčel vzdorně Sibiel. „A ty to víš.“
„V běžných poměrech možná,“ zavrčel Šlupka. „Jenže ty ses v tom baru nevydržel dodívat do konce záznamu, ani jsi mě nenechal domluvit. Co nevíš, je fakt, že tvá čiperná sestra kapitána dost mazaným způsobem svedla. On to neinicioval. Je vlastně oběť rozmaru urozené dámy. Owiana je dospělá, formálně rozvedená, nesmírně přitažlivá a velice, velice frustrovaná aristokratka. Arcidémonky to prostě občas dělají.“
Ach ano. Sibiel to samozřejmě věděl. Arcidémonky spávají s raisi. Dokonce se tím mezi sebou chlubí. Arrakiel se kdysi bratrovi svěřil, že mu jeho snoubenka, Loreta, přiznala, že podobným způsobem využívala kapitána své ochranky. Bylo to pohodlné a bezpečné, tvrdila prý. Měla jsem jistotu, že mě nikdy nikdo nebude nutit, abych si ho vzala. Když se Arri zajímal, proč to skončila, Loreta mu řekla, že to ten raisi začal brát příliš vážně. Sibielovi bylo fuk, jaké nepřístojnosti tropila někdejší snoubenka jeho bratra. Toto se týká jeho sestry. „Měl vlastní vůli,“ namítl dutě. „Nemusel jí vyhovět.“
Šlupka pokrčil rameny. Plácnul sebou do křesla, zadusil špačka o podrážku boty a vytáhl z kapsy malou duhově zbarvenou kuličku. Jemně ji promnul v dlani a vyhodil do vzduchu. S mírným syčením zprůhledněla a roztahovala se, prolínala se nábytkem, až narazila na stěny místnosti.
Sibiel zvedl obočí. „Ploštice z Huakananu došly?“
„Ani ne,“ zabručel Šlupka, „ale některým hnidopichům tady se nelíbí, že je po nich trochu nepořádek. Mno, tohle taky ujde. Vydrží to celé hodiny a následky jsou nicotné. Maximálně nevolnost a slabá bolest hlavy. Ovšem těžká váha jako ty to přece zvládne.“
„Aha,“ zaskřehotal Sibiel s pomyšlením, že takové následky si s chutí nechá ujít. Podezíravě si starého draka měřil. Opravdu těžko se dalo poznat, jestli si dělá srandu nebo zda to myslí vážně.
„Teď k věci,“ poznamenal Šlupka. „Vzpomínám, jak jsi mi – je to jenom pár dní – zapáleně tvrdil, že Nerteg je pro misi na Mizeon ten nejlepší. Spustil jsi úplný chvalozpěv na téma, jak je ten chlap inteligentní a schopný a jak vždycky do krve bojoval za klan. Slouží vaší rodině déle, než jsi na světě.“
„Jo,“ houknul Sibiel. „Co si pamatuju, byl kapitánem otcovy gardy. Je mnohem starší než já. Ale něco s ním musí být špatně. Nemůžu najít jeho složky, zatímco data všech ostatních mám. Co když je to on? Ten špeh, kterého na nás nasadili?“
„Kdo konkrétně by ho měl nasadit?“ otázal se Šlupka.
Sibiel zakoulel očima. „Co já vím? Aliance? Draci? Bredeonci? Padlí?“
Flebussion nakrčil obočí. „Myslíš, že by mohl být spící agent? To se mi nezdá. Co jsem zjistil, tak se tu naopak schovává.“ Významně zaťukal na desky sešitu, který předtím pohodil na stůl.
„Co to je?“ vydechl Sibiel.
„Dal mi to pro tebe Urbiel Arci-Nubiel. Je to hrubý překlad Sarvonova deníčku. Urbiel na něm dělal nepřetržitě snad týden. A zatímco ses tu vzpamatovával ze záchvatu amoku, trochu jsem si početl. Nejzajímavější jsou ty poslední zápisky, které Sarvon pořídil těsně před popravou. Zbytek, co tam chybí, jsem si dal dohromady z toho, co vím zase já.
Takže věz, že Nerteg se původně jmenoval Teggen. Jeho matkou byla netrebská bohyně plodnosti a otcem – ejhle – tvůj povedený strýčínek Sarvon. Ti dva se dali dohromady v dobách, kdy Sarvon na Tenerisu studoval netrebské kulturní zvyklosti. A pozor, Teggen není levoboček, protože Sarvon se s tou netrebkou oženil. Když se pár století nato zbláznil a následně ho odsoudili k smrti za zradu rasy a tak dále a tak dále, byli všichni jeho potomci – za to, že mu pomáhali se skrývat – exemplárně exkomunikováni a zařazeni mezi nevolníky.“
Šlupka znovu zaťukal na sešit. „Mezi nimi i Teggen, který tou dobou pracoval pro Alianci. Jak se to přetřásalo, vyšlo najevo, že i on byl s otcem v kontaktu. Někdo se postaral, aby se to k Alianci doneslo. Náčelníci Aliance zlomili nad Teggenem hůl, protože svévolně intervenoval do vnitřních záležitostí Mizeonu, čímž hrubě porušil jejich pravidla.
Teggen byl uvržen do klatby, ocejchován a příhodně odsouzen k smrti. Ale někdo mu pomohl zdrhnout. Takže utekl – kupodivu – na Mizeon a tam požádal o pomoc tvého tátu a strýce. A oni ho opravdu ukryli, když ho zařadili mezi raisi do klanu. Kdyby si Razziel myslel, že je Nerteg krysa, byl by ho Alianci napráskal, když k nim před třemi sty lety sám nastoupil, nemyslíš?“
„A všechny ty nesmysly jsi vyčetl z deníčku a zbytek jsi vydedukoval,“ konstatoval mdle Sibiel. „To, co se s údajným Teggenem dělo po útěku od Aliance… To, že ho můj otec s Razzielem ukryli… To přece nemohl Sarvon zavřený v báni vědět. A i kdyby to věděl, byl by úplně pitomý, kdyby o tom psal, protože by tak vystavil syna i jeho zachránce riziku.“
„Taky že to nevěděl,“ ohradil se Šlupka. „Sarvon to téma končí hořekováním, jak zlovolně se rasa zachovala vůči jeho nevinným potomkům. O Teggenových potížích s Aliancí mi pověděli Destruktiel s Razzielem. Než vymysleli, co s ním, přišli za mnou a požádali mě, abych ho ukryl v Chřtánu. Byli to jeho strýcové a měli ho z nějakého důvodu rádi. Asi po měsíci si ho vyzvedli. Řekli mi, že už si s tím nemám dělat starosti. Prý ho ukryjí tak dokonale, že to ani Aliance ani Rada nikdy nevyslídí. Vzal jsem to na vědomí a na celých sedm set let jsem Teggena ztratil z dohledu. Zbytek jsem se domákl až dnes, když jsem toho hocha vkládal do gelové lázně. Ksicht jsi mu rozmlátil pořádně. Klanové barvy jsou normálně voděodolné. Ovšem krev, to je jiná… Prostě jsem si všiml, že pod líčením má cejch.“
Šlupka si sáhl na levou tvář. „Tady. Je to značka vypálená Aliancí. Symbol masa určeného k porážce.“
Sibiel se rozčileně posadil. Až teď si uvědomil, že kapitána ještě nikdy neviděl bez líčení. Závratnost toho všeho mu konečně otevřela oči.
„Dobrých sedm století se tak Teggen alias Nerteg skrýval v gardě Arci-Quinnů,“ pokračoval rozvážným tónem Flebussion. „Zatímco jeho tři sourozenci omezení tlumicími obojky zapadli mezi nevolníky někde v sušárnách čemeřice na arci-quinnovských statcích. Pár let nato jsem zaslechl, že je během náletů sežrali draci.“
Sibiel šokovaně nadskočil. „To musí být blbost!“ křikl. „Pokud byli nevinní, otec ani Razziel by nic takového…“
„Nedopustili,“ dopověděl Flebussion. „A máš pravdu. I když oni nebyli úplně nevinní. Jejich otec byl pravomocně odsouzený zločinec a oni mu pomáhali se skrývat. Ovšem nic není černobílé. Sarvonovi potomci se ocitli mezi dvěma ohni. Raději dali přednost vlastní krvi než politickému establishmentu rasy. Tvůj otec a strýc je chápali. A podle toho, jak radostně se Razziel a Destruktielem šklebili pokaždé, když na to někdo zavedl řeč, si myslím, že to s tím náletem draků byla kamufláž. Že ve skutečnosti Sarvonovy potomky osvobodili, dali jim novou identitu a pomohli jim zmizet někde v exilu. Doma si ponechali jedině Nertega, protože tomu v získání nové totožnosti někde v cizině bránil cejch.“
„Který klanové líčení zakrylo,“ dovtípil se Sibiel.
„Jo a jenom abys věděl,“ zašklebil se Šlupka, „Nertegova krev je ještě čistší než ta Essiova. Jeho otcem byl Sarvon, matkou netrebská bohyně. A Sarvonovým otcem byl tvůj dědeček Quinn a matkou zajatá skollská princezna.“ Vtom se zarazil a rozpačitě se poškrábal v rozcuchané kštici. „Já vlastně nevím, jestli to nebyla tatáž zajatá skollská princezna, která pak Nubielovi porodila Essiova tatíka Okrena…“ Vítězoslavně se zazubil. „Myslím, že už to tak bude. Opravdová skollská princezna vězněná na Mizeonu byla jen jedna. Xawona. Protože mají Essius a Nerteg totožnou babičku Xawonu, vyplývá z toho, že jsou bratranci. A protože ty a Teggen máte totožného dědu Quinna, i vy dva jste bratranci.“
Sibiel, když viděl, jak je Šlupka spokojený sám se sebou, zoufale zachrčel: „Essia mi radši nepřipomínej!“
Byl to jedině Šlupka, kdo se Essia, i přes veškeré důkazy jeho zrady, zatvrzele zastával. Tvrdil, že je předčasné bývalého císařského sekretáře házet přes palubu, že nikdo neví, jak a čím ho Padlí ke spolupráci přinutili.
„Smiř se s tím, Arci-Quinne,“ pokračoval dál Flebussion, „že věci pokaždé nejsou tak, jak se jeví. Měl by sis s Nertegem – vlastně Teggenem promluvit. Doufám, že se mnou souhlasíš, že o jeho cejchu se nesmí nikdo dozvědět.“ Vytáhl z kapsy papír. „Tady je magický klíč – přístup na ošetřovnu. A taky by sis měl dát dohromady nervy.“
Sibiel papír s šifrou přijal a zavrtěl hlavou. „Nejlepší bude, když odstoupím.“
Flebussionův obličej se zbarvil do nachova. „A komu to prospěje?“ zasyčel. „Rase? Nebo tobě? Nic tím nezískáš, jenom všechno zkomplikuješ. Nechej věci, jak jsou. A proti náporům vzteku doporučuju sex. Preventivně a průběžně. Prostě si najdi ženskou. Nemusí být geniální, ani super-krasavice. Stačí i obyčejná smrtelnice.“
Šlupka se ušklíbnul, když zaznamenal, jak dotčeně se Sibiel zatvářil. „Jsi přesně ten typ, Fialko, co zůstává sám. Co staletí žije v celibátu a čeká na tu pravou a jedinou, i kdyby to mělo trvat tisíc let. Taky jsem byl takový idealisticky smýšlející hňup. Měl jsem štěstí, že jsem se skutečně dočkal, a jsem za to vděčný. Ale moc nechybělo a byli bychom se s Exionou minuli. Možná by to bylo pro oba lepší. Kdyby nebyla mou ženou, patrně by ji nezavraždili sůsové. A já? Možná bych se oženil s jinou, kterou bych tolik nemiloval, a její ztráta by tolik nebolela. Život není o vzletných idejích, ale o realitě.“
Když se Šlupka v oblaku kouře konečně odporoučel, Sibiel vstal a rozčileně rázoval od zdi ke zdi. Nové informace týkající se Nertega ho připravovaly o řeč. Pokud si o sobě někdy ve slabé chvíli myslel, že má právo cítit se ukřivděně za dva roky v Chřtánu, tak jak se asi cítí ten raisi, který vlastně žádným raisi není?
***
Sibiel stál nad kontejnerem, ve kterém se vznášelo bledé tělo. V místech, která zranil, se klikatily bělostné jizvy, pod kterými prosvítalo vazivo a svaly. Na levé tváři těsně pod lícní kostí se černě vyjímalo znamení trojitého zalomeného blesku, zarámované kosočtvercem – symbolem hanby. Muž uvnitř musel vycítit jeho pohled, protože otevřel oči. Přes vrstvu léčivého gelu vypadaly nepřirozeně velké.
Nebudu se ti omlouvat, bratranče, řekl mu telepaticky Sibiel.
To nečekám, odpověděl Nerteg. Měl jsi mě zabít.
***
