Sibiel - 10. kapitola (IV. kniha série Návrat na Mizeon)
Sibiel jemně zaklepal na dveře. Nic. Zkusil to znovu. „Owiano, můžu dál?“ Vzal za kliku, bylo zamčeno. Zamčeno? Zaklel a použil špetku vnitřní magie, aby zámek odemknul. Kouty ateliéru zaplněné stojany s plastikami a sochami překrytými plátnem tonuly v šeru. Vonělo to tu terpentýnem, sezamovým olejem, a ještě něčím povědomým… Sexem?
„Owiano, jsi tady?“
Sestra se choulila v křesle a na klíně držela náčrtník. Důsledně civěla na papír a rychlými tahy cosi kreslila. Vzpurně vzhlédla. „To snad vidíš.“
Byla rozcuchaná a vypadala, jako kdyby právě vylezla z postele. Až na to, že v ateliéru žádnou neměla. Ještě před týdnem, kdy ji Sibiel viděl naposledy, Owiana působila stejně přepadle a zoufale jako obvykle. Ale teď? Sršela energií a odhodláním. Ať už tu změnu způsobilo cokoliv, zdálo se, že jí to prospívá. Jenže totéž si myslel i u Essia a jak to dopadlo.
„Máti se nelíbí, jak se od nás odtahuješ," konstatoval. "Chtěl jsem mít jistotu, že jsi v pořádku.“
„Samozřejmě, že jsem,“ řekla sžíravě. „A zamykám se proto, abych měla klid na práci. Pořád sem někdo courá a ruší mě.“
Sibiel si v rozpacích přešlápnul. „Myslíš, že jsem to nepoznal? Žes tu někoho měla?“ Když sebou vylekaně trhla, rozpačitě si odkašlal. „Podívej, já ti nechci v ničem bránit. Jenom bych byl nerad, aby sis znovu nechala zlomit srdce.“
Uštěpačně se rozesmála. „O moje srdce se neboj! To jsem dávno hodila kachnám. A co se mých avantýr týká, nepodléhám ti! Formálně jsem něco mezi vdovou a rozvedenou paničkou. Můžu si dělat, co chci.“
Sibiel si vzpomněl, jak sladká a zářivá kdysi bývala. Stačilo, když se podívala a jeden měl chuť zpívat. Ani ten malér s Arrakielem ji nezlomil. Ani otcova smrt. Až ten hajzl Essius jí odebral všechen vnitřní jas. Zabere to nějaký čas, než se z toho sestra otřepe. A on na to dohlédne. Neměla pravdu, když tvrdila, že mu už nepodléhá. Dokud se znovu neprovdá, pořád je členkou této rodiny, ale nehodlal jí to vymlouvat.
Smířlivě pokýval hlavou. „Jenom si, prosím, dej pozor. Opravdu nám na tobě záleží. Všichni chceme, aby ses z toho dostala.“
***
Maharáví, ateliér intrikánky Arci-Quinnové
„Už je pryč,“ řekla Owiana poté, co bratr odešel.
Vysoká socha v koutě zakrytá starým šedivým prostěradlem se pohnula. Nahý Nerteg sáhnul po kalhotách, které Owiana stačila na poslední chvíli odkopnout do prachu pod skříň. Rychle si přetáhnul kalhoty přes boky a vklouznul do bot. Mlčel jak ryba, ale jeho pomalovanou tvář stahoval vztek.
To není dobré, pomyslela si Owiana. Až do dneška šlo všechno podle plánu. Dál za ní každý večer chodil a zůstával do půlnoci. Téměř nemluvil. Divoce a horoucně se s ní miloval. Byl jako živelná pohroma. Krásná pohroma. Nedalo se odhadnout, nač myslí, když se jí dotýká a když ji hladí. Ale rozhodně si to užíval. Po roce beznaděje a hořkosti se Owiana opět cítila naživu. Obrysy Essiovy proradné tváře se s každým dalším Nertegovým polibkem více rozplývaly do ztracena. Vlastně by bylo fajn si kapitána ponechat. V nějakém jiném světě a jiném životě by to udělala. Jenže ona se musí posunout dál. Dříve, než se začne skutečně zajímat o to, jak vlastně Nertegova tvář vypadá bez líčení. Dříve, než jí začne záležet na tom, co si ten zpropadený kapitán myslí.
Owiana vstala a zvedla jeho zmuchlanou košili, na které předtím seděla. Když mu ji podávala, téměř jí oblečení vytrhnul z rukou. Uraženě se na něj obořila: „Proč jsi tak naštvaný? Vždyť on nic neví!“
„Nejsem naštvaný na vás, madam,“ odsekl, „ale na sebe. Jenom na sebe. Už nepřijdu. Byla to chyba a já idiot to od začátku věděl. Jenže jsem si nemohl pomoct.“
Owiana se křivě usmála. „Chyba? Ale nekecej! Líbí se ti to. Jsme spolu skvělí! Nechci, abychom se rozešli.“
„Nemůžeme se rozejít, když spolu nechodíme,“ oponoval ponuře s pohledem upřeným k zemi. V jeho hlase zavibroval smutek.
Owiana potlačila veškeré pochybnosti a skočila mu kolem krku. „Vždyť jsi ho slyšel! Řekl, že mi v ničem bránit nebude!“
„Za předpokladu, že si vyberete arcidémona nebo cizího boha,“ odvětil kousavě. Pomalu ze sebe její ruce sundal a o tři kroky ustoupil. „Váš bratr určitě neměl na mysli obyčejného raisi, sluníčko.“
Owiana překvapeně zamrkala. Tolik slov od něj naposledy slyšela, když jí vysvětloval kvadratické rovnice. Pochopila, že pokud ho opravdu chce využít, musí to udělat hned, jinak ho ztratí. „Jestli to chceš ukončit, tak dobře,“ řekla tónem uraženého děvčete. „Ale než odejdeš, něco bych od tebe potřebovala.“
***
Maharáví, tělocvična
Sibiel ležel na podložce a rytmicky zvedal činku nad hlavu a pokládal ji na prsa. Počítal a pravidelně dýchal. Závaží na obou stranách tyče vážilo třikrát tolik, kolik on sám. Dalo práci kotouče na tyč navléknout, aby se tam vůbec vešly. Naštěstí bylo ve vojenské tělocvičně pusto a nikdo nezíral.
V tělocvičně civilní sekce C 6 měl speciálně upravené nářadí, které odpovídalo výkonu jeho implantáty vylepšeného těla. Ale tam bylo věčně plno. Buď na něj cestou od bazénu civěly chichotající se raisi démonky, nebo mu každou chvíli přistál na hlavě košík s hady, jak vojáci hráli feretu. Potřeboval z civilní sekce zmizet taky proto, že Owianin ateliér byl stále příliš blízko.
Do vojenské tělocvičny na opačnou polokouli asteroidu se přenesl portálem. Hlavně že na všechny arcidémony apeloval, aby zbytečně neplýtvali interní magií. Jenže Sibiel se prostě musel dostat co nejdál od toho zmetka, kterého před ním Owiana skrývala. Kdyby se okamžitě nevzdálil, ruply by mu nervy a byl by toho chlapa přerazil. Od začátku mu bylo jasné, že ten parchant, co šuká jeho sestru, je po celou dobu jejich rozhovoru přítomný v ateliéru. A zůstal zalezlý jako šváb.
Sibiel nelhal, když sestře tvrdil, že jí v ničem nebude bránit. Po tom, co si zažila s Essiem, má Owiana nárok na špetku osobního štěstí. Ale mohl se zbláznit při pomyšlení, že ten chlap neměl dostatek odvahy, aby se mu postavil tváří v tvář. Jako kdyby měl důvod svou totožnost tajit. Jako kdyby mu vadilo, že se někdo o jeho vazbě na Owianu dozví. Možnost, že Owiana není dost dobrá na to, aby se s ní ten chlap ukazoval na veřejnosti, doháněla Sibiela k nepříčetnosti.
Tím, že z ateliéru odešel, poskytl Sibiel tomu arcidémonovi šanci na rozmyšlenou. Pokud za něco stojí, přijde se představit. A pokud ne, tak si to s ním Sibiel vyřídí. Ani na okamžik nepochyboval, že jeho identitu zjistí. Takových, o které by mohla Owiana projevit zájem, zase tolik není. A pak, jsou i další metody. Šlupkovy štěnice kupříkladu. Ten šílenec jimi zaplevelil celou základnu od skladů po koupelny. Neměl důvod Owianin ateliér vynechat. Jenže tak daleko zatím Sibiel jít nechtěl. Počká a dá tomu parchantovi šanci. Chce přece, aby sestra byla šťastná.
Dál rytmicky vzpíral a testoval, co jeho implantáty snesou. Cvičení bylo dobré. Uvolňovalo přetlak. Využíval každou volnou chvíli, i když jich moc neměl. Právě tlačil činku vzhůru, když jeho zátylek pošimraly výběžky cizí mysli. S heknutím činku položil a otevřel se, aby telepatický vzkaz přijal.
Kde trčíš? Šlupka.
V tělocvičně, odpověděl Sibiel.
Issak se vrátil. Čekáme tě na E 1.
***
Když se Sibiel přenesl na můstek armádního velitelství, Issak Arci-Tassius, syn Flebussiona a vnuk prince Tassia, neklidně přecházel po sále. Plukovník Lenny Arci-Fezziel a generál Xan Arci-Ukresius stáli u monitorovacího válce. Ditrux Arci-Jeen se rozvaloval na dispečerově křesle a skládal hlavolam sestavený z pokroucených dutých trubic. Padeara s otevřenými složkami v rukách cosi vehementně vysvětlovala Jeronesovi. Šlupka opřený o kontrolní panel si právě zapaloval cigárko. Jakmile uviděl Sibiela, pohodil hlavou k Issakovi: „Tak spusť.“
V nastalém tichu Issak řekl: „Debhátarové předložili Erektiadům spojeneckou smlouvu. Jejím základem je fakt, že oni válku s Erektiadem nevedou a ani ji nerozpoutali. Proto nemají zapotřebí sjednávat mír, ale chtějí přímo spojenectví. Nabízejí Erektiadům Dárce života výměnou za zničení naší základny.“
„Dárce života?“ vydechl Sibiel. „Kde by ho, sakra, vzali? Vždyť ho nemají!“
Issak pokrčil rameny. „Debhátarové tvrdí, že je jenom otázkou času, kdy ho získají. Jak jsem koupil, tak prodávám.“
„V historii byla známá jenom jedna Dárkyně života, A to byla naše prababička Ryana,“ houknul Ditrux od svého hlavolamu. „Takže koho mají ti parchanti na mysli? Rawanta?“ Formuloval to, co na můstku všichni věděli, ale o čem si mysleli, že je pro většinu světa tajemstvím. Tak to už zřejmě neplatí. Bylo naivní se domnívat, že si Essius tak atraktivní informaci nechá pro sebe. Rawantes je inkarnátem Ryany. Je tedy zřejmé, že Debhátarové drakům slibují Rawanta.
„Musíme Rawanta najít dřív než Padlí, to je jasné,“ ozvala se Padeara. „Máme náskok. Budeme rychlejší.“
„Padlí slibují holuba, který se ještě nevylíhl,“ odfrknul si Lenny. „Podle zpráv, co dostávám od Keinona, Arrakielovo hledání zatím výsledky nepřináší.“
Sibiel se rozhlédl kolem a řekl: „Už se jim podařilo zkoncentrovat zájmovou oblast.“
„Paráda!“ zahlaholil jedovatě Ditrux. „A na kolik let to tvůj bráška ještě vidí? Na sto? Nebo jen padesát? Soudím, že už nemáme ani rok.“
„Máme necelý měsíc,“ opravil ho skřípavým hlasem Issak. „Přesně pětadvacet dnů. Zbývající úsek lhůty, kterou debhátarové vyměřili drakům na posouzení návrhu.“
„Mohli bychom drakům nabídnout totéž,“ ozval se váhavě Jerones. „Slíbit jim Dárce života výměnou za mír. Předáme ho, jakmile jej najdeme, když naši základnu nechají na pokoji.“
„Řešení pro přizdisráče!“ zahřímal Xan.
„A co můžeme udělat jiného?“ opáčil Jerones. „Utíkat?“
Ostatní mlčeli. V dané situaci nejsou dostatečně silní, aby drakům odolali.
„Taky se mi to nelíbí,“ řekl Issak. „Ale musel jsem nějak zareagovat. Takže jsem drakům přislíbil, že my pro ně Dárce života najdeme dřív. Protože jsem jen vyslanec, přišel jsem si to ještě potvrdit. Jakmile mi to dáte písemně, vrátím se na Erektiad. Vikkason mi slíbil, že v tom případě budou ochotní ten návrh zvážit.“
„Počkej,“ hekla Padeara, „znamená to, že draci jsou ochotní uzavřít smlouvu s oběma stranami?“
„Přesně tak,“ řekl Issak.
Sibiel měl chuť do něčeho praštit. Ti vychytralí draci z toho udělají závody. Uzavřou dohodu jak s debhátary, tak s arcidémony. Vyhoví straně, která jim odevzdá Rawanta. Pokud to budou démoni, nechají základnu na pokoji. Pokud jim Rawanta odevzdají debhátarové, draci základnu zničí nebo se o to aspoň pokusí. Momentálně jsou v přesile.
„Když na nás zaútočí,“ zavrčel plukovník Lenny, „dokonce i když nás poškodí, přijde je to draho. To přísahám.“
„Co vlastně draky nutí, aby se tím návrhem zabývali?“ obrátil se na Issaka generál Xan. „Jsou uražení kvůli Arci-Tassiům? Protože se odmítli přestěhovat na Erektiad?“
Šlupkův syn pokrčil rameny. „To taky, ale nejen to. Draci jsou na pokraji vyhynutí. Kdybychom se my, Arci-Tassiové všichni přesunuli na Erektiad, nejspíš by to zvrátilo populační depresi, ale problém je v tom, že nemáme čistou krev. Dračí geny by se jen dál ředily, pokud by se nepřistoupilo k opatřením, která jsou z hlediska etiky za hranou – jako příbuzenské sňatky a tak podobně. Pokud by ale draci získali Dárce života, jejich vyhlídky by se prý zázračně vylepšily.“ Issak nejistě zabloudil pohledem ke svému otci. „Tuto část jsem úplně nepochopil. Dárce života přece nemá s dračími geny nic společného. Oč je vhodnější než my, kteří v sobě aspoň část dračích vloh máme? Když o tom Vikkason mluvil, vypadalo to, že očekává, že je mi to všechno jasné. Nemohl jsem se ptát, abych nevypadal jako úplný blbec.“
Ditrux se napjatě rozchechtal, Padeara na něj káravě zasyčela. Všichni se tázavě podívali na Šlupku, který byl ze všech nejstarší a dalo se čekat, že to objasní.
Flebussion odhodil špačka a zašklebil se. „No jo. Myslím, že vím, co tím strýček Vikky mínil. Vtip je v tom, že Dárce života je metamorf. Dokáže katalyzovat plodnost u kohokoliv, s kým se spáří. Ale potomstvo, které pomůže zplodit, nese z devadesáti devíti procent znaky toho druhého partnera.“ Flebussion rozhodil rukama. „V případě naší rodiny to znamená, že každý ze třinácti Rafedaxarrových potomků zdědil po matce jenom jednu setinu vloh, vše ostatní má po otci. Navzdory tomu i ta pouhá setina vloh po Ryaně nám dává výhody oproti jiným příbuzným rasám. Svoje vlastní vlohy ve větší míře metamorf předává vzácně. Potomek metamorfa, který by nesl alespoň polovinu jeho vloh, by se časem vyvinul v nového metamorfa. Odhadem se to může stát v jednom z tisíce případů. Průkazně k tomu došlo prý jen dvakrát během desíti tisíc let.“
To odpovídá tomu, co řekla matka, pomyslel si Sibiel. Izzel přece zmínila, že jenom díky té špetce talentu, kterou arcidémoni zdědili po Ryaně, mají před Padlými výhodu při nakládání s interní magií mimo Mizeon.
Všichni na Šlupku zaraženě hleděli. Prababička Ryana ztělesňovala odjakživa hájené téma. Snad proto, že po ní Rafedaxarr tak dlouho truchlil, se o ní příliš nemluvilo. A o mechanismu jejího rozmnožování už vůbec ne.
„Odkud to víš?“ štěkl Xan.
„Vyplývá to z analýzy, kterou před desítkou století vypracoval Sarvon Arci-Quinn,“ řekl Šlupka. „Studoval prameny z celého metaprostoru. Zjistil, že metamorfové jsou unikátní. Slouží jako Dárci života pro jiné rasy, ale sami se vlastně rozmnožovat nepotřebují. Jsou proti smrti téměř imunní. Pokud jejich tělo nějakým nedopatřením postihne fyzický zánik, jejich podstata neumírá a po čase se reinkarnuje do jiného těla. Vývojový cyklus je specifický. Prvních dvě stě až tři sta let existuje metamorf jako běžný příslušník rasy, do které se narodil. Později se jeho genetická paměť probouzí a on se rozpomene, čím je a čeho je schopen. To se stalo i s Ryanou, když se po devět století trvající přestávce znovu narodila jako Rawantes.“
„Jak je možné, že jsme o tom nikdy neslyšeli?“ otázal se rozčarovaně Sibiel.
„Nejpřísnější utajení za účelem ochrany soukromí císařovy milované ženy,“ zapitvořil se Šlupka. „Rafedaxarr se oprávněně obával, že by mu ženu mohl někdo unést. Reprezentanti jiné vymírající rasy nebo sprostí otrokáři. Vždyť přesně tak mizeonští Ryanu získali. Jako cennou trofej. Vyrovnání od poraženého soupeře. Rafedaxarr usiloval informaci, kým Ryana je, z kolektivního vědomí Mizeonu vymazat. Nepodařilo se mu to úplně, protože v lidové slovesnosti obecných se ta skutečnost zachovala ve formě legendy.
„Vzpomínal jsi nějakou analýzu. Rawantovi rodiče její obsah znali?“ zajímal se Jerones.
Flebussion jej obdařil otráveným pohledem. „Trrisiel určitě ano, protože byl tehdy v Radě. Moretě o tom mohl povyprávět později.“
„Sarvon byl odsouzen k smrti za zradu rasy dávno po ukončení sunisenské války, což se stalo před dvanácti sty lety,“ poznamenal zamyšleně Jerones.
„Ovšem,“ přikývnul Šlupka. „Málo se ale ví, že Sarvon téměř dvě stě let exekuci unikal. Analýzu vypracoval ve vězení během procesu, když čekal na rozsudek. S popravou se čekalo, kvůli té analýze. Bylo dohodnuto, že pokud Sarvon analýzu dokončí, Rada stáhne obvinění proti jeho synům, kteří měli původně zemřít taky, protože otci pomáhali se skrývat. Všechno kolem toho bylo tajné, protože to byl opravdu velký skandál.“
Sibiel zakoulel očima. Historky o šíleném strýčkovi Sarvonovi patřily k rodinnému folklóru Arci-Quinnů. Och ano. Sarvon. Quinnův prvorozený. Naneštěstí levoboček. Otec ho údajně miloval stejně jako jeho bratra Bewexe a stejně jako své pozdější legitimní potomky. Ovšem podle podmínek svatební smlouvy nemohl Quinn levobočky zahrnout do následnictví a nemohl je ani zapsat do plemenné knihy. Problém byl v tom, že nejstaršího Sarvona Quinn do plemenné knihy zapsal dávno předtím, než začal přemýšlet o ženitbě. Kvůli své svatbě tedy Quinn Sarvona z knihy zase vyškrtnul. Kdyby se Sarvon do plemenné knihy vůbec nedostal, nejspíš by prožil pohodový život. Nikdy by se tím vyškrtnutím necítil tak odstrčený a okradený. Právě tato „formalita“ dala základ jeho psychóze. Navenek milý arcidémon s vášní pro historii, zevnitř příšera sžíraná závistí. Byl to Sarvon, kdo konspiroval se Skolly a s dračí královnou Drebedeou, což nakonec vedlo ke smrti jeho mladšího legitimního bratra Wertexe. A byl to Sarvon, kdo prodal své dvě legitimní sestry na Sunisen…
„Skvělý, Flebe!“ vybuchl Ditrux. „A to jsi s tím nemohl přijít dřív? Další důkaz, že přemíra tajnůstkaření je na pytel. Kdybychom věděli, jak moc je Dárce života v metaprostoru ceněný, nejspíš bychom se do hledání Rawanta obuli pořádně hned po tom, co zmizel! Teď budeme dělat co?“
„Proč útočíš na mě, Dite?“ ohradil se pochmurně Šlupka. „Tvůj tatík byl v Radě dobrých tři sta let. Já nikdy. Všechno, co vím, mám z druhé nebo třetí ruky. Jsou to prakticky legendy. Kdyby se to všechno tak neposralo, nikdy by mě nenapadlo to brát vážně.“
„Nemá smysl se dohadovat, kdo za co může,“ řekl Sibiel. „Musíme dát drakům jednoznačný návrh. Nejsme ve stavu, abychom si mohli vyskakovat. Navrhuji jim přislíbit, že pro ně Rawanta najdeme a že jim ho zapůjčíme.“
Odmlčel se a podíval se, jaký účinek to má na ostatní. Nenáviděl sám sebe, že musí být tak pragmatický. Rawantes je jeho přítel. A on o něm mluví jako o koši jablek. Jenže tváře, které na Sibiela hleděly, vypadaly smířeně. Dokonce i Ditrux nechal hubu zavřenou. „Až pro ně Rawantes udělá to, co jako Dárce života dokáže,“ pokračoval Sibiel, „vydají nám ho zpět. Nečekám, že bude snadné draky k tomu navrácení donutit. Pokud s tím budeme rovnou počítat, můžeme se na to připravit. Infiltrovat naše lidi na Erektiad, kupříkladu. Tak, aby v případě, že by draci s vracením otáleli, mohli zatlačit.“
„Draci nejsou hloupí. Pochopí, proč tam ty osoby posíláme,“ namítla Padeara.
„To vůbec nevadí,“ ušklíbnul se Sibiel. „Oni budou vědět, že si hlídáme své zájmy, a my budeme vědět, že to vědí.“
„Tím naše lidi máš na mysli Arci-Tassie,“ zabručel ponuře Šlupka.
„Pokud s tím máš problém,“ řekl stejně ponuře Sibiel, „jsem ochotný tam s Rawantem jít sám. A určitě seženu pár šílenců k sobě včetně Arrakiela, který se na to jen třepe. Jenže mám dojem, že v případě Arci-Tassiů by draci reagovali mnohem vstřícněji.“
Šlupka si hořce povzdechl: „No, nakonec, jednou se to zlomit musí. Tak tedy dobrá. Ale nikoho ze svých nebudu nutit. Půjdou se mnou jenom ti, kteří o to budou stát.“
„Dohodnuto,“ řekl Sibiel.
„Chápu to tak, že půjde o návrh smlouvy o smlouvě budoucí, protože Rawanta ještě nemáme,“ řekl Jerones.
„Přesně tak,“ kývnul Sibiel. Sakra, nelíbilo se mu to. Rozhlédl se kolem. „Pokud má někdo lepší návrh, sem s ním.“
Kupodivu, nikdo žádný alternativní návrh neměl.
***
