Rawantes - 19. epizoda VII. knihy série Návrat na Mizeon
(Bitevník Ukresiova zhouba, oběžná dráha Mizeonu)
„Kde se flákáš, Arci-Quinne?“ uhodil na Sibiela Borden Arci-Jeen, jenom, co Sibi vypadl v portálu. Borden ho telepaticky povolal před půl hodinou, zrovna když Sibiel jednal s bandou stavbyvedoucích. Věděl dopředu, že termín schůzky se dozví na poslední chvíli, ale jak naschvál, se nemohl jen tak sebrat a zmizet, protože by to vypadalo divně. Jenže takové detaily plukovník neuznával. Levitoval metr nad podlahou depa a fialově sršel.
Sibiel jen mávnul rukou, nemělo smysl to vysvětlovat. „Jsou tu všichni?“ zeptal se cestou na můstek.
„Jak se to vezme,“ zabručel Borden. „Keinon s Grennonem chybí, protože museli císaře doprovodit na Riiberion. Nechápu, co tam s tou Exis pořád řeší. Ale aspoň máme jistotu, že je pryč.“
Na můstku na ně čekali Xan s Cadwenem, Lenny a jeho sestra Padeara, Jerones s výrazem jako kdyby ho bolely zuby, Norden, Awen, Issak, Arrakiel zamračený jako sůs, navlečený v dračím brnění, a konečně Brexa zahalená v dlouhém modrém plášti. Brexa cosi žmoulala v dlaních a zálibně na to hleděla. Sibiel v tom poznal hrst matachorových kuliček. Nejspíš si je vyžebrala od Bordena. Debhátarové mu připomínali rozmazlené děti, tím, jak rádi si hrají.
Přítomnost bohyně Mrazu zde, Sibiela nepřekvapila. O jejích nadstandardních vztazích s Ditruxem už něco slyšel. Bylo ovšem jasné, že tu Brexa není jen za sebe. Sibielovi nevadili Huat a Moneta, ale poněkud ho dráždila vyhlídka, že všechno, co si tu řeknou, se dostane i k Aisovi, Gromovi a Nareně. Hlavně Narena dokázala být děsivě indiskrétní. Na druhé straně byl rád, že se do toho debhátarové zapojili. Podle informací, které od raisi nasbíraly Diriana s Owianou, se zdálo, že Padlí v poslední době nějak ztrácejí o mizeonské události zájem. Prý se na několik dní uzavřeli v paláci, dokonce vykázali všechny Nareniny hosty. Sibiel nepředpokládal, že by to mohlo být kvůli Ditruxovi. Spíš si myslel, že je to kvůli té věštbě. Ve víru událostí ji tak trochu pustili z hlavy, což je možná dobře.
„Kde máš Teggia, Fialko?“ vybafnul na něj Xan.
„Nepřijde,“ řekl ponuře Sibiel. „Je mi to líto, matka se pořád nevrací. Ti dva agenti, co hlídají v Leno-o-winu, se dušují, že o ní ani o vojsku Aliance nemají žádné zprávy.“
„To je průser,“ řekl napruženě Xan. „K procesu má dojít už za jedenadvacet dní. A všichni víme, co císař vzkázal na Teneris.“
„Je to ještě horší,“ ozval se Lenny. „Keinon mě pověřil, abych vám přetlumočil, co řekl císař jemu. V to ráno, co se Ditrux přiznal, se Rawantes Rafedaxarra zeptal, co plánuje s Ditem udělat. Císař byl rozčilený z toho řevu, co tam předvedly Primera s Narenou a odsekl, že potrestání se nelze vyhnout. Keinon počkal do odpoledne. Když se zdálo, že se císař uklidnil, zeptal se ho na totéž, nač se ptal Rawantes. Jako Ditruxův nadřízený v gardě měl na takový dotaz právo. Císař mu řekl, aby už s Ditruxem nepočítal. Nikdy.“ Lenny se významně odmlčel. „Je vám zajisté známo,“ pokračoval po chvíli, „že z gardy se normálně neodchází. V minulosti to šlo jen přeřazením do důstojnické pozice v armádě, nebo jmenováním do Rady, nebo jmenováním arciknížetem. Pro ty, co udělali nějaký zásadní průser, se otevírala ještě jedna možnost – a tou bylo přeřazení do přípravky Trestného komanda, což si vyzkoušel Sibiel. Ale my, naštěstí, už Trestné komando nemáme. Proto se Keinon císaře legitimně zeptal, co plánuje s Ditruxem udělat, aby to mohl administrativně uzavřít. Rafedaxarr bratránkovi řekl, že po odsouzení čeká Ditruxe obřadní poprava rozsekáním na devět a devadesát kusů. Ale místo aby byly ostatky spáleny a popel smetený do Mrtvého moře, odešle je Rafedaxar s pěkným pozdravením Alianci jako krmení pro Launu. Arcidémoní fašírka nasycená reziduální magií je prý pro obludu lahůdkou. Císař prý tímto způsobem napraví jakési staré nedorozumění a obnoví přerušené vztahy.“
Na kapitánském můstku to zašumělo nevolí. Po Owianině extempore na základně Aliance všichni věděli, kdo nebo spíše co je Launa z Truo-fi. Bytost vyššího řádu. Věčná a smrtící a hladová.
To tedy byla pecka. Sibiel byl z té informace tak šokovaný, že měl potřebu něco rozbít. Jestli je Rafedaxarr už rozhodnutý, jakým způsobem Dita odpraví, vypadá jejich současné úsilí o jeho záchranu jako fraška. Podíval se po ostatních. Tvářili se ohromeně a naštvaně, ale nezdálo se, že by se někdo chtěl zvednout a zabalit to. „Aspoň máme představu,“ zasyčel Sibiel, „co by Dita čekalo, pokud neuspějeme. Nevím jak pro vás, ale pro mě je to docela motivující.“ Podíval na Issaka: „Issy, potřebuju, abys nám potvrdil platnost procesních pravidel.“
Issak doposud ležérně rozvalený na Bordenově relaxačním kuličkovém koberečku, se svižně posadil a řekl: „V dobách, kdy byl císař plně aktivní, nejčastěji soudil sám. Žalobce a obhájce si vybíral jen někdy a volil z širokého okruhu arcidémoní elity. Za našich časů už to fungovalo jinak. Roli soudce automaticky zastával ministr spravedlnosti, role žalobce a obhájce si rozdělovali ostatní radní. Vzpomínám si, že automatické právo svědecké výpovědi měl císařův sekretář, arciknížata, nejvyšší velitel gardy a generálové armády.“
„Zajímá mě, jak to bude teď,“ řekl Sibiel.
„Císař se chce vrátit k původnímu modelu,“ řekl Issak. „Jako soudce si může nebo nemusí vybrat další aktéry. Z radních vybírat nemůže, protože je jaksi nemáme. Automaticky bychom mohli předpokládat, že zaloví v té skupině, kterou jsi vyjmenoval: císařův sekretář, arciknížata, nejvyšší velitel gardy a generálové armády, ale když jsem ho na to ptal, řekl mi, že chce roli žalobce a obhájce přidělit civilním osobám. Ujistil mě, že se včas dozvím, podrobnosti. Takže vážně ještě nevím, kdo to bude a jestli vůbec.“
„No potěš sůs!“ zakrákoral Borden.
„Určitě si vybere loajální osoby,“ ušklíbnul se Lenny. „A kdo je teď nejvíce loajální? Ten, kdo nemá úplně čisté svědomí. Kupříkladu Tessa Arci-Klirenová, nebo můj zpropadený bratránek Vidius Arci-Fezziel, Breda Arci-Pawnerová, a další a další.“ Jmenoval arcidémony, kteří po Dni zkázy požádali o azyl na jiných světech a nechtěli mít s exulanty na Mahráví nic společného.
Sibiel nad tím mávnul rukou. „Tak už to na světě chodí. Ale mě zajímá, Issy, jestli stále platí ten výčet osob majících právo svědecké výpovědi.“
„Císařův sekretář, arciknížata, nejvyšší velitel gardy a generálové armády,“ řekl Issak. „Ano, platí. Schválně jsem se na to ptal a můžu slíbit, že pokud se to nějaký ignorant pokusí zpochybnit, zasáhnu. Už teď vím, že tam budu. Jako zapisovatel.“
„Ha!“ vyjekl Arrakiel. „Ale ty jsi arcikníže. Můžeš svědčit jako arcikníže, přestože budeš současně zapisovatelem?“
„Dobrá otázka,“ zahučel Xan.
Issak znejistěl. „To, sakra, nevím. Musím se na to zeptat.“
„Radil bych se neptat,“ houknul Cadwen. „Protože pokud to uděláš, dozvíš se, že to právo nemáš. Císař zdá se, nemá o svědecké výpovědi zájem. My, arciknížata,“ rozhodil rukama kolem, „jsme doposud žádné oficiální uvědomění o termínu soudu ani pozvánku neobdrželi, nebo se mýlím?“
Bručení vůkol potvrdilo, že nemýlí.
„Já to císaři navrhoval,“ pronesl prkenně Jerones. „Dokonce jsem připravil memorandum i pozvánky, ale on mi řekl, že to není potřeba. Že o tom skandálu už si i tak cvrlikají čirikavy na stromech.“
„Ale soud bude pro veřejnost přístupný, nebo ne?“ ujišťoval se Arrakiel. V jeho procesu to bylo jinak. Oficiálně se ho mohl zúčastnit každý, ale Igisius se postaral, aby tam rodiče nepřišli. Prostě jim slíbil, že jejich syna vyseká jen tehdy, když to proběhne co nejvíce v klidu. Lhal.
„To ano,“ odpověděli dvojhlasně Issak i Jerones. „Jinak by tam nemohli přijít rodiče toho zabitého,“ dodal Jerones.
„Takže si tu jednoznačně stanovíme, že na ten proces půjdeme,“ řekl Sibiel. „Za prvé si každý připravíme dlouhý proslov, abychom to co nejvíc nafoukli, případně pozdrželi. Tak tři čtyři odročení minimálně. Jednak dáme císaři najevo, jak zásadně nám na Ditruxovi záleží, jednak mu poskytneme dostatek času, aby svoje plány přehodnotil. Za druhé se musíme domluvit, jaké argumenty použijeme.“
Strhla se smršť návrhů. Od hloupých po docela rozumné. Snad nejlepší návrh předložil Borden. Spočíval v žádosti o Ditruxovo přeřazení k armádě s odůvodněním, že je mizeonská armáda oslabená a že si nemohou dovolit plýtvat elitně vycvičenými arcidémony. Skoulel bych to tak, že zaručím, že na takových sto let by Ditrux sloužil jen jako řadový voják bez možnosti povýšení. Musíte uznat, že pro arcidémona jeho formátu je to trest jak víno. Navíc budu dědečka vydírat, že pokud mi nevyhoví, zřeknu se postu arciknížete, který mi vnucuje, z čehož vyplyne, že naše linie Ditovou popravou po meči vymře.
Sibiel to poslouchal a po zádech mu jezdil mráz, protože jak císaře znal, nic z toho ho nepřesvědčí. Nesmírně ho štvalo, že do toho nemohou zatáhnout Alianci. Ditrux by byl skvělým materiálem na agenta. Ale ještě není tak pozdě. Ještě pořád by to mohl zkusit.
Ve chvíli, kdy chtěl říct, že se sebere a okamžitě se vydá v matčiných stopách, se Brexa, která doposud jen cudně mlčela, postavila, sundala si plášť a řekla: „Mám lepší argument.“
***
Ditruxovo sídlo v Kernoku, ohnivý kruh
Rawantes zavřel sbírku Děsivých příběhů od wemurského satirika Kliarana a podíval na Ditruxe obklopeného tubusem ohnivé stěny. Arcidémon měl zavřené oči, jeho rty křivil trpký úsměv.
„Hej, Dite! Vůbec jsi mě neposlouchal, že?“
„Promiň,“ řekl měkce Ditrux. „Jenom jsem se zamyslel.“
„Na co jsi myslel?“
„Spíš na koho,“ povzdechl si Ditrux. „Nemrzí mě, co jsem udělal, vážně. Jedině mě mrzí, že už ji neuvidím.“
„Brexu?“
Ditrux přikývnul. „Můj život za moc nestál, než jsem ji poznal. Pořád jsem musel dávat pozor, aby se někdo nedozvěděl, co jsem zač. Hrál jsem šťastně ženatého chlapa. Lhal jsem o svém úžasném životě, o divokém sexu s nádhernou slavnou manželkou, ale byl jsem celou dobu panic, sakra. Ošklivě jsem záviděl ostatním. Nenáviděl jsem ty jejich sebevědomé ksichty. Po Dni zkázy jsme museli spolupracovat v úzkém okruhu. Najednou bylo těžké držet si obvyklý odstup a já pochopil, že skoro každý má kostlivce ve skříni. Fascinoval mě Essius. Nechápu, jak dokázal, co dokázal. A potom ten blázen Arrakiel. Sledovat, jak se snaží o nemožné, zatímco mu unesli ženu a on s tím nemohl nic dělat. Taky mi pomohlo seznámení s Teggenem. Při představě, že on, syn Sarvona a netrebské bohyně Kiary, žil osm set let jako raisi, jsem se najednou cítil se svým problémem úplně směšně.“
Rawantes ani nedýchal, protože to bylo poprvé, co se mu Ditrux otevřel. Nikdy předtím o sobě nemluvil. Taky si dával pozor, aby ani slůvkem nezavadil na Rawův vztah k Daxovi. Jako kdyby nechtěl riskovat, že ho urazí. „Myslím,“ řekl váhavě, „že se naši snaží vymyslet, jak tě z toho vytáhnout. Mě nic neříkají. Nechtějí mě dostat do obtížné situace, chápeš.“
„Jo, to je mi jasný,“ zabručel Ditrux. „Ale, upřímně, nevěřím, že něčeho dosáhnou. Rafedaxarr mě chce vytřídit tak jako tak. Dokonce, i kdybych toho záprdka nezabil. Potíž je v tom, že teď ví o mém postižení.“
Rawantes se křivě usmál. „Vážně je to tak hrozné? Zdá se, že Brexe to nevadí.“
„Bree je stará škola,“ řekl Ditrux. „Znala vahanské bohy osobně. Má v čerstvé paměti to, nač Rafedaxarr za ty věky dávno zapomněl. Za našich časů se vahanské vlohy a znaky prostě nenosí. Teď prasklo, že můj dědeček byl sůs. Rafedaxarr nedopustí, abych dál špinil jeho krev. Určitě zuří, že to vůbec vyšlo najevo. Nelíbí se mu, že vypadá jako někdo, kdo nemá rodinu pod kontrolou. Primera, jak ji znám, to teď vykládá každému na potkání.“
Rawantes nad tím ohromeně vrtěl hlavou. „Naši by to měli vědět. Měli by být připravení, že to císař u soudu použije. Půjdu a řeknu jim o tom. A taky to povím Huatovi, ať to vyřídí Brexe.“
„Nedělej to,“ zachrčel otrávně Ditrux. „Já se s Bree už rozloučil. Ona to chápe. A ostatním už vůbec nic neříkej. Je zbytečné to ještě vyhrocovat. Rafedaxarr nepůjde proti veřejnému mínění celého Metaprostoru. A už vůbec ne kvůli mně. Nechci, aby se znova něco semlelo. Vy byste to odnesli jako první.“
***
Ditruxovo sídlo, podlaží obývané císařem
Rawantes od Ditruxe odcházel s přesvědčením, že ho neposlechne. Měl v plánu zaletět za Sibielem a chtěl to udělat hned. Dřív, než se Rafedaxarr vrátí z Riiberionu. Pokud je Sibiel tím, kdo prolomil Základní imperativ, nemusí mít strach, že si to vyloží jako nějaké spiknutí. Vyběhl schody ze sklepa a hned nahoře se srazil s Keinonem. Zklamaně si odfrkl, protože to znamenalo, že už se Dax vrátil.
„Císař tě shání, princi,“ řekl Keinon. Tvářil se neutrálně – přesně podle předpisů, čímž dával jasně najevo, že Rawantes nemá šanci udělat nic jiného než urychleně se k císaři dostavit.
Rawantes nechtěl přivést majora do potíží, takže se nechal doprovodit do Jeronesovy pracovny. Rafedaxarr seděl za Jeryho stolem a tvářil se jako xira, co skolila krodocha. „Jerones je na tom staveništi častěji než tady,“ poznamenal. „Myslím, že to s tím dohledem poněkud přehání.“
„Jenom dělá, co po něm chceš,“ prohodil Rawantes.
Rafedaxarr zakoulel očima, vstal a udělal tři kroky k Rawantovi a chytil ho kolem ramen. „Je mi jedno, že není hotová střecha. Prostě se chci přestěhovat co nejdřív. Tady mě to už přestalo inspirovat.“ Jeho štíhlé prsty se zaťaly do materiálu Rawova saka. Oči mu zajiskřily zájmem. „Jak ses tu měl, můj drahý? Nechodil jsi sám po městě, že ne? A kde jsou Awen s Nordenem?“
Rawantes cítil, jak Dax voní. Bylo to opojné a důvěrně známé. Každý bůh voněl specificky a naprosto jedinečně. Rafedaxarrova vůně připomínala závan doutnající čemeřicové nati. Sladký a hořký současně. Bojoval s potřebou se do té sálavé vůně ponořit a nechat se hýčkat. Byl z toho předstírání, že se nic neděje, tak unavený. Zavřel oči v nutkavé potřebě se vyhnout zkoumavému pohledu. „Slíbil jsem jim, že se odtud nehnu,“ přinutil se odpovědět. „Takže si zaletěli do kasáren.“ Spíš si myslel, že místo do kasáren ti dva zmizeli ke svým rodinám, ale nechtěl císaře dráždit.
Rafedaxarr se zamračil. „Měli na tebe dohlížet. Řeknu Keinonovi, aby jim vyčinil. Neposlušnost a ignoranci tu trpět nebudu.“
„Žádný dohled jsem nepotřeboval,“ ohradil se Raw. Na ramenou cítil Daxovy dlaně. Prudce se nadechl, když ho sevřela hrůza. Úděsné poznání, že toho muže, který ho právě s takovou samozřejmostí objímá, nemiluje. Dokonce už k němu necítí ani tu povinnou úctu. Nic. Jeho matka měla tehdy před sedmi lety pravdu. Chtěla ho oženit s princeznou Floxou, aby ho před Daxem ochránila. Dělala to hodně nešťastným způsobem, ale snažila se. Ale on byl slepý a hluchý. Myslel, že mu matka šlape po štěstí. Myslel, že je zamilovaný do charismatického krásného mocného muže. Cítil s ním spřízněnost napříč věky. Byl ochotný být s ním všem navzdory. Byl zmatený tím návalem vzpomínek, které v něm Rafedaxarr probudil a dopustil, aby ho minulost ovládla. Jenže teď pochopil, že to byla Ryana, kdo miloval Daxe. Ryana, která sice byla jeho součástí, ale postupně se v něm stále více rozpouštěla.
Vykroutil se ze sevření Daxových prstů, otočil se k oknu a opřel se o parapet, protože tím náhlým prozřením, se mu zatočila hlava. Udělal tolik chyb! Včetně té poslední, když Rafedaxarra vzbudil.
Rafedaxarr si všiml, že se s ním něco děje. „Jsi v pořádku? Vypadáš jako, kdybys potkal dwu-nakhara. Zase jsi byl ve sklepě? Měl bys toho nechat, když ti to nedělá dobře. Co jsi mu četl tentokrát?“
„Klirianovy Děsivé příběhy,“ řekl sarkasticky Rawantes. „Co jiného číst odsouzenci na smrt?“
„Jsi na mě naštvaný?“ zavrčel Dax. „Jakým právem? Já toho tenerisana nezabil!“
„Jistě,“ odsekl Rawantes a nasadil konverzační tón: „Jak bylo na Riiberionu? Už má Exis tu kletbu uplácanou?“
„Ještě ne, ale tak za tři týdny by měla být zralá. “
Rawantes se v duchu zaradoval. Jedno po druhém. Nejdřív proces, potom kletba. Nevěděl ještě, jak to zařídí, ale musí Daxe zastavit. Nedovolí mu popravit Ditruxe. A nedovolí mu použít tu kletbu. To on je zodpovědný za jeho řádění.
„Něco se ti nelíbí, můj drahý?“ vyrušil ho ze zrádných plánů Dax.
Rawantes rozhodil rukama. „Proč? Nemůžu se dočkat, až se přestěhujeme. Vybuduju lepší laboratoře a dílny, než měl můj otec.“
**
