Rawantes - 12. epizoda VII. knihy série Návrat na Mizeon
(Jeddova prorocká chvilka)
Zpěv gradoval, bubny vířily. Twen stál a čekal, až pěkné asistentky z jeho nahého těla štětečky odstraní zrnka černého písku. Drobné částečky jiskřily a vibrovaly silou a zadíraly se do kůže. Ometání lechtalo. Twen krátce a mělce dýchal, jak překonával potřebu se zavrtět. Nikdy se jim nepodařilo očistit ho důkladně, ale už si zvykl. Když bylo hotovo, vsunul paže do rukávů bílého kaftanu, který mu podali a posadil se do křesla před oltářem, spokojený, že má rituál za sebou.
Podíval se k chodbě od bočního vchodu do chrámu. Soliss s Jeddem tam už čekali. Vymydlený a hladce učesaný Jedd, navlečený v dokonale nažehleném vínově rudém pracovním overalu, držel v ruce papír s promluvou, kterou Twen předem pečlivě prostudoval, než ji schválil. Sem tam dokonce něco vyškrtnul a opravil. Jeddovo kázání s názvem Společné velebení nejsvětějších bylo naivní a místy až hloupé, ale Twen usoudil, že uškodit nemůže. Pokynul tedy Solissovi, aby Jedda uvedl.
Soliss chňapl Jedda za rukáv a dostrkal ho pod podium, na kterém seděl Twen. „Bratři a sestry ve víře,“ oslovil věřící Soliss, „dnešní setkání poctil svou přítomností Jedd z Abderanu, zvaný Sjednotitel víry a Hlasatel dobrých zpráv. Vyslechněme jeho promluvu.“
Jedd si přitáhl třesoucíma rukama papír pod nos, odkašlal si a začal číst: „Drazí přítomní, není tomu ani pět let, co se naši bohové vrátili tak, jak jsem vám sliboval. S jejich návratem se k nám vrátila boží láska. A ve světle této lásky, zájmu a péče se nám otevřel svět nových možností, protože…“
Jedd pokračoval ve čtení. Twen nechal jeho řeč plynout a s přimhouřenýma očima sledoval masu věřících pod sebou. Zástup sestával ze dvou třetin z obecných, třetinu tvořili raisi. Přičemž raisi se drželi spíše v pozadí, zatímco obecní se tísnili v prvních řadách kolem posvátné bedny, co nejblíže oltáři. Někteří napjatě poslouchali, ale dost bylo takových, kteří netrpělivě přešlapovali a otáčeli se dozadu, jako kdyby posuzovali, zda se jim podaří proplést se mezi masou ostatních a dostat se na tržiště mezi prvními, až obřad skončí.
„…tak jako jste vy, raisi, povoláni k velení,“ mlel dál Jedd. „Jsme my, obecní, uzpůsobeni k práci. Jsme to my, kdo se s radostí činí ke spokojenosti bohů. Jsme to my, kdo sklízí jejich laskavou pochvalu a ochranu. Jsme to my…“
Jedd se v půli věty zastavil. Stál tam s otevřenými ústy, jako kdyby do něj uhodil blesk. Papír z jeho prstů vyklouznul a snášel se pomalu k zemi.
Dav netrpělivě zašuměl.
Soliss se pro papír pohotově shýbnul a nutil ho Jeddovi zpět, ale obecný nereagoval. Jeho oční bulvy se obrátily nahoru, až bylo vidět jen bělmo.
„Ten, co prosakuje věky, se odvrátí,“ zachrčel Jedd. Jeho hlas zněl přerývavě, a byl hluboký, jako ze studny. Po krátké odmlce v deklamaci už hladce pokračoval:
Ten, co prosakuje věky, se odvrátí
Pozůstalému zanechá prázdnou síň
a potravu plesnivou a červy prolezlou
Než ten, co prosakuje věky, odejde
Další sémě v oslavu opuštěných vzejde
V té chvíli to Twen nevydržel. Za napjatého ticha, přiskočil k Jeddovi a široce jej objal. Nedbal na to, že na něj ten divous prská a slintá v úsilí pokračovat. Smýkl obecným k Solissovi, který se mezitím vzpamatoval a zasyčel: „Pryč s ním!“
Pak Twen rozpažil, obrátil se čelem k zástupu a zahlaholil: „Drazí věřící! Z poselství Sjednotitele Jedda zaznělo, jak je důležitá pospolitost a vzájemná spolupráce ve víře. Musíme se vzájemně posilovat, aby se nás nezmocnily pochybnosti a žal. Jen tehdy, když budeme oddaní a budeme naplno důvěřovat v boží moudrost a ochranu, bude naše potrava prosta červů a plísně. Jen tehdy vydá naše úsilí kýžená semena v podobě boží milosti na nás seslané.“
***
Twen ani nečekal, až u chrámu přistaví vznášedlo. Prostě si otevřel portál a navzdory obecně zažité politice „nečarování“ se přenesl do Růžového paláce.
Soliss na sebe nenechal dlouho čekat. Ale když se objevil, měl Twen vypitou už polovinu láhve. „Co to, sakra, mělo znamenat?“ obořil se na Solisse.
Kapitán zaraženě nahrbil ramena. „Trochu se nám to vymklo.“
„Nám?“ zavrčel Twen. „Spíš tobě! Byl to tvůj nápad dovléct toho cvoka do Kernoku. Dovolil jsem, aby promluvil pod podmínkou, že to předem zkontroluju…“
„Však jste to zachránil, sire,“ zamumlal obdivně Soliss. „Ani já bych nepoznal, že vaše interpretace Jeddových veršů byla improvizovaná.“
„Jediné štěstí, že u toho nebyli debhátarové,“ lamentoval Twen. „Dovedeš si představit ten šrumec, až se to k nim donese? Vypadalo to, jako kdyby ten blbec dostal záchvat. Dokonce u toho slintal! Něco takového se stává smrtelníkům. Zavírají je do pokojů vystlaných polštáři, aby si neublížili, a ládují je něčím na způsob cihusu.“
Soliss si rozpačitě přešlápnul. „Možná, že to nebyl záchvat. Byl to přece Jedd, kdo předpověděl, že Padlí povstanou. Nazývají ho Hlasatelem dobrých zpráv. Takovým jako on, se za starých časů říkalo prorok.“
Twen skepticky zakoulel očima. „Jedd není prorok, ale starý blázen. Věděl, co Trrisiel chystá, protože mu čuměl pod ruce. Co já vím? Třeba uklízel v dílnách záchody a slyšel, jak se o tom baví personál. Já bych v tom žádnou magii nehledal.“
Soliss se dotčeně narovnal. „Vaše Veličenstvo, asi jste zapomněl, že já žil na Abderanu také. Pokud by někdo mohl vědět, co arcikníže Trrisiel chystá, byl bych to já, šéf jeho ochranky. A ujišťuji vás, že ani já ani nikdo jiný to nevěděl. Arcikníže byl tajnůstkář do morku kostí. Obecný démon jako Jedd by nikdy neposlouchal za dveřmi. A i kdyby něco zaslechl, nedokázal by si to dát dohromady. Obecní jsou jednoduší. Neschopní lsti. Jediným způsobem, jak se to mohl Jedd dozvědět, je napojení na Pravděpodobnostní pole. Možná to udělal spontánně, ale udělal to. A je možné, že se mu to dnes stalo znova.“
„Ty vážně myslíš, že šlo o napojení?“ Twen roztržitě poťukával prsty o stolní desku.
„To si myslím,“ potvrdil Soliss. „Jedd zatím spí. Až se probere, můžeme se ho zeptat, co ty pojmy, které použil, znamenají.“
Soliss odešel zkontrolovat Jeddův stav. Twen přecházel od okna ke dveřím a zpět a přemýšlel. Jak to tak vypadá, ten starý blázen se skutečně napojil na Pravděpodobnostní linie richotonní pleteně. Vyčetl tam zárodky událostí, které jsou zformované tak silně, že se s největší pravděpodobností splní. Hloupý a nevzdělaný Jedd ty informace interpretoval po svém – tak, že tomu nikdo nerozumí. Kdyby to dokázali rozluštit, znamenalo by to pro ně výhodu. Měli by náskok před ostatními. Mohli by to použít nejen k získání věřících, ale i k omezení vlivu arcidémonů.“
***
