Lissarius - 9. kapitola (II. kniha série Návrat na Mizeon)
O dobré tři hodiny později se Essius vracel chodbami paláce k hlavnímu vchodu. Owiana měla tu nejlepší vůli ho vyprovodit, ale protože nakonec vyčerpáním usnula, nechal ji spát. Zase musel čelit zvědavým pohledům. Snažil se vypadat nenápadně. Ne, že by to u Arci-Quinnů vůbec bylo možné. Popravdě, byl pořád ještě zmatený. Místo, aby se s ní počestně rozešel, pochopitelně pro její dobro, jí slíbil, že si ji vezme. Na jedné straně byl šťastný, na druhé straně vyděšený.
„Ten stojan byl asi napadrť, když to trvalo tak dlouho,“ zlověstně se ozvalo za jeho zády.
Ani nezpomalil. Prostě toho blba bude ignorovat.
Jenže Nerteg ho doběhl, chytil za rameno a smýknul s ním ke zdi. Jeho tvář zkroucená vztekem se přiblížila k Essiově. „Cítím ji z tebe,“ zasyčel.
Kdykoliv předtím, by se Essius tvrdě ohradil, klidně by i lhal, ale ne dnes. Navíc konečně vycítil, z čeho kapitánova nesnášenlivost pramení. Nerteg žárlí. Protože on Owianu chce taky. Essius ho v duchu politoval. „No a co?“ odsekl. „Smiř se s tím. Vybrala si mě. Ne tebe. A já udělám všechno pro to, aby té volby nelitovala.“
Nerteg ho s tichou kletbou pustil. Nejspíš čekal, že bude Essius reagovat jinak, že to obvinění popře. „Zabiju tě, jestli jí ublížíš,“ zavrčel. „Pamatuj si to.“
Essius přikývnul. „Budu.“
***
Později u večeře si Arrakiel neodpustil udělat na nejmladší sestru výmluvnou grimasu typu já-všechno-vím-proto-to-mám –u tebe. A opravdu podporu potřeboval. Musí Izzel oznámit, že nazítří odchází a věděl, že ji tím nepotěší. Ještě horší bylo, že na dotazy kam se chystá a co bude dělat, nemohl říct vůbec nic, protože lhát nechtěl. „Je to prostě úkol, který jsem dostal,“ řekl a sklonil se k talíři. Cítil, jak se do něj oči sester a matky zabodávají.
„Sibiel o tom ví?“ zajímala se Wrella.
„Samozřejmě,“ odpověděl.
Owiana vykulila oči. „Souvisí to s tím, na čem pracuješ s Essiem?“
„To nemohu vyloučit, ani potvrdit,“ zavrčel Arri. V duchu zaklel. Nejspíš to nebyla Essiova vina. Spíš někdo ze služebnictva, kdo jim s Essiem přinášel pití, pro Owi špehoval. Normálka.
Diriana znechuceně nakrčila nos. „Ten poloviční raisi tu byl zas? Snad to s ním nemyslíš vážně! To už můžeš rovnou chodit s Nertegem!“
„Ovládej se, Diriano!“ zasyčela Izzel.
Owiana zbledla.
„Jo, kuřátko,“ řekl Dirianě chladně Arrakiel. „Essius Arci-Nubiel mě dnes doučoval parciální derivace. Jako otrok jsem totiž nestačil dokončit školu, víš?“
Diriana zlostně hodila ubrousek na stůl. „Jasně!“ štěkla. „Vždycky je všechno jenom o tobě! Tebe zavřeli! Chudáčku! Ale že my všichni to odnesli s tebou, je ti jedno! Bráchova kariéra! Owianina svoboda! Wrellin parchant! Otcův život!“
Všichni zůstali po tom výronu jako opaření. Izzel chtěla něco říct, ale místo toho jen tiše zalapala po dechu a z očí jí vytryskly slzy
„Už sis ulevila, Diriano, tak teď vypadni,“ vypravila ze sebe chraptivě Wrella.
„Ne,“ šeptnul Arrakiel. „Má pravdu. Ve všem. Je mi to líto. Radši odejdu já. Mrzí mě, že jsem vám zkazil večeři.“ Zvedal se od stolu, ale jeho zápěstí zachytila Wrellina ruka.
„Je na čase si to vyjasnit,“ řekla Wrella. Její hlas zněl tak řízně, jako by poroučela vojenskému pluku. „Diriana má pravdu v jedné jediné věci.“ Ošklivě se na sestru ušklíbla. „A sice, že Attesius je parchant. Ale to je obrovské štěstí, protože jinak by mi ho Krepen sebral a věnoval ho císařově gardě.“ Sekla očima po Arrim. „A ty už se přestaň obviňovat. Za tu klukovinu jsi zaplatil. Všechno ostatní, co se semlelo pak, jsi ovlivnit nemohl.“
Arrakiel přikývnul. Něco těžkého, o čem doposud ani nevěděl, že trvale nosí na hrudi, z něj rázem spadlo.
Diriana se beze slova zvedla a utekla z jídelny.
Owiana se na Wrellu vděčně usmála.
„Hlavně na sebe buď opatrný, Arri,“ rozředila hutnou atmosféru matka.
***
Večer Arri kontroloval, jestli má všechno na zítřek nachystané. Skláněl se nad batohem, co měl položený na kanapi, když ucítil brnění v zátylku. Připomnělo mu to pocit, jaký zažíval, když žil v Trissielově usedlosti a odněkud se plížil Soliss.
Světla zablikala, jak mimoděk vyburcoval k pohotovosti svou interní magii. Opatrně se narovnal a třeštil oči na zařízení pokoje. Všechno vypadalo normálně. Horečnatě přemýšlel, odkud ten divný pocit pramení.
A pak tam najednou byli. Prostor se vyboulil, rozpraskal, aby se na okamžik prolnul s jinou realitou, prosvícenou fialovým světlem. Než se objemy vzduchu a nově přibyvší hmoty zase zkonsolidovaly, byl to jen mžik. Probíhalo to téměř nehlučně, ale v uších cítil Arri tlak, střeva se mu kroutila, žaludek zvedal.
Portálem jich přišlo pět. Pět maskovaných vojáků Trestného komanda. Jeho přijímací pokoj rázem vypadal o hodně menší. To nevypadalo dobře. Že by se Lissarius vrátil k mamince? Arri se přinutil uklidnit. Držel batoh a disciplinovaně vyhledával v prostoru náznaky výzev. Slabé, slabé, jen slabé... Vybral si slabé volání z Riiberionu. Lepší než nic. Dříve, než se první z vojáků pohnul, už se mu podařilo napojit. Soustředil se na průvlak. Sakra, třeba se mu to povede. Nejsou zvyklí, že by jim někdo odporoval. Když bude dost drzý a rychlý, třeba...
Vykrojil zelený okraj průvlaku, odrazil se, a...
Puf. Průvlak se s prsknutím zavřel, současně Arriho něčí tlapa srazila k zemi. Alespoň to zkusil. Zvedl se a všech pět maskovaných goril přejel pohledem. „Co tu chcete?“
„Arrakiel Arci-Quinn?“ dotaz položený hlubokým hlasem zkresleným maskou zazněl od démona ležérně opřeného o dveře. Ostatní čtyři se postavili kolem Arriho. Dávali najevo, že jsou v pohotovosti, kdyby chtěl zkoušet další nepřístojnosti.
Arri neměl zkušenosti v jednání s vojáky Trestného komanda. Slyšel, že jsou jako naprogramované stroje. Něco na postoji toho vzadu, mu do toho konceptu nezapadalo. Zřejmě to byl jejich šéf. Usoudil, že mu při transformaci ponechali špetku vlastní vůle, aby vůbec dokázal komunikovat.
„Osobně,“ odpověděl. „Kdo vás poslal?“
„Půjdete s námi, lorde,“ oznámil ten u dveří.
Arri si zhluboka povzdechl. „Ale jistě,“ řekl krotce. Položil batoh na kanape. Musí to natahovat, jak to půjde a hledat možnosti, jak zmizet. „Můžu se rozloučit s matkou?“
„Ne.“
„Aha,“ přikývnul. „Tak... jo.“ Podíval se ke komodě s Owianinými emočními plastikami. Byla mezi nimi jedna znázorňující Růst. Měla tvar pučící debrexové hlízy a měla katalyzovat potřebu vnitřního rozvoje. Ale Owi se příliš nepovedla. Diriana o té soše jednou příhodně prohlásila, že se spíš podobá hroudě krodošího trusu. Tam, kde sochařka vytvarovala pupeny, by se dobře dala skrýt miniaturní kamera, nebo magický slídil. Arrakiel vykulil oči, ukázal na skulpturu a vyjekl: „Vidíte? Sledují nás!“
Všech pět goril se poslušně otočilo směrem, kterým ukázal. To byla jeho chvíle. Prosmeknul se mezi nimi a jako vichr se hnal do sousedního pokoje. Byl ve slepé uličce, protože odtud už jiné dveře nevedly. Ale nevadí. Zaťal zuby, proskočil zaskleným oknem a nabral výšku. Letěl.
Teplá krev mu stékala do očí, mrazivý vítr ho bičoval do obličeje. Letěl asi dvacet minut, když byl na konci se silami. Bylo něco jiného létat na Ok-Sawonu, kde bylo v prostoru tolik volné magie a tady, kde si musel vystačit se svou interní. Snesl se k zemi. Ve tmě viděl černobíle. Přistál v čemeřicovém poli.
Co se to, sakra, stalo? Byl tak unavený. Ztrácel vědomí. Usínal. Někde v dáli zaskřehotal pták. A znovu. A znovu. S trhnutím se posadil. Ten pták. Znal ho ze statku tety Brigity. Jmenuje se hlupaňa obecná. A není to noční pták. Já blbec. Těžce se zvedl. Jak si jen mohl myslet, že to bude snadné? Neměl sílu znovu vyletět. Takže musí najít vyzyvatele a utéct průvlakem. A rychle.
V šelestu travin a fičení větru jejich měkké kroky přeslechnul. Prostě ho kdosi zezadu chytil pod krkem a někdo další mu spoutal ruce za zády. Naštvalo ho to a jen, aby se nedal tak lacino, se zkoušel trochu vzpírat. Cosi ho štíplo do krku. Drogy?
„Prevíti,“ zamumlal, když upadal do bezvědomí.
***
Neznámo kde, pravděpodobně na Mizeonu
„Už se probírá, sire.“
„Dejte si všichni oraz. Už to s ním zvládnu.“
„Tak hodně štěstí.“
„Díky.“
Arrakiel zvedl víčka a rozhlédl se kolem. Cítil se kupodivu docela dobře. Ležel na tvrdé podložce a byl přivázaný za ruce i nohy, ale nic ho nebolelo. Místnost mu byla povědomá. Po stranách stály skříňky... Sakra, ta šatna u hangáru na zemědělské stroje. Došlo mu, že leží přímo na stole. V žilách se mu zpěnila krev. Komando zajatce běžně dopravuje do Chřtánu. Tam má k mučení mnohem lepší podmínky. Nechápal, co to znamená. Ledaže by to nebyla akce Komanda, že. Pokusil se zvednout hlavu, aby viděl na toho, který s ním zůstal, ale byl přivázaný i za krk. „Který hajzl?“ zachraptěl.
Do jeho zorného pole nakráčel vysoký démon. Nemohl určit, který z pětice to je. Ale dalo se předpokládat, že je to šéf. Zatímco ten bastard mlčel, Arri třeštil oči a snažil se ho nějak identifikovat. Měl černé brnění Trestného komanda a masku na tváři, přesto se Arrimu zdál něčím známý. Pak pohnul levou rukou a na proužku jeho zápěstí v místě mezi manžetou a rukavicí se cosi zalesklo. „Arrakiele Arci-Quinne,“ řekl démon skrze masku, „jsi ten největší pitomec pod mizeonskými slunci. Typický Arci-Quinn. Vzteklý, zbrklý, prudký jak sračka. Ale,“ štěkavě se uchechtl, „musí se ti nechat, žes nám dal pořádně zabrat. Jsi přivázaný z preventivních důvodů. Vzhledem k rodinné anamnéze. Až ti vysvětlím, co to mělo znamenat, mohl bys zaútočit a já bych ti musel nakopat prdel...“
Arrakiel zavřel oči. To není pravda! Ten rytmus řeči, ten způsob, jakým ho pošťuchoval! „Okamžitě. Mě. Odvaž. Ty. Zmrde,“ zakrákoral.
Démon v uniformě Trestného komanda si sundal masku. Z bledého obličeje na Arriho mrkaly oči s fialovými duhovkami. Sibiel se zářivě usmál. „Odvážu tě, až se uklidníš. Mimochodem, tvoje tržné rány jsem vyléčil a přidal jsem ti energii. Jsi, až na tu hlavu, jako rybička. Rádo se stalo.“
Arrakiel na bratra naštvaně civěl. Čekal.
Sibiel se posadil na lavici. Jeho úsměv pohasnul. „Potřeboval jsem jistotu, že to tam zvládneš,“ řekl. „Musel jsem vidět, jak si poradíš v nečekané situaci. A viděl jsem. Bylo to absolutně šílené. Z desítek možností, které jsi měl, jsi použil tu třináctou. Hlavně, že ses nesesypal.“
„Zvládal jsem to i předtím,“ namítnul Arri.
„Ale vysvětli mi,“ řekl Sibiel, „proč jsi lovil výzvu? Použít v takové situaci průvlak je čirá pitomost! Neefektivní. Zbytečně pracné a časově náročné.“
Arrakiel bezmocně zafuněl. „Vím, že otec používal něco jiného, ale zatím jsem na to nepřišel. Byl bys té dobroty a odvázal mě?“
Sibiel na bratra chvíli zaraženě zíral. „Chceš říct, že jsi doposud mezi světy rajzoval jenom průvlaky?“
***
Sibiel Arrimu ukázal, jak na to. Otevírat cestovní portál v richotonním pozadí bylo podobné, jako otevírat subprostorovou průrvu. Nebylo třeba si sypat popel na hlavu. Ve škole se to neučí. Otevírání bran je součástí povinného armádního výcviku, ale k tomu se běžně nastupuje až mezi šedesáti a stovkou. „I když princip je tentýž, proces je pro každého ryze individuální. Nejsou na to učebnice, protože není v zájmu říše, aby si tu techniku osvojili cizinci,“ odpověděl Sibiel, když se Arri zeptal, jak je možné, že se o tom nikde nedočetl. „Toto je věc arcidémonů. Jsme potomky bohů. Odlišuje nás to od ostatních tvorů. Raisi ani démoni to nedokážou.“
Arri to chápal. Raisi vznikli křížením levobočků arcidémonů s obecnými démony a s čaroději. Obecní démoni byli původně smrtelníky - jsou výsledkem Krvavého deště, zatímco arcidémoni jsou potomky boha Rafedaxarra a bohyně Ryany.
„Musíš se zdokonalit, jinak tě tam nepustím,“ řekl Sibiel.
***
