Lissarius - 6. kapitola (II. kniha série Návrat na Mizeon)
Bylo hluboko po půlnoci. Arrakiel seděl za stolem v otcově pracovně. Sibiel ho požádal roztřídit otcovy listiny. Naprosto přirozeně se Sibiel stal novou hlavou rodiny. Svolal ochranku a služebnictvo. Démonům domu Arci-Quinnů oznámil, že navzdory transformaci zůstal příčetný, a že za rodinu přebírá zodpovědnost. Potvrdil, že Arrakiel je naživu, ale že tato informace zůstane důvěrná. Způsobem, který pochytil v podzemí, zúčastněné upozornil, že očekává poslušnost a loajalitu. Ačkoliv Arci-Quinnové se svými raisi i se služebnictvem jednali téměř jako se členy široké rodiny a klást dotazy nebo dokonce námitky bylo běžné, ba se to očekávalo, tentokrát přijali Sibielovo prohlášení všichni mlčky. Sibiel nezašel tak daleko, aby veřejně přiznal, že Destruktiel je mrtev, ale podle toho, jak se choval, jak se tvářil, bylo všem jasné, že arcikníže se už nevrátí. Jen poslouchat Sibielův hluboce posazený chraptivý hlas, vyvolávalo potřebu po čerstvém vzduchu. Raisi z ochranky roztržitě chrastili pancíři, několik pokojských se dojetím rozplakalo. Bratr dokázal být přesvědčivý, když opravdu chtěl.
Stalo se toho tolik, že v tom měl Arrakiel chaos. Mechanicky skládal papíry na hromádky a v tichu pokoje si sám pro sebe přehrával útržky dnešního večera. Otec je pryč. Právě teď si nedokázal představit, že se to někdy zlepší. S bratrem a sestrami jsou bez otce. Izzel je bez manžela. Od chvíle, co se probrala z mdlob, byla matka jen napůl při smyslech. „Chci smuteční obřad,“ pronesla pevně.
„Musí to být tajný obřad,“ řekl jí na to Sibiel. „Dirianě pošli po Nertegovi vzkaz, aby se z Levenu hned vrátila. O Owianu už jsme požádali písemně předevčírem. Musí to projít schválením přes ministerstvo spravedlnosti, což zabere několik dní. Moreta bude zuřit, ale protože jsem teď volný, musí nám sestru vydat. Wrella....“
„Ta se nás zřekla,“ přerušila ho ostře Izzel.
„Je v rozvodovém řízení,“ nedbal jejích námitek Sibiel.
„Je ubytovaná i se synem v hotelu u Tří Ořechů,“ ozval se Essius. „Máme za úkol ji dopravit sem.“
Izzel rozhořčeně vyjekla: „Jaký úkol? Když bylo rodině nejhůř, tak se odvrátila. Nezaslouží si...“
Essius si rozpačitě odkašlal. „Nařídil to Lissarius, madam. Přeje si, aby rodina přijala Wrellu zpět.“
Matčina tvář se nenávistně stáhla. „Co ten s tím má společného?“
Sibiel se zašklebil: „Hodně. To on mě přece nakonec dostal ven, i když zatím nevím, proč. Ale co se týká Wrelly, souhlasím s ním. Je možné, že se odrodila pod nátlakem. Korel se s ní oženil jen kvůli tomu chlapci. Aby měl prvorozeného pro císařskou gardu.“
Izzel se tvrdě usmála. „Má, co chtěla. On jí dal „lepší“ jméno, ona jemu prvorozeného. Něco za něco.“
„Jenže Attesius není jeho,“ podotkl jemně Essius.
„Nesmysl!“ vyjekla Izzel. „To Lissarius, ten had! Snaží se nás pošpinit!
Sibiel si povzdechl. „Myslím, že tentokrát s tím sekretář nemá co dělat, máti. Wrella to uvedla jako důvod k rozvodu do protokolu na ministerstvu spravedlnosti. Také sdělila, že ji ke svatbě s Korelem přinutili Krepen Arci-Jeen a Moreta Arci-Nubielová. Jejich motivace prozradit odmítla. Tvrdila, že je nezná.“
Izzel si zděšeně přiložila dlaň k ústům.
Essius se musel vrátit do paláce. Sibiel jako jeho ochranka měl povinnost ho doprovodit. Na Essiovi bylo vidět, že mu taková pozornost příjemná není, ale podle toho, co naznačil Sibiel, to opodstatnění mělo. Lissariovo oddělení se stalo během posledních dní středem nežádoucí pozornosti všech členů Rady. Radní uspořádají na nového náměstka štvanici. Budou ho přesvědčovat, aby pro ně donášel. Pokud se nedá koupit, budou mu vyhrožovat, vydírat, budou ho ponižovat a zesměšňovat kvůli jeho smíšenému původu, nebo se ho pokusí zabít.
„Nezradil jsem tě,“ řekl Arrimu Essius. „Ale Lissarius už ví, že jsi zpět. Dovtípil se, že bys ho mohl kontaktovat při Přijetí. Ale mnohem bezpečnější je to udělat na neutrální půdě, protože audience bude prolezlá špiony Rady.“
„Pořád mu nevěřím,“ dodal zamyšleně Sibiel. „Nechápu ho. Vždycky dělal naší rodině jenom problémy. A teď? Proč tak prudce otočil?“
Arri se rozhodl schůzku s Lissariem odložit až po pohřbu. Aspoň bude čas, vymyslet, kde. Nikdy dřív neměl představu, jak intenzivní špionáž v paláci probíhá, dokud mu o tom Essius s očima navrch hlavy nezačal vyprávět.
„A to je jenom špička ledovce,“ dodal znechuceně Sibiel.
Dohodli se, že zprávu o konání smutečního obřadu oznámí jen nejbližším příbuzným. Vzhledem k utajení se jich dostaví jen hrstka.
***
Rodinná krypta, sídlo Arci-Quinnů
„Uctěme konečný odpočinek Destruktiela Aci-Quinna...“
Arrakiel civěl na rakev, která byla původně určená jemu. Teď v ní spočívá otcův popel. Nakonec se podařilo Lissaria přesvědčit, aby jim otcovy ostatky vydal. Arrakiel se cítil tak hloupě. Připadal si za to zodpovědný. Kdyby se nedostal do vězení, otec by za něj nebojoval. Nedostal by se do situace, kdy u soudu vyletěl proti Lissariovi. Kdyby, kdyby, kdyby. Hlava ho brněla napětím. Koutkem oka sledoval Sibiela. Bratr to asi cítil obdobně. Stál strnule jako sloup, levou paži s náramkem od mrtvé snoubenky si tiskl k srdci a zíral do ztracena. Určitě si také dával vinu. Kdyby se nepokusil otce zachránit, ještě by žil. Krucinál.
Matka oblečená v temně rudých smutečních šatech, se suchýma očima, protože slzy už jí dávno vyschly. Všechny tři sestry, tak vážné, a naráz tak dospělé. Trixena zdržela šarvátka na hranicích, ale jeho Brigita s dcerami tu byla. Flebussion poslal kondolenci. Izzel ji v mžiku spálila na prach, ale jeho děti s rodinami laskavě přivítala.
Klan arci-quinnovských raisi shromážděný ve stínech sloupů podél černých stěn scenérii doplňoval. Modro stříbrné ornamenty se leskly ve světle pochodní, které svírali muži arciknížecí gardy vedení kapitánem Nertegem.
Podzemím profukoval lehký vánek, ale plameny posvátných lamp se ani nezachvěly. Teta Lebena z Rededonu zahájila rituál Kre-wi-si.
Na podstavci z černého obsidiánu stály štíhlé poháry vysekané s horského křišťálu. Za doprovodu smutečního zpěvu každý z přítomných upustil do číše po třech kapkách krve. Pak začala Lebena číše dolévat tisíc let starou rezehvou.
Zatímco Lebena dolévala destilát, vzpomínal Arri na otce. Na jeho záchvaty činorodosti, na jeho erupce vzteku, i na jeho hlasitý smích. Na jeho silné paže, ve kterých svíral svůj oblíbený meč. A hlavně na to, jak bezpečně se s ním cítil.
V jediné určené chvíli se pozůstalí číší chopili a mrštili s nimi o granitovou stěnu prorostlou přírodními diamanty. Každý napjatě čekal, co uvidí. Protože v okamžiku, kdy se křišťál tříštil, a destilát stékal po stěně, ho Lebena zapálila. V modro zlaté stěně ohně na diamantovém podkladu tak dostali pozůstalí poslední příležitost uvidět podobu zesnulého. Stalo se tak, pokud byla jejich vzpomínka dostatečně koncentrovaná a jejich myšlenky zůstaly čisté.
***
