Lissarius - 5. kapitola (II. kniha série Návrat na Mizeon)
(Palác císaře, nazítří)
Lissarius ležel v meditačním lehátku. Měl zavřené oči, ve tváři soustředěný výraz. Essius se Sibielem si už poněkolikáté vyměnili překvapené pohledy. Nemnoho arcidémonů dokázalo vyvolat tak ostře vykreslené obrazy pouhou mentální projekcí a jen hrstka to uměla v trojrozměrném provedení. A ještě neslyšeli, že by to někdo zvládal opakovaně v těsném sledu za sebou. Lissarius jim ale přesně takovým způsobem postupně předváděl jednoho člena Rady za druhým. Začal svým otcem - arciknížetem Trrisielem, radním a ministrem vnitra, který se nejvíce proslavil tím, jak okázale se naučil své povinnosti ignorovat. Do rady téměř nechodí a úřad ministra svěřil do správy Lissariovi. Pokračovali Tanogem Arci-Kesallem, poměrně nudným rozšafně řečným patronem, radním pro výchovu a vzdělávání. Nyní se dostal na řadu Krepen Arci-Jeen. „Krepen je v současnosti hlavou linie Arci-Jeenů,“ řekl Lissarius, „je také ministrem války, a hlavně předsedou rady. Má pět dětí, ale my se soustředíme dva nejstarší syny. Na Ditruxe a Korela.“
Nacházeli se v Lissariově tajné „sledovací“ místnosti. V kruhu uprostřed se asi metr nad podlahou vznášela trojrozměrná projekce tří postav. Podle toho, na kterou postavu se Lissarius zaměřil, se obrysy vyostřily. „Ten v šedém plášti je Ditrux,“ referoval Lissarius. „Jako téměř každý prvorozený je Ditrux v gardě. Je kapitánem císařovy gardy a je to typický zelený mozek. Ambiciózní a bez zábran. Není jisté, jak by reagoval, kdyby dostal příležitost samostatně myslet, ale podle jeho sarkastických poznámek, kterými je obecně známý, se od něho můžeme dočkat téměř všeho. Mladší Korel, ten v rudém saku, je správcem císařských statků. Má na starosti venkov včetně obyvatelstva a zodpovídá za strategické rezervy. O Korelovi jsem si donedávna myslel, že je to neškodný idiot, ale...“
„Je to ubožák,“ ozval se nenávistně Sibiel. „Znám ho z lycea. Sám si ani prdel nevytře. Na slovo poslouchá, co mu Krepen nebo Ditrux natelí. Nechápu, jak se Wrella mohla s takovým kusem hovna zahodit.“
„Co se týká tvé sestry,“ poznamenal Lissarius a nepatrně se v meditačním lehátku zavrtěl, „právě se rozvádí.“
„To je dobrá zpráva,“ zabručel Sibiel.
„O tom se pobavíme později,“ řekl Lissarius. „Krepen a Ditrux si kryjí záda, ale mám podezření, že kdyby přišlo na lámání chleba, ukrutně by se porvali. Jedeme dál. “ Postavy se rozplynuly ve stříbrné mlze, aby je vystřídala další. „Arcikněžna Pawnera, zakladatelka linie Arci-Pawnerů,“ pokračoval Lissarius. Essius se Sibielem uviděli projekci pěstěné rudovlasé arcidémonky oblečené v sametovém mechově zeleném kaftanu. „Pawnera miluje pletichy. Své místo v Radě přepustila Klirenům. Není jasné, zda to bylo dobrovolně nebo jestli ji Igisius něčím vydíral. Pokud ano, musí to být něco hodně výživného, protože i dnes Pawnera pro Igisia Arci-Klirena pracuje.“ Démonka zmizela v mlze a nahradila ji postava ministra a radního Igisia.
Někde zvenčí se ozvaly rytmické údery. Jako. Když. Ťukáte. Kladivem. Nikoho ve sledovací místnosti ani nenapadlo, že by se jich ty zvuky týkaly. Kdo by se odvážil rušit sekretáře při práci? Jenže zvuky se přibližovaly. Dveře se hladce odsunuly do zdi. „Co to má znamenat?“ zavřeštěla Moreta.
Projekce s tichým „puf“ zmizela. Lissarius se prudce posadil a zamžikal. „Kdo tě sem pustil?“ procedil mezi zuby.
„Zbláznil ses?“ syčela. „Odletím na dva dny do lázní a než se vrátím, zničíš všechno, na čem roky pracuju! Vyhodil jsi Teddiru? Takovou nadanou raisi! Co má ta chudinka v Abderanu asi dělat?“
„Může spravovat záchody místo Essia,“ řekl mile Lissarius. Když viděl matčinu grimasu, dodal: „No vlastně ne, to by nezvládla.“
„A co tady dělají oni?“ vřískla Moreta. Ukázala na hrozivě se šklebícího Sibiela s ponuře se tvářícím Essiem. „Myslela jsem, že si ze mě Igisius střílí! Ale ne! On měl pravdu! Angažovat ty nejhorší loosery, co jsou na skladě! Co si tím chceš dokázat? “
Lissarius mlčky vstal, uchopil matku za ramena, vyvedl ji z místnosti a zavřel za nimi dveře. Moretino ječení chvíli doznívalo chodbou, než utichlo docela. Když se po slabé půlhodině Sibiel vrátil, prohlásil: „Řekl jsem jí, že jsem vás angažoval na speciální tajný úkol. Jako postradatelné kusy. Slíbil jsem, že oba jistojistě během plnění úkolu zemřete. Než zjistí, že jsem lhal, bude klid.“
Sibiel obrátil oči v sloup. „Jaká milá osůbka.“
„Příště nám přinese mléko a koláčky,“ dodal sarkasticky Essius.
„Tak popojedem,“ povzdechl si sekretář, jakmile sebou plácnul na lehátko. „Z radních už jsme probrali Trrisiela, Tanoga, Krepena. Zbývají Igisius a Rigidus.“
Sídlo Arci-Quinnů
„Nerozumím tomu, Arri!“ lamentovala Izzel. „Dostala jsem dopis ze sekretariátu, ale napsal ho Essius! Od kdy je Essius náměstkem sekretáře? Oznamuje, že mě dnes večer v osm navštíví. Z důvodů doručení sdělení o nových skutečnostech v případu Sibiela Norrise Arci-Quinna. Je to Essiovo písmo. Aspoň to tak vypadá.“
Arrakiel od matky dopis převzal. Byl napsaný na luxusním hlavičkovém papíře. Vzkaz byl krátký, forma typicky úřední. Podepsán byl Essius Okren Arci-Nubiel. „Divné,“ zamručel.
„Vypadá to, že si Lissarius Essia koupil,“ zhrozila se Izzel. „Musíš zmizet.“
„Naopak, mami. Kdyby nás Essius zradil, už bychom byli ve vězení. Myslím, že s námi jen potřebuje mluvit. Počkáme a uvidíme.“ O tom že za pouhé čtyři dny se pod falešným jménem chystá do paláce na audienci, se matce ještě nepochlubil. Šetřil si tu zprávu na poslední chvíli, protože věděl, že bude šílet.
Dohodli se, že Izzel přijme Essia v zeleném salonu. Protože náměstek bude mít nepochybně vojenský doprovod, Arrakiel zůstane ve svém pokoji.
***
Toho dne se Arri natolik zabral do studia energetických přenosů, že ztratil pojem o čase. Za okny už panovala tma, když zaslechl z hloubi domu výkřiky a třeskutý rámus. Och to ne. Matka už si vytrpěla dost. Jestli ji něčím stran bratra rozrušili, rozbije jim rypáky, Essia nevyjímaje. Vykašlal se na inkognito a upaloval k zelenému salonu.
Na chodbě se to rojilo služebnictvem a raisi. Arriho si v tom zmatku zatím nikdo nevšímal. „Uzavřete přístupy do sídla! Nikdo nesmí ven ani dovnitř!“ Rozhodný hlas udělující rozkazy patřil Essiovi.
Dveře zeleného salonu zely dokořán. Ve vzduchu se vznášely jemné částice omítky, podlaha se leskla střepy. Na chodbu vyšel vysoký démon v černém bojovém brnění Trestného komanda. Hlavu skláněl k drobné postavě, kterou nesl v náručí. Jako by jí něco šeptal. V nablýskaných prostorách vyložených smetanově hladkým mramorem působil jeho ponurý zjev jako pěst na oko. Nevšímaje si rozruchu kolem, minul Arrakiela a zamířil směrem ke schodišti do patra. Arrakiel přestal dýchat. Voják Chřtánu neměl masku. Poznal svého bratra nesoucího bezvládnou matku. S hrůzou si uvědomil, že Sibiel je po transformaci. Ten voják jenom vypadá jako Sibiel.
Vzteklý, že nedokáže dát dohromady souvislou myšlenku, zařval: „Za to tě zabiju, Essie!“ Jak ho sem mohl přivést? A co dělá ochranka? Proč to Nerteg nechal dojít tak daleko?
Varoval se udělat něco nepromyšleného, aby démon, který býval jeho bratrem, matce neublížil. Obezřetně monstrum následoval. Neslo matku směrem k ložnici. Rozkoplo dveře, velice opatrně uložilo Izzel do postele a jemně přes ni přetáhlo přikrývku. Když to Arrakiel viděl, v duchu se konejšil. Možná jsou ty pověsti přehnané. Možná, že bratrovi po transformaci nějaké zbytky původní osobnosti zbyly. Opřel se o veřeje a zachraptěl: „Co se stalo? Bude v pořádku?“
Voják Trestného komanda se prkenně narovnal a otočil se k Arrimu. Jeho tvář byla bez výrazu. „Kombinace rozporných emocí,“ řekl. „Explodovala její interní magie. Potřebuje si jen odpočinout.“ Pronesl to způsobem, jako kdyby mluvil o tom, že včera pršelo.
Arrakiel si odkašlal. „Sibiele, poznáváš mě?“ řekl opatrně.
Voják se přísně zamračil. „Přístupové kódy do domu? Cha! Stejné, jako před půl rokem. Magická ochrana? Tak slabá, že by ji prolomil i riiberionský fámulus. Arci-quinnovští raisi se válí u videxu. Služebnictvo bez kontroly roznáší drby po městě. Zázrak, že tě ještě nechytili.“
Arriho zalila úleva. Tvář se mu roztáhla širokým úsměvem. Ten blbec se vůbec nezměnil! Pořád ho bude peskovat. Ale jo. Ať to dělá, když ho to těší! Jenom, když je v pořádku! „Sibi? Oni tě... netransformovali?“
Sibiel se křivě usmál. „Snažili se,“ šeptl. „Alergie na uhleritrin. Šlupka mi pomohl. Hemžilo se to tam špiony, tak se to zkomplikovalo.“
„Dva roky o tobě máma nevěděla.“
Sibiel uhnul očima. „Byl jsem dole. Celou tu dobu. Říká se tomu adaptační přípravka a všechno o ní je tajný. Je lepší zemřít. Nejdřív ti prošpikujou tělo bionickými posilovači, izolují nebo odstraní receptory bolesti. Pak tě honí v tělocvičně a vtloukají do hlavy drill. Potom tě přivážou do holokomory a několik dní za sebou ti promítají záběry z nejkrvavějších masakrů, co si ani nedokážeš představit. Další dny na tebe útočí virtuální draci, sůsové, gordooti. Krmí tě syrovým masem a k pití dostáváš krev. Pak ti dají stilet a pustí na tebe párek rozzuřených xir. Pokud to všechno přežiješ, cyklus se opakuje. To trvá dva roky.“ Sibiel si zaťukal na čelo. „Receptory sice nemáš, ale bolest cítíš tady a jediný způsob, jak se jí zbavit, je se zbláznit. A na konci – Posudková komise, která tě má buď osvobodit, nebo poslat do transformačního boxu, kde ti vypálí z mozku poslední zbytky rozumu, který ti zbyly. Většina kadetů má po dvou letech místo mozku jessidovou kaši. Transformace je vlastně rána z milosti.“
„Ale tys to zvládnul,“ vydechl Arri.
Sibiel pokrčil rameny. „Víceméně. Držela mě povinnost. Musel jsem přece osvobodit tátu. Nejdřív jsem doufal, že když budu dělat, co chtějí, mohla by mě Posudková komise osvobodit. Ale potom mi ten hajzl Seen ve chvilce důvěrného rozpoložení oznámil, že se osobně postará, abych skončil v boxu, i kdyby měl před komisí lhát. Proto jsem těsně před dokončením adaptace práskl do bot.“
Arrakiel právě teď nevěřil nohám, že by ho unesly. Jen zavřel oči, jak se snažil zabránit, aby se mu z nich nevyvalily slzy. Bratr vypadá unaveně a strhaně, ale je to on. Při pomyšlení, co všechno v popisu hrůz adaptačního výcviku asi vynechal, se otřásl děsem. A to si myslel, jak je na tom zle, když ho jednou začas v dílnách zmlátili Solissovi raisi. „Jsem... rád,“ sykl. Kdyby se pokusil bratra obejmout, Sibiel by se asi odtáhnul. Nikdy na takové věci nebyl.
Sibiel zakoulel očima a povzdechl si. „Jo. Taky... hm, jsem rád, že tě u Trrisiela nerozkrájeli. Máme hodně... práce.“ V ložnici panovalo ticho. Oba se podívali na matku. Její tvář byla téměř šedá. Její hrudník se pod přikrývkou rytmicky pohyboval. Arri měl tisíc otázek a dalo se čekat, že bratr je na tom obdobně. Ale zatím ani jeden z nich nezačal. Jako kdyby se oba báli. Seženou komornou, aby Izzel pohlídala a půjdou si promluvit do otcovy pracovny. To bude nejlepší.
Kdosi Arrimu zaklepal na rameno. Essius. „Je na šéfa vaší ochranky spoleh?“ zašeptal.
Arrakiel pokrčil rameny. „Já tu byl inkognito. Máti tvrdí, že ano.“
„Pokud je to kapitán Nerteg, tak jistě,“ zamručel Sibiel. „Dej nám ještě deset minut a pak se k vám připojíme.“
„A pošli sem komornou. Nebo radši dvě,“ řekl Arrakiel.
„Ano, ale ať přijdou až za deset minut,“ dodal mdlým tónem Sibiel.
Essius přikývnul a zmizel. „Proč až za deset minut?“ podivil se Arrakiel. Připadal si jako herec, který ztratil paměť. Hrál roli, a neznal scénář.
Sibiel vstal. V ametystových očích měl hluboký smutek. „Musíš něco vědět, bratře. Jde o otce.“ Podle způsobu, jak k němu Sibiel přistoupil a jak ho uchopil za ramena, Arrakiel poznal, že to nebude dobrá zpráva.
***
