Lissarius - 10. kapitola (II. kniha série Návrat na Mizeon)
(Ok-Sawon, Perlový palác v Nokwelu, o měsíc později)
Arrakiel si protáhl záda a přehodil si paži přes opěradlo sousední židle. Asi posté s hraným zájmem cosi zamručel a přikývnul. Uvadající manželka strážce královské pečeti baronka Filipa, nadšená vyznavačka magických věd, která se na tento večer sama nominovala na jeho nejlepší přítelkyni, se na vedlejší židli potěšeně zahnízdila. A mlela a mlela. Více než tři hodiny musel poslouchat o jejím fascinujícím (zívnutí) triumfu ve světě laických vykladačů budoucnosti z čajových lístků. Když už si jednou vybral masku, musí s ní umět hrát. Ale někdy je to vážně těžké. Snažil se být zdvořilý. Ale ta baba napínala do krajnosti jeho nejlepší úmysly.
Hudební melodie zněla tak falešně, že si chtěl strčit prsty do uší. Flétnisti byli unavení a hosté tak opilí, že jim to bylo fuk. Nejvyšší čas zmizet. Jako Kiel z Kereltenu – králův mág, měl za úkol shromažďovat informace a hledal magické artefakty. Nikdo se nedivil, že tráví tolik času na cestách. Občas se ale musel dát v Perlovém paláci vidět jako právě dnes, když Brigius slavil narozeniny. Arri měl rozdělanou práci v Gwimorské proláklině. Otravovalo ho zabývat se pitomostmi na Brigiově dvoře. S výpočty a metodikou mu pomohl Essius. Technik dokonce nedal jinak, než že u prvních desíti pokusů bude přítomen. Ověřil si, že Arri netrhá prostor nadarmo a vrátil se zpět do hadího hnízda, jak se sarkasmem sobě vlastním nazýval Lissariův úřad. Teď byl Arri přímo zavrtaný v práci. Experimenty bylo zapotřebí realizovat v bezpečně stanovených odstupech. Časové prodlevy, mezi kterými otevíral pokusné průrvy, nesměly být pravidelné, aby k sobě nepřilákal pozornost Aliance. V mezičase mohl hrát roli králova mága, nebo se podívat na jiný svět. Díky Sibielovi už se bezpečně naučil procházet branami bez nutnosti napojení na vyzyvatele. Při představě, že svůj útěk z Mizeonu a další důležité cesty realizoval tak krkolomně, dnes dostával husí kůži.
Jenže jemu se v mezičase mezi experimenty nechtělo cestovat na jiný svět. Něco, co si nedokázal vysvětlit, ho drželo na Ok-Sawonu. Často myslel na Keren. Ne, že by se nesnažil s ní za těch třicet dní, co tu byl, setkat. Pokusil se o to dokonce třikrát. Ale vyhýbala se mu jako stromista čistému povětří. Jednou byla na návštěvě u bratra, podruhé odjela do lomu, potřetí dohlížela na polní práce. Mohl na ni počkat. Kdyby opravdu chtěl, tak by ji, krucinál, našel. Ale bral to jako znamení, že nemá pokoušet osud. Takže vždycky jen zkontroloval podzemí, aby prověřil, jestli Keren náhodou neodchytila další démony, pak vyslechl hofmistrovo hlášení o stavu hospodářství, přidal něco do pokladnice a pak napsal své ženě vzkaz. Jen pár řádek, aby se neřeklo.
Poprvé napsal:
Má drahá, mrzí mne, že jsem Vás nezastihl doma. Doufám, že jste si návštěvu u bratra užila. Z peněz, které jsem přivezl, můžete zakoupit krytinu na střechy hospodářských budov. Povšiml jsem si, že do stájí pro vepře teče. Navštívím vás znovu přesně za jedenáct dní. Váš manžel.
Ve druhém vzkazu napsal:
Už zase nejste doma, má paní? Zvláštní, že ohlášený den mého příchodu, je jediným dnem, kdy jste musela odjet do lomu objednat tu krytinu. Váš manžel.
Třetí dopis, kdy mu řekli, že hraběnka dohlíží na sklizeň sena, byl naštvaný:
Madam, není třeba, aby má hraběnka obracela seno jako děvečka. Kdybych neměl jistotu, že to není možné, měl bych za to, že přede mnou utíkáte. Váš manžel.
Po každém návratu z Kereltenu se zastavil v Perlovém paláci u krále. Vyslechl si Brigiovy problémy se sousedy, udělil rady. Držel se na uzdě, aby se nad smrtelníky nepovyšoval. To, co on vnímal jako prkotiny, oni pokládali za veliký problém.
Učil se dívat na věci z nové perspektivy. Už se mu tolik nepříčila představa, že se novým císařem stane Lissarius, ale bál se, že Moreta bude na koni. Nepostradatelná. Co se Lissaria týče, Arri věřil, že je ochotný pracovat pro zájmy Mizeonu. Je to pragmatik. Ale půjde matce na ruku, aby měl klid. Moreta je silnější. Je tu riziko, že se Lissarius stane poslušným synáčkem a všechny dohody padnou. Škoda, že se pokusy s trhlinami nedají uspěchat. I kdyby na to měl dvacet let, nestačilo by to.
Arri se nadechl a vstal. Matrona, která ho doposud oblažovala proudem slov, jejichž obsah zcela nevnímal, zalapala po dechu. „Vy už mě opouštíte, hrabě?“
„Děkuji za užitečně strávený čas, madam.“ Chňapl Filipu za ruku, vtiskl polibek těsně nad zápěstí.
„Vždyť jsem vám to ještě nedovyprávěla!“ zaúpěla baba.
„No právě,“ řekl Arri. „Bylo to tak zajímavé, že si běžím udělat poznámky. A příště si vezmu pergamen a vy mi nadiktujete zbytek. Tak na viděnou.“ Dříve, než stačila odpovědět, zamířil k závěsem maskovanému vedlejšímu východu. Doufal, že si ho Brigius zaměstnaný jednou ze svých konkubín, nevšimne.
Šlo to dobře, než se po něm natáhla zpoza závěsu štíhlá paže. Vzápětí se na něj přímo ve dveřích pověsila jedna z dcer kapitána hradní stráže, rusovlasá Beri s ňadry jako melouny, úzkým pasem a boky jako bitevní loď. Šťavnatými rty se přisála na Arriho ústa. Přimáčkla se k němu tak těsně, že prudce probudila jeho chtíč. Rozum přehlušila potřeba, krev se nahrnula do třísel. Zavřel oči, uchopil ji oběma rukama za kyprý zadek. Pod víčky mu vzplanul přízrak bledé dívky zaplavené sluneční září s očima barvy jantaru. Instinktivně přirazil boky a zasténal.
Ostré zachichotání kouzlo prolomilo. „Ano, můj býčku! Taky tě chci!“ zapištěla dívka, čímž jen potvrdila, jak se od vysněného idolu liší.
V jícnu pocítil vzdouvající se žluč. Ze zklamání, že to není ona. Měl co dělat, aby ji ze sebe sundal dříve, než je uvidí její otec, který hrál kostky u krbu. „Zbláznila ses?“ zasyčel, zatímco strkal děvče ven na chodbu.
„Chyběl jsi mi,“ řekla trucovitě Beri. „Nevadí mi, že se to otec dozví.“
„Mně ano,“ odsekl. „Jsem ženatý.“
„Na to jsi měl myslet dřív,“ ušklíbla se a znovu se kolem něj ovinula.
Naštvaně se jí vykroutil. „Co to do tebe vjelo, Beri?“ Na hradě bylo veřejným tajemství, že je Beri do větru, ale na veřejnosti se kvůli otcově postavení chovala slušně. Když Arrimu vlezla do postele, měl ji vyhodit. Jenže...postele tu bývají studené. Něco pro zahřátí neuškodí, a Berinu dobrou pověst stejně ohrozit nemohl.
„Jsem těhotná,“ prohlásila. „S tebou. A chci, aby sis mě vzal. Jako druhou manželku. Podle zákona královny Zerdy to jde.“
Arrakiel se pobaveně rozchechtal, i když zábavného na tom nebylo zhola nic. Se smrtelnicí arcidémon dítě zplodit nemůže. Naštěstí. „Jestli jsi těhotná, tak ne se mnou, ale dvacítkou jiných chlapů, kotě.“
Beri si založila ruce pod prsy a zlostně dupla. „Tvrdím, že jsi to ty!“
„Ne,“ odfrknul Arri. „Z dvacítky chlapů, se kterými si šukala, sis vybrala toho nejprachatějšího. Navrhuju kompromis. Dám ti prachy a ty hodíš udici dalšímu v pořadí.“
„Ne! Chci, aby sis mě vzal ty!“ křikla, když si špatně vyložila jeho ochotu smlouvat.
„Nic takového!“ přerušil ji. „Nevzal bych si tě, ani kdybys byla jediná ženská na světě. Bezpečně vím, že dítě mé být nemůže. Ale protože jsem s tebou šukal, chci mít klid. Buď si vezmeš peníze a provdáš se za jiného, nebo nedostaneš nic. Ber nebo nech být.“ Poslední věty Arrakiel formuloval pomalu a hypnoticky, použil špetku telepatických vloh po své matce, aby jí ten návrh lépe vpravil hlavy.
***
Stoupal po točitých schodech do své věže a v žaludku ho tížil kámen. Sakra. Nemusel té malé vyděračce platit vůbec. Udělal to, aby ulevil dotěrným myšlenkám, které se mu zarývaly do mozku. Místo aby usiloval o ženu, po které touží, zahazuje se s kurvami. Jenže Keren je smrtelnice. Její tělo bude uvadat a až seschne, zemře. Nehledě na to, že ho nenávidí. Jako všechny démony. Konečně vystoupal nahoru ke svému bytu. Dva gardisté probraní z dřímoty ho pozdravili a jeden řekl: „Našel vás ten posel, pane?“
„Kdo?“ Teď uprostřed noci. Co se děje? Ternod s Vielenem na Ternogradu, když je naposledy kontroloval, spolu vycházeli docela dobře. Že by něco s Keren?
„Muž od sira Ternoda. Byl tu před chvílí. Poslali jsme ho do plesového sálu. Museli jste se minout.“
„Odcházel jsem bočním vchodem,“ zabručel Arri. „Půjdu se po něm podívat.“ Bral schody po dvou. Jestli má Keren potíže, tak ten, kdo je zapříčinil, je už teď mrtvý.
***
Hrad Kerelten
Arrakiel se protáhnul úzkým průchodem v hradbách do Kereniny bylinkové zahrádky a zamířil ke dveřím do spíže. Cesta z Nokwelu přes hory a doly mu zabrala slabých deset minut. Stále ještě byla hluboká noc. Ledový vítr strhával z oblak první sníh. Na otevření zámku nepotřeboval kouzlo. Stačilo telekineticky nadzvednout petlici. Panty zavrzaly a on zatajil dech. V duchu se pokáral, že se plíží jako zloděj, když je tu vlastně „doma“. Jaká ironie.
Ternodův vzkaz byl matoucí. Nody napsal: Drahý švagře, přijmi můj upřímný a laskavý pozdrav. Okamžitě zvedni svou pyšnou arcidémoní prdel a leť na Kerelten. Má sestra tě naléhavě potřebuje. Dej to s ní do pořádku a postarej se o ni tak, jak žena jejího druhu a postavení v jejím stavu vyžaduje, můj švagře, nebo ti urvu varlata a nacpu ti je do chřtánu, jako že se Ternod Eussebius Lookren, hrabě z Ternogradu, jmenuju.
Hrad tonul v tichu, místy slabě poblikávaly louče doutnající v držácích na stěnách. Arriho napadlo, že rozkáže louče vyměnit za svíčky, které tak nečadí. Okamžitě se sám na tím, kudy se jeho myšlenky ubírají, pozastavil. Uvažuje, jako by tu byl skutečně doma, sakra. Došel až do patra. Prkna pod nohama zavrzala. Jeden ze dvou zbrojnošů klimbajících po stranách dveří vedoucích do panských pokojů sebou poplašeně trhnul. Vytřeštil zrak a zařval. Druhý, jakmile zpozoroval vetřelce, vyskočil a tasil. „Klid,“ štěkl Arrakiel, „to jsem já.“
Vzal za kliku a vpadl dovnitř. Proběhl předpokojem, minul vyplašenou komornou a zastavil se až v ložnici. V krbu plápolal oheň. Bylo tam tak teplo, že závěsy okolo postele nebyly ani zatažené. Čerstvě probuzená a jako hřích krásná Keren ležela podepřená na lokti na kraji postele, skláněla se k něčemu uprostřed. Když uviděla, kdo přišel, její tvář se zavlnila zděšením. Rychle to „něco“ překryla. Arrimu se zatmělo před očima. Koho to tam, sakra, má? Na chlapa se to zdálo příliš malé. Anebo se ten hajzl zavrtal do matrace? Třemi kroky byl u postele. Chňapl přikrývku a...
Vejce. Ukrývala tam vejce. Velké jako bochník chleba. Dračí vejce. Ta děvka mu zahýbá s drakem! Tak proto se mu vyhýbala! Protože šukala s drakem! A on se bál, že by zraňoval její city! Že by se trápila, kdyby věkem usychala a on zůstával stejný! Nasrat!
„Kde je!“ zařval.
„Kdo?“ zamumlala. Posadila se. Opatrně si položila vejce do klína. Vypadala tak zranitelně, že Arri musel sklopit zrak. Věděl, že vejce nemůže zničit, ani je od sebe nesmí oddělit. Matka musí s mládětem zůstat až do jeho první proměny, jinak oba zemřou.
„Ten drak,“ procedil mezi zuby. „Jsi moje žena, Keren. Buď on, nebo já.“
Její tvář se bolestně stáhla. Oči se jí zalily slzami. „Není tu žádný drak, ty idiote, ale dračice!“
Civěl na ni v němém úžasu. To by znamenalo... To by znamenalo, že ona je ten drak? Ale taky to leccos vysvětluje. Její sexuální apetit, například. Její agresivitu. Její neskutečnou krásu.
„Tedy... poloviční dračice,“ dodala krotce. „Kterou zbouchnul nezodpovědný, arogantní, promiskuitní, sebestředný, tupý arcidémon,“ její hlas postupně nabýval na důrazu.
Arrakiel klesnul na pelest postele, protože nohy mu vypověděly službu. Znělo to šíleně, ale byla to nepochybně pravda... Nemohl mít dítě se smrtelnicí, ale s dračicí ano. Budou mít dítě? Které, ó hrůzo, bude minimálně do puberty existovat jen v dračí podobě. Hlavou mu běžel tragický příběh mizeonského prince Tassia a erektiadské dračí princezny. Nechtěl, aby jeho dítě dopadlo jako Šlupka Flebussion. Ale jak zařídit, aby bylo v bezpečí, když mezi Erektiady a Mizeonci panuje od Tassiových dob studená válka?
„Tady zůstat nemůžeme,“ zachraptěl a přisunul se blíž, aby na vejce lépe viděl. „Dokud se narodí v dračí podobě, lidé by nás dříve či později uštvali...“
Položila na drsný stříbřitě zbarvený povrch skořápky obě ruce. Upřela na něj své jantarové oči. „Tobě se ta představa nehnusí?“ hlas se jí chvěl. „Bude to drak.“
Natáhl se a překryl její ruce svými o mnoho většími dlaněmi. „Pokud tě to uklidní, manžel mé tety Exiony je taky poloviční drak. Sestřenici Alysu teta porodila jako lidské dítě, ale všechny tři bratrance snesla jako vejce. Holčička nemusela prodělat dračí epizodu, ale chlapci ano. Připrav se na to, že budeme mít kluka.“
„Narodila jsem se normálně,“ vydechla. „A nikdy jsem se do dračí formy neproměnila. Myslela jsem, že moje dítě by na tom mohlo být stejně. Ale s bývalým manželem se mi otěhotnět nikdy nepodařilo. Po zjištění, že jsem otěhotněla s tebou, jsem nečekala, že se o to budeš zajímat. Ale Ternod zuřil a chtěl, abych ti to okamžitě oznámila. Musela jsem mu to slíbit. Potom se ukázalo, že těhotenství není normální. Dostala jsem strach...“ Keren se zajíkla.
Arri se opatrně vyhoupnul nad vejce, překlenul vzdálenost, co je dělila, a přitáhl si ji do náruče. Nikdy by nečekal, že ji uvidí plakat. Lámalo mu to srdce. „Něco vymyslíme,“ zamručel, když ji svíral a líbal do voňavých vlasů. Jeho srdce zběsile naráželo na žebra, pod víčky bouchaly ohňostroje. Ode dne, kdy ji naposledy takto držel, se zase cítil úplný. „Každé dračí vejce se vyvíjí šest měsíců, miláčku,“ šeptal „Ještě máme spoustu času.“
Leželi v posteli, vejce mezi sebou. Vyprávěla mu o své matce, princezně Heddě, králově mladší sestře. Její manžel, vévoda Karvail, odjel do války a ona zůstala na panství s dvouletým Ternodem. Po roce obdržela princezna zprávu o manželově smrti. V době, kdy ještě stále nosila smuteční šaty, se často procházela v oboře za zahradou panství. Tam našla nahého zraněného muže. Byl ošklivě popálený a pokousaný, nebylo patrné, s čím nebo kým bojoval. Vypadalo to, jako kdyby spadl z nebes. Muž vypadal jako démon z legend. Svalnatý, urostlý. Jeho oči měly barvu medu lesních včel. Zvláštní byly jeho nehty na rukou i na nohou. Karmínově rudé s okraji, jako by je ponořil do tekutého zlata. Hedda chtěla přivolat pomoc, ale on ji od toho odradil. Trvdil, že mu stačí rozdělat oheň a přinést od potoka trochu vody. Hedda mu vyhověla a šla si po svých. Přece jí to nedalo, a šla místo, kde chlapa zanechala, nazítří zkontrolovat. Jaké bylo její překvapení, když pod skalním převisem našla velkého rudo zlatého draka. Draci se živí magií a ohněm. Okraje jeho rudých šupin zářily jasným zlatem. Heda měla s křikem utíkat, ale poznala, o koho se jedná, zůstala a dala se s drakem do řeči. Vikkason, tak se jmenoval, byl princeznou ohromený. Jakmile se vyléčil, znovu se přeměnil, aby se s ním cítila lépe. Vyprávěl, že byl zraněn v nadsvětí při šarvátce s démony z Mizeonu a že v oslabení dopadl průrvou na Ok-Sawon. Drak a princezna spolu prožili několik neobyčejných dní. Pak se musel Vikkason vrátit na Erektiad. Už nikdy se znovu nesetkali. Hedda za devět měsíců porodila zdravou holčičku. Její existenci první tři roky tajila. Když ji poprvé představila na králově dvoře, dalo se těžko odhadnout, kolik let dítěti je. Představila ji jako Karvailova pohrobka. Nikdo až na Ternoda, kterému byly v té době čtyři, netušil, že jejím otcem není Heddin zesnulý manžel. Hedda zemřela, když bylo Nodymu dvacet a Keren šestnáct. Keren svého otce nikdy neviděla. Znala jen jediné z jeho jmen, ani netušila, zda je ještě naživu.
„Co vlastně víš o dracích?“ zajímal se Arrakiel.
„Jen to, co o nich píší v Základním bestiáři. Jsou to tradiční nepřátelé démonů. Jsou zvěromágové. Umí měnit podoby. Žijí na samém dně světa, kde hromadí poklady. Živí se ohněm a čerstvým lidským masem.“
„Zadrž!“ okřikl ji se smíchem. „Takovou snůšku nesmyslů jsem už dlouho neslyšel! Draci se dělí se na draky obecné a draky antropomorfní, kteří se proměňují do lidské podoby jako tvůj otec. Antropomorfní draci žijí na Erektiadu, což je svět podobný Ok-Sawonu. Čistokrevné dračice mívají problém s plodností. Proto jsou antropomorfní draci proslavení promiskuitou a běžně se páří se samicemi dalších druhů, se kterými mohou zplodit potomstvo. I proto draci uzavírají manželství až poté, co dračice nebo příhodná partnerka zabřezne. Dráčata, alespoň dráčata mužského pohlaví, prodělávají vývojový cyklus. Vejce, drak, humanoid. K první přeměně dochází v pubertě. Míšenci vykazují, jak jsi to sama zažila, jistá specifika. Draci se neživí ohněm, ale energií, i když v nouzi se spokojí s běžnou potravou. Lidské maso? Když mají na výběr, sáhnou po vepřovém.“
„Energií!“ prskla. „Co to znamená?“
„Antropomorfní draci získávají energii, kterou přeměňují v magii, drahoušku. Jsou stejní jako my, démoni. Jsme magické druhy. Proto si potravně konkurujeme. Myslel jsem, že to víš.“ Ach tohle bude pro ni tvrdé. Démony nenávidí právě proto. Teď se bude muset smířit s tím, že ona sama není o nic lepší.
„Chceš snad říct, že draci tu energii získávají... od smrtelníků?“ vypískla.
Obrátil oči v sloup. „Od koho jiného?“
„Nikdy jsem to nedělala.“
Arri ji obdařil soucitným pohledem. „Jsi si jistá?“ Bylo mu jasné, že se to dělo. V otázkách holého přežití jsou draci mnohem živelnější tvorové než démoni. Keren určitě brala energii od lidí, kterým byla nablízku, aniž si toho byla vědoma. „Nikdo z lidí kolem tebe nikdy z nejasných důvodů nezeslábnul a nechuravěl? A v případě, že se od tebe vzdálil, se rychle neuzdravil? Opravdu se to nikdy nestalo? Pokud je to tak, mohu ti gratulovat. Ale jestli se to stalo...“
Její zoufalý výraz hovořil za vše. „Ania, moje komorná. Nejdřív pracovala v kuchyni. To byla zdravá jako řípa. Ale jakmile se stala mou komornou, začala marodit. Jezdívala navštěvovat rodiče. Vracela se plná sil, ale za pár dnů zase začala slábnout. A taky Breben, můj štolba. A naposledy… Kalven, můj bylinkář. Zemřel těsně předtím, než ses u nás poprvé objevil.“
Arri si vybavil bezzubou mrtvolu muže, kterou tehdy viděl v přístěnku u kaple. „Nic z toho jsi nezpůsobila schválně,“ řekl konejšivě. „Existují způsoby, jak to kontrolovat. Naučím tě to.“ Natáhl k ní ruku. Opatrně, protože mezi nimi leželo vejce. Vyhnula se mu, jak se snažila před ním skrýt své rozpaky.
Vyskočila z postele. „Musím přiložit,“ zamumlala. „A ty by ses měl vykoupat. Dám ti připravit pokoj a něco k jídlu.“ Opět nahodila ten protivný věcný tón, který na něj zkoušela v bylinkové zahradě.
Věděl, že je toho na ni moc. Jestli musí být trpělivý, bude. Sledoval, jak v tenké noční košili kráčí ke krbu, jak se sklání ke koši s poleny a vkládá dřevo na rozpálený rošt. Její pohyby byly tak svůdné, že zapomínal dýchat. Nebyl si vědom, jak se k ní dostal. Byl to jen mžik a stál jí za zády. Potlačil dravčí nutkání chytit ji za boky a přirazit mezi její půlky svou erekci. Místo toho ji položil ruce na ramena a klouzal dlaněmi po jejích pažích. „Celou dobu,“ vydechl, „myslím jenom na tebe. Zemřu, jen abych tebe a miminko ochránil. Ale právě teď, když mi to dovolíš, budu uctívat každou část tvého těla.“ Svíral ji pevně, jako by se bál, že se mu vysmekne, ale nebránila se. Pomalu ji k sobě otočil a její rty se tiše rozevřely. Divoce ji líbal a ona mu to vracela. Odtáhl se a svižně, aby jí nedal šanci protestovat, ji položil na záda. Neusmála se, když se na ni díval. V jejím výraze nebyl žádný triumf, jen temnota – sladká, vzrušující temnota, kterou chtěl celou pro sebe. Navždy. Zabořil se rty do prohlubně jejího krku.
Útočící draci, namířené dezintegrátory, nastražené leptodýky, sršící kabely, magnetické sekery… dokonce ani rozkaz samotného císaře, nic z toho by ho nedokázalo od ní odvléct.
***
***
Svítalo. Arrakiel se při pohledu na spící Keren spokojeně ušklíbnul. Nějak se od krbu dostali na kožešinu nataženou před postelí. Její noční košilku roztrhal, než ji celou zulíbal, než se do ní zabořil a než jí patřičně a opakovaně dokázal, že patří jenom a jenom jemu. Sám zůstal napůl oblečený. Na takové podružnosti jako zouvání bot, prostě nebyl čas.
Neusnul. Zkontroloval, jestli je vejce v posteli v pohodě, našel deku, aby Keren na kožešině přikryl, několikrát přiložil. A teď si jen užíval pohledu na její krásu a čekal, až se probudí. Nedělal si iluze. Věděl, že to nebudou mít lehké. Ale byl připravený tvrdě na svém rodinném štěstí pracovat. Musí Keren vysvětlit situaci. Jaký má úkol ohledně hledání Rawanta. A nač si budou muset dávat pozor. Najdou místo, kam se přestěhují, až se vejce vylíhne. Nejvhodnější by byl Bredeon, protože je neutrální. Naráz byl vděčný za zkušenost z Trissielových dílen. Stát se mu to předtím, v děsu by utekl. Ale teď? Věděl, že to zvládne.
***
