Kozel zahradníkem - 25. kapitola
(Nedůslednost se nevyplácí – ani zlodějům ne)
Ráno si ověřili, že Esebius skutečně zmizel. Naposledy ho zahlédl pobočník generála Bidorettiho. Viděl ho utíkat směrem k stájím společně s princeznou Farfalou a lady Vebenou. Důstojník se právě vracel od své milenky. Na slavnostní večeři u královny nebyl. Bezelstně se otázal, kam v tak pokročilou hodinu spěchají. Esebius řekl, že dámy jdou zkontrolovat princezninu klisnu, která dostala odpoledne koliku a on že je doprovází. Pobočník jim nabídl pomoc, ale Esebius mu vrazil pod nos lampu a řekl, že on to zvládne. Chlapík princezně popřál, aby se její klisna uzdravila a šel spát. Ráno si všiml, že je v paláci všechno vzhůru nohama. Že s sebou Esesbius nesl nějaká zavazadla, si vzpomněl, až když se dozvěděl, že Farfala utekla.
Rawen si podezření, že Esebiovi šlo o Twinsidor a s Farfalou a Vebenou utekl jen proto, že to z nějakého důvodu pokládal účelné, nechal pro sebe. Musel by příliš vysvětlovat.
„Měl jsem ti to říct dřív,“ řekl Konvex poté, co po snídani Rawena odvlekl do zeleninové zahrady. Vypadal zdrceně. „Jde o Seba,“ povzdechl si. „Nechápu, proč se dal s těmi dvěma dohromady, ale že měl vlastní postranní zájmy, vím už dávno. Protože jsem ho využil. Proti tobě.“
„Nepovídej,“ ušklíbnul se mrazivě Rawen. „Povídej.“
„Musíš si uvědomit, že až donedávna jsem byl přesvědčený, že jsi bratrovrah a otcovrah,“ řekl zoufale Konvex. „Oficiálně jsem tě zavřel za vzpouru, protože pro ty vraždy neexistovaly přímé důkazy. Ale jedině kvůli matce, která zarytě trvala na tvé nevině, jsem tě neodpravil. Když jsem požádal Esebia, aby tě ve vězení špehoval a aby mi podával zprávy, byl jsem přesvědčený, že dělám správnou věc. Pokládal jsem tě za záludného bezohledného ničemu. Nemohl jsem dopustit, abys rozvrátil, co jsem budoval. To Esebius pokaždé upozornil stráže, že chystáš útěk.“
Rawen cítil, jak se mu jícnem zvedají kyselé žaludeční šťávy. „Takže... mi to říkáš teď,“ procedil skrze zuby. „Znamená to, že už mi důvěřuješ?“
„Usilovně se snažím,“ zasyčel Konvex. „Sakra, vím, že mi neříkáš všechno,“ povzdechl si, „ale taky už vím, že nejsi vrah.“
„Esebius mě sedm let sledoval a zrazoval,“ zachrčel Rawen. „Co z toho měl? Cos mu slíbil?“
„Autonomii,“ řekl Konvex. Pokrčil rameny. „Wesensko? Jenom hromada kamení. Radši bych ho obětoval, než...“
„Dobře,“ skočil mu do řeči Rawen. „Ještě něčemu nerozumím: Pár týdnů před tím, než za mnou přišla matka s návrhem nové kariéry, Esebius z internačního tábora odešel. Proč?“
„Už jsme věděli, co se chystá. Než Brilla poslala formální dopis k zásnubám, zkoušela to neoficiálně. Chtěla vědět, jak budeme reagovat dřív, než se znemožní. Naše matka do mě hučela deset dní, než jsem s tím souhlasil. Esebia jsem odvolal v době, kdy jsme měli všechno vymyšlené.“
Rawen zaťal pěsti. „Napsal mi takový srdceryvný vysvětlující dopis,“ ušklíbnul se. „Jeden by se nad tím rozbrečel.“
***
„Ještě pořád se můžeš vrátit, Teve. Honorie by tě uložila do peřin a kurýrovala by tě,“ poškleboval se Rawen, když opouštěli brány Leberonu.
Tevin si ale postavil hlavu, že je samotné odjet nenechá. Rawen si toho cenil, ale raději by byl s Orenou sám. Počítal s tím, že jej v klášteře bude čekat matka. Hned, jak se vrátili s Konvexem z Ottova tábora, poslali Gracielle dopis s instrukcemi. Je věrohodné, když se matka zajímá o synovo zdraví. Císařovna-matka do kláštera přijede s početnou družinou a společně s mnichy bude očekávat konec hierofantovy meditační lhůty.
Rawen dorazí z Mandefellu jako posel od císaře. Požádá v klášteře o nocleh a příhodně tam narazí na císařovnu, za kterou má právě namířeno. Tím se Rawen s Orenou stanou součástí Gracielliny družiny jejich stopa zmizí. Někdo z Gracielliných lidí v noci Rawena znovu zazdí.
Tevin ovšem argumentoval tím, že by se mohlo něco pokazit. Nemáš jistotu, že císařův posel k tvé matce vůbec dorazí. Co když se císařovna do kláštera nedostane včas? Potřebuješ záložní plán. Moc rád se toho zhostím.
Rawen se s ním nemohl hádat, protože Tevin pro své řešení získal i Konvexe. Potřebuješ, aby na tebe a tvou nebezpečně přitažlivou společnici někdo rozumný dohlížel, bratře, řekl císař. Z jeho postoje bylo jasné, že místo Tevina by Rawenovi raději vnutil eskortu. Císař měl prostě pochybnosti, zda se Rawen do Rondoru hodlá vůbec vrátit. Bylo to k vzteku, ale Rawen si útěk nemohl dovolit. Kdyby preláti našli celu prázdnou, udělali by z toho legendu, což o to. Bohyně pověřila Osvíceného jinými úkoly. Pozice hierofanta je volná, a adeptů je přehršel! Jak rád by to Rawen udělal... Ale nemohl, protože jenom jako Osvícený mohl chránit Orenu. A mělo to i další háček. Co by s ním udělala Krassiona, až by se o jeho zradě dozvěděla? Je Osvícený. I kdyby se zavrtal pod zem, bohyně by ho našla.
Vraceli se stejnou cestou, jakou přijeli. Rawen s Orenou většinou mlčeli, jen po sobě házeli nervózními úsměvy. O přestávkách na jídlo napjatě čekali, až si Tevin odběhne na malou, aby si pro sebe ukradli pár hladových polibků. Spávali kolem ohně všichni společně, a přesto každý sám. Neexistovala možnost se odplížit stranou, protože Tevin se při sebemenším šramotu budil. Přirozeně vycítil, že je tam jaksi navíc, ale statečně se snažil plnit úkol nenápadného hlídače.
***
První příležitost si volně promluvit dostali až v Soru. Městečko bylo přeplněné běženci z jihu. Rychtář Nosek vděčný za zprávy, kterých se mu z první ruky dostalo, je ubytoval ve svém vlastním domě. Tu noc se Rawen do pokoje, který měl sdílet s Tevinem, vrátil až ráno. Možné připomínky si bratránek moudře nechal pro sebe. Tevin zůstal diskrétní, i když obdobným způsobem nocovali v hraniční pevnosti a pak znova v Utrenu. Čím více se blížili ke klášteru, tím více Rawenovo zoufalství rostlo. Štvalo jej, že Orena vypadá docela spokojeně. Ochotně od něj přijímala něžnosti. Dávala mu samu sebe s takovou samozřejmostí, jako kdyby mělo jejich muchlování trvat navždy.
Aby se od vyhlídek na pochmurnou budoucnost odpoutal, třídil si nová fakta související s vraždou otce a bratra. Ve volných chvílích si je zapisoval do diáře. Předpokládal, že Farfala s Vebenou budou hledat pomoc v některé ze sousedních říší. Vyberou zemi z obdobného kulturního okruhu. Rozhodně to nebude v Rondoru. Nebude to v Klarivii ani v Bogivii, protože tamější vládcové jsou spřízněni s rondorským trůnem. A nebude to ani v Orkenu, protože Otta se brzy stane Newinettiným chotěm. Takže kam? Přichází v úvahu jen neutrální říše jako Budensko, Yantrivie, nebo dokonce Leopardí ostrov. Rawen požádá bratra, aby do těch zemí vyslal zvědy. Uprchlíky najdou jen v případě, že budou vystupovat pod pravými jmény. Jestliže se zahalí falešnou identitou, stanou se z nich zrnka písku v moři. Něco ale Rawenovi říkalo, že o nich ještě uslyší. Vebena má vazbu na zakázaný kult boha Tanaky. Esebius touží po samostatném Wesensku. A Farfala je zase nechutně ctižádostivá. Ta se s životem nenápadné osoby nikdy nesmíří.
***
Sladká a nedostupná a ukrutná
„Už zítra,“ sykl Rawen.
„Ještě jsme tady,“ namítla.
Měla přivřená víčka a na rtech jí pohrával rozmarný úsměv. To byla celá ona. Nikdy si nedělala starosti s budoucností. Vdechoval její vůni. Jemně jí palcem přejížděl po lícních kostech. Mapoval každý detail. Držel ji tak pevně, jako kdyby mu ji měli každou chvíli vzít. Leželi v úzké posteli v pokojíku hostince v Rokvoni.
„Nedokážu být bez tebe,“ přiznal.
„Ale dokážeš,“ zachraptěla odměřeně. „Budeš mít plno práce. Exis bude zuřit a Krassiona také. A pokud se dozví, že v tom máš prsty právě ty...“
„Nedozví,“ odsekl.
„Církevní kruhy budou z mandefellské náboženské plurality paf. Nevědí nic o matčiných dohodách s Exis. A už vůbec je nezajímá, že Konvex s Ottou jednali v zájmu všech. Budou naštvaní, že se o moc nad Mandefellem mají dělit a budou chtít krev. Pokud jim začneš oponovat, budou se ohánět mlčícími orakuly. Obviní tě z hereze. Bez matčiny pomoci je nezvládneš.“
„Nechci tvou matku, když mám tebe.“
Zaškaredila se. „Nemáš. Nikdy jsi mě neměl. Patříš Krassioně. Pochopíš to, jakmile ji přivoláš. Ona tě… změní.“
„To se nestane,“ zavrčel naštvaný, že kazí jejich poslední noc.
„Tak hodně štěstí,“ odfrkla.
Pevněji ji k sobě přivinul. „Ještě jsme tady,“ zachraptěl.
Tady v rokvoňské hospodě u Hubaté báby se musí rozloučit, protože zítra po poledni dorazí ke klášteru. Orenu s doporučujícím dopisem od Konvexe předá matce. A Graciella se zajisté postará, aby se ve zdech císařského paláce nikdy ani náhodou nesetkali. Jediné, co mu Konvex slíbil, bylo, že matce v dopise důrazně přikáže, aby dívku nevyháněla. Docela správně vytušil, že Rawen má pro tento požadavek vážný důvod. Naštěstí na Rawena nenaléhal, aby mu ho prozradil.
***
Tři dny zbývaly do konce lhůty. Tevin zatlačil do škvíry pod stropem poslední cihlu. „Tak se tam opatruj,“ ozvalo se ze zásobovacího otvoru ve výšce pasu, kudy do cely z chodby proudilo světlo. Pak světlo sláblo společně s ozvěnou vzdalujících se kroků. Rawena obklopila tma.
Natáhl se na lavici a usnul. Jakmile se probudil, chvíli trvalo, než překonal paniku. Poulil oči, a přesto neviděl zhola nic. Dýchal, jako kdyby zdolal všech pět set padesát schodů od náměstí Tkalců k Osvícenému paláci. Neměl ponětí o tom, jak dlouho spal. Sakra, jak mohl být tak pitomý, že se nechal zazdít s třídenní rezervou? Tehdy se mu to zdálo rozumné. Malta potřebuje čas, aby vytvrdla. Až budou zeď bourat, musí to vypadat, že na ni nikdo za celé tři měsíce nesáhl. Zaprášené bochníčky ztvrdlého chleba a vaky s vodou kupící se na hromadě pod podávacím otvorem naštěstí stačil vynést ven a naházet do odpadní jámy dříve, než Tevin rozmíchal maltu. Až si pro něj přijdou, nebude tu nic, co by jeho trvalou přítomnost v cele zpochybnilo. Jedině, že za těch devadesát dnů nenadělal žádný odpad. Fuj. Kdyby tu skutečně celou tu dobu trčel, brodil by se ve vlastních výkalech. Každý plán má háček. Ale co. Zbožní bratři určitě dojdou k závěru, že Jeho Svatost takové přízemnosti jako záchod nepotřebuje. A ti opravdu chytří? Kdyby byli chytří, netrčeli by přece v klášteře. Věděl, že tento argument neobstojí. I o sobě si kdysi myslel, jak je chytrý. A kam ho to zaválo? Sedí v zazděné cele a uvažuje o...
Jeho myšlenky se nekontrolovaně rozběhly. Musí se dát dohromady, nebo se zase vrátí k ní. Bude si vybavovat její tvář. Hlubokou modř očí rámovanou dlouhými řasami. Ušlechtile klenutá křídla obočí. Její vlasy. Černější než tma, která ho dusivě obklopuje. Ústa. Tak sladká. Dost. Dost. Dost.
***
Mlhavě vnímal, jak mu kdosi se světlem hází z chodby do cely chleba a vak s vodou. Už to kdysi zažil. Jednou nebo dvakrát? Uplynula staletí.
Něco slyšel. Rytmické, táhlé tóny sílily. Zpěv. Z otvoru ve zdi proudilo světlo! Jdou si pro něj. Přidalo se bušení. Zeď se otřásla a cihly se rozsypaly.
***
