Kazisvět - 9. kapitola
(Krabdenská centrála)
Jasmína ležela u videxového projektoru, a ládovala se kukuřičnými křupkami. Ode dne, kdy se vrátila na základnu a napochodovala se zvěstí, že identifikovala Kazisvěta, přímo do probíhajícího zasedání Komory inspektorů a rozšířené inspektorské rady, uplynulo čtvrt standardního roku. Než prošla testačními chodbami a než zodpověděla všechny otázky křížového výslechu nařízeného za svévolné opuštění mise a porušení stanoveného postupu, uplynul celý týden.
Na skandál s útěkem od ženicha se pochopitelně nezapomnělo, ale příčina jejího iracionálního jednání byla přičítána interakci s narušitelem a velké nervové únavě. Protože se při vyšetřování nikdy nepřiznala, že vlastně Cedrikovi utekla i s jeho nelegálně drženým přívěškem, Cedrik si ten nelegální přívěšek převzal zpět, a místo toho jí vrátil její původní vitalizér, který agenti Krabdenu přinesli z Klinnoru.
Navenek své nevyzpytatelné snoubence neodpustil vůbec nic. Nechal ji prohnat všemi nařízenými testy a prosadil, aby byla suspendována. Polehčující okolností bylo dopadení narušitele a rovněž jasně naměřený a zaznamenaný otřes sférické pleteně Jeřabinové sféry. Cedrik sice prohlásil, že on se s Jasmíniným tvrzením, že našla Kazisvěta, neztotožňuje, ale byl to on, kdo vytyčil úkol narušitele okamžitě vyhledat a zneškodnit. Dokonce se uvolil osobně se lovu zúčastnit, což většinou předsedové komory nemívali zapotřebí. Škodolibé jazyky šeptaly, že předseda se v obavě, aby jeho snoubenka nezastínila jeho vlastní slávu, odhodlal obnovit slavnou tradici Krabdenských vlků známou z úsvitu dějin sférického poupěte.
V soukromí Cedrik Jasmíně řekl, že žádná žena jej nikdy tak hluboce nezranila. Řekl jí také, že zatímco bude na Klinnoru honit narušitele, získají oba patřičný odstup a hlavně on sám pak vyhodnotí, jestli ji stále ještě chce pojmout za manželku.
Mezitím, co část krabdenských speciálních jednotek na Klinnoru lovila nejzavilejšího narušitele všech dob, Jasmína si užívala pozornosti své rodiny i přátel.
Přátelé ji oslavovali pro její drzost, protože byla dosud jedinou čtenářkou snů, která narušila pečlivě připravený program zasedání rady inspektorů. Když se jí vyptávali na podrobnosti z poslední mise, bez rozdílů opakovala totéž, co už předtím několikrát papouškovala inspektorátu. Ostatně i to bylo dost zajímavé, aby to zvědavce uspokojilo.
Závistivci si z ní utahovali pro její posedlost hledáním Kazisvěta a škodolibě se těšili, až bude současný „Velký případ“ po testaci v tichosti odsunut do karantény.
Bratr Alarik Jasmíně poslal z děkanátu potrubní poštou krátký vzkaz, aby se co nejdříve ukázala u něj doma, což znamenalo, že její eskapádu nijak nepřeceňuje. Také rodiče naléhali, aby za nimi přijela. Ona však cestu na rodinné venkovské sídlo stále odkládala. Místo toho se válela na pláži nebo se nechávala přáteli zatahovat do divadel a barů, protože se nechtěla dostat do křížové palby zkoumavých dotazů. De Vrillové by se s polovičatými odpověďmi nespokojili.
Nyní bylo komando z Klinnoru zpět i s Kazisvětem.
Jasmína věděla, že pořád je to jen ona sama, kdo je přesvědčen o jeho narušitelově výjimečnosti. Byla zvědavá, jak vyšetřování probíhá. Ale lhůta její exemplární suspendace dosud nevypršela. O přístupu do podzemních laboratoří si mohla nechat jen zdát.
Kousala se nudou ve svém bílém domku u písčité mořské pláže, a sledovala videxový záznam nějakého divadelního kusu a usilovně chroupala kukuřičné křupky, jako by na tom záležel osud všech sfér.
Vibrace otevřených okenních tabulí ohlásily návštěvu. Smetla drobky z trika a zaujala na gauči důstojnější polohu. Otevírat nemusela, věděla, že trefí sami.
„Chtěl bych se mít jako naše slavná Jasmína,“ halekal Jorrik, boubelatý příslušník medicínského oddělení a Jasmínin přítel z dětství.
„To bys musel mít její sebevědomí, hošku,“ uchichtla se Adléta, Jasmínina kolegyně z oddělení čtenářů snů.
„Ahoj Jasmíno,“ jako jediná slušně pozdravila Vinnona, štíhlá šestnáctiletá dívka, kterou včera Jasmíně Adléta představila v baru při večeři. Vinnona pocházela ze sféry Modrých písků. Jako kadetka lycea nyní pod Adlétiným dozorem zpracovávala závěrečnou seminární práci.
Jasmína věděla, že Jorrik byl členem klinnorské výpravy. „Tak jak to šlo? Bránil se hodně?“ zeptala se zvědavě. Myslí se jí míhaly katastrofické vize běsnícího narušitele mávajícího zaťatými pěstmi.
„Ale vůbec ne,“ pokrčil rameny medikus. „Byl jako beránek,“ dodal a povzdechl si.
„Proč vzdycháš?“ zajímala se Adléta.
„Nevím,“ řekl Jorrik. „Něco se mi na tom všem nezdá. Ty to, Jasmi, necítíš?“
Jasmína s kamennou tváří zavrtěla hlavou.
Černovlasá snědá Adléta se usadila na nejbližší křeslo a chňapla po misce s křupkami.
Jorrik vytáhl z kapsy podivný kousek spletených drátků a s tajuplným výrazem jej zasunul do jedné ze zdířek videxového projektoru. Obraz divadelní hry se okamžitě rozplynul v duhové čmouhy.
„Co s tím děláš?“ houkla domácí paní.
„To budeš koukat,“ zakřenila se Adléta. „Jorrik přinesl translátor vyladěný na vnitřní okruh testační chodby číslo jedna. Přesně za deset minut začne konec světa.“
„Samozřejmě v případě, že se skutečně jedná o Kazisvěta,“ brouknul Jorrik, zatímco různě manipuloval s drátky ve zdířce.
„Je to Kazisvět,“ řekla mrazivě Jasmína. „Nevidím v tom žádnou švandu.“
„Promiň,“ ušklíbla se Adléta, „ale to s tím Kazisvětem přece nemůžeš myslet vážně.“
„Ehm,“ odkašlala si nesměle Vinnona, „ale co kdyby to byla pravda?“
„S tím koncem světa?“ broukl Jorrik přes rameno. „Blbost. Podle toho, jak se mi na Klinnoru jevil, se jedná o klasického patologického snílka. A kdyby byl trochu divokej, Cedrik se pojistil. Půjde jich na něj hned šest. Jen ti nejlepší. Nemůže je ohrozit. Spíš si myslím, že z něj zbude slintající troska a skončí v domě sociální péče, pokud to vůbec přežije. Toho chlapa je škoda. Ale znáte to, kodex a pravidla a to všechno. Paragraf číslo 28 odstavec 4: zdroj veřejného ohrožení stává se objektem.“
Drátky byly zřejmě na svém místě. Spokojeně si oddechl a pak se usadil k Jasmíně na pohovku. „Za chvíli by to měli spustit. Co uvidí dispečer, uvidíme my taky.“
„No sláva!“ houkla Adléta.
„Zvuk to nepřenáší, ale i tak budeme mít informační náskok,“ zabručel Jorrik.
Jasmína zkoprněle přikývla.
Po chvíli se na obrazovce objevil zrnitý výjev nahého spícího muže připoutaného na polohovacím stole.
„Zkusím to víc vyladit,“ broukl Jorrik a upravoval přenos prostřednictvím dálkového ovladače.
Adléta při pohledu na souměrnou anatomii uznale hvízdla a Jasmína se po ní jen bezvýrazně ohlédla, ale hned se vrátila zpět k záznamu.
Do žíly měl muž zavedenu infuzi, která měla stimulovat činnost spánkových laloků. Nezřetelný výjev se náhle ustálil. Jasmíně uklouzl překvapený výkřik. Pochopila, proč jí tvář připadala nezvykle bledá a tělo zase podivně tmavé. Při podrobnějším záběru bylo jasně patrné, že téměř celé mužovo tělo je pokryté fialovými podlitinami, stejnými, jaké po sobě zanechává elektrický bič.
Do zorného pole vstoupilo šest šedivě oděných postav. Každá měla na holém předloktí pravé či levé ruky navinutého strážního hada. Jeden z inspektorů, kteří zaujali role čtenářů snů, spustil lehátko téměř k zemi. Jasmína rozeznala Cedrika. Hlavní inspektor se usadil k hlavě spícího objektu a ostatních pět inspektorů zaujalo pozice po stranách.
Vzápětí se obraz zavlnil a ostré kontury byly nahrazeny původním zrnitým zobrazením.
„Sakra,“ zaklel Jorrik.
„Nerýpej do toho,“ varovala jej Jasmína.
Jorrik pokrčil rameny. Uznal, že lépe bude sledovat přenos v menší kvalitě, než jej nesledovat vůbec.
Inspektoři zatím uchopili své vitalizéry a podle soustředěných výrazů se snažili o napojení s vědomím spáče. Detaily spáčovy tváře v zrnitém záběru téměř splývaly, bylo jen patrné, že se v poutech zmítá, a že tedy sní.
Pak se všech šest sedících postav náhle zhroutilo, jakoby je zasáhl blesk. Čtyři muži včetně Cedrika zůstali ležet bez pohybu, jeden se nekontrolovatelně třásl, a další se tápavě sunul mimo záběr kamery. Vzápětí do testační chodby vtrhla servisní jednotka. Jeden z členů medikačního týmu mířil k objektu s lesklou injekční stříkačkou, ale byl zadržen druhým. Strhla se hádka, zatímco ostatní zmasakrované čtenáře snů odnášeli.
Ohromené ticho v plážovém domku jako první narušil Jorrik.
„Ať ho zabijí, hajzla,“ sykl a pak uznale vzhlédl k Jasmíně: „Tys ho fakt našla. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy neuvěřím. Kdysi jsme se vsadili, pamatuješ? Prohrál jsem a ty si můžeš vybrat výhru.“
„Ale to ne,“ zklamaně hýkla Adléta s prstem zamířeným na obrazovku: „Vypadá to, že ho chtějí ušetřit.“
„Co můžou studovat na takové bestii?“ podotkla nesměle Vinnona.
Pak se všichni soucitně otočili k Jasmíně. Zrzavá čtenářka snů byla bledá jako mramorová socha a modré oči jí plavaly v slzách.
„Promiň, vždyť Cedrik tam byl taky,“ řekla Adléta. „Myslela jsem, že jste se rozešli, ale v takové situaci, to asi nejde jen tak pustit… Ale on se z toho vylíže, uvidíš. Vždyť i ty ses z toho dostala, když na tebe ten neřád poprvé na Klinnoru zaútočil.“
Jasmína mechanicky vstala a odkráčela do koupelny. Zamkla dveře, pustila sprchu a otevřela kohoutek s vodou. Pak se zhroutila za studenou dlažbu, tloukla pažemi o zem a skučela hrůzou a zoufalstvím jako fomijská stařena. Tolik se snažila klinnorskou misi zařadit do požadovaných měřítek a norem. Muže z Klinnoru důsledně i ve svých soukromých myšlenkách nazývala pouze Kazisvětem a ve smířlivých chvilkách narušitelem. Objevila-li se u ní vteřinka pochybností, okamžitě ji udusila argumenty, které jí od dětství v tloukali do hlavy.
Ale teď ho zase viděla. Srdce jí pukalo a hlava třeštila. Pečlivě budovaná slupka její netečnosti se rozpadala v prach.
***
Po nekonečně dlouhé době vyrazil Jorrik dveře koupelny, aby jí sdělil, že na ni čeká vyslanec z centrály, který ji má doprovodit k urgentnímu slyšení.
Administrátor Komory inspektorů sir Ubideus byl starý přítel Jasmíniny rodiny. Když tedy vstoupila do jeho kanceláře umístěné v centrální oválné budově s okny směřujícími k horám, vstal, a přivítal ji objetím. Posadili se do křesílek v odpočinkovém koutu. Ubideus Jasmíně nalil brusinkovou šťávu. „Jistě víš, Jasmíno, že dnešního dne měl být prověřen tvůj klinnorský narušitel. Bohužel došlo k neštěstí. Tři z inspektorů zaplatili životem, jeden „oslepl“ a dva ochránili jejich hadi, ale jejich mentální kapacita je otřesena a zůstanou invalidní. Bohužel, mezi mrtvými je i předseda inspektorské komory. Vím, že jste si s Cedrikem byli blízcí. Pokud tě tato zpráva zdrtila, pochopím to a dám ti čas,“ řekl laskavě administrátor.
Jasmína k Ubideovi bezvýrazně vzhlédla. „Moc by tě překvapilo, strýčku, kdybych to už věděla?“
Ubideus jen přikývl a pokračoval: „Protože jsi s tím Kazisvětem měla pravdu, kolegium jmenovalo ve zkráceném řízení do předsednického postu tebe. Jako jediná jsi s ním přišla do styku, aniž by tě to poškodilo. Kvalifikovala ses v předstihu. Nikdo z nás není vybaven lépe.“
„A Kazisvět?“ zeptala se Jasmína.
„Je medikován v komatu beze snů. Osobně se zlobím na doktora Drowona, že prosadil jeho udržení při životě. Argumentoval, že musíme odhalit mechanismus destrukce. Při dodržení rozpisu koňských dávek wrintoboxového séra snad bude možno eliminovat riziko na minimum. Přesně za hodinu budeš uvedena do čela komory i rady a pak bude na tobě, abys rozhodla, co dál.“
***
Následující dny po inauguraci Jasmína přijímala gratulace přátel i rodinných příslušníků, promlouvala při zpopelnění mrtvých inspektorů, starala se, aby přeživší dostali nejlepší péči, zadala výzkumné úkoly všem osmi oddělením lycea, přijala rektora a všechny děkany, proháněla náměstky a její srdce se zvolna zatvrzovalo.
Když usoudila, že to postačí, nakázala sekretáři přinést záznamy z předběžných výslechů Kazisvěta pořízené před usvědčující testací. Zvedlo ji ze židle, když zjistila, že žádné neexistují.
Nechala si zavolat dispečera a požádala jej, aby vyhledal, který inspektor objekt vyslýchal. Dozvěděla se, že tuto práci zastával sám předseda a že vedl výslech v oranžovém kódu, což znamenalo supertajné slyšení, při kterém byly kamery ve výslechové chodbě mechanicky odpojeny.
„Znamená to, že můj předchůdce ignoroval veškerá bezpečnostní opatření?“ houkla podezíravě.
„Ó to jistě ne, madam,“ ošíval se dispečer. „Jsem přesvědčen, že sir Cedrik užíval mobilní nahrávací jednotku v obavě před piráty. Poslední dobou se objevily pirátské nahrávky z výslechů testovaných objektů ve veřejném komunikačním okruhu. Dokonce i váš… ehm… přítel… medikus Jorrik… byl v podezření, že…“
„To stačí,“ štěkla, „chápu, že můj předchůdce jednal prozíravě. Ale pak se divím, že první a poslední snovou testaci kamerový systém snímal.“
„Jako předseda komory nemohl přece při stěžejní testaci před podřízenými přiznat, že tu má piráty,“ řekl zkroušeně dispečer.
Po dlouhé době se chápavě ušklíbla.
Pak ji něco napadlo. Zamířila do Cedrikovy kanceláře a otevřela jaspisový trezor. Hned vedle náhradního vitalizéru tvaru hadího zubu ležela krabička s nahranými krystaly.
S odhodlaným výrazem zasunula první krystal do projektoru a zabořila se do křesla.
Když si prohlédla ten poslední, hlava se jí točila a brada se jí nekontrolovatelně třásla.
Cedrik si Klinnorský objekt při výslechu vychutnal. Přesně a dopodrobna připoutanému zajatci vykreslil, co jej čeká. Pak do něj napíchal drogy a pečlivě volenými otázkami jej nutil prozrazovat nejintimnější touhy, sny a hříchy.
Úvodem vyšetřovatel zajatce vyzval, aby sdělil, kolik lidí už zabil.
Objekt lhostejně odpověděl, že mraky.
Radostně vzrušený Cedrik objekt požádal, aby své oběti vyjmenoval konkrétně.
Objekt s blaženým výrazem feťáka odvětil, že vyčíslit to bude těžké.
Cedrik přidal do infuze další dávku drogy a otázku důrazněji zopakoval.
Usměrněný zajatec tedy začal blábolivě vypočítávat své oběti: „V té rybářské vesnici jich bylo nejmíň patnáct. Přesně to nevím, inspektore, protože se tam pletly spousty lidí, ovcí a psů. Všude se valila mračna kouře z rákosových střech. Ženské ječely, dečka řvala, psi vyli, slepice kdákaly a ovce bečely. Ymtechovi jsem zlomil ruku, protože mě nechtěl pustit z lodi. Pořád cosi mlel o spojenecké dohodě. Ale už jsem se na tu hrůzu nemohl dívat. Jasně, byla válka, vesnice patřila nepříteli a ti vojáci patřili k našim spojencům. Ale na takové spojence, co sekají ruce umouněným klukům a podřezávají staré babky, na ty já seru. Prostě jsem je zmasakroval dřív, než by tu vesnici vypálili stejně, jako tu předchozí, kterou jsme viděli cestou kolem pobřeží. Byl z toho diplomatický skandál, ale Roneus to dal do pořádku. Bitvu u Pentenu jsem vyhrál, tak co?“
Cedrikova tvář se zavlnila zklamáním, ale nevzdával to a chtěl znát další oběti.
Jenže Kazisvět pokračoval ve stejném duchu. Vzpomněl si na sedláka, kterému rozbil hlavu kladivem a jedním dechem rozmarně dodal, že za to, že otrávil svou druhou ženu a pak zneužíval svou nevlastní sedmiletou dcerku, by ho zabil i třikrát po sobě, kdyby to bylo možné.
Tak to šlo dál. Cedrik tedy neochotně přesedlal k jiným neřestem. Zajímal jej zajatcův vztah k majetku. Zajatec reagoval téměř nechápavě. Následně tazatel přešel k moci, ale tam se zajatec zadrhl u prosté odpovědi: „Respektuji svého strýce,“ a „Anekor je sice ťulpas, ale trůn je jenom jeden.“ Vzhledem k tomu že v tomto stavu nemohl lhát, to musel tazatel akceptovat.
Nakonec si Cedrik nechal zajatcovo libido. Přímo s úchylným potěšením se zajímal o jeho sexuální orientaci a byl viditelně znuděný, když zjistil, že je obvyklá. Podbízel se bezmocnému zajatci promítáním nejrůznějších perverzit a sledoval jeho reakce, když vězeň znechuceně zavíral oči.
Pak se Cedrik odvážil na nejtenčí led a zeptal se na důvěrnosti mezi objektem a jistou zrzavou čtenářkou snů. Jasmína? Ta je ostrá jak břitva! Z takové bezelstné odpovědi inspektorce naskočila husí kůže. Výsledek výslechu ji definitivně vyvedl z míry. Klinnorský objekt se projevil téměř jako Jednorožec, bájné zvíře proslulé ušlechtilou povahou. Držel se rovně a působil bezelstně, a i ve svých neřestech přirozeně.
Když ze záznamu sledovala ubohou Cedrikovu reakci, pochopila, proč krystaly skryl do trezoru. Cedrik Trentena nenáviděl až do té míry, že jej po probuzení z transu sešvihal elektrickým bičíkem. Spoutaný zajatec nejdříve nechápavě koulel očima, protože si nemohl pamatovat, co na sebe prozradil. Cedrik mu vše výsměšně opakoval a prokládal to ranami a jízlivými poznámkami ještě dlouho poté, co jeho oběť ztratila bolestí vědomí. Vězňův život zachránila až siréna přístroje monitorujícího jeho selhávající tělesné funkce.
Bylo patrné, jak moc se Cedrik bojí, aby si nikdo nevšiml, jak moc ho Trenten převyšuje. Jasmína vlastně vždycky tušila, že Trenten je jedinečný, ale protože si jej z Klinnoru pamatovala převážně jako povaleče a ochlastu, bylo snadné to dlouho ignorovat.
***
