Kazisvět - 7. kapitola
„Proč ti říkal tím divným jménem?“ sykla Jasmína.
„Druhé křestní jméno,“ odfrkl tázaný. „Je po našem dědečkovi a já to jméno nesnáším, takže mi to dělá naschvál. Máme ho s Anekorem společné. Stejně jako Agnesku. Dostal ji on, protože bude král. Jasný?“
Jasmína povlávající za ním sotva popadala dech. Přesto na něj naštvaně křikla: „Dostal ji proto, protože si ho vybrala! Nevím, co jste spolu kdy měli, ale vybrala si jeho, protože ty ji děsíš! A mě pořádně štveš! Jestli mě okamžitě nepustíš, kopnu tě do koulí, ty hulváte!“
Smýkl s ní tak, že tvrdě narazila na jeho hrudník. „Tebe zjevně neděsím, ty běsko!“ Pak ji pustil, posadil se na schod a rozchechtal se. „Jsme my to ale páreček! Víš ty co? Běž si, kam chceš. Když budeš natřásat ten svůj kostnatej zadek, seženeš nového protektora ještě dnes. Já se mrknu, co se tu pije.“
Svraštila obočí a dala si bojovně ruce v bok. „To by se ti hodilo. Jdeme tančit.“
„Pro dnešek jsem skončil,“ houkl, opřel si lokty o kolena a podepřel si pěstmi vzpurně vystrčenou bradu.
„Nepotřebuji si hledat dalšího pitomce!“ setřela ho Jasmína, „ty mi zatím stačíš. Anekor to s tebou myslí dobře.“
„Jasně,“ odsekl umíněně.
„Ty jeden rozmazlený fracku! Jestli okamžitě nevstaneš a nepůjdeš tančit, opravdu se naštvu!“
Pobaveně vyprskl. „Tak budeš naštvaná.“
„Prosííím,“ zaúpěla dojemně. Při pomyšlení, že pokud to nezabere, ten blázen se zase opije a pozvrací Horinisovi náprsenku, jí zatrnulo. Matně si uvědomila, že nerozumí svým pocitům.
Vstal a uchopil ji za ruku. „Tak dobře. Asi jsem nějaký nemocný, protože normálně se sebou mávat nenechám.
***
Zbytek večera probíhal jako sen. Trenten se překonával a Jasmína se po dlouhé době cítila jako respektovaná a hezká žena. Hluboko po půlnoci nasedli do kočáru. Cestou domů Jasmíně v uších šuměly dozvuky posledního tance a pod přivřenými víčky si promítala barevnou nádheru dvorských toalet.
Až když si Trenten odkašlal, všimla si, že je netypicky střízlivý a že mlčí jako hrob. Aby odrušila napjaté ticho, lehce se zeptala: „Jaká byla tvá matka, princezna Ismella? Nikde jsem nezahlédla její portrét. Byla podobná tvým strýcům Roneovi a Eneadovi?“
Nejdřív to vypadalo, že její dotaz ani nezaznamenal. Odpověděl, až když kočár vjížděl na příjezdovou cestu. „Zemřela, když mi bylo devět. Byla vysoká, plnoštíhlá, modrooká a plavovlasá. Hezky se smála, ale dokázala mi i naplácat. Všechny její obrazy, a byly celkem čtyři, jsem po její smrti uložil do truhly na půdě. Strašně jsem se na ni zlobil, že mě tu nechala. A jestli tvůj dotaz oklikou směřoval k mému otci, nikdy se o něm nezmínila a já myslel, že bude ještě spousta času, aby mi všechno řekla. Kdoví, kdo to byl. Třeba jen potulný kejklíř, ve kterém našla zalíbení. Nebo ten pitomec Horinis. Říká se, že k sobě mívali blízko.“
Jasmína vyprskla: „To bys měl mnohem delší nos.“
„To jediné mě uklidňuje,“ připustil krotce.
„Jsi docela milý, když nechlastáš.“
Kočár se houpavě zastavil a lokaj otevřel dvířka.
***
Nahoře ve svém apartmá se Jasmína uložila do postele s úsměvem na rtech. Byla unavená, ale spánek nepřicházel. Po marném převalování zapálila svíčku, vstala a sestoupila do druhého patra s úmyslem vybrat si něco ke čtení. Zažehla olejovou lampu zavěšenou pod stropem bývalého Tihuina salonu. Rozhlédla se po svazcích vyrovnaných ve vysoké polici u krbu, ale její pohled se zastavil na hraničce Veselých knížeček madame Glokourové. Byla si jistá, že ještě včera byly uloženy jinak. Po jedné sáhla a náhodně ji otevřela. Namalovaný výjev jí vehnal ruměnec do tváře. Hluboce si povzdechla a hlasitě knihu zaklapla.
„Nějaké potlačované potřeby, madam? Třeba bych mohl pomoct,“ ozvalo se chraptivě.
Polekaně sebou trhla, div že knihu neupustila.
Ve stínu, kam světlo dosáhlo jen tápavě, opřený o rám otevřených dveří, stál pán domu v nedbalkách s kouřícím pohárem ve štíhlých prstech.
Zavětřila, když k ní doplula vůně nápoje. „Svařené víno?“
Temná silueta se zeptala: „Chceš taky?“
„Na spaní je vhodnější mléko s medem, ale jestli v kuchyni trocha vína zůstala, měla bych ji dopít já. Po korunovaci tě čeká odvykací kůra. Už se to blíží, že?“
Trenten zmizel ve tmě. Jasmína pokrčila rameny, s provinilým úsměvem překryla lechtivou knížečku Atlasem šesti vnitřních sfér, strčila vše pod paži a se svíčkou v ruce zamířila do Mariovy kuchyně. Nad vychládajícím ohništěm visel kotlík s voňavým vínem. Sáhla po cínovém poháru, nabrala si vrchovatě a rozkošnicky usrkla.
„Je tam dost skořice?“ ozvalo se tlumeně. Tentokrát už ji nevyděsil. Šeptal, protože vedle v komoře spal Mario.
„Budeš mě sledovat až do postele?“
„Má nabídka názorné pomoci stále platí,“ sykl drze.
„Huš ty,“ rozesmála se.
V šeru, které v kuchyni panovalo, spíš jen tušila, jak se jeho ústa stáhla, když jí to vrátil: „Slyším ve tvém hlase stopu křeče?“
Vyšli na schodiště a napjatě stoupali každý do svého patra. Jasmína cítila hmatatelnou přítomnost nějaké nevyhnutelné síly. Něco se dělo a ona nad tím ztrácela kontrolu. Těsně před tím, než Trenten došel ke svým dveřím, se nadechla a vyhrkla: „Myslím, že hned tak neusnu. Co kdybys mi ukázal ty obrázky své matky?“
„Na půdě je zima, špína a tma. Taky pavouci a myši,“ namítl krotce.
„Spoléhám, že mě před všemi běsy ochráníš.“
„Sama jsi běska,“ ušklíbl se a pak pohodil hlavou: „Vlastně, proč ne? Stejně dobrá doba jako kdykoliv jindy.“
Vystoupali k Jasmíninu apartmá a pak ještě užším schodištěm k padacím dvířkům na půdu. Trenten je po několika úderech uvolnil, až se skřípavě nadzvedly. „Tu svíčku drž pevně a druhou ruku mi podej,“ radil jí. „Tady přeskoč kleštinový trám a tady další.“
Vedl ji temnotou, ve které tušila hromady harampádí. Prorážela staleté pavučiny plné prachu a hrozila se představy, jak bude vypadat po návratu dolů. „Tady,“ přiblížil svíčku k veliké dřevěné truhle. Petlice nebyla provlečená zámkem, stačilo ji zvednout. Lněné plátno chránilo zarámované obrazy. Trenten odněkud podal lampu a plamínkem Jasmíniny svíčky ji zapálil.
Sfoukl prach z hrany truhly a Jasmína se usadila, aby si mohla prohlédnout, co jí ukáže. Na nejmenším oválném obrázku seděla na koníkovi usměvavá boubelatá holčička v červených šatičkách a mávala dřevěným mečem. Vlásky jí spadaly ve světlých lokýnkách hluboko pod ramena. Druhý menší obraz zachycoval hezkou dívku na louce plné kopretin. Tvářila se velmi vážně, téměř zamračeně. Na třetím stála Ismella modelem spolu s bratry Roneem a Eneadem. Bylo patrné, že obraz nebyl dokončen, nejspíš se jednalo o nepovedenou verzi nějakého oficiálního státního obrazu. Na čtvrtém byla Ismella zachycena jako žena sedící za stolem čtoucí knihu. „Ten obraz vznikal v době, kdy jsem byl na cestě,“ poznamenal. „Myslím, že už to sice věděla, ale zatím se nikomu nepochlubila. Skandál vypukl až těsně před mým narozením.“
„Možná proto jsi takový kverulant,“ konstatovala laskavě.
„Do důsledku naplňuji, co se ode mne očekává,“ řekl umíněně Ismellin syn a začal obrazy znova balit do plátna.
„Nechceš je vystavit v domě?“ napadlo ji.
„Ještě se na to necítím,“ odpověděl prostě.
„Nemám ráda alibisty,“ sykla.
„Já zase nesnáším dogmatiky,“ opáčil.
„Jsi nesnesitelný.“
„Ty jsi zase běska.“
„Idiote.“
„Štěkno.“
Po poslední nadávce se prudce obrátila a zamířila tam, kde tušila dvířka ke schodišti. Ve vzteku si zapomněla vzít svíčku a tak zakopla o první vazný trám a natáhla se do prachového lože.
„Jsi celá?“ houkl jí do ucha a ve vzduchu zavanul zápach síry.
„Kuš ty, pálíš mi vlasy!“ hekala a chrchlavě plivala prach.
„Vypadáš jako přízrak šedé Morriny,“ uchechtl se zlomyslně. „Trocha teplé vody to spraví. Myslím, že Mario má v kamnovci něco na ráno. Jdeme, ty tragická postavo.“
Štítivě se usadila na prostou dřevěnou židli a čekala, než Trenten přivleče vodu. Vanu si přitáhla ze šatny hned po té, co se uviděla v zrcadle. „Hlavně na nic nesahej,“ nabádal ji a nepřestával se uculovat.
Ani když už vězela ve spoře naplněné vaně a drhla se kusem levandulového mýdla, necítila se o nic lépe. Oheň v krbu téměř dohořel. Drkotala zuby a vyčítala si své hloupé rozmary.
Zaklepání jí na náladě nepřidalo. Zrovna chtěla křiknout, že už nic nepotřebuje, ale on strčil hlavu do dveří a při pohledu na její napálený výraz pokrčil rameny. „Jestli okamžitě nepřiložím, uženeš si rýmu.“
Spoléhala na to, že hned vypadne, ale on se místo toho rozvalil na kanapi a dělal, že se nedívá. „Potřebuješ umýt záda,“ řekl starostlivě a pokýval hlavou. „Měla sis vydrbat i vlasy.“
Jedovatě odsekla: „Tekla by z nich černá barva.“
„Tak proto je máš sepnuté do toho strašného chomáče.“
Slyšela, jak vstal a pak ucítila za krkem jeho dech. Mlčky jí sebral kostku mýdla z napřažené dlaně a začal jí kroužit po zádech. Postupně ji oplachoval a ani nemukl.
„Můžeš mi podat ručník, prosím?“ pípla přiškrceně.
„Když tak pěkně prosíš…“
Vstala a zamotala se do kusu hrubě tkaného plátna, který před ní rozvinul. Cítila jeho upřený pohled, proto důsledně civěla na plameny olizující polena v krbu.
„Tak díky. Už abys šel.“
„Podívej se na mě,“ vyzval ji tak, jako by nebylo nic prostšího.
Proti své vůli k němu zvedla oči. Jeho uličnický úsměv se kamsi vytratil. Stál na vzdálenost doteku paže a modré oči mu plály jako o ohňostroji. Pak k ní natáhl ruku a pomohl jí vystoupit z vany a úplně samozřejmě si ji přitáhl blíž. Zapomněla na chlad, protože pochopila, že to, před čím celý večer unikala, ji stejně dohnalo.
„Chceš to,“ šeptl se rty přitisknutými k jejímu spánku. „Možná, že tvůj rozum se bouří, ale tvoje srdce, duše, vášeň, to chce.“ Byl tak napjatý, až téměř vibroval. Přesto k ní promlouval tichým a soustředěným hlasem. Jeho naléhavost ji vyděsila, ale ještě více ji děsila vlastní ochota se tomu poddat. Levou paží ji pevně svíral okolo pasu, pravou jí hladil záda a ústy bloudil po její tváři. Putoval od ušního lalůčku přes lícní kosti až k úžasem pootevřeným ústům. „Jsi jak ponorná řeka. Proudíš ve skalách a skrýváš svoje jiskření. Otevři se mi,“ přemlouval ji, dokud ji poprvé nepolíbil.
Jestliže před tím jen tajila dech, teď myslela, že omdlí. Přitiskla se k němu tak zoufale a s takovým zápalem, že se až zapotácel. Když viděl, že jej vítá, okamžitě se vášnivě vpil do jejích úst. Jeho ruce cítila snad všude. Ztrácela přehled o prostoru a čase, matně si uvědomovala, že ji bere do náručí a nese k posteli, pak se na sebe vrhli jako dva odsouzenci, které ráno čeká poprava.
Když leželi zpocení a užaslí na pomačkaných prostěradlech, byl už dávno den. Musela na chvíli zadřímat, protože jeho horké polibky a naléhavé dlaně ji probudily. „Měl jsem tě svést dřív,“ zachraptěl smutně.
„To, co se stalo,“ začala a pak se odmlčela. Musela uznat, že nic takového nikdy nezažila. Bylo to nečekané a unikátní. Chtěla to znovu a zase až do smrti a nic jí nepřipadalo důležitější než Trenten nejblíže, jak to jen lze. Konečně jí došlo, jak silně ji vždycky přitahoval a jak moc by se jí byl líbil, kdyby to nekazil svými opileckými excesy. Cítila, že není cesty zpět. To musela být láska, protože žádné jiné slovo nemohlo být výstižnější. „Miluju tě,“ vydechla tichounce.
„Já vím,“ kývl pohřebním hlasem. „Jsi z toho vyděšená do morku kostí. Já za to snad ani nemůžu. Dopadne tak každá, kterou dostanu do postele.“
Ztuhla a do očí jí vyhrkly slzy. S tím, že všechno pěkné pošlape, měla přece počítat. Politá studem jako ledovou sprchou ucítila, jak on se jemně chvěje. Oči se jí rozšířily úžasem a rozhořčením.
„Promiň,“ zamručel omluvně. „Tomu nešlo odolat,“ zajíkal se smíchem a současně jí násilím bránil v útěku. Obemkl ji pažemi a vzápětí celou zalehl. Její uražená ješitnost zvolna tála vlivem jeho slov, ze kterých v rozporu s významem čišela vroucí nefalšovaná vášeň: „Jsi tak nádherná, Jasmíno, tak opravdová, a tak nešťastná z toho, že miluješ právě mne. Snažil jsem se tě ignorovat, protože jsem to tušil. Že jedno milování ti nebude stačit, ale natrvalo mě chtít nebudeš. Že pro tebe budu jen špatným svědomím, něčím, čemu se sice nedalo odolat, ale co tě vlastně sráží z piedestalu ušlechtilé členky starodávné krabdenské cibulové famílie. Vím, že mě miluješ, ale stejně tak vím, že tě to přejde. Dobře. Užijme si to. Tady a teď. Třeba už žádné zítra mít nebudeme.“
V záplavě slov, kterými ji zahrnul, postrádala ta dvě nejdůležitější. Přesto ji ukonejšil svými rty, svým krásným silným tělem, svou kořeněnou vůní, svou vášní a horkostí. Znovu ji miloval a ona si za zavřenými víčky promítala horký bublající vulkán.
Pak se spolu propadali do snů. Unášeni mimo prostor a čas se jejich snové roviny mimoděk prolínaly…však u čtenářky snů to nebývalo ničím neobvyklým.
A náhle byla Jasmína opět v povědomé scéně plné vroucího bublavého bahna, které vůči ní stříkalo jedovaté plivance. Stejně tak podvědomě vytvořila představu chladivé ponorné řeky, jejímiž vodami zalévala žhavou lávovou krustu.
Ten výjev ji vyděsil a probudil. Všude kolem sebe cítila dozvuk silného otřesu sférického přediva.
Zatímco spal s pažemi těsně kolem jejího těla, ona kluzká a svědivá chladnoucím potem své hrůzy, myslela jenom na jediné. Tu představu už viděla. Ten zážitek znala. A o ponorné řece byla řeč před několika hodinami. Když si konečně přiznala krutou pravdu, pochopila, že od té chvíle už nic nebude takové, jako dřív.
***
