Kazisvět - 6. kapitola
Pozdě večer Trenten vpadl do kuchyně ve chvíli, když Jasmína krájela upečeného kapouna a Mario s Meneem rozdělovali salát do misek z tibruckého skla. „Přines mi večeři, ty všetečná veveřice!“ křikl a zase zmizel.
Našla jej oblečeného v posteli. Seděl opřený o její vyřezávané čelo a se zavřenýma očima rytmicky bušil pěstí do stočené roličky pergamenu. S odevzdaným výrazem mu položila podnos na klín. Naposledy si bouchl a pak procedil mezi zuby: „Ve svém pokoji máš balík s novými šaty. Zítra se koná zásnubní hostina a ty mne tam doprovodíš. Něco se sebou udělej, ať se nemusím stydět.“
Dala si ruce v bok. „Vím přesně, kdo komu by dělal ostudu. Nikam nepůjdu.“
Zavile k ní vzhlédl: „Stačí se jen zmínit, kde je ztracená hadačka snů, a povalíš domů v úhledném balíčku.“
„Čtenářka snů,“ opravila jej upjatě. A pak bezradně rozhodila paže. „Proč sebou nevezmeš Tihuu? Před včerejškem jsem se u ní zastavila v jejím krámku. Když se na tebe ptala, vypadala smutně.“
„To nejde,“ štěkl, „je sice krásná, až to bolí, a umí mlčet tak, že to vypadá až oduševněle, ale problém je v tom, že je skoro na vlas podobná Anekorově nevěstě. Nechci Agnesku ani toho blba Anekora ponížit.“
„Zvláštní náhoda, pořídit si hospodyni tak podobnou nastávající královně,“ konstatovala uštěpačně.
„Nebyla to náhoda. Na tom smetišti skončila na mou objednávku.“
„Tak takhle je to,“ přikývla Jasmína a podezřívavě nakrčila nos. „Tys to její přepadení zinscenoval, aby ses o ni pak mohl velkoryse postarat… Ty bídáku!“
Jen pohodil hlavou. „No dobře. Nejsem svatý. Teď už vím, že jsem to trochu přehnal. Nakonec, i ten šílený plán, Agnesku ztrapnit, jsem pustil k vodě. A Tihuu jsem vlastně dostal z bordelu k lepšímu životu, takže to dobře dopadlo. Proto tě teď žádám, abys mi pomohla. Bez partnerky bych vypadal jako neschopný blb, ale kvůli mé reputaci se mnou žádná šlechtická dcerka nepůjde a s děvečkou od krav bych urazil hostitele. Ty jsi ta pravá. Když se trochu učešeš a oprášíš zásady etikety, mohlo by to vyjít.“ Nečekal na odpověď a zakousl se do kapouního stehýnka. Když viděl, že Jasmína ještě stále stojí u dveří, s plnými ústy zaskuhral: „Prosíííím.“
Zamyšleně vystoupala schody ke svému apartmá. Na posteli skutečně ležel balík v jemném plátně. Šaty, které v něm našla, jí vyrazily dech. Byly ušity z temně modrého sametu, prostřižená sukně ukazovala blankytnou brokátovou spodničku. Čelenka ze šedivých perel přidržovala závoj ze světle modrého tylu. Vše doladil pár šedivých kožených rukavic a střevíčky z česané šedě obarvené usně. Pohled do zrcadla hlásil, že už rozhodla. Však opilec pozná, že ona mu ostudu neudělá. Byla hodně zvědavá na budoucí klinnorskou královnu a zajímalo ji, proč se král Roneus tak brzy vzdává faktické moci, když je ještě plný sil. Měla spoustu otázek a doufala, že na zásnubní hostině najde odpovědi.
Druhého dne se snažila, aby se Trentenovi nedostala do cesty. Brzy odpoledne začala s přípravou. Umyla a čerstvě si obarvila vlasy, upravila tvar obočí a lehce se přepudrovala, pak vklouzla do průsvitných punčoch dovážených až ze sféry Sedmi měsíců pletených slepými nevěstami boha Účinné lítosti. Když byla hotová, sešla do kuchyně a vyrušila kuchaře v mytí nádobí. „Řekni pánovi, že jsem připravena, Mario.“ Kuchař se otočil za povědomým hlasem a při pohledu na cizí kněžnu, mu do džberu spadl plechový kotlík, až to šplouchlo.
Dobré znamení, pomyslela si Jasmína.
Trenten přišel vzápětí. Jasmína zhodnotila jeho výbavu. Kalhoty z šedivé broušené kůže vězely ve vysokých naleštěných botách, kabátec z tmavě modrého sametu ladil s Jasmíninými šaty. Krajkové manžety zdobily stejné šedé perly, jaké se skvěly na její čelence. Jen jeho výraz byl totožný s výrazem odsouzence smrti.
„Vypadáš jako králův synovec,“ řekla spokojeně a čekala, že ji pochválí obdobně. Ale on mlčel.
„Můžete jít, můj pane,“ ozval se Meneos. „Kočár už čeká.“
„Ještě okamžik,“ sykl a odběhl si pro něco do svého patra.
Při jízdě do paláce se zeptal: „Kde máš svůj náhradní vitalizér? Nechci tě mít na svědomí.“
Jasmína se zatetelila. Takže si ji přece jen prohlédl. Výmluvně přejela prsty po nahém hrdle. „Obtočila jsem si ho kolem paže. Balonový rukáv ho přidrží, kdyby sklouzl.“
Sáhl do kapsy. Z dlaně mu přetékala hromádka šedivých perel navlečených na šňůře. „Zvedni ten závoj, ať ti je připnu. Kdybych tě nechal s holým krkem, ještě by se rozneslo, že jsem na mizině, což sice jsem, ale nemusí to všichni vědět.“
***
V paláci byli přivítáni samotným Anekorem stojícím na vrcholu širokého schodiště. Jak Jasmína zavěšená do svého průvodce zvolna stoupala nahoru, údivem se jí krátil dech. Anekor oděný ve stříbřitě černém kostýmu byl jasnější Trentenovou kopií. Bylo zjevně patrné, že ti dva jsou příbuzní. Jen vlasy měl následník o trochu světlejší a kratší.
„Škoda, že je zadaný,“ utrousila na půl úst a Trenten pohoršeně sykl: „Myslel jsem, že ho znáš. Přece jsi tu několik dní slídila.“ Dřív, než Jasmína stačila vysvětlit, že Anekor byl v době její oficiální mise mimo zemi, hofmistr zvonivě zahlásil: „Uvítejme vévodu Derecka Rotaria z Trentenu a ctihodnou Filippu, baronku z Ohnivého hrádku.“
To už oba zmínění vystoupali na vrchol schodiště.
Anekor zdvořile kývl hlavou: „Buď zdráv, bratránku.“ Uznalým pohledem přejel Jasmínu od hlavy až patám a dodal: „A pověz mi, je na tom Ohnivém hrádku takových krasavic víc?“
„To je snad fuk,“ odsekl Trenten. „Agneska konkurenci nesnese.“
„A navíc si umí vybrat mezi zlatem a mědí,“ dodal následník trůnu, aniž by změnil příjemný výraz své tváře.
Jasmína si slovní přestřelku pečlivě uložila do paměti.
Chvíli korzovali mramorovým předsálím, a když byli hosté seskupeni, hromadně postoupili do hodovního salonu. Trenten pomohl Jasmíně se usadit, zaujal místo po jejím boku a velmi vybraně ji představil jejímu sousedu, postaršímu hraběti Isidorovi a jeho boubelaté manželce lady Ronině. Jasmína čekala, že bude ve svých hulvátských manýrech pokračovat, ale místo toho jihla, jak uvolněně a příjemně se choval.
Zazněla fanfára. Král Roneus povstal a slavnostním hlasem oznámil zasnoubení následníka Anekora s Agneskou, kněžnou z Namyi. Zraky všech pozvaných spočinuly na krásném Anekorovi a jeho ještě krásnější snoubence. Agneska měla ušlechtilý úzký obličej, jasně modré oči a zářivě světlé kadeře pokryté zlatou síťkou. Jasmína usoudila, že podoba s Tihuou tu sice je, ale bývalá prostitutka Tihua má drobnější a souměrnější kosti. Po potlesku a přípitku Roneus dodal, že korunovace se odehraje příštího novoluní a hned po té bude následovat královská svatba. Pak se bývalý monarcha odebere na odpočinek do svého zámečku u Zpívajících vodopádů v Mechovém lese.
Jeho slova vyvolala tlumený rozruch, protože dvořané až do poslední chvíle odmítali uvěřit, že královo stažení z veřejného života půjde tak rychle. Jasmíně pochopitelně neušlo, že si ji král pod přivřenými víčky z čela stolu zamyšleně měří a když po očku mrkla na Trentena, pochopila, že synovec mu musel o její totožnosti říci. Vlastně se jí ulevilo, že to udělal za ni.
„Konečně si k sobě vezme tu svou čarodějnici,“ podotkla Ronina a její manžel káravě nakrčil čelo.
„Ale no tak,“ zašklebil se Trenten. „O posedlosti mého strýce najádou z Mechového lesa si dávno cvrlikají vrabci na střeše. Chce začít nový život a my bychom mu měli přát štěstí.“
„Ach ano,“ vydechl úlevně hrabě Isidor a pozvedl číši. „Na královo štěstí.“
„Na královo štěstí,“ opakovali přísedící.
Po moučníku se otevřely široké dveře do tanečního sálu. Hosté se tam po skupinkách přemisťovali. Jasmína zaznamenala, že baronka Ronina se vydala směrem k předsálí a správně vytušila, že míří na toaletu. Vyskočila ze židle a vyrazila za ní.
Mramorem obložená koupelna byla plná dam, které si pudrovaly nosy a upravovaly podvazky. Jasmína se zavřela na záchod a čekala, než se osazenstvo vymění. Pak nastražila uši.
Rámus u zrcadel se trochu zklidnil a pak nějaká dívka řekla:„Viděla jsi Trentena? Přivedl si jinou. Janata mi musí dát sto centimů.“
„Opravdu tvrdila, že Trenten přivede Agnescinu dvojnici?“ pochybovala přítelkyně.
„Jistě. Těšila se na skandál a teď se bojí vystrčit nos.“
„Tolik ji miloval a ona upřednostnila následníka. Kdyby nebyl takový povaleč, klidně bych si ho vzala.“
„Ty, kněžna z Dentobu? Šílíš? Vaši rodinu by to zničilo.“
„Co říkáš té černovlasé holce?“
„Kdo ví, ze kterého kanálu ji vyhrabal,“ prskla oslovená. „Ale mužům se takové typy líbí. Dáme si na ni pozor. Žádný Ohnivý hrádek neexistuje. Zeptám se tatínka. Podívá se do zemských desek.“
Pak se dveře zaklaply. Po chvíli do místnosti opět kdosi vešel. Jasmína opustila kabinku a sklonila se nad umyvadlem.
„Krásné šaty,“ ozvalo se za jejími zády.
Zvedla oči k zrcadlu. Střetla se pohledem s budoucí královnou. Otočila se a způsobně se uklonila. „Děkuji, madam.“
„Kdysi jsem o Ohnivém hrádku slyšela. V jedné z pověstí Hromových hor,“ řekla laskavě Agneska, a uličnicky se usmála.
„Každý máme nějaké tajemství,“ řekla neutrálně Jasmína.
„Nejste bažná ani nevzdělaná,“ řekla plavovlasá. „Budete ta pravá.“
„Asi vám dobře nerozumím.“
Agneska obrátila oči v sloup. „Jde o Trentena. Zanevřel na svět, pod dojmem že jsem pohrdla jeho city. Ale já mu nikdy nic neslíbila. Pronásledoval mne od mých patnácti, ačkoliv jsem jej pořád odmítala. Věděl, že obdivuji schopné a silné muže a protože mne chtěl ohromit, vystudoval univerzitu v Glemtonské sféře, prošel armádním výcvikem a dotáhl to do hodnosti admirála, zvítězil v bitvě u Humří zátoky a také objevil solankové doly v Hromových horách. Pořád se utvrzoval v naději, že jednou se do něj zamiluji. Jenže já, baronko, tak, jak to umí on, milovat neumím. Je jako vulkán. Intenzita jeho citů je pro mne děsivá. Nikdy bych mu nemohla dát, co si zaslouží.“
Jasmína se až otřásla nad kadencí takové upřímnosti. „Anekor takový není?“
Agneska se shovívavě usmála. „V porovnání s horkým gejzírem Trentenem je Anekor klidným horským jezerem. Mám Anekora moc ráda. Vlastně jen o trochu víc, než Trentena, což je víc, než dost. V naší sféře je budoucnost ženy limitována kvalitou ženicha. Když už se musím vdát, král je ta nejlepší volba.“
„Chápu,“ uznala Jasmína. „Přeji vám štěstí. Líbíte se mi.“
Plavovláska se spokojeně rozesmála: „Ještě se setkáme. Dejte na toho ztřeštěnce pozor.“
Poté se každá dala svou cestou.
Když už byla Jasmína téměř v tanečním sále, ruka v černé rukavici ji pevně uchopila za zápěstí. Než stačila vykřiknout, byla vtažena za závěs skrývající malá dvířka do šerého skladiště plného polic s vázami a soškami.
„Nechci vám ublížit, madam,“ sykl uchvatitel. Pod sametovým baretem Jasmína rozeznala tajemníkův dlouhý nos. „Když jsem vás viděl v tom hrozném čepci, zdála jste se mi povědomá, madam Jasmíno. Jistě víte, že přívěšek byl nalezen a vaši kolegové se vrátili na Krabden. Vás nejdřív hledali napříč sférami, a pak - jako když utne. Jak tomu mám rozumět?“
„Nejsem povinna vám skládat účty, pane. Jedině král Roneus má to právo.“
„Blbost!“ skočil jí do řeči Horinis. „Roneus má v hlavě jen svou čarovnou najádku a praktické záležitosti nechává na mně.“
„Je zvláštní, že prve jste mou totožnost neodhalil,“ štěkla uštěpačně. „To už bude stáří.“
I v šeru bylo patrné, že se tajemníkova tvář zabarvila do nachova. „Zajistím, aby se vše vyšetřilo. Musíte být vyšinutá, když se zahazujete s černou ovcí královy rodiny.“
Odhodlaně zaťala čelisti. „Možná máte pravdu. Jsem blázen a k mému postižení došlo tady na Klinnoru při mé poslední misi. Pamatujete si na tu bouřku před třemi úplňky? Myslela jsem, že vám to Roneus řekl, když vše víte.“ Sledovala, jak se tajemník při jejím výlevu trochu stáhl. Zablýskala očima a udělala dva kroky před. „Tvrdím, že jsem narazila na Kazisvěta.“
Horrinis zaraženě zamžikal. Ohrnul ret a podezřívavě zavrčel: „K poslednímu zhroucení došlo na Simu před šesti sty lety.“
Jasmína si dupla. „Podle teorie pravděpodobnosti se blíží další. Když Kazisvěta najdu, vaše sféra zůstane celistvá.“
„Pokud je váš vitalizér zpět na Krabdenu, udivuje mne, že vypadáte stále tak mladě,“ řekl zkoumavě. „Ledaže by vám najáda z Mechového lesa dala čichnout k bájnému zlatému kapradí.“
Netrpělivě rozhodila paže. „Najády jsou jen v pohádkách! Můžu už jít? Trenten mne bude hledat!“
„Trenten!“ vyprskl a pak se zamračil:„Proč tu nejste oficiálně?“
„Jsem de Vrillová!“ štěkla, „to stačí! Až Kazisvěta chytím, všechno zlegalizuji, máte mé slovo! Nechejte mne dělat mou práci! Všechny pořádné katastrofy v dějinách přišly bez varování. Té vaší mohu předejít.“
„Tak dobře,“ zavrčel smířlivě. „Ještě s tím nahlášením počkám. Ale na Trentena si dejte pozor.“
„Děkuji za radu,“ řekla jedovatě, propletla se závěsem, zamžikala na ostrém světle a konečně dorazila do tanečního sálu.
Tentokrát ji kolem pasu drze sevřel Trenten. „Kdes, zpropadeně, trčela? Jestli řekneš, žes hledala toho chlapa, co ti sebral cejchovadlo, sežvýkám svůj nóbl kapesník.“ Táhl ji doprostřed parketu bez ohledu na její protesty.
„To dělám pořád,“ odsekla. „Ten kapesník máš od omáčky, takže dobrou chuť.“
„Veveřice jedna drzá,“ sykl jí do ucha a začal s ní kroužit sálem.
„Uniklo ti, že už nejsem zrzavá.“
„Neuniklo, ale zrzavé byly hezčí.“
„Točí se mi hlava,“ namítla nejistě.
„Tak se mě drž,“ ušklíbl se a zvýšil frekvenci otáček. V jeho pevném objetí se kupodivu cítila skvěle. V mihotavém světle lamp odráženém zrcadly sledovala jeho pěkný profil. Když hudba utichla, uvolnil sevření a ona se zapotácela. Rychle jí nabídl rámě. „Trochu vzduchu, madam?“ poznamenal a vedl ji do atria s cinkající fontánou a lavičkami skrytými v bezovém loubí.
„Mám místo nohou gumu,“ hekla a klesla na mramorové sedátko.
„Držela ses dobře,“ zapředl líně a usadil se k ní.
„Mluvila jsi s Agneskou a s Horinisem,“ konstatoval.
„Nešlo tomu zabránit,“ přisvědčila tiše. „Je docela milá, i když tě nemiluje. A Horinis to na mě jen zkoušel. Myslím, že už dá pokoj.“
„Hledáš Kazisvěta, který neexistuje. To tu chceš špiclovat až do smrti?“
„Nerozumíš tomu.“
„Čemu?“
„Víš ty vůbec, co znamená moje příjmení? Vrill označuje ve staré krabdenštině cibuli. A když si vzpomeneš, co tě o našem světě sférické květiny učili ve škole, nemůžeš popřít, že uspořádání sfér kolem centrální osy v jednotlivých rovinách prostoru připomíná spíše obrovskou cibuli než květinu.“
Trenten vybuchl v smích. „Cibuli?“
„No jistě,“ odsekla dotčeně. „Snobové přirovnávají sousféří ke květině. My, de Vrillové, ale víme, čemu se skutečně podobá. Cibuli. Vrstvy dužiny představují sféry obydlené živými kulturami. Naše rodina má slavné kořeny, víš? Tatínek už je na odpočinku a v současnosti spravuje rodinné statky, ale třicet let vedl Krabdenské lyceum. Můj bratr Alarik je děkanem na oddělení mezisférické komunikace. Můj prapředek komodor Flunibud Ryšavý zahynul v boji s Kazisvětem při zániku sféry Simských písčitých věží. A Flunibudův dědeček Ceteris Paribus organizoval velkou Emisonskou evakuaci. A ještě starší má příbuzná, někdy před počátkem letopočtu Soustředné osy prý Kazisvěta usvědčila. Ale dřív, než ho stačila zabít, zabil on ji. Dějiny mé rodiny jsou spjaty s hledáním Kazisvěta.“
Trenten si hluboce povzdechl. „Jo, krev není voda, ale nediv se, že jsem tvé poplašné zvěsti alergický. Nemám rád dogmata. Dávám si záležet, abych je boural. Kde máš důkaz, že objevení Kazisvěta souvisí s následným zavinutím sfér?“
Otráveně zakoulela očima. „Souvztažnost je prokazatelná. Kazisvětovy katastrofické sny rozruší postupně celou sféru. Předivo reality se rozpadne, sféra se zavine a propadne do nicoty a lidé bez svého životního prostoru zahynou.“
„A Kazisvět?“
„Co?“ nechápala Jasmína.
„Co se stane s ním?“
Rozpačitě zašoupala nohama. „Obecná teorie uvedená v kodexu lycea praví, že Kazisvět je zlovolný mutant. Umí narušit energetické předivo reality. Spustí dominový efekt a vrstva reality, neboli sféra, uvadne jako vysušená slupka z jablka. Zánikem životního prostoru vytváří nicotná pole. Zabíjí tím všechny tvory žijící na sféře. Kazisvět je masový vrah.“
„Cha,“ hekl, „takže když rozruší předivo reality, nakonec zabije i sebe sama?“
„Uhm… ano,“ přisvědčila Jasmína.
„Proč by si dobrovolně podřezával větev?“ ušklíbl se škodolibě a dodal:„Celá vaše krabdenská moudrost je škvár a Velký Architekt byl debil.“
Uraženě vyskočila: „Ty jsi větší!“
„Neruším?“ ozvalo zpoza tamaryškového loubí.
„Trefa,“ zavrčel Trenten.
„Dáma nás snad omluví,“ naléhal následník a výmluvě hodil hlavou směrem k osvětleným oknům.
Jasmína se poslušně zvedla, ale Trenten ji strhl zpět, že přistála na jeho klíně. Anekor dotčeně sykl. Dívka zakoulela očima, vytrhla paži z drzounova sevření a vlepila mu zvučnou facku.
„Je docela zábavná,“ ušklíbl se napadený a znova ji znehybnil. Zatímco sebou na jeho klíně vzpurně zmítala, obrátil se Trenten ke svému bratranci. „Nemáme před sebou žádné tajnosti. Tak co mi chceš?“
Anekor pokrčil rameny a posadil se vedle rozporuplné dvojice. Pohodlně se opřel a založil si paže za hlavu. „V Dreneských slatinách řádí ten renegát Rufius. Zlikvidoval už tři obchodní výpravy. Bez surových krystalů půjde výroba vzducholodí do háje.“
„Na rozvoj průmyslu zvysoka kašlu,“ odsekl Trenten.
„Počítej s tím, že jen co budu korunován, narukuješ zpět k armádě jako kapitán trestného komanda,“ pokračoval plynule Anekor.
„To ani náhodou,“ frkl Trenten.
„Měla jsem za to, že Trenten má hodnost admirála,“ podotkla Jasmína, patou kopla Trentena do holeně a znovu se pokusila mu vysmeknout.
Anekor Jasmíně uznale pokynul. „Další cílevědomá žena,“ broukl a na vysvětlenou dodal: „Hodnost admirála byla Rotariovi odebrána minulý týden, protože ignoroval předvolání generálního štábu a nepřevzal oficiální pokárání za své ostudné chování. Zlatým hřebem jeho nestoudnosti bylo veřejné pohanění pomníku našeho společného předka Viktorína Dobrotivého, na který…, ale ne. To nebudu připomínat. Za všechny ty rvačky, hazardní hry, opilecké excesy a neúctu k majestátu byl degradován o čtyři hodnostní stupně a protože má jako můj poddaný brannou povinnost, nezbývá mu než uposlechnout.“
„Ještě není vaším poddaným,“ neodpustila si Jasmína, ačkoliv se právě sama potýkala s ostudným chováním zmiňovaného.
„Dámo, vy jste houževnatá jako ševcovská dratev,“ zapředl ironicky následník, znova se jí uklonil a vrátil se k záležitosti s Trentenem. „Potřebuji abys na ten zátah dohlédl, Rotarie. A nemysli, že tam budeš chlastat. Osobně dohlédnu, aby byly všechny zásoby alkoholu zabaveny ještě před odjezdem. Po pár týdnech o vodě tě chuť na alkohol přejde docela. Jestli Rufia dostaneš, vrátím ti admirálskou uniformu a začneme se bavit vážně o tvé budoucí roli v tomto státě.“
Jasmína ucítila, jak Trenten strnul. Přestala se vzpouzet a unaveně se opřela o jeho hrudník.
„Nestojím o prebendy, bratránku,“ řekl Trenten mrazivě.
„Cha!“ vyletěl následník a zapíchl prst do vzduchu. „Vím ale, čeho se nehodláš vzdát! Varoval jsem tě už dvakrát. Nebudeš-li loajální, vyvlastním tu horu kamení, které říkáš domov. Nedovolím, aby si z naší rodiny utahovali na všech sousedních dvorech.“
Trenten pohodil hlavou: „Fajn, jen co se po dalším novoluní chopíš koruny, zmizím ze země.“
Anekor se skřípavě zasmál. „Už týden tě sleduje dobrá polovina Horinisovy bandy. Neuděláš ani krok, abych o tom nevěděl. Nenechám tě uchlastat k smrti. Ty bys pro mne kdysi udělal totéž, bratránku.“
Trenten už neřekl ani slovo, nasupeně se svezl z lavičky, Jasmínu rázně postavil na nohy a táhl ji za sebou po schodech na terasu.
„Jako tvůj budoucí král ti dávám dovolení se vzdálit, Rotarie,“ hýknul za ním uštěpačně Anekor.
***
