Kazisvět - 2. kapitola
Jasmínina vzducholoď kotvila na vrcholku kaskádového mola. Nasedla a nahodila křesadlový generátor. Krystal umístěný nahoře nad kabinou začal rotovat kolem své osy a stroj se s vrněním vznesl k jasnému nebi. Spustila sluneční clonu, navolila hyperprostorové souřadnice a zabořila se do opěradla. Až nyní si naplno připustila dosah celé katastrofy.
Přišla nejen o hada, ale i o svůj vitalizér.
Stavovská značka v žargonu čtenářů snů přezdívaná cejchovadlo, byla součástí osobnosti, energetickým depem i poslední bezpečnostní pojistkou. „Buď je moje kariéra v kopru, nebo mě povýší,“ zaklela a konečně se rozčileně rozchechtala. Přívěšek rovněž pohlcoval psychedelické vyzařování škodlivých snů a chránil nositele před vedlejšími účinky řemesla. Každý čtenář jej dostal jen jednou, protože obsahoval část jeho životní síly. Jasmíně mimoděk došlo, že bez cejchovadla rychle zestárne. Při pomyšlení, na nemoci, bolest a smrt, se otřásla a vybavila si poslední týden svého studila v lyceu těsně před iniciačním obřadem. Spolu s ostatními adepty závěrečné testace jej trávila hluboko v podzemních laboratořích.
Dostali jednoduchý úkol. Po dobu pěti dnů měli tlustými okenními průzory sledovat neklidný jícen Hartusivého vulkánu, aby pochopili, jak tenká je hranice mezi životem a zkázou. Za nimi bylo desetileté studium tajné disciplíny s oficiálním názvem „stabilita sférické pleteně“.
Učili se chápat, na jakém principu zkonstruoval Velký Architekt jejich svět, aby jej dokázali chránit. „Základem všeho jsou touhy a sny,“ znělo jí ještě dnes v hlavě jako ozvěna. „Pamatujte si to, studenti. Myšlenka, slovo, čin.“
Nic z toho, co ji na lyceu učili, Jasmíně nebylo cizí. Slýchala to už od plínek. Justin de Vrill byl na lyceu rektorem, ale na svou dcerku si vždycky trochu času našel.
„To musí být omyl!“ křičela sotva osmiletá Jasmína, když jí otec vysvětloval totéž, co později profesor na fakultě. „Kdo to kdy viděl, aby myšlenka unesla stádo slonů nebo zeber?“ rozčilovala se malá buclatá holčička a zarputile bušila pěstičkami do stolní desky. „Copak něco tak nehmotného, tak iluzorního by mohlo stačit k vytvoření celého sférického poupěte?“
Až později pochopila, že Velký Architekt byl bytostí mnohem vyššího řádu. Jemu se skutečně ze snů a tužeb podařilo uplést sférické poupě a tím darovat spoustu životního prostoru civilizacím, které by vlivem hromadné srážky vesmírných těles byly zanikly. Počet sfér kolísal v intervalu mezi devadesáti a devadesáti devíti a pozorování nových sfér pučících těsně u zárodečné cibulky se stalo předmětem studia zvláštního ústavu hyperprostorových úkazů Krabdenského lycea.
Na všech sférách se rozvíjely osobité civilizace obdařené možností vyměňovat si informace i zboží s kulturami sfér sousedních. Některé tuto možnost využívaly, jiné žily více pro sebe.
Kdyby se na sférické poupě dívala z okolního vesmíru bytost schopná vnímat hyperprostorové jevy, pozorovala by je jako obrovitý pupen nebo spíš cibuli, jejíž vrstvy leží jedna skrze druhou a přece se neprolínají a lidé, kteří na sférách žijí, existují na nich stejně jako na povrchu pevného vesmírného tělesa, nehledě na to, že všechny ty miliardy obyvatel všech devíti desítek sfér vzhlíží po nocích ke stejným souhvězdím.
Přesto jen na jedinou sféru umístil Velký Architekt středisko své správy a z tohoto střediska postupně vznikl Krabden.
Bylo otázkou rodinné cti de Vrillů mít v každé generaci alespoň jednoho čtenáře snů a Jasmína byla pyšná, že to vyšlo právě na ni. De Vrillové patřili k nejstarším krabdenským rodům a to, že jejich předkové sedávali u stolu s Velkým architektem, zavazovalo samo o sobě.
Čtenářů snů v činné službě bývalo vždy kolem šedesátky. Jejich úkolem bylo udržovat na všech sférách stabilitu pleteně, kterou před eóny svým tvůrčím počinem utkal Velký Architekt.
Lidé, kteří našli na sférickém poupěti druhý domov, už jen matně tušili, že kdysi přebývali v galaxii, která se dávno rozpadla v prach. Sférické poupě žilo svým vlastním životem už několik tisíciletí a stalo se oblíbeným cílem kosmických poutníků i po té, co Velký Architekt odešel, protože i dokonalé bytosti nakonec vědí, kdy mají dost.
Všichni Velkého Architekta obdivovali a toužili se mu podobat. Někteří jedinci nadaní zvláštním neklidem a fantazií dokázali spontánně měnit strukturu reality, kterou architekt utvořil. I oni dokázali proměňovat myšlenky v realitu, ale protože nedosahovali architektovy dokonalosti, jejich změny vedly ke katastrofám. Již v počátku dějin sférického poupěte docházelo ke zdánlivě nepochopitelným živelným pohromám. Ze dne na den mizela celá města, lesy i moře, a místo nich zůstávala jen bílá hrůzu nahánějící prázdnota.
Velký Architekt rozpoznal trhliny ve sférické pleteni a dokázal je napravovat. Naštěstí nikdy nebyly tak rozsáhlé, že by mohly způsobit zhroucení celé sféry. Jako milující soucitná bytost pochopil, že narušitelé nejednají ze zlé vůle. Postaral se, aby byli vyhledáváni a léčeni. Protože k narušování sférické pleteně docházelo nevědomky ve spánku, začalo se těm, kteří narušitele dokázali vyhledat a neutralizovat, říkat čtenáři snů.
Klasický narušitel byl člověk, který měl velké plány a touhy, ale z nějakých objektivních důvodů je nemohl realizovat. V učebnicích přípravky strážců stability pleteně kupříkladu figuroval jistý koželuh jménem Zentrik žijící v chatrči na kraji města. Zentrik toužil stát se malířem, ale nemohl odejít na akademii do hlavního města, protože pomáhal živit své nemocné matce svých šest sourozenců, zatímco se jeho otec pozvolna upíjel v putyce na prasečím plácku. Plný sebelítosti a vzteku a neventilované fantazie snil po nocích své sny, což v kombinaci s jistou genetickou odchylkou rozvibrovalo sférickou pleteň až to té míry, že popraskaly přístavní hráze a část města spláchl mořský příliv. Citlivé seismografy na Krabdenu tuto katastrofu zachytily a vypravily do místa mládencova bydliště čtenáře snů Rendora Gtomtecha, který jeho škodlivé sny neutralizoval a posléze mu pomohl získat stipendium na akademii v Flondii, metropoli Dwinlijské sféry. Takových případů s dobrým koncem vyřešili čtenáři snů za staletí spousty, ale jen ty nejtypičtější pronikly do učebnic.
Tím, že Velký Architekt založil Krabdenské lyceum a sepsal Krabdenský kodex, dal svému světu nástroj, jak se narušitelům stability ubránit. Během staletí se ze čtenářů snů vyvinula speciální kasta s osobitými rituály a pomůckami. Stali se respektovanými členy společnosti, ale jen zasvěcení věděli, že skutečnou moc si drží mágové ovládající vitalizační rituály a Komora inspektorů.
Jasmínu nikdy nenapadlo, že by z přesunu třetiny její vitality do hmotné magické pomůcky mohl vyvstat problém. Až poté, co v Roneově ložnici odhalila, že její přívěšek byl ukraden, pochopila, co je příčinou její přetrvávající únavy. Takže nejen, že ji po návratu na základnu čeká obhajoba postupu a nekonečné zdůvodňování, ale navíc i boj o holý život.
Jedinou záchranou z hrozícího trychtýře prověrek a suspendací bylo Nulté pravidlo. Král Roneus nemohl vědět to, co znali jen zasvěcení a co se kvůli utajení předávalo z úst do úst. Nulté pravidlo odjakživa trůnilo nad všemi psanými články kodexu a hlásalo toto: „Každé setkání s atypickým subjektem je čtenář povinen okamžitě a bez ohledu na okolnosti nahlásit inspekci.“
Jasmína tedy doufala, že když popíše, jak atypický subjekt vyšetřovala, inspektoři nad jejím selháním přivřou oči a dají jí šanci vše napravit. Spoléhala i na dobré jméno své rodiny a věřila, že mágové v podzemních laboratořích tu prekérní situaci s její ubývající vitalitou nějak zaonačí.
Krabdenská základna
Krabdenská sféra
Po dvou hodinách cesty sférami vzducholoď měkce přistála do domácího doku zapuštěného v černé věži strmící vysoko nad členitým půdorysem Krabdenu. Základnu tvořil komplex lycea, ubikace studentů, palác inspekce a laboratoře s hadími líhněmi. Hluboko do skalnatého podloží se nořily podzemní sály mágů Velkého Architekta důmyslně zásobované teplem a energií ze sopouchů Hartusivého vulkánu.
První Jasmíniny kroky vedly do jejího bytu v areálu lycea. Věděla, že svůj přílet dlouho neutají, proto se nezdržovala, jen naškrábala vzkaz svému příteli Cedrikovi a pak už umytá a převlečená do pohodlných kamaší a tuniky přejela průhledným spojovacím tunelem mezi budovami a pneumatickým tubusem sestoupila do podzemních sálů inspekce. Ohlásila se v recepci, posadila se do křesílka v předsálí a krátila si čas sledováním barevných rybek v obřím sloupovitém akváriu.
Neseděla tam ani pět minut, když se od chodby s výtahy vyřítil štíhlý bledý muž s teplýma hnědýma očima zasazenýma v protáhlém obličeji, se světle hnědými vlasy sčesanými v měkkých vlnách k ramenům, v černém hedvábném obleku a šedivém plášti. V pěsti svíral pouzdro potrubní pošty.
Jasmína při pohledu na něj na okamžik zapomněla na své potíže. Vymrštila se z křesla a přistála v jeho napřažené náruči.
„Stýskalo se mi,“ řekl tlumeně a trochu se od ní odtáhl, aby si ji mohl prohlédnout. Jeho hezká úzká tvář se zavlnila obavami. Jasmína se předtím viděla v zrcadle. Věděla, že její pleť je nažloutlá a váčky pod očima svědčí o pořádné únavě.
„Vidíš, co jsem ti říkal? Už tě to zmáhá!“ Ochranitelsky ji objal kolem ramen a vedl zpět ke křeslu. „Co to bylo tentokrát? Další vražedný maniak?“
Kousla se rtů a zhluboka si povzdechla.
Cedrik ji k sobě znova přitiskl a spokojeně prohlásil: „Už to dělat nebudeš. Včera mne povýšili. Dostal jsem to místo a teď už se musíme vzít. Nemůžeš být čtenářkou snů, a přitom spát s předsedou komory. Byl by to střet zájmů.“
Pak si novopečený předseda Komory inspektorů konečně všiml, že jeho vyvolená reaguje úplně opačně, než čekal, protože se místo radostného výskotu křečovitě zachvěla.
„Proč zrovna teď?“ zaúpěla zoufale.
Cedrik svraštil obočí. „Nerozumím,“ zavrčel. „Předseda Kvaken náhle zemřel. Senát jednohlasně potvrdil můj mandát. Slíbila jsi, že až povýším, tak si mě vezmeš. Rodiče budou nadšení, ostatně s naší svatbou se už dlouho počítalo. Tak v čem vidíš problém? Naznačuješ snad, že je tu někdo jiný?“
Urputně zavrtěla hlavou. Nemělo smysl Cedrikovi vysvětlovat, že s jeho povýšením počítala až za pěkných pár let. „Není tu nikdo jiný, mám průšvih.“
Významně se ohlédl směrem ke kukani recepce. Gestem naznačil, aby zůstala na místě a sám u dispečerky zrušil její ohlášení. Pak ji odvedl chodbami plnými uctivě zdravících úředníků do své nové kanceláře. Znova ji usadil a houkl: „Tak povídej.“
Převyprávěla obsah své klinnorské mise a průběžně sledovala, jak se původně bledá Cedrikova tvář postupně barví do ruda.
Když skončila, novopečený předseda ze sebe po chvíli mlčení vychrlil: „Článek tři odstavec sedm. V případě netypické fyziologické reakce jsi ho měla zabít dřív, než tě ohrozí!“
„Nebyl čas. Šlo to strašně rychle,“ namítla nasupeně.
„Měla jsi zůstat na Klinnoru a hledat cejchovadlo,“ skočil jí do řeči. „U Architektova vousu, Jasmíno! Přišla jsi o hada a ztratila přívěšek. Copak nechápeš, co ti hrozí? Do roka z tebe zůstane vysušená troska! Třetina tvé vitality se teď válí někde v zaplivané putyce. Co sis myslela, když jsi opustila bojiště?“
„Aplikovala jsem Nulté pravidlo.“
Zaťal čelisti a zavrčel: „Tak atypický případ? Už celá staletí tu nic podobného nebylo. A právě teď, když se ti to hodí, se to najednou objeví. Měla jsi ho zabít hned při prvním náhledu.“
„To je až poslední možnost,“ sykla umíněně.
Pochybovačně se zašklebil. „Kdyby to opravdu byl Kazisvět, jako že nebyl, bylo by to na místě!“
„Reagoval okamžitě! Vzepjal se k obraně hned při prvním průniku!“
„To je nemožné! Žádný subjekt nedokáže něco takového.“
„Je to atypický případ,“ trvala na svém. „Normální narušitel by cejchovadlo vůbec neviděl. Neuměl by ho sundat z mého krku. A tento dokázal obojí.“
„Trochu nadanější zloděj s magickými geny a příliš horlivá čtenářka snů,“ utrhl se Cedrik a jízlivě se usmál. „Vůbec ničemu se nedivím, vždyť jsi de Vrillová. Originální za každou cenu. Tvá posedlost Kazisvětem tě konečně dostihla a mně nezbude, než abych to dal do pořádku.“
Zoufale hledala v tom rozdurděném ouřadovi stopy muže, o kterém si myslela, že by jej mohla milovat. Pochopila, že jí vůbec nevěří. Její sympatie se zvolna přeměňovala ve zlost. Musel její pochybnosti vycítit, protože najednou roztál. Jeho ostře řezané rysy změkly.
„Tvé pochybení by se dalo zamlžit v případě, že se za mne ještě dnes provdáš,“ řekl smířlivě. „Jako manželka předsedy inspektorátu získáš imunitu. Budeš už jen bývalou čtenářkou snů. Na škraloup se rychle zapomene.“
Nesouhlasně potřásla hlavou. „Ale co ten narušitel? Vždyť to tak nemůžeme nechat!“
Netrpělivě máchl paží. „To už nechej na mně a na inspektorátu.“ Uchopil ji za ramena a s pohledem upřeným do jejích zelených očí úpěnlivě šeptal: „Hodíme se k sobě, Jasmíno, miluji tě tak snad od první chvíle, kdy jsem tě potkal, a to ti bylo, tuším, sedmnáct. Celé ty další roky jsem tě chtěl. Už nechci déle čekat. Když jsi před třemi lety tak paličatě trvala na nezávazném mileneckém vztahu, podřídil jsem se jen velmi nerad. Ale uznávám, že i s ohledem na naše kariéry to tehdy bylo rozumné. Jenže nyní je svatba nevyhnutelná. Zařídíme si báječný život. Celá Sférická květina bude naše. Vždyť víš, jak jsou karty rozdané…“
Plná rozporuplných pocitů, které k radosti měly kupodivu daleko, Cedrikovi váhavě pohlédla do očí. Horečnatě hledala záminku, pod jakou by mohla svatbu oddálit. „Ale co můj vitalizér?“
Přezíravě se usmál. „V jaspisovém trezoru, který jsem zdědil po lordu Kvakenovi, jeden přívěšek leží. Má tvar hadího zubu a je tak starý, že není chráněný mlžným kouzlem. Nebude vadit, že jej uvidí i nezasvěcení. Nikdo se neodváží spekulovat, co nosí na krku manželka předsedy komory. Na přiloženém pergamenu je napsáno, že byl původnímu majiteli odebrán. O co se jednalo konkrétně, tam není. Znáš to, text byl nejspíš opisován každé století, protože se originál rozpadl stářím. Ten vitalizér ti zachrání život.“
***
Stála před velikým zrcadlem v Cedrikově šatně. Navlečená do fialové slavnostní róby s vysoko vyčesaným drdolem civěla do lesklé plochy odrážející přívěšek z podivného matně černého kovu houpající se ve žlábku mezi jejími ňadry. Měl tvar obrácené kapky znázorňující hadí zub. Od chvíle, kdy jí ho její nastávající obřadně pověsil na krk, necítila nic neobvyklého. Přesto se dalo očekávat, že pomocí této náhrady získala šanci na dlouhý život, pokud se její původní cejchovadlo nenajde.
Ze zrcadla ji zkoumavě pozorovala vážná dívčí tvář. Měla porcelánově bledou pleť zdobenou několika pihami, zelené oči a růžová ústa. Mimoděk konstatovala, že fialová barva šatů vůbec neladí s rusými vlasy. A co dál? Dívka v zrcadle v návalu paniky zamžikala víčky. Budoucnost jako linie pravítka. Život manželky váženého a obávaného muže. Něco, čemu se dříve s chutí pošklebovala. Žena v zrcadle překvapením otevřela ústa. Najednou jí došlo, že Cedrika vůbec nemiluje.
Co dál? Těkala pohledem po nablýskaném pokoji. Věšák u dveří a na něm temně modrý Cedrikův plášť. Sáhla do hluboké kapsy a nahmatala speciální šestiboký klíč od soukromého doku v přístavním molu. S klíčem v hrsti přistoupila k šachtě soukromé zdviže.
Vyletěla na střechu budovy a kráčela k nástavbě na východní straně. Jako v transu otevřela vrata hangáru a přehlédla seřazená vznášedla. Až na konci řady parkoval jednomístný stroj tvaru kapky určený pro inspekční cesty do nejzazších sfér. Temně černý matný povrch malinké vzducholodě pohlcoval světlo. Jasmína si vyhrnula sukni a nasedla.
Ve chvíli, kdy nahodila krystal a svištivě opustila střechu základny, už nebylo cesty zpět.
***
