Kazisvět - 10. kapitola
Od nešťastné závěrečné testace uplynulo deset dní. Celou tu dobu už vládla Krabdenu ona. Jen péče o Klinnorský objekt probíhala stále podle zavedených pravidel, protože jako nová inspektorka dosud nezadala nové pokyny.
Objekt byl pětkrát probuzen a sanován. Jediný sociální kontakt měl se zdravotnickým personálem, což nestálo za řeč, protože už pouhou klasifikací na narušitele pozbýval občanských práv. Společnost sférického poupěte se tím bránila proti zničení a ti, kteří tuto ochranu zajišťovali, byli pod velkým tlakem. Nemohli si dovolit soucit, protože ve hře byla existence sousféří.
Sjela tubusem hluboko do podzemí. V chodbě před vyšetřovací celou stály stráže. Kývla jim na pozdrav a magnetickou kartou si otevřela první a pak i druhé dveře.
Pečlivě se vyhýbajíce pohledu na objekt uložený na lehátku ve středu místnosti obešla všechny čtyři rohy a mechanicky vypojila kamery. Pak z kapsy vytáhla ruličku náplasti a přelepila objektivy. Poté se sklonila ke dveřím a přelepila páskou místo nad škvírou záznamového klíče, kam mohla být vložena miniaturní štěnice. Po pečlivé obhlídce zdí i infuzní aparatury, zastavila přívod infuze a vytáhla jehlu ze spáčova předloktí. Rozprostřela přikrývku, kterou si přinesla přehozenou přes rameno přes spáčovy nahé boky a mimoděk se posadila na pelest lehátka. Protože už se tomu nedalo uniknout, klouzala pohledem od místa vpichu vzhůru až k rameni a dál po klíční kosti k ramennímu pletenci. Sledovala napjaté krční tepny a drzou bradu s povědomým strništěm a zaťatý výraz okoralých rtů. Stíny dlouhých řas ještě zvýrazňovaly temné kruhy pod očima. Přerostlé tmavé vlasy v neuspořádaných provazcích rozprostřené na tvrdé podložce v kombinaci s nezdravě namodralou barvou kůže a modřinami po Cedrikově elektrickém biči dodávaly původně přitažlivému obličeji umrlčí vzhled.
Pak se víčka zachvěla jako motýlí křídla a Jasmína zatajila dech.
Spáčovy oči se otevřely a neomylně si ji našly. Čekala, než si ji prohlédne a doufala v jeho zamlženou paměť. Marně.
„Máš svého Kazisvěta. Gratuluju,“ zaskřehotal s obtížemi.
Z prasklinek jeho rozpukaných rtů vyprýštily drobné pramínky jasně rudé krve.
„Zabil jsi tři lidi,“ řekla upjatě.
„Skvělý,“ řekl jízlivě. „Až na to…, že o tom nevím. Pokud mi lezli do hlavy…, můžou si za to sami. Je mi tě líto, protože… až ti konečně dojde, jakého zvěrstva se na mně dopouštíš, nejspíš se z toho pomineš. Já totiž… nevěřím…, že jsi bezcitná… mrcha. Jsi prostě jenom uvědoměle… hloupá. Tomu svému zakomplexovanému šamstrovi vyřiď, ať si ho dá vycpat. Divím se…, že tě sem pustil.“
„Jeho jsi zabil taky.“
Spokojeně se zazubil. „Super dobrá zpráva.“
Rozpačitě se zavrtěla. „Vím, co ti dělal. Stydím se za něj. Nic takového už se nestane. Od nynějška se s tebou bude zacházet s úctou.“
Překvapeně zvedl hlavu tak, jak jen to pouta dovolovala: „A to jako proč?“
„Hlavní inspektorkou jsem teď já.“
Jeho hlava hlasitě udeřila zpět na podložku. Jeho štěkavý smích přešel do suchého kašle. „Aha,“ hekl poté, co se trochu uklidnil. „A myslíš, že budu rád? Všichni ostatní mají ze mně hrůzu. Jedině ty, nejstatečnější hlavní inspektorka v sousféří, sebereš odvahu a zajdeš za ubohou zrůdou prohodit pár teplých slov!“ Postupně zvyšoval hlas a místností se šířilo téměř hmatatelné napětí. „Tak víš ty co?“ zaburácel a vzepjal se v poutech, až postel zapraskala a Jasmína polekaně odskočila. „Vypadni dřív, než se přestanu ovládat! Jsem přece Kazisvět! Jestliže odrovnám pár kreténů zatímco spím, co teprve, když se pořádně naseru v bdělém stavu!“
Stiskla spínač a přivolala personál. Dva muži běsnícího Trentena přidrželi a třetí mu zavedl infuzi zpět do žíly. Za minutu opět nevěděl o světě.
Předsedkyně komory propustila podřízené a vytáhla z police pod infuzním stojanem krabičku s vazelínou. Znovu se posadila na hranu lehátka, nabrala vazkou hmotu na roztřesený prst a opatrně natírala Trentenovy popraskané rty. Soustředila se jen na dvě přitažlivé linie a na to, jak moc jí záleží, aby se citlivá sliznice co nejlépe zregenerovala. Někam na periferii svého vědomí odsunula všechny uřvané vyčítavé myšlenky, které na ni něco zásadního vykřikovaly.
Od té doby posílala za Trentenem podřízené. Důsledně jim nakázala, aby se k objektu chovali s respektem, což si ostatně hlídala tak, že vše sledovala kamerovým systémem. Trenten to nějakým svým šestým smyslem vytušil a pokud už se vůbec k nějaké komunikaci s inspektory snížil, neodpustil si jízlivé narážky na paní předsedkyni. Jasmínino srdce bodalo stále víc a častěji.
Pak začali mít pečovatelé zdravotní problémy. Banální bolesti hlavy se při statistickém vyhodnocení projevily jako významná odchylka a bylo třeba zaujmout stanovisko. Jasmína ty výsledky dostala do rukou dřív než ostatní členové rady, ale nemohla to tajit donekonečna. Proto se rozhodla znova vypravit jámy lvové.
Nechala do cely přinést dvě křesílka a stolek, čímž si vysloužila nechápavé pohledy personálu. Vyzkoušeným způsobem oslepila monitorovací systém a dřív, než jej probudí, si objekt důkladně prohlédla. Spokojeně konstatovala, že je přikrytý a že má zdravější barvu, upravené vlasy i nehty, jeho rty jsou v pořádku, jen pleť postrádá přirozený snědý nádech.
Pak odpojila infuzi a počkala, až se probudí.
„Dobré ráno, ospalče,“ ohlásila se, aby to nebyl on, kdo ji jako první srazí na kolena.
„Že bych měl dnes svátek? Kde je kytice? A kde pěvecký sbor?“ zachraptěl, když po ní sjel lhostejným pohledem. Zaznamenala, že ten pohled byl až příliš zběžný, jako by se štítil na ní spočinout.
„Mám návrh,“ řekla pomalu. „Odvážu tě a pomůžu ti se posadit. Po tak dlouhé době ti atrofovalo svalstvo, měl by ses trochu projít. Pak si musíme promluvit.“
„To je snad zbytečný,“ prskl jedovatě. „Do Klinnorského objektu se přece nevyplatí investovat.“ Pak mu v očích blikla jiskra poznání. „Aha,“ vyjekl živěji. „Už víte, jak to legislativně sfouknout. Tak to nemusíš tak opatrně, vždyť tvůj předchůdce mi nastínil nespočet možností. Od výletu k perifernímu vakuu, přes osové vlání až ke klasické vivisekci.“
„O čem to, sakra, mluvíš?“
„O mé konečné eliminaci, samozřejmě,“ štěkl.
„Nic takového není na pořadu dne,“ odsekla.
„Škoda.“
„Slíbíš, že mě nenapadneš, když tě teď odvážu a pomůžu ti vstát?“ naléhala.
Chvíli mlčky civěl do stropu. „Na takové věci máš poskoky.“
Vzpurně vystrčila bradu: „Chci to udělat sama.“
„Nestojím o tvou osobní pozornost.“
„Já zase nestrpím ztráty v řadách svých podřízených. Někteří z těch, co s tebou jen třikrát mluvili, mají zdravotní problémy.“
Jízlivě vypískl: „Chá! Ach, moje zodpovědná Jasmíno. Kéž bys stejně úporně chránila ty, které miluješ. Po tom svinstvu, co do mě cpete, jsem odrovnaný. Můžeš být v klidu. Slibuji, že proti tobě nevyjedu. Neprokousnu ti krční tepnu, ani nezlomím tvou krásnou páteř.“
Přistoupila k lehátku a po vynaložení nemalé námahy uvolnila dvojitě jištěná pouta kolem Trentenových zápěstí a kotníků. Pokusil se vzepřít na pažích a okamžitě klesl zpět. Zaslechla, jak vztekle zaskřípal zuby nad svou bezmocí.
„Jsi zesláblý,“ konstatovala věcně, „ale když budeš rozumný, můžeme to postupně napravit.“ Naklonila se, a zahákla si jeho paže za svá ramena. Když sepjal ruce na její hrudi, pomohla mu posadit se. Pak si jej zezadu natáhla na sebe. Na vteřinu jí mihlo myslí, že kdyby se jí opravdu chtěl pomstít, v tomto rozložení sil by jí vaz zlomil velmi snadno. Vzápětí jí stejně tak došlo, že možná právě proto tuto situaci zaranžovala. Pokud to však vězně napadlo, nevyužil toho. Skoro ji porazil svou vahou, i když pobytem v internaci hodně zhubl. S vypětím všech sil jej dovlekla ke křeslu. Sesunul se do něj a zalomil hlavu vzad, aby mu neviděla do tváře.
Jasmína se upjatě usadila do druhého křesílka a čekala, až se zajatec zkonsoliduje. Viděla jedině zaťatou spodní hranu jeho čelisti.
„Opravdu nevím, jak bych ti v tomto stavu mohl prokousnout krční tepnu, zlato,“ zachrčel znechuceně.
„Neboj, přinesu nějaké sportovní nářadí,“ řekla v návalu sdílnosti. „Budeme na tom pracovat.“ Pak jí došlo, co vlastně řekla a zajíkla se.
Konečně k ní sklonil tvář a zkoumavě se na ni zadíval. Pak se rozesmál. Jeho smích byl nakažlivý a tolik, tolik úlevný. Rozbíjel veškeré krusty, kterými obrnila své bolavé srdce. Smála se s ním a z očí jí tryskaly proudy slz.
„Je mi to tak líto,“ hlesla zkroušeně.
„Já vím.“
„Musíš mě nenávidět.“
„Kéž bych to dokázal! Ale tak to není, i když by to bylo mnohem lehčí. Nejdřív ses mi vkradla do hlavy, pak sis mě označkovala jako vola na porážku. Pak jsi mě donutila abych se do tebe zamiloval a když se tak stalo, přišla jatka. Ani kdybych měl sílu tě teď zabít, jako že nemám, neudělal bych to, protože jsem beznadějně ztracený v hlubinách tvé ponorné řeky. Pořád jsem čekal, že se vynoří na světlo, ať se ten chudák Cedrik posmíval, jak chtěl.“
„Trentene.“
„Vím, co chceš říct. Asi jsem opravdu Kazisvět, ale nic z toho jsem neudělal úmyslně. To si, laskavě, uvědom. A pokud mají tví poskoci migrénu, sázím na autosugesci vyvolanou strachem. Možná dokážu zabíjet, ale jen, když mě k tomu někdo provokuje. Nikdy to nedělám vědomě.“
„Nejhorší je, že jsem si to uvědomila pozdě.“
„Stejně si s tím nevíš rady,“ kývl a smutně se usmál.
„Veškeré moje zásady, tradice mé rodiny, vše, na čem stojí společenský kodex, který chráním a ztělesňuji, to všechno se sype jako hromádka z karet. Ale vůbec netuším, co se může stát, když to zradím a když tě osvobodím, ačkoliv po ničem jiném netoužím. Jsi Kazisvět, ať se ti mi to líbí nebo ne. Dokud neodhalíme mechanismus, nemůžeme tě nechat běhat napříč sférami, protože kdyby se ti to vymklo…“
„Paradoxní je, že jsem se vždycky tajně trápil, že jsem budižkničemu,“ řekl a se zlým úsměvem pokračoval: „Teď mám oficiálně potvrzeno, že jsem výjimečný. Jak to, že mě to ani trochu netěší?“
„Jsi Dereck Rotarius z Trentenu,“ vzlykla, „kterého miluju a budu milovat, dokud se všechny sféry nezavinou do mrtvého bodu.“
„Okamžitě,“ skočil jí chraptivě do řeči a vztáhl k ní ruce, „okamžitě pojď sem.“
Sesmekla se ze svého křesla a zhroutila se k jeho nohám. Položila si hlavu na jeho kolena a znovu se hořce rozplakala.
„Šššš, veverko, nestojím tvé o pokání. Jestli mě okamžitě nepolíbíš, tak zešílím, a bude pokoj,“ zamumlal a nejistými pažemi ji zvedal nahoru k sobě.
Líbali se, jako by konec světa měl nastat každým okamžikem. Nekorunovaná vládkyně krabdenské sféry a autorita respektovaná hlavami ostatních sfér, se svíjela na klíně zdecimovaného úředně potvrzeného Kazisvěta, plenila jeho hezká ústa a po dlouhé době absolutního zoufalství se opět cítila šťastná.
Když se od sebe odtáhli, aby mohli nabrat dech, zasněně se usmál. „Při pomyšlení, že jsem tě měl tak dlouho na dosah, bych mlátil hlavou do zdi, kdybych na nějakou dosáhl. Připadám si neschopný jako slintající idiot a tvoje blízkost mě dohání k nepříčetnosti.“
Vyvedená z konceptu nevěděla kam s očima. Přes tenkou vrstvu prostěradla, kterým byla omotána Trentenova bedra, cítila probouzející se důkaz jeho neklamné dominance, i když zesláblý a prosycený drogami, nebyl ničeho schopen. Tušila, jak moc ho to štve a viděla, že svou zlost drží těsně na hraně únosnosti.
„Myslím, že tak zlé to s tebou není,“ sykla a radši si položila tvář na jeho prsa, aby nevytušil její myšlenky. Musela se držet, aby mu nepřiznala, jak moc ho obdivuje, protože by si to mohl vyložit přesně opačně. Vyvolala by jedině jeho pochyby o své víře v jeho vysvobození. Natolik jej už znala.
Nerada se odtáhla a napřáhla ruce. „Měl bys ještě chodit. Zkusíme to spolu.“ Vláčeli se po cele, dokud se vysíleně neskáceli na Trentenovo lůžko. „Slib mi, že se nepokusíš o útěk a já ti zařídím lepší ubytování,“ pípla zadýchaně.
„A měkčí pouta a tenčí cévku do močové trubice?“ dodal znechuceně.
„Nedělej nám to ještě těžší.“
„No jo,“ vyrážel ze sebe v potlačovaném vzteku. „Jsem přece Kazisvět. Jednomu se s tím těžko smiřuje. Stejně bych daleko neutekl. Jen už mě, krucinál, nepřivazuj.“
Jasmína přikývla. „Mrzí mne, že jsi z těch infuzí tak slabý. Ale musím tě uspat, protože jinak bys mohl usnout spontánně. Prosím, pochop to. Zítra nastolíme změny.“
S neochotným úšklebkem se uložil a natáhl paži, aby do ní mohla zapíchnout jehlu.
***
