Essius - 7. kapitola (III. kniha série Návrat na Mizeon)
(Bredeon, nádvoří Paláce Světla, sídla Konventu)
„...pověřenec Klastru, sir Huberron a toto je předseda Konventu magistr Sana-Ton...“
Lissarius zamžikal a úlevně si oddechl. Konečně byl zase při smyslech. Stál uprostřed nádvoří vysoké skleněné budovy. Bredeonec navlečený v ostře oranžovém saku s tyrkysovou šálou ozdobně naaranžovanou pod klopami mu právě obřadným tónem přestavoval své krajany. Po své levé ruce cítil Fialku, po pravici Essia.
„Jeho Excelence je potěšena, že vás všechny poznává, dámy a pánové,“ odpověděl Essius. „Oceňuje vaše pozvání a vítá tuto příležitost k prohlubování vztahů stávajících i k navazování vztahů nových,“ pokračoval dál plynule tajemník.
Jak se na něj Lissarius ze strany díval, s potěšením zaznamenal, že Essiova pokožka je sice mírně dozelena, ruce má sevřeny v pěst, ale hlasem ani na chvíli nezakolísal. Jeden by nevěřil, že ještě donedávna opravoval vodovodní potrubí. Nubielova krev se nezapře. „Jsi rozený řečník,“ poznamenal tichounce, když je pronásledované blesky a komentáři všetečných videxových reportérů, vedli k širokým skleněným dveřím.
Essius se trpitelsky zašklebil. „Sloužím říši, sire,“ procedil tiše skrze zuby.
V prosvětlené hale Paláce Světel, sídla Konventu, si mizeonské úředníky a ministerské tajemníky rychle rozebrali určení průvodci, většinou poslanci Konventu, aby je odvedli do svých kanceláří. S císařem zůstali Essius se Sibielem a dvacítka gardistů. O ně se měl podle plánu postarat předseda Konventu, magistr Sana-Ton. Místo něj se ale slova chopil ten ewoui v oranžovém, jehož jméno Lissarius díky indispozici po přechodu zasklil.
„Zvláštní aktiv Klastrů už na vás netrpělivě čeká, přátelé,“ řekl Bredeonec nadšeně.
„Kdo je ten šašek?“ zasyčel císař so Sibielova ucha.
„Ten v bredeonských národních barvách?“ vydechl Fialka. „První epobyt Trui-Fan. Oligarcha z Klastrů, stejně jako Huberron,“ dodal na vysvětlenou.
Lissarius se potichu bavil, jak hladce představitelé Klastrů předsedu Konventu vyšoupli. Ještě zábavnější mu připadalo, že magistr Sana-Ton se nebránil, ba dokonce se po Trui-Fanově řeči decentně vypařil. Evidentně to měli domluvené, nebo to byla běžná praxe. Zastupitelská demokracie jak krodoší kráva.
V příjemném sále vyzdobeném tisícovkami sytě oranžových růží, šumícím tlumeným hovorem a podbarveným decentní hudbou, je přijalo deset nejmocnějších ewoui z Bredeonu. Mezi zrale působícími muži a ženami z Klastru se jako pěst na oko vyjímaly dvě mladinké tváře dvojčat Gdori-Dosových. Lissarius i při letmém pohledu vnímal, jak ty dvě srší emocemi. Rozpoznal zvědavost a vášnivou touhu po dobrodružství. Jakmile se císařova garda v tichosti rozptýlila podél stěn, epobyt Trui-Fan císaře prováděl mezi sloupy, lemovanými pultíky s občerstvením a postupně jej s oligarchy seznamoval. Tady už Lissarius nemohl jednat skrze prostředníky. Komunikoval osobně, zatímco oba Arci-Quinnové ostražitě sledovali jeho bezprostřední okolí. Při konverzaci se císař povzbudivě usmíval a přikyvoval, když se to čekalo. Všichni věděli, že o nic nejde, jen se vzájemně oťukávají. Podle povznesených výrazů přítomných to vypadalo, že Bredeonci o dračí hrozbě nevědí, ale Lissarius si díky svodkám svých i cizích pamatoval, jak dokonale dokážou být mocipáni z Klastru falešní. Motivují je okolnosti. Z jejich kuchyně se rodí politická rozhodnutí předsednictva Konventu. To jejich nápady prezentují poslanci. Ale ví o tom jen hrstka vyvolených a nejspíše to tuší i skupina pečlivě prověřených a královsky zaplacených reportérů videxových médií. Před optimisticky orientovanými a blahobytem rozmazlenými bredeonskými občany je totiž nezbytné zdání demokracie zachovat.
„Znám vašeho otce, arciknížete Trrisiela, Excelence,“ zatrylkovala plnoštíhlá dáma v černých pouzdrových šatech, jejíž bělostná ramena halil nadýchaný oranžový šál a jejíž jméno Lissarius zapomněl ve chvíli, kdy mu byla představena. „Jeho experimenty mě fascinují,“ dodala a významně zamávala řasami. „Prozradíte mi, na čem teď pracuje?“
„Stále hledá způsob konzervace magické energie, madam,“ zapředl Lissarius a obrátil se k Essiovi: „Tady můj sekretář, lord Essius Arci-Quinn, dlouho pracoval jako otcův hlavní inženýr. Poví vám o tom více.“
Babizna se vrhla na Essia a Lissarius se Sibielem vedení oranžovým epobytem pokračovali dál. Nakonec si epobyt nechal ty dvě dívky. Byly naprosto stejné, oblečené v odvážných poloprůsvitných tyrkysových róbách. Obě měly jasně zelené oči orámované silnou černou linkou a černé vlasy učesané do vysokých drdolů, ze kterých padaly na ramena provazce tenkých černých copánků. Byly krásné a dobře to věděly. První v pravé ruce a ta druhá v levé svíraly stonek poupěte oranžové růže. S dychtivostí, kterou omlouvalo jen jejich mládí, císaři v dokonale synchronizovaném rytmu růže podaly. „Excelence!“ zašvitořily dvojhlasně. Sari si připadal jako nahý v trní. Ty široké úsměvy, rozzářené pohledy, agresivně vysoké hlasy. Všechno dvakrát. Nebyl tak plachý, jak se o něm říkalo, jen ho prostě takové ženy nepřitahovaly.
***
Sibiel se decentně vzdálil, aby císaři a jeho budoucím snoubenkám dopřál soukromí. Zamířil k podiu ve středu sálu, nad kterým se kolem osy točily hologramy významných bredeonských historických památek. Jeho rameno sevřela čísi ruka. „Jak se vede, kámo?“
Sibiel na doteky nikdy moc nedal. Za dva roky v Chřtánu se to nezlepšilo. Ten dotěrný hlas by poznal i po deseti panácích vahanského vittrexxu. Naneštěstí dnes musel zůstat střízlivý. Nenápadně ruku setřásl. „Co chceš, Twene?“
Twen byl neuznaný levoboček Igisia Arci-Klirena, zařazený mezi raisi Igisiova domu. Chodil se Sibielem do stejného ročníku na univerzitě, než ho vyrazili za výtržnosti. Twen, tolik pyšný na stříbrné nitky v rusých vlasech, se odjakživa snažil na sebe upozornit. Úsilí stupňoval přímo úměrně s rostoucím věkem. Snad proto, že ho jeho otec zarputile odmítal vzít na vědomí. Sibiel by s ním i soucítil, kdyby si Twen své komplexy neléčil provokováním a popichováním jiných. Sibiel nebyl jediný, kdo mu za jeho nechutné kousky napráskal. Udivilo jej, že za ním ten hajzlík vůbec přišel.
Bronzově a zeleně nalíčený Twen chytil Sibiela kolem ramen, dýchl mu do tváře výpary bredeonské ulichy a opile se usmál: „Všiml sis, ó mocný arcikníže, jak si tvá bejvalka polepšila? Víš, že mi ta mrcha vyfoukla kapitánskou šarži?“
Sibiel se znovu vykroutil z Twenova objetí a prkenně se usmál. „Padej se z toho vyspat, Twene.“ O Renoně se s nikým bavit nebude. Jo, flirtovali spolu. Když byla pryč, vyčítal si, že ji od sebe odehnal a skoro si vsugeroval, že ji miloval.
Twen se zapotácel. „Víš, za co ji Igisius přetáhl od Fezzielů? Za to, že udala Sarimu tvého bráchu.“
Sibiel se opatrně rozhlédl kolem. Podle zvědavých výrazů bredeonských dam a škodolibých grimas pánů pochopil, že musí dostat Twena pryč, než vyvolá skandál. Vyhledal v sále Keinona a gestem mu naznačil, co má v plánu. Major ukázal vztyčený palec, že rozumí. Tak měl Sibiel jistotu, že Kei nepustí císaře z očí.
„A udělala to, protože tys byl tehdy odepsanej,“ pokračoval dál neodbytně Twen. „Jakože... úplně.“
Sibiel chňapnul raisi za předloktí a s maskou optimisticky naladěného pojišťováka jej táhnul ven ze sálu. „Co si o tom popovídat na chodbě, T?“ Pilně násosku postrkoval k východu.
Raisi se naštěstí nebránil. „Adaptační turnus u Seena,“ škytl. „Ještě nikdo se odtamtud nevrátil kompletní,“ blekotal. „Opravdu tě nutili žrát syrový maso? Učili tě, jak lámat kosti a holýma rukama trhat páteře? Nebo je to další habaďůra, kterou vy, arcidémoni, krmíte svoje otroky? Byl jsi tam vůbec?“
„To víš, že jo,“ houkl konejšivě Sibi. Konečně se dostali na chodbu.
„Měl bys vědět,“ pokračoval úporně Twen, „že Renona všude roznáší, že tě dal Seen vykastrovat. Proto jste se prý dohodli na rozchodu, a proto se k sobě na veřejnosti... neznáte. Aby ses tím prej zbytečně neroz... nerozdíral,“ vyrazil ze sebe vítězoslavně. „Věř mi, Fialko, že ta mrcha za zlomený srdce nestojí. Jde jen s tím, z koho jí kouká největší zisk.“
Na chodbě Sibiel narazil na dva modrostříbrně nalíčené raisi od Fezzielů, kteří viděli kohosi od Klirenů na recepci v přízemí. Vmanévroval Twena do výtahu. Ty kecy o tom, co o něm údajně Renona roznáší, ho štvaly, ale třeba Twen jenom blbě kecá. V žádném případě to nebude ověřovat. Byl rád, že se opilce zbaví.
„Kromě toho, že chrápe s Igisiem, to válela taky s Nordenem,“ plácal dál Twen. „Ale minulý měsíc Nordena odkopla.“ Raisi tichounce spiklenecky zahihňal. „Měl jsi vidět, jak ho to vzalo.“
„Mno jo,“ houknul rádoby účastně Sibiel. Hypnotizoval očima ukazatel, počítal patra. Konečně se kabina zhoupla, jak výtah přibrzdil. Byli dole. Dveře se otevřely do recepční haly. Za nóbl lesklým recepčním pultem bojoval s dřímotou mladý buclatý ewoui. Sibiel mu jen naznačil, že se nemá obtěžovat a táhl Twena směrem k zimní zahradě, odkud se ozývaly hlasy. Ti uvnitř nemluvili obecnou dwentenštinou, ale prastarým mizeonským dialektem sqam.
„..si myslel, že to na mě hraješ, abys mě víc napružila! Ale jak tak vidím, ty to myslíš vážně! Co na tom kozlovi vidíš? Nemůže mít větší péro než já!“
Sibiela stojícího před vchodem napadlo, že kdyby bredeonský recepční dialektu rozuměl, nejspíš by nevypadal tak znuděně. Opatrně nahlédl dovnitř. Pod vzrostlým exemplářem robustuanské cibosy na sebe doráželi Norden Arci-Pawner, současný tajemník radního Igisia a raisi Renona, současná kapitánka Igisiovy ochranky.
„Hahaha!“ zapitvořila se Renona. „Igisius? Ten skoro žádný péro nemá!“
„Tak tedy proč?“ Nordenovo zaúpění znělo jako bekot potrefené krodoší krávy. „Proč on ano, a já ne, Ren?“
Renonin smích rozvibroval chomáče okrasné fialové trávy v truhlících. „Igisius má aspoň kontakty, zatímco ty nemáš nic. A ještě jsi zasnoubený s Tesou. Pochop, že musím myslet na zadní kolečka.“
Nordenova tvář se zavlnila pochybnostmi. „Co? Ty snad máš ambice opravdu někoho ulovit? Myslíš, že se s tebou nějaký arcidémon ožení? Vážně? Čekáš, že bude někdo tak hloupý?“
„Však uvidíš,“ odsekla hlasem ostrým jak krenevský nůž.
„Snad ne ten rapl od Arci-Quinnů? Ten už se tě nedotkne ani koncem vidlí! Nikdy ti nezapomene, žes ho odkopla...“
Sibiel se rozhodl to zarazit dřív, než bude ještě hůř, když ho Twen předešel: „Vy o xiře, a xira na větvi, mládeži!“ vybafnul škádlivě. Možná nebyl tak opilý, jak se zdálo.
„To je ale náhoda!“ Norden sjel Sibiela nenávistným pohledem.
Sibiel postrčil chichotajícího se Twena k Nordenovi. „Dej ho spát, než něco vyvede, Arci-Pawnere. A příště se drž tam, kde máš.“
Norden se Sibielovi teatrálně uklonil. „Omlouvám se, arcikníže! Okamžitě toho bastarda odvedu!“ Napřáhnul se a vlepil Twenovi pořádnou facku. Raisi zahanbeně zasyčel.
Sibiel zaťal zuby. Twen sice nebyl žádný ryzí charakter, ale Norden neměl právo ho ponižovat. Bez komentáře zamířil zpět k výtahu. Nahoře korzoval po chodbě, dokud se neuklidní.
Renonina přítomnost zde mu na klidu nepřidávala. Pokaždé, když na ni narazil, byl na sebe naštvaný. Kdysi ho opravdu přitahovala. Nikdy to nezašlo dál, než k muchlování v úzkých a špatně osvětlených uličkách a k pokoutnému přespávání v laciných kernockých hotelech. Jenže ona chtěla víc. Přísahala, že ho miluje a že by bylo nejlepší, kdyby se s ní oženil. Tvrdila o sobě, že není o nic horší než Brigita, kterou si vzal jeho bratranec Trixen. Od začátku tušil, že ho využít, aby mohla šplhat po společenském žebříčku, ale nijak zvlášť se její pozornosti nebránil. Bral, co nabízela. Nic nesliboval, ale jí to pořád nedocházelo. Popuzovalo ji, že se s ní Sibiel odmítá ukazovat na veřejnosti a že ji nechce představit rodičům. A to tedy nechtěl. Postupně si přestávala dávat pozor, z jejího jednání stále více prosakovala její lstivá a vypočítavá povaha. Došlo mu, že je s ní jen proto, aby nemusel myslet na Elianu. Byl ze sebe zhnusený. Na rovinu jí řekl, aby s ním budoucnost neplánovala. Dokonce se jí omluvil. Urazila se a poslala ho do háje. Pak se nevrátila z mise. Vyčítal si, že se rozešli ve zlém. Neměl tušení, co se s ní stalo, ale nemohl s tím nic dělat. Každou chvíli se nějaký raisi nevrátil z mise a nikdy se nad tím nikdo nepozastavoval. A Renona patřila klanu Arci-Fezzielů. Neexistoval způsob, jak by je Sibiel přiměl, aby ji začali hledat, aniž by prozradil své motivace. Nehledě na to, že nikdo netušil, kde se vlastně zasekla.
Potom měl Arrakiel ten průšvih s Rawantem a Sibi skončil v adaptačním turnusu. Zatímco ho masakrovali v Chřtánu, nemyslel na Renonu, ale na Elianu. Na její temně tyrkysové oči a na zář, která ji obklopovala. Tolik se snažil zapomenout, přesto mu její spanilá tvář stále vězela v paměti jako zadřená tříska. Možná proto se během adaptace nezlomil jako ostatní.
Už se chtěl vrátit mezi smetánku, když se chodbou rozlehl Renonin hlas: „Sibi, počkej!“
„Co to s nimi sakra je, že se mnou chtějí všichni klábosit?“ zavrčel si pod nos, než jej doběhla.
S očima lesklýma zájmem natáhla ruku k jeho tváři. Odhrnula mu z čela neposlušný pramen. Vlivem toho důvěrného gesta se ošil.
„Chtěla jsem ti jenom říct,“ šeptla, „že jsem na tebe nezapomněla. Po mém návratu z Ok-Sawonu jsem se doslechla, že jsi odepsaný. Musela jsem se pohnout dál.“ Zkusmo ho zatahala za vlasy. „Ovšem teď se situace zase změnila. Kdybys měl zájem…“
Sibiel chvíli mlčky studoval bronzovo-zelené ornamenty na její tváři. Fyzicky ho pořád přitahovala. Jeho tělo si na ni pamatovalo. Zejména, když se k němu vinula jak břečťan. Chamtivost z ní přímo čišela. A jeho srdce se ani nezachvělo. Z jeho strany je to jen chtíč. Nic, co by nedokázala vyřešit jeho vlastní pravá ruka.
Pomalu se od ní odtáhnul. „Nemám zájem, kapitánko.“
Křečovitě se usmála. „Opravdu? Vlezlo ti na mozek, že z tebe udělali arciknížete? Nejsem do tvé postele dost dobrá?“
Založil si paže na hrudi a zabručel: „Nebylas pro mě dost dobrá, ani když jsem vězel po uši v Chřtánu, kotě.“
Její tvář ztuhla do ohromené masky. „Ty mě vážně nechceš,“ konstatovala.
„Zásah,“ vydechl. Sledoval, jak se otáčí k odchodu. Popravdě se mu ulevilo, když si teď ověřil, že jí dokáže odolat.
***
Hluboko po půlnoci byl první večer diplomatické mise na Bredeonu završen. Císař se odebral do apartmá, které mu hostitelé vyhradili k odpočinku.
„Konečně klid,“ houkl Sibiel a slastně se zhroutil se na hromadu polštářů naaranžovanou na nízkém kanapi v předpokoji císařovy ložnice. Zavřel oči a vypadalo to, že usíná. Nedbal na to, že Essius se šroubovákem pobíhá od skříně ke skříni a gardisté s detektory šmejdí ve všech koutech.
„Zatím nic,“ hlásil Essiovi Keinon.
„U mě taky nula,“ bručel sekretář. „V Rukověti diplomata od Lereda jsem četl, že při státních návštěvách je obvyklé nastražit mikrofony a kamery tak, aby je mohla druhá strana snadno najít. Pokládá se to za výraz důvěry.“
„Taky jsem to četl,“ odpověděl Keinon, „ale ještě nikdy jsem se státní návštěvy nezúčastnil. Musíme vzít v potaz, že Lered tu příručku napsal před Sunnisenskými válkami. Od té doby...“
„Se mohly zvyklosti změnit,“ odpověděl za něj Lissarius, který vyšel ze sprchy.
Málem se přerazil o Sedena Arci-Kesalla, relaxujícího na koberci s nezapáleným ručně baleným cigárem mezi rty. Sari se shýbnul a hbitě Sedenovi cigárko sebral. „Zabavuju ve prospěch říše,“ houkl a strčil si ho do kapsy županu. Plácl sebou do křesla a položil si nohy na nízký stůl. „Nebylo poslední, že ne?“ zeptal se Sedena.
„V pohodě, vašnosti,“ houkl vláčně poněkud drze Seden. „Ditrux jich má celou krabici.“ Seden Arci-Kesall byl Tanogův prvorozený. Pro jeho odtažitou povahu se mu přezdívalo Šutrák.
Jako na zavolanou se zmiňovaný objevil ve dveřích a zahlásil: „Hlídky jsou na místě, sire.“
Císař Ditruxovi nepřítomně přikývl. Odpoutal svůj pohled z květinového aranžmá a zaměřil se na vytuhlého Sibiela. „Nechápu, jak může v tom rambajzu spát.“
„Porucha mozku, sire,“ podotkl mdle Seden. „Mají to v rodině.“
„Demonstruje nepostradatelnost, šplhoun,“ uchechtl se zlomyslně Ditrux. „U Arci-Quinnů je možné úplně všechno.“
Sedenova ústa se zakřivila náznakem spikleneckého úsměvu. Tento zdánlivě nenápadný veterán skollských válek strávil poslední desetiletí na strážnici. Evidoval výsledky odposlechů, přepisoval hlášení informátorů a hlídal cokoliv, co by mohlo ohrozit císařovu bezpečnost. Držel se zpátky a často za sebe nechával jednat Ditruxe Arci-Jeena. Byli s Ditruxem dobří přátelé, což jejich spolupráci usnadňovalo. Seden byl vlastně jediným arcidémonem, který dokázal Ditruxovi odpustit jeho neomalené móresy.
Vědělo se, že Seden není úplně normální, protože ho drtí vina za krutosti jeho bratra Seena, pána Chřtánu. Dokonce kvůli tomu před lety intervenoval u císaře. Opovážil se Rafedaxarrovi předestřít, jak moc kruté transformační procesy deformují důvěru a pospolitost mezi příslušníky celé rozvětvené rodiny. Těžce narazil. Rafedaxarr I., místo aby se nad tím alespoň zamyslel, Seena degradoval a převelel z aktivní služby k administrativě. Dříve tolik aktivní stratég a mazaný taktik Seden byl nucený vysedávat mezi zaprášenými lejstry.
V nových poměrech byla Sedenova zašívárna u konce. Keinon, Essius i samotný Lissarius ho chtěli mít v terénu. Nutili ho komunikovat a zdůvodňovat. Seden si na to nepříliš ochotně zvykal. A Ditrux, ten protivný mamlas, který pro jedovaté slovo nikdy nešel daleko, kryl Sedenovi záda a staral se o něj jako o vlastního.
Keinon Sedena a Ditruxe zpražil přísným pohledem: „Padejte si lehnout, vy znalci arci-quinnské letory.“
Když se oba důstojníci odporoučeli, Keinon odsunul květinové nadělení z dosahu císařových bot a pak se opatrně usadil na roh stolu. Pohodil hlavou k vytuhlému Sibielovi. „Ten blázen prohlásil, že vás hodlá celou noc hlídat. Nejspíš si nadespává do zásoby.“
„Je to zbytečné,“ prohodil s úšklebkem císař. „Hlídky v chodbách se střídají po třech hodinách. Tři muži střeží přístup zvenčí budovy.“
„Nedá si to vymluvit,“ zahučel Keinon.
Sibiel sebou trhnul. „Nespím. Přemýšlím,“ zamumlal z hromady polštářů. Protáhnul se, promnul si obličej a se zaúpěním se posadil. „Štve mě, že všechno probíhalo až příliš klidně.“
Císař si s šéfem gardy vyměnil vědoucí pohled. Bylo jasné, že Fialka naráží na dračí hrozbu. Keinon o ní věděl, ale ostatní gardisté ne. Sibiel nemohl mluvit napřímo. Pokud tu žádné odposlouchávací zařízení nenašli, ještě to neznamená, že tu není.
„Uvidíme, co přinese zítřek,“ řekl Sari a přísně se na Sibiela podíval, aby mu dal najevo, že nebezpečná témata jsou tabu. Pohodil hlavou k prosklené stěně pokoje. Rozprostíral se před nimi výhled na noční ron-katarský bulvár. Temnota prozářená myriádami barevných světel na domech, na stromech, podél chodníků i magistrál. „Brzy ráno, než začne plánovaný program, se chci podívat ven,“ řekl škrobeně.
Keinon i Sibiel vykulili oči. Něco takového bylo proti všem bezpečnostním pravidlům. Lissarius si naslinil prst a zvedl ho nad hlavu, jako kdyby tu foukalo. Tím dal najevo, že si chce zítra promluvit tam, kde je „čistý vzduch“.
***
„Naposledy u mě někdo bděl, když mi bylo třináct a měl jsem skollí chřipku,“ poznamenal jedovatě Sari.
Už dvě hodiny se převaloval v posteli jako těsto na koláče a Fialkova mlčenlivá přítomnost to jen zhoršovala.
„Fakt, jo? A kdo?“ vyprskl Sibiel ležící na koberci s rukama pod hlavou.
„Zdá se to k neuvěření, ale matka,“ přiznal Sari. „Nebyla vždycky taková mrcha. Bylo mi patnáct, když se změnila. Snažili se to přede mnou ututlat, ale jak chceš utajit událost, při které se bortí zdi a praskají zrcadla? Pamatuju ten virvál, jako by to bylo včera.“
„Co se stalo?“ zajímal se Sibiel.
„Můj otec se při návštěvě Robustuy zakoukal do jakési matčiny příbuzné. Dokonce si ji chtěl vzít jako druhou manželku. Požádal matku o souhlas a ona se smrtelně urazila. Nějak se postarala, aby se ta dáma rychle provdala za kohosi jiného. Prý to bylo snadné, protože byla sirotek. Její rodiče a sourozence roztrhali draci...“
Sibiel strnul. „Jak se jmenovala?“
„To vážně nevím,“ ušklíbnul se Lissarius. „Matka kvůli ní na otce ječela, a tehdy ji nazývala kvenheborskou děvkou. Ale to určitě nebylo její jméno.“
„Kvenhebor byla zapadlá osada na Robustue,“ řekl Sibi a zvedl se na loktech. „Dnes už na mapách není, protože panskou usedlost i těch pár selských domů poblíž srovnali draci se zemí. Máti jako jediná přežila, protože tou dobou studovala na univerzitě v Tupi-Iranu.“
„Proč by Izzel studovala bredeonskou školu?“ podivil se Sari. „Úroveň vzdělání na Robustue byla tehdy lepší než na Bredeonu.“ Civěl na Fialku a Fialka civěl na něj. Oba se už dobrali ke stejnému závěru. Izzel šla studovat na Bredeon, protože tam měla poslední příbuzné, kteří jí zbyli. Ewoui z linie jachadei, princezny Loriany. To do Izzel se Trrisiel zakoukal.
Fialka se posadil a pohodil paží v balkonu. „Omluv mě,“ sykl přepjatě. „Musím na vzduch.“
Lissarius kývnul. On sám se z toho prekérního odhalení také potřeboval vzpamatovat. Něco takového by ho nikdy nenapadlo. Když jeho matka někdy zmiňovala Izzel, nazývala ji zatracenou mrchou nebo zpropadenou sestřenkou. Měl za to, že tím vyjadřuje příbuzenský poměr mezi jejich manžely. Až teď pochopil, že pokud matka nazývala Izzel sestřenicí, myslela to doslovně, ačkoliv musela vědět, že tomu nikdo jiný neporozumí. To by vysvětlovalo, proč se malá Owiana tak dobře ubránila Moretině manipulaci, když trávila domácí vězení v Nubielově sídle. I ona má v genomu krev jachadei. A taky to vysvětluje, jak mohl Sibiel přežít dva roky v Seenově péči v Chřtánu, aniž přišel o rozum. Sari vstal, hrábl po cigáru, co předtím sebral Sedenovi, a šel na balkon za Sibielem.
„Hádám, že jsme víc příbuzní, než jsme si mysleli,“ houkl Sibiel opřený o zábradlí. „Jenom nečekej, že budeme kámoši,“ zavrčel nevlídně. „Sloužím ti. Respektuju tě. To je tak všechno.“
Lissarius si zapálil a potáhl. Přemýšlel, jak by Sibiel reagoval, kdyby mu přiznal to s Wrellou a Attesiem. Kdyby se Arci-Quinn, dozvěděl, že jsou navíc ještě švagři, nejspíš by ho na místě vzteky sežral. Destruktielovo uvěznění mu nikdy úplně neodpustí. Vlastně to chápal. Kupodivu z Fialkova projevu necítil ani nenávist ani opovržení, proto si dovolil jeho nevraživý tón ignorovat. „Můžeš být rád, že tvoje matka skončila s tvým otcem, a ne s tím mým,“ poznamenal melancholicky.
„To jsem,“ šeptl Sibiel. „Otec kdysi zmínil, že jejich sňatek byl domluvený. Taky řekl, že měl s mámou obrovské štěstí. O jejich vztahu se psávaly verše.“
Po návratu do pokoje se Sibiel natáhnul na zem a navzdory všem výhrůžkám o celonočním bdění usnul jako dřevo. Jeho chrápání posléze ukolébalo do spánku i lehce zkouřeného císaře.
***
