Essius - 2. kapitola (III. kniha série Návrat na Mizeon)
(Kernok, hlavní náměstí).
Oslavné fanfáry utichly.
Lissarius Trrisiel Arci-Nubiel, nastávající císař, stál uprostřed hořícího kruhu a za absolutního ticha přebíral z podložky, kterou držel Krepen Arci-Jeen, předseda Rady, pradědečkovu hematitovou korunu. Zraky davů se upíraly jen a jen na tuto scénu a všichni, kteří se dnešního dne dostali až sem, budou nepochybně o své osobní účasti vyprávět příštím generacím. Nikdo z přihlížejících netuší, jak strašně právě dnes Lissaria bolí hlava. Hematitovou korunu, symbol moci, Rafedaxarr podle legendy zhotovil osobně. Lissarius se podivil, jak je těžká. Gestem, které mohlo být možná elegantnější, si korunu posadil na hlavu s myšlenkou, že pokud k tomu není povolán, země pukne a Padlí ho k sobě stáhnou dolů ke konečnému zúčtování.
Fanfáry se třeskutě rozezvučely.
„Sláva císaři Rafedaxarrovi druhému!“
Démoni se rozeřvali oslavným jásotem. Vysoko do růžových oblak vytryskly gejzíry zlatých, stříbrných, fialových, tyrkysových a zelených jisker. Lissarius se vděčně složil do křesla, které mu konečně přinesli. Hm. Vlastně ano. Trůn. Zdědil ho stejně jako jméno. Když radní navrhli, aby převzal pradědečkovo jméno, Lissarius se stavěl na zadní. Ale byl to Essius, pragmatický jako vždycky, kdo ho přesvědčil to akceptovat. „V zásadě jsme Rafedaxarr všichni,“ prohodil s grimasou, která naznačovala, že jde o malichernou pitomost. A měl pravdu. Všichni arcidémoni přece pocházejí z Rafedaxarrovy linie.
Zatímco davy zakláněly hlavy k obloze, všech třicet vojáků císařovy osobní gardy ve slavnostních ceremoniálních uniformách s krihonitovými pancíři nastoupilo do sevřeného útvaru před trůn. Ti v první řadě drželi na vodítkách obrovské nebezpečně vypadající horské xiry. Zvířata neměla náhubky. Lissarius věděl, že xira s náhubkem by byla důkazem špatného vedení. Byly tu jen dvě možnosti. Buď xira bez náhubku, nebo mrtvá xira. Bylo však patrné, že vedení pokulhává, protože zvířata jevila známky neklidu. Některá dokonce tahala za vodítka a cenila zuby.
Podíval se k tribunám, odkud šaškárnu sledovali nejstarší představitelé všech deseti přeživších rodinných linií včetně jeho rodičů. Zajímala ho jenom Wrella. Už když ji zahlédl při nástupu, zapomněl dýchat. Její bledá krása pro něj svítila. Přitahovala ho jako plamen nočního motýla. Přišla ve strohých šedých šatech, jak se sluší na rozvedenou aristokratku, která plánuje zůstat sama. Vlasy měla vyčesané vysoko z čela, zdobené černými perlami. Bylo to daleko, přesto se jejich pohledy proťaly. V rámusu, který okolo panoval, nikdo nemohl nic zaznamenat. Ovšem oba se z toho setkání otřásli. Oba rozeznali, jak to zadunělo. Setkání dvou spřízněných duší rezonovalo v nehmotných a nekonečných abstraktních prostorách na hranici vysněného a tušeného. A bylo to vzájemné. Potom Wrella sklopila oči a už je nezvedla. Lissarius frustrovaně zavrčel. To, co oba cítili, nezmizelo. Měli by si o tom promluvit, nehledě na to, že už najisto věděl, že Attesius je jeho. A nejen to. Wrella jako každá arcidémonka čisté krve, dokáže ovlivnit, zda její tělo setbu přijme či ne. Otěhotní, jen když se k tomu sama rozhodne. To znamená, že když se spolu naposledy milovali, Wrella to dítě chtěla. Jsou bratranec a sestřenice přes jedno koleno. U arcidémonů jsou příbuzenské sňatky běžné. Jim žádné genetické vady – tak, jako je tomu třeba u draků, nehrozí. Mohla by být jeho ženou, kdyby nebyl císařem. Znovu se na ni podíval. Taková grácie a elegance. Seděla vedle své matky, která se tvářila, jako kdyby žvýkala epoxové koření. Wrelliny mladší sestry vesele štěbetaly se ženou generála Trixena, Brigitou a manželkami Tassiových vnuků. Dokonce i Flebussion Arci-Tassius vyšel na povrch a seděl i s rodinou ve společnosti Arci- Quinnů. Sibiel, přirozeně, chyběl, protože někde s Essiem pobíhá a dohlíží, aby všechno probíhalo, jak má.
Ohňostroj konečně skončil, oslavný hymnus dohrál. Nastal čas, aby garda císaři přísahala věrnost. Víření bubnů. Pak všichni poklekli. Keinon Arci-Fezziel recitoval proklamaci. Lissarius den předtím povýšil Keinona na majora. Keinon tak hodnostně přeskočil služebně starší kapitány gardy bývalého císaře, Ditruxe Arci-Jeena a Sedena Arci-Kesalla, k rozčarování a velké zlosti všech dalších Arci-Jeenů, Arci-Kesallů a Arci-Klirenů. Lissarius spokojeně zafuněl, když Keinon skončil. Potěšilo jej, že nový major a nejvyšší velitel jeho gardy byl stručný a výstižný. Ostatní jeho prohlášení jednohlasně pokřikem stvrdili. Xiry se na vodítkách vzepjaly a zasyčely. A bylo.
Císař Rafedaxarr druhý gardistům pokynul a sledoval, jak odcházejí. Hned za nimi se k přísahám šikovaly jednotky pravidelné armády. Ne všechny, jen oddíly důstojníků vedené generály. Ale i tak jich bylo požehnaně.
***
Essiův byt na nábřeží Perlíny
Téměř nad ránem se nový císařův sekretář Essius Arci-Nubiel vracel do služebního bytu na nábřeží Perlíny. Pořád tomu nevěřil. Za několik týdnů se jeho život změnil způsobem, který by se neodvažoval předpokládat ani v nejdivočejších fantaziích. Všechno je jinak. „Nahoru už to zvládnu sám, kapitáne,“ řekl.
Ditrux Arci-Jeen mlčky zasalutoval. Z nehybných rysů kapitánovy tváře se dalo vyčíst stejné množství emocí, jako z patníku u cesty. Essius nedokázal odhadnout, jestli je to dobře nebo špatně. Ještě pár dní nazpět Ditrux při jednání s ním jen špatně skrýval svou nevoli. Nová situace není snadná pro nikoho z nich. Ditrux se otočil k pětici gardistů a zabručel: „Odchod chlapi.“
Essius je nechal zmizet v parku, skrze který si zkracovali cestu stejně, jako když sem předtím doprovázeli Lissaria. Teď Lissariův byt zdědil Essius. Stejně jako jeho úřad. S povzdechem přiložil k hladké křišťálové destičce zasazené ve dveřích palec pravé ruky a zašeptal odemykací zaklínadlo. Dveře s tichým lupnutím povolily. Essius se do nich opřel a otevřel.
Nevarovalo jej vůbec nic. V jedné chvíli vcházel do chodby a vzápětí ležel uvnitř rozpláclý na podlaze. Vzepjal se v úsilí útočníka setřást, ale okamžitě ho zachytil další pár rukou. Pod bradou ucítil ostrý chladný břit.
„Jeden pohyb a tvá hlava skončí v solném láku,“ zasyčel jeden z nich hlasem plným hněvu, který byl Essiovi podivně povědomý. Pochopil, že kdyby ho chtěli zabít, už by to udělali. Ačkoliv jsou démoni a arcidémoni opravdu odolní, a dokonce i uříznutá hlava může přirůst, rozhodně to není možné, pokud hlavu namočíte do roztoku měďnatých solí.
Uvolnil se a nechal je, aby ho svázali a aby mu pomohli na nohy. Byli tři. I přes modro-zlaté nalíčené obličeje je okamžitě poznal. Raisi domu Arci-Nubielů. Soliss, jeho pobočník Okason a Tebeva.
„Ahoj mami, rád tě vidím,“ zašvitořil tím nejjedovatějším tónem, který odkoukal od Morety. Bolelo ho ji vidět. I když se ho zřekla, pořád je to jeho matka.
Dostrkali ho k výtahu. „Co chcete?“ zavrčel.
„Promluvit si,“ odsekl Soliss.
Ve výtahu Essius přemýšlel, co by se stalo, kdyby na chodbě začal ječet. Nejspíš nic. Kromě jeho bytu v nejvyšším patře jsou v domě kanceláře a ty jsou teď prázdné. Sakra, byl na sebe naštvaný, že Ditruxe a jeho hochy poslal pryč.
„Odemkni,“ houkl kapitán Trrisielovy ochranky, když stáli u dveří do bytu.
Essius se na Solisse vzpurně podíval. Nechtělo se mu je pouštět dovnitř. Kdyby to udělal, už by nikdy neměl jistotu, že je tam v bezpečí. Raisi domu Arci-Nubielů používají technické hračičky z Trrisielových laboratoří. Výtah ústil do prostorné haly s proskleným stropem, kterým bylo vidět hvězdami poseté nebe. Nejvyšší podlaží zabíral jediný byt a vedly do něj jediné dveře. Snad pro potřeby sekretářovy ochranky byla hala vybavena pohodlným sedacím nábytkem a barem. Essius ukázal spoutanýma rukama na křesla. „Můžeme mluvit tady.“
Soliss se uštěpačně usmál. „To od tebe není pěkné. Nechat vlastní matku na chodbě. Jen co tě povýšili, už tě oslepila pýcha.“
Essius se roztřásl vztekem. Taková nehoráznost! Ale ne, nenechá se vyprovokovat. Raději by z nich měl vytáhnout, kdo je poslal. Pečlivě se vyhýbaje pohledu na matku, Solissovi řekl: „Buď budeme mluvit tady, nebo vůbec.“
Soliss svým společníkům pokynul. Oba raisi uchopili Essia z každé strany za loket, smýkli s ním na otoman a posadili se každý z jedné strany k němu. Soliss se opřel o mramorový sloup a založil si paže na hrudi. „Kde je císař?“ vybafnul.
Essius vykulil oči. Copak se zbláznili? „V paláci,“ vyštěkl. „Doufám, že klidně spí a nikdo ho neotravuje.“
„Mám na mysli to starého,“ upřesnil kousavě Soliss, „Rafedaxarra... ehm... prvního.“
„Nemám tušení,“ řekl Essius.
Okason Essia chytil za krk, citelně ho stiskl a přitáhnul si jeho ucho k ústům. „Ale, no tak, hochu. Musíš to přece vědět. Jsi císařův sekretář,“ brouknul smířlivě.
Essius zaťal čelisti, aby potlačil nával nevolnosti z jeho zkaženého dechu. Věděl, že Okasonova mírnost je hraná. Zažil, jak rychle se dokáže proměnit v běsnícího údy rvoucího rapla. Za násilné excesy na služebnictvu ho chtěl Trrisiel poslat do adaptačního turnusu. Byl by skončil v Trestném komandu, kdyby se za něj Moreta nepřimluvila. „Prostě to nevím,“ vydechl. „Jsem sekretářem pouze jeden den.“
„Nedělej z nás pitomce, Essie,“ ozvala se jeho matka. „My přece víme, jak dlouho v Kernoku jsi. Předtím jsi byl jeho náměstek.“
„Poslala vás arcikněžna?“ ušklíbnul se Essius. „Tak jí vyřiďte, aby se syna zeptala sama.“ Ani to nestačil dopovědět a už letěl. Jeho lebka dunivě udeřila o dveře výtahu. S pocitem, že spadl po buchar, se Essius zvedl na všechny čtyři a zvracel.
„Tvůj syn je sračka,“ poznamenal k Tebevě Okason. „Kdyby z klanu neodešel, utratil bych ho sám.“ Chňapl Essia za límec a lehce ho dotáhnul zpět ke kanapi. Essiovo zorné pole se vyčistilo. Soliss ukázal na důlek na lesklém povrchu dveří výtahu a řekl: „Příště to bude o mramor.“
Essius si utřel krev a jazykem zkontroloval, jestli mu nechybí zub. Snažil se nedat najevo, jak moc jej Solissova hrozba vyděsila. Náraz na mramor by jeho lebku, jakkoliv je tvrdá, rozlouskl jako ořech. Ne, nezabilo by ho to. Dokonce by se to i zahojilo, ale jeho intelektuální potenciál by vzal za své. A Essius si, na rozdíl od raisi, rozumu cenil mnohem víc než tělesné síly. Sakra, kdyby si měl vybrat, zda přijde o koule nebo o rozum, jednoznačně by obětoval koule, a to je něco, co žádný raisi nikdy nepochopí.
„Tak kde je?“ udeřil na něj znovu Soliss.
„Nevím,“ vydechl Essius, i když věděl, že Sibiel Rafedaxarra dopravil na Bredeon. Teď byl rád, že přesnou adresu mu císař neprozradil. „Rozkrájejte si mě na nudličky, pořád vám nic neřeknu!“
Okason se vychytrale usmál a znovu chytil Essia pod krkem. „Možná nám něco poví ta běhna, která si neváží privilegovaného postavení. Co je tak zkažená, že se zahazuje s nepovedeným raisi jako jsi ty.“
Soliss si vyhrnul rukáv a odhalil masivní náramkový počítač, vysoce otěru a úderu odolný, nejnovější typ. Naťukal sérii symbolů a strčil malou obrazovku Essiovi pod nos. Objevily se záběry Owiany a Essia. Oba nazí v posteli ve sklepním kumbále Trrisielova venkovského sídla. „Mám těch záběrů víc,“ chlubil se Soliss, zatímco si Essius v duchu nadával do idiotů a ignorantů. Jak důkladně si vždycky zakládal na kontrole! Kolikrát prohlížel zdi a nábytek! Jak mu to mohlo uniknout? „Lissariovi by to mohlo být jedno,“ zaskřehotal potěšeně raisi. „Ten se o ženské Arci-Quinnů zajímat nebude. Ale jejich arciknížeti to jedno nebude. Pokud nebudeš spolupracovat, postaráme se, abys jako císařův tajemník skončil.“
Essius byl šokovaný jistotou, s jakou raisi předpokládají, že ho tímto způsobem zlomí. Ale pak mu došlo, že jsou tak vychovaní. Jednají přesně podle zavedených dogmat. Raisi se ctí slouží požehnanému. Raisi vzhlíží k požehnanému, píše se Kodexu. „Rafedaxarr je mrtvý,“ zalhal, jakmile ho ta spásná myšlenka napadla.
„Bůh nemůže zemřít!“ zabručel zlověstně Okason.
Essius zaťal ruce do pěstí, když mu došlo, že raisi vyškolení ke slepé poslušnosti a uctívání elitní vrstvy „požehnaných“ božích potomků o riziku vyvanutí nemají ani potuchy. Takové záležitosti se v lyceu raisi neprobírají. Jak to těm tupcům vysvětlit? Musí to alespoň zkusit. Mohlo by je přesvědčit, že už se to předtím stalo někomu jinému. „Vyvanutí,“ řekl zarytě, „je smrt boha, který ztratil interní magii. Rafedaxarrovi se stalo totéž, co bohům na Robustue.“
„Na Robustue žádní nejsou,“ namítl Okason.
„Ale byli. Dvě milénia nazpět,“ řekl pevně Essius. „Rafedaxarr se vydal ze vší síly,“ řekl spikleneckým tónem s vědomím, že alespoň v tomto nelže. „Měl deprese. Osobní trápení. Vzdal to. Prostě vyvanul.“ Do užaslého ticha se jal sáhodlouze vysvětlovat, na jakém principu k tomu došlo. Nečekal, že mu raisi porozumí. Ale ze zkušenosti věděl, že na hlupáka zaberou jakékoliv žvásty, které jsou podávány přesvědčivě. Prošpikoval to vysvětlení několika cizojazyčnými termíny, soustředil se na rytmus a kadenci přednesu. Popisoval, jak se bohové Robustuy mezi sebou porvali, až se natolik oslabili, že vyvanuli. Veškerý jejich kreativní potenciál se vsáknul do hmotné podstaty matečného světa. Když konečně s přednáškou skončil, raisi na něj otupěle zírali. Essius jen doufal, že se mu záměr podařil.
„Žvanit ten tvůj záprtek teda umí,“ znechuceně poznamenal směrem k Tebevě Okason.
„Dobrá,“ řekl pochmurně Soliss. „Ode dneška pracuješ pro nás. Cokoliv se u císaře semele, chceme o tom vědět. Kontaktovat nás budeš jednou za dva měsíce pod záminkou účasti na svačinách, které organizuje tvá drahá matka.“ Soliss se podíval na Tebevu, která mlčky přikývla.
Essius si představil ty příšerné povinné svačiny, na kterých Tebeva raisi sužovala soutěžením v citacích Kodexu a udělalo se mu ještě hůř. Až teď mu došlo, že matka dosud neřekla ani slovo. „Ty s tím souhlasíš, mami?“ vyjekl.
Tebeva vycenila zuby: „Ty bezectný zmetku!“ vyplivla. „Spal jsi s arcidémonkou! V domě její opatrovatelky! Pošlapal jsi klanový kodex! Radši bych tě měla mrtvého, než cti zbaveného.“
„Pokud nás podrazíš,“ řekl Soliss, „pošlu ty snímky Arci-Quinnům. Sibiel se vrátil z Chřtánu. Je ještě větší rapl, než jeho otec. Kdyby se dozvěděl, žes mu pošpinil sestru, dlouho by tě naživu nenechal.“
Essius zaraženě přikývnul. Raisi nastoupili do výtahu a zmizeli. Essius civěl na lesklou plochu s důlkem, který do ní vyrazila jeho hlava, a napjatě čekal na cinknutí oznamující, že antigravitační plošina s pasažéry doputovala do přízemí. Uvažoval, jak hladce z toho vyváznul. Protože raisi pokládají jeho vztah s Owianou za zločin. Vůbec si nedokážou představit, že by ho Owinanina rodina mohla přijmout. Při pomyšlení, že by raisi mohli mít pravdu, ho bodlo u srdce.
***
Nakonec ty pesimistické úvahy zatlačil stranou. Odemkl zaklínadlem dveře do bytu a pečlivě za sebou zavřel. Chvilku váhal, zda to ohlásit hned, nebo to nechat na zítra. Pak s povzdechem zapojil svůj náramkový počítač a navolil kód dispečinku císařské gardy. Popsal službu konající důstojnici, co se stalo a dodal, že se mu podařilo asi dvě třetiny incidentu nahrát do svého náramku. Vyčkejte příchodu šetřící jednotky. To bylo vše, co mu řekla.
Smířený s tím, že do rána oči nezamhouří, si z baru, který mu tu nechal Lissarius, nalil dávku vahanského vitrrexu. Nestačil se ani posadit, když se jeho dveře otřásly pod silnými údery. Na vojáky z ochranky je příliš brzy, napadlo ho. Sakra, měl zajet dolů a podívat se, jestli za sebou raisi zavřeli. A co když vůbec neodešli? Běžel do šatny a otevřel skříň, do které si uložil svoje poklady. Technické hračičky ignoroval a sáhnul po rozprašovači s čemeřicovou tinkturou. To na raisi bohatě postačí. Bušení do dveří neustávalo. Zamumlal zaklínadlo, prudce otevřel a nastříkal na vetřelce pořádnou dávku. A nic. Došlo mu, že je to omyl.
„Co to, kurva?“ prskal Ditrux Arci-Jeen. Nacpal se dovnitř, vyrazil Essiovi rozprašovač, chytil ho za paži, zkroutil mi ji za záda a přirazil ho čelem ke zdi. „Máme tě, podvraťáku!“
„Čemeřice?“ uchechtl se kdosi. „To jako na nás?“
„Seržante, odrecituj mu obvinění,“ zasyčel přes rameno Ditrux.
„Essie z klanu Arci-Nubielů, jsi obviněn ze spiknutí, špehování a korupce. Budeš dopraven do Chřtánu k výslechu.“
Essius se vysmekl z Ditruxova držení a nadechl se, aby to vysvětlil. Než stačil cokoliv říct, Ditruxova pěst se mu zabořila do žaludku. „Ani slovo,“ syknul kapitán. „Tady jsi skončil.“
„Podívejte se, jestli tu nemá nějaké kompromitující materiály,“ houknul Ditrux na své podřízené. Vyvlekl Essia z bytu a táhnul ho k výtahu. Jaké překvapení, když výtah melodicky cinknul a vyvalil se z něj Ewen Arci-Kesall, prvorozený syn velitele chřtánu a tři další arcidémoni, všichni v bojovém brnění.
„Co tu chcete?“ obořil se na své kolegy Ditrux. „Máme všechno pod kontrolou!“ Pohodil hlavou k otevřeným dveřím do Essiova bytu, kde šmejdili jeho podřízení, a zařval: „Kdo z vás zase nedržel hubu?“
Ewen ukázal na Essia. „Posílají nás z dispečinku. Tady sekretář jim před chvilkou nahlásil přepadení. Major Keinon nám přikázal lorda Essia vyslechnout, případně převzít důkazy, které pro nás přichystal. Taky ho máme do rána pohlídat.“ Ewen těkal očima z Ditruxe na Essia. „Vypadá to na nějaké nedorozumění, kapitáne.“
Ditrux Essia konečně pustil. Najednou nevěděl, kam s očima. „Hm, asi to tak bude,“ zabručel. „Doprovodili jsme sekretáře k domu. Ale jak jsme šli přes park, všimli jsme si, že tam nejsme sami. Tak jsme se pro jistotu vrátili. Viděli jsme strkanici u dveří. Situaci jsme monitorovali a...“
„Díky, že jste je nechali mě zmlátit, kapitáne,“ ušklíbnul se na Ditruxe Essius.
„Je tady dnes ale rušno, že?“ vyprsknul smíchy Ewen, když pochopil, jak totálně se Ditrux ztrapnil.
„Takže vy jste to... nahlásil?“ zablekotal Ditrux.
Essius se hořce usmál a zaklepal na své zápěstí. „Jo, a taky zdokumentoval, kapitáne.“
***
