Ditrux - 8. epizoda VI. knihy série Návrat na Mizeon
***
(Pátrání v údolí Bílých kamenů)
„Samý šutry! Vyfasovali jsme nejhorší štaci ze všech,“ prskal Ditrux Arci-Jeen. „Xan s Cadwenem a Jeronesem šmejdí v uličkách západního Kernoku a ten filuta Sibiel si užívá na riviéře v Berízii. Všude hospod, že o ně zakopávají. Jenom my sušíme hubu v mrazivé pustině.“
Ditrux dřepěl nad valouny v povlovně stoupajícím břehu rozbahněné říčky Brexeny v údolí Bílých kamenů, systematicky zvedal jeden kámen po druhém a zase je pokládal zpět. V Kernoku už bylo jaro, ale tady na severu sotva roztál sníh. Zem čvachtala pod nohama. „Kdybych to neříkal!“ lamentoval Ditrux. „Kdo to sliboval, že vymyslíme lepší detekční metodu?“
Teggius, kterému byla výtka určena, a který se plahočil na skalnatém úbočí svahu nad řekou, jenom zamručel něco o rozmazlených arciknížecích dětičkách a pracoval dál. Hned, jak přišli, se nad tím bahnem zaradoval. Tvrdil, že rozblácený terén jim usnadní práci, protože emisní bod je třeba hledat tam, kde je podloží pevné.
„Nestěžuj si, Dite,“ ozval se zpoza Ditruxových zad Keinon. „buď rád, že to nemusíme přebírat všechno.“
Ditrux polohlasně zaklel, přičemž dál mechanicky obracel a vracel kameny. Jasně. Ten vědátor křížený s agentem stáhl záběry kvederické sítě kolem Mizeonu z doby po únosu, jak ji zachytily pozorovací sondy, a vypočítal pravděpodobnost lokace emitorů. Jenže při tak velkých rozměrech musel zákonitě počítat s nějakým rozptylem. A ten činí devět eketerenů čtverečních. Tuto plochu si v terénu Teggius, Keinon a Ditrux rozdělili na třetiny a teď soutěžili, komu se podaří zamaskovaný emitor najít.
Byla to zdlouhavá a jednotvárná činnost. Teggius s Keinonem při ní rozebírali výsledky brusedeanské feretové ligy. Ditrux kolektivní sporty nesnášel, proto dělal všechno, aby ty dva donutil změnit téma. Rušil je nejapnými poznámkami, průběžně nadával a stěžoval si na nepohodlí. Má otlačená kolena. Slunce mu protivně pálí na temeno. Má žízeň. Kousla ho Sikkosa! Přímo do ucha…
Teggius ani Keinon se ale odradit nedali a dál si mleli svou: …ten odpal v první třetině Osmašedesátého ročníku o Zmarův pohár…Jasně! Do kvalifikace se dostali Hladoví diseni. A světe div se, udrželi se dodnes…
Ditrux se tedy uraženě odmlčel. Jak tak zvedal a zpátky pokládal kameny a kontroloval pahýly dřevin, které polámala rozvodněná Brexena, napadlo ho, že přibližně takovou rozlohu, jakou prohledávají, míval park u jeho sídla na předměstí Kernoku. A co všechno se tam vešlo: Rybník s kvákalkami, botanická zahrada, skleník s kaktusy z Robustuy, stáje pro koně a jízdárna…
Ditrux si smutně povzdechl při pomyšlení, že o jeho kaktusy se teď stará někdo jiný, nebo hůř, nestará se o ně nikdo, protože skleník vzal dávno za své. Jeho sídlo bylo jediným místem, kde se cítil sám se sebou bezpečně. U svých kaktusů nemusel nikomu dokazovat, že je skutečný a nefalšovaný arcidémon, prvorozený syn arciknížete Krepena, disciplinovaný příslušník císařovy gardy. Nárok na vlastní sídlo získal až po sňatku, ke kterému ho dokopali otec s macechou, protože už i jim přišlo nevhodné, že Ditrux ve svém věku ještě není spořádaně ženatý. Žena, kterou mu vybrali, s ním vydržela jen tři dny, ale palác a park už mu zůstaly a on to tam miloval. Dokud bydlel v kasárnách, ani netušil, jak moc mu ta intimita a bezpečí chybí.
Nikdy předtím mu na domově nezáleželo. Jako dítě vyrůstal u příbuzných a později v internátech vzdělávacích ústavů. Rodinné sídlo Arci-Jeenů v Lebenském háji navštěvoval jen o prázdninách. Poté, co vstoupil do gardy, přestěhoval se do kasáren a „domů“ chodil jen z povinnosti. Jeho přítomnost byla žádána zejména v případě, že byli na rodinnou sešlost pozváni i vzdálení příbuzní a absence prvorozeného syna arciknížete by vypadala divně. Ditrux tam nikdy nepobyl dlouho. Prohodil pár bezvýznamných vět s mladším bratrem, pozdravil se s tetinkami a strýci, a když si byl jistý, že jsou otec a macecha s jeho představením spokojení, nenápadně se vytratil.
Do otcova městského domu v Kernoku chodil služebně se vzkazy od sekretáře Lissaria. Sari si nejspíš myslel, že tím Ditovi poskytuje nějaké dobrodiní, když mu tím dává příležitost strávit s otcem více času. Ale Ditrux ty mise přímo nesnášel. Ministr a radní Krepen s ním v takových případech jednal jako s kterýmkoliv jiným gardistou, absolutně bez zájmu o synův osobní život nebo jeho názory.
Ditrux to dávno nebral jako újmu. Věděl, že jeho existence je ryze účelová. Otec ho zplodil jako prvorozeného jen proto, aby císaři dodal materiál do jeho gardy. Z tohoto důvodu si Krepen Ditruxe nepořídil se svou vřele milovanou lady Orovikou Arci-Pawnerovou, ale se ženou, kterou sbalil v zaplivaném pajzlu kdesi na Robustue. Jmenovala se Vues-Ssena a bývala dvorní dámou dervosské Assi-Siony, než bohyni čímsi naštvala, za což byla poslána do exilu. Ditrux si na matku nepamatoval. Krepen se s ní rozvedl a poslal ji pryč záhy po jeho narození. Vzápětí se oženil s milovanou Orovikou, aby s ní přivedl na svět mladšího bratra a sestry.
Arcikníže Krepen nikdy neopomínal dávat Ditovi najevo, jakým je pro něj zklamáním. Tvá matka mě podvedla! Dušovala se, že je čistokrevnou dervosankou! Jenomže to prasklo, když ses narodil zohavený. Kdyby mi ta kereta přiznala, že její zatracený dědeček byl sůs, nikdy bych s ní rodovou lini Arci-Jeenů nepošpinil! Máš štěstí, že se ta hrůza dá skrýt pod oblečením! Jenom si, sakra, dávej pozor, aby to nikdo neviděl, nebo se tě zřeknu!
Ditrux věděl, že otcovy hrozby vymazání jeho jména v Plemenné knize jsou plané. Kdyby to Krepen udělal, musel by dát císařské gardě místo Ditruxe jiného syna - dokonalého Korela, kterého opravdu miloval. Přesto měl Ditrux otcovy výhrůžky na paměti a byl až úchylně opatrný, aby jeho ostudné tajemství zůstalo světu skryto. Nechodil plavat do bazénu v kasárnách. Nikdy se po bojovém tréningu nesprchoval společně s ostatními. Okolí na to občas dělalo vtípky, ale za ty roky si na Ditovy podivnůstky zvyklo, stejně jako na jeho nevymáchanou hubu. Tradovalo se, že známý sprosťák Ditrux je ten nejstydlivější arcidémon v Kernoku a přilehlém okolí. Jenom Seden o Ditově postižení věděl a věrně o něm mlčel a Ditrux byl osudu za takového přítele vděčný.
Lady Orovika se k Ditovi v těch řídkých momentech, kdy byli v jeden čas na jednom místě, chovala docela hezky. Nejspíš byla ráda, že císaři slouží on, a nikoliv její prvorozený syn Korel. Právě Orovika Dita seznámila s jeho nevěstou. Vybrala nejstarší dceru třetí ženy Seena Studené Huby, která se jako jediná ze Seenových četných potomků vymkla kontrole a zatvrzele se přes svůj zralý věk tři sta padesáti let odmítala usadit. Primera je dramatická umělkyně, popisovala potenciální nevěstu macecha. Jako herečka je zvyklá měnit kostýmy a různě se maskovat. Procestovala sousední systémy a hrála ve všech významných divadlech. Tvůj hendikep jí určitě nebude vadit. Nejspíš si ho ani nevšimne. Ale bude lepší, když to před svatbou nebudeme zbytečně rozmazávat.
Ditrux z vyhlídky na sňatek nadšený nebyl, ale když mu Orovika slíbila, že spolu s nevěstou dostane od otce pozemky na jižním předměstí Kernoku, na kterých si může vybudovat vlastní sídlo, neodolal.
Už při prvním setkání se mu Primera zalíbila. Působila vesele a nekonfliktně, na všechno měla vtipnou připomínku a taky byla moc hezká. Měla smetanovou pleť, nebesky modré oči a vlasy barvy zrajícího obilí. Pohybovala se svižně jako voda v bystřině, nevydržela chvilku v klidu. A pořád mluvila. Prokládala své monology útržky svých rolí a ráda sledovala, jak na to ostatní reagují. Milovala, když okolí přiváděla do rozpaků. Ditovi nejdříve připadala jen zábavná, ale brzy se do ní bláznivě zamiloval. Rychle pochopil, že těkavá a prostořeká Primera Arci-Kessalová je totéž co on – černá ovce rodiny a usoudil, že by jim to mohlo klapat.
kašlal na to, že jeho nejlepší přítel Seden, shodou okolností nevěstin strýc, se tváří na jeho volbu poněkud rozpačitě. Oznámil maceše, že tedy může chystat svatbu, čehož se Orovika velice ochotně chopila. Vzal si v gardě dovolenou, poprvé za celou dvou set letou kariéru. Během půl roku, co Orovika sepisovala oznámení, posílala pozvánky, vymýšlela menu ke svatební tabuli, Ditrux budoval na darovaných pozemcích třítraktový palác ze zeleného mramoru obklopený utěšenou zahradou.
Svatbu prožil jako ve snu. Prostě nemohl uvěřit, že smolař jako on má takové štěstí. Ta nádherná arcidémonka sedící po jeho boku se opravdu stala jeho ženou! Zaznamenal, že dokonce i otec se na něj mračí o něco méně, než bylo běžné. Jako opařený přijímal gratulace od příbuzných, a jen šťouchance od Sedena ho nutily chovat se přiměřeně společensky.
Na svatební noc se odebrali do nového sídla. Primera byla nadšená a chtěla hned všechno vidět. Téměř celou noc jí novým domovem prováděl. Nejdéle se zdrželi u podia v zahradní besídce, kde Primera s vysokým nasazením zahrála známý monolog umírající poslední netrebské bohyně. Až těsně nad ránem se vrátili do společné ložnice. Oba byli rozdovádění a roztoužení a hned, jak za nimi zaklaply dveře, začali ze sebe strhávat oblečení.
Pak se to stalo. Zopakoval se stejný scénář, jako když se Ditrux ve svých šestnácti letech neúspěšně pokoušel uhasit své živočišné potřeby s děvkami, které zaplatil jeho otec. Jakmile ze sebe svlékl kalhoty, vytřeštila Primera oči a začala ječet. A že to byl náležitý jekot, vzburcovala veškeré služebnictvo, co v domě bylo. Jakmile měla obecenstvo, bez potíží přešla z neartikulovaných skřeků do plynulé řeči. Taková hrůza! křičela. Nikdo po mně nemůže chtít, abych se s něčím takovým spojila!
Ditrux se ještě nikdy v životě tolik nestyděl.
Zůstala zamčená dva dny ve své šatně a pak bez rozloučení zmizela. Místo, aby se vrátila k rodině, přijala angažmá v bredeonském divadle muzikálu. Obě rodiny z jejího útěku vinily Ditruxe.
Cos jí udělal, ty jedno zvrácené hovado? běsnil Krepen. Odmítal Ditovo vysvětlení a urputně trval na tom, že Primera utekla proto, že nebyla schopná vyhovět zvráceným Ditruxovým nárokům.
Ditrux se upřímně snažil přivést Primeru zpět. Už i proto, že macecha byla z té ostudy v rozpacích. Z rozhovoru s Primerou v šatně bredeonského divadla Ditruxovi ulpěl v paměti zápach parfému, potu a pudru. Nemůžu s tebou být tak, jak požaduješ, řekla mu. Celý život usiluji o dokonalost a ty jsi jejím opakem. Když mě necháš na pokoji, nikomu o tvé odpornosti nepovím. Formálně můžeme být dál manželé, ale společný život ode mě nečekej, protože se tě štítím.
Vrátil se na Mizeon a zbytek dovolené strávil s kaktusy. Postupně pochopil, že Primera ho jen využila. Chtěla hrát divadlo, ale rodina jí v tom bránila. Sňatek ji od rodiny osvobodil a Ditovo zohavení jí poskytlo skvělou záminku se k divadlu vrátit.
Ditův život se po svatbě dostal do zajetých kolejí. Když na něj ostatní gardisté po návratu z dovolené doráželi s dotazy na líbánky, nadšeně jim je popisoval. Nikdo z jeho známých až na Sedena, neměl ani tušení, že s Primerou nikdy nespal. Celých padesát let udržoval své známé v dojmu, že je šťastně ženatý s tou nejhezčí mizeonskou herečkou. Dokonce si udržoval přehled, na kterém světě právě Primera hostuje a jakou roli hraje. Dávno se z lásky vyléčil. Jediné, co ho mrzelo, bylo, že nikdy nebude mít děti – ani s Primerou ani s žádnou jinou. Jeho postižení by se mohlo přenést i na ně. Ale, co? Kdyby nějaké děti měl, jistě by zahynuly v Den Zkázy.
Lup.
Skrze nánosy hořkých vzpomínek se k Ditruxovi prodral Keinonův hlas: „Hej, Dite! Jsi v pořádku? Spíš s otevřenýma očima!“
Ditrux se přistihnul, že svírá v pěsti kámen rozlomený na kusy a hledí do blba. „Nespím!“ odsekl. „Šílím hlady, nádivo!“
Pocit hladu byl jedním z mála rysů, které Ditrux zdědil po svém neznámém sůském pradědečkovi. Normální čistokrevní arcidémoni jedí jen tehdy, když vyčerpají většinu interní magie. Ditrux měl interní magie nadbytek, ale hladem trpěl nepřetržitě. Seden tomu říkal fantómový hlad. Když se Ditrux nenajedl, nic se nestalo. Popravdě, dokázal se bez jídla obejít i celé roky. Přesto ho ten pocit rozptyloval a rušil a nutil ho vybíjet si vztek na svém okolí. Před převratem by si Ditrux raději ukousl jazyk, než aby před kýmkoliv s výjimkou Sedena svůj hlad přiznal. Jenže teď je otec mrtvý. Stejně tak macecha, Korel, sestry a jejich partneři a děti, stýcové a tety, bratranci a sestřenice.
Všichni, kteří by jeho poškození kvitovali se zděšením, jsou pryč. Jedinými Arci-Jeeny, kteří přežili společně s Ditem, jsou strýček Borden a hrst ka vzdálených bratranců sloužících v armádě. Tito příbuzní se snad kvůli nějaké osminové nečistotě v krevní linii Arci-Jeenů zalamovat nebudou.
Keinon vstal a ohlédl se po kruhové ploše ohraničené červeně zbarvenými kolíky. Měli hotovou třetinu. „Nevím, jestli jsme si ty kameny, co už jsme zkontrolovali, neměli označit,“ zabručel. „Co když jsme nějaký přehlédli?“
Ditrux se naježil: „To narážíš na mě?“ vyštěkl. „Ujišťuju tě, že já to dělám pořádně.“ Vždycky dělal to, co mu přikázali, aby nezaostával. Musíš být pečlivější, poslušnější a snaživější než všichni ostatní,“ nabádal ho vždycky otec. Když jen trochu polevíš, nečistota v tvé krvi tě stáhne dolů. Opravdu se snažil, aby nikdo neměl důvod ho považovat za méněcenného. Výsledky testů logického myšlení ho sice srážely do průměru, ale v soubojích s chladnými zbraněmi se pokaždé dostal do nejlepší trojky. Na střelnici míval tradičně nejvíc smrtelných zásahů. V trenažéru s fantómy se vyrovnal i takovému vzoru vší dokonalosti, jako byl Sibiel Arci-Quinn, což ho docela hřálo, protože ten vzorný blbec se na něj odjakživa díval svrchu. A Keinon Arci-Fezziel, se svým otravným úsilím hledat porozumění i tam, kde absolutně nebyl zájem, byl ještě horší.
Ditrux cítil, že na něj Keinon vyčkávavě hledí, jako kdyby čekal, že ještě něco štiplavého dodá. Pobaveně se ušklíbnul: „Měl bys tu hubu zavřít, Fezziele, než ti do ní vletí sikossa.“
Keinon si zmateně odfrkl, poškrábal se na bradě ozdobené kessalskými spirálami a jal se pokračovat v práci.
Ditruxe napadlo, že pokud Keinon s tím škrábáním nepřestane, dozajista si líčení poškodí, ale místo, aby mu to vpálil do tváře, raději mlčel. Však jsou v pustině. Kdyby naznačil, že se stará, ještě by si mysleli, že se chce přátelit. Takové věci on nedělá. Odjakživa věděl, že se musí mít před vrstevníky na pozoru. Kromě Sedena neměl rád nikoho a některé jako třeba Keinona nebo Sibiela přímo nesnášel. Před převratem by Keinonovi odpověděl narážkou, ve které by zpochybnil jeho kognitivní schopnosti a zesměšnil jeho exteriér. Jenže teď se mu prostě nechtělo. Veškerou jedovatou munici vyčerpal v podzemí na Mahráví, když byl u toho, jak Essius Arci-Quinn kejkloval s časem a prostorem, aby izoloval tebechety. S úžasem sledoval, jak Teggen Arci-Quinn zachraňuje Essia, a tím pádem všechny ostatní, od jisté smrti, když do něho přelil svou magii a když s ním splynul. Ditrux na vlastní oči viděl, jak nesobecky a obětavě se ti dva zachovali a něco se v něm zlomilo. Najednou si uvědomil, že arcidémoni kolem tu nejsou jen proto, aby ho šmírovali a bádali nad tím, co je na něm špatně. Pochopil, že není tak důležitý, v tom špatném slova smyslu, jak si vždycky myslel. Konečně mu došlo, že jeho hendikep nikoho nezajímá. A ulevilo se mu.
„Taky mě to s tím značením napadlo,“ ozval se po chvíli Teggius. „Ale čím méně stop po sobě necháme, tím je to lepší.“
„Zajímalo by mě, jak jsou na tom ostatní,“ zabručel Keinon.
„To mě taky,“ uchechtl se Teggius.
Z bezpečnostních důvodů kontakt všech pěti týmů předem vyloučili. Nekomunikují ani telepaticky ani jinak. Sejdou se až o půlnoci v jakési nově vybudované průmyslové čtvrti na západním okraji Kernoku kde, jak Teggius zaručoval, bývá večer jako po vymření.
