Ditrux - 7. epizoda VI. knihy série Návrat na Mizeon
(Olixu, Owianin ateliér)
Owiana vztekle zmačkala papír s náčrtem do kuličky a mrskla s ním o zeď. Na zemi bylo z kuliček nasněženo. Její nevyčerpatelná fantazie stávkovala tři měsíce – od té chvíle, co ji a Teggena agenti Aliance propustili. Život se změnil v noční můru. Chtěla jsi zase prásknout do bot? To ti vážně na nikom nezáleží? křičel na ni Sibiel. Jenže ona už neměla nic, na čem by jí mohlo záležet. Napáchala strašné věci. Podlehla klamu a zášti. Místo aby si přiznala, že si není dostatečně jistá sama sebou natolik, aby uvěřila v Essiovu věrnost, přetavila pochybnosti v nenávist. Zřekla se dítěte a plánovala vraždu manžela. Kdyby něco takového udělal kdokoliv jiný v jejím okolím, sama by nad ním zlomila hůl.
Essius s ní od návratu nepromluvil ani slovo a ona se mu nedivila. Teggen, stále uražený, že ho donutila se s ní oženit, jakbysmet. Vyhýbala se jim oběma jako drak ledové vodě, přesto ve skrytu duše doufala, že jednoho dne v daleké budoucnosti dostane příležitost s nimi promluvit. Ne, že by se plánovala Essiovi omlouvat, protože to, co udělala, se omluvit nedá. Ale chtěla mu říct, že toho lituje. A Teggenovi by vysvětlila, že nijak neplánovala tím sňatkem omezovat jeho svobodu. Jenom pokládala za fér mu pomoct, když on před tím pomohl jí. Zabránil jí Essia zabít. Vydal se do rukou Aliance, aby ji ochránil. To všechno Owiana plánovala Essiovi a Teggenovi jednou říct. Ale ne teď, protože to všechno je příliš čerstvé a příliš bolavé pro ni i pro ty dva. Chápala, že jí Essius i Teggen mají plné zuby. Absolutně se smířila s tím, že od ní Melisu drželi stranou. Svoje dítě si nezaslouží, když ho předtím odkopla.
Pak se semlelo to napadení tebechety a všechny Owianiny šance, že jednou Essiovi poví, jak moc ji to mrzí a Teggenovi zase vysvětlí, že na něm nic nenárokuje, byly pryč. Essius ani Teggen už neexistují. Místo nich je tu Teggius, tajemná zdvojená bytost, která vypadá jako Essius a Teggen dohromady, ale která na rozdíl od Essia nebo Teggena působí mnohem zlověstněji.
Owiana nechodila na rodinné snídaně, protože nechtěla svou přítomností kazit pohodovou náladu. Ale v době, když všichni seděli u snídaně, se často přikradla zahradou pod okno jídelny a tam přikrčená za záhony růží poslouchala, o čem se rodina baví. Melisiny otázky na krodochy v brnění Owianu málem rozesmály a alespoň na chvilku ji přiměly zapomenout. Navzdory matčiným stížnostem, že vůbec nechodí ven, Owiana pravidelně létala do kopců. Uhnízdila se na stromě a z bezpečné vzdálenosti sledovala, jak Teggius vozí Melisu na koni. Holčička, která mohla být její milovanou dcerou, vypadala jako spokojené dítě. Nadšeně se natřásala v sedle před otcem a radostně výskala. Owiana se na ně dívala a v hrudníku ji tížilo, jako by tam měla krihonitové závaží. Je neschopná a hloupá. I to maličké, co v ní roste, hned po porodu odevzdá jeho otci, protože to tak bude pro všechny nejlepší.
Schody na sýpku zavrzaly. Owiana se naježila. Zas někdo otravuje. Blýskla pohledem k zrcadlu, aby si ověřila, že její oblečení je jakž takž čisté a rychle si prohrábla rozpuštěné ráno umyté vlasy. Ať je to kdokoliv, rychle se ho zbaví.
Do ateliéru bez klepání vstoupil Teggius.
Owiana překvapeně otevřela ústa. Zírala na něj neschopná cokoliv udělat. Pak ústa zavřela.
Tím, jak zkoumavě se na ni díval, jí bolestně připomínal Essia sklánějícího se nad rozloženými součástkami. A tím, jak přísně prohýbal rty, zase připomínal Nertega v dobách, kdy jí vyčítal, že chodí bez doprovodu na tržnici.
„Zítra z Olixu odlétám,“ řekl. Jeho hlas zněl stejně jako Essiův, ale cítila v něm stopu cizího přízvuku, což bylo typické pro Teggena. Když na ni mluvil, Owianě se zdálo, že spíš pozoruje stěnu za její hlavou, než aby se jí skutečně díval do tváře.
„Byl bych rád, kdyby ses v době, kdy budu pryč, postarala o Melisu,“ dodal.
Překvapeně nadskočila. „Ale… ona mě vůbec nezná.“
„Ví, že existuješ,“ odsekl. „Vysvětlil jsem jí, že jsi byla dlouho nemocná. Melisa věří, že o ni stojíš a že ji miluješ. Tudíž očekávám, že sebereš veškerou odvahu, které máš ostatně přehršel, a přinutíš se chovat jako matka.“
Zatočila se jí hlava. Zapotácela se, až se musela opřít o pracovní stůl.
Hbitě k ní přiskočil, a vedl ji k divanu, na kterém se povalovaly kusy šatstva a zmuchlané papíry. Smetl nepořádek na zem a pomohl jí se usadit. Jak se nad ní tyčil, zamračeně shlédl na její vypouklé bříško. „Je ti dobře?“
„Jistě,“ odsekla. Celá se třásla, kůže na zápěstích, kde se jí dotkl, ji brněla. Srdce jí tlouklo jako zvon. „Sibiel mě přinutil, abych začala jíst, takže se nemusíš obávat, že tvoje dítě strádá.“
„Naše,“ štěkl.
„Cože?“
„Naše dítě,“ upřesnil tak naštvaně, že bylo jasné, jako ta skutečnost irituje.
„Promiň,“ řekla kousavě. „Vážně jsem nevěděla, jak jinak ti zachránit život. Chápu, že tě ta představa, že tvoje děti mají tak příšernou matku, jako jsem já, uráží.“
„Jo, nejdřív jsem si to myslel,“ odpověděl.
„Svatosvatě slibuju, že už se to nebude opakovat. Mám na mysli, že žádné třetí dítě nebude…“ Uvědomovala si, že plácá. Ale byla tak zaskočená, že nedokázala reagovat jinak.
„Přemýšlel jsem,“ pokračoval bez ohledu na její plácání. „Taky jsem o tobě mluvil se Sibielem a s Izzel. Nakonec jsem změnil názor. Nejsi tak hrozná, jakou ze sebe děláš. Jsi na sebe naštvaná. Protože ostatní kolem tebe chodí po špičkách, trestáš se sama. Ale s tím je konec.“ Rozhlédl se kolem a udělal znechucenou grimasu. „Zavíráš se tu, ale nové sochy nevidím. Jenom binec. Ukliď tu, aby se tu Melisa cítila hezky. Dostala novou sadu pastelek a moc se těší, že je spolu vyzkoušíte. Už jsem jí řekl, že bude mít bratříčka nebo sestřičku. Bude se tě na to ptát. Připrav se, že se ptá neustále… A kdyby chtěla jezdit na koni, v žádném případě to s ní nezkoušej sama. Řekni Sibielovi nebo Jerymu.“
V němém úžasu na něj zírala. Nakráčel si sem a beze stopy pochybností, že by mohla cokoliv namítat, uděloval rozkazy. Essius by něčeho takového nebyl schopen. Vždycky by jí nabídl se k věci vyjádřit, byl mužem kompromisu. Nerteg se k ní v době jejího dospívání choval jako dobře namazaný automat. S takovou mírou uctivosti, že si z něj utahovala. Až později jí došlo, že to byl on, kdo si tímto způsobem utahoval z ní.
„Kdo vlastně jsi?“ vyjekla ohromeně. „S kým vůbec mluvím? S Essiem, Nertegem nebo s Teggenem?“
Rozpačitě se ošil. „Se všemi.“
„Ani jeden z vás mě nemiloval! Kdyby ano, tak byste se na mě nevykašlali!“
„Tak to není!“ zasyčel dotčeně.
„Essius mě chtěl jenom proto, že jsem byla snadno dostupná! A Nerteg zase proto, že jsem dostupná nebyla!“
Hořce se usmál. „Nerteg, ten zoufalec, uctíval zem, po které chodíš. Psal ti básně. Celé roky. Popsal stohy papíru o tom, jak moc tě miluje, ale nikdy se neodvážil ti je ukázat. Všechny spálil, když ses provdala za Essia. A Essius? Ten to se slovy neumí vůbec. Ale dýchal by za tebe. Brodil by se roztavenou lávou pro tebe. Zbořil by svět a postavil nový jenom kvůli tobě.“
„Jak dojemné!“ křikla. „Tak proč jste mě oba odhodili jako starou bačkoru? Jen proto, že jsem udělala pár chyb?“ Věděla moc dobře, že z ní mluví pýcha. To, co napáchala, se nedalo jen tak hodit za hlavu. Vlastně ho chtěla vyprovokovat, aby jí v tom vymáchal čumák. Aby jí řekl, jak moc jí pohrdá, aby už konečně bylo nahlas vysloveno to, nač celou tu dobu čekala, aby se mohla s plnou vervou ponořit do svého zoufalství.
Nelítostně na ni shlídl. „Ztrátu důvěry, pokus o vraždu, manipulaci, odhození vlastního dítěte, nenazývej párem chyb, prosím. A co se týká Teggena, ten tě neodhodil. Jenom ti dal prostor, aby ses mohla vrátit k Essiovi. Nevěděl tehdy, že Essius bude mít všechny důvody, aby tě už zpátky nechtěl.“
Ironicky se ušklíbla. „Takže Essius mě už nechce, ale Teggen ano? Proto se ode mě po svatbě odtáhl, jako kdybych měla skollí chřipku?“
Jeho ztuhlé rysy se zavlnily nějakou emocí, ale nedalo se rozpoznat, jestli to bylo znechucení nebo lítost. „To už není aktuální, protože Essius a Teggen jsou jedna osoba,“ řekl prkenně. „Musím jít. Brzy ti sem Wrella přivede Melisu. Tak se připrav.“
Jeho arogance ji stále dováděla k úžasu. Ještě více ji fascinovalo, že se jí to vlastně líbí. Nezmohla se ani na slovo odporu. Ne že by jí dal na vybranou.
„Jak dlouho budeš pryč?“ zeptala se v panice, protože chtěla tu chvíli ještě prodloužit, byť ji jeho chlad zraňoval.
„Nemám představu,“ řekl úsečně a pak jako kdyby chtěl tu příkrost zjemnit, si povzdechl a dodal: „Něco musíme udělat, abychom zachránili náš domov. Nejsem na to sám a záleží na okolnostech.“
„Bude to nebezpečné,“ pochopila.
„Hm,“ zabručel. „O nic horší než jindy.“ Otočil se k odchodu. Těsně přede dveřmi se zastavil, a dodal: „Nepopírám, že se na tebe Essius zlobí, ale on i Teggen chtějí, abyste ty a naše děti byly v pořádku.“
***
