Ditrux - 23. epizoda VI. knihy série Návrat na Mizeon
(Regentova návštěva ve sklepě)
„Sire Ditruxi, máte návštěvu.“
Ditrux s otráveným zamručením otevřel oči a odhrnul si z obličeje Brexiny vlasy, které mu bránily ve výhledu. Když slyšel na schodech kroky, doufal, že se mu to jenom zdá. Ale ne. Nad lenoškou se klátil Tvil, i skrze malůvky na jeho tváři prosvítal ruměnec, jak nevěděl, kam s očima. Nemohl Brexu vidět, ale podle nadouvající se přikrývky vytvarované podle Brexina přitažlivého těla, nataženého na tom Ditově, jasně poznal, že Ditrux nespí sám. Raisi klanu Arci-Jeenů během těch týdnů, co Ditrux převzal nazpět majetek, rychle pochopili, že jejich pán tady ve sklepě hostí nějakou významnou osobnost, jen nevěděli, o koho jde. Ditrux od sebe Brexu jemně odstrčil a posadil se. Nebylo divu, že Pohroma spí jak poleno, protože skoro do rána hráli dohomon. Naučila se tu hru tak rychle, že hned ve třetí partii Dita porazila a jakmile se jí to podařilo znova, zcela tomu propadla. Chichotala se jako malá při každém úskoku, který se jí podařilo vymyslet.
„A koho to k nám sůsové přinesli, drahý Tvile?“ zakrákoral Ditrux doufaje, že to není Aisus nebo dokonce ta krodoší kráva Narena, protože jejich příchodu by si raisi nevšimli.
„Mizeonský regent s doprovodem,“ odpověděl upjatě Tvil. „Usadil jsem je ve střeleckém salonku a dal přinést víno a paštičky. Upozornil jsem je,“ dodal Tvil s pohledem upřeným na Ditovu roztrženou košili, „že ještě spíte a že budete potřebovat nějaký čas na toaletu.“
„To bylo prozíravé. Díky, Tvile,“ houknul Ditrux.
Naposledy Brexu pohladil po vlasech a vydal se společně s Tvilem nahoru do svých pokojů. Opravdu se musí dát trochu dohromady. Jak se včera přetahovali o figurky, nějak se stalo, že Pohromě půlka jeho košile zůstala mezi prsty. Bočními chodbami se vyhnul reprezentačním prostorám, aby nenarazil na hosty, a bezpečně se dostal do prvního poschodí. Spokojeně se zatetelil, když v koupelně našel napuštěnou vanu a přichystané to nejlepší oblečení. Z Tvila se pod pevným vedením vyklubal opravdový poklad.
Ditruxovi raisi si na nové poměry rychle zvykli. Zdálo se, že raisi na třetině mizeonského území, které připadlo arcidémonům, přijali jejich návrat s úlevou. Už se od nich neočekávalo, že budou o záležitostech sami rozhodovat. Spokojeně se zapojili do rutiny a myšlení nechali na arcidémonech. Jen malá hrstka těch opravdu zapálených se přestěhovala do oblastí spravovaných debhátary. Co se týkalo debhátarů, ve skutečnosti se o správu celého systému zajímal jen jediný z nich, a sice Narena. Bohyně Světla vybrala ty nejšikovnější raisi a jmenovala aparát byrokratů. Jednotlivá ministerstva pověřila konkrétními úkoly. Vytvořila vlastně úřednickou vládu. Jako bohyně s ministry nemohla jednat přímo, proto tak činila skrze Twena. Twenova královská kancelář se tak stala místem, odkud se rozhodovalo o správě dvou třetin mizeonského území. Ditrux Twena znal ještě ze školy. Věděl, že pod věčně ukřivděnou fasádou Igisiova levobočka se skrývá ambiciózní mysl. Ale Twen je jen jeden a ostatních raisi – těch mnohem hloupějších, jsou mraky. Ditrux nevěřil, že se tento uměle vytvořený systém udrží dlouho.
Vykoupaný a převlečený se dostavil do střeleckého salonku. Kromě Sibiela tam na něj čekali děkan Urbiel, Teggius, Grennon a kupodivu i Huat. Popíjeli víno, ládovali se paštičkami a očumovali Ditovu sbírku luků a kuší na stěnách.
„Co pro vás můžu udělat, pánové?“ otázal se způsobem, kterým jasně dával najevo, že je tu doma.
„To je dost, že sis na nás udělal čas,“ řekl místo pozdravu Sibiel.
Ten blbec se usmíval tak poťouchle, že měl Ditrux chuť ho praštit. Bylo to divné. Ditrux si nevzpomínal, že by se na něj Arci-Quinn někdy v minulosti takto usmál.
„Chtěli jsme za tebou jít rovnou do sklepa,“ řekl Huat, „ale tvůj šafář nám v tom zabránil. Vlastním tělem.“
Ditrux se zamračil a řekl: „Vylekala by se.“
Mohl by je poslat s těmi hloupými kecy do háje. Mohl by jim oplatit stejně, ale potřeboval, aby to pochopili i pro příště. Udělá cokoliv, klidně bude milý i k Sibielovi. Jen, aby se Bree cítila v bezpečí.
„Slyšeli jsme,“ řekl Sibiel, „že je tu bohyně Mrazu spokojená. Dokonce i Grom tvrdí, že máš na ni léčivý vliv.“
Ditrux upřel na Sibiela podezíravý pohled. Nafrněnec mu připadal nezvykle sdílný. Skoro rozjařený. A nejen on. Vlastně všichni. „Vy jste něco slavili?“ zeptal se.
Grenon vykulil oči. „Ty to ještě nevíš? Arrakiel zabil Dorresona! Včera na Erektiadu. Usekl mu palici a zvedl ji za vlasy, aby to všichni viděli! A potom, aby z toho nebyly potíže, však víš, jak jsou erektiadi přecitlivělí, mu tu hlavu nechal přirůst. Ale porazil ho a může se oženit s Rexovou dcerou.“
„Aha,“ houkl Ditrux. Podíval se na Sibiela. „Gratuluju. Tvůj brácha je šikovnej prevít.“
„Díky,“ řekl pyšně Sibiel. „Ale proto tu nejsme. Chceme obnovit výzkum flesshingů.“
„Než Bordenovy jednotky rozprášily Maharáví,“ navázal Grennon, „sbalil jsem výsledky. Chceme, aby ses do toho zapojil.“
Ditrux zkoprnělě ukázal na Teggia a Urbiela. „Máte ty nejlepší mozky široko daleko. Dohromady jste chytří jak Merikanská obluda. K čemu bych vám byl já?“
„Teggius nastupuje k Alianci,“ řekl Sibiel.
Ditrux na Teggia vykulil oči. „Zbláznil ses? A kdo to hořekoval, že potřebuje svobodně dýchat? Proč bys tam znova lezl?“
Teggius se uraženě narovnal. „Myslíš si, že jdu dobrovolně, pitomče?“
„Jsi občan svobodného světa,“ ušklíbnul se Ditrux.
„Alianci teče do bot,“ řekl důrazně Sibiel. „Ohánějí se veřejným zájmem. To se v dějinách stalo jen třikrát. Kdyby Teggius tu výzvu odmítnul, iniciovali by arbitráž Čtyřdohody a donutili by nás ho vydat prostřednictvím restrikcí a embarg.“
Dál Sibiel Ditovi vysvětlil, že protentokrát Aliance dělá to, proč byla ustavena. Na periferii Metaprostoru se hroutí richotonní pleteň. Potřebují vědce Teggiova formátu, aby zjistili, co s tím.
„Sibiel mi vymohl dovolené,“ přiznal smířeně Teggius. „Ale nevím, jak často se sem dostanu. Chci být co nejvíc s rodinou. Čas na výzkum si udělám, ale většinu práce vykonáte za mě. Ty o tom už něco víš a nepřemýšlíš podle zavedených vzorců. Tvoje nápady jsou tak praštěné, že mohou být konstruktivní.“
„Aisus proti tvé účasti nic nemá,“ řekl Huat, „když do toho přiberete i mne. Takže Urbiel, Grennon, ty a já, příležitostně Teggius a časem možná i Rawantes.“
Ditrux pokrčil rameny. „Já se tomu nebráním, ale mám tu… nějakou práci.“
„Brexa?“ Huat se zakřenil, jako kdyby Ditrux řekl něco veselého. „Narena si stěžovala, že vrčíš na každého, kdo o ni projeví zájem.“
„Chráním ji hlavně před Narenou,“ odsekl Ditrux. „Prostě se mnou moc nepočítejte.“
Ne, že by ho výzkum fleshingů nelákal. Než potkal Brexu, nadšeně by souhlasil. Jo, až ho Brexa opustí, potom tu práci rád vezme, aby si žalem nerozbil hlavu o zeď.
„Kdyby tu byl strýček Seden,“ řekl Grennon, „chtěl by, abys nám pomohl.“
„Héééj, ty skřítě,“ zabručel dotčeně Ditrux, „nemlať mi o hlavu Sedena! Neříkám, že na vás kašlu. Jenom říkám, že právě teď nemůžu nechávat Bree dlouho o samotě. “
„Můžeš ji vzít s sebou,“ řekl svádivě Huat. „Uzdravuje se. Víc sociálních kontaktů jí jenom prospěje.“
„Pořád nesnáší otevřený prostor. Nebudu na ni tlačit víc, než snese,“ řekl pevně Ditrux.
„Tvůj dům je velký,“ řekl opatrně Urbiel. „Má příhodnou polohu. Není daleko od univerzitní knihovny. Co kdybychom ty laboratoře zřídili právě tady?“
***
První vyhrání z kapsy vyhání
Arri si připadal jako na rušném nádraží na Bredeonu.
„Kolik toho vypil?“
„Vůbec nic. Přišel a místo aby ocenil, že jsme přichystali oslavu, jednoduše se složil.“ „Neomluvitelné!“
„Je to arcidémon, nemá prostě výdrž.“
„Vážně? Sedmidenní honička s Dorresonem je ti málo?“
„Ale už tu chrápe tři dny!“
„Nechejte ho na pokoji. A ven!“
Ozvalo se odmítavé bručení. „To není fér. Chceme jenom vědět, jak oblbnul Dorresona.“ Následovalo šoupání mnoha nohou. Pak se rozhostilo ticho.
„Už jsou pryč. Víme, že nespíš.“
Arri otevřel oči a vzepřel se na loktech. U jeho spacího hnízda stáli Rawantes s Flebussionem.
„Už ses vyhajal, tatínku?“ ušklíbnul se Flebussion. „Máš se hned, jak to bude možné, dostavit k Rexovi. Očekává se od tebe, že předložíš žádost o Kereninu ruku. Na tvém místě bych to neodkládal, jinak si to budou vysvětlovat jako urážku. Celý Eriad klevetí, že jste se s Rexem při proměně skoro porvali. On tobě prý vyčetl, že máš řídkou krev a ty jemu, že je zabedněné hovado, co krade mužům jejich ženy.“
„To jsem neřekl,“ zachrčel Arri.
„Vážně?“ ozval se Rawantes. „Slyšelo vás sedmdesát sedm draků z chóru.“
„Řekl jsem mu, že je pravěké hovado.“
Šlupka zakoulel očima. „Aha. Tak to je mnohem lepší. Nemohl sis to odpustit?“
„Ne,“ odsekl Arri. „Nepolezu mu do prdele jenom proto, že je můj tchán. Jednou se před ním přihrbím a vytře se mnou podlahu.“
„Na tom něco je,“ podotkl smířlivě Rawantes a šťouchnul do Šlupky ramenem. „Kdyby to Rex řekl tobě, že máš řídkou krev, co bys udělal?“
„Asi bych mu jednu vrazil,“ uznal poctivě Flebussion. Obrátil se na Arrakiela: „Nějak se mi nelíbí, jak spokojeně se můj vznešený strýc tvářil, když mě žádal, abych ti ten vzkaz vyřídil. Má něco za lubem a na tvém místě bych ho moc neprovokoval.“
„Taky jsem mu chtěl jednu vrazit,“ zabručel mdle Arri. „Ale Keren nás zarazila. Ysyan umíral. Byli jsme všichni zoufalí.“
Arri sešel do suterénu, aby se před audiencí u Rexe umyl, protože ho Šlupka neomaleně upozornil, že pořád ještě smrdí. Když se vrátil do svého poloje, Rawantes tam pořád byl. A přes hnízdo ležela parádní uniforma mizeonské císařské gardy. Nohavice a krátká bunda z matně černého kompozitního materiálu vyztuženého krepponovými vlákny. Na manžetách a na ramenou bundu zdobily drobné černé krystaly omonia. Snad jenom ty nablýskané vysoké holínky s robustní podrážkou stály za pohled. Arrimu se takové vždycky líbily. O uniformách věděl pramálo, ale toto si pamatoval ze školy: Černé kameny znamenají opravdu hodně vysokou hodnost a platí to v gardě stejně jako v armádě.
„To si přece nemůžu vzít na sebe,“ zhrozil se. „Nejsem prvorozený. Nemám ani výcvik. Nemám s gardou nic společného. Ani s císařem.“ Arri se zarazil. „Jak to vlastně teď na Mizeonu bude? Twen je králem raisi a veleknězem, ale neznamená to, že ho naši uznali za císaře, že ne? Máme přece pořád Rafedararra.“ Tolik se soustředil na události na Erektiadu, že na mizeonské záležitosti mu nějak nezbýval prostor.
Rawantes se nepohodlně ošil. „Sibiel je pořád regentem, ale zdůrazňuje, že dočasně. Nevíme, jak na tom Dax bude, až se probere a taky nevíme, jak zareagují jeho sourozenci. Všechno se spustí, až se vrátím na Mizeon.“
Arri přikývnul. Věděl, že Rawantes to oddaloval jenom kvůli němu. Mizeon ještě čekají horké časy.
Rawantes ukázal na uniformu a řekl: „Uvědom si, že nejde jen o tebe. Všechno, co souvisí s Rexovou rodinou, má pro Mizeon diplomatické souvislosti. Když ses zapojil do Přeměny, Flebussion se přemístil na Mizeon, aby tvou matku a bratra informoval o výsledku souboje, jak jim předtím slíbil. Oznámil, že jsi Dorresona porazil a že jsi na dobré cestě oženit se s princeznou. Vůbec nepředpokládal, že budou s Přeměnou problémy.“
Rawantes se křehce usmál. „Fleb prostě věřil, že je to hotová věc. Sibiel svolal rodinu a širší rodinu, aby to probrali.“
„Budiž,“ řekl Arri. „Ale proč mi posílají uniformu?“
Rawantes se posadil na obrubu hnízda a udělal odevzdanou grimasu. „Byly dvě varianty. Buď tě navléct do vojenské uniformy nebo do téhle. Císařská garda v současnosti existuje hlavně na papíře, takže nebyl takový problém…“
„Ani jedna uniforma mi nepřísluší!“ skočil mu do řeči Arri. „Navíc uniformy nesnáším!“
„Takže nebyl takový problém,“ pokračoval umíněně Rawantes, „to oficiálně potvrdit. Jsi v tom až po uši od chvíle, co tě Lissarius pověřil mě vyhledat. Vlastně ses spontánně zapojil sám, když jsi vyrazil na Mizeon informovat Lissaria, že Erektiadský Rex tajně jednal na Bredeonu s Klastry. Ať se ti to líbí nebo nelíbí, sloužíš říši a jsi zvláštním agentem regenta a přeneseně i císaře. Z logiky věci tak organizačně patříš pod císařovu gardu.“
Rawantes vzal do ruky bundu a ukázal na černé omoniové krystaly. „Máš hodnost plukovníka, kdybys to nepoznal.“
***
Arri navlečený ve slavnostní uniformě plukovníka císařské gardy stál před stolem ředitelky Rexovy administrativy. Měl pocit, jako kdyby mu všechny ty exponáty děl vystavené kolem sloupů mířily do zad. Vůbec o setkání s Rexem nestál. Jediné, co opravdu chtěl, bylo vidět Keren a Ysyana. Než z Tarionina paláce odešel, měl s ním Flebussion alespoň tolik soucitu, aby mu sdělil, že Ysyanovi a Keren se daří dobře.
Arrakiela štvalo, že jediná cesta k rodině vede skrze Rexe. Flebussion také zdůraznil, že Arri musí při žádosti o Keren požádat i o adopci Ysyana. Jakkoliv se to prý Arrimu zdá absurdní. Uvědom si, že Ysyan je princ. Arri by se tomu byl smál, kdyby to nebylo tolik trapné. Chtějí po něm, aby se znovu oženil se svou ženou a aby adoptoval vlastního syna.
„Bude chvíli trvat, než to přichystají,“ řekla Siorreta a ukázala na židli u nejbližšího sloupu postavenou tak, že mezi jejíma nohama trčela hlaveň malého starožitně vyhlížejícího děla. „Co kdybyste se na chvíli posadil?“
„Na kanónu jsem ještě neseděl,“ zabručel Arri. Raději židli zvedl a poponesl blíž ke stolu. Teprve pak na ni klesnul.
Siorreta pobaveně zamávala řasami. „Popravdě, normálně tu žádné židle pro příchozí nemívám, aby mě zbytečně nezdržovali. Znáte to, když je necháte, aby si udělali pohodlí, nevědí, kdy odejít. Ale tohle jsem tu nachystala pro vás. Slyšela jsem, že vás ty události poněkud semlely. Spal jste tři dny.“
„Omlouvám se, madam, že nejsem ze železa,“ vyhrknul podrážděně.
„Ale no tak,“ uchechtla se dračice. „Já jsem přece na vaší straně. Jestli tu chcete zůstat, budete spojence potřebovat.“
Arri si až teď uvědomil, že přesně to od něj očekávají. Že na Erektiadu zůstane. Vůbec o tom nepřemýšlel, protože byl soustředěný dostat ženu a syna zpět. Jenže teď to vypadá, že je získá jen s podmínkou, že bude žít mezi draky. Před sedmi lety stál před soudem a přemýšlel o tom, jak je jeho život na Mizeonu nudný a že by mnohem raději žil někde jinde, kde by ho nesvazovala pravidla císařského dvora. No, teď bude mít, po čem toužil, až na to, že tady mají zase jiný a mnohem pitomější protokol.
„Způsob, jakým jste si poradil s generálem, vyvolal rozruch,“ řekla ředitelka. „Někteří vám mají za zlé, že jste ho ušetřil, ale na jiné to udělalo dojem. Na Erektiadu teď neexistuje drak, který by neznal vaše jméno. Všichni se dohadují, jak jste to dokázal. Někteří tvrdí, že není fyzicky možné, aby arcidémon na tak omezené rozloze šest dní unikal nejzkušenějšímu stopaři, kterého jsme kdy měli.“
Siorreta se významně odmlčela, jako kdyby čekala, že to Arri vysvětlí. Ale to se přepočítala. Arri o tom mluvit nebude. Nikdy se nepřizná, že ležel pět dní na mořském dně. Draci by ho mohli obvinit, že opuštěním ostrova porušil pravidla.
„Dorreson o tom taky nechce mluvit,“ řekla Siorreta, když pochopila, že z Arriho nic nedostane. „Dokonce jsem slyšela, že obnovil jednání s Aliancí. Už před sto lety ho vyzvali, aby se k nim přidal, ale on tehdy odmítnul s poukazem na válku s Mizeonem. No, teď k nim asi nastoupí.“
A Rex si oddechne, že mu generál přestane funět na záda, pomyslel si Arri. „Generál Dorreson bude Alianci cenným přírůstkem, madam,“ poznamenal zdvořile.
„Je hezké, že se o něm vyjadřujete s respektem,“ usmála se, „zatímco on vám nemůže přijít na jméno. A jeho přívrženci jakbysmet. Vzali si tu porážku osobně. Nelíbí se jim, že generál odchází, ale chápou to, protože jeho sebeúcta byla poškozena. A pokud je zde mír, nemá šanci ji vydobýt zpět. Víte, sebeúcta je u nás vážná věc. Buďte opatrný a nechoďte nikam sám. Alespoň, než se to trochu uklidní.“
Do kanceláře přidusal drak. Loupnul po Arrakielovi zlobným pohledem a zachrčel: „Rex žadatele očekává.“
„Sir Lewasson vás doprovodí,“ řekla a levým okem na něj mrkla.
***
