Ditrux - 2. epizoda VI. knihy série Návrat na Mizeon
(Olixu, vojenská základna arcidémonů z Mizeonu)
„Sibiele, tady jsi.“
Sibiel pěstí rozprsknul nejotravnějšího fantóma a otočil se za hlasem. Izzel se tvářila stejně, jako když jí v lepších časech majordomus kajícně oznámil, že hlavní kuchařka nakopala zadek dodavateli zeleniny.
„Copak se děje, máti,“ vydechl a shýbnul se pro triko přehozené přes vzpěračskou lavici.
Izzel se posadila na krajíček nářadí a zarputile nakrčila čelo. „Jde o Owianu. Něco se musí stát. Už se na to nemůžu dívat! Místo aby byla šťastná, že se ten problém s dvojitým manželstvím tak elegantně vyřešil, chová se jak smyslů zbavená. Už zase je věčně zavřená v tom kumbále, ze kterého si udělala ateliér. S nikým nemluví, ani s Dirianou, a víš, jak ta dokáže být neodbytná. Myslela jsem si, že bude mít zájem alespoň o Melisu, když už teď ví, že ji Essius nepodváděl, ale kdeže. Jediným důkazem, že pro ni ta malá existuje, je fakt, že Owiana chodí sledovat, jak Melisa s Essiem – teda Teggiem, jezdí na koni. Už dvakrát jsem ji přistihla, jak sedí na stromě a…“
„Na stromě?“ podivil se Sibi. Kolem louky, kam chodili jezdit, žádné pořádné stromy vyjma zakrslých ovocných, nerostou. Široko daleko se táhnou obdělaná pole, jen jižní obzor se vlní mělkými zalesněnými kopci. Asteroid Olixu obíhá v příznivé vzdálenosti od hvězdy. Pokrývá jej vegetace, žijí tu zvířata. Ve dvou malých městech a několika desítkách vesnic tu žije i několik tisícovek kolonistů, posbíraných snad ze všech koutů metaprostoru. Osadníci se zabývají zemědělstvím a řemeslnou výrobou a setrvávají zde na vlastní nebezpečí, protože formálně tento svět patří arcidémonům a jeho účel je nepokrytě vojenský. Není tady tak bezpečno jako na Maharáví, protože většina skladů, hangárů a dalších armádních zařízení se nachází na povrchu. Budovy určené civilní podpoře utopené v zeleni sadů a polí jsou při pohledu z výšky nerozeznatelné od domů kolonistů. Dokonce jsou postaveny ve stejném slohu, což je prý zásluha generála Bordena Arci-Jeena, který se o základnu už několik staletí stará. Zlé jazyky dokonce tvrdí, že Bordenovi raisi už dávno zapomněli na vojenský výcvik, ale dokonale vědí, z jakých komponentů se skládá vyvážená krmná dávka pro krodochy. Učiněná idyla. Jeden by se tu cítil jako na dovolené, kdyby nehrozilo napadení z orbity nebo subprostoru.
„No ano,“ odsekla matka. „Ten strom je až nahoře na ostrém hřebeni. Ale z jeho větví je na tu louku dobrý výhled.“
„Essius, teda Teggius, ví, že je Owiana šmíruje?“
„Řekla jsem mu to,“ zabručela Izzel. „Ani to s ním nehnulo. Má oči jenom pro Melisu. Na jedné straně to chápu, protože s ní nemohl být tak dlouho, ale na druhé straně… Owiana je Melisina matka a jeho žena. Tuplovaně. A brzo se jí narodí další dítě. Mám strach, co vyvede dál. Potřebuju, aby sis s Teggiem promluvil.“
„A co mu mám tak asi říct? Essie a Teggene, postarejte se, aby Owiana přestala vyšilovat?“
„Ne, vysvětli jim nebo jemu, krucinál, že Owiana se topí.“
„Topí?“ zapitvořil se Sibiel.
„V pocitech viny,“ štěkla Izzel. „A nedělej ze sebe pitomce! Řekni mu, že ona za ním nemůže přijít první, protože je přesvědčená, že si ho nezaslouží.“
„Mami, proč s tím chodíš za mnou? Jsem voják, krucinál!“
„Jsi regent. A Essius,“ Izzel se zamračila, „vlastně Teggius, vlastně jeho polovina, je vycvičený agent! Tak by měl vyšší autoritu poslechnout!“
Sibiel se proti své vůli rozchechtal, když viděl, jak matka s novým Essiovým a Teggenovým jménem bojuje. Když se ti dva tak exoticky spojili do jednoho těla, vyskytly se problémy s jejich oslovováním. Kdosi dostatečně škodolibý, nejspíš Ditrux navrhl, aby místo Teggen nebo Essius začali používat jméno Teggius. Naneštěstí se to ujalo. Teggius trávil většinu času v laboratoři s Urbielem a Ditem a pak, samozřejmě, s Melisou. Sibiel svého švagra vídal na pravidelných poradách vedení a na povinných snídaních u matky, ale jinak kolem něj chodil po špičkách, protože si uvědomoval, že Teggen, vlastně Teggius, potřebuje nějaký čas, aby se vyrovnal s tím, co se mu stalo. Sibi se ani nesnažil si představit, jak musí být ta zdvojená identita pro Teggia obtížná.
„Dobře, mami,“ řekl Sibi, když viděl, jak nasupeně se matka tváří. „Promluvím s ním.“ Popravdě, nedělal si iluze, že by to mohlo zabrat, ale bylo jednodušší to matce slíbit než poslouchat její nářky.
Izzel odešla. Sibiel zlikvidoval poslední cvičné fantómy a odebral se do sprchy. Byl spokojený, že tentokrát se mu podařilo utnout rozhovor s matkou dřív, než by se zase dostali k tématu „Razziel“, při kterém si vždycky vjeli do vlasů.
Sibiel byl totiž naštvaný na Alianci a tím pádem i na Razziela. A Izzel – jak jinak – Razziela bouřlivě bránila. Sibiel by se byl vsadil, že Izzel by strýci omluvila i masovou vraždu, pokud by se to netýkalo vlastní rodiny.
Sibimu se nelíbilo, že Aliance donutila arcidémony rozbombardovat Maharáví. Byl přesvědčený, že k tak razantnímu zákroku nebyl důvod. Tebechety nebyly aktivovány, infekce agregáty nehrozila. Přesto se na Olixu dostavil koordinátor Kendrick, takový rozvlněný brůss, aby regentovi osobně vyřídil, že Trojka na zničení Maharáví z preventivních důvodů trvá. Sibi z toho vyvodil, že Aliance to chce jen proto, aby přinutila arcidémony prokázat loajalitu. Když to rázně odmítl, ten mazlivý brůss ho upozornil, že pokud Maharáví nezničí arcidémoni, udělá to Aliance, ale že to bude mít vliv na vztahy. Aliance by pak přestala být zdrženlivá ve vztahu k Mizeonu. Dál ten navoněný kocour Sibielovi jemně připomněl, že lhůta, kterou Aliance vyměřila arcidémonům k nastolení smíru s debhátary, vypršela. Proto Sibiel se skřípajícími zuby vydal pokyn Bordenovi, aby Maharáví zničil.
***
Sibiel zamířil z tělocvičny, kterou si s Grennonem a Teggiem zbudovali z nevyužívané stodoly, přes dlážděný dvůr podél chlévů pro krodochy do své pracovny. Cha! Pracovna zařízená jako selská jizba, plná těžkého vyřezávaného nábytku. Hrůza! Tento statek patřil původně Trixenovi. Bratranec ho zařídil jako letní sídlo a měl v plánu ho věnovat své ženě Brigitě k narozeninám. Trixen chtěl, aby se tu Brigita cítila dobře, což obnášelo chlévy plné dobytka, sikossí úly na zahradě a čirikavy sedící na vejcích. Trixen zemřel dříve, než stačil Brigitě statek věnovat, ale jinak se tu nic nezměnilo. Raisi stále vyháněli krodochy na pastvu a kuchařka dál každé ráno stloukala máslo. Brigita se sem po evakuaci z Maharáví odmítla byť jen podívat a nastěhovala se s Qadrenem a vnučkami na nedaleký statek, který dřív patříval Fezzielům. Všechno by mi ho tam připomínalo, řekla příbuzným. Ale vám se tam bude líbit.
Konečně všechny děti pohromadě, rozplývala se Izzel. Je tu spousta místa pro Grennona s Dirianou, Wrellu s Jeronesem a Attesiem a dokonce i pro Owianu s Teggiem a Melisou. Pro Sibiela to znamená se každé ráno dostavit ke společné snídani a utužovat pod matčiným ostřížím zrakem rodinné vztahy. Nejvíce disciplinovaně se chovají Wrella s Jeronesem. Vždycky nadnesou hodnotné téma k diskusi a nikdy se netváří otráveně. Attesius se pošťuchuje s Melisou, nebo odpovídá na její otázky, přičemž si z ní často utahuje a dospělí to uvádějí na pravou míru. Ne, Meliso, zdejší krodoši nenosí na pastvu brnění. Nemají vůbec žádné brnění. Nevědí, že jsou na vojenské základně. Ne, opravdu nemají to brnění v opravě. Ani ve skladu.
Diriana s Grennonem se pravidelně dostavují pozdě s výmluvou na Dirianin delikátní stav. Sestra má rodit každou chvíli. Podle toho, jak je „velká“, to budou nejméně dvojčata. Ona i Grennon svítí štěstím.
Owiana povinné snídaně ignoruje, zato Teggius s Melisou si je, jak se zdá docela užívají. Pokud neprobírají s Attesiem zásadní záležitosti světového významu, špitají si do ucha šílené pohádky o mluvících stíhačkách.
Suma sumárum všichni úspěšně předstírají, že Owiana neexistuje.
***
Owianin ateliér se nacházel v podkroví sýpky. Nahoru vedlo úzké dřevěné točité schodiště, jehož stupně při každém došlápnutí významně zavrzaly. Sibiel sestru podezíral, že si to místo vybrala úmyslně, aby byla před každým, kdo ji přicházel vyrušit, včas varována.
„Owiano?“
Skláněla se nad hroudou hlíny, špachtlí na ní něco tvarovala. Měla na sobě kombinézu, kterou nosí personál v armádním depu, jen mnohem špinavější a otrhanější. V pase jí byla díky těhotenství už trochu těsná. Její tvář se leskla potem. Medově zlaté vlasy potažené šedým povlakem mastné špíny měla v týle smotané do nepořádného uzlu. Vypadala zcela zaujatá, ale samozřejmě, že o něm věděla. „Co je?“ Její hlas byl zastřený a chraptivý, jak nebyla zvyklá ho používat.
„Zajímalo by mě, kdy ses naposledy myla,“ řekl sžíravým tónem. „A taky bych chtěl vědět, kdy jsi naposledy něco pořádného jedla. Žádné dítě nemůže růst jen z interní magie! Uvědomuješ si, že riskuješ jeho zdraví?“ Chtěl mluvit o něčem jiném, ale tohle nemohl ignorovat. Cítil, jak v něm bobtná zlost. „Jsi arcidémonka, Owiano! Kněžna z třetí císařovy linie!“ Sibiel se držel, aby neřval. „Jako tvůj arcikníže ti nařizuji, abys všeho nechala a šla se dát do pořádku! Umyješ se, převlékneš a najíš! A jestli se nezačneš chovat zodpovědně ze své vůle,“ zavrčel, když viděl, jak vzpurně se ušklíbla, „přísahám, že tě k tomu donutím! A jako že je Rafedaxarr náš předek, hned, jak porodíš, tě potrestám! Pošlu tě okopávat čemeřici! Co, čemeřici! Krodoší hnůj půjdeš kydat!“
Vztekle praštila špachtlí o zem. Napřáhla paže před sebe a vyčarovala zelenou jiskrnou brázdu. Vzduch se zatetelil, jak otevírala portál.
„Kam jdeš?“ zapředl Sibiel.
„Pryč,“ odsekla.
Sibiel otevírající se škvíru rázně zavřel. Přiskočil k ní a chytil ji za zápěstí. „Chtělas zase prásknout do bot? To ti vážně na nikom nezáleží? No, ještě, že jsi mě na to upozornila, drahá sestro. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém.“
***
Arrakiel popocházel po nádvoří Trixenova statku, čekal na Sibiela a s úžasem sledoval hodně baculatou Dirianu, jak krmí čirikavy. Jeho prostřední sestra, někdejší královna divokých večírků, žijící pro nejnovější boty a šaty, nabírala z ošatky zrní, rozhazovala ho po náspě. Zatímco hejno radostně šmejdilo pod jejíma nohama, mlela a mlela, jako kdyby chtěla Arrimu vynahradit veškerý informační deficit. Arri jen přikyvoval, protože ho prostě nepustila ke slovu. Právě teď se její monolog týkal jmen pro očekávaná dvojčata.
„Grennon chce Merika a Madreda, ale mně se daleko víc líbí Evrel a Ekeden. Co říkáš?“
Arri zvedl obočí, překvapený, že mu dává prostor. „Evrel a Ekeden mi taky zní líp,“ poznamenal váhavě.
Poklidnou atmosféru venkovského dvora rozříznul drásavý ječivý ženský výkřik. Arri vylekaně nadskočil.
„To nic,“ mávla rukou Diriana. „To jenom Sibiel s matkou nutí Owianu k hygieně. Kdyby ji nehlídali, plácala by se tu zanedbaná a hladová. Máti si myslí, že přišla o rozum. Chce ji dát do léčebného ústavu na Robustue hned, jak porodí. Ale Sibiel tvrdí, že Owiana moc dobře ví, co dělá. Jejím největším problémem je spolknout svou pýchu. Teprve až to udělá, dokáže se postavit realitě čelem. A to nedokáže na Robustue ale jedině tady – u rodiny.“
Konečně se Sibiel objevil. Odvedl Arriho do pracovny, vrhnul se k láhvi na stolku a přímo z ní si přihnul. „Jako kdybych krotil vzteklou xiru,“ zasyčel zchváceně. „Nechceš to s ní zkusit, když už jsi tady? Vy dva jste si vždycky rozuměli.“
Arri pokrčil rameny. „Nemyslím, že bych dokázal říct něco, co ještě neslyšela. Jako, že má všechno to, co jiní mít nemohou a furt není spokojená a tak dále. Spíš si myslím, že bych ji ještě víc zatvrdil. Největší vliv na ni měl odjakživa Rawantes. Ne proto, co říkal, ale proto, že k němu měla respekt. Přesně toho by potřebovala.“
Sibiel si vzpomněl na dobré mravy, vyštrachal sklenice a nalil sobě i Arrimu civilizovanou dávku. „Když už o tom mluvíš, na jak dlouho to ještě s Rawantem vypadá?“
„Snad pár týdnů,“ řekl Arri. „S tím souvisí, proč jsem tady.“ Převyprávěl Sibielovi obsah rozhovoru mezi Dorresonem a Rexem, jak to slyšel od Keren. „Nemůžeme drakům zazlívat, že s debhátary komunikují, ale stejně bychom měli zůstat ve střehu.“
„Myslíš, že Padlí si dělají naděje, že jim draci pustí Dárce života?“ zabručel Sibiel. „Byli to přece oni, kdo ho drakům zprvu nabízel. Připadá mi to z jejich strany děsně… nekoncepční. Ale, na druhou stranu, i Teggius říkal, že byl u toho, když Padlí o Rawantovi mluvili. Dokonce si ho malovali. Aisus ho prý chce proto, aby s ním mohl kšeftovat.“
„Taková poptávka je voda na Dorresonův mlýn,“ řekl Arri. „Ten blbec naši rasu nenávidí a všemožně se snaží erektiadům dokázat, že je lepší diplomat než Rex. Kdyby došlo na krájení chleba a ti dva se utkali, a kdyby Rex prohrál, nedal bych za životy Arci-Tassiů ani zlámanou grešli.“
Sibiel se zamračil. „Myslíš, že na Erektiadu hrozí převrat?“
„Flebussion by se mnou asi nesouhlasil,“ povzdechl si Arri, „ale on tráví většinu času s Rexem, zatímco já mám přes Keren přehled spíš o Dorresonovi. Mám dojem, že Doresson je na konfrontaci s Rexem permanentně připravený. Dokud je zasnoubený s Keren, spoléhá se, že se to obejde bez násilí. Ale jakmile pochopí, že tento plán mu nevyjde, začne vyvádět. Předpokládám, samozřejmě, že v této fázi nastoupím já a zabiju ho a bude pokoj.“
Sibiel obrátil oči v sloup. „Tvoje sebejistota mě fascinuje. A budu doufat, že uspěješ. Kdyby se to ale přece nějak zadrhlo, dám ti oficiální pověření. Promluvíš si s Rexem jako můj vyslanec. Předáš můj dopis, ve kterém shrnu fakta, která víme od Teggia. Ty pak ústně Rexovi zdůrazníš, že Padlí na Novém Mizeonu stojí jen krůček od zničení Aliancí, a že je to jen naše zásluha, že to Aliance ještě odložila. To je snad od dalších pletek s Padlými odradí“
„Jo, ta roční lhůta je pryč, že?“ zamračil se Arri. „Draci to vědí. Ale právě proto, že se nic drastického nestalo, si myslím, že v tomto ohledu Alianci podceňují.“ Tázavě se na bratra podíval. „Stejně by mě zajímalo, jak to celé chcete řešit.“
„Pracujeme na tom,“ řekl upjatě Sibiel. „Ale s ohledem na tvou bezpečnost ti o tom neřeknu. Úplně stačí, když každý den trnu, že vyvedeš nějakou blbost kvůli Keren.“
Arrakiel se zašklebil. „No, tak to trneš správně. Docela se divím, že mi chceš dát nějaký zasmolený pověření k jednání s Rexem. Hm, tak dobře. Jenom, si, prosím, dál o mně nedělej iluze. Dá mi hodně práce Rexovi na plnou hubu neříct, že jeho generál je sketa.“
Sibiel se škodolibě usmál. „Vážně je čas, abys dospěl. Posuzuješ všechno jenom ze svého úhlu. Uvědom si, že i Dorreson dělá to, co dělá, pro dobro Erektiadu. Přinejmenším je o tom přesvědčený. Dokonce i kdyby se snažil Rexe sesadit, má právo se o to pokusit, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Dorreson nemůže za to, že jsi proti němu osobně zaujatý.“
Arri konsternovaně rozhodil rukama. Bratrův objektivní a „zralý“ náhled na věc ho pořádně štval. „No jasně! Jako kdybych od tebe čekal, že mě podpoříš!“
***
Přeletěli nad mozaikou obdělaných polí k šedivému vojenskému komplexu.
„Teggius byl na cestě z laboratoří do dílen, když jsem s ním mluvil. Slíbil, že si udělá čas,“ řekl Sibiel, jakmile přistáli před hangárem s doširoka otevřenými vraty. Z budovy se ozývalo bzučení, bouchání, rachot, ve vzduchu byl cítit motorový olej i spálená guma.
„To je od něho moc šlechetné,“ zabručel nasupeně Arri. Byl na Teggia zvědavý. Za krátkou dobu, co znal Essia, se naučil mít ho rád. Nertega vídal celý život a bral ho jako inventář domu. Spolehlivého, mlčenlivého a nudného zaměstnance svého otce. Dělalo se mu špatně, když si vybavil, jak nabubřele s kapitánem mluvíval, když si ještě myslel, že mu patří svět. S pubertálním „nadhledem“ Nertegovi uděloval doporučení, jak má přeorganizovat regály v rodinné zbrojnici a ten tichošlápek ho s kamennou tváří jen vyslechl. Neřekl ani slovo, přičemž si dozajista myslel něco o blbcích. Arri věděl, že vztek, který cítí, by měl přesměrovat spíš na rodiče. Proč jen nesebrali odvahu a neřekli o Nertegově pravé totožnosti svým dětem? Kdyby Owiana věděla, že Nerteg je ve skutečnosti jejím bratrancem, nikdy by se k němu nechovala s takovou přezíravostí. A kdyby Diriana znala Nertegův komplikovaný osud, dozajista by si i ona upravila žebříček hodnot a nehonila by se jen za pozlátkem a marností.
Z šera hangáru prosvětleného sprškami rudých jisker se vynořila známá postava v černém overalu. Tatáž bledá tvář zamazaná olejovými čmouhami. Zelené oči prosvítající skrze přimhouřená víčka. Světlé vlasy stažené v decentním culíku.
„Chovej se k němu slušně,“ šeptnul Sibiel, jako kdyby vytušil, nač Arrakiel myslí. „Až si spolu promluvíte, vrať se na statek. Napíšu ten dopis pro Rexe.“
„Essie, Nertegu, Teggene, Teggie,“ vychrlil ze sebe Arri, jakmile je Sibiel nechal o samotě.
Chlap se křivě usmál. „Arrakiele,“ broukl a pohodil hlavou k lavičce ve stínu vysokého stromu.
Arri sebou plácnul na lavičku. „Rád tě vidím, vlastně vás oba,“ řekl. Bojoval s rozpaky. „S kým teď mluvím?“
„S Essiem,“ řekl ten chlap. „Jsem rád, že se ti podařilo Rawanta najít. Dokázal jsi něco, čemu nikdo nevěřil.“
„Neměl jsem jinou možnost, když jsem to předtím tak posral,“ zakřenil se Arri. „Jak bylo na Mizeonu?“
Essius zakoulel očima. „Ta hrůza, když mi Trrisiel ukázal tebechety! Hledal jsem způsob, jak vás varovat, ale nenechali mě ani na chvíli na pokoji. Nutili mě šaškovat v chrámu a zahrabávali mě do písku. Kradl jsem součástky po jednotlivých drátech. Musel jsem hledat skulinky, abych si udělal prostor, protože mě hlídali na každém kroku. Pamatuješ, jak tě Moreta chtěla pomlít? Když jsme tehdy vešli do strojovny reaktoru, připadal jsem si jako praštěný lopatou. Odmítal jsem uvěřit, že samotná arcikněžna je schopna obětovat nevinného mentálně retardovaného chudáka. Děsilo mě, že jsem se nedokázal Hokriovi postavit a zarazit to. Zoufale jsem přemýšlel, co s tím mám dělat. Ale ty ses vrhl ke skříni a začal se přehrabovat v nářadí. Myšlenka na tvoje odhodlání dělat šílené věci mě na Novém Mizeonu udržela pohromadě.“
„Vážně?“ hekl potěšeně Arrakiel. „Debhátarové. Jací jsou?“
„Každý z nich je jiný, ale táhnou za jeden provaz. Alespoň, než jsem utekl, tak to tak bylo. Aisus je nejsilnější a nejzákeřnější. Chová se jako hovado a ještě si na tom zakládá. Původně jsem si myslel, že je to spíš póza, protože byly i chvíle, kdy reagoval skoro normálně. Pořád nemůžu uvěřit, že by byl skutečně takový blbec, aby tebechety použil. Takže to buď neměl plně pod kontrolou, nebo to udělal a v tom případě je ještě větší blbec, než jsem tušil. Grom je arogantní syčák. Díky jeho užvaněnosti jsem se dozvěděl o zajatcích v Abderanské vrchovině. Grom miluje výzvy a rád provokuje Aisa. Je přímočarý, ale hloupý rozhodně není. Do té doby, dokud bude Aisus věci zvládat, k němu bude loajální. Huat je pragmatik a diplomat. Je zvědavý. Moc rád o věcech diskutuje. S ním bych si za jiných okolností asi rozuměl, i když je mi jasné, že je mnohem nebezpečnější než Grom. Narena je idealistka. Miluje vize lepších zítřků, snad proto, že je bohyní světla, a je ochotna pomlít do škvarků kohokoliv, kdo jí ty vize narušuje. Slyšel jsem, jak mluvila o Dirianě a Adweně. Řekla, že jsou na převýchovu staré, a že je bude třeba utratit, jakmile porodí.“ Essius si povzdechl. „Nebyl jsem ani tak šokovaný z toho, co říkala, ale spíš z jejího tónu. Tolik optimismu, že bych býval zvracel, kdyby bylo co. Potom tam máme Monetu. Patronka noci je elegantní a mlčenlivá. Zdá se pragmatická podobně jako Huat. Nemá ráda zbytečné problémy. Je z nich nejvíc osobitá a má poměr s riiberionským bohem tmy Tanakou. Zbývá Brexa. Tu jsem viděl jen jedenkrát. Bylo to při korunovaci, a to jsem byl sotva při smyslech. Záhy po převratu se stáhla na sever do ledových jeskyní. Říká se o ní, že je plachá, ale když ji něco rozruší, mění se v živelnou katastrofu.“
„Vážně očekávají, že jim Dorreson Rawanta přinese?“ zajímal se Arrakiel.
Essius pokýval hlavou. „Aisus doslova řekl: Jakmile si draci od Rawanta vezmou, co potřebují, znovu je oslovíme. Dorreson mi slíbil, že už to s Rexem nějak skoulí.“ Mluvil o slibu. Ale od té doby se situace změnila. Nevíme, jestli by Doresson na jejich návrhy skutečně přistoupil.“
„Takže, pokud řeknu Rexovi, že debhátarové očekávají, že pro ně Dorreson Rawanta získá, nebudu lhát,“ poznamenal Arri. Částečně to korespondovalo s tím, co slyšel od Keren a sice, že draci stále zcela nezatratili možnost uzavřít s debhátary spojeneckou smlouvu. Pokládal za důležité drakům naznačit, že arcidémoni o tom vědí.
„Nebudeš,“ zněla strohá odpověď. „Ale musíš pečlivě volit slova, aby to Rex nevzal tak, že se snažíš jeho generála očernit. Rex o Dorresonově smířlivosti vůči debhátarům určitě ví. Ale i kdyby se s nimi Doresson punktoval za Rexovými zády, Rex by to nikdy před někým zvenčí nepřiznal. Neukazuje svou zranitelnost.“
Arri vykulil oči nad tím, jak se projev jeho protějšku změnil. Rytmus zůstal stejně aristokraticky vláčný jako předtím, ale vloudil se tam sotva patrný cizí přízvuk. „Teď se mnou mluvil Teggen, že?“ ujistil se.
Teggius pobaveně nakrčil nos. „Zásah. Essius toho o dračí etiketě tolik neví. Takže jsem se rozhodl se vmísit.“
„Dva roky jsem žil jako obecný démon,“ řekl opatrně Arri. „Vzpomínám si, že na konci toho období jsem zažíval chvíle, kdy jsem skoro uvěřil, že jsem nevolník jménem Kiel. Dokonce jsem tak i myslel. Nevyčnívat, dělat jenom to, co se ode mě žádá s vědomím, že jinak mě čeká výprask. Ty jsi žil osm set let jako raisi. Vím, že otec s matkou se k tobě chovali dobře, ale mrzí mě, že jsi musel poslouchat mé hodnotné rady, co se reorganizace zbrojnice týká.“
Teggius se zašklebil. „Bylo ti třináct. Mnohem horší bylo žít jako raisi mezi raisi. Nuda. Dodržovat všechny ty klanové blbosti, na kterých si tolik zakládají.“
„Nechápu, jak jsi to mohl vydržet.“
„Bylo to otupující,“ připustil Teggius. „Ne, že by mě to ne-po-zna-me-na-lo.“ Tentokrát promluvil rychle. Sekal slova s kadencí kulometu - podle raisi kodexu stejně, jako dřív mluvíval Nerteg.
Oba se rozesmáli. A v té chvíli Arri pochopil, že nemá s Teggiem ani jinou složkou jeho osobnosti vůbec žádný problém. „Co dělá ten druhý, když mluví ten první?“ zeptal se Arri.
„Poslouchá a kafrá do toho,“ zabručel Teggius Essiovým hlasem. Zaklepal si na spánek. „Tady.“
Arri se rozpačitě zavrtěl. „To musí být… ehm… zneklidňující.“
Teggius pokrčil rameny. „Paradoxně je to mnohem lehčí než poslouchat Ditruxovy kecy. Přísahám, že sledovat Arci-Jeenovy šílené myšlenkové pochody, mě utvrzuje v dojmu, že by mohlo být mnohem hůř.“
***
