Ditrux - 16. epizoda VI. knihy série Návrat na Mizeon
Ditrux mapy v archívu našel. S trojicí chimér za zadkem je převedl do náramkového počítače a vrátil se do paláce. Přes Gromovy rýpance je promítnul na projekční plochu v knihovně. Rozdělování území jim trvalo celou noc, a ještě valnou část dne. Dohadovali se jako dvě démonky na trhu. O každou pitomost. Dita to stálo spoustu sebezapírání, ale nakonec to i přes otravné matematické poznámky od chimér dali dohromady.
Grom si do paláce povolal Twena. Levoboček Igisia Arci-Klirena vůbec nevypadal šťastně. Ditrux pochopil, že Twen jako jeden z mála raisi cestu po lávce zvládá, ale pobyt uvnitř křišťálových zdí mu nesvědčí. Vypadal roztřeseně a nezdravě.
„Jestli se to arcidémonům nebude líbit, řekni jim, ať si to vyřídí s Ditruxem,“ prohlásil Grom, když Twenovi krystal s mapami předával.
Ditrux se na Twena přezíravě zašklebil a pokrčil rameny. „To je mi fuk. Nepotřebuju, aby mě milovali.“ Trošku se divil, že Grom posílá s mapami na Olixu právě Twena. Ale pak mu došlo, že to dělá úmyslně. Chce arcidémonům dokázat, jak jsou raisi k debhátarům loajální a současně si chce ověřit, že arcidémoni jejich hlavnímu uctívači Twenovi neublíží.
Když Twen zmizel z dohledu, Grom si upravil nakřivo ohrnuté manžety své jinádí košile a vydal se ke dveřím. Ditrux nečekal, že mu debhátar za pomoc poděkuje, ale ocenil by, kdyby alespoň něco zabručel. Třeba, že je rád, že to mají za sebou… Těsně přede dveřmi se Grom zastavil a otočil se, jako kdyby si na něco vzpomněl. V jeho tváři se mísila nabubřelost se zvědavostí.
„Afinní funkce jedné reálné proměnné je taková funkce, jejímž grafem je přímka. Má obecný tvar f (x) = a.x + b , kde a a b jsou reálná čísla,“ ozvalo se od krbu. Tentokrát to neznělo výbojně, ale spíš opatrně.
„Neříkal jsi, že máš koně?“ otázal se Grom.
„Měl jsem,“ řekl Ditrux. „Dvanáct wintoriánských plnokrevníků. Čtyři roky jsem je neviděl. Nemám tušení, co s nimi mí bývalí sloužící udělali. Třeba je nechali chcípnout nebo je snědli, co já vím?“ V duchu ho strašila představa červy prožraných koňských mršin pozvolna se rozkládajících v mramorem obložených stáních. Rychle ji zaplašil. Jeho hlavní podkoní, raisi Klen, by to nedopustil.
Grom zvedl obočí. „Vzácné staré plemeno. Zázrak, že se udrželo tak dlouho. Kdybych to věděl, postaral bych se ně.“
Ditrux pohodil hlavou. „Co to zkontrolovat?“
„Lineární funkce je takovým speciálním případem afinní funkce, která v kartézské soustavě souřadnic prochází počátkem (neboli bodem ]0;0[ ). Má obecný tvar f (x) = a.x , kde a je reálné číslo.“ Tentokrát zněla matematická poznámka naprosto nadšeně.
Ditrux se na chiméry podíval. Protahovaly si křídla a přešlapovaly, jako kdyby se výletu nemohly dočkat.
***
Narena se na ně přilepila, když byli na odchodu. Znervózňuje mě, jak se Moneta s Tanakou točí kolem Brexy. Nudím se. Ó, vy jdete do města! Jdu s vámi! Grom proti její účasti neřekl ani slovo. Ditrux už vypozoroval, že bůh Hlubin bere svou rozjásanou sestru jako nutné zlo.
Vznesli se nad Kernok a chiméry je zvědavě následovaly. Přeletěli řeku Perlínu a pokračovali k jižní čtvrti. Ditrux sledoval, jak se metropole za čtyři roky změnila. Přibyly koleje a nádraží, kamenné dlážděné cesty nahradil beton. Ubylo domů a zeleně ve prospěch průmyslových ploch s ocelovými halami. Ditrux si s úlevou vydechl, když viděl, že jeho palác stále stojí. Až na to, že zeď kolem zahrady byla z jedné strany rozvalená, byly i konírny a sklady v pořádku. V ohradě stíněné vysokými jirinany se pásli koně.
Snesli se rovnou k nim. Ditrux si je rychle prohlédl. Wintoriánců bylo devět, ale přibylo pět nových kusů, nejspíš tenerisských polokrevníků. Jedna klisna s otokem na spěnce výrazně kulhala, ostatní kusy vypadaly trochu pohuble, ale nic fatálního, co by se nedalo napravit správnou péčí.
Narena přeskočila plot, vylovila z krmítka mrkev a namířila si to k nejhezčímu hřebci. „Jak se jmenuje?“
„Koisus,“ brouknul Ditrux. „Koupil jsem ho na Brussedee těsně před tím, než jsme s císařem odletěli na Bredeon. Vlastně ho vidím podruhé.“
„Ó, jak je krásný!“ zatrylkovala Narena. „A jak dlouhé má řasy! A ty oči. Jsou tak velké a něžné!“ Nabídla mu mrkev na otevřené dlani. Hrebec natáhnul krk, jemně si mrkev vzal a pochroupal ji. Pak pohodil hlavou, odfrkl si, zvedl ocas, hlasitě vypustil větry a vyklopil pod sebe hromádku koblih. Narena zděšeně nakrčila nos a rychle ustoupila.
Grom se rozchechtal.
„Vskutku něžné a sladké,“ zapitvořil se Ditrux. Pohodil rukou k dlážděné pěšině vroubené živým plotem. „Zajímá mě, v jakém stavu jsou stáje. Klidně se tu zdržte.“
Narena se podívala na dům impozantně se vyjímající na odvráceném konci zahrady. „To je pěkný dům. Půjdu se podívat dovnitř. Mám na něco chuť. Raisi pořád něco vaří, že?“
Ditrux zakoulel očima. Taky měl hlad, ostatně jako pořád, ale ještě chvilku to vydrží. „Raisi moc nevaří a když, tak mizerně. Za mých časů pracovali v kuchyni obecní démoni a doufám, že to tak i zůstalo. Až tam budeš, hlavně je neděs,“ nabádal ji s vědomím, že obecní démoni bohyni neuvidí, zatímco raisi možná zaznamenají zlatou čmouhu. „Obhlídni, co bys ráda, ale nic neber. Počkej na mě, než přijdu.“
Narena natěšeně vypískla a vzlétla směrem k paláci. Ditrux šel ke stájím, Grom ho následoval, chiméry se jim třepotaly nad hlavami. Dita překvapilo, jak tam bylo pusto. Míval stádo služebnictva. Kde všichni jsou? A jak je možné, že jsou koně tak špatně živení? Grom se cestou vyptával na věci kolem a Ditrux trpělivě odpovídal. To je zahradní besídka. Rád jsem tam seděl ve stínu, cpal se koláčky a četl si. A tamto? Tamto je skleník. Musím se tam taky podívat. Jestli to tam vedou stejně jako s koňmi, budou lítat pěsti.
Budova stájí postavená z okrového kamene vypadala zvenčí stejně jako vždycky. Ale jakmile Ditrux vstoupil do chodby a dostal se do uličky mezi boxy, rozhořčeně zasyčel a s každým dalším krokem se více mračil. Sláma roztroušená po celé chodbě. Stání vyhrnutá jen, aby se neřeklo. Mramorové žlaby na mačkaný oves zašlé matnou špínou. V koutě v přípravně se válela hromada plesnivé řepy.
„Hej!“ zařval Ditrux, že to museli slyšet až v domě. „Kde je kdo? Co je to tu za bordel?“
„Něco není v pořádku?“ podivil se Grom.
„To teda není,“ procedil mezi zuby Ditrux. „Hned uslyšíš, co. Jenom počkám, až tu budou. Nechci to dvakrát opakovat.“
Dlouho se nic nedělo. Pak se odněkud zvenčí ozvaly rázné kroky. Do přípravny se vevalil raisi v nažehlené uniformě s tváří nalíčenou jeenovskými vlnkami. Zpoza jeho zad vylekaně nahlížela dvojice obecných démonů v pracovních overalech. Raisi se na Dita ošklivě podíval: „Co tu řveš, pobudo? Nevíš, že máme hosty? Jestli se neumíš chovat, tak někam zalez, nebo se o to postarám sám!“
Grom se za Ditovými zády tiše rozchechtal. Raisi ho, přirozeně, nemohl vidět. Zatvářil se zmateně. „Ještě si ze mě děláš srandu, holomku?“ obořil se na Dita. „No, tak dobře! Já tě naučím!“ Zpoza opasku vytáhl pletený kožený bičík. Už se chtěl na Dita vyřítit, když tu ho jeden ze stájníků chytil za rameno. „Počkejte, sire, já ho znám!“
Raisi se zarazil. „Odkud?“
Stájník se poškrábal na hlavě. „Hm, nevím, ale je mi povědomý. Možná byste se ho měl zeptat, co je zač.“
„Myslím,“ ozval se přičinlivě druhý stájník, „že patří ke družině našich hostů. Kdybyste ho zavřel, Lebrenští by se mohli urazit.“
Kapitán raisi přezíravě ohrnul ret. „Takový otrhanec?“ Znovu se obrátil na Dita, který v šoku ani nedýchal. „Tak co?“ obořil se na něj raisi. „Patříš k siru Cvichovi nebo ne?“
„Chachachacha,“ dusil se smíchy Grom.
Ditrux v pochopení vytřeštil oči. Cvich? Tak se jmenoval kapitán otcovy ochranky. Sloužil v rodinném sídle v Lebrenském háji. Takže raisi Cvich si hraje na sira? A tady ten nařvanec zřejmě taky. Ditrux si konečně vzpomněl, kdo to je. Jmenuje se Tvil a za starých časů hlídal u brány, protože na všechno ostatní byl příliš hloupý. Ditrux se podíval na svoje oblečení. Otrhanec? A jejda. Musel uznat, že blbec Tvil má vlastně pravdu. Jeho decentní společenský úbor se po potyčce v centrální věži změnil v otrhané a špinavé hadry. Pro samé starání s mapami to nějak zapomněl dát do pořádku. Ditrux se zhrozil. Bez ohledu na ohavnost, kterou skrýval pod oblečením, se považoval za estéta. Vždy a za všech okolností dbal, aby jeho garderoba byla na nejvyšší úrovni. A teď už třetím dnem běhá po Mizeonu jako žebrák. Co to s ním je?
Roztomile se na Tvila usmál a špetkou interní magie přeměnil ty roztrhané a zválené cáry v klasicky střižený lovecký oblek. Úzké kalhoty z olivově zelené broušené kůže měl zastrčené do vysokých nablýskaných holínek. Košile vypadala jako z pavoučí příze. Vypasované sako z hrubé vlněné látky, k nerozeznání od luxusního materiálu, který se na Mizeonu tkal z vlny horských krodochů. A že byl estét, nezapomněl ani na opasek. Udělal ho na tři palce široký s temně šedivé patinované kůže.
„Impozantní,“ brouknul za jeho zády potměšilec Grom.
Raisi Tvil na Dita zíral tak rozhořčeně, jako kdyby mu naplival do polívky, zatímco oba štolbové, evidentně chytřejší než jejich nadřízený, práskli s jekotem do bot. „Ccco ttoo jjee?“ vykoktal. „Nnemáš lllíčení. Aha. Ttty jsi ta kkkontrola z úúústředí, že? Tttady jje všechno vv ppořáddku…“
„Tomu říkáš pořádek?“ naježil se Ditrux. „Je tu bordel jak v sůsím hnízdě. Co ta sláma na chodbě, co ty umouněné žlaby? Kde je vůbec Klen? Jak mohl něco takového dopustit?“
„Klena přeřadili už před dvěma lety, vašnosti. Pracuje jako hlavní podkoní u Kapitána Mewa v sídle Kessalů v Tupioku,“ zněla odpověď.
Ditrux si nemohl rychle vybavit, jestli se Tupiok nachází na třetině, které připadne arcidémonům, nebo ne. Chtěl Klena zpátky. Dobrý podkoní je poklad. Jak byl naštvaný, přitočil se ke hromadě shnilé řepy a kopl do osamělé bulvy. „Co je, sakra, tohle? Okamžitě se dej do práce, ať to lítá!“
Tvil vykulil oči. „Já? Jsem vedoucí pracovník. Mám na starosti důležitější věci!“
Ditrux s raisi jedním elegantním náporem interní magie třísknul o zeď. „Tak to je ještě horší, Tvile! Pořádek je tvoje zodpovědnost! Hned. Se. Dej. Do práce.“
***
„Jaké ústředí, sakra?“ houknul Ditrux cestou k paláci.
Grom pokrčil rameny. „Co já vím? Tyhle sračky má na starosti Narena. Tedy, ona úkoluje raisi, kteří zase úkolují další raisi, chápeš.“
Už byli u dveří do servisního křídla. Z otevřených oken kuchyně se linula příjemná vůně. Ditrux nasucho polknul. Náhle se z oken ozval vyděšený jekot.
„Pomóc! Ztratila se mi masová roláda! Jenom jsem se otočila pro nůž a… byla pryč!“
„A mně někdo vyjedl půl táce mandlových kornoutků! Co se tu děje?“
„Áááá, tam! Tam! Viděla jsem strašidlo. Celé ze zlata!“
Grom si povzdechl. „To je celá Narena. Nemá ani špetku trpělivosti.“
***
Ditrux – zachránce krásky v nesnázích
Do Paláce Debhátarů se přenesli branou, protože Narena odmítla tahat těžký koš s nakradeným jídlem přes půl Kernoku. Ještě by se cestou něco poškodilo, tvrdila. Vidíte, jak jsou ty rohlíčky nadýchané? Jakmile se ocitli uvnitř, bohyně zmizela ve svém křídle, ani se nerozloučila, natož aby se podělila.
„Jenom, co to dostanu zpátky, udělám jim vojnu jak řemen,“ bručel pomstychtivě Ditrux. V tom frmolu se ani nestačil podívat na kaktusy. A ještě měl tomu blbci Tvilovi připomenout, aby se zaměřil na nemocnou klisnu. S hlavou plnou starostí mechanicky následoval Groma do centrální věže. Měl v plánu se uložit do jedné z houpacích sítí a konečně se po třech dnech trochu vyspat. Užasl, jak se interiér za tu chvilku jeho nepřítomnosti změnil. Místo obytné zahrady tu byla sloupová síň s vysokým stropem, který zdobila žebrová klenba. Shůry visely křišťálové lustry, ve vzduchu voněla vzácné kadidlo z Tenereisu. Po stranách podél zdí stály široké čalouněné pohovky potažené rudým plyšem. Ditrux se s povzdechem na jednu sesunul a zavřel oči.
Nemohl spát dlouho, když ho zburcoval řev. „Néééé! Néééé! Nikdý!!!“
„Funkce je rostoucí na množině M právě tehdy, když pro každé dva prvky 1 x a 2 x z množiny M platí, že je-li 1 2 x < x , pak ( ) ( ) 1 2 f x < f x .“
„Nemůžu! Já už nemůžu!“ kdosi zařval tak drásavě, až se z toho Ditovi zvedl žaludek.
„Funkce je klesající na množině M právě tehdy, když pro každé dva prvky 1 x a 2 x z množiny M platí, že je-li 1 2 x < x , pak ( ) ( ) 1 2 f x > f x .“
Ditrux zaúpěl. Tady se vážně nedá spát. Posadil se a vydal se hledat zdroj randálu. Centrální věž spojovala všechny trakty paláce. Tvořila střed komplexu uspořádaného do tvaru šesticípé hvězdy. Z každého traktu vedly do věže široké, většinou dokořán otevřené dveře. Ditrux vstoupil do dveří, ze kterých jekot vycházel. Procházel chodbami a nakukoval do místností. Překvapilo jej, že jsou prázdné. Jako kdyby v nich nikdo nebydlel. Jekot sílil. Dostal se do většího sálu, odkud vedly dveře ven na terasu, ze které navazovala tenká lávka k vedlejší budově. A na ní se vysoko nad hladinou nádrže s jedovatým ewariem potýkaly tři osoby.
„Nééé! To nééé! Pusťte měééé!“ ječela Brexa o sto šest. Vší vervou se snažila vytrhnout Monetě a Tanakovi. Oba dělali, co mohli, aby ji na lávce udrželi, Brexa je mlátila pěstmi, kousala, kopala.
Z protilehlé budovy je sledovala Narena. Pohodlně se opírala o parapet. V jedné ruce mandlový rohlíček, ve druhé růžový krémový košíček. Uličnicky na Ditruxe zamávala. „To šem žvedavá,“ zahuhňala s plnou pusou, „ještli tam žahučí!“
Ditrux se zamyslel, co by se asi mohlo stát, kdyby tam Brexa opravdu spadla. Ewarium je sice žíravina, ale ona je bohyně. Ovšem… pokud je oslabená… a zejména, pokud má sebedestrukční tendence, mohla by vyvanout.
„Nedívej se dolů! Uklidni se, nebo spadneš!“ nabádala sestru Moneta.
„Spíš nás tam shodíš všechny,“ dodal skřípavým tónem Tanaka.
„Néééé! Nechtééé měééé!“ ječela dál Brexa. Ditrux snad nikdy v životě neviděl tolik koncentrovaného strachu.
„Už ji můžeš přenést? Dlouho ji neudržíme!“ křikla k Tanakovi Moneta.
„Nejde to!“ hekl Tanaka. „Je tak rozrušená, že mě tlumí!“
„Hlavně klid, Bree!“ Moneta držela Brexu z jedné strany, Tanaka z druhé. „Žádné prudké pohyby!“
Ditrux se opřel o futra a založil si paže na prsou. Vůbec se mu to nelíbilo. „Můžu nějak pomoct?“ houknul.
Moneta se k němu otočila. „Ne! Radši zmiz!“ křikla.
A v té chvíli se to stalo. Brexa využila sestřina rozptýlení, vymrštila se jako odjištěná pružina, vyletěla nad lávku a pak se s řevem zřítila dolů a s tlumeným žbluňknutím se zanořila do ewaria.
Ditrux jednal dřív, než si to stačil promyslet. S očima pevně upřenýma do místa, kde Brexa zmizela, se odrazil a letěl. Rozrazil hladinu a prodíral se prostředím hutným jako saggdový med. Viděl kolem sebe jenom stříbřitě šedou břečku. Mával rukama a nohama v naději, že Brexu nahmatá. V tak hustém prostředí se nemohla dostat daleko. Cítil, jak celé jeho tělo hoří. No, to bude řešit později. Pak do jeho boku cosi narazilo. S námahou se překulil a tápal rukama, až se mu podařilo cosi uchopit. Vlasy. Táhnul ji nahoru. Nebránila se, což ho vyděsilo ještě víc. S mlasknutím, jak ho ewarium odmítalo propustit, se Ditrux i s břemenem vznesl nad hladinu a z posledních sil se skulil na terasu, ze které předtím vystartoval.
Trochu ho zneklidnilo, že vidí rozmazaně. Ucítil, jak ho někdo zvedá. Hlasy splývaly do šumu. Nakonec všechno zmizelo.
Vzbudilo ho šimrání. Cosi ho svědilo. Na zádech, na břiše, za krkem. Chtěl se poškrábat. Zvedl ruku, byla podivně těžká. Otevřel oči a na všechno si vzpomněl. Stále ještě viděl rozmazaně, ale už to bylo o něco lepší. Ležel v královsky měkké posteli pod nadýchanými přikrývkami. Jeho hlava spočívala na voňavém polštáři. Nad ním se skláněla Moneta. „Ewarium ti naleptalo kůži na horní polovině těla a oči, ale žádný strach. Za několik dní budeš v pořádku. Škoda, že jsi opancéřovaný jenom od pasu dolů. Kdybys takový byl všude, už teď bys byl jako rybička.“
Ditruxe polila hrůza, když mu došlo, že ewarium rozpustilo jeho oblečení. Moneta viděla jeho zohavení! Nevěřícně na ni civěl, protože nechápal, jak s ním může mluvit takovým věcným tónem. Jak je možné, že se nad ním neošklíbá? Nejspíš z čiré slušnosti a ze soucitu. Napadlo jej, že Moneta musí být ještě lepší herečka, než bývala Primera.
„Je ti dobře?“ zeptala se bohyně.
Zamžikal před Monetiným pátravým pohledem. „Ehm, byl bych ti vděčný, kdybys o tom, co mám pod peřinou, nikomu… neříkala.“
Moneta zvedla obočí. „Ty s tím máš problém?“
Hořce se rozesmál. „Nejsem z toho právě nadšený. Jak se má Brexa?“ zachrčel v úsilí myslet na něco jiného.
Moneta stiskla rty a pohodila hlavou na odvrácenou stranu pokoje. Ditrux s údivem uviděl podobnou postel a v ní Brexu. Její drobné nahé tělo leželo jen tak na přikrývce, její kůže byla bílá jako sníh. Nad postelí se klenulo fialově prskající ochranné pole. „Je strašně oslabená,“ povzdechla si Moneta. „Kdybys ji nevytáhl, nejspíš by se rozpustila.“
„Kdybys nevyrušoval, nejspíš by tam ani nespadla,“ ozvalo se hašteřivým tónem ode dveří. Stála tam Narena. Na bradě měla čmouhu růžového krému.
Ani Moneta ani Ditrux ji nevzali na vědomí. „Jak může být tak moc oslabená? Myslel jsem, že berete sílu z víry věřících,“ namítnul rozmrzele Ditrux.
„Všichni kromě Brexy,“ řekla Moneta.
„Já tvrdím, že je prostě postižená,“ dodala uštěpačně Narena.
Moneta se s ní tentokrát nehádala. „Nejen, že nesnese otevřený prostor, ale ani nedokáže nasávat sílu. Už nevíme, co s ní máme dělat. Je tak vyděšená, že se pořád snaží zabít. Asi jí přeneseme zpátky do té její jeskyně.“
Ditrux si vzpomněl na setkání v jeskyni. Tehdy mu Brexa tak nemocná nepřipadala. Jenže to byla v prostředí, ve kterém se cítila bezpečně. Něco ho napadlo. „Na jižním předměstí mám dům ze zeleného mramoru. Pod ním je poctivý vinný sklep. Možná, že by se tam cítila lépe, než tady, v paláci s průsvitnými stěnami. Mohl bych ji tam vzít a…“
„Tsss,“ zasyčela ode dveří Narena. „Zbytečná námaha. A proč bys to vlastně dělal? Nevíš, že kdo se stýká s bláznem, dříve či později se zblázní taky?“ Upravila si prsty kudrlinky kolem čela a vypjala hrudník. „Co kdybys ten sklep ukázal radši mně? K vínu by se hodily slané preclíky a ta voňavá grilovaná čirikaví křidélka, co se mi už nevlezla do košíku.“
***
