Ditrux - 15. epizoda VI. knihy série Návrat na Mizeon
(Eriad, Tarionin palác)
„Taková titěrnost,“ lamentoval Arri. Sledoval, jak Rawantes s pitomě malinkatou pájkou spojuje tenoučké drátky, čerstvě vytažené z ewariové lázně.
„Jinak to udělat nejde,“ řekl umíněně Rawantes.
Arri si znuděně odfrkl. Vecpat do náramku generátor silového pole, to by mohlo napadnout jen Rawanta nebo Essia. Rawantes se dušoval, že silový náramek pomůže Arrimu vyrovnat šance, až na sebe s Dorresonem vletí pro případ, že by se Dorreson přeměnil do dračí podoby. Dračí Komise posuzovala Arrakielovu výzvu už třetím týdnem. Verdikt byl na spadnutí, ale než bude oznámen, dostali Arrakiel i Dorreson přísné domácí vězení. Arri nemohl mluvit s Keren a stejně tak nemohl sledovat Ysyana na cvičišti. Byl mrzutý jako nikdy dřív a nejhůř to schytával Rawantes.
Rawantův úkol na Erektiadu skončil. Ale místo aby se Dárce života vrátil na Olixu a probudil Daxe, zůstával u draků. Kvůli Arrakielovi. Popravdě, Arri měl podezření, že Rawantes setkání s Daxem odkládá schválně, protože si není jistý, jak Dax na nové okolnosti zareaguje. Možná měl dokonce pochybnosti, zda to, co si myslel, že mezi nimi kdysi bylo, ještě trvá, nebo je to nenávratně pryč. Ne, že by se s tím Arrimu svěřil, ale Arrakiel znal Rawanta dost na to, aby z jeho reakcí a povzdechů věděl svoje. Arri se necítil dostatečně erudovaně, aby o tom s Rawantem mluvil. On byl ten poslední, kdo by byl schopný odhadovat, jak to s Daxem a Rawantem dopadne. Přesto se snažil Rawanta rozptýlit svým svérázným způsobem. Klel, zpíval, falešně až hrůza, bredeonské popové hity, kňoural nad omezeným sortimentem erektiadské kuchyně, kritizoval Rawantovo střízlivé oblečení, a především se permanentně a okatě litoval, jaký je chudák, že musí dřepět na zadku, když venku je tak úžasně deštivo a hnusně.
Na chodbě to zadunělo. Do improvizované dílny zařízené ve sklepení Tarrionina paláce vpadl Issak. „Už to upekli!“ zahlaholil. „Uzavřeli dohodu. Naši se vracejí domů! Rozdělili si s Padlými Mizeon i Kernok. Naši budou zakládat nové statky ve Verkabské nížině. Vodu z Ketrebských bažin svedou do Fezzielova údolí…“
Rawantes odložil pájku a opřel se dlaněmi o ponk. „Je ta dohoda k dispozici?“
Arri hned věděl, co Rawantovi vrtá hlavou. Má strach, jestli Padlí nepodmínili návrat vydáním Rafedaxarra.
„Vím jenom to, co mi poslal otec,“ řekl Issak a zaťukal si na čelo. „Až se vrátí z Olixu, budeme vědět víc.“ Issak se na Rawanta uličnicky zašklebil. „Bude to v suchu. Nevěřím, že by naši pradědečka prodali.“
„Ještě bych mohl požádat Rexe, aby Daxovi udělil azyl,“ řekl zamyšleně Rawantes. „Kdyby si změnil jméno, Padlí by ani nevěděli, že je naživu.“ Vzápětí zavrtěl hlavou. „Ba ne. Ono by se to časem stejně rozkecalo.“
„Zatím Daxovi nikdo hlavu netrhá,“ řekl rázně Arri, vzal do ruky pinzetu a vylovil z ewaria další miniaturní součástku.
***
Bredeon, ostrov v jižním moři
Izzel spočívala na Razzielově hrudníku a vychutnávala si teplo sálající z jeho rozpálené kůže. Její dech už se zklidnil, naléhavá potřeba byla nasycena, alespoň pro tento okamžik. Netoužila po ničem jiném než usnout v jeho silných pažích. Jenže nemůže mít všechno. Za chvíli se musí rozloučit. Zvedla se na loktech, aby mu viděla do obličeje. Jeho tvář byla jako vodní hladina, oči upíral někam mimo tento čas a prostor.
Něžně ho políbila na ústa. „Co se ti honí hlavou?“
„Jsem rád, že je mizeonská krize z krku,“ konstatoval trochu nepřítomně.
Jemně ho rýpla do žeber. „Myslíš? Počítám, že bude trvat dobrých sto let, než se vášně uklidní.“
Našpulil pusu, čímž si říkal o další polibek. Když ho dostal, povzdechl si. „Já vím, zlatíčko. Ale v zásadě jste to zvládli.“
„Možná by sis mohl udělat trochu víc času,“ řekla váhavě. „Na synovce a na neteře. Na mě.“
Vyjekla, když ji k sobě těsně přivinul. „To bych moc rád. Ale… jsem teď v jednom kole. Za hodinu musím být na Wemuru. Vlastně jen díky tomu jsem si mohl odskočit sem.“
„Zníš ustaraně,“ konstatovala.
Nakrčil nos jako malý kluk. „Něco se děje na periferii Metaprostoru. Richotonní pleteň se trhá a skrze ty díry se k nám dostávají cizí entity.“
Izzel se posadila. „Dělají tam paseku?“
Razziel se hořce zasmál. „Jo, ale není to nic, co bychom neznali. Dochází k tomu věky. Máme prostředky, jak vetřelce zneškodnit a taky to děláme. Jenže posledních devadesát let se frekvence narušení strašně zvýšila. Přibližně sto padesát krát. To není normální. Museli jsme povolat všechny zálohy a ani to nestačí. Hlídkujeme na rozhraní, ale nemůžeme být všude. Ještě horší je, že nevíme, co to znamená.“
„Máte přece ty nejlepší mozky,“ namítla zaujatě Izzel.
Razziel zakoulel očima. „Jsou z toho hotoví. Všichni do jednoho se shodují, že ta narušení mají společného jmenovatele. Že je v tom nějaký algoritmus. Ale nikdo s tím nehne.“
Izzel ho pohladila po předloktí. „Napadá mě ten idiot Trrisiel. Jestli někdo dokáže zázraky, je to on. Škoda, že zmizel.“
Razziel pokýval hlavou. „Už jsme po něm začali pátrat. Pokud ho najdeme, přinutíme ho, aby pro nás pracoval.“
„Vypadá jak pohádkový dědeček, ale nezapomeň, že je to šílenec,“ připomněla Izzel.
„A taky masový vrah,“ přikývnul. „Neboj se, miláčku, pokud ho jednou dostaneme do drápů, ohlídáme si ho. Ale, než ho najdeme a jestli vůbec, musíme sehnat někoho jiného. Essia.“
Izzel podrážděně nadskočila. „To nemyslíš vážně!“ vyjekla. „Můj zeť má dost starostí s Mizeonem a se svou ženou a dětmi. A je to Teggius. Ani Essius ani Teggen. A vůbec, Teggena jste propustili.“
„Já vím,“ brouknul Razziel. „Ale toto je mimořádná situace.“
Izzel přísně studovala jeho výraz. Tvářil se provinile. „Ty mi to vlastně oznamuješ jako hotovou věc!“ obořila se na něho.
Kajícně sklopil zrak. „Už jsem kvůli tomu napsal Sibielovi. Věděl jsem, že tě to naštve, ale teče nám do bot a musíme s tím něco dělat. Essius, vlastně Teggius je jediný prokazatelně geniální mozek, kterého jsme ještě neangažovali. S výjimkou Trrisiela, samozřejmě. Osobně si myslím, že Essius, vlastně Teggius je ještě schopnější než Trrisiel.“
***
Olixu, základna arcidémonů z Mizeonu
Teggius vyskočil z portálu a rychle se rozhlédl, aby zkontroloval, jestli je v cílovém místě všechno v pořádku. Ještě, než se zcela zorientoval, rozlehlé prostory přistávacího hangáru rozezněl pronikavý výkřik.
„Tatíííí!“
Z galerie dispečerů se k němu jako malá dělová koule řítila Melisa. Tvář jí zářila radostí.
Teggius si dřepnul a roztáhnul náruč. Málem ho porazila, jak mu skočila kolem krku. „Namalovala jsem ti obrázek!“ repetila. „Je ještě mokrý. Máma říkala, že je to akvabel.“
„Akvarel, zlato,“ opravil ji a srdce se mu sevřelo. V té chvíli mu bylo úplně jedno, jestli je Essius nebo Teggen. Oba se cítili nesmírně šťastně. S Melisou v náručí se zvedl, vzhlédl nahoru na galerii a kývnutím pozdravil Owianu. Přicházela společně s Wrellou. Přišla ho přivítat? Mohla Melisu svěřit sestře. Přesto je tady.
„Tvoje dítě?“ otázal se Huat, který vyskočil z portálu těsně za ním a stejně jako on se rozhlížel. Nakonec se zaměřil na Melisu. Mohl na ní oči nechat.
„Ano,“ odpověděl pyšně Teggius a dál to neupřesňoval. Essiova dcera, jeho dcera.
***
Ditrux - usmiřovatel protikladů
„Je to hloupé,“ prohlásil rázně Ditrux.
Grom si ustanovení o rozdělení území mezi arcidémony a debhátary vyložil úplně scestně. Pochopil to tak, že by obě skupiny striktně zůstávaly jen na svém a nikdy by nevstupovaly na území druhých.
„A proč?“ naježil se Grom. „Já to vidím jasně. Žádné výjimky. Jednou se povolí a celý systém se zhroutí.“
Grom bral úkol zadaný od Aisa vážně. Na stolech v knihovně rozložil mapy mizeonského povrchu a začal na těch velkých plachtách rýsovat dělicí čáry. Mapy byly prastaré, malované na krodoší kůži, ukořistěné někde z bredeonského depozitáře. Ani nevadilo, že jsou plesnivé a že místy je malba odřená, nebo rozpitá, jak na ni sem tam něco ukáplo, protože nic důležitého nezobrazovaly. Město Kernok bylo v dobách jejich vzniku malou vesnicí. Chybělo na nich úplně všechno, co Rafedaxarovi potomci vybudovali. Ditrux se chtěl Groma v prvním popudu otázat, proč nevyužije mapy z novodobé databáze a nepromítne je na projekční plochu, jejíž obrazovka v knihovně jen neplodně zavazí, ale zavčasu se zarazil. Chránil se Gromovi posmívat, protože už si všiml, že bůh Hlubin se v jiných případech technologiím nebrání. To, že Grom použil staré mapy, je spíš důkazem jeho nechuti vůči všemu, co s arcidémony souvisí.
Ditrux sáhnul po tužce a zakoulel očima. „Je fajn dodržovat principy, ale nemělo by se to dělat na úkol selského rozumu. No vážně. Předvedu ti, co by se stalo, kdyby dělení proběhlo podle tebe. Mám sídlo na jižním předměstí Kernoku. Při ideálním dělení jedna polovina mého paláce připadá vám, a ta druhá, o něco menší, nám.“ Ditrux ukázal na mapě místo, kudy procházela rovná červená dělicí čára. Tam, kde byla zakreslená zelená pole, nakreslil obrys parcely a uvnitř ní půdorys svého domu. „Kolem domu je zahrada. A tady,“ Ditrux zakreslil v ohraničené ploše malý obdélník, „jsou stáje pro koně. No fajn, ty jsou na mém. Ale sedlárna a seník už ne.“ Ditrux zakreslil na pozemek, tentokrát ale v části za čarou, další dva obdélníčky. „Zajímá mě, k čemu vám bude seník, když koně jsou na mém? A tady mám skleník s kaktusy.“ Ditrux nakreslil půdorys skleníku přeříznutý rudou čárou vejpůl. „Jak vidíš, dělicí linie ho protíná. Vstup je naštěstí z mé strany. Takže co? Budu se starat o svou část a tu druhou část skleníku nechám zpustnout?“ Ditrux si drásavě povzdechl. „Kaktusy moc vody nepotřebujou. Ale dívat se, jak vadnou, když jsem je celých padesát let předtím piplal…“
„Funkce je lichá tehdy, když pro každé x z definičního oboru platí, že funkční hodnota opačného x je rovna opačné funkční hodnotě pro x,“ zakrákoralo šupinaté okřídlené stvoření hřadující na krbové římse.
„Jinými slovy, funkční hodnotou liché funkce pro x vynásobené mínus jedničkou odpovídá funkční hodnotě pro x vynásobená mínus jedničkou. Snadno srozumitelný je obecný matematický zápis podmínky platné pro lichou funkci: f (−x) = − f (x). Graf liché funkce je souměrný podle počátku,“ dodala rozvláčným rytmem její sousedka.
Ditrux po nich loupnul očima. „Huš vy!“ zasyčel. Jaká ironie! Tady v Paláci zdědil nejen Essiův stůl v knihovně, ale i jeho chiméry. Jako hlídačky selhaly, řekl o nich Aisus. Jsou tu proto, aby ti dělaly společnost. Co jinak s nimi?
Ditrux s Teggiem poté, co se na Olixu vzpamatovával po splynutí, strávil nějaký čas. Tak nějak cítil, že když na Teggia nikdo nedohlédne, mohl by přijít o rozum. Teggius mu během těch dlouhých dnů a nocí vyprávěl o tom, co na Mizeonu zažil a zmínil se i o chimérách. Byly neškodné, říkal. Když začaly se vzorečky, občas jsem se na něco k tomu tématu zeptal. Hned mi to začaly vysvětlovat. Tolik se do toho ponořily, že nestíhaly sledovat, co jsem při tom dělal. Jedině díky jejich zaujetí pro mé matematické vzdělání, jsem mohl sestrojit ooxoner…
No, Ditrux teď žádnou diverzní činnost neplánoval. Chiméry jej se svými definicemi a závorkami docela štvaly, protože matematiku ze srdce nesnášel. Byl dalek od toho, aby se jich ještě ptal. To by si radši ukousnul jazyk.
Grom chiméry okázale ignoroval. Zlatavě zasvítil, což svědčilo o tom, že jen těžko potlačuje vztek. „A jak by sis to představoval?“
„Jednoduše,“ řekl Ditrux. „Dovol,“ vytrhl Gromovi jeho tlustou červenou tužku a sklonil se nad mapou. Obtáhnul červeně obrys své parcely tak, aby celý pozemek přiřadil do území náležející arcidémonům.
„Taková nehoráznost!“ zasyčel Grom a už se na Dita sápal, aby mu rudou tužku sebral.
Ale Ditrux před ním uskočil. „Hééj, to není všechno,“ zarazil ho. „Sleduj.“ Pokračoval s tužkou jižním směrem od hranice svého pozemku. Vykrojil z území arcidémonů, na kterém se v současnosti nacházely ovocné sady, plochu přibližně stejně rozlehlou, jako části jeho parcely, které předtím debhátarům odebral. „Takto to vykompenzujeme. Vidíš?“
„Vypadá to kostrbatě!“ prskl Grom.
„A čemu to vadí?“ poznamenal Ditrux. „Ty hranice jsou imaginární. Existují jenom na mapě. Vypořádání, jaké navrhuju já, je poctivé a praktické.“
„Funkce je sudá tehdy,“ ozvala se od krbu chiméra, „když pro každé x z definičního oboru platí, že funkční hodnota opačného x je rovna funkční hodnotě pro x . Jinými slovy, funkční hodnotou sudé funkce pro x vynásobené mínus jedničkou odpovídá funkční hodnotě pro x . Snadno srozumitelný je obecný matematický zápis podmínky platné pro sudou funkci: f (−x) = f (x) .“
Ditrux otravu zpražil hrozivým pohledem. Načepýřila se a zasyčela, jako kdyby ji uráželo, že o její matematické úvahy není zájem.
„Ale je to náročné na čas,“ namítnul upjatě Grom.
„Graf sudé funkce je souměrný podle osy y!“ vřískla odbojně chiméra
„Mám na to jenom dva dny,“ dodal Grom. „Návrh musím poslat na Olixu už zítra večer.“
„Šlo by to rychle, kdybychom použili mapy, které odpovídají realitě,“ řekl Ditrux. „Určitě je máte. Všiml jsem si, že valná část areálu univerzity stojí.“
Grom přikývnul. „Trrisiel na tom trval. Zbořte všechno, ale univerzitu nechejte na pokoji. Je tam i archív, ale nikdo se tam nevyzná. Proto jsme chtěli Essia a ne tebe.“
Ditrux se křivě usmál. „Nejsem studijní typ jako Essius, ale v archívu se trochu vyznám. Zaletím tam a do večera ty mapy najdu. Potom máme celou noc, abychom to rozdělili aspoň trochu rozumně.“
Grom se na Ditruxe pátravě podíval. „Proč mi pomáháš?“
„Pomáhám především sobě,“ usadil ho suše Ditrux.
„Taky jsem míval dům,“ povzdechl si Grom. „V jeskyni hory Maha-ey v Keisenských horách. Sály byly vytesané v růžovém křemeni, kterým procházely zlaté žíly.“
„Vážně?“ podivil se Ditrux. „O takovém sídle jsem nikdy neslyšel.“
„Jak bys mohl?“ ušklíbnul se Grom. „Rafedaxar s Aisem mi ho zbořili, když se rvali o Dárkyni života! Házeli po sobě kusy skal. Jeden dopadl na nejtenčí místo v klenbě a celá jeskyně se zbortila. Tam, kde se kdysi tyčila Maha-ea, nejvyšší hora Kiesenského hřbetu, je dnes propast.“
***
