Ditrux - 14. epizoda VI. knihy série Návrat na Mizeon
Za nějaký čas byli Huat s Teggiem zpět. Oba se shodli na názoru, že příčinou výbuchu nebyla magie, ale stará dobrá trhavina z ciziny, nejspíš pašovaná ze světa mimo oblast Čtyřdohody, jen se nemohli dohodnout, z kterého.
„Viděli jsme to jenom z výšky,“ řekl Huat. „Kráter je velký asi jako Kernok. Ve vzduchu je pořád plno prachu. Bude trvat věky, než se usadí.
„Taková škoda,“ bručel smutně Teggius. „Dílny, laboratoře, sklady, technický archív, všechno pryč.“
„Trissiela škoda není,“ dodal drsně Xan. Nikdo to nerozporoval.
„Nemyslím, že je Trrisiel mrtvý,“ rozvířil všeobecnou letargii Huat. „Spíš bych čekal, že utekl dřív, než to bouchlo a chce, abychom ho měli za mrtvého.“ Tím dal Huat mimoděk najevo, že i on se kloní k názoru, že to Trrisiel udělal sám.
„To by mohla být pravda,“ přitakal Teggius. „Je sice šílený, ale ne tím kýženým sebevražedným způsobem.“
„Udělali jsme chybu, že jsme s něčím takovým nepočítali,“ prohodil krotce Jerones, čímž si vysloužil Sibielovo zamračení a Xanovo zavrčení, protože regent s generálem razili strategii Nikdy nepřiznávej chyby, jinak se toho soupeř chytí.
„Možná, že to Trrisiel opravdu zpunktoval sám, ale možná, že ne. Prostě vám nevěřím,“ prohlásil nakvašeně Aisus. „Jakou mám záruku, že nechystáte něco dalšího?“ Rozhodil rukama kolem sebe. „Co když jste něco dali i sem?“
„Absurdní! Barák by spadl, ale vám by se nic nestalo,“ prohodil s despektem Xan. „Mám toho obviňování dost. Nejsme tu proto, že bez vás nemůžeme žít, ale proto, že nesouhlasíme se zničením Mizeonu. Nepopírám, že jsme chtěli Trrisiela sejmout, však jsme to zahrnuli do podmínek, ale jeho dílny? Z likvidace jeho dílen nám žádný užitek neplyne.“
„Možná je načase vrátit se k té dohodě,“ ozvala se pragmatickým tónem Moneta.
***
Vyjednávání už trvalo den a noc, a pokračovalo jen za cenu tvrdých ústupků a skřípání zubů na obou stranách. Jerones seděl za stolem a sepisoval společné memorandum, nad ním stáli ostatní. Hádali se a překřikovali. Ditrux se položil na proutěné kanape a dal si ruce za hlavu. Byl unavený, a sledoval to ve stavu jakési milosrdné apatie. Neměl energii se hádat, ostatně jeho druhové se činili dost i za něj.
Nejvíc křiku si vyžádala dohoda ohledně územního rozdělení. Obě skupiny chtěly z Mizeonu urvat co nejvíc, což se dá pochopit. A arcidémonům se nezdálo spravedlivé, aby pouhá šestice debhátarů vlastnila šest sedmin Mizeonu, zatímco arcidémoni, kterých je necelý tisíc, se museli spokojit s pouhou jednou sedminou. Nakonec pomohlo podívat se na to s ohledem na potřeby obecných démonů a raisi. V současnosti mají debhátarové pod kontrolou celou mnohatisícovou populaci obecných démonů a téměř všechny raisi. Proč je té zodpovědnosti zbavovat? Mizeon se tedy nerozdělí ani na sedminy, jak chtěli debhátarové, ani na poloviny, jak navrhovali arcidémoni, ale na třetiny, přičemž debhátarové získají dvě a arcidémoni jednu. Ditruxovi se to nelíbilo, ale uznával, že jako kompromis to jde.
Mrazivá a šílená Brexa
Velké tahanice proběhly kolem požadavku debhátarů, aby arcidémoni deklarovali svůj respekt jejich božství. Radši dobrovolně zahučím do sůsího hnízda, než abych se v chrámu plazil po kolenou! Rozčiloval se Xan. Huat ho uklidňoval, že v požadavcích nebyla o plazení ani čárka, načež mu to Aisus škodolibě pokazil dodatkem, že jemu by se plazení tuze líbilo a že ještě lepší než po kolenou, by to bylo po břiše. V té chvíli se Xan po Aisovi ohnal pěstí, jenže debhátar uhnul a ránu schytal Grom. Bůh hlubin znova letěl vzduchem a rozbil další květináč. Huat s Monetou museli Groma držet, aby se na Xana nevyřítil. Ty zapařený hnijící vřede! Ty natržená a špatně zalátaná sůsí tlamo! Grom chrlil nadávky jak vahanský vulkán. Bylo by z toho další kataklyzma, ale v té chvíli se naštěstí vrátil Tanaka s Brexou.
Jejich příchod ohlásilo opět ono efektní bliknutí temnoty, ale i řádný humbuk. Ditrux se posadil a zíral.
Uprostřed prostranství před vodní nádržkou se objevil Tanaka. Na krku mu visela malá chaoticky se zmítající a drásavě hořekující osoba. Oči měla zavázané rudým šátkem. Tanaka ji držel kolem pasu a konejšivě na ni mručel: „Už je to v pořádku, Bree. Držím tě, zlatíčko. Jenom dýchej.“ Vyhledal očima Monetu. Bohyně tmy hbitě přiskočila. Tanaka s jistým úsilím zaťaté prsty své svěřenkyně zpoza svého krku rozpojil a šoupnul ji do připravené Monetiny náruče. Ti dva vypadali tak sehraně, že to asi nedělali poprvé. Moneta osobu laskavě objala. „Už je dobře, drahoušku. Jsem u tebe.“ Bohyně sundala Brexe šátek, a ta se okamžitě zabořila ho ohbí jejího krku jako dítě vyhledávající bezpečí pod máminou sukní. Moneta sestru pohladila po stříbřitých rozcuchaných vlasech a řekla ostatním: „Potřebuje chvíli na zotavenou, ale bude to dobré.“
„To je zase řečí,“ komentoval to napruženě Aisus, jako kdyby se za sestru styděl.
Grom se na Aisa ošklivě podíval a pak pohodil hlavou k arcidémonům: „Je to jejich vina. Kdyby nás pustili o pár tisíciletí dřív, nebyla by tak poškozená.“
Ditrux v duchu uznal, že je na tom něco pravdy. Jenže, co se stalo, nedá se změnit. Rafedaxarrovi potomci se o nájemníky relikviáře zajímali jen v souvislosti s historií. Nenapadlo je, že nikdy úplně neusnuli. Ale i kdyby arcidémoni věděli, že debhátarové v relikviáři trpí, nic by s tím neudělali. Každý arcidémon byl od útlého věku vedený k přesvědčení, že staří mizeonští bohové byli zdivočelí a barbarští. Jediný Rafedaxarr se nad ně vyšvihl a zkultivoval se – zejména pod vlivem Dárkyně života. Proč tedy riskovat a ty pravěké a nevyzpytatelné stvůry pouštět do světa?
I když Brexe nebylo vidět do tváře, Ditrux ji od prvního okamžiku poznal. Víla z jeskyně. Zatrnulo mu při pomyšlení, jaké měl štěstí v neštěstí, že narazil právě na ni. Moneta Brexu odvedla k nádrži a posadila se s ní na hrazení. Celou dobu na ni mluvila. Popisovala jí, že se arcidémoni chtějí vrátit na Mizeon a že je nezbytné, aby Brexa o této skutečnosti věděla.
Zcela nenásilně se vrátili k tématu, který předtím za tak dramatických okolnosti opustili. Grom se jednání neúčastnil, ležel v houpací síti a jen to sledoval. Vlastně se choval obdobně jako Ditrux, ale bůh Hlubin na rozdíl od Dita neváhal dávat najevo, že je uražený.
Nakonec se všichni spokojili s dohodou, že Arcidémoni se debhátarům pokloní v chrámu jako svým bohům, ale debhátarové na oplátku upustí od zlořečení Rafedaxara – a současně potvrdí příbuzenský poměr s arcidémony. Tím nebude pro arcidémony veřejné uznání božství debhátarů tak bolestivé, protože budou současně vystupovat jako jejich příbuzní. Trochu tu drhla ta skutečnost, že si debhátarové pořád ještě mysleli, že Rafedaxar vyvanul. Arcidémoni o skutečném stavu svého předka nemluvili. Rafedaxarrovu bezpečnost si fikaně pojistili podmínkou, že debhátarové nebudou proti arcidémonům ani proti jejich příbuzným uplatňovat krevní mstu.
Ditrux si nemohl pomoct, jeho zrak se stále stáčel v nádržce. Všiml si, že se v centrální věži s Brexiným příchodem ochladilo. Sledoval, jak se bohyně Mrazu postupně osměluje. Nejdřív vylekaně těkala očima po prostorách centrální věže. Pak studovala své příbuzné, což ji zřejmě trochu uklidnilo. Nakonec se posunula tak, aby viděla na skupinu kolem stolu a zaměřila se na arcidémony. Ditrux si všiml, že když Brexa na někoho zírala, vysílala k němu chlad. Xana si prohlížela tak pečlivě, až na ni zaskočený generál udělal nepříjemnou grimasu. Zajíkla se a rychle přesunula pozornost na Sibiela, který se brzy začal pod chladivými závany rozpačitě ošívat. Lenny, který přišel na řadu po něm, se zaskočit nenechal a svádivě na Brexu zamrkal. Brexa polekaně nadskočila, a ještě víc se na kamenném hrazení posunula tak, aby mohla pozorovat Jeronese. Stalo se to ve chvíli, kdy předčítal odstavec, na kterém se právě dohodli. Jakmile ucítil, že na něj Brexa hledí, otřásl se chladem a zakoktal se. Grom s Huatem, kteří sledovali Brexino chování a stejně tak reakce arcidémonů na její zájem, se burácivě rozchechtali.
Aisus se zamračil a zamručel směrem k Monetě: „To poustevničení jí zjevně nepomohlo. Postarej se, aby tu tentokrát zůstala.“
„Chová se, jako kdyby v životě neviděla chlapa,“ prohodila kousavě Narena.
Brexa na ni zasyčela, pohodila hlavou. Její vlasy zavířily a vyletěla z nich sprška ledových krupek a dopadla přímo do Nareniny tváře a za výstřih růžových šatů. Něco zasáhlo i Teggia, který překvapeně zvednul obočí, ale zůstal zticha.
Ne tak Narena. „Týýýý!“ vyjekla a vyřítila se směrem k Brexe. Než se k ní stačila dostat, Aisus ji chytil. Ale Brexa se zřejmě v pudu sebezáchovy přemístila na odvrácený konec sálu. Couvala dál směrem ke zdi, až narazila do pohovky, na které seděl ohromený Ditrux a přistála mu na klíně. „Au!“ hekl Ditrux a mimoděk ji chytil kolem pasu. Brexa vyděšeně zařvala a odskočila, ale ještě po něm stačila šlehnout mrazivým závanem.
„Héééj,“ ohradil se Ditrux, „nic jsem ti neudělal!“
„Brexa přimhouřila oči a vyhrkla: „Sirotek. Otrapa z jeskyně.“ Sáhla si prstem na tvář. „Kde máš malůvky, sirotku?“
„Jenom klid, Bree,“ ozvala se starostlivým tónem Moneta.
„Bree?“ opakoval Ditrux. „To je… hezké.“ Byl ohromený, že ho poznala. Jak očarovaný zíral na její alabastrově hladký obličej. „I ty jsi docela hezká. Kdyby sis sundala ten roztrhaný pytel, co máš na sobě…“
To už tam byla Moneta. Vzala Brexu kolem ramen, zamračeně na Dita shlídla a táhla ji pryč.
Když se Brexa vzdalovala, ucítil Ditrux něco divného. Nejblíže by se to dalo přirovnat pocitu ztráty.
***
Jednání dospělo k závěru. Dohoda byla podepsána. Teď jen dořešit technické detaily. Sibiel prohlásil, že se arcidémoni vrátí na Olixu, a pomohou zorganizovat návrat, aby se při tak masivních přesunech neděly zmatky a arcidémoni se dostali jen do míst, která jim podle dohody přísluší.
„Počítejte s tím, že to bude trvat asi tři dny. Ještě dnes pošlu memorandum Alianci, abychom už od nich měli pokoj,“ řekl Sibiel.
Aisus na to jen souhlasně zamručel, a dokonce i Grom zůstal zticha, ačkoliv předtím rozporoval úplně všechno. Ale Ditovi se pořád zdálo, že se debhátarům něco nelíbí. Pečlivě sledoval i svoje druhy. Ani oni se netvářili úplně šťastně. Dalo se pochopit, že reprezentanti obou skupin mají pochybnosti. Zejména arcidémoni si po návratu na Olixu vyslouží kritiku. Nejvíc budou řvát tací, jejichž rodové statky po dohodě připadnou debhátarům, to je úplně jasné.
„Kdyby Essius neutekl a kdyby věřící nebyli zmatení z výměny velekněze, byli bychom vás rozmačkali jak boridie ve smetaně,“ řekl do ticha Aisus.
„Ještě na jedno „kdyby“ jsi zapomněl, prastrýčku,“ reagoval na to skřípavě Xan, kterému zjevně docházela trpělivost. A všichni věděli, že má na mysli vyřazení Trrisielovy sítě.
Už to vypadalo docela dobře. Ditrux si pomyslel, že jestli rychle nevypadnou, budou ti dva zase v sobě.
„Období mezi podepsáním a realizací dohody bude náročné,“ připustil zamyšleně Huat. „Stačí, když jedna strana udělá chybu, a máme další rvačku. Přitom může jít o pouhé nedorozumění. A to už vůbec nemluvím o chybách úmyslných. Možná, že bychom mohli vymyslet nějaké záruky.“
„Jsem téhož názoru,“ prohlásil Xan a bylo znát, že se mu ulevilo.
Ditrux horečnatě přemýšlel, čeho by se debhátarové mohli obávat. Mají věřící, kteří je posilují. Tak čeho? Jenže pak si uvědomil, že Padlí jsou stále ještě zaskočení zjištěním, že arcidémoni nejsou tak neschopní ani zdegenerovaní, jak jim Trrisiel namluvil. Můžou arcidémony stále podezírat, že po přesunu plánují velkolepou odvetu.
Xan syčivě vypustil vzduch skrz zuby. „Návrhy?“
„Jeden bych měla,“ ozvala se Narena: „Než se to všechno urovná, jeden z vás by zůstal s námi. A naopak, jeden z nás by odešel k vám. Nemusí to být na věky. Stačí pár let.“ Rozmarně se usmála a dodala: „Hlásím se dobrovolně.“
„To jsi celá ty,“ ozval se kousavě Grom. „Jenom by ses předváděla a strkala do všeho nos. Musí to být někdo seriózní.“
„Tudíž to nebudeš ani ty,“ podotkl mdle Aisus a ukázal na Huata. „Půjde on. A my se rádi spokojíme s Essiem.“
„Jmenuje se Teggius,“ řekl škrobeně Sibiel. „A jeho vám dát nemůžeme. Naléhavě ho potřebujeme na obnovu území, které jste nám zničili. Klidně si vezměte mě. Nemám ženu ani děti, takže…“
Aisus se na Sibiela zubatě usmál. „Nic proti tomu.“
„Při vší úctě, Sibiel to být nemůže,“ namítl pohotově Jerones. „Je regent. To by nebylo diplomaticky správně. Vypadalo by to, jako že my jsme ti, kteří z toho vyšli poražení. Ani Xan jako nejvyšší vojenský velitel to být nemůže. Jak bychom vypadali před sousedy? Když už tu musí někdo z nás zůstat, měl by to být řadový arcidémon. Jako jsem já, Lenny nebo Ditrux.“
„Ty a Lenny máte rodiny,“ řekl bez rozmyslu Ditrux. „Nejvíce postradatelný jsem já.“
„To by šlo,“ řekl Sibiel.
„Jenom, jestli nám nevnucujete nějaké nedochůdče,“ hýkl škodolibě Grom.
Xan se na Groma zlověstně zamračil: „Ditrux Arci-Jeen má k nedochůdčeti daleko.“
***
