Arrakiel - 6. kapitola (série Návrat na Mizeon)
(Bezprostředně, neznámo kde).
Z temné stísněné prostory se dimenzionálním průvlakem protáhl přímo do prudkého světla.
Panoval tam absolutní chaos. Narazil do tvrdého těla a spolu s ním přistál ve smrduté blátivé kaluži. V ohlušujícím rámusu stovek hrdel a dunění děl a houfnic, ryčení koní, se posadil, a vytřel si vodu z očí, aby se rozhlédl.
Nacházel se na široké pláni. Kolem něj se plahočili smrtelníci a buď po dvojicích nebo po skupinkách, někteří i na koních, kteří dupali a vyhazovali, mezi sebou pomocí mečů, halaparten, seker, a dalších vražedných příšerností bojovali. Na zemi se v břečce z bláta a krve povalovala nebo ještě hýbala zmasakrovaná těla koní i lidí. Jedna strana byla oblečená v zelených tunikách, a ta druhá měla červené šerpy. Zdálo se, že zelení jsou na tom kapánek lépe. Na horizontu po pravé ruce se ježily červené praporce, na horizontu na levé ruce se ježily praporce zelené. Občas do pole z té či oné strany přiletěla s ohromným zvukovým doprovodem dělová koule a někdy i shodila bojovníka z koně.
Toto musel být Ok-sawon. Předindustriální svět, o kterém Arri věděl jen díky otcově zálibě v chladných zbraních. Přistál uprostřed bitvy. Nic méně nápadného ho potkat nemohlo. Naštvaně zaklel. Jeho pohled mimoděk spočinul na širokých zádech smrtelníka, kterého předtím shodil do louže. Tělo leželo nehybně s obličejem ponořeným v bahně. A sakra. Aby tak nechal zhebnout svého vyzyvatele. S odhodlaným povzdechem uchopil chlapa za kotníky a zatáhnul. Uchopil ho za vlasy a třikrát udeřil do zad. Smrtelník se bublavě rozkašlal, roztřásl a s funěním a kletbami se otočil naznak. Při pohledu na Arrakiela, který se nad ním skláněl, vytřeštil oči barvy jarního listí, a vyhrknul: „Co ty jsi do prdele zač?“
Arri se ušklíbnul. Bylo jasné, že bez stavovského nalíčení, ve špinavých a páchnoucích hadrách, olepený ostře zelenou montážní pěnou, s jizvami a modřinami, a hlavou jako koleno, příliš respektu nevyvolá. Ale aby mohl uzavřít smlouvu, musel u smrtelníka vyvolat emocionální reakci. Jinak by k přenosu nedošlo.
Nasadil výraz, který si v dobách blažené nevědomosti trénoval před zrcadlem. Pomalu, důrazně a zabijáckým tónem pronesl: „Volal jsi démona, smrtelníče? Jsem tady. S čím chceš, abych pomohl?“
„Cože?“ hekl smrtelník.
„Splním ti přání,“ zasyčel zlověstně Arrakiel.
Smrtelník naklonil hlavu na stranu, kriticky se ušklíbl a řekl: „Vypadáš jako ten pasák vepřů, co po mě včera v šenku vyloudil skopovou kost za slib, že mi pak vyčistí boty. Kost ohryzal, ale skutek utek.“ Hrozivě naježil obočí, přičemž se stačil mrštně odkulit stranou, aby se vyhnul letící obrněné rukavici. „Nejsi jeho brácha?“
Arri bezmocně zalapal po dechu. Smrtelník se ho nebál? Na něco takového ho nikdo nepřipravil. Tedy, ne, že by se opravdu zajímal o to, jakým způsobem přesně raisi-démoni pracují. Všechno se to měl dozvědět až v příštím semestru a jen rámcově, protože se nepředpokládalo, že to bude potřebovat. „Tak dík,“ procedil mezi zuby. Rád by věřil, že ten pitomec není při smyslech. Dostal ránu do hlavy a potom se skoro utopil, ale jeho reflexy vypovídaly o opaku. Podíval se na rukavici, která přistála na břehu kaluže. Au. Vězela v ní i ruka.
„Já si to myslel,“ naježil se chlap a začal se hrabat na nohy. „Takový vtipálky mám nejradši. Až jak se postavil, ukázalo se, že hadr na jeho brnění, je ušpiněná červená šerpa. Na smrtelníka byl v nejlepším věku. Byl dobře rostlý, skoro stejně vysoký jako Arrakiel. Mohl být starý tak třicet jar. Vypadal, že je zvyklý rozkazovat, ale neměl ty manýry absolutní samozřejmosti, jakou mívali ti nejvýše postavení. Takže nižší šlechtic, nejspíše nějaký zeman. „Kde mám meč? Kde je, sakra, můj štít?“ hudroval a rozhlížel se kolem.
„Nejspíš v kaluži,“ ušklíbnul se Arri.
„Okamžitě mi ty věci přines, bídáku!“ křikl zeman.
Takovým způsobem to nepůjde, pomyslel si Arrakiel. Ten chlap je příliš velký idiot. Uprostřed bitvy se smlouva uzavírat nedá. Dřepnul si, vyhrnul nohavici, uchopil poškozený nákotník, a zabral. Nešlo to. Možná, že ta věc už nefungovala, jak měla, ale pořád ještě ho mohla dostat do problémů. S obavami se pokusil vyvolat vnitřní magii, aby se nákotníku zbavil, a nic. Sakra. Nezbude mu než to udělat jako raisi. Energii k prolomení pouta získá od smrtelníků. Uskočil před splašeným koněm a násadou praporce, se kterou si už pěknou chvíli pohrával, odrazil křičícího chlapa, který se na něj řítil s napřaženou sekyrou. Nasměroval nešťastníka do středu kaluže. Zabírala plochu, že by se v ní uhnízdil menší drak, ale hluboká byla tak po kolena.
„Když už jsi tam,“ houknul Arri, jakmile se voják zvedl na všechny čtyři a začal prskat bláto, „prohmatej dno. Někde je tam meč a štít. Až ty věci najdeš, tak nám je podej.“
Sekyrník zvedl hlavu po hlase a stejně jako předtím ten první na Arriho vyvalil oči. „Mechový Haha-baa?“ vypravil ze sebe. „Vy opravdu existujete? A tak daleko od Mechového lesa?“ Vzápětí se zajíknul, obrátil oči v sloup a opět sebou plácnul do bahna. Podle toho, jak zvadl, nejspíš šokem omdlel. Byl by se utopil, kdyby se Arrakiel neslitoval a stejně jako předtím toho prvého, ho nevytáhl ven.
Válečná vřava mezitím řídla. Jak živých ubývalo, zdálo se, že zelení získávají převahu. Útočník se sekyrou sebou přitáhl pozornost čtyř dalších kumpánů v zeleném. „Ternode, ty prase!“ ječel ten, co pádil v jejich čele, „chci tvoje střeva! Omotám je kolem té barabizny, které říkáš hrad!“ Zeman s rudou šerpou, kterého Arri vytáhl z louže jako prvního, byl najednou jako živé stříbro. Zapomněl na meč a štít. Shýbnul se pro osiřelou sekyru a s řevem se proti čtveřici vyřítil. „Tak ty bys rád moje střeva, Jireku?“ zahlaholil, a ještě v běhu sekyrou hodil. Zasekla se přímo do Jirekova čela. „Jsi nechutný“ štěkl, uskočil, vytáhl si z bot dvě dlouhé dýky, jednoho z mužů zezadu chytil pod krkem a natočil proti druhému tak, aby schytal smrtelnou ránu místo něj. Tělo Ternod odhodil a lehce podříznul krk dalšímu. „A ty taky!“ dodal, když zabořil dýku do břicha i tomu poslednímu a trhl směrem nahoru.
Zatímco Ternod páral břicho nepříteli, a ten druhý chlápek, co si ho spletl s mechovým strašidlem, plival bahno, Arri otráveně bilancoval. Nějak se mu nedaří. Pokud nikoho nevyděsí, nepodaří se mu nastartovat svou magii. Bez interakce s emocemi smrtelníků je tu stejně bezmocný jako doma na Mizeonu. Jak docílit, aby se báli konkrétně jeho, když ve víru bitvy jsou i tak všichni vyděšení k smrti? Přemýšlel, co by měl udělat.
Podíval se na svoje ruce. Hm. Pokryté vrstvou zelené montážní pěny opravdu vypadaly jako porostlé jedovatě zeleným mechem. Jestli tak vypadá i na obličeji. Došlo mu, že ten zeman Ternod by musel být barvoslepý, kdyby si ho spletl s bráchou pasáka vepřů. Takže si z něj utahoval. No paráda. Dostal se na svět, kde smrtelníci mají z démonů srandu.
Tak to bychom měli. Všechno jde úplně šejdrem. Čím to, že se mu nedaří? Sakra, vždyť mu chybí líčení! V duchu zalitoval, že když si balil do batohu montážní pěnu, nepoohlédl se ještě po nějaké barvě a zrcátku. Opravdu trapné. Nějaká barva, možná tmelící hmota s pigmentem, by se v servisní komoře možná očekávat dala. Ale zrcátko?
Jako malí si s Owianou často na tváře kreslili ornamenty, aby napodobili stavovské líčení, kterým se zdobili raisi-démoni jejich domu. Wrelu s Dirijanoutím přiváděli k nepříčetnosti. Raisi-démoni měli pro líčení tváří sofistikovaný a velmi ustálený systém. Každý arci-dům uplatňoval svůj vlastní a jedinečný, podle kterého bylo možno raisi-démony snadno identifikovat. Líčení nebylo povinné a na některých misích, například na Bredeonu to dokonce ani nebylo nutné. Ovšem na předindustriálních světech se osvědčovalo, když démon svým zjevem šokoval a budil respekt. A teď si to Arrakiel ověřil v praxi. Podle toho, jak s ním ti smrtelníci jednali, to opravdu vypadalo, že se raisi-démoni nelíčí jen tak pro nic za nic.
***
Protože Ternod vypadal, že je celý říčný do dalšího boje, Arri se zaměřil na sekyrníka. Vypadal, že už se vzpamatoval. Masakr, který Ternod jeho spolubojovníkům způsobil, ho zřejmě přiměl přehodnotit priority. S nosem při zemi se právě usilovně snažil co nejméně nápadně zmizet, aby to taky neschytal.
Nebe nad bojištěm se mezitím zatáhlo tmavými mračny, zvedal se vítr. Brzy se strhne lijavec. Arrakiel za sekerníkem rychle vypravil, aby mu mezi posledními zbytky úporně bojujících mužů nezmizel. „Hej!“ křikl, když ho doběhl a chytil ho za rukáv, „splním ti, oč mě požádáš! Jen potřebuji, abychom uzavřeli smlouvu.“
Ozvalo se dunění a řev. Od pahorků se na bojiště řítila jízda s modrými prapory. Muži s rudými šerpami, kteří byli téměř na hranici porážky, začali radostně hulákat. Někteří zelení zahazovali zbraně a brali do zaječích.
Sekyrníkovi se rozklepala brada. „To je náš konec,“ vydechl. „Můj pán padl. Všichni zemřeme. Zatáhneš mě do močálu, Haha-bae?“
Arrakiel se zlověstně zašklebil. Konečně. Ucítil smrtelníkův strach. To je ono. „Když si budeš přát něco rozumného, tak ne. Máš nějaké přání? Vyslov je. Hned.“
Chlap nasucho polkl. „Oni nás všechny pobijí. Chci domů.“
„To je ono,“ zaševelil Arrakiel. „Jednoduché. Stačí, když mi podáš prst.“
Smrtelník zamžikal. Byl tak vyděšený, že naprosto ustrnul a jen zíral.
„Hej, hochu,“ konejšil ho klidným hlasem démon, což bylo obtížné, protože kolem zuřila bitva, „jen klid. Já tě nesním.“ Měl tisíc chutí po jeho levičce chňapnout a přitáhnout si ji k sobě sám, ale to by bylo porušení Rámcové dohody, kterou pradědeček se zdejšími smrtelníky kdysi uzavřel. Ne, ne. První gesto muselo přijít ze strany smrtelníka. Tady na Ok-sawonu na to byli smrtelníci zvyklí, ale třeba na Zemi, kde na rámcovou dohodu už zapomněli, onu výzvu k podání ruky pokládali za ďáblovo svádění.
Smrtelník se nervózně ošil.
„Podej mi ruku a tvé přání bude splněno,“ opakoval dryáčnicím tónem Arrakiel. „Podej. Mi. Levou. Ruku.“
Nakonec si chlápek otřel dlaň o kalhoty a váhavě ruku natáhl. Arri k němu podal tu svou. Jejich prostředníky se dotkly. Silný jasný fialový záblesk je od sebe odhodil. „Au!“ zařval chlap a kecnul si na zadek. Arrakiel zařval taky. Po dlouhé době půstu nebyl na takovou šlupku připravený. Energie smrtelníkova strachu projela skrze jeho páteř nahoru a dolů, zacloumala jím jako vichřice topolem, než se konečně transformovala v prvotní zdrojovou sílu, se kterou mohl dál pracovat.
***
Sakra práce. Přenášet Jarmila domů byl rébus, protože ten nešťastník tam netrefil. Patřil k panství zemana, co zase patřil k panství jiného šlechtice a tak dál. Odvedli ho přímo od milíře, ve kterém pálil dřevěné uhlí pro hradního pána. Ani se nestačil rozloučit se ženou. Nikdy předtím nebyl dál než v sousední vesnici. Při tažení na bojiště většinu cesty prospal ve voze s kuchyňským vybavením a orientoval se jen podle zájezdních hospod. Netušil, že by někdy mohla nastat situace, kdy by se měl vracet domů z bitvy sám.
Nakonec se s pěti zastávkami podařilo najít ten správný hrad a ve vesnici v podhradí i uhlířův domek. Na zápraží seděla velice buclatá žena a loupala hrách. Arrakiel uhlíře postavil na pěšinu a zviditelnil se. Sledoval, jak baculka zvedá hlavu, vstává, jak běží a s radostným výskotem skáče muži do náruče.
Přes noc se dával dohromady. Byl zklamaný, že energie získaná od Jarmila nestačila k prolomení nákotníku. Tady na Ok-Sawonu bylo v povětří mnohem, mnohem víc volné magie než na Mizeonu. Jen co bude nákotník pryč, Arri k ní získá plný přístup.
Alespoň si nechal dorůst vlasy, protože svobodný démon s hlavou jako koleno je něco jako kulatý čtverec. Vidoucí slepec. Drak vegetarián. Mastnou černou špínu z dílen, co měl zažranou za nehty, vodou z potoka smýt nedokázal, ale to mu alespoň vnuklo nápad, jak zamaskovat jiskřivé prameny v černé hřívě, které ho usvědčovaly jako Arcidémona. Po směsi drceného černého uhlí a vody, se stříbro potáhlo matným povlakem a bylo vystaráno. Nabral si pár hrstí prášku do zásoby, než vymyslí něco elegantnějšího. Zelené zbytky pěny z obličeje, krku a rukou odrolil, co jen to šlo. Na to, aby si vyčaroval oblečení, nebo něco dalšího, už nezbylo. Téměř všechnu magii vyčerpal translokacemi. Tušil, že by se s načerpanou energií dalo zacházet efektivněji, ale protože tyto postupy nikdy nezkoušel a žádný manuál nikdy neviděl, nezbývalo než se s tím zatím spokojit.
Nad ránem smrtelníka vytáhl z postele a vybídl ho, aby vyslovil další přání. Ale uhlíř jako protistrana zklamal. Odpověděl, že když je u své Bohdanky, už mu nic nechybí.
Bude zapotřebí získat další kontrakt.
***
Dvířka z rozeschlých prken zavrzala, na zem dopadl pruh měsíčního světla. V ohradě zabečelo jehně, slepice v kukani zašelestila křídly. Podél proutěné přepážky se tiše kradla temná postava. Odklopila víko truhly a miskou, která byla pro ten účel v zrní ponořená, začala ječmen nabírat a sypat do připraveného pytle. Venku zahoukal sýček.
Zlodějovo rameno uchopila velká ruka. Něco mu sevřelo krk. „Kdo krade, do pekla se hrabe, smrtelníku,“ zasyčel mu Arri do ucha. Obrátil chlapa čelem k sobě, aby mohl pokračovat ve strašení. Jejda. On to nebyl chlap. Statná matróna, poměrně blahobytně oblečená. Nač ta potřebuje trochu obilí?
Stodolou se rozlehlo vřískání: „Co si to dovoluješ? To je koneckonců moje obilí! Všechno tady bude jednou moje! Jenom, co matka konečně chcípne, všechno to tu zdědím. Už to nebude dlouho trvat!“
Arri se zatvrdil. Tady ta baba se plamenů pekelných určitě nebojí. Změnil barvu očí, místo kouřově šedých na svítivě rudé. „Nasyp to zpátky,“ zavelel. „Jinak tě tvá matka přežije.“
***
Ještě, že mu trocha magie od uhlíře zbyla. Znechucený sám sebou letěl zpátky na bojiště. Ne. Té ženské žádný kontrakt nenabídnul. Nechtěl riskovat, že by si přála něco opravdu hnusného a on by to musel splnit.
Padal soumrak. Vzduch nad bojištěm nasládle páchl. Podél pole v místech, kde nebylo tolik kamení, se nacházel napůl vykopaný příkop, zjevně nachystaný jako společný hrob. Pohřbívání přerušila tma, práce budou pokračovat zítra. Arri se plížil se mezi dokonale okradenými mrtvolami ke stanovému ležení vítězné strany. V křoví za balvany cítil pach hladových šakalů čekajících na svou šanci. Taková společnost mu hlavu nedělala. Nevadilo mu, že z magie od Jarmila už nic nezbylo. Štvalo ho, že se stále nemůže dostat ke své interní magii.
Přemýšlel, jak to musí pro raisi-démony těžké. Jsou odkázáni jen na to, co získají a přemění od lidí. Nikdy ho nenapadlo, že by mohli mít s povahou služeb problém. Koneckonců – od toho jsou to démoni. Aby se neštítili trochu umazat.
***
