Arrakiel - 5. kapitola (série Návrat na Mizeon)
Jakmile se za ním těžké dveře přechodové komory zabouchly, už nebylo cesty zpět. Servisní tunel ústící k mlecímu ústrojí měl průměr půl druhého metru, byl opatřený kovovými stupačkami a prudce se svažoval dolů. Arri sestupoval tak svižně, jak mu těžký batoh na zádech umožňoval. Dopadl do měkkého páchnoucího podkladu a hned se udeřil o zprohýbané železné hradlo. Usoudil, že se jedná o jeden z nožů. Dostal se přímo do kulovité komory mlecího bubnu, která mohla mít v průměru kolem pěti metrů. Od středové osy se vinula a proplétala zprohýbaná ramena nožů až k oblým stěnám. Přímo na rovníku pláště spatřil spečenou vrstvu nečistot, o kterou se opíral vzpříčený nůž. Opravdu stačilo lehce tu vrstvu seškrábnout, nůž by se dal zase do pohybu a spolu s ním i celý mechanismus...
Vyzul levou botu a vyhrnul si nohavici kalhot. Odhalil matně šedý náramek obepínající nohu nad kotníkem a s odhodlaným povzdechem k němu brusný kotouček nasadil. Stiskl červené tlačítko. Kotouček s diamantovým ostřím se zakousl do kompozitního materiálu. Právě teď se na ovladači tam nahoře spustil alarm.
Vteřiny ubíhaly. Ještě neměl náramek přepilovaný ani do poloviny a motor brusky začal povážlivě chrchlat. Arri se v duchu se modlil k Rafedaxarrově nevěstě a řezal dál. Bruska naposledy temně zakvílela a utichla. Sakra. Tenká drážka náramek půlila do dvou třetin. Jen jestli náramek poškodil dostatečně na to, aby přestal plnit svou funkci.
Soustředil se na okolí, aby rozeznal, jestli se něco změnilo. Ke své hrůze žádný rozdíl nezaznamenal.
Nefungovalo to.
Necítil vůbec nic. Žádné výzvy žádostivých smrtelníků, na které by se mohl napojit, žádné otevřené průvlaky do jiných světů. Zoufale zaklel. Byl by ochotný jít kamkoliv. Když ne na Bredeon, klidně by zkusil Ok-sawon. Dokonce by riskoval i čaroděje z Riiberionu. Jenže to vypadá, že nepůjde nikam. Plášť mlecího zařízení nejspíš všechny signály izoluje. Anebo náramek pořád funguje. Anebo, a to je nejhorší možnost, z něj všechny schopnosti vymlátili.
Teď zalitoval, že si raději neuříznul nohu, když ještě měl příležitost. Měl to udělat už před měsícem, hned po té povedené pietní oslavě. Přistihnul se, že zrychleně dýchá, na čele mu vyrazily krůpěje potu. Do prdele. Nakonec tu opravdu zařve. Pokud neopraví to debilní zařízení, zakládka v reaktoru, která nedostane další dávku surového materiálu, bouchne a výbuch ho roztrhá. A jestli to opraví, nože ho rozemelou na kaši. Zemře tak jako tak. V jeho mysli se rozhostil podivný klid.
Pohodlně se opřel o stěnu, zavřel oči a zasněně se usmál, když si představil arcitetinku Moretu, kterou výbuch trhá na cucky. Kdyby tak měl jistotu, že ta mrcha skutečně zhebne. Ale jak tu starou bestii znal, s dalekou vyšší pravděpodobností se právě teď vzdaluje od sídla nejvyšší možnou rychlostí, jaké je schopna.
Obul si botu a vytáhl z batohu špachtli. Bude lepší to nakonec opravit. Nemá smysl s sebou vzít stovky dalších.
Seškrabával vrstvy měkké gumovité hmoty a každým dalším pohybem byl blíž chvíli, kdy se těžké rameno nože uvolní.
Jak pracoval, napadlo ho, že možná stojí za zkoušku bojovat až do posledního dechu. Udělá to tak, jak původně plánoval, a potom se uvidí...
Přerušil práci, vytáhl z batohu dvě velké tlakové láhve s montážní pěnou, které mu dal Essius. Otevřel ventily a začal stříkat pěnu mezi soustavu nožů. Měkká pěna na vzduchu bytněla a postupně tuhla v pružnou a do určité míry i pevnou hmotu. Tak pevnou, že snad dokáže mlecí mechanismus na pár vteřin zdržet. Ale ne natolik pevnou, aby nože rozbila.
Tuhnoucí pěna vyplňovala prostory u centrální osy, mezi jednotlivými noži i místa, kde se nože otíraly o stěny. Zvlášť pečlivě Arri pokryl stěny pláště, odkud těsně před dokončením odstranil spečený plast. Nakonec v kulovitém prostoru téměř nebylo k hnutí. Ve výparech tuhnoucích obláčků ostře zelené pěny a noži se proplétal zpět k místu závady, měl co dělat, aby v zelené kypící a tuhnoucí mase neuvíznul. Špachtli musel ze ztuhlé hmoty doslova vylámat.
Seškrábl z povrchu pláště úplně poslední vrstvu nečistot. V této chvíli se měl podle Essiových výpočtů zaseknutý nůž zlověstně se tyčící nad jeho hlavou uvolnit a s ním se mělo rozpohybovat celé mlecí ústrojí.
Arrakiel ovšem nečekal, až se tak stane. Napřel všechny síly, aby se přes překážky sestávající s dalších nožů a ztuhlé pěny, propasíroval směrem k servisní šachtě. Zatím se nedělo vůbec nic. Ještě mu zbývalo překročit jedno rameno a podlézt druhé a v soukolí to poprvé zaskřípalo. Jakmile se protahoval mezi vrstvou pěny nalepené mezi stěnou a posledním ramenem, skřípavý drásavý zvuk, jak se nože snažily prorazit vrstvy pěny, se mu zaryly do uší. Ústí servisní šachty měl přímo před sebou, když skřípání přešlo v chroustání. Důkaz, že nože začaly nad polštářky ztuhlé pěny vítězit. Jediným plavným skokem se vyhoupnul do kulatého otvoru a jako úderem blesku se mlecí mechanismus spustil. Trvalo to jen chvilinku, než nože zbytky pěny rozemlely na kaši a podávací dopravník je odeslal k reaktoru. Následně se Jakmile se za ním těžké dveře přechodové komory zabouchly, už nebylo cesty zpět. Servisní tunel ústící k mlecímu ústrojí měl průměr půl druhého metru, byl opatřený kovovými stupačkami a prudce se svažoval dolů. Arri sestupoval tak svižně, jak mu těžký batoh na zádech umožňoval. Dopadl do měkkého páchnoucího podkladu a hned se udeřil o zprohýbané železné hradlo. Usoudil, že se jedná o jeden z nožů. Dostal se přímo do kulovité komory mlecího bubnu, která mohla mít v průměru kolem pěti metrů. Od středové osy se vinula a proplétala zprohýbaná ramena nožů až k oblým stěnám. Přímo na rovníku pláště spatřil spečenou vrstvu nečistot, o kterou se opíral vzpříčený nůž. Opravdu stačilo lehce tu vrstvu seškrábnout, nůž by se dal zase do pohybu a spolu s ním i celý mechanismus...
Vyzul levou botu a vyhrnul si nohavici kalhot. Odhalil matně šedý náramek obepínající nohu nad kotníkem a s odhodlaným povzdechem k němu brusný kotouček nasadil. Stiskl červené tlačítko. Kotouček s diamantovým ostřím se zakousl do kompozitního materiálu. Právě teď se na ovladači tam nahoře spustil alarm.
Vteřiny ubíhaly. Ještě neměl náramek přepilovaný ani do poloviny a motor brusky začal povážlivě chrchlat. Arri se v duchu se modlil k Rafedaxarrově nevěstě a řezal dál. Bruska naposledy temně zakvílela a utichla. Sakra. Tenká drážka náramek půlila do dvou třetin. Jen jestli náramek poškodil dostatečně na to, aby přestal plnit svou funkci.
Soustředil se na okolí, aby rozeznal, jestli se něco změnilo. Ke své hrůze žádný rozdíl nezaznamenal.
Nefungovalo to.
Necítil vůbec nic. Žádné výzvy žádostivých smrtelníků, na které by se mohl napojit, žádné otevřené průvlaky do jiných světů. Zoufale zaklel. Byl by ochotný jít kamkoliv. Když ne na Bredeon, klidně by zkusil Ok-sawon. Dokonce by riskoval i čaroděje z Riiberionu. Jenže to vypadá, že nepůjde nikam. Plášť mlecího zařízení nejspíš všechny signály izoluje. Anebo náramek pořád funguje. Anebo, a to je nejhorší možnost, z něj všechny schopnosti vymlátili.
Teď zalitoval, že si raději neuříznul nohu, když ještě měl příležitost. Měl to udělat už před měsícem, hned po té povedené pietní oslavě. Přistihnul se, že zrychleně dýchá, na čele mu vyrazily krůpěje potu. Do prdele. Nakonec tu opravdu zařve. Pokud neopraví to debilní zařízení, zakládka v reaktoru, která nedostane další dávku surového materiálu, bouchne a výbuch ho roztrhá. A jestli to opraví, nože ho rozemelou na kaši. Zemře tak jako tak. V jeho mysli se rozhostil podivný klid.
Pohodlně se opřel o stěnu, zavřel oči a zasněně se usmál, když si představil arcitetinku Moretu, kterou výbuch trhá na cucky. Kdyby tak měl jistotu, že ta mrcha skutečně zhebne. Ale jak tu starou bestii znal, s dalekou vyšší pravděpodobností se právě teď vzdaluje od sídla nejvyšší možnou rychlostí, jaké je schopna.
Obul si botu a vytáhl z batohu špachtli. Bude lepší to nakonec opravit. Nemá smysl s sebou vzít stovky dalších.
Seškrabával vrstvy měkké gumovité hmoty a každým dalším pohybem byl blíž chvíli, kdy se těžké rameno nože uvolní.
Jak pracoval, napadlo ho, že možná stojí za zkoušku bojovat až do posledního dechu. Udělá to tak, jak původně plánoval, a potom se uvidí...
Přerušil práci, vytáhl z batohu dvě velké tlakové láhve s montážní pěnou, které mu dal Essius. Otevřel ventily a začal stříkat pěnu mezi soustavu nožů. Měkká pěna na vzduchu bytněla a postupně tuhla v pružnou a do určité míry i pevnou hmotu. Tak pevnou, že snad dokáže mlecí mechanismus na pár vteřin zdržet. Ale ne natolik pevnou, aby nože rozbila.
Tuhnoucí pěna vyplňovala prostory u centrální osy, mezi jednotlivými noži i místa, kde se nože otíraly o stěny. Zvlášť pečlivě Arri pokryl stěny pláště, odkud těsně před dokončením odstranil spečený plast. Nakonec v kulovitém prostoru téměř nebylo k hnutí. Ve výparech tuhnoucích obláčků ostře zelené pěny a noži se proplétal zpět k místu závady, měl co dělat, aby v zelené kypící a tuhnoucí mase neuvíznul. Špachtli musel ze ztuhlé hmoty doslova vylámat.
Seškrábl z povrchu pláště úplně poslední vrstvu nečistot. V této chvíli se měl podle Essiových výpočtů zaseknutý nůž zlověstně se tyčící nad jeho hlavou uvolnit a s ním se mělo rozpohybovat celé mlecí ústrojí.
Arrakiel ovšem nečekal, až se tak stane. Napřel všechny síly, aby se přes překážky sestávající s dalších nožů a ztuhlé pěny, propasíroval směrem k servisní šachtě. Zatím se nedělo vůbec nic. Ještě mu zbývalo překročit jedno rameno a podlézt druhé a v soukolí to poprvé zaskřípalo. Jakmile se protahoval mezi vrstvou pěny nalepené mezi stěnou a posledním ramenem, skřípavý drásavý zvuk, jak se nože snažily prorazit vrstvy pěny, se mu zaryly do uší. Ústí servisní šachty měl přímo před sebou, když skřípání přešlo v chroustání. Důkaz, že nože začaly nad polštářky ztuhlé pěny vítězit. Jediným plavným skokem se vyhoupnul do kulatého otvoru a jako úderem blesku se mlecí mechanismus spustil. Trvalo to jen chvilinku, než nože zbytky pěny rozemlely na kaši a podávací dopravník je odeslal k reaktoru. Následně se otevřela šachta a do komory se nahrnul další materiál. Nože se do něj s vervou pustily.
Arri se rukama vzepřel o stěny šachty, aby se udržel na nohou. Stačilo málo a byl by sklouzl zpět do bubnu. A takovou radost arcitetince neudělá. Ne, pokud bude aspoň nějaká šance.
Vysoukal se nahoru k přechodové komoře, protože tam u dveří měl šanci se alespoň posadit bez rizika, že se skutálí dolů. A jak tam tak seděl a vydýchával napětí a vlastně na nic nemyslel, ucítil výzvu.
To znamená, že s ním nic není! A tady nahoře stínění slábne.
Bylo to neadresné, přerušované a velice silné. Něco takového musel zachytit každý démon v okolí, bez ohledu na čistotu krve. Stávalo se, že smrtelníci volali démony, aniž si to uvědomovali, nebo tak činili ve snu. Za takových okolností mohla být cesta k nim velice nebezpečná. Vyzyvatel mohl volání utnout ve chvíli, kdy byl raisi-démon zrovna v průvlaku, a tím ho přiskřípnout. Mohlo trvat i století, než se uvíznutý démon znovu osvobodil. Na těkavé neadresné výzvy nikdo nereagoval, to se raisi učili od trivia. Jenže právě teď si Arri vybírat nemohl.
otevřela šachta a do komory se nahrnul další materiál. Nože se do něj s vervou pustily.
Arri se rukama vzepřel o stěny šachty, aby se udržel na nohou. Stačilo málo a byl by sklouzl zpět do bubnu. A takovou radost arcitetince neudělá. Ne, pokud bude aspoň nějaká šance.
Vysoukal se nahoru k přechodové komoře, protože tam u dveří měl šanci se alespoň posadit bez rizika, že se skutálí dolů. A jak tam tak seděl a vydýchával napětí a vlastně na nic nemyslel, ucítil výzvu.
To znamená, že s ním nic není! A tady nahoře stínění slábne.
Bylo to neadresné, přerušované a velice silné. Něco takového musel zachytit každý démon v okolí, bez ohledu na čistotu krve. Stávalo se, že smrtelníci volali démony, aniž si to uvědomovali, nebo tak činili ve snu. Za takových okolností mohla být cesta k nim velice nebezpečná. Vyzyvatel mohl volání utnout ve chvíli, kdy byl raisi-démon zrovna v průvlaku, a tím ho přiskřípnout. Mohlo trvat i století, než se uvíznutý démon znovu osvobodil. Na těkavé neadresné výzvy nikdo nereagoval, to se raisi učili od trivia. Jenže právě teď si Arri vybírat nemohl.
