Arrakiel 4 kapitola (série Návrat na Mizeon)
(Zoufalí arcidémoni dělají zoufalé věci)
Probral se nahý a zbitý jako pokaždé. Nic neviděl, rány pálily, třásl se zimnicí, ale to bylo vzhledem k neutralizačnímu působení nákotníku normální. Ještě to neskončilo. Nikdy ho nenechali odejít po prvním kole. Má spoustu času na přemýšlení. To je na tom nejlepší nebo nejhorší.
Třeštila mu hlava, jazyk se lepil na patro, myšlenkami se zas a zas vracel do chvíle, kdy se jeho život tak úděsně posral. Zásadní chybu udělal, když z otcovy vitríny vzal tu blbou trhací dýku. Nebo to bylo ve chvíli, když vůbec pozval ty idioty na rodinný statek. Nebo, když se s nimi vůbec bavil... Ale kdyby se měl rozhodovat znovu, při své praštěné povaze by do toho šel zas. Tady nemělo smysl dělat se lepším, než je.
Co nechápal, bylo, že ho potrestali tak tvrdě. On přece neplánoval tam Rawa nechat. Postupně docházel k závěru, že za tím musí být něco víc. Stal se obětním beránkem v nějaké hře, o které neměl tušení. A to ho zásadně štvalo.
Těžké dveře se hladce odsunuly, v oslepujícím světle neviděl, kdo po něm sahá. Byli dva a místo do sprch, kde se většinou výchovné lekce odehrávaly, ho táhli směrem k Solissově kanceláři. Když tam vešli, Soliss neklidně přecházel podél zdi a poklepával bičem o stehno. Tvářil se, jako kdyby měl v zadku zaražený vagon s uhlím. Ukázal na šedivou hromádku pohozenou na židli. „Obleč si to.“
Nebylo to jeho vlastní oblečení. Nebylo roztrhané ani špinavé. I boty byly lepší, z měkké kůže.Arrakiel se do toho nasoukal a obul si boty. Když to měl všechno konečně na sobě a vstal ze židle, jeho vrchní bachař k němu přiskočil, uchopil ho za předek haleny a téměř mazlivě zasyčel: „Ještě jsem toho tolik plánoval. Ale co se dá dělat. Když musíš, tak musíš.“ Pohodil hlavou ke svým podřízeným a houkl: „Tak běžte.“
Arri nechápal vůbec nic. Snad jen, že ti dva, co ho odváděli směrem k arciknížecímu sídlu, vypadali zaraženě. Ty tam byly obvyklé oplzlé kecy a trapné poznámky. Bylo divné, že jim Soliss předal i ovladač k nákotníku. Ten nikdy nedával z ruky.
Obešli sídlo dokola a kráčeli přes nádvoří k technickým budovám. Rawantes tudy Arriho brával, když chodívali do garáží. Dokonce mu popisoval, co ve kterém objektu je. Ne, že by ho Arrakiel nějak zvlášť pozorně poslouchal.
Dospěli k nízké budově s doširoka otevřenými železnými vraty. Uvnitř se nacházela hluboká obdélníková jáma obehnaná železným zábradlím, ve které bylo vestavěné zařízení sestavené z lesklých měděných trubek a válců. Kolem na konstrukci lešení a lávek a žebříků se hemžili svobodní démoni v zelených pracovních overalech. Nejspíš to byl onen pověstný generátor zásobující energií sídlo i areál dílen. Strýčkův patent, o kterém Rawantes Arrimu vyprávěl. Mělo jít o technologii, kterou Trrisiel odkoukal na jednom ze světů smrtelníků, a ještě ji zdokonalil. Z paliva, kterým byl obyčejný odpad, se energie vyráběla prostřednictvím plazmového spalování. Strýcovou specialitou byla likvidace popele, který po spalování zbyl. Jak zlikvidujete něco, co se nedá spálit? Arcikníže ke kotli na plazmu připojil ještě nukleární transmutátor, a tím cyklus uzavřel. Arri si vzpomínal, jak o tom s Rawem mluvil a jak se divil, proč strýček využívá tak šílené technologie a nezbavuje se odpadu stejně jako všichni ostatní, prostřednictvím subprostorových kapes. Rawantes odpověděl, že otec razí názor, že i subprostorové kapsy by mohly někdy v budoucnu přinést komplikace. Čas a prostor jsou stále v pohybu. Představ si, že otevíráš portál a nechtěně narazíš na starou kapsu. Vyvalí se na tebe odpad, fabuloval Rawantes. To by musela být šílená náhoda, oponoval rozšafně Arri, ještě nikdy nikdo neotevřel jednu subprostorovou kapsu podruhé. To sice Rawantes uznal, ale současně dodal, že ani to nemusí být dogma. Nikdy nevíš, kde na nějakou narazíš...
Gardisté vedli Arriho podél zábradlí hlouběji do nitra budovy ke skupince čtyř civilně vyhlížejících démonů.
Plavovlasého démona v umaštěném černém overalu, co zápolil s velkým technickým výkresem, Arri znal od vidění. Rawantes mu o něm jednou řekl, že Essius je talent na technologie. Blonďák právě cosi rozčileně vysvětloval ostatním: „...vlézt a seškrábnout, což je absurdní, protože jakmile by se tak stalo, nože by se znovu daly do práce...A víte, co by to znamenalo.“
„Kolik teda máme času, Essie?“ zajímal se další ze skupiny, dlouhán s černým copem v kožené černé bundě.
„Muselo by se to stihnout tak do hodiny, jinak hrozí výbuch,“ řekl Essius.
„Robota s takovými parametry tak rychle nenaprogramuju,“ povzdychl si ten s černým copem.
Essius pokrčil rameny, a obrátil se na démona nastrojeného do pláště z kůže noxijské tyry, ve kterém Arrakiel poznal Trrisielova majordoma Hokria, a řekl: „Obávám se, že to musíte arciknížeti přiznat.“
Hokrius zkroutil tvář do trpitelského výrazu, oběma rukama si zajel do své lesklé kaštanové hřívy a zaúpěl: „Vyloučeno! Víte, jak by zuřil? Kdyby musel všechny evakuovat? Právě on a právě teď? Když tu má konferenci? A kdo z nás by se odvážil mu to oznámit, he? Já tedy ne! Proto jsem už řešení vymyslel.“
V té chvíli si jeden z gardistů decentně odkašlal. Všichni čtyři se jako na povel otočili.
„Přivádíme toho nevolníka, kterého doporučila Její Milost arcikněžna, lorde Hokrie,“ řekl gardista a popostrčil Arriho směrem kupředu. Vmáčkl majordomovi do dlaně ovládání od náramku, zasalutoval a měl se i s kolegou k odchodu.
„Ne tak rychle, vojáci,“ zadržel gardisty Hokrius a ovladač zase vrátil. „Arcikněžna si přeje, abyste na průběh té záležitosti dohlédli. Až do konce. Ručíte za to svou svobodou.“ Vojáci neochotně přikývli a poodešli k zábradlí.
Hokriova slova přitáhla pozornost ostatních tří civilistů, kterým došlo, že vojáci právě dovedli „řešení“, o kterém před chvílí mluvil. Nástroj, který bude ihned po použití zničen. To Arri ze souvislostí pochopil zcela jasně.
„To snad nemyslíte vážně, Hokrie,“ procedil mezi zuby technik Essius, a roztržitě zmuchlal výkres do nevzhledné koule. „Uvědomujete si, co to znamená? Její milost to ví?“
Hokrius se mírně ušklíbl. „Ujišťuji vás, lorde Essie, že Její Milost je s důsledky obeznámená. A tady ten hoch byl vybrán proto, že je nejvhodnější.“
Kybernetik s černým copem vztekle potřásl hlavou. „S tímhle svinstvem já nechci nic mít,“ prohlásil a odkráčel.
Ten další v uniformě správy budov se zatvářil provinile a technik Essius nechápavě.
Hokrius, nejspíš aby uvolnil napjatou atmosféru, se na Arriho povzbudivě usmál. „No tak nám, chlapče, něco o sobě pověz. Máš nějakou rodinu?“
Arri nasadil výraz prosťáčka, který odkoukal od kolegů v dílnách. „Všichni jsou mrtví.“
„No to je nemilé, to je nemilé,“ zapředl medově Hokrius. „A jak se to stalo?“ Je opravdu podivné, když nesmrtelný démon přijde o všechny blízké. Protože zabít démona lze jen roztrháním na malé kousky.
„Nálet draků,“ hekl Arri.
Hokrius starostlivě nakrčil čelo. „Copak vy jste neměli kolem osady ochranné čemeřicové záhony, synku?“
Arri pokrčil rameny. „Bylo sucho, pane.“
Majordomus lítostivě zavrtěl hlavou a obrátil se na další přítomné: „S prostými démony je ta potíž, že jsou jako děti. Občas nezvládají ani ty základní úkony.“ Poté se znovu soustředil na Arriho. Zaťal prsty do jeho předloktí a zavrněl: „A jak se vůbec jmenuješ?“
„Kiel, pane,“ zamumlal přiškrceným hlasem Arri. Cítil vztek a strach. Připadal si jako myš zahnaná do kouta. Kdyby teď proti Hokriovi vyjel, jakože strašlivě chtěl, byl si jistý, že by ho gardisté přeprali, a stejně by ho přinutili udělat to, co pro něj Moreta uchystala. Snažil se dýchat, ale nějak se mu nedostávalo vzduchu. Sakra. Musí to vydržet. Musí to zahrát tak, aby si ten hajzl myslel, že je zlomený. Jinak šanci nedostane... Čas se zpomalil. Cítil, že na jeho reakcích teď záleží jeho budoucnost. Minuty připadaly jako hodiny.
„A kam jsi chodil do školy?“ dorážel dál Hokrius.
„Nechodil, pane. Ale do desíti počítat umím.“
Hokrius k Arrimu přistoupil a přátelsky se zazubil a poplácal ho po rameni. Z jeho nasládlého parfému se Arrimu zvedl žaludek. „Myslím, Kiele, že jsi chytrý přesně akorát.“ Naklonil se blíž a zaševelil: „Víš, co je pro tebe nejlepší. Konečně mít klid, že? Tak prostě kývni!“
Arrakiel zaťal zuby a vyhověl mu.
S vítězoslavným úsměvem se Hokrius obrátil na technika a správce budov: „Vidíte. Tady Kiel, sirotek bez rodiny, souhlasí, že nám pomůže. Stačí mu říct, co a jak. Hlavně už to nezdržujte.“
Hokrius řekl, že počká nahoře, ostatní sestupovali po železných schůdcích na dno šachty. Husím pochodem za sebou kráčeli lord Essius, buclatý správce budov Tubures, Arrakiel a oba gardisté. Protahovali se mezi zdí jámy a stěnou obřího tělesa generátoru, až se dostali k malé betonové kostce, ve které byla osazena malá rudá dvířka. Essius je odemkl, ohlédl se přes rameno a řekl: „Je tam místo tak pro dva. Možná bude lepší, když tam půjdeme jen sami dva a vy ostatní zůstanete venku.“
Gardisté se neklidně ošili. „Co je tam?“
„Skříně na ochranné obleky a kontrolní panel. Dál je přechodová komora a servisní šachta k mlecímu ústrojí s dopravníkem ke kotli. Nahoře jsou výměníky, chladící zařízení, dole vede dopravník pro popel do transmutátoru,“ odpověděl Essius.
Gardista zakoulel očima. „Takže odtud nevede žádný jiný východ?“ ujišťoval se.
„Jedině cesta do mlecího bubnu,“ odpověděl bezvýrazně technik.
Voják strčil Arrimu pod nos ovladač od náramku. „Nic nezkoušej, nebo to bude bolet, jasný? Pěkně poslouchej lorda Essia, a bude všechno v pořádku.“
Arrakiel se hořce usmál. Pomyslel si, že bolet to bude v každém případě. Konečně s Essiem zapadli dovnitř. Byl to opravdu stísněný kutloch, ale světla se rozsvítila, jakmile vstoupili. U jedné stěny stál kontrolní panel, u druhé skříně s ochrannými obleky. Další opravdu těžké dveře vedly do přechodové komory. Vedle panelu stála ještě další nízká skříň, která mohla skrývat to, co Arrakiel nutně potřeboval. Dřepnul si a s trhnutím ji otevřel. Sláva! Byla plná nářadí.
„Proč ses nebránil?“ houkl podrážděně Essius. „Na tvém místě bych ječel. Pral bych se. Dovolával bych se spravedlnosti. I nevolníci mají právo na život. Proč ses do toho, u všech plamenů, nechal zatáhnout?“
Arri nereagoval a hořečnatě se přehraboval nářadím. Hledal, dokud nenašel. Nebyla to sice pilka, ale akumulační kotoučová bruska musí stačit. „Ať je ten krám nabitý,“ zamručel, když vstával.
Hej, chlapče, posloucháš mě?“ houkl Essius. „Uvědomuješ si, co s tebou chtějí udělat? Podívej, mohl bych ti odtud otevřít portál a…“
„Jo, to musí stačit,“ zamumlal Arrakiel s očima upřenýma na nářadí. Stiskl červené tlačítko a kotouč se roztočil. „Funguje,“ uchechtl se.
Essius na Arriho ohromeně zíral. „Nemůžeš být přece takový idiot.“
Arrakiel obrátil oči v sloup. „Ne, jsem ještě horší idiot. A vím, co mi chtějí udělat. Teď mi dej instrukce, jak mám postupovat v té šachtě, a o víc se nestarej. Jak říkal ten kretén Hokrius, času není nazbyt.“
„Něco takového nebudu podporovat!“ vyjekl technik. Vypadalo to, že pořád ještě nevěří, že se to skutečně odehrává. „Uvědomuješ si, že jakmile seškrábeš ten nános, nože se uvolní, a mechanismus tě rozkrájí? Protože tak to přesně bude. Nános se utvořil přesně uprostřed obvodu pláště mlecího zařízení. Kdyby byl poblíž ústí servisní šachty, tak by tu možnost byla, ale takhle jsi bez šance. To si nemůžu vzít na svědomí...“
Arrakiel ho rázně přerušil: „Svědomí dej k ledu. Ber to tak, že mě Moreta chce mrtvého. A toto je skvělý způsob, jak jí vyhovět. A tohle,“ ukázal na brusku, „jsi u mě nikdy neviděl.“
Essius se hystericky uchichtl a ukázal na pilku: „Nechápu, co máš v plánu, ale toto ti proti nožům v mlecím bubnu nebude nic platné!“
Arri potřásl hlavou a otočil se ke skříňce. Jak předtím hledal pilku, zahlédl v ní plechové lahve povědomého tvaru, jejichž obsah tak rád v dílně používal Rawantes, když vyráběl makety technických návrhů. „Ještě něco si přiberu, jestli to nebude vadit,“ řekl Essiovi. „A taky mám několik praktických otázek...“
***
