Arrakiel - 3. kapitola (série Návrat na Mizeon)
(Dílny arciknížete Trrisiela, o dva roky později).
„Očisti to, zmetku“.
Na oplechovaném ponku přistál nepravidelný slepenec obalený rzí. Aniž by se ohlédl, Arri mlčky přikývnul, odložil hadřík napuštěný benzínem a natáhl se po kartáči s ocelovými štětinami.
„Zase tě viděli v knihovně.“
„V dětském oddělení,“ zasyčel Arri. „Na obrázky se snad podívat můžu.“
Ewertes mu čtení zatrhnul hned zezačátku. Argumentoval, že by to narušilo jeho umělou image. „Imbecil z horské osady nečte!“ burácel. Ale Arri věděl, že i kdyby ho v dílnách s knihou viděli, moc pozornosti by nevzbudil. Nebyl nijak zajímavý. Ewertovi jen lebedilo, když ho mohl buzerovat.
„Já z tebe ty panský sračky vyženu. Jestli v tvým brlohu najdu jednu jedinou dospěláckou knížku, spráskám tě jak krodocha před porážkou.“
Když se dunění bot přestalo rozléhat chodbami, odhodil Arri kartáč a klekl na betonovou podlahu. Ať si blbec hledá. V kumbále za kotelnou, kde přespával, nic nenajde. Zašátral v přihrádce pod ponkem, odsunul hromady odložených součástek, smotky drátů a pokroucené kusy železa, za kterými ukrýval knihy. Měl štěstí, že do knihovny pro zaměstnance odkládali svazky odložené v hostinských pokojích panského sídla. Ukořistil knihy o filosofii, politice, vojenské strategii, dokonce nějaké verše.
Dříve nikdy moc nepřemýšlel o tom, co slyšel nebo četl. Poznatky o světě nebo o jiných bytostech přijímal ve formě, v jaké byly podány. Ve škole stačilo to reprodukovat, víc nikoho nezajímalo. Když byl ještě volný, mohl mít cokoliv, nač si vzpomněl. Pomalu nevěděl, co by si vymyslel, aby se zabavil. Unikl nudě. Zato tady měl tolik práce, že večer padal na hubu. A jedinou zábavu, únik z marastu, představovaly knihy. Každé si považoval. A každou znal téměř zpaměti. Vzal do ruky ohmataný svazek Legendy Mizeonu určené pro obecný stav, který právě studoval. Nalistoval Legendu stvoření, kde včera skončil.
...Debhátarové od lidí očekávali, že budou pilní a disciplinovaní. A oni se opravdu snažili. Když byly sýpky plné a na loukách se pásla stáda tučných krodochů, střechy měst zářily bílou perletí, tehdy se konečně lidé odvážili své bohy poprosit, aby jim věnovali věčný život. Tento požadavek vnesl mezi sedm mizeonských bohů svár. Někteří byli nakloněni jej splnit, jiní byli zásadně proti. Posvátní mezi sebou začali měřit síly. To, co zpočátku vyhlíželo nevinně, se rozvinulo v lítou řež. Pán nebes Aisus drtil pána hlubin Groma, vládce větru Huat bojoval se zářnou Narenou a temnou Monetou, Brexa mrazila ohnivého Rafedaxarra. Dvaadvacet dní skrápěl pole, louky a města Mizeonu krvavý déšť. A lidé se modlili. Zvítězit mohl jen jeden – ten, ke kterému směřovalo nejvíce modliteb. Když se nebeské šíravy vyjasnily, bylo dokonáno. Zůstal jediný debhátar - Posvátný Rafedaxarr. Každý muž, žena i dítě Mizeonu za odměnu obdrželi od Vítěze dar nejcennější. Pomazáni krví poražených byli oproštěni od údělu smrtelného bytí...“
Zvedl oči od čtení a znechuceně zavtěl hlavou. Překvapilo ho, jakým způsobem jsou tu komolena historická fakta. Ve skutečnosti to všechno bylo nedopatření. Mizeon byl původně osídlen smrtelníky (podobně jako třeba Riiberion nebo Ok-Sawon), které podporovali ve vývoji jejich bohové Aisus, Grom, Huat, Narena, Moneta, Brexa a Rafedaxarr. Sedm mizeonských bohů se snažilo o totéž, co ostatní bohové různých světů. Soutěžili, kdo vybuduje dokonalejší civilizaci. Mizeonští postupovali vždy společně, protože věřili, že jen tak mohou v konkurenci proti ostatním bohům obstát. Řevnivost mezi božstvy z různých světů byla tak silná, že jedni ničili, co ti druzí stvořili, podobní dětem, co si vzájemně ničí hrady z písku, takže v těch dávných časech civilizace na světech vznikaly a zanikaly stejně rychle, jako se měnila móda. Občas některý z bohů přišel k újmě. To, co po něm zbylo, posloužilo k urovnání sporů, ke kterým docházelo poté, co se vášně uklidnily. Po jedné z válek, do které byli zapleteni bohové z Robustuy, Kwennoru, Ulamu a Mizeonu, spadl mizeonským do klína poklad. Losem jim jako náhrada za újmu byla přiřknuta Ryana - Dárkyně života. Mizeonští bohové - debhátarové, jako nesmrtelné idoly, byli neplodní. Ale Dárkyně života měla moc to změnit. Všech sedm bohů se o kořist začalo rvát, každý chtěl být tím, kdo založí dynastii.
Zvítězil Rafedaxarr. Není prokázáno, zda modlitby lidí měly na jeho vítězství nějaký podíl, ale je pravda, že se během boje celý Mizeon vykoupal v krvi. Božská krev měla fatální vliv na populaci mizeonských humanoidů. Působilo to jako nákaza. Během dvou generací přestali stárnout a umírat, a u některých jedinců se dokonce objevily nepatrné schopnosti pracovat s energií.
S Ryanou Rafedaxarr zplodil čtrnáct princů a princezen, kteří založili deset rodinných linií arcidémonů – potomků boha a dárkyně života. Děti Rafedaxarra a Ryany byly zvídavé, všetečné a hodně rychle dospívaly. Než se jejich rodiče stačili vzpamatovat, zplodily ještě v útlém věku hejna levobočků s obecnými démony. Tito levobočci nebyli tak nadaní jako arcidémoni, ale pořád měli nějakou interní magii. Za partnery si s oblibou volili čaroděje, ke kterým měli blíže, než k obecným. Smísením krve arcidémonů, obecných démonů a čarodějů vznikla na Mizeonu populace plodných a odolných raisi-démonů, obdařených akumulovat, přenášet a někdy dokonce přeměňovat energii.
Arcidémoni jako potomci boha disponovali vlastní interní magií, ale raisi nikoliv. Energii, kterou raisi nutně potřebovali k životu, mohli získat jedině z emocí vyšších smrtelných tvorů, ideálně humanoidů. Ovšem humanoidní smrtelníci na Mizeonu byli přeměněni v obecné démony. Kde vzít a nekrást? Rafedaxarr naučil raisi protahovat se na světy smrtelníků a krmit se jejich strachem. Postupně dokázali raisi přebytečnou energii přeměňovat na magii a odevzdávat ji svým lenním pánům, arcidémonům. To oni pak rozhodovali, jak ji dál využít. K výstavbě měst, k obraně osad před nálety draků z Erektiadu, k osazování předměstí bezpečnostními pásy čemeřice.
Přibližně před deseti tisíci lety se u smrtelníků vyvinul určitý druh imunity. Vyškolení šamany a protagonisty náboženských hnutí se lidé z okolních světů naučili raisi-démony blokovat, a dokonce i věznit. Ztráty šly do tisíců. Pro Mizeon to znamenalo dobu temna. Letitý dobře propracovaný systém se zhroutil. Nezbylo než vypracovat nový.
Rafedaxarra napadlo, že nejlepší bude se se smrtelníky dohodnout. Něco za něco. Koncepce kontraktu stála na předpokladu, že úkol, který smrtelník raisi zadá, se bude vymykat z obecných limitů, jinak by si smrtelník záležitost zařídil sám. Požitek získaný obejitím místních fyzikálních zákonů nebo etických norem u smrtelníka vyvolává buď přímo pocit provinění, strachu z trestu nebo alespoň podvědomou emocionální nepohodu. Tyto emoce mohli raisi využít k přeměně v magickou energii.
Rafedaxarrův koncept se osvědčil. Na vyspělejších světech byli smrtelníci ochotní s démony spolupracovat i institucionálně. Díky tomu dnes na Bredeonu funguje detašované pracoviště Mizeonské univerzity, kde raisi i mladí arcidémoni absolvují praktika.
Z industriálně vyspělého a kosmopolitního Bredeonu Arrischraňoval také jeden spis. Otrhaná skripta Ústavu Sociologie univerzity v Tupi-Iranu nazvaná „Sociální kompetence nesmrtelných.“ Učebnice pojednávala o sociálních vazbách nesmrtelných. Obsahovalapopis interakcí příslušníků nesmrtelných nebo dlouhověkých ras se smrtelníky. V kapitole týkající se Mizeonu stálo:
Obecní démoni a nevolníci na Mizeonu magické schopnosti nemají a každodenní skývu získávají obdobně, jako lidé. Protože na rozdíl od lidí jsou démoni téměř nesmrtelní, panují u kasty obecných démonů (nižší střední stav) přísná opatření pro regulaci populace. Každý démon jen jednoho potomka, nevolníci nic.
Raisi-démoni jako příslušníci vyššího středního stavu jsou rozděleni do devíti klanů podle počtu přeživších rodových linií císařových potomků a žijí v jejich sídlech. Jsou vzděláváni a cvičeni pro boj, cestování mezi světy a získávání energie. Osobní vztahy mezi raisi a arcidémony nejsou podporovány, ale dochází k nim. Pokud se v ojedinělých případech raisi démonky přivdají do rodin Arcidémonů, téměř vždy to znamená pro rodinu arcidémonů skandál jako například v případě svazku generála Trixena Arci-Quinn s poloviční raisi...
Arri si vybavil svého divokého a mnohem staršího bratrance Trixena, který se skutečně přes notný odpor rodiny oženil s raisi démonkou Brigitou a nikdy toho nelitoval. Pod náhlým náporem stesku se otřásl. S povzdechem skripta zasunul hlouběji k ostatním. Pečlivě před ně naaranžoval harampádí a vstal.
Byl nejvyšší čas se vrátit ke zrezivělé součástce. Teď jenom, jak tu věc, sakra, vzít do ruky? Co to vůbec je? Nejspíš příslušenství z archaického mechanického zařízení. Bylo patrné, že se to skládá z více různých součástek, které rez a špína slepila k sobě.
Trrisiel takové věci sbírána zaostalých světech a pokouší se zjistit, k čemu sloužily. Je přímo zatížený na starožitnosti. Často ani domorodci netuší, oč se jedná. Do skladů za dílnami tahá jeden krám za druhým, celé týmy montérů ty předměty rozebírají a katalogizujía předávají technikům, kteří je dále studují. Trrisiel přezdívaný mezi rodinou jezevec se vyžívá v mechanických dopravních prostředcích a technologiích. Tvrdí, že není zapotřebí používat magii, když je k dispozici technologie. Pokud je doma, zdržuje se v laboratoři. Arri strýčka zahlédl jen jednou a zdálky, ale rychle se mu klidil z cesty. Z řečí, které se v dílně vedly, věděl, jakým způsobem ten zanícený experimentátor ověřuje funkčnost prototypů. Figuranty pro crash testy vybírá mezi nevolníky. Démona lze zabít jen roztrháním na malé kousky a jejich spálením. Když už se démon zraní, hojí se rychle. Arcikníže prý vždy pečlivě dohlíží, aby poškozeným všechny zlomeniny dobře a rychle srůstaly. Ale nikdo se ke spolupráci dobrovolně nehlásí, protože každé zranění stejně bolí.
Arri přitlačil slepenec k podložce a snažil se obrousit šupiny rzi, aby našel nějakou spáru. Ale věc na hladkém plechovém povrchu klouzala. Kdyby záleželo na něm, nejdřív by předmět na pár dní ponořil do čistící lázně, a pak teprve... Ale Ewertes to bude chtít ještě dnes. Nejspíš tu zkysne do půlnoci. Ostatní si odkroutí povinných šest hodin, a pak jdou na ubytovnu, někteří dokonce domů k rodinám.Všichni kromě jeho.
Bída jeho existence spočívá v tom, že Ewertes ví, kým byl, ačkoliv by to vědět neměl. Postaral se o to Soliss, šéf Trrisielovy ochranky.
„Budeš dřít, až z tebe poteče krev,“ zasyčel mu do ucha Ewertes když ho před dvěma lety Soliss odevzdal do jeho něžné péče. „Osobně se postarám, abys nepoznal klid, protože jsi zabil syna našeho pána. A lord Soliss mi s tebou ochotně pomůže.“
Raisi Soliss s Rawantem vyrůstal a byl mu naprosto oddaný. Formálně sloužil jako kapitán Rawantovy ochranky, ale Arri si všiml, že ten vztah byl víc než pracovní. Soliss za Rawem chodil jako pejsek. Vypadalo to dost vlezle. Jako by byl ten raisi vděčný za jakoukoliv Rawovu pozornost, dokonce i za urážky. Rawantes jej snášel se skřípáním zubů, tak jako když něco musíme, protože nemáme jinou možnost. Arrakielovi připadala Solissova závislost na Rawovi nezdravá. Jednou se Rawanta zeptal, jestli ho Soliss třeba něčím nevydírá. Rawantes reagoval podrážděně, vypadalo to, že se urazil.
Ať už ti dva měli mezi sebou cokoliv, dnes se Soliss cítil povinován svého pána pomstít. Tím, že Ewertovi prozradil Arriho identitu, porušil zákon. Ale protože věděl, že nevolník Kiel se zastání nedovolá, nemusel se kvůli tomu znepokojovat.
Pokaždé, když Ewertes usoudil, že Arri nepracuje dostatečně usilovně, zasypával ho ranami, které se neléčily tak snadno, jak je u démonů běžné, protože Arriho interní magické schopnosti blokoval vězeňský nákotník. Vyčíhnout situaci beze svědků bylo snadné. Vždycky se vyskytlo něco, co bylo zapotřebí udělat přednostně. Arri zůstával ve sklepních dílnách dlouho poté, co ostatní už byli pryč. Vysloužil si reputaci snaživého idiota. Podle papírů se jmenoval Kiel a pocházel z osady, kterou napadli draci. Kiela jako jediného nesežrali, ale masakr na něm zanechal následky. Občanských práv byl zbaven kvůli mentální nedostatečnosti a prudkým změnám nálad. S takovou legendou mezi osazenstvo dílem zapadal. Když ho bezobsažné tlachání ostatních dovádělo k šílenství a něco rozbil, nikdo se nad tím nepozastavoval. Jestliže mlčel a neodpovídal na dotazy, zase se nic nedělo. Modřiny a oděrky utržené od Ewerta a Solisse, mohl svádět na nešikovnost při zápolení s nářadím. Občas to tak i bylo. Ewertes vyhrožoval, že ostatním prozradí, co je Kiel zač. To byla jediná věc, které se Arri opravdu bál. Tolerovali ho, pokud neměli pochybnosti, že je ze stejného těsta jako oni sami. Kdyby se dozvěděli, že prosťáček Kiel je ve skutečnosti tím prohnilým lumpem, který zavinil smrt jejich milovaného Rawanta, rozsekali by ho na kusy a snědli k večeři.
Zatímco starého arciknížete se báli a jeho prvorozeného syna Lissaria téměř neznali, plachého Rawanta, který za nimi chodil, když mu v jeho dílně došly podložky a matice, a který si dokonce pamatoval jejich jména, měli všichni rádi.
Arri mechanicky otíral ocelovým kartáčem nerovný matný povrch. Jen pomalu a obtížně se mu dařilo odstraňovat rez a černou mastnou špínu. Jeho myslí se neodbytně míhaly výjevy, které toužil zahnat pryč. Pořád dokola. Do zbláznění.
Viděl sám sebe, jako kdyby byl mimo tělo. Jak kráčí ze soudní síně doprovázený eskortou do prázdné místnosti vyložené bílým mramorem a zrcadly. Uprostřed stál nízký kamenný podstavec a na něm jeho erb. Nikdy by nečekal, že ta věc by pro něj mohla být tak důležitá. U všech plamenů. Trojúhelníková destička se symbolem modro stříbrně žíhané tříhlavé xiry v černém poli. Šelma s vyceněnými zuby a vytasenými drápy chystající se ke smrtícímu skoku... Dali mu meč. Obyčejný železný meč. Vyzvali ho, aby erb vyrobený ze vzácného grokotového dřeva, vykládaný zlatem a drahokamy přesekl. Nechtělo se mu do toho, ale tušil, že jinak by zkomplikoval život rodičům a sourozencům. Už pochopil, že někdo se opravdu hodně snažil, aby to dopadlo přesně takto. Takže raději poslechl. Viděl sám sebe, bledého jako by měl tvář z vosku, jak meč bere, napřahuje se, jak čepel obloukem dopadá. Slyšel tříštivý zvuk, když bylo dokonáno.
Pamatoval si, jak byl plný zlosti, že ho nenechali se obhájit. Odmítal se smířit s faktem, že je Rawantes mrtvý. Ne. Hůř než mrtvý. Je mrtvý pro tento svět, ale v subprostorální kapse stále žije, napůl šílený, což je pro nesmrtelného démona opravdu průšvih.
Když odklidili trosky erbu, vyzvali ho, aby se posadil na kámen. Sledoval v zrcadlech, jak ho stříhají. Dávali si načas, snad aby si potupu mohl vychutnat. Pramen po pramenu přímo u kořínků. Jeho černé vlasy protkané stříbrnými pramínky mu rostly od narození. Dlouhé po zadek, občas je nosíval spletené do copu, občas svázané v ohonu. Pokládali je na pruh jasně žlutého brokátu rozprostřeného na zemi. Stříbro se v černi dekadentně mihotalo a výmluvně připomínalo příslušnost k nejvyššímu stavu a symbol příbuznosti s císařem. Tohle rodiče pohřbí místo něj? Při pohledu na osobu s oškubanou lebkou, která na něj civěla v zrcadle, měl potřebu se rozesmát. Opravdu vypadá jako nevolník. Ale jsou to jen pitomé vlasy. Zase narostou. Jestli si ti blázni myslí, že jim to sežere, tak se pletou...
Uteče. Tohle nesnese...
„Svlíkat.“ Do obličeje mu hodili šedivý ranec, k nohám dopadl pár tvrdých kotníkových bot. Štítivě tu hrůzu odhodil a pak se podíval na ty biřice kolem. Uviděl špatně potlačovanou zvědavost, dychtivost, škodolibost, chladnou nenávist, ale nejvíc ho vyděsil nezájem. Vážně po něm chtěli, aby si sundal oblečení?
„Dělej.“ Tehdy se mu poprvé zatmělo před očima a začal řvát. Ejhle. Ukázalo se, že kletbu už někdo sundal.
A poprvé v životě dostal výprask. Všechno je jednou poprvé. Když s ním skončili, nebyl ve stavu si ty hadry obléct. Takže Soliss ke svému velkému potěšení Ewertovi eskortoval nevolníka Kiela zkrvaveného a nahého jako prst. Pravda, až na ten „náramek“ na kotníku, o jehož kvalitě ho kapitán ochranky informoval. „Nový super tvrdý materiál. Plášť je z keramiky na bázi korundu. Takto nezdrhneš, ksindle.“
Náramek blokoval veškeré vrozené schopnosti a nepustil ho mimo areál dílen.
Mohl chodit podél plevelem obrostlého hustého plotu a dívat se do panské zahrady stejně, jako to dělali ostatní. Průhledy mezi keři a záhony prosvítal Trrisielův palác. Arri se snažil šmírování vyhýbat, nerozebírat binec, co v sobě má. První rok nového života prožil jako ve snách. Zpočátku žil v očekávání, že se NĚCO stane. Že si jej přijde otec vyzvednout. Nebo Sibiel. Nebo matka. Nebo Wrella. Jak dny ubíhaly, už by se smířil i s tajným dopisem. Snil o tom, že mu někdo přinese nějakou pitomou součástku, ve které bude ukrytý kus popsaného papíru. To přece není tak těžké... Stačilo by, aby napsali, že pro ně pořád existuje. Udělal sice rodině ostudu, ale každý musel vědět, že rozsudek byl zmanipulovaný. Jak znal otce, Destruktiel se uměl rozčílit, ale nikdy nezůstal naštvaný dlouho. Tak proč se nic nedělo?
Jak zvláštní, že ani Wrella se neozvala. Jeho nejvzornější sestra a nejstarší z dívčích trojčat, od které by čekal, že mu pošle alespoň tajnou zprávu, kterou ho podpoří, mlčela. Od Diriany toho mnoho nečekal a Owiana měla zaracha, ale mohly mu poslat alespoň tajný dopis. Nic. Šílel, protože to vypadalo, že pro ně skutečně zemřel.
Později všechno úsilí soustředil do hledání způsobu, jak se zbavit rušícího nákotníku. Výsledkem byl jeden výprask za druhým. Pokaždé, když se pokusil přelézt plot, proplížit se bránou, nákotník ho ochromil a vyslal zprávu Solissovi, který si ho přišel sebrat jako zralou švestku. Jakmile se pokusil nástrojem, co ukradl v dílnách, narušit integritu korundového pláště, zase tím přivolal Solisse, či některého z jeho podřízených. Za každý pokus si vysloužil několikadenní pobyt na strážnici. Při bití raisi dávali pozor, aby ho nezmrzačili, a aby to nebylo do obličeje. Pak ho odváděli zpět do práce, na všetečné dotazy ostatních nevolníků odpovídali místo něj: „Tady Kiel je hotový poklad. Jak ten dokáže uklidit hajzlíky, to se hned tak nevidí...“
Poslední dobou vážně uvažoval o amputaci. A potom by z Mizeonu utekl. Neuměl sice postavit bránu, ale mohl by to zkusit průvlakem, jak to dělají raisi. Raisi se přemisťovali na smrtelné světy pomocí koridorů, které otevírali smrtelníci silou vůle, když je k sobě volali a něco od nich chtěli. Čím byla potřeba silnější, tím byl průvlak lépe průchodný a cesta snadnější. Arri sice nikdy tento způsob dopravy nepoužil, ale jako arcidémon to znal. Vídal, jak raisi z jejich sídla reagovali na výzvy, jak odcházeli a jak se vraceli. Měl pět osobních strážců a byl to on, kdo jim dával svolení se vzdálit a načerpat energii, kterou potřebovali pro sebe a své rodiny, případně pro nějaké záležitosti, kterými je pověřil otec. Dokázal volání vyzyvatele vycítit stejně dobře jako raisi. Kdyby se mu podařilo protáhnout na Bredeon, nebo jiný smrtelný svět, noha by mu tam dorostla. Plán byl takový, že po tom, co si nohu uřízne, naskočí do průvlaku, který otevřel nějaký vyzyvatel. Ovšem dokud měl nákotník, nemohl vycítit vůbec nic. A zatím neměl představu, jak velká je pravděpodobnost, že v době, kdy si nohu uřízne, bude otevřený koridor k dispozici. Problém byl v tom, že s uřezanou nohou se jeden těžko soustředí. Litoval, že ho nikdy nenapadalo se zajímat o brány, protože s bránou by to bylo jednodušší. Ale teď je tady a musí se dostat z kaše, kterou si navařil. Jestliže bude cenou za svobodu uříznutí vlastní končetiny, tak ji zaplatí. V dílnách na druhém podlaží, kde rozebírali zařízení fungující na elektrický pohon, sežene pilku. Na strážnici, až ho tam zase odvedou, sebere analgetika, nebo když se poštěstí i drogy. Dlouho nebyl dostatečně odhodlaný, aby to riskoval, ale čas uzrál...
Nejvhodnějším okamžikem bude příští víkend. Každý první pátek v měsíci pořádají Rawantovy sestry gardenparty. Hosté mívají raisi-démoní ochranku.
Věděl, že to nemůže odkládat, jinak přijde o rozum. Hlavně po tom příšerném smutečním večírku, který Rawantova matka uspořádala minulý měsíc. Rok byla v lázních, a byl od ní klid. Ale jakmile se vrátila, pustila se do přípravy pietního soaré. Pozvala úplně všechny. Kvůli Lissariově postu císařova sekretáře se nikdo z příbuzenstva neodvážil to zasklít. Proslov, koncert pod nočním nebem, ohňostroj, vše šlo jak na drátku. Až na tu smuteční vatru, která se ihned po zapálení zbortila, polena se rozkutálela a plameny zhasly. Když o tom Arrakiel s odstupem času přemýšlel, pochopil, že to arcikněžna zinscenovala, aby ho mohla hostům předvést. Rozhodla špatně postavenou hranici sestavit znovu a ohořelá a začouzená polena nahradit novými. V dílnách za plotem je dřeva dost. A poskoků na špinavou práci taky. Vůbec nepřišlo do úvahy, že by Moretě stačilo lusknout prsty a zařídit to kouzlem, protože takové usnadnění procesu by Rawantovu památku znevážilo.
Takový rozruch v průmyslovém sektoru ještě nezažili. Arcikněžna v doprovodu dvorních dam a ochranky vytáhla Ewerta z postele. Předák pobíhal kolem plotu, a mezi poskoky hledal ty nejchytřejší, aby mu neudělali mezi panstvem ostudu. Marně se Arrakiel zašíval v kotelně.
„Tebe chce arcikněžna přednostně, sráči,“ ušklíbl se Soliss, když ho díky náramku našel.
„Nutí mě porušovat zákon,“ zasyčel Arri v zoufalé potřebě tomu ponížení uniknout. „Mám zakázáno se přibližovat k rodině.“
„Ty žádnou rodinu nemáš.“Soliss změnil nastavení nákotníku, aby Arrakiel mohl za plot, a už ho hnal na prostranství mezi budovami k hloučku barevně nastrojených dam povlávajících mezi vyjevenými nevolníky a nepříliš nadšenými gardisty. Arri se vlekl, jako by si šel pro výprask. Neměl příležitost se prohlížet v zrcadle. Vlastně se mohl vidět jen jednou za měsíc při povinném stříhání. Ale měl dost jasnou představu, jak asi vypadá. Vychrtlý, zjizvený, téměř plešatý, navlečený jako hastroš, s rukama od oleje s olámanými nehty a obličejem flekatým modřinami a zažranými čmouhami od sazí.
Rawantova matka, oblečená v dokonalé temně fialové večerní toaletě, zdobená náhrdelníkem z černých diamantů, natřásající se na vybetonovaném prostranství mezi průmyslovými objekty připomínala absurdní oživlý obraz. Jakmile Arrakiela spatřila, sjela ho pohledem, spokojeně přikývla, a v doprovodu ochranky vyrazila směrem k zahradám. Dámy její jednání poslušně zopakovaly, než ji s brebentěním následovaly. Arri z jejich tváří a gest vyčetl opovržení, soucit, odpor i zděšení.
Ewertes ho poslal ještě s dalšími pěti nevolníky pro dřevo. Pracoval jako ve snách, protože si nedokázal představit, jak to přežije.
Naložili dřevo na korbu malého náklaďáčku, ale k ohništi museli klády nanosit ručně, aby nezničili dlažbu na terase. Nejdřív vynosili dobré dřevo, potom rozebrali už pokropenou, ale místy ještě dýmající nepovedenou hranici. Ohořelé dřevo naložili, aby ho mohli odvézt. Skládáním nové vatry měl být proces zakončen. Arrakiel se důsledně soustředil jen na práci. Věděl, že hosté terasu s ohništěm obestoupili a pozorují je. Slyšel hlasy, cinkání skleniček, vtipkování, ušlechtilé a sofistikované poznámky, kterými komentovali jejich práci. Tušil, že rodiče tam jsou. A že to pro ně musí být zlé. Byli nuceni strpět, jak Moreta předvádí společnosti trosku, kterou udělala z jejich syna.
Pokaždé, když ho Soliss bil, tvrdil mu, že ho rodiče veřejně zatratili, bratr že mu naplival na hrob a sestry ho proklely. Vzpíral se uvěřit, ale někdy ho nahlodávala pochybnost.
I když cítil, že se do něj zarývají desítky pohledů, na nikoho se nedíval. Po dvojicích přenášeli kulaté ohořelé klády k autu. Reg, jeho parťák, jak byl z nóbl prostředí nesvůj, neustále hloupě tlachal. Myslel si, chudák, že tím na panstvo udělá dojem. Ještě horší bylo, že se přímo urputně snažil Kiela do svého otravného monologu zatáhnout. To bylo pořád: A co bys myslel, Kiele, že mi tehdy lord Drewenix odpověděl? No řekl mi, že tak dobře zbroušené hrany ještě neviděl. A to bys neřekl, Kiele, za měsíc stihl jeho sluha ten meč znovu ztupit. Raisi-démoni se opravdu s ničím nepářou. Arrakiel měl chuť mu říct, aby držel hubu, ale místo toho jen přikyvoval a civěl před sebe.
Jakmile začali sestavovat novou vatru, musel Reg konečně hubu zavřít. Vedení prací se totiž ujal samotný arcikníže. Přesnými pokyny nevolníky navigoval, kam které poleno uložit, a odrážel žertovné návrhy a připomínky ostatních příbuzných, se kterými se roztrhnul pytel. V jedné chvíli pracně budovaná konstrukce povolila, tři klády se sesunuly, konstrukce se povážlivě nachýlila na stranu. Naštěstí Arrakiel včas zasunul pod zlobivé poleno klín, za což ho Gres uznale plácnul po rameni.
Chladný noční vzduch proťal nervózní smích.
Tisíckrát se mohl zapřísahat, že to neudělá. Stejně zvedl zrak. Ten hlas znal. Bodlo ho u srdce, když spatřil Loretu. V toaletě barvy půlnoční modři se její bílá pleť leskla jako alabastr. Její dlouhý štíhlý krk obepínal náhrdelník vykládaný temně modrými kameny. Stříbřité vlasy měla vyčesané do vysokého drdolu, k ramenům spadalo pár koketních kudrlinek. Její oči, které byly za normálních okolností pomněnkově modré, doutnaly černě. Zorničky měla rozšířené vzrušením. Stála zavěšená do Jeronese. Za stopku držela sklenku a tak, jak měla ve zvyku, když ji něco zaujalo, jí protáčela v prstech. Hleděla na Arrihos výrazem, s jakým sledujeme zábavné číslo ve varieté. Pořád vypadala zatraceně úchvatně.
Naposledy se milovali týž den, kdy udělal ten průšvih. Znali se celý život. Protože mu někdy v pubertě došlo, že se je rodiče snaží dát dohromady, dlouho se jí vyhýbal. Popuzovalo ho, že na jeho názor se nikdo neptal. Jednou ho pozvala na závody kluzáků, a on z nedostatku jiných povyražení přijal. S údivem zjistil, že je zábavná. Měla stejně zvrácený smysl pro absurdity jako on sám. Doprovodil ji domů a zdržel se do rána. Od té doby spolu nezávazně chodili. Začal uvažovat, že by jim to mohlo klapat. Že se možná...zamiloval. Došel až tak daleko, že plánoval provdat své tři otrokyně. K soudu ale nepřišla.
Celou dobu si zakazoval na ni myslet. A když přece, tajně doufal, že...
Stačil jediný pohled a pochopil, jaký byl blázen. Hrudník mu svírala tíseň, hořká žluč stoupala do krku. Okov na kotníku pálil jako nikdy dřív.
Gres do něj strkal. Reg na něj mluvil. Spolupracovníci se dožadovali jeho pozornosti. Zaťal zuby a znovu se soustředil na práci. Dál už si toho moc nepamatoval. Za plotem mu Soliss znovu přeprogramoval nákotník. Nějak se dopotácel do svého kutlochu za kotelnou a obestřela ho tma.
Zatímco pro něj to byla nejhorší noční můra, pro ostatní nevolníky byl výlet do privilegované zóny dechberoucím zážitkem. Nazítří hlavní téma dne. Jaká to byla krása, když v besídce hrála živá hudba. Kdo s kým tančil, kdo s kým mluvil. Co měly ženské na sobě, a jak byli ti hlavouni na pracující chudáky pro jednou milí. Ale především, jaké dobroty v krabici od arcikněžny za práci mimo rozpis dostali...
Kdyby to šlo, byl by Arri si zacpal uši. Když do dílen nastoupil, nejdřív ho šokovalo, s jakou intenzitou nevolníci panstvo sledují. Že přesně vědí, kdo je kdo, s kým kdo chodí, s kým kdo popíjí, a dokonce, s kým kdo šuká... Nejdříve byl pobouřený. Jenže když o tom přemýšlel dál, došlo mu to. Mají to přímo pod nosem, a protože jsou bez šance na to dosáhnout, alespoň se neškodně baví. Tady nerozhoduje, jestli by něco dokázali, kdyby dostali příležitost. Jsou takoví, jací jsou.
Setkání s Loretou a vlastně celý ten lahůdkový zážitek s pietní oslavou, který jeho rodičům a jemu samotnému Moreta naservírovala, protože nepochyboval, že to celé pečlivě naplánovala, ho motivovalo, jako nic jiného předtím.
Najde způsob, jak se nákotníku zbavit a uteče. A vypátrá, do jakého vosího hnízda píchnul, že ho vlastní příbuzní neváhali takovým způsobem zlikvidovat...
Ale nechtěl se stát zběhem. Nelíbila se myšlenka, že by měl být věčně na útěku před vlastní rasou. Když ho nechtějí na Mizeonu, mohl by se přihlásit k Alianci. Říkalo se, že agenty do si vybírají sami, ale kdo nic nezkusí...
Když příležitost nepřichází, nějakou si vytvoří.
Nečekaná rána zezadu jím smýkla proti pracovnímu ponku. Byla tak prudká, že ramenem naboural do přihrádkové police na součástky zavěšené na stěně nad stolem.
„Říkal jsem, že to máš očistit, ne se s tím mazlit! Na co máš svěrák, zmetku?“
Jak se Arri snažil narovnat, ve vzteku zabral o trochu víc ramenem a polici podebral. Nejspíš nebyla dobře ukotvená. Těžká police se nadzvedla, odchlípla ode zdi a mučivě pomalu se začala kácet... Arrakiel polici zády zachytil, vzepřel se pažemi, a pokusil se ji vrátit zpět. Ale z polohy, kdy napůl ležel rozpláclý na stole, to bylo těžké. K tomu, aby ji znovu zavěsil, nebo alespoň opřelo ponk, potřeboval ještě jeden pár rukou. Sám ten masivní kus prostě udržet nemohl, natož jej zvednout. S rachotem, kterému konkurovalo jen Ewertovo nadávání, se police znovu zakymácela a naklonila a zřítila úplně. Dokud Arrimu na ramena a záda pršely jen šrouby a matice, ještě to šlo, ale když se z nakloněné přihrádky vykutálelo těžké ložisko, a tvrdě ho udeřilo do týla, zatmělo se mu před očima a vzdal se. Skončil tak na ploše ponku zaklíněný pod částečně roztříštěnou policí, zasypaný podložkami, závitníky a klíči.
„Ty bezcenný šmejde!“ hulákal Ewertes. Zběsile se rozhlížel po dílně, jak hledal něco, čím by Arriho praštil, až mu padl do oka železný hever opřený v koutě. Napřáhl se, udeřil do trosek police a zařval: „Do rána to všechno dáš do pořádku!“ vřískl. „A Solissovi povím, že sabotuješ práci. Už dlouho si dělá zálusk na tu tvou malou prdel!“ Znova a znova mlátil vrchní pohůnek na prkna, naštvaný, že se nemůže dostat Arrimu přímo na tělo. Kypěl zlostí. Tváře měl rudé, čelo zpocené, oči mu málem padaly z důlků.
Arrakiel, i když byl potlučený a poškrábaný, se rozchechtal.
„Co je to tentokrát, Ewe?“ozval se z chodby Solissův hlas. „Další pokus o útěk by mu přišel draho.“ Raisi vypadal, že ho to vysloveně těší.
Arrakiel pod policí zatajil dech. Při vzpomínce na lekce na zbrojnici ho smích rychle přešel. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Toho zmrda zřejmě přivolal náraz některé kovové součástky na jeho nákotník.
„Měli by ho nakrájet prasatům, můj lorde!“ prskal předák. „Podívejte se na tu spoušť!“
Soliss udělal pár kroků a dostal se do Arrakielova zorného pole. Byl v šedivém brnění arciknížecí gardy s plazmovou ručnicí zavěšenou na zádech, s pistolemi ve stehenních pouzdrech a vínově rudým bičem za opaskem, se kterým se Arri důvěrně znal. Jeho hnědé oči se zaujatě leskly. „Ewerte,“zaševelil, „pomoz mi toho chcípáka dostat ven.“
***
