Arrakiel - 14. kapitola (závěr I. knihy série Návrat na Mizeon)

(Mizeon, klub Rejdiště)

Zaštítěný identitou samotářského bratránka z domu Arci-Leredů, Arri úspěšně prošel chodbou prosycenou aerosolem s příměsí čemeřicových silic a vstoupil do Rejdiště.

Nápor hlučné hudby ho téměř porazil. Fialové a sytě žluté záblesky kreslily vzory po indigově modrých stěnách. Zběžně přehlédl zpola obsazený bar, pohodlné boxy diskrétně maskované paravány i parket, na kterém se vlnily skupinky spoře oděných či naprosto nahých postav. Zabloudil pohledem nahoru ke galerii, odkud vířící kotel parketu sledovali kuřáci kuvisu a nakonec se podíval ke sloupům oddělujícím přísálí. Za nimi se nacházely salonky k intimnějšímu potěšení a pokoje k pronajmutí.

Klub pro aristokraty v Kernoku Arrakiel důvěrně znal. Patřil sestrám Turianě a Rajaně. Tyto dvě staré fůrie, dcery samotného císaře, které měly hodně blízko k tetince Moretě, se už léta na veřejnosti neukazovaly. Nebylo jisté, zda jsou vůbec naživu, či zda nejsou někde mimo Mizeon. V příbuzenstvu se o nich vyprávěly celé romány. Jedna bez druhé nedaly ani ránu. Obě prý kdysi žily na Riberionu a tam si umanuly na téhož muže, naneštěstí smrtelného mága. Dlouho se nedokázaly dohodnout, která se za něj provdá, ale nakonec se prý podělily. Vzaly si na to řetězovou pilu. Turiana s Rajanou měly společného potomka, syna Fezziela. Nikdy nepřiznaly, která z nich je matkou, ani kdo je jeho otcem, ale všichni to chápali tak, že to byl onen smrtelník, o kterého se tak sestersky podělily. Fezziel, i když ho rozmazlovaly a dělaly, co mu na očích viděly, jen co začal brát rozum, na obě matinky zanevřel. Ač byl formálně levobočkem, založil vlastní linii Arci-Fezzielů a císař mu to nejspíš s ohledem na politováníhodný osud jeho otce schválil. Fezziel se oženil s raisi-démonkou a zplodil s ní dvanáct silných a schopných potomků. Arci-Fezzielové jsou odjakživa v opozici proti všem snobům. Zábavní, kreativní, nonkonformní a nevypočitatelní.

Konzervativní klub Rejdiště pratetinky založily právě poté, co se Fezziel k jejich zděšení oženil s osobou nižšího společenského postavení. Turiana s Rajanou pokládaly za svou svatou povinnost osvětově a preventivně působit na mladou generaci. Bylo žádoucí, aby se zde seznamovali potenciální partneři z odpovídající společenské vrstvy.

Oficiálně sem směli jen Arci-démoni a vybraní a uznaní levobočci. Tato omezení přirozeně neplatila pro personál, který do zařízení vstupoval z technického suterénu, kde rozprašovače s čemeřicovým aerosolem nehrozily.

Nic se tu nezměnilo. Bývaly doby, kdy se tu Arri cítil jako ryba ve vodě. Ale při představě, že by se měl bavit stejným způsobem, jak to dělal dřív, si připadal jako idiot. Ne, že by neměl chuť se něčeho napít. Sebejistým krokem došel k baru a gestem prsaté Galee naznačil, že chce lomcováka vzor VI. Nedal jí čas, aby si ho stačila zařadit a rychle se odsunul z jejího dosahu téměř na konec barového pultu. Vyhoupnul se na židličku, vyhrnul rukáv a probudil svůj náramkový počítač, aby to vypadalo, že ho nebaví čekat a píše vzkaz. Nehrozilo, že by ho v šeru a záplavě barevných světel někdo poznal, protože podobné rodinné rysy sdílel se spoustou dalších bratránků, ale věděl, že je jako každý nový příchozí pozorován.

Z falešné identity si příliš hlavu nedělal. Ewrelon Arci-Lered, pod jehož jménem se chystal vystupovat, byl druhorozeným synem a Arri se s ním dokonce několikrát setkal. V paměti mu utkvěl jeho zvláštní pomalý způsob vyjadřování, kterým doháněl okolí k potřebě ho něčím praštit. Typický akademik a především teoretik. Do klubu jako Rejdiště by dobrovolně nepřišel. 

Hrál si s počítačem, popíjel drink, který mu barmanka přisunula, a nenápadně monitoroval osoby kolem.

„Jestli čekáš na Wrellu, nepřijde,“ zasyčel tichounce kdosi za jeho zády. „Jenom, abych zabránil ostudě, budu mlčet.“ 

Ani se nepohnul, jen tajil dech. Vydržel to asi deset minut. Když měl jistotu, že je slizoun, za kterého se jeho nejstarší sestra provdala, bezpečně pryč, obrátil do sebe zbytek sklenice. Už ho tu nic víc nedrželo. S cinknutím, na které ucho personálu slyší i přes randál kapely, hodil na pult svůj platební disk.

Galea, démonka kyprých tvarů s očima mořské zeleně se po disku natáhla. Naklonila se tak, aby nabídla podívanou na ňadra, která by se nevešla ani do mísy na salát, a broukla: „Už odcházíte? Nějak brzy, ne?“

Arri pamatoval, že tato kráska se léta letoucí snažila uhnat urozeného ženicha. A byla děsně úporná. „Ehm... no...,“ vypravil ze sebe, „vlastně jsem... ehm... měl schůzku, která se... ehm... nakonec nekonala. Není, jak bych tak řekl, důvod... dál se tady... echm... zdržovat.“

Galea zastrčila disk pod snímač a zmateně nakrčila čelo. „Myslela jsem si, že vás odněkud znám, lorde. Ale spletla jsem se.“

Arri odevzdaně pohodil rukama. „To víte... echm, někteří z nás jsou si..., jak bych to nejlépe vyjádřil... hodně podobní.“

Barmanka zakoulela očima a otupěle přikývla.

***

Mizeon, Trrisielovo venkovské sídlo

Essius ležel pod vznášedlem, zíral na podvozek a na jazyk se mu draly kletby. Která krodoší kráva s tím létala? Není to ani týden, co dělal generálku.

Chrastění štěrku ho přimělo se podívat do škvíry mezi podvozkem a terénem. Šedivé naleštěné holínky. „Tak co?“ houkl jejich majitel, správce budov, Tubures.

„Zadřený vzdušný ventil. Ucpané trysky. Spečené obvody. Nezbývá než to celé rozebrat, vyčistit co půjde a zničené součástky nahradit, pane,“ referoval apaticky Essius.

„Sir Hokrius to potřebuje do zítřejšího rána,“ zakňoural Tubures.

Essius zaťal zuby a opatrně se vysoukal ven, aby se tlusťochovi mohl podívat do očí. „To je práce minimálně na deset hodin, pane.“

Tubures udělal dotčený obličej. „Nemůže to trvat tak dlouho. Moje paní tvrdí, že včera tomu nic nebylo. Jenom to trochu páchlo, když přistála...

„Jo, protože přistála místo na trávník do hromady shrabaného sena,“ namítnul naštvaně Essius. „Madam může být ráda, že jí to nebouchlo pod zadkem.“

„No, tak to uděláš v noci,“ řekl tlusťoch. „Však tě neubude.“

Essius se kousnul do rtu, když viděl, že je tlusťoch posraný strachy. Když nebude Hokriovo reprezentativní vznášedlo ráno připravené, Hokrius se naštve. Možná by se mohl zajímat, kdo ho tak zřídil. Asi by se mu nelíbilo, kdyby se dozvěděl, že si ho na nákupy vypůjčila manželka jeho podřízeného. Mohl by to opravit. Dokonce by to netrvalo ani tak dlouho, jak tlusťochovi řekl zejména, kdyby si vypomohl magií. Opravování čehokoliv mu nevadí. Vlastně ho to uklidňuje. Nemůže dělat to, co by chtěl, ale i tak má jeho práce smysl. Ale pokud by v dílně zkysnul přes noc, zase by prošvihnul možnost vidět se s Owianou. A to tedy ne. „Nemohu,“ řekl Tuburovi. „Na večer si mě objednal Ewertes. Ve skladu hapruje chladicí agregát. Musí se to dělat mimo pracovní dobu a už na to čeká dva dny.“ Naoko lítostivě si povzdechl a dodal: „Ale třeba se vám podaří se s Ewertem dohodnout, pane.“ V duchu se dobře bavil. Kdyby Tubures Ewerta požádal, aby s opravou ve skladu posečkal, Ewertes by se mu leda vysmál. Ti dva se snášeli jako xira a vakovlk.

„Chceš tím říct, že to do rána nestihneš?“ vyjekl správce.

„Nechci,“ ušklíbnul se Essius. „Já to říkám.“

Těstovitý správcův obličej se zabarvil dočervena. „Uděláš tu záležitost pro Ewerta a pak budeš pokračovat na vznášedle.“ Správce se ošil. „Můžeš si přece vypomoct...no, ty přece víš, čím.“

Essius na něj udělal nechápavý obličej. „Ne, nevím.“ řekl škrobeně. Dobře věděl, co po něm ten opičák chce. Aby použil svou interní magii. Kterou ovšem jako obecný démon s nepotvrzeným původem oficiálně nedisponuje. Arcikněžna ho dokonce mezi čtyřma očima varovala, že pokud se dozví, že to zkouší, přeřadí jej do Trrisielovy testační stáje. Dělat arciknížeti figuranta při crash testech, po tom opravdu netouží. „Nejspíš to nestihnu, pane,“ řekl rozvážně. „Nemůžu se rozkrájet. V arciknížecích dílnách je spousta démonů, kteří by si s tím poradili,“ dodal bezelstně. Bylo mu jasné, že Tubures nikoho dalšího hledat nebude. Démonům v dílnách totiž šéfuje Ewertes.

Tubures ještě víc zrudl. Vykulil oči, až mu málem padaly z důlků a zařval: „Ty... jeden... podřadný... prohnilý... zpotvořenče! Budu si na tebe stěžovat arcikněžně! Však ony tě ty učené kecy a povýšenecké úšklebky přejdou!“

„Jak je libo,“ procedil skrze zuby Essius. Vyhrnul si manžetu zamaštěného overalu a zkontroloval časomíru na náramkovém počítači a řekl: „Musím se jít převléct. Lord Soliss nesnáší, když přijdu špinavý, a ještě víc by ho urazilo, kdyby na mě musel čekat.“

„A co toto?“ ječel za ním správce.

Essius se ohlédl přes rameno a řekl: „No, pokud to nepočká, můžete to zkusit sám, pane. Studoval jste stejnou školu, co já.“

Opravdu spěchal. K Ewertovi má naklusat až po večeři. Že by se to Tubures dozvěděl, nehrozí, protože ti dva by si radši ukousli jazyk, než aby na sebe promluvili. Má ještě dostatek času, aby v posilovně zastihnul Owianu. Minul vchod pro služebnictvo, aby se vyhnul slídivým pohledům a všetečným dotazům a zamířil k zimní zahradě, kterou se dalo proklouznout ke schodišti do suterénu.

U zbrojnice mu do cesty vběhl Jedd. Spiklenecky přimhouřil oči a zašeptal: „Tak co, už sis to rozmyslel? Přijdeš zítra na tu svačinu?“ Zlé jazyky o Jeddovi říkaly, že je blázen. Před pěti sty lety, v dobách Dračího masakru, se před útokem ukryl ve sklepě a propadl se kamsi do jeskyně. Než se mu podařilo dostat ven, strávil tam čtvrt roku. Od té doby každému, kdo byl ochotný ho poslouchat, vyprávěl, co všechno tam zažil. Trpěl utkvělou představou, že ho zachránili debhátarové - staří mizeonští bohové. Ti, kteří byli poraženi Rafedaxarrem při bojích o dárkyni života. Ti, kteří pokropili Mizeon krvavým deštěm. Jedd došel k přesvědčení, že zatímco arcidémoni mají zastání u svého pokrevního předka Rafedaxarra, prostí démoni a raisi ho můžou hledat u jeho sourozenců. Dokonce se mu podařilo shromáždit hrstku pologramotných snílků, kteří jeho výplodům naslouchali. Když Essia arcikněžna společensky degradovala, přišel Jedd i za ním. Essius měl už tak všeho kolem plné zuby a o paktování s Jeddovým bratrstvem nestál. Přesto se ho Jedd pokaždé znovu zeptal, kdykoliv na sebe narazili.

„Už jsem ti říkal, že si nic rozmýšlet nepotřebuju. Prostě se k vám nepřidám,“ řekl Essius.

Jedd vzal Essia za předloktí a naléhavě s ním zatřásl: „Právě ty by ses k nám přidat měl. Rozumíš knihám. Víš, jak mluvit s panstvem. Dokázal bys pro nás získat pozornost.“

„Já a revolucionář?“ Essius se zašklebil. „Na blbosti nemám čas. Makám dvacet hodin denně a otevírá si na mě hubu úplně každý.“

„Ale to je právě ono!“ zatetelil se Jedd. „Copak nechápeš, že tě Rafedaxarr zklamal? On se stará jen o panstvo. Ale Aisus, Grom, Huat, Narena, Moneta a Brexa by se mohli starat o nás! Jen kdybychom našli způsob, jak debhátary vhodně poprosit!“

Essius zakoulel očima. „Nemám ten dojem, že by mě Rafedaxarr zklamal, Jedde. Spíš se mnou zametla jedna zlá mrcha. A že na to ostatní nic neřekli? No, tak už to chodí. Musím jít.“

Jedd naprázdno zalapal do dechu. „Ale staří bohové...“

„Jsou dávno mrtví,“ houkl Essius a zaběhl za roh.

Bludištěm chodeb se kolem sebe neustále rozhlížel. Kdyby ho v panských prostorách načapali arciknížecí raisi včetně jeho vlastní matky, koukal by z toho nářez Sollisovým oblíbeným bičem. Měl štěstí. Za chvíli už sbíhal po schodech.

Owiana seděla na žíněnce a zády se opírala o zrcadlovou stěnu. Když ho uviděla, usmála se, a ještě víc zkrásněla. Vyskočila a hnala se k němu.

Natáhl paže, aby ji zarazil. „Jsem strašně špinavý, koláčku.“

Potřásla hlavou na protest, zapletla svoje prsty s jeho, odtáhla paže od sebe a přitiskla se mu k hrudníku. „Na to kašlu!“ křikla.

„Pssst,“ zasyčel.

„Včera jsi mi strašně chyběl,“ dodala už tišeji, objala ho kolem pasu, a ještě víc se k němu přimáčkla.

Dech se mu zadrhnul. Byla tak sladká, tak svěží, tak opravdová. „Až do večera jsem opravoval zavlažovací zařízení na statku v Kenhází. A za chvilku musím do dílen za Ewertem.“

Vytáhla se na špičky, aby ho mohla políbit. Ostražitě strnul, aby zkontroloval, jestli neslyší z chodby něčí kroky, než se k ní s povzdechem sklonil. Jeho rty měkce přistály na jejích. Snažil se k ní být něžný, ale nikdy mu to nevydrželo dlouho. „Nejsem žádná polštářková fiflena, můj démone,“ zavrčela. Přiváděla ho do vytržení, když mu okusovala bradu, linii čelisti a krk a jemnýma ale kupodivu silnýma rukama mu hnětla zadek. Opravdu nebyla jako Lissariovy sestry, jeho vznešené sestřenky. Místo krajek má Owiana raději kůži. Místo štětce se ohání sbíječkou. Její emotizační plastiky viděl jen na videxu. Zalíbily se mu dřív, než se zamiloval do jejich autorky. Owiana je živel. Na její oheň mohl zareagovat zase jen ohněm. Ve vzácných chvílích, kdy mohli být spolu, se cítil šťastný. Přesto věděl, že to musí skončit. Neexistuje způsob, jak tu společenskou propast mezi nimi přemostit.

***

Mizeon, dům Arci-Quinů, mauzoleum

Arrakiel letmo přejel prsty po reliéfu, na kterém umělec zachytil legendu o Rafedaxarrových zásnubách. Do rodinného mauzolea chodil odmalička. Jednou ročně společně uctívali památku padlých a vzpomínali na nezvěstné. Ceremoniál býval dlouhý. Obrázkové série na sloupech ne nepodobné komiksům představovaly lákavé rozptýlení.

Tady v podzemí sídla pod sevřením kamenné klenby rodina Arci-Quinnů uchovává artefakty padlých předků. Ve výklencích obložených vzácným černým mramorem ve schránách z poloprůsvitného obsidiánu spočívá popel z tělesných pozůstatků (a je toho pokaždé hrstička, jinak by byl arcidémon naživu), anebo z rituálně spálených osobních erbů v případě, že nezbylo nic.

V nejstarší urně označené jménem a zdobené leptanými ornamenty v modré a stříbrné barvě ležela malinká křišťálová krabička, do které se běžně ukládá pečetní prsten. Přechovávala kupičku popele, co zbyla po spálení tří článků prsteníku levé ruky dědečka Quina, nalezeného po explozi satelitu Marvi-il v době Sunisenské krize před čtyřmi tisíci lety. V dalších čtyřech urnách s podobným zdobením ležel popel z osobních erbů Quinova prvorozeného syna Wertexe, a tří z devíti potomků jeho linie, kteří byli sežráni během bojů s draky, než bylo Dohodou z Rean-Kwanteru ustanoveno křehké příměří, a než se o dohled začala starat Aliance. Poslední urna moderního designu z průsvitného křišťálu byla prázdná. Arri pochopil, že je připravená na popel z jeho osobního erbu pro případ, že by nejvyšší dvůr na rodinu poslal kontrolu.

Za těch deset tisíc let došlo v linii Arci-Quinnů k více ztrátám. Více, než tři desítky rodinných příslušníků se ztratily ve světech mimo Mizeon. Není jisté, jestli je zajali smrtelníci, nebo zda Arcidémoni zůstali v exilu dobrovolně, zda žijí, či zemřeli. Rodina je tedy pokládá za nezvěstné. Do množiny nezvěstných patří i Arriho strýček Razziel, dvojče jeho otce, který se ztratil dávno předtím, než se Arri narodil.

Byl to spíš pocit změny než zvuk kroků. Spíš vibrace než zvířený vzduch. Ten, kdo přicházel, byl tichý jako stojatá voda.

Zpoza rohu se vynořila mohutná postava navlečená v matně černém bojovém brnění. Jen čtyři nenápadné stříbrné proužky na levém rameni nasvědčovaly, že jde o vysoce postaveného vojenského velitele. Důstojník s paží lehce položenou nad pouzdrem s pulzní pistolí přišel až do středu sálu. Stanul u podstavce s lampou teď vyhaslou, a zdánlivě ledabyle se kolem sebe rozhlížel. Klouzal pohledem po výklencích a po zdech, minul Arrakiela stojícího u sloupu a pokračoval dál. Sakra. Arri úplně zapomněl, že zůstal překrytý kouzlem neviditelnosti, když do mauzolea vstupoval. Jinak než takto, se po domě pohybovat nemohl. Divné je, že kouzlo zabírá i na hosta, když by nemělo. Teď ještě, aby se bratranec urazil.

Významně si odkašlal, zviditelnil se, a řekl: „Díky, že jsi přišel, Trixi.“

Trixen Wertex Arci-Quinn se otočil za hlasem a když Arrakiela spatřil, dal nehlučně zmizet své přílbě, čímž odhalil hezkou ostře řezanou tvář. Zamračil se a spustil: „To je co, bratranče? Citový vydírání? Myslíš, že se v hrobce mého otce rozbrečím a slíbím ti nemožné? To se spíš můj pucflek naučí zaměřovat er-průniky, než aby se mně podařilo se proplížit do Chřtánu!“

Arrakiel překvapeně zamrkal. „Nic takového bych od tebe nežádal.“

„Ani to nezkoušej,“ zavrčel nevlídně Trixen. „Kdykoliv mě Lissarius povolá, dohánějí mě jeho debilní otázky k vzteku. Mám udržovat status quo. Nezvyšovat napětí. Jenže, znáš to: Občas vyjedou oni proti nám, občas vyjedeme my proti nim a občas při tom někdo zařve. A teď mě sleduj: Víš, jaké jsou mé skutečné pokyny od Rady? Zamordovat průměrně tři draky ročně. Je to prý v zájmu naší rasy. Přirozeně tak, aby to vypadalo nevyhnutelně. Jsem přesvědčený, že velitelé draků dostali obdobné rozkazy jako my. A hlídky Aliance nesmějí nikdy dostat záminku k pochybnostem. Vše v nejlepším pořádku.“ Generál rozhodil rukama, jak mluvil, hlas se mu chvěl zlostí. „Takže jsem loajální a plním rozkazy. Ale sakra, porušuju Dohodu z Rean-Kwanteru a nelíbí se mi to. Už po dva tisíce let se prakticky nic nemění, nikdo z rozhodujících činitelů se nemá k tomu cokoliv s tím udělat. A ten politicky korektní had Lissarius se stále dokola ptá, co je nového. Musí přece vědět, jaké rozkazy dostávám!  Tak proč mě provokuje! Jsem jinak mírný jak krodoší kráva, ale při komunikaci s ním lítají v jeho kanceláři židle, skříně a občas hoří i koberce. Proto je moje energetická stopa trvale vedena v databázi císařovy ochranky. Neexistuje, že bych se potloukal po sídle a oni o tom nevěděli. Zpráva, že Siba odepsali, mě zastihla na cvičné střelnici v kvadrantu ER5 v sunisenském pohraničí. Vykašlal jsem se na předpisy a letěl domů. Vecpal jsem se k Lissariovi a žádal vysvětlení.“ Trixen si nešťastně odfrknul. „Nebylo to poprvé, co jsem na něho kvůli Fialkovi vletěl. Už když ho přeřadili, ten slizák Lissarius mi tvrdil, že je to jenom kvůli formě. Xira se prý nažerere a krodoch zůstane celý...  Dušoval se, že posudková komise ho nakonec do Chřtánu nepošle. Ale stalo se to! Ten slizák mi řekl, že nemohl nic dělat, protože Sibiel udělal další průšvih. Dokonce měl tu drzost tvrdit, že pád do Chřtánu byla jediná možnost, jak bratrance uchránit popravy. Okolnosti mi popsat odmítnul. Prej jde o interní záležitost jeho resortu, a že mi nic vysvětlovat nemusí. A že z toho bratránek vyvázl ještě dobře. Byl jsem na sebe tak naštvaný, že jsem mu prve uvěřil! Začal jsem házet židle do oken a řvát, že jestli mě k Sibovi nepustí, všechno rozmlátím. Lissarius řekl, že je pozdě. Proces už byl zahájen.“ Trixen si rukama prohrábl dlouhé černé vlasy a zavrčel. „Nedovedeš si představit, jak jsem zuřil, že si tak pospíšili. Pochop, pro gardisty civilní právo neplatí. Vztahuje se na ně Protokol, a ten je ještě přísnější než naše vojenské předpisy. Když někoho pohltí Chřtán, je opravdu pozdě.“

Trixen si povzdechl. „Otce možná zpátky dostaneš, ale Sibiela pokládej za ztraceného. Kdybys na něj narazil po transformaci, nejspíš by tě nepoznal. Raději si to nepřej.“ Generál se udeřil zaťatou pěstí do hrudi. „Nikdo ho neznal lépe než já. Dávno předtím, než ses narodil, si tvůj otec dělal starosti, že Sibiel má příliš vznětlivou povahu. Ve škole se mu často posmívali kvůli jeho fialovým očím. Než začal nosit čočky nebo tmavé brýle, často se kvůli tomu pral.“

„Rawantes mu někdy říkal Fialko,“ vypravil ze sebe smutkem zavalený Arri.

„Destruktiel mě požádal, abych Sibiela trénoval,“ pokračoval generál. „Brával jsem ho brával do sunisenského pohraničí. Naučil se zacházet se zbraněmi, řídit válečné stroje, obsluhovat přístroje, počítat rizikové analýzy, navrhovat útočné a obranné strategie. Strávili jsme spolu pár skvělých let.“

„Proto tak snadno udělal ty testy do gardy, když mu bylo sotva padesát?“ skočil mu do řeči Arrakiel.

„Trénink mu dodal především sebevědomí,“ ušklíbnul se Trixen. „Ty zkoušky zahrnovaly prověření reflexů, magické kompetence a genetické testy a na to se nijak připravit nedalo. Uspěl proto, že o sobě nepochyboval. A taky by tehdy šťastně zamilovaný do princezny z Dervosu.“

„Do té, co zemřela?“ přerušil ho Arri, protože si vzpomněl, jak špehoval matku s pratetou, když o tom mluvily.

„Jo,“ přisvědčil Wertex. „Byl to pro něj děsný šok. Po tom, co o Elianu přišel, se plně soustředil jen na kariéru. Od té doby, co se stal elitním gardistou, jsme se vídali jenom zřídka. Působil smířeně a tak... odhodlaně. Já pak potkal Brigitu a měl jsem dost práce, abych si ji vůbec mohl vzít. Pak ses narodil ty. Jako by to bylo včera. Měl jsem zrovna dovolenou a známí mě zatáhli do Rejdiště. Kdosi mě plácl po zádech. Otočím se a zůstanu paf! Tvůj vzorný bratr, kterého jsem nikdy neviděl, že by si jen něčeho srknul, se tam kýval se sklenicí lomocováku model osm, a prej, že má mladšího bráchu!“ 

„Takového jsem ho neznal,“ vypravil ze sebe zkroušeně Arri. „Vždycky jenom buzeroval. Myslel jsem, že mě neuznává, protože nikdy nebudu tak dokonalý, jako je on. Záviděl jsem mu, že je v gardě. I když jsem ho před sestrami zesměšňoval, tajně jsem ho obdivoval.“

Bratranec pokrčil rameny. „Byl rád, že ty v gardě být nemusíš. Štvalo ho, že si své svobody vůbec nevážíš. Škoda, že jste si to mezi sebou nevyjasnili dřív.

„Proč se vlastně komandu říká Chřtán?“

„Je to podobenství. Transformace je jako pád do chřtánu bestie. Cesta útrobami trvá deset dní. Vyjdeš ven, a je z tebe někdo jiný. V praxi to znamená deset dní genové terapie a vymývání mozku magií.  Mrzí mě, že jsem Sibovi nepomohl. Za důtku, co mi napařili za výtržnost, se nestydím. Kurva, jsem na ni pyšný. Víš, co jsem udělal, když mě deportovali zpátky na základnu?“ Trixen se hořce uchechtl. „Vykonal jsem Kre-wi-si.“

Arrakiel si pomyslel, že na pohřební rituály je vždycky času dost, ale nechal si to pro sebe. Pokud to bratranci ulehčilo na duši, nemá smysl ho trápit. On Sibiela ještě pochovávat nebude. „Matka si myslí, že Siba potrestali za to, že se snažil otce dostat z vězení,“ řekl.

Trixen nakrčil čelo. „Moje žena si to myslí taky. A nejen ona.“ Brigita měla dobré vztahy s démony z linií založených levobočky čtyř nejmladších císařových synů a dcer, kteří se nikdy neoženili.

„Když se to nepodařilo Sibielovi, musí se to podařit mně,“ řekl Arrakiel.

„Dostat otce z vězení?“ Trixen se ušklíbnul. „Hochu, vážně nevím, co ti poradit. Já už svoje možnosti vyčerpal. Ideální by bylo spojit se s Flebussionem, ale ten nikdy nevychází na povrch. Aspoň ne tak, že by se to dalo vysledovat.“

„Šlupka Zatracený Flebussion?“ zavrčel s despektem Arri.

„Oženil se s naší tetou, takže je to pořád náš strýc,“ ušklíbnul se Trixen.

Koordinátor Chřtánu Flebussion, řečený Šlupka, se před mnoha lety oženil s Destruktielovou sestrou Exionou, která později za nejasných okolností tragicky zahynula. Šlupkovu reputaci v očích rodiny Arci-Quinnů hrubě poškozovala skutečnost, že dotyčný vykonával post zástupce šéfa Chřtánu, nechvalně známého intrikána Seena Arci-Kesalla. Seen byl rovněž velitelem Trestného komanda a pro jeho brutální metody si vysloužil přízvisko Studená Huba. Tradovalo se, že všechny osoby v Seenově blízkosti časem sežere hniloba. Vše, co souviselo s Chřtánem, mělo přídech nečistoty. Proto otec zuřil, když se Exiona dala dohromady právě se Seenovým zástupcem. Po její smrti na švagra zanevřel úplně.

„Kdyby chtěl, už by pomohl, nemyslíš?“ poznamenal Arri.

„Šlupka má mnohem závažnější starosti,“ řekl temným tónem Trixen. „Relikviáře se otřásají.“

„Co to znamená?“ podivil se Arri.

Trixen si povzdechl. „Padlí se snaží prodrat ven. Souvisí to s císařovou nečinností. A markantně se to zhoršilo po Rawantově zmizení. Vím to jen proto, že se mnou slouží Šlupkův mladší syn, bratránek Keis. Jednou se pořádně ztřískal a mluvil.“

„Přísahám,“ zavrčel Arrakiel, „že Rawanta najdu!“ Načež bratranci vysvětlil, že k pokusům využije krytí Gwimorské anomálie. „Ale nejdřív musím dostat otce z vězení, to snad chápeš,“ dodal. „Možná bych měl jít rovnou za Lissariem.“

Trixen se chytil za hlavu a zaúpěl. „Ten had tě akorát znovu zavře.“

 Arri pohodil hlavou. „Je to sice blbec, ale je to byrokrat. Revize rozsudku je platná. Formálně už nejsem nevolník. Mohl bych se k němu dostat jako žadatel o Císařské přijetí.“ Měl na mysli instituci čtvrtletní audiencí, které sekretář v zastoupení císaře uděloval střednímu stavu. Bývalo kolem toho hodně rozruchu. Nestávalo se, že by žadatelé obtěžovali se stížnostmi nebo prosbami. Tady šlo spíše o prestiž. „Nejbližší takovou akci má Lissarius naplánovanou přesně za deset dní. Pořadníky na ministerstvu vnitra bývají plné půl roku dopředu, ale Rawantes mi kdysi prozradil způsob, jak se tam na poslední chvíli vmáčknout. Fígl je ve zdůvodnění. Samozřejmě tam dám jméno, které nebude nijak vybočovat, ale Lissaria by trknout mohlo. Třeba...Ysyan.“

Bratranec zakoulel očima. „Tvé druhé jméno? Nelíbí se mi to.“

„Mně také ne, ale co jiného mi zbývá? A potom: Lissaria jsem viděl třikrát v životě, ale zažil jsem, jak to u nich doma chodí. Moreta a Trrisiel jsou ti nejstrašnější rodiče, jaké by sis mohl představit. Dlouho jsem nechápal, jak mohl Rawantes zůstat normální. Mno,“ Arri zakoulel očima, „Rawantes mi to objasnil. Od malička až do puberty ho totiž vychovával Lissarius. V té době učil na univerzitě, byl oproštěný od povinnosti v císařově gardě, protože se s ním počítalo pro úřad sekretáře. Jen se čekalo, až splní věkovou hranici. Moreta se záhy po Rawantově narození začala věnovat politice. Nemluvně tahala všude s sebou. Líbilo se jí demonstrovat, jak je všestranná a schopná, přičemž jediný, kdo tím trpěl, bylo to dítě. Trrisiel zahrabaný v dílnách sotva registroval, že má dalšího syna. Lissariovi se podařilo rodiče přesvědčit, aby mu bratra svěřili. Tvrdil, že v akademickém prostředí se lépe rozvinou jeho vlohy. Rawantes na to období vzpomínal moc pěkně. Od těch dob říká bratrovi „Sari“, protože jako malý neuměl vyslovit dlouhé „Lissarius“. Znamená to, že Sari nemůže být takové monstrum, jakého z něj všichni děláme, a jakého ze sebe důsledně dělá i on sám! Chci s ním konečně mluvit. Chci, aby věděl, že mám co nabídnout. Výměnou za otce a snad i za bratra.“

„To je všechno pěkné, ale i kdybys měl s Lissariem pravdu, uvědom si, že není sám. Příliš ses do toho zamotal,“ řekl Trixen. „Oni se budou snažit se tě zbavit. Preventivně.“

„Absolutně netuším, o kom mluvíš,“ houknul ironicky Arrakiel.

Oba věděli, že Trixen má na mysli členy císařské rady.

Trixen se zatvářil skepticky. „Lissarius je jenom dílkem skládačky. I když si každý myslí, že je to on, kdo třímá otěže, není tomu tak. Nějak to celé musí souviset s Rawantem. A najít ho, je příliš velké sousto. Tak hodně štěstí. Pokud se vůbec od Lissaria dostaneš v jednom kuse. A až tě při experimentech chytí hlídka Aliance, řekni jim, pochopitelně si nechej pro sebe, že to máš ode mě, to, co jsem ti řekl o šarvátkách s draky v hraničním území. O těch kvótách...“

„Uvědomuješ si, co po mně žádáš?“

„Velice dobře. Kdybych to řekl já, byla by to velezrada. Když to řekneš ty, nebude to nic, protože nejsi voják, a formálně jsi mrtvý. Přesto, nebo právě proto by tu informaci mohli aspoň prověřit.“

Arrakiel se ušklíbnul. Něco z jeho ukřivděných pocitů se muselo odrazit v jeho tváři, protože se Trixen se zarazil a řekl: „Musíš pochopit, že nikdo netušil, do jakého extrému to s tebou Moreta dožene. Věděli jsme, že tvůj otec chystá revizi procesu, tak jsme byli v pohodě. Měli jsme na tebe vztek, protože ses choval jako fracek. Zpočátku nikomu nedošlo, že je v tom křivárna. Byli jsme všichni jako... uhranutí.“ Trixen zapíchl prst do vzduchu a vybafnul: „Ha! A co když jsme byli?“

Arrakiel přikývnul. „Po přečtení rozsudku jsem chtěl protestovat, ale nemohl jsem říct ani slovo. Někdo mě uhranul. Přímo v soudní síni.“

Bratranec pomstychtivě zamručel. „Někdo nás utáhnul na vařené nudli. Fakt by mě zajímalo, co potřebovali ututlat.“

„To mě taky,“ povzdychnul si Arri. „Něco mi říká, že to brzy zjistím.“

konec prvního dílu

pokračování najdete ve druhém dílu série pod názvem Lissarius