Arrakiel - 10. kapitola (série Návrat na Mizeon)
Nazítří matka vpadla do pokoje jako přílivová vlna. Přinesla snídani do postele a na noční stolek položila mírně odřenou knihu vázanou v krodoší kůži. Jakmile se po ní začal sápat, zamračila se. „Poznámka, o které jsi mluvil, je na straně 213. Ale podíváš se na to až po snídani.“
Toto byla jeho matka. Šťastný, že na chvíli vysvitla přirozená síla její povahy, se podrobil.
„Mám teď jen tebe a Dirianu a ta je příjemná jak hladový chřestýš,“ posteskla si, zatímco si přisunula židli k posteli a spokojeně sledovala, jak si na vdolky plácá tlustou vrstvu marmelády a přidává kopec smetany. „Když jsem tě viděla, na tom Moretině večírku...“ Zajíkla se a vytáhla kapesník.
Arri zakoulel očima. „Kdybych nebyl pitomec, tak bych se do té situace nedostal.“
„Bylo vidět, že tě tam mlátí a mizerně tě krmí. Tehdy jsem si přísahala, že až tě dostaneme ven, budu tě rozmazlovat, jak to půjde.“ Decentně se vysmrkala a s úsměvem pokračovala: „Vrátili jsme se tehdy domů a já spustila kravál. Víš, co řekl tvůj šílený otec?“
„Co mě nezlomí, to mě posílí?“ prohodil Arrakiel. To by na otce sedělo. Destruktiel bojoval už v Sunisenských válkách po boku svého otce, císařova třetího syna, Quina. Ostruhy získal v bitvě nad Prewexem před dvěma tisíci lety. Společně se svým dvojčetem Razzielem odhalili tajné hnízdo dračí královny Drebedey, která rok předtím sežrala jejich nejstaršího bratra Wertexe.
„No, něco podobného,“ povzdechla si. „Řekl, že se držíš slušně.“ Odhodlaně se usmála. „Ale teď jsi v bezpečí. Dirianu zvládnu a služebnictvo taky. Můžeš studovat, jak dlouho bude třeba.“
Rozhořčeně vykulil oči. Matka zřejmě předpokládá, že navzdory snůšce katastrof, kterými ho zahrnula, se tu míní zabarikádovat a zavrtat nos do knih. Podal Izzel tác a hrabal se z postele. „Tu knihu mi zatím pohlídej.“
„Kam si myslíš, že jdeš?“ vyjekla.
„Vysvobodit otce z vězení, podívat se po Sibovi, zjistit, co s Owianou. Je toho tolik...“
Izzel vyskočila jako bodnutá sikkosou. „Šílíš?“ křikla. „Vyhlásili pohotovost! Kolem císařova dvora se to rojí vojáky! Nedostane se tam ani myš. Vyvolali takové vlny v richotonním povětří, že se i z Aliance zajímali, co se u nás děje!“
„To jako proč?“
„Je to tři dny, co někdo nadělal v paláci pořádný binec. Lissariova kancelář je prý na mraky. Ve videxu byla jen zmínka o magii, která se vymkla kontrole, protože ohořelá fasáda a vybitá okna na Sekretariátu se ututlat nedaly. Mám podezření, že to způsobil tvůj bratránek Trixen. Já se skrze domácí vězení nikam nedostanu, ale Diriana byla v Rejdišti. Zaslechla, že na Ministerstvu Války bylo veselo kvůli rozpočtovým opatřením na neplánované stavební úpravy. To by mohlo znamenat, že ty škody způsobil někdo spojený s armádou. A napadá tě jiný divoch než Trixen? Ale možná to s námi vůbec nesouvisí. Stejně jsem chtěla Trixena požádat o pomoc. Nejspíš je na misi. Vždyť víš, že jeho pozice na vojenských základnách jsou tajné. Poslala jsem dopis Brigitě, ale zatím neodpověděla. Je nemyslitelné se k císařovu sídlu vůbec přibližovat. Musíš se držet mimo, než se to uklidní.“
Arri pokrčil rameny. Měl za to, že by mu to prošlo, když už je devět dní mrtvý. Ale jestli to máti pomůže, vyhoví jí. „Vlastně se mi to hodí,“ řekl. „Mám na Ok-sawonu závazek. Vyřeším ho během čtrnácti dnů. A až se vrátím, rád bych se sešel s Trixenem a s Essiem. Pokud možno s každým zvlášť. A je tu ještě několik dalších věcí, které si vezmu s sebou.“
***
Rošáda v Nokwelu
Sídelní město Nokwel na světě Ok-Sawonu páchlo hnojem, potem a chlebovým kváskem. Arri se dva dny v neviditelné formě toulal ulicemi. Nakukoval do řemeslnických dílen a obchodnických krámků, potloukal se po hospodách a botelech, vkrádal se do domů zazobaných měšťanů, do lázní i na radnici, v herně u tržiště dokonce bez uzardění ukradl pytlík zlaťáků. Sledoval, jakým způsobem a o čem domorodci klevetí. Potom se zviditelnil. Jako Kiel z Glenesie si pronajal pokoj v nejlepším hostinci na náměstí. Zašel na kohoutí zápasy, vysoko vsadil a prohrál. Navštívil dražební síň, kde dražili vzácného eketského hřebce. Tak dlouho přihazoval, až udolal ostatní zájemce a zvíře za desateronásobek vyvolávací ceny získal. Průběžně navazoval známosti. O svém povolání tajuplně mlžil, jen tu a tam utrousil, že je stejnou měrou výnosné jako nebezpečné. Podle toho, jak silně páchl černým kořenem, se i ti nejhloupější snadno dovtípili, že náplní Kielovy činnosti, je lov démonů. Kudy chodil, tudy utrácel a strhával na sebe pozornost. Jak se potloukal po hostincích a platil za všechny darmožrouty, získával ve znuděné společnosti „kladné body“. Když usoudil, že to stačilo, znovu přes sebe přehodil maskovací kouzlo a zamířil k Perlovému paláci.
Sídlo krále Brigia se rozkládalo na ostrově obtékaném řekou. Se zbytkem metropole je spojovaly dva zvedací mosty. Bílý a Černý. Most Bílý mohou užívat jen král, jeho příbuzní a osobní hosté. Pro běžný provoz se využívá most Černý. Arrakiel si, jak jinak, zvolil most Bílý, protože předpokládal, že se tak snáze dostane k panovníkovým soukromým prostorám. Proklouznout pod nosy klimbajících strážných, když máte devadesáti pěti procentní jistotu, že vás neuvidí, je hračka.
Brigia našel v mramorem obložené koupelně v péči služebnictva. Ten člověk ječel jako prase před porážkou. A fuj. Rozvaloval se na kanapi, jen s ručníkem zmuchlaným v tříslech. Na malé židličce pod oknem se krčil hubený chlapík a snažil se hrát na flétnu. Nad královou hlavou se skláněl kadeřník a natáčel jeho vlasy na papírové papiloty. U králových nohou klečela hezká buclatá lazebnice a stříhala mu nehty. Král při každém doteku nůžek nadskočil, jako by ho pálili žhavým železem. Dívka se tvářila jako u mučení. „Ještě chvilku, vaše veličenstvo,“ smlouvala úpěnlivě, „přísahám, že už to bude.“
„Čarodějnice!“ hekal monarcha. „Hodím tě psům, jestli mě ještě jednou stříhneš!“
Lazebnice se chvěla strachy. I kdyby monarchovy paznehty nebyly zarostlé až do masa, určitě by ho brzy poranila jen vinou rozrušení. Arrakiel se k ní sklonil. Hmm. Nasál všechen ten překypující báječný strach do sebe a přeměnil ho v magii. Cítil, jak se hrany jejích emocí otupují a jak se dívka uklidňuje. „Utíkej,“ šeptl jí do ucha. Sledoval, jak se zmateně rozhlíží a napůl omámená vstává, jak jí nůžky padají z rukou, a nejistým krokem odchází.
Brigius se překvapeně vzepjal. „Co to je?“ křikl. „Kam jdeš?“
V té chvíli se Arrakiel zhmotnil. Stanul ve veřejích, aby to vypadalo, že přichází z chodby. Oblečený v dlouhém sametovém plášti, lemovaném stříbrně vyšitými čemeřicovými kvítky, s vlasy spletenými do přísného copu, vypadal důstojně a přísně. Decentně zakašlal. „Doufám, že neruším, sire. Jsem Kiel z Glenesie. Posílá mě lord komoří. Něco pro vás mám.“
Brigius se zle zašklebil, vstal z pohovky a nastavil ruce, aby mohl vklouznout do rukávů županu, který mu pohotově podal jeho kadeřník. „Ty jsi ten mág, že? Qason už stárne. Co je tak důležitého, že to nepočká, až dokončím lázeň?“
„Artefakt z Gwimorské prolákliny, sire.“
Brigius nedůvěřivě přivřel oči. „Ukaž.“
Arri se bezelstně usmál, rukama ve vzduchu naznačil velikost skříňky a řekl: „Nemám to sebou. Ta věc je pro běžný transport neskladná. Ale můžu vás k ní vzít.“
Král vycenil zuby. „Nevídáno! Ještě řekni, že jsi to vykutal úplně sám, a předám ti korunu a celý svůj palác! Děláš si ze mě blázny? Ale já vím, co jsi zač! Birekův špeh! Vždycky jsem věděl, že moc rozumu nepobral. Za všechno vděčil své chytré ženě Jannoně a její matce. Jaké štěstí, se ten pitomec zbláznil, když zahořel pro jakousi prodavačku ponožek s velkýma kozama. Nestačilo mu šoustat ji v podhradí, ten idiot se rozhodl s ní oženit. Nejdřív si ale musel udělat místo. Takže tu svou chytrou Jannonu zkrátil o hlavu. Aby se uchránil prokletí, prý popravil i tchýni. Mé zdroje mne ujistily, že Birek velmi brzy začne dělat fatální diplomatické chyby. Teď to vidím na vlastní oči. Ale že je takový blb, to jsem netušil.“ Brigius se otočil ke dveřím do chodby a mocně nabral vzduch do plic, aby zavolal stráže.
Dříve, než to mohl udělat, Arrakiel k němu přiskočil, chňapnul ho za ruku a přenesl se s ním do města do svého pronajatého hotelové pokoje. Brigius zalapal po vzduchu jako ryba na suchu. Stál v cizím pokoji před postelí, na které ležela nízká skříňka z narudlého dřeva. Povrch byl matný a poškrábaný, jako kdyby schránku někdo opakovaně shazoval ze schodů. Budiž monarchovi ke cti, že zachoval klid. Obezřetně se porozhlédl, popošel k oknu, otevřel ho, vyklonil se, rozhlédl se po náměstí. Viděl, jak hospodyně obcházejí tržiště a nakupují tuřín, mrkev a zelí, v odpadní strouze s chrochtáním rejdí tři hubená prasata. V nose ho pošimrala vůně čerstvě upečených koláčů linoucí se z přízemí. Arri mu poklepal na rameno a přiměl ho okno zavřít.
„Pokud jsi opravdu mág,“ vypravil ze sebe Brigius s pohledem zabodnutým do skříňky, „mohla by ta věc skutečně obsahovat...“
Arri přikývnul.
Brigius se nad skříňku naklonil a prohlížel si ji. „Co za tu věc chceš? Proč si to nenecháš pro sebe?“
Arrakiel zvedl obočí, jako kdyby uslyšel vtip. „Nejsem mužem žezla, sire. Raději se držím v pozadí, kde tolik nefouká. Občas přispěji radou a dostanu za to zaplaceno. Je to výhodné pro všechny. Přiznávám, že Gwimorský artefakt si u mne vskutku objednal Birek z Glenesie, můj předchozí zaměstnavatel. Vaše zdroje mají pravdu. Birek kvůli té prsaté běhně začal myslet rozkrokem. Není radno vkládat tak mocnou věc do rukou slabocha.“
„Říká se, že Birekova tchýně byla čarodějnice,“ přerušil Arriho král.
Arri se skromně usmál a decentně se uklonil, jako kdyby jeho vazby na Jannoninu matku, byly nad slunce jasná věc. „Informace Vašich zdrojů jsou kvalitní, veličenstvo.“
„Co tedy chceš?“
„Vaši přízeň, a trochu půdy, sire.“
„Hm, to mi nedělá problém,“ řekl netrpělivě král a škodolibě se zasmál. „Pokud mě nezklameš, odměna bude velkolepá. Nebude třeba, abys pozemky spravoval osobně, ostatně budu tě potřebovat tady. Doufám, že ještě nejsi ženatý, protože k půdě získáš i urozenou nevěstu. Budete se k sobě hodit.“ Ukázal na skříňku a řekl: „Vezmi to a přenes nás do paláce. Zbytek zařídíme v pokladnici.
***
Králova pokladnice se nacházela v nejvyšší věži palácového komplexu. K otevírání skříňky byli přizváni komoří Qason, klíčnice lady Tulipa, a vrchní šéf všech špehů, ministr vnitra, lord Bruum.
„Opravdu to chcete otevírat hned, sire?“ ošíval se komoří. Stařičký šlechtic se zjevně necítil ve své kůži. Vodnatýma šedýma očima těkal po skvostech uložených v místnosti, na skříňku se ani nepodíval, Arrakiela ignoroval úplně. Bylo patrné, že je strachem bez sebe. Možná, že patřil k té hrstce smrtelníků, co dokázala rozeznat démony instinktivně. Nebyl čas to zkoumat.
Brigius komořího obdařil pohrdavým pohledem a zasyčel: „Je s tím nějaký problém, drahý prastrýčku?“
Skříňka ležela na nízkém karetním stolku z masivního dřeva, ostatní stáli okolo. Postup byl domluven. Mág měl nadzvednout víko, aby se mohli ostatní přesvědčit, co je uvnitř.
„Jen mě napadlo, drahý prasynovče,“ zaskřehotal komoří, „že jsem už dlouho neaktualizoval svou závěť...“
Brigius zbledl, syčivě se nadechl, vydechl... Na čele mu vyrašily perličky potu.
Klíčnice, osoba s postavou tak pevně stavěnou, že jste si ji dokázali představit, jak ohýbá železné podkovy a vylamuje zamčené dveře, se nervózně rozesmála. Kupodivu se nesmála jako chlap, ale docela jemně žensky. Bruum, šéf špehů, ji chytil za předloktí, ale jinak mlčel jako hrob.
Brigius přestal funět a mile se na starého komořího usmál. „Máš štěstí, prastrýčku, že tě omlouvá tvůj pokročilý věk. Jinak bych ti tu poslední šanci nedal. Pokud budeš dělat obstrukce, dám tě pověsit. A když zemřeš beze cti, tvoje rodina, už žádnou závěť potřebovat nebude, protože majetek propadne koruně. Tak si vyber.“
„Bude mi ctí se otevření schránky zúčastnit,“ zaskřehotal poraženě stařík.
Napětí v místnosti se dalo krájet. Arrakiel si odkašlal, a řekl: „Dovoluji si upozornit, že ta věc patří bohům. Kdyby se kdokoliv z vás neudržel a rozhodl se toho dotýkat, musí počítat s následky.“
„Nejsem blázen, abych na to sahal,“ uchechtl se panovník. „Otevři to.“
„Jste si jistý, že to chcete vidět?“ ujišťoval se Arri.
Dvořané ustoupili o krok vzad, ale král zarputile zasyčel: „Dělej, mágu!“
Arrakiel uchopil víko a jedním rázným pohybem ho odklopil. Uvnitř zabalený v lesklé modré tkanině ležel konkávní disk ze sklovitého materiálu na obvodu lemovaný barevnými vyřezávanými symboly. Skrze poloprůsvitný materiál bylo možno vidět dno krabice. Povrch disku tvořily snad tisíce šestistranných plošek. Úzkým zamřížovaným oknem na ně dopadalo odpolední slunce. Jeho paprsky se lámaly a odrážely zpět v duhových barvách, vyzařovaly ve vlnách z krabice ven, vířily ve světelném reji, až barevně svítila celá místnost.
„Nádhera,“ vydechl obdivným hlasem král. Něco tak lákavého v životě neviděl. Tekly mu slzy. Něco hluboko uvnitř mu říkalo, že by měl být znepokojený, ale odsunul to stranou. Jako uhranutý ucítil neodolatelné nutkání se té kouzelné přitažlivé věci dotknout. Natáhl ruku. Nikdo ho nezadržel, jeho dvořané byli naprosto paralyzovaní barevným světlem, a mág se tvářil nevyzpytatelně.
Dříve, než by mu v tom mohl někdo zabránit, to Brigius udělal. A kupodivu... nic se nestalo. Země se neotřásla a nepohltila jej. Na omak ta věc byla teplá a příjemná. Tak vlídná. Vítězoslavně se zasmál. Uchopil disk oběma rukama, vyjmul ho z krabice a přitiskl si ho na prsa. Přivřel oči, jako kdyby objímal znovu nalezené dítě. Už nikdy se od něj neodloučí. Tichounký vlídný hlas na okraji pole slyšitelnosti, snad to bylo jen v jeho mysli, ho nabádal, že bude dobré se o tu radost s někým podělit. Připomínal mu, že v jeho blízkosti existují lidé, kteří si jeho sdílnost a lásku zaslouží. Ukazoval Brigiovi, jak vypadali v době, kdy se s nimi naposledy setkal.
Tím, že Brigius skryl předmět v náručí, ukončil světelné duhové divadlo. Dvořané se probrali. „Ehm, sire, je vám dobře?“ zeptal se opatrně Bruum.
Král otevřel oči, nakrčil čelo, jako kdyby se potřeboval rozpomenout, kde je, a co tam dělá, a pak tónem, který byl docela věcný, odpověděl: „Nikdy mi nebylo lépe.“
Přendal si disk do podpaždí a obrátil se na komořího: „Mág měl pravdu, prastrýčku. Ta věc jednoho změní. A ty bys měl v zájmu zdravého rozumu změnit tu svou závěť. Dasen, kterého jsi z pozůstalosti vynechal, protože pochybuješ o jeho legitimitě, je velice schopný špion.“ Pak ukázal na Arrakiela a dodal: „Nechej vypracovat svatební smlouvu pro mou sestřenku Kerencii Jaurell z Kereltenu a našeho nového dvorního mága. Nacionále doloží, i kdyby si je měl vymyslet, že. Hned teď.“
Klíčnice na Arriho nedůvěřivě civěla. Ukázala na štít, který držel monarcha stále pod paží. Jakkoliv byla ta ženská stavěna jako bitevní loď, mírně se chvěla. „Chová se divně. Může za to ta věc. Je to něco jiného, než co to mělo být!“ drmolila, „já mám na to nos!“
Šéf tajné služby ke králi přistoupil, poklepal mu na rameno a ukázal na disk. „Veličenstvo, není to nepohodlné?“
Král radostně zvedl obočí. „Chcete si to podržet?“
Bruum zaraženě uskočil. „Děkuji. Myslel jsem, jestli by nebylo lepší to uložit zpátky do krabice.“
Král pokrčil rameny, opatrně disk vrátil do dřevěné kazety a zaklapl víko. Pak přešel k ministru vnitra, zapíchl mu prst do hrudníku, a řekl: „Pošlete rychlou eskortu na Ternograd pro Vilena, jeho ženu a Ternodova synka. Ale ať jsou vojáci opatrní, protože hraběnka je těhotná! A další eskortu pošlete na Kerelten pro mého bratrance Ternoda a jeho sestru Kerencii.“
„Sire, tomu druhému úkolu nerozumím,“ ošil se Bruum. „Ternoda jste přece odsoudil k smrti. Dobrovolně s námi nepůjde. Museli bychom Kerelten obléhat, aby se vzdal.“
„Chci mu udělit milost,“ přiznal král, „a celý ten zmatek s Maginetiným dvojím manželstvím vyřešit.“
Bruum se zatvářil nešťastně. „Ale Nody Zuřivec vám to, při vší úctě, neuvěří, sire.“
„V tomto případě bych mohl svými nepatrnými silami přispět, veličenstvo,“ ozval se Arri. „Mohu se Ternoda a jeho sestru přenést. Způsobem, který jsem vám už demonstroval.“
***
