moje recenze knih jiných autorů

 

 

Raymond E. Feist

Královna bouří

Recenzi napsala Miroslava Dvořáková pro web Děti noci deti-noci.cz/2025/05/literatura/lit-recenze/raymond-e-feist-kralovna-bouri/

31.5.2025

Druhý díl Feistovy trilogie Sága ohňotvůrců, nazvaný Královna bouří, navrací čtenáře do Garnu, kontinentu čtyř království, kterých bylo původně pět. Před sedmnácti lety došlo ke Zradě. Král Steveren řečený Rudovlas, vladař dobré pověsti, byl z rozhodnutí ostatních čtyř králů brutálně popraven s celou širokou rodinou. Jeho území bylo rozděleno mezi zbývající říše, města byla zbořena, majetek byl rozkraden. Po čase se mezi obyvatelstvem začaly šířit legendy, že nejmladší králův syn masakr přežil, a jednou si přijde vzít svou říši zpět. Tyto zvěsti jsou vodou na mlýn Církve Jediného Boha, která postupně zatlačuje do zapomnění starší náboženství. Čtyři vladaře, čtyři zrádce, pohání do náruče nové církve strach z Rudovlasova dědice.  

Příběh v sobě splétá několik dějových linií, z nichž ta nejdůležitější sleduje osudy přeživšího potomka zrazeného krále. Hatušaly (zkráceně Hatu) vyrostl v utajení v komunitě nájemných vrahů a vyzvědačů. Ve věku sedmnácti let se podle dohody vrací k dobrodinci, který jej jako kojence ušetřil. Hatu si na svou pravou rodinu nepamatuje, necítí závazek ke zničené vlasti ani nemá potřebu se mstít. Je totiž vázán poslušností k tajné zločinecké organizaci, která jej vychovala a vycvičila, a která jej i nadále na dálku úkoluje. Jako spící agent se v roli hostinského usadí v obci Beranův vrch. V roli manželky jej doprovází agentka Hava. Pro oba mladé agenty není těžké hrát manžele, protože se navzájem milují. Navzdory tomu, že je pro oba těžké milovat osobu, jejíž loajalita náleží především organizaci, která je vycvičila, byli by na takové misi docela spokojení, kdyby se do kraje nevřítila cizí ničivá armáda.

Děj plyne stejně pomalu jako v prvním díle série, ale celková atmosféra je temnější. Hned v úvodní kapitole dostane čtenář unikátní možnost nahlédnout do myšlenek vysoce postaveného církevního hodnostáře Církve Jediného Boha, Bernarda Delnocia z Poberta, který v roli rádce a důvěrníka s nevšední dokonalostí manipuluje názory a činy sandurského krále Lodovika, jednoho ze čtveřice Rudovlasových zrádců. Tato epizoda čtenáři poskytuje dobrou přípravu na jízdu plnou politických manipulací a skrytých intrik, kterými příběh oplývá.  Zdánlivě poklidné epizody jsou vždy předvěstí následné násilné a pořádně drsné události. Hrdinové jsou nuceni překonávat stále obtížnější situace.

Postavy jsou vykresleny plasticky a zapamatovatelně, téměř všechny mají důležitou roli, která se průběžně vyjasňuje. Čtenář má dostatek času si k postavám utvořit vztah, dokonce může držet palce i osobám, jejichž záměry stojí proti záměrům stěžejních postav, protože jejich motivace jsou uvěřitelné. Za každým krokem se táhnou nitky utajených záměrů. O postavách, které původně dělaly dojem jako svébytně rozhodující, se čtenář postupně dozvídá, že slouží ještě jiným mnohem záhadnějším cílům. Náležitý prostor dostává téma magie ohňotvůrců, jejíž posledním nositelem je právě Hatušaly.

Kniha má krásnou obálku s motivem rozvíjejícím téma obálky prvního dílu. Překlad je kvalitní, a na jménech některých postav (Bernard Delnocio z Poberta) je patrné, že se překladatel Aleš Procházka při práci dobře bavil.

Druhý díl Ságy ohňotvůrců je důstojným pokračováním dílu prvního. Má sílu vnímavého čtenáře vtáhnout do politických intrik utajených loutkovodičů, podněcuje další otázky, které budou zodpovězeny v třetím pokračování.

 

 

 

 

Vládci smrti

Autorka: Olivia Blake

Recenzi napsala Miroslava Dvořáková pro web děti noci: deti-noci.cz/2025/06/literatura/lit-recenze/olivie-blake-vladci-smrti/

3.6.2025

Tato kniha přitáhla můj zájem sugestivně koncipovanou anotací, kde se píše o hře, do které se kvůli lákavé výhře pouštějí démoni, andělé i bohové, ale kterou stejně pokaždé vyhraje smrt. Nečekaně do hry vstupuje nový hráč, který smrt spoutá, čímž vážně naruší ustálené poměry. Jedinou nadějí na záchranu lidstva se stává kmotřenec smrti Lišák ve spolupráci s andělem strážným, duchem a upírkou měnící se v kočku. Knihu s anotací slibující takový příjemně praštěný čtenářský zážitek, jsem si zkrátka nemohla nechat ujít.

Hlavním hrdinou je Lišák D'Mora, kmotřenec smrti, profesionální médium a šejdíř. Významnými postavami jsou upírka Viola Marek, která pracuje jako realitní makléřka, a duch Thomase Edvarda Parkera IV, spirituální pozůstatek majitele domu, který se Viola snaží prodat. Postupně se představují další nadpřirozené postavy: andělé a archandělé, bohové a polobozi, démoni i víly. Koncept zrodu některých nadpřirozených postav se výrazně liší od toho v běžném kulturním prostředí obvyklého, což působí zábavně. Hlavní aktéři se pouštějí do hry s cílem zachránit civilizaci a čtenář je připraven jim držet palce.

Postavy jsou napsané chytře, dialogy jsou vtipné, děj obsahuje napínavá místa. Potíž je v tom, že je těch dialogů, bonmotů, monologů, přirovnání a nejrůznějších hluboko zpytných vsuvek příliš mnoho na úkor prostého popisu děje. Kniha oplývá filozofickými disputacemi a vnitřními monology, které čtenáře na jedné straně vedou k zajímavým zamyšlením, na straně druhé jej vytrhávají z plynutí příběhu a zbytečně tříští jeho pozornost. Čtenáři je kupříkladu představen anděl Mayra, která byla původně  člověkem. Ve vzdálené minulosti říše na území starověké Indie v kruté válečné době obětavě pečovala o ostatní za cenu vlastní újmy. Po smrti dostala od archandělů nabídku nové práce anděla, protože prý byla „obětavá.“ Zahořklá Mayra se archandělům nejdříve vysměje, poté se jich dotáže, kde byli, když lidé umírali. Chce vědět, proč nepomohli. Tázaní Mayře odpoví, že jejich úkolem není pomáhat, ale sledovat. Takových hlubokomyslných dějových vsuvek je v příběhu nesčetně. Čtenář si logicky dělá naděje, že k uvedení informací o minulosti anděla Mayry měla autorka ještě další důvod než prosté přiblížení motivací a způsobu jednání její postavy, který se v závěru projeví. Ale toto očekávání vyjde naplano.

Text je hravý a sdělované epizody působí spíše jako vzkazy. Jejich poselství je někdy povznášející jindy hořkosladké a někdy až třeskuté. Ovšem různých filozofických odboček a vložených retrospektiv je v příběhu tolik, že není snadné se v něm orientovat.

Atmosféra je jiskrná, příběh obsahuje místa, nad kterými se lze zasmát. Celková roztříštěnost ale čtenářský zážitek poněkud komplikuje. Vládce smrti se bude líbit čtenářům, kteří jsou zvídaví a dostatečně trpěliví. Takovým, kterým nedělá problém vracet se v textu o několik stránek zpět, aby chytili nit, když za to budou odměněni vtipnými hláškami, zajímavými přirovnáními anebo nevšedními podněty. Sama se k takovým trpělivým čtenářům nepočítám, ale z praxe vím, že existují, a těm Vládce smrti ráda doporučím.


 

 

 

 

Faeské pouto

autorka: Saara El-Arifi

recenzi napsala Miroslava Dvořáková pro web Děti noci: deti-noci.cz/2025/05/literatura/lit-recenze/saara-el-arifi-faeske-pouto/

21.5.2025

Román Faeské pouto čtenáře přivádí do fantastické říše elfů, kde spolu dvě království vedou nekonečný boj o Krvácející pole, protože se traduje, že se tam ukrývají ložiska cenného magického nerostu.

Hlavními postavami jsou dvě sestry, válečnice Yeeran a věštkyně Lettle. Plukovnice Yeeran vydá v boji špatné rozkazy a za trest je poslána do vyhnanství. Na cestě pustinou ji dohoní její mírumilovná sestra, provázená Yeeraniným poddůstojníkem a přítelem Rayanem. Následně upadnou do zajetí fae, o kterých si elfové mysleli, že dávno vymřeli. Yeeran, Lettle a Rayan bojují o přežití a vlastní sebeúctu, poznávají nové zdroje magie, dozvídají se skryté souvislosti o válce, v které donedávna bojovali, a postupně zjišťují, že svět je mnohem barevnější a větší, než si původně mysleli.

Autorka příběh vyšperkovala zajímavými nápady. Elfové v boji používají čarovné bubny, kterými na nepřítele střílejí magické střely. Jako zdroj světla a tepla jim slouží čarovné krystaly. Náčelnice říše Ubývajícího měsíce sedí na trůnu z paroží kouzelných bytostí, které zvyšují její moc a sílu. Ale některé nápady, pokud se nad nimi čtenář více zamyslí, působí tak krkolomně, že narážejí na hranice možného – a to i v kulisách fantastického světa. Za všechny jen jeden příklad: Magické bytosti obean mají čtyři nohy zakončené velkými tlapami s drápy o tloušťce elfích prstů. Mají ladnou chůzi podobnou kočičí. Jejich kůže je porostlá srstí, kolem krku mají hřívu. Při chůzi jejich hlava běžně dosahuje výše ramen fae. Jejich ocas se podobá koňskému. To vše doposud vypadá zajímavě a navzájem si to neodporuje. Ovšem v knize je mnohokrát zmíněno, že všechny obean mají na hlavě parohy – a čím starší obean, tím jsou parohy mohutnější a rozložitější. Stejně jako kůže a vnitřnosti jsou i parohy obean pro svůj magický efekt v říši elfů vyhledávanou komoditou, proto jsou elfy loveny. Současně je v knize vícekrát popisováno, jak tyto velké a kočkám podobné býložravé bytosti běžně šplhají na stromy, a dokonce pobývají v jejich větvích. Stromy jsou obrovské a obean se v jejich rozložitých větvích pohybují s květnatě popisovanou ladností. Jak se může tvor s široce rozložitými parohy ladně pohybovat ve větvoví stromu, byť obrovského, to jsem si ani při nejlepší vůli nedokázala představit.   

Jednání a reakce Yeeran působí nekonzistentně. Plukovnice se dojímá nad podvyživenými dětmi, které byly prodány do armády. Je odhodlána bojovat až do konce, aby děti jejího kmene už bojovat nemusely. Když upadne do zajetí fae, je obviněna z těžkého zločinu, kterého se nevědomky dopustila, a ona toho upřímně lituje. To jí ale nezabrání v tom, aby nezačala okamžitě plánovat, jak svým věznitelům uloupí nejcennější zdroj magie, na kterém jsou existenčně závislí, aby ho mohla položit k nohám své náčelnice a milenky současně.  

Hlavní hrdinka působí úporně a nepříliš sympaticky, což by se dalo vysvětlit těžkým dětstvím a válečnou kulturou, ale její sestra Lettle vyrůstala ve stejně neutěšeném prostředí, a přesto její charakter vyznívá mnohem lépe a hlavně přesvědčivěji.

Kniha je majoritně psaná v třetí osobě, proto mě zpočátku zarazilo, že se některým postavám oniká. Na nepřipraveného čtenáře to působí silně matoucím dojmem, protože než pochopí, oč jde, dělá to dojem, že se dialogu účastní více osob než dvě. Navíc není jasné, podle jakého kritéria se tento způsob komunikace řídí, protože jsou tak oslovovány jak postavy s nízkým sociálním statusem, tak i postavy z elitního prostředí.

 V samotném příběhu figuruje pouze jedna postava z těch, kterým se oniká, jako zjevně nebinární, zatímco u těch ostatních to ze souvislostí nijak nevyplývá.

Kniha byla podle hlasování čtenářů nominována jako nejlepší romantasy za rok 2024 na síti Goodreads, proto jsem byla na Faeské pouto velmi zvědavá. Ale navzdory poutavě zkonstruované mytologii, zajímavým nápadům a (většinou) solidně vykresleným charakterům jsem tuto knihu četla se vzrůstajícím sebezapřením, protože jsem tam stále častěji nacházela absurdity, které mě vytrhávaly z děje a činily příběh nevěrohodným a uměle uplácaným.

Obal knihy je krásný, ořízka skvostná, anotace je chytlavá. Atmosféra vykresleného světa je sugestivní a fascinující, ale logické nedostatky  celkový zážitek z příběhu poněkud oslabují. Jsem ale přesvědčená, že každá kniha si najde svého čtenáře, a jistě tomu tak bude i u Faeského pouta.

 

 

 

 

Král démonů

Autorka Elizabeth Briggs

Recenzi napsala: Miroslava Dvořáková pro web Děti noci: deti-noci.cz/2025/05/literatura/lit-recenze/elizabeth-briggs-kral-demonu-na-prani-lucifera-2/

 

Román Král démonů patří do regálu extra červené knihovny. Obálka jasně napovídá, že půjde o erotikou silně prosáklou romantickou fantasy, a je sympatické, že se nesnaží předstírat cokoliv jiného.

Chudá květinářka z Vidlákova přichází do apartmá Lucase Ifera, nechvalně známého miliardáře a zřejmě i bosse místní mafie, aby ho požádala o pomoc při hledání kamarádky, která před týdnem zmizela z hotelu, který mafián vlastní. Svůdný a nebezpečně přitažlivý Lucas chudému děvčeti v ošoupaných džínách a v žabkách pomoc přislíbí výměnou za sedm dní, které s ním stráví, přičemž mu dovolí, aby si s ní dělal cokoliv, co se mu zamane.

Zkušený čtenář (častěji čtenářka) červené knihovny si při čtení úvodní kapitoly možná povzdechne: Jaké otřepané klišé! Ale protože čtenář po knize sáhl s vědomím, že přesně něco takového se tam dá očekávat, čte usilovně dál v naději, že tentokrát snad bude zápletka nápaditější než obvykle. A tahle kniha ho nezklame. Postupně se ukáže, že ty záležitosti s Nebem a Peklem jsou dávno jiné, než jak se o tom píše v tlustých knihách. Květinářka Hannach je vržena do světa andělů, padlých andělů, démonů, draků, inkubů a sukub, fae, upírů a měňavců, a ačkoliv si to zpočátku nechce připustit, je jasné, že po setkání s Luciferem už v jejím životě nic nebude jako dřív.  

Každý ze sedmi dní, které Hannach ďáblovi přislíbila, měl být zasvěcený jednomu ze sedmi smrtelných hříchů. Ale Luciferův plán zkomplikují nečekaná protivenství a intriky a ukáže se, že hrdinčina minulost v sobě skrývá nečekaná tajemství.

Příběh je psaný střídavě z pohledu Hannach a Lucifera. Líbilo se mi, jakým způsobem autorka vykreslila Luciferovu osobnost. S ohledem na kulturní kořeny Luciferova mýtu se z něj nesnažila udělat kladnou postavu. Vykreslila jej dostatečně temně, aby to působilo věrohodně, ale současně ho udělala přijatelně pragmatickým a tím i sympatickým. Temní tvorové se živí emocemi smrtelníků nebo jejich krví. Pro nesmrtelné proto už není efektivní smrtelníky likvidovat nebo trápit, když jsou na nich esenciálně závislí. Bylo zábavné sledovat Luciferovy myšlenky, jeho pýchu, vášeň i zběsilost.

Zápletka se zamilovaným ďáblem je chytlavá a funguje stejně dobře jako už mnohokráte předtím v příbězích s obdobným námětem. Ale byla by mnohem působivější, kdyby to autorka tolik nepřeháněla s mixováním všech možných kulturních odkazů a bájí. Smíchala starozákonní legendy s antickou a keltskou mytologií a přihodila tam odkazy na skutečné historické postavy tak nonšalantně, jako kdyby vhodila veškeré mýty do šejkru a zatřásla.

Kniha se četla velice snadno, čemuž přispívala i pohodlně velká písmena, jako dělaná pro čtenářky unavené po dlouhém dni práce v korporátu, a k přečtení postačilo jedno deštivé odpoledne. Některá zdůvodnění působila jako ušitá horkou jehlou. Konec byl sice grandiózní, ale převelice překotný a nedostatečně vysvětlený, což je škoda.  Ale pokud čtenář není hnidopich a skutečně hledá nenáročné rozptýlení a více než jen špetku vášně, tato kniha mu ho dopřeje v plné míře.

 

 

 

 

 

 

Marie Domská: Nesplacené dluhy 

Recenzi napsala Miroslava Dvořáková pro Děti noci deti-noci.cz/2025/04/literatura/lit-recenze/marie-domska-nesplacene-dluhy/

V třetím pokračování série Kchrat, nazvaném Nesplacené dluhy, sledujeme postupné sžívání pozemšťanů s vesmírnou rasou šachtranů. Na Zemi se píše dvaadvacáté století. Děj se odehrává v pohraničním pásmu na první mezirasové vesmírné stanici Cerberos. Příběh přímo navazuje na události předchozích dvou dílů Nejasné hranice a Skryté ultimátum, proto je obtížné naznačit zápletku, aniž by byl čtenář připraven o překvapení.

Prostřednictvím postavy Michela Barniera mladšího sledujeme vyšetřování okolností úmrtí jeho otce, geniálního strojního inženýra, který jako první z lidí odcestoval na šachtranské území, aby tam spolupracoval s geneticky upravenými kolegy. Situace je nadmíru výbušná, protože ne všichni zúčastnění to s mírovou spoluprací myslí upřímně. Jakákoliv diskrepance mezi šachtrany a pozemšťany může roznítit konflikt, jehož vyústěním by bylo přerušení spolupráce a uzavření hranic. Jedenáctiletý Michel se při čekání na otcův návrat na Cerberu spřátelí se šachtranským vojákem Nhakchatem. Setkání zásadně ovlivní Michelův osobní život i jeho budoucí profesní zaměření. Po deseti letech se Michel jako dospělý mladý muž na Cerbera vrací, aby se zapojil do vysoce prestižního výcviku na šachtranském území. Jeho zařazení do programu se stává trnem v oku starších kolegů, ale on všechny intriky a sabotáže překoná, čímž dokáže, že si místo v programu zaslouží.

Pod příkrovem výše uvedeného děje, kdy se obě strany, jak šachtranská tak pozemská, usilovně snaží tančit mezi vejci, aby mohla spolupráce pokračovat, prosakují mnohem zásadnější události. Ve hře je mnohem více, a souvisí to se snahou mladé šachtranské královny ukončit tisíce let trvající konflikt s další mimozemskou rasou. Na scénu nakrátko vstupuje proponent prvního a druhého dílu série, voják šestnácté generace Kchrat, jehož prostřednictvím se má královnino diplomatické úsilí realizovat.

Styl vyprávění je precizní a jemný, obsahuje spoustu kulturních odkazů a jemných psychologicky laděných náznaků. Autorka čtenáři nabízí vhled do myšlení a motivací mladého Michela Barniera, ale i nesmírně zajímavou sondu do způsobu uvažování a jednání Nhakchata, který je v šachtranské hierarchii mnohem důležitější osobou, než jak se na první pohled jeví. Dalším zapamatování hodným aktérem je šachtran Dcheron, bývalý voják, se skvrnou v životopise, který se snaží obstát v nové náročné profesi vyšetřovatele. Nakonec se ukazuje, že důvěra je vzácné zboží, a na Šachtře zvlášť. Čtenáři se prostřednictvím několika ústředních postav odkrývá šachtranské dilema: Poslouchat novou ambiciózní královnu nebo se řídit staletí zavedenými modely a věky zažitou válečnickou tradicí?

Závěr nechává čtenáře v napětí, jak to s plánovanou misí do vzdálených vesmírných končin dopadne. Doporučuji všem čtenářům, kteří ocení propracovaný a vrstevnatý příběh.

Vydáno: 2025 , Host

 

Marie Domská – Skryté ultimátum

Recenze: Miroslava Dvořáková, napsáno pro Děti noci: deti-noci.cz/2024/11/literatura/lit-recenze/marie-domska-skryte-ultimatum-2/

Dostává se k nám pokračování románu Nejasné hranice od české spisovatelky Marie Domské a s tím i další porce naprosto neodolatelného zmutovaného vesmírného vojáka s ostrou čepelí na ocase a menší vadou řeči. Ichkerat, kterému pozemšťané říkají Kchrat, je prvorozeným vojákem šestnácté generace, a současně synem šachtranské královny. „Jsem geneticky upravená bytost, která je schopná přežít v otevřeném vesmíru,“ pronesl pomalu, „jestli máte něco lepšího na ochranu vlastního prostoru, sem s tím.“ (str. 285)

Skryté ultimátum na Nejasné hranice plynně navazuje. Po prvním kontaktu pozemšťanů s mimozemskou rasou šachtranů začínají obě civilizace budovat systém mezirasové spolupráce v neutrálním vesmírném pásu.

Příběh se splétá z několika dějových linií. V té současné sledujeme Ikcherata na vesmírných základnách, kde se jako elitní vyslanec šachtranské královny sžívá se speciálním lidským komandem.

V linii o tři roky zpět se vracíme k pobytu pozemské navigátorky Erin mezi Šachtrany poté, co ji po kolapsu pozemské lodě jako jedinou přeživší Ikcherat zachránil. Nabízí se nám další pohled do systému matriarchální šachtranské společnosti se všemi rituály a protokoly.  

V nejstarší dějové linii vracející nás o 33 let nazpět autorka odkrývá peripetie prvního utajeného kontaktu šachranského vojáka s jakchtanoidy, odvěkými nepřáteli šachtranů.

Zpočátku se příběh odvíjí pomalu. Jak šachtrané tak pozemšťané, mají své zájmy a ne všechny jsou předloženy k volné diskusi. Oběma stranám jde o mírovou spolupráci. Lidé ovládají skok hyperprostorem. Získali tuto technologii za nejasných okolností a šachtrané si kladou otázku, čím a komu za to lidé zaplatili. Podezření na obou stranách sílí a atmosféra houstne.

Ukazuje se, že první kontakt zřejmě nebyl úplně prvním. Postavy se seberyzejším charakterem jsou nuceny rozhodovat se mezi věrností blízkým osobám a loajalitou k druhu. Jejich motivace a způsoby jednání jsou vykreslené do takových detailů, že se čtenář cítí být organickou součástí příběhu.

„Kchrat má evidentně problém s jedinou věcí - příčí se mu zabíjení nevinných. Vtloukali mu do hlavy, že on a další vojáci jsou zárukou míru. Teď zjistil, že jsou naopak jeho jedinou překážkou.“ (342) uvažuje o Kchratovi Dušan, velitel prvního mezirasového komanda a kapitán lodě Cerberos.

Nabízí se nám porovnání kultury šachranů s tou lidskou, a navzdory velkým rozdílům je společným jmenovatelem rodina, byť ji jednotlivé kultury pojímají různě. Teprve na závěr začnou jednotlivé díly skládačky ukazovat celkový obraz, intenzita děje se zahustí do takové míry, že nelze knihu jen tak odložit.

Postavu Kchrata autorka poprvé představila světu v roce 2019 prostřednictvím novely zaslané do literární soutěže Cena Karla Čapka, a už tehdy to milovníci plnokrevné sci-fi zaznamenali jako ojedinělý úkaz. Kchrata si nelze nezamilovat. Vřele doporučuji.

 

Vydáno:  2024 , Host ,Počet stran: 493
ISBN: 978-80-275-2302-3, 978-80-275-2303-0

 

 

 

 

 

Pád zkázy a hněvu

Autorka: Jennifer L. Armentrout

Recenzi napsala: Miroslava Dvořáková  pro webový magazín Děti noci: deti-noci.cz/2025/04/literatura/lit-recenze/jennifer-l-armentrout-pad-zkazy-a-hnevu/

29.4.2025

První díl série Probuzení nazvaný Pád Zkázy a hněvu od Jennifer L. Armentrout představuje svět Caelumského království, kde smrtelníkům vládnou nesmrtelní bohorozenci, čerpající energii z lidských rozkoší.

Příběh je vyprávěný z pohledu dívky (a později mladé ženy) Calisty, řečené Lis. Jako sirotek nejasného původu vyrůstala v klášteře a po smrti laskavé matky představené živořila na ulici, o hladu, v špíně a bezpráví. V rané dospělosti zakotvila na dvoře barona Clauda z Archwoodu. Protože zaměstnavatel náleží mezi caelestie, míšence lidí a bohorozenců, nachází u něj bezpečné zázemí. Navenek se etabluje jako jedna z mnoha baronových konkubín, ale ve skutečnosti je baronovi mnohem užitečnější, protože disponuje talentem předvídat budoucnost.  Její zvláštní vnuknutí ji často dovádějí na místa, kde se pak dějí podivné věci.

V době, kdy se krajem šíří zvěsti o blížící se válce mezi bohorozenci, se Calistě díky vnuknutí podaří vysvobodit z potíží zraněného bohorozence, z kterého se vyklube Thorne, charismatický muž s temnou pověstí. Aniž by o to usilovali, vzniká mezi nimi vztah plný nevyřčených tajemství. Pro praktickou Calistu se Thorne jeví naprosto nedosažitelným, společenská propast mezi nimi jí připadá nedozírně hluboká. Thorne je Calistou fascinovaný a vůbec nechápe proč. Příběh končí překotně a drsně, zanechává čtenáře v napjatém očekávání kýženého pokračování.  

Svět, který autorka představuje, není zásadně odlišný od těch, které ztvárnila v předchozích fantasy sériích. Liší se jen nově definovaným společenským uspořádáním: nízkorozenci versus bohorozenci.  K tomu je tu spousta dalších názvů výše a níže postavených a přechodných typů. Tato už tak dost složitá hierarchie je poněkud matoucí, protože v anotaci se píše, že každé z devíti měst je pod nadvládou královny živící se rozkoší smrtelníků, ale v knize jsou v souvislosti s nejvyššími bohorozenci zmínky jen o králích.

Pokud bychom knihy dělili naprosto primitivně na „dějové,“ kde je primární sdělování děje, a na „pocitové,“ kde je primární popisování vnitřních pocitů hlavní postavy, zařadili bychom Pád zkázy a hněvu do té druhé kategorie. Calistiny vnitřní myšlenkové pochody i emoce jsou vykreslovány velmi podrobně, srozumitelně a sugestivně. Protože bylo v úvodu dostatečně popsáno, za jakých okolností Calista vyrůstala, jsou pochopitelné její priority a její jednání působí konzistentně.

Od Jennifer L. Armentrout jsem toho četla už hodně. Nejvíce mě dostala romantickou sci-fi sérií Lux, co vyšla slovensky. Její další dvě u nás vydávané série Z krve a popela a Žár těla a ohně už mě tolik nenadchly, protože jsou námětem i postavami snadno zaměnitelné. Pád zkázy a hněvu jako první díl nové série zatím působí slibně. Děj plyne tak pomalu, jako kdybyste se plavili po řece husté melasy. Jsou tam vášnivé erotické scény. Hlavní postavy jsou vykreslené plasticky a přesvědčivě. Přestože se toho na pěti stech dvacíti stranách tolik nestane a jednání hrdinů je často snadno předvídatelné, příběh dokáže udržet čtenářovu pozornost a rozhodně nenudí.   

Tuto knihu ocení hlavně čtenářky a čtenáři, kteří si libují v detailech rádi se vžívají do nejniternějších zákoutí myšlení a motivací hlavní postavy.

Kniha je solidně a citlivě přeložená a perfektně řemeslně provedená, v pevné vazbě s krásnou obálkou a temně modrou ořízkou. 

 

 

 

 

 

Název: Krev a zrada

autor Kay Frost

recenzi napsala Miroslava Dvořáková pro web Děti noci deti-noci.cz/2025/01/literatura/lit-recenze/frost-kay-krev-a-zrada/ (leden 2025)

Krev a zrada, druhý díl série Rozvrácená království, začíná krátkým úvodem do společenských poměrů v říších lidí, draků, elfů a měňavců. Čtenáři se tím připomíná, že za časů úpadku jsou měňavci v područí lidí a jedinou známku odporu proti lidské nadvládě představuje osoba tajemného Šprýmaře. 

Samotný příběh plynule navazuje na závěr prvního dílu. Poté co Ohařka přinese králi nepravé srdce Šprýmaře, je odeslána na další misi. Má se vetřít mezi měňavce Temného dvora a zničit ohnisko odporu zevnitř. Ještě předtím, než se vydá na cestu, vyslechne v králově paláci rozhovor, díky němuž odhalí skutečného původce nákazy ve vesnicích měňavců. Rozhodne se zradit krále Destina ne přímo ve prospěch měňavců, ale ve prospěch spravedlnosti. Trápí ji, že ani měňavcům nemůže beze zbytku důvěřovat. Nejvíce ji rozčiluje a provokuje jejich vůdce Pyre alias Šprýmař.

Tempest by byla mnohem více odhodlaná s povstalci spolupracovat, kdyby věděla, co přesně s ní v budoucnosti zamýšlí král Destin. Čtenář už to ví, protože dostal šanci sledovat krále v přísném soukromí. Jakkoliv krátká exkurze do králových myšlenek a činů zakládá další důvod k obavám o Ohařčino bezpečí. Sladce nevědomá Tempest je zatím zmítaná krizí důvěry ve své strýčky Ohaře. Právě oni, cvičení zabijáci, nekompromisně vykonávají královy rozkazy. Tempest si klade otázku, zda tito muži, které doposud ctila a obdivovala, jsou vůbec nějakého obdivu a úcty hodni.  

Děj plyne stejně vláčně jako v románu Ohař a liška. Čtenáři je postupně odhalováno více informací o  králi Destinovi, lišákovi Pyrem i náčelníkovi Ohařů Madridovi. Tempest trápená nedůvěrou kolem sebe mimoděk buduje okruh přátelsky spřízněných osob včetně charismatického dračího krále. Současně svým konáním vytváří množinu smrtelných nepřátel. V cestě za spravedlností přitahuje k sobě pozornost, aniž by se o to snažila. Urputně se brání pocitům okouzlení, které v ní katalyzuje Pyre. Nemůže mít vztah s mužem, kterému nevěří. Balancuje na hraně, nesmí se zdržovat s láskou. Alespoň si to neustále opakuje.

Příběh není příliš komplikovaný, přesto nedá čtenáři vydechnout. Tempest se opakovaně dostává do situací, kde jí jde o život, nebo po kterých čelí extrémnímu vyčerpání. Navzdory tomu neúnavně pokračuje ve svém tažení, což může u čtenáře vyvolat potřebu odpočinout si místo ní. Je zajímavé sledovat její zrání od naivní a nekritické obdivovatelky služby v králově čestné stráži k odhodlané a mírně skeptické bojovnici za spravedlnost. Rostoucí napětí, slovní přestřelky a sarkasmy mezi Tempest a Pyrem jsou zábavné, ačkoliv Ohařčino setrvalé popírání citů k Pyremu se s blížícím závěrem jeví poněkud únavným. Na druhé straně právě tato zarytá neústupnost potvrzuje její věrohodnost. Zdá se tedy, že autorka si s vykreslením charakteru této postavy dala mnohem více práce, než je na první pohled patrné.    

Konec druhého dílu překvapí nečekaným vyjevením identity jedné ze stěžejních postav. Odhalení je tak třeskuté, že čtenáře přinutí zkontrolovat, zda při čtení nepřeskočil pár stránek. Možná by příběhu prospělo, kdyby autorka do předchozího děje ohledně toho odhalení vpašovala alespoň pár náznaků, protože tak závažné sdělení publikované až v posledním odstavci působí poněkud násilně. V každém případě takový konec zanechává čtenáře nažhaveného na pokračování.

Vydalo nakladatelství Mystery press s.r.o., Praha 2024

 

 

 

Název: Ohař a liška

autor: Kay Frost

napsáno pro web Děti noci: deti-noci.cz/2024/09/literatura/lit-recenze/frost-kay-ohar-a-liska-2/  (září 2024)

 

Kay Frost, autorka úspěšných new adult sérií Aermianské války, Dračí ostrovy a Země popela, nám v románu Ohař a liška, prvním díle nové série Rozvrácená království, představuje svět lidí, měňavců, draků, obrů a elfů, který po staletích prosperity podlehl úpadku.

Dříve spolu různé rasy žily v míru, nyní se však každý národ stará jen o sebe. Říše lidí si už před dvěma generacemi podmanila říši měňavců, bytostí existujících ve dvou životních formách, zvířecí a lidské. Měňavci jsou nuceni k otrocké práci a u krále lidí nemají žádné zastání.

Příběh začíná požárem rodného domu. Pětiletá Tempest dojde k závěru, že zkázu způsobil měňavec, kterého se předtím s matkou ujaly. Její podezření ještě umocní měňavcův zbabělý útěk, zatímco Tempestina matka umírá v ohni.

Po deseti letech na Tempest natrefíme v hlavním městě, v kasárnách elitních zabijáků krále Destina - králových Ohařů. Vychovávaná a chráněná „strýčky“ se Tempest připravuje na kariéru prvního Ohaře ženského pohlaví v dějinách. Jejím tajným motivem je najít měňavce, který „zavraždil“ její matku, ačkoliv tak úplně neví, co přesně se před lety v jejich domě semlelo. Král Destin si ovšem Tempestinu budoucnost představuje jinak. Posílá Tempest na venkov, aby mu přinesla srdce Šprýmaře – vůdce měňavčích povstalců.

Z lovkyně se najednou stává lovná zvěř, protože tajemný Šprýmař není žádné ořezávátko. Tempest se ve světě za hradbami sídelního města střetává realitou. Seznamuje se s arogantním, vtipným a současně nebezpečným liščím měničem Pyrem. Lety a drilem zakořeněná věrnost vůči autoritě se povážlivě drolí a nic není tak, jak se na první pohled jevilo.  

Příběh plyne velmi pomalu. Na to, že kniha čítá téměř tři sta stran, se tam toho tolik nestane. Autorka si zjevně připravuje pole pro další díly série (v anglickém originále zatím existuje šest dílů). Postavy Tempest a Pyre jsou sympatické a nebylo těžké si k nim vytvořit vztah. Bylo zábavné sledovat jejich dialogy, ale trochu mi kazilo radost, že se jejich konání dalo velice snadno předvídat. Zajímavou postavou je král Destin. Autorka udržuje čtenáře v napětí ohledně jeho motivací, o kterých se více dozvíme až v dalších dílech.

Vše je podané s jistou grácií. Nejsou zde žádné vulgarismy ani explicitní sexuální scény. Z tohoto důvodu lze knihu doporučit i opravdu mladým čtenářům, pokud jim nevadí krev prolitá v četných šarvátkách. Určitá jednoduchost námětu a nízká komplikovanost děje nabízí i dospělým čtenářům kýžené rozptýlení od zběsilého životního tempa dnešních dní. 

Vydalo nakladatelství Mystery press s.r.o., Praha 2024

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Název: Král popela

autor: Raymond E. Feist

Recenzi napsala: Miroslava Dvořáková

Raymond E. Feist je autorem klasické fantasy. Jeho mnohadílné ságy – Trhlinové války, Odkaz Trhlinových válek, Sága o Impériu a další ‒ se překládají po celém světě.  První díl nové Feistovy trilogie Sága ohňotvůrců, nazvaný Král popela, přivádí čtenáře do Garnu, říše pěti království. Příběh začíná ve chvíli, kdy jedno království zaniká vlivem Zrady.

Král Steveren, řečený Rudovlas, je popraven s celou širokou rodinou, včetně nevinných dětí. Území je zničeno, bohatství rozkradeno. Následně čtenář sleduje tři dějové linie, z nichž nejdůležitější jsou osudy posledního přeživšího potomka zrazeného krále. Hatušaly (zkráceně Hatu) vyrůstá v utajení v cizině, v komunitě nájemných vrahů a vyzvědačů, aby se po dosažení sedmnácti let vrátil k dobrodinci, který ho jako kojence ušetřil. Hatu nemá tušení, kým je, a čtenář se nemůže dočkat okamžiku jeho prozření.

Děj plyne pomalu, táhne se jako med prosypaný pepřem, protože o násilí a drsné scény tu není nouze. Milovníci klasické fantasy si přijdou na své, zatímco ti netrpělivější budou skuhrat, že je to na dlouhé lokte, a bude je možná provokovat, že téměř všechny zásadní zvraty se dají předvídat předem. Ale kouzlo této knihy spočívá v něčem jiném než v šokujících pointách. Především je to fenomenální ukázka pragmatismu. Hodně prostoru je věnováno epizodám ze školy v Království noci, kde se Hatu učí být platným a poslušným členem zločinecké organizace Neviditelných, kteří vskrytu působí na území všech čtyř království Garnu.

Ve škole kdysi zaslechl, co se říkalo o mocných rodinách, jejichž potomci se nedokázali prosadit: „Ti, kteří vědí, nemluví, a ti, kteří mluví, nevědí.“ (str. 87)

Mimo jiné se ukazuje, že vzdělaný a ušlechtilý baron Daylon (to je ten dobrodinec, který poslal Hatušalyho na vychování do ciziny), tak učinil především z politických důvodů (aby si připravil pole pro vlastní mocenský vzestup), a nikoliv ze soucitu nad posledním potomkem přítele, na jehož zradě se sám (ač neochotně) podílel. Sonda do politikaření a intrik více než co jiného ilustruje, že nic není černobílé. Připomíná, že naše činy jsou vždycky ovlivněné podmínkami a prostředím, ve kterém se nacházíme.

Příběhem nenápadně prostupuje magická vlnka, protože Hatu je posledním potomkem rasy Ohňotvůrců, bytostí ovládajících magii ohně. Usmrcením širokého rodinného klanu se schopnost kontrolovat ohnivý element zkoncentrovala v jediném přeživším, který to – jak jinak – ještě neví. Naznačený magický motiv přináší příslib rozvinutí a patřičného vytěžení v dalším díle ságy. Kromě magické vlnky a prvku očekávání (kdy se Hatu dozví o své pravé identitě) příběhem prosakuje legenda o návratu posledního potomka zrazeného krále. Čtyři králové, kteří Zradu zosnovali, mají důvod k obavám. A jsou tu i další, kdo nepozorováni svírají v prackách nitky dějin a kterým se návrat Rudovlasova mstitele hodí do krámu ještě méně. Sympatický Hatu balancuje nad propastí na lávce tenké jako ostří meče a čtenáři mu budou držet palce, aby se nezřítil.

Král popela jako první díl Ságy Ohňostrůjců je důstojným reprezentantem Feistovy tvorby. V rozkošnicky pomalém vyprávěcím tempu má čtenář spoustu času na seznámení s postavami, dostává příležitost ocenit specifika popisovaných kultur, a současně má šanci nahlížet za spletité sítě pletichaření a intrik. Hlavní hrdina Hatu působí sympaticky a věrohodně, což je ostatně typické pro všechny Feistem stvořené postavy.  

Ve své žánrové kategorii je Král popela, ve zdařilém překladu Roberta Čapka, vydařenou knihou, a příznivcům klasické fantasy ji lze s klidem doporučit.

Vydáno: 2024 , Laser-books (Laser)

Recenze psána pro: deti-noci.cz/2024/05/literatura/lit-recenze/raymond-e-feist-kral-popela/

 

 

 

Název: Strážci osudu

autor: J.B.Arling

Recenzi napsala: Miroslava Dvořáková

Autor čtenáře seznamuje s existencí Správců osudu (sudiček), kteří mohou měnit osudy dětí mladších jednoho roku a tím ovlivňovat jejich okolí. Sudička se napojí na osud lidské bytosti a podle vlastního uvážení ho ohýbá s cílem rozvíjet vývoj lidské rasy pozitivním směrem. Čtenáři je sděleno, že sudičky jsou produktem staré vesmírné entity, rozsévající po obyvatelných světech své záměry, kterými (cituji): „…se snaží urychlit evoluční proces přirozené selekce pomocí korekce kauzálních nexů.“ (konec citace)

V úvodní kapitole sledujeme sudičku Vladislava, kterak prorokuje životní události narozenému dítěti, jejichž rodiče vůbec netuší, jaké bizardní hrůzy miminku předpovídá, a ještě mu za to platí. Je patrné, že sudičky na svůj úkol dávno rezignovaly, a předpovědi berou jenom jako snadný zdroj obživy. Z tisícileté rutiny Vladislava probírá nečekaný zvrat, kdy „vycítí“ z osudového toku plánovanou invazi mimozemských chobotnic. Výsledkem by bylo totální zničení lidské civilizace, a to Vladislav a jeho kolegové nechtějí připustit, protože už se s lidmi tolik nadřeli. Seznamujeme se s dalšími sudičkami Moirou a Drakem, a později i s čerstvě a nedobrovolně přeměněnou Monikou, protože právě ona má silný potenciál ohýbat osud kýženým směrem a jako vystudovaná astrofyzička má technicky větší naději mimozemské invazi zabránit.

Autor vkládá do příběhu odbočky a retrospektivy, popisuje historicky stěžejní příhody věkovitých postav sudiček Moiry a Vladislava, včetně jejich přijetí adoptivního syna Draka. Čtenář příhody sleduje z odstupu, bez většího emocionálního nasazení. Připadala jsem si jako pasažér vlaku pozorující požár na polním hnojišti. Vidí, jak se k plamenům ve zoraném poli chvatně sjíždí zemědělská technika, ale ponechává jej to klidným. Nevím, jestli to byl autorův záměr – popsat postavy tak schematicky, že na nich není patrný žádný vývoj. Vzpomněla jsem si na Artura Denta v Adamsově Stopaři po Galaxii. Ani tam nejsou postavy nějak zvlášť plasticky definované, ale tam se pod povlakem parodie skrývá nesčetně dalších znepokojujících vrstev sdělení, díky kterým je kniha tak cenná. U Strážců osudu podobná technika tolik nezabírá.

Parodický podtón tu nepochybně přítomný je. (cit): „Jak zabít sudičku? Donuťte ji proměnit se v dým, a pak ji vysajte vysavačem s ultra jemným filtrem. Samozřejmě existovala i prozaičtější metoda, a  to rozmáznout sudičce mozek na malé kousky dostatečně rychlým projektilem dřív, než se promění v kouř. Jenže to se daleko lehčeji řekne, než udělá…“ (konec citace). Ale současně je zde tolik mozkolamných pasáží o tom, co bylo první prapříčinou kolapsu, který nastartoval další potíže vedoucí k zániku lidstva, že jsem si nebyla jistá, nač se mám vlastně soustředit. Když jsem nad tím uvažovala, došlo mi, že jsem zůstala pozorovatelem. Autorovi se nepodařilo vtáhnout mě do děje, nezapomněla jsem, že jenom čtu příběh. Vlastně jsem si připadala, jako když studuju nějaký návod – pořád jsem zůstávala až nebezpečně v té civilní realitě.

Text je plný kulturních a popkulturních hlášek různé úrovně vtipnosti,  v ději se opakují návraty časem do stěžejního uzlového bodu poté, co se aktuální linie ukázaly být neúspěšnými. Příběh končí podobným výjevem, jakým začíná, jede se dál, jen aktéři jsou možná o něco pokornější.

Celkově na mě kniha působila spíše jako marketingový projekt či přímo experiment, kterým si ambiciózní autor ověřuje, jakým způsobem budou čtenáři na jeho konstrukty reagovat. Dlužno dodat, že navzdory propracovaným konstrukcím není potenciál zpracovávaného námětu využitý naplno, největší rezervu vidím ve ztvárnění postav, které by si zasloužily více péče.

Zaujala mě scéna, podle které je patrné, že sudičky se na své poslání po letech tvrdé dřiny prostě vykašlaly (cit): „Budeš mít tři děti. Jedno bude kripl, ale to nevadí, stejně zemře při autonehodě na přechodu u takový tý malý kavárny v  centru. Budou mu dva roky. Bohužel přijdete o kočárek. Ten by se vám hodil. Ceny poletí nahoru tak rychle, že bankéři nestačí připisovat na bankovky nuly, takže budete muset koupit nějakej aušus ve slevě v Tesku. Pak se vám narodí dvojčata, pro které bude moc malej. To jednoho nasere, že?“ (konec citace). Cynismus, přezíravost a aroganci, s jakou Strážce osudu linkuje životní peripetie nevinnému novorozenci, se autorovi podařilo vyjádřit tak provokativně a sugestivně, že výjev čtenáři ulpí v paměti jako tříska za nehtem.

Strážci osudu, autor: L.B.Arling
ISBN / ISSN: 978-80-278-0178-7EAN: 9788027801787

recenze psána pro Děti noci: deti-noci.cz/2024/05/literatura/lit-recenze/l-b-arling-strazci-osudu/

 
 
 

Název: Milenec z temnot (neděste se toho názvu:))

 https://www.databazeknih.cz/.../bratrstvo-cerne-dyky...

Autorka: J. R. Ward

Úvodní román z upíří série Bratrstvo černé dýky. Název téměř všech dílů začíná slovem Milenec, ale to ještě není důvod k panice anebo úšklebkům. Doporučuji všem, kteří snesou sem tam trochu patosu, (který já osobně u románů tohoto typu snáším blbě, ale tady ho kupodivu dokážu tolerovat až do čtrnáctého dílu, pak už je to horší). Onen patos je totiž vyvážený solidní dávkou napětí a romantiky a místy i je to i vtipné. A ano je to mnoha a mnoha dílná série, ke které existují dokonce četné spin offy (velice dobré BTW, a lepší než poslední díly hlavní série). Autorka J.R. Wardová (vlastním jménem Jesica Bird) vytvořila úžasnou subkulturu nelidských bytostí, existujících mezi námi a mimo naši pozornost. Umí perfektně "sochat" postavy a nesmírně lehce a efektivně definuje jejich specifika. V jedné pasáži 13. dílu série (Prokletý milenec) spolu upíři bratři Trez a iAm řeší jistý spor. iAm nesouhlasí s tím, co jeho bratr dělá, ale místo aby mu řekl, jaký je idiot, jen ostentativně mlčí. Atmosféra houstne. A Wardová iAmovu reakci i Trezovo hodnocení situace definuje nesmírně elegantně: (cituji): "iAmovo mlčení bylo hlasitější než řev startující helikoptéry." No není to nádhera? V jedné krátké větě vyjádřila všechno (vztah mezi bratry, jejich emoce, temperament). I pro takové z vás, co nehorují pro mnohadílné série, ale milují romantiku s kapkou krve, platí, že první tři díly Bratrstva černé dýky jsou naprosto TOP!

 

 

 
 
 
 
Název: Nejasné hranice
Autorka: Marie Domská
 

Recenze na knihu Marie Domské „Nejasné hranice“

Miroslava Dvořáková

Jako čtenáři často očekáváme, že v každém slušném hororu, jehož děj se odehrává v otevřeném vesmíru, by měla figurovat alespoň jedna parádně děsivá a totálně nelidská vesmírná příšera. Vzpomeňme na klasická díla žánru, jako jsou Wyndhamův Den Trifidů, Wellsova Válka světů nebo Heinleinova Hvězdná pěchota, kde jsou vesmírné bytosti zpodobněny jako tvorové nahánějící husí kůži, kdy cizost z nich čišící, například i pouhý způsob jejich pohybu, u čtenáře vyvolává šimrání v břiše a jektání zubů.

Titulní postava Kchrat z knihy Marie Domské Nejasné hranice všechny tyto atributy vesmírného „vetřelce“ splňuje (všimněte si, že píšu vetřelce s malým V, protože na toho s velkým se vztahují autorská práva). Kchrat je vysoký dva a půl metru, jeho páteř přechází do ocasu s trnovým bodcem a jeho anatomie ne náhodou připomíná důvěrně známou postavu z „nejmenovaného“ kultovního filmu. Je to voják, prvorozený šestnácté generace, produkt genetického inženýrství. Dokonalá zbraň, kterou šachtrané vyšlechtili pro boj s nepřátelskou rasou jachtanoidů.

 

Na Zemi se píše dvaadvacáté století. Lidé postupně kolonizují okolní prostor. Jejich akční rádius se stále rozšiřuje. Doposud se nepodařilo navázat kontakt se zástupci jiné vesmírné civilizace. Co všechno se asi semele, když se „dokonalá zbraň“ a vesmírný voják Kchrat střetne s pozemskou navigátorkou, jedinou přeživší v havarované lodi? Co se stane, když na sebe narazí dvě paradigmata založená na úplně odlišném vnímání svobody jednotlivce v konfrontaci se zachováním celku? Existují hodnoty, které mohou dvě diametrálně odlišné koncepce fungování společnosti spojit? Tato vážná a poněkud vousatá témata ale čtenář nahmátne až někde ve třetí vrstvě sdělení, protože v těch vrchních vrstvách ho čeká spousta zábavy a napětí. A především je tady Kchrat (skutečné šachtranské jméno Ikcherat je pro lidi obtížně vyslovitelné), jehož osobnost čtenáře chytí a uchvátí, fascinuje a nutí je držet mu palce od začátku až do konce (přičemž konce se v této knize nedočkáme, musíme si počkat na další).

Příběh v sobě splétá několik dějových linií, přesto nepůsobí matoucím dojmem, naopak to přidává vyprávění na dynamice. Postavy a vztahy lidí a šachtranů působí tak autenticky, až to děsí. Autorka sugestivně popisuje objektivní události, ale také s lehkou bezprostředností vykresluje vnitřní prožitky aktérů. A činí to tak dobře, že čtenáře udržuje ve střehu. Mazaně nabízí prostor k dohadům, nabádá k pochybnostem o skutečném pozadí některých událostí, anebo o skutečných motivacích jednotlivých postav.

Nebudu se dále rozepisovat o zápletce, protože nemohu čtenáře obírat o překvapení, které ho při seznamování s Kchratem čekají. Chci se jen podělit o radost, pobavení a respekt k dobrému příběhu, které jsem cítila, když jsem knihu Nejasné hranice přečetla.

 

 
 
 
 
Název: Práh mezi půlnocí a ďáblem
Autor: Petr Urban
 

Petr Urban čtenáře přivádí do vzdálené budoucnosti a představuje mu životní osudy obyvatel metropole Práhu, situované do středu Evropy.

Po hrůzách čtvrté světové války lidé spálili Bibli a vytvořili novou víru v Slovo. Žijí podle Vyhlášek Evangelia, v ulicích visí plakáty nabádající k pokoře a bázni, návštěvy kostela jsou deklarovány jako žádoucí, ale ve skutečnosti jsou povinné. Kontrolu církve nad společností usnadňuje rozdělení obyvatelstva na privilegované bohatce z Horního města a prekarizované „dolňáky“. Mocenskou nadvládu církvi pomáhá udržovat strach většinové společnosti z menšiny populace, která se rodí s genetickou mutací umožňující v různé míře aktivity obecně definované jako paranormální, což může zahrnovat celou škálu divotvorných činností od čtení myšlenek přes talent manipulovat vůlí jiných až po schopnost zapalovat předměty. Většinová společnost se malefiků obává a s posvěcením církve je postupně stále více diskriminuje. O příčinách vzniku maleficia existuje spousta teorií, ale ty nejvíce reflektované spojují vznik mutace s důsledky jaderného ozáření zbraněmi hromadného ničení. 

Celé dvě třetiny románu se čtenář seznamuje s děsivými útržky životů titulních postav. Asi nejdůležitějším protagonistou Urbanova díla je Štěpán Kastner, potomek slavného vědce. Štěpánův otec, profesor Kastner, zasvětil studiu maleficia celou výzkumnou dráhu. Vyvinul snadno použitelné metody, kterými lze rozpoznat „malefika“ od „prosťáka,“ a je za to společností (a především církví) glorifikován. Štěpán se veze na vlně otcovy slávy, nemá žádné cíle ani ambice, netrápí ho morálka, nezatěžuje se svědomím. Na první pohled neexistuje méně sympatická postava než právě Štěpán. Autor si dal ale tolik práce s představením jeho osobnosti, že čtenář nakonec neví, jestli jím má opovrhovat nebo ho má politovat, nebo mu má nakonec držet palce.

Dále autor čtenářům představuje soukromého detektiva Filipa Horáka, malefika, kterého si nelze neoblíbit, manželský pár prosťáků – profesora Drbohlava a jeho ženu Věrku, které si nelze neošklivit, ačkoliv o nich autor nenapsal jediné špatné slovo. V tom je právě to umění, když autor čtenáři prezentuje postavu, která je povahově skrz naskrz odporná, ačkoliv si své odpornosti není vědoma, jedná laskavě s manželkou a zdraví sousedy na ulici. Autor onu odpornost nijak nezdůrazňuje, nechá čtenáře, aby si z jednání té postavy udělal názor sám. Dále poznáváme úžasné bratry Pleštilovy, malefičky Nikol a Sáru, manžele Jánské i prostitutku Alici. Celým příběhem se prolíná tajemná postava pána v nažehleném obleku s luxusní špacírkou, o jehož podstatě si můžeme s odkazem na název románu myslet téměř cokoliv. A jako bonus se nabízí seznámení s mapařkou Káťou, která si později zaslouží samostatnou zmínku. 

Petr Urban nápaditě pracuje s jazykem. To, že samotný Práh kdysi nesl název Praha, dojde rychle i těm mimopražským – už podle názvů čtvrtí a různých kulturních narážek. Ale kolem města je opevnění nazvané Zápraží, lokalita mezi Horním a Dolním městem se jmenuje Zlom, církev obhospodařuje čtyři hlavní Domy a současně výzkumné ústavy, nazvané podle čtyř evangelistů.

Nejvíc osvěžující postavou i z hlediska autorova jazyka je mapařka Káťa, která s batohem a baterkou objevuje zapomenuté lokace a zapovězené a dávno uzavřené podzemí metra. Káťa mapuje život v Práhu a představuje hlas rozumu proti církevní despocii. Její zdánlivě neškodné články v bulvárním deníku Bestie „Žváti mapařky Káti“ dávají těm vnímavým naději, že pořád existuje někdo, kdo nepodlehl všude panujícím lžím. Každý článek končí sloganem: „Bobře si to zamapatujte!“

Dalším jazykovým kouskem je samotný název fenoménu maleficiia (mutace osob disponovaných k nestandardním aktivitám). Maleficium totiž v latině znamená „zločin“ a ve středověké latině se tento výraz vykládal přeneseně jako „zločin čarodějnictví“. Jasná je i narážka na knihu Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice), vydanou v druhé polovině 15. století, kterou později inkvizice používala jako metodickou příručku k identifikaci čarodějnic. Už jenom tím autor naznačuje, že samotné narození malefiků církev v Práhu vnímá jako zločin a udělá cokoliv, aby jejich existenci ukončila.

Výše uvedené a mnohé další postavy Petr Urban představuje v mnoha paralelních vyprávěcích liniích. Některé běží v reálném čase, jiné jsou retrospektivní. Tyto samostatné epizody se místy střetnou, někdy tak letmo, že si to prolnutí aktéři ani neuvědomí. Takto náročné zpracování jsem naposledy zaznamenala v románu Očista od Sofi Oksanen, kde stejně jako v Urbanově Práhu společně propletené linie vytvářejí komplikovaný a náročný příběh, z kterého se svírá žaludek a stydne krev v žilách. Co se námětu týká, nelze si nevšimnout podobnosti s kultovními X-meny, ale tento námět je recyklovatelný věky, protože lidská povaha (napůl anděl, napůl ďábel) se v zásadě nemění.

Práh mezi půlnocí a ďáblem není lehké čtení. Teprve v poslední třetině románu se začne uskutečňovat to, k čemu to celé směřovalo a v co čtenář celou dobu tajně doufal, a nutně si musí uvařit kafe, aby tu závěrečnou jízdu ve zdraví přežil.

Anotace: https://www.epocha.cz/kniha/petr-urban-prah-mezi-pulnoci-a-dablem-prvni-vydani-brozovana/

Knihu Práh mezi půlnocí a ďáblem napsal Petr Urban, ilustrace na obálce je dílem Žanety Kortusové. Redakce Jiří Kábrt a Pavlína Kajnarová. Jazyková redakce Eliška Pospíchalová. Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2024 jako svou 921. publikaci. První vydání, 416 stran.

 

 

 

Název: Bouřková fronta

Autor: Jim Butcher

Přečetla jsem první díl série o čaroději Harrymu Dresdenovi, který má ve Zlatých stránkách inzerát (cit): HARRY DRESDEN – ČARODĚJ Nacházení ztracených věcí. Paranormální pátrání. Porady a konzultace. Ceny rozumné. NEDĚLÁM nápoje lásky, prokletí na věky, večírky ani jiné zábavné akce.“ (konec citace). Královsky jsem se bavila a vřele doporučuji všem milovníkům urban fantasy. Kulisami i hlavním hrdinou mi to připomnělo sérii „Noční strana“ Simona R. Greena, ale tohle je snad ještě lepší. V českém překladu existuje asi 10 dílů Harryho Dresdena, další už u nás nevyšly, ale určitě stojí zato přelouskat alespoň ty dostupné. Doufám, že kvalita neuvadne, a že to nedopadne jako u Greenovy výše uvedené série, kde ty poslední vydané díly (počínaje tím 12. „Nevěsta byla v černé kůži“) už byly jen slabým odvarem těch úvodních.  

 

 

Název: Baltazar

Autorka: Ivana Nováková

recenzi napsala Miroslava Dvořáková 

Témata padlých andělů nás provázejí celé věky. Literárně i dramaticky byla zpracována nesčetněkrát. Milostný příběh autorky Ivany Novákové o ďáblovi, který utekl z pekla, zabydlel se v Praze a šéfuje reklamní agentuře, by byl jedním z mnoha, kdyby nebyl tak zábavný, kdyby nebyl sepsaný tak lahůdkově kultivovanou češtinou, kdyby neoplýval vrstvami, které může čtenář postupně odkrývat a nacházet stále nové až do úplného vyčerpání své erudice. Novelu Baltazar jsem poprvé četla při hodnocení literární soutěže Cena Karla Čapka, v roce 2022, a do excelových poznámek jsem si už tehdy napsala „Klidně to mohlo být delší.“ To jsem ještě z pochopitelných důvodů neznala autorku, a na její knihy jsem narazila teprve nedávno. Od té doby nestačím zírat, co všechno lze dokázat s jazykem, jak lehce a elegantně lze vyjádřit i komplikované sdělení (a ano, sama se mám jako autorka v této oblasti stále co učit).  

Proč si dávám tu práci s recenzí právě do Interkomu? Protože snad patřím do podobné krevní skupiny jako zdejší čtenáři, a doufám, že upoutávku na tento kousek někteří ocení. Přestože idea příběhu je ryze konzervativní, jednání postav je moderní. Přestože postavy pracují v současných profesích, ve volném čase zpívají barokní kantáty v pražských chrámech. Vyprávění je dynamické a napínavé, hýří láskou k naší historii a spoustou kulturních odkazů a vtípků. 

Baltazar ani zdaleka není pouhým milostným příběhem. Je to pocta zdravé lidské přirozenosti a výsměch škatulkování podle toho, v kterého boha kdo věří. Protože mentální nastavení těch, kteří svěřují konečné vyhodnocení svých skutků nějaké nadřazené všemocné a všehoschopné entitě, je v zásadě stejné. Autorka čtenářům s laskavou ironií vzkazuje, že zodpovědnost za své činy si každý neseme sám. Navzdory tomu nás může duchovně povznášet velebnost hudebního díla, sepsaného k oslavě Boží, protože současně oslavuje i to božské v nás.

Kromě samotného příběhu je kniha přitažlivá i zpracováním. Ačkoliv se jedná o knihu elektronickou, disponuje vymazlenou grafikou a úžasnou obálkou z dílny Rosany Zvelebilové, která přímo vybízí vydat se na vandr do starobylé zástavby barokních pražských uliček.

Když jsem četla Baltazara, v uších mi zněla píseň Baroko od Richarda Müllera s textem Michala Horáčka.

(Pozn. Ve vyhodnocení CKČ v roce 2023 se Baltazar v novelách umístil na čtvrtém místě).

Baltazar:

Autorka: Ivana Nováková, Obálka, ilustrace, typografie: Rosana Zvelebilová, redakce: Jan Hlubek, korektury: Patrik Václavek. První elektronické vydání DPC 220 Kč Vydalo nakladatelství: Canc jako svoji 23. publikaci, Canc s.r.o., Pekařská 395/37, 602 00 Brno

 

Název: Něco z noční strany (první díl série Noční strana) 

autor: Simon R. Green 

Zábavná série s drsným soukromým očkem Johnem Taylorem, který není tak úplně z tohoto světa. Knihy této série jsou vtipné. Alternativní reality skrývající se za hranicemi té naší autor předkládá sugestivně a zábavně. Není nouze o napětí a překvapení. Naneštěstí kvalita dílů postupně klesá, kdy ten dvanáctý, nazvaný „Nevěsta byla v černé kůži," který je už jen slabým odvarem těch úvodních. Ale prvních deset dílů série Noční strana rozhodně stojí za hřích.  

 

 

 

 

 

Název: Čistá krev

Autorka: Nancy Gideon

Mé doporučení: Nedejte se odradit obálkou 

Knížky od Nancy Gideon v sobě mívají víc, než se na první pohled jeví, pokud ovšem nepatříte k odpůrcům fantastiky a nebazírujete na reálných kulisách. Mou nejoblíbenější knihou od této autorky je Čistá krev. Čtyři v jenom. Podle explicitně laděné obálky to vypadá jako čistá červená knihovna, ale hned v úvodu je to detektivka, vzápětí se to jeví jako gangsterský příběh, potom se z toho vyloupne temná urban fantasy (schválně nespojleruju, abych nepřipravila milovníky fantastiky o překvápko), načež vás autorka dorazí existencionální krizí titulního hrdiny. Vším prosakuje romantická linka, ale je to vrstevnaté, zábavné a chytré a napínavé.    

 

Název: Očista

Autorka: Sofi Oksanen

Autorka nabízí příběh, vedoucí k zamyšlení nad otázkami viny, trestu, pokání. Nevnucuje se čtenáři s nějakými morálními soudy, přesto jasně předestírá prostřednictvím popisu myšlenek hlavních postav, že v jádře lidé vědí, co je dobré a co je špatné, a je jen na nich, zda se podle toho budou chovat. Stejně tak je na čtenáři, jak si to přebere. Děj románu začíná v Západním Estonsku v roce 1992, ale vrací se mnohokrát do třicátých až padesátých let minulého století, kdy bylo Estonsko střídavě pod nadvládou Rusů a Němců, a místní obyvatelé v úsilí to nějak překlepat, dělali, co mohli. Někteří se uzavírali do sebe, jiní ve snaze se zavděčit aktivně pomáhali režimu utahovat šrouby.

Kniha se vyznačuje neobvykle komplikovanou formou střídání časových rovin a střídavým zaměřováním pozornosti na odlišné osoby, měla v plánu zvýraznit vnitřní chaos, v jakém se hrdinové románu ocitli. Ačkoliv by se dalo čekat, že výsledek bude působit zmatečně a nepřehledně, je tomu přímo naopak. Způsob řazení epizod napodobuje způsob lidského myšlení, kdy se člověk v běžném každodenním konání nesčetněkrát vrací do minulosti (jak se mu současné děje asociují již prožité) a stejně tak se vztahuje k budoucnosti (jednání v současnosti je motivováno plány do budoucnosti a tužbami).

Ta knížka je hodně drsná. Ukazuje, že události dvacátého století u nás, které poznamenaly osudy a pokroutily mnohé charaktery (Druhá světová válka, okupace, osvobození, komunistický puč a následná likvidace „prohnilé“ buržoasie ve státech východní Evropy) poznamenaly podobným ba ještě drsnějším způsobem země, které se nadlouho staly svazovými republikami bývalého Sovětského svazu. Není to lehké čtení, ale uvízne v paměti.

 

 

Název: Pláč němého boha

Autorka: Tereza Matoušková

Země je po válce draků s bohy spálená magií, zbytky civilizace přežívají ukryté pod kupolí na dně moře od paprsky mechanického slunce. Kočáry jsou tažené kovovými mechanickými ptáky, z kterých padají šupinky rzi. Energie se získává z magických krystalů. Pouštní Temnáři lidé jezdí na vycvičených hadech. Bělovlasé Víly bydlí v dutých stromech, muže využívají jen na plemenitbu, a chovají je v kotcích. Na pořádek dohlížení nesmrtelní chrliči dosazení bohy. A bohové? Ti si užívají kdesi v Zahradách rozkoší, o smrtelníky pod kupolí se nestarají. Prostředí v Podmoří je ponuré stejně jako výjevy, které se v něm odehrávají. Nejvyšší Velemág po osmnácti stoletích života chátrá, impérium, které násilím sjednotil, se pomalu hroutí. Příběhem prosakuje přídech tajemství, postavy jsou popsané trefně, jejich motivace působí uvěřitelně, ať už jsou vznešené nebo zavrženíhodné.  Když jsem ten příběh četla, bylo mi z různých náznaků jasné, že nic není ve skutečnosti tak, jak se jeví, a moje zvědavost narůstala. Místy jsem laborovala s teorií, že ten svět je virtuální projekcí, že ti bohové nejsou nic jiného než programátoři, a střídavě jsem tuto teorii zpochybňovala. Nebylo to úplně snadné čtení, zasáhlo temná místa mé duše. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak z temnoty a bezútěšnosti příběhu postupně prosakuje naděje. První díl Podmoří mě zanechal zvědavou na ten další.

 

Název: Zvuk slunečních hodin

Autorka: Hana Androniková  

Příběh začíná v Americe, krátce po Sametové revoluci v Československu. Daniel v Coloradu na zimní dovolené náhodně potkává  krajanku z Českoskovenska, která znala jeho matku Ráchel. Vzápětí se propadáme časem - do třicátých let dvacátého století a sledujeme Danielova otce, stavebního inženýra Tomáše Kepplera, a jeho začátky v Baťových závodech ve Zlíně a v Otrokovicích, i jeho pracovní pobyt v Indii, kam se k němu později připojuje i jeho žena Ráchel. Následně do osudů dvojice razantně zasáhne druhá světová válka, se všemi hrůznými atributy jako byly rasové čistky a holokaust. Pořád jsem se při čtení vztekala stylem „proč v té Indii, sakra, nezůstali?“ Autorka popisuje postavy, jejich motivace, radosti i velké utrpení tak věrohodně, až z toho mrazí. Jak se příběh rozvíjí, časové roviny se proplétají, což mi připomíná podobné žonglování, jaké můžeme zažít třeba v románě Očista od Sofi Oksanen (nedávno jsem se o něm zmínila), a jak tam i zde je to ku prospěchu věci. Je velká škoda, že autorka a velká spisovatelka Hana Androniková zemřela tak mladá.

 

 

 

Název: Serafína a drak

Autorka: Ivana Nováková

Příběh rozvíjí podobný námět jako Kráska a Zvíře a pracuje s obdobnými motivy jako Dvůr trnů a růží od Sarah J. Maasové. Na rozdíl od Maasové je linie vyprávění příběhu o Serafíně a drakovi méně zvlněná, méně užvaněná a košatá, ačkoliv atmosférou a celkovým dojem je na srovnatelné úrovni. Autorka umí pracovat s jazykem. Umí pobavit i vyděsit, přinutí čtenáře Serafíně i Azovi držet palce. Trochu prudký a obrat z nelítostné obludy v horoucně milujícího kavalíra by působil kostrbatě, kdyby nebyl popsán tak uvěřitelně. Co mě na příběhu štvalo, byla Serafínina submisivita vůči otci, ačkoliv vůči jiným osobám tak submisivní nebyla. To nás opravdu pokrevní vazby činí tak zranitelnými? S nevolí jsem musela připustit, že ano. Potěšilo mě, že Az by ochotný obětovat vlastní lidskost, aby svou dívku zachránil. A líbil se mi civilní a nepřepjatý způsob, jakým to bylo podané.  Zaujal mě příběh Brana, a vůbec by mi nevadilo, kdyby jeho celkové odvrácení od Elytrigie bylo přiblíženo podrobněji, protože najít odvahu a vzepřít se všemocné čarodějnici, která ho kdysi oblbla, a poté hořce zklamala, mohlo být výživné. Ale chápu, že autorka nechtěla zběsile pádící příběh příliš zpomalovat. I když je od poloviny vyprávění celkem jasné, jak příběh asi dopadne, přesto autorka čtenáře až téměř do samotného konce napíná a nutí k pochybnostem, jestli to celé nakonec neskončí úplně jinak. Bylo to příjemné hladké, snadné a návykové čtení, v kterém nechybí chytré myšlenky, o kterých se dá pěkně přemýšlet. (cit): „Tělo je jediná schránka pro fungující vědomí. Posléze si můžeš vysnít celý vesmír, ale někde musíš doopravdy být.“

 

 

   

 

Název: Bellis a dračí král

Autorka: Ivana Nováková

Volné pokračování knihy Serafína a drak přibližuje záchranné pátrání dračího krále po knížeti Donnanovi, který je jeho švagrem. Znovu se setkáváme se sympatickým dračím králem a jeho prvním pobočníkem Branem. Do popředí čtenářova zájmu se záhy dostává příběh vílí míšenky Bellis a Serafínou odmítnutého ženicha Artagana. Artaganova nová kariéra obchodníka s otroky je v kontrastu s jeho ostatním projevem obtížně přijatelná. Ale jeho omlouvá ten obrovský vztek a ponížení před veškerou elitou a příbuzenstvem, když ho Serafína těsně před vyslovením manželského slibu odmítla. Ano, to, že se ponížení a vztek může snadno přetavit v necitelnost a zlo, je uvěřitelné. Líbil se mi ten nápad dračího krále zdánlivě opustit dějiště, aby se vrátil v podobě slepé žebračky, čím jedině vylákal mocného nepřítele z jeho doupěte. A taky se mi líbilo, že ho nekompromisně zakousl. Už v Serafíně a drakovi mě mírně popouzela její nezměrná loajalita vůči rodině, která ji obětuje pro dobro celku, ale dokázala jsem ji akceptovat. Ale v příběhu o Bellis mě tentýž – ještě mnohem více vygradovaný prvek vysloveně dráždil. Kde se sakra bere taková nezměrná oddanost dcery vůči otci, který se chová jako notorické hovado, nedokáže pro ni najít jediné vlídné slovo, a ještě ji hrubě využívá? Bellis, která se na veřejnosti jevila jako statečná a odhodlaná bojovnice, se při konfrontaci s nenávistným otcem mění v rezignovaný uzlíček. A pak jsem musela připustit, že to rezonuje s temnými místy mé duše. Ten zdánlivě jednoduchý příběh v sobě skrývá podobenství o zhoubném vlivu, jakým nás mohou deformovat špatní, neschopní, nezralí či hluboce nešťastní rodičové. Protože nejvíce ublížit si necháváme právě od těch, kteří jsou nám nejblíže. Cítíme se bezbranní vůči těm, kteří by nás z hlediska obecných zvyklostí měli chránit, protože to oni nás přivedli na tento svět, ale místo toho nám ubližují. A my jim to dovolujeme, protože v sobě máme zažráno, že bychom měli, že se to přece tak patří. Stydíme se, že jim to dovolujeme, ačkoliv stydět by se měli oni.  

 

Autorka: Iva Nováková

Název: Kozlík a dračice

Svižně a vtipně napsaný příběh. Kouzlo nespočívalo v pointě, protože ta byla jasná už od začátku, ale v nápadité, hravé a rozmarné atmosféře, která vyprávění provází, i když tam místy dochází k okusování hlav a trhání údů. Jediné, co jsem nepochopila, byl náhlý obrat sympatií dvořanů a služebnictva v Azdarchonově paláci vůči Petrovi - z příjemné srdečnosti k absolutnímu opovržení. Dokonce jsem si myslela, že ten cizí čaroděj personál uhranul. Ale po jeho zmizení jsem se musela smířit se skutečností, že ti prostí lidé zřejmě změnili názor skutečně jen díky Petrově přiznání na hostině (o tom, kým je). Chápu, že veřejné mínění funguje jako nákaza, ale ten obrat sympatií zejména u osob, které se předtím chovaly přirozeně přátelsky (kuchař, učitelka tance, komorná Hana) na mě působil příliš násilně. Navzdory tomuto provokujícímu zádrhelu (alespoň já to tak vnímala) jsem se nedokázala odtrhnout od čtení. Bylo to tak chytlavé, že jsem si vzala čtečku s sebou, když jsem dopoledne vezla našeho devadesátiletého dědu k doktorovi na injekci. Nedokázala jsem si představit, že bych čekala, než dědu ošetří, a nemohla při tom pokračovat ve čtení.    

 

Autorka: Ivana Nováková

Název: Rusalka

Tuto knihu budu doporučovat všem začínajícím autorům, aby viděli, jak vypadá dokonale zvládnutá krásná čeština. Přítomné narážky na Stmívání od Meyerové a na další kultovní kousky vyznívaly zábavně a vtipně. Četlo se to tak dobře, jako když jíte domácí chleba s máslem a čerstvě uvařenou jahodovou marmeládou. Hodně jsem se nasmála, nedokázala jsem přestat číst.  

 

název: Znamení ledu

autor: Ivana Nováková

Moderní rytířský román, obdařený spoustou emočně vypjatých situací a vzletných krajkovaných dialogů čtenáře zavede do říše krále Arada, kterou už po několik generací okupují vojska mocnější Sluneční říše. Zatímco Aradovy poddané terorizují místodržící jmenovaní panovníkem vítězné mocnosti, on se ukrývá v azylu Mandlového údolí, vysoko v horách, pod ochranou strážných kamenů. Aliset, sídelní město svých předků, nikdy neviděl. Poznamenaný rodovou kletbou, mnohokrát zatracený vlastním otcem, Arad od života nic dobrého nečeká. Žije ze dne na den, jde z náruče do náruče. Víru, že dokáže vyvést říši z područí mocnějšího souseda, dávno ztratil. Naději na štěstí v osobním životě vlastně nikdy neměl. Jedinou oporou jeho neveselému přežívání, je věrný přítel, lord Hevlin, ale ani ten nedokáže Aradovi poradit, jak vymanit říši z nadvlády nepřátel. Vše se změní, když na scénu vstoupí tajemná cizinka, kterou Arad s Hevlinem našli zraněnou v divočině. Sugestivně krásná a tajemná dáma poplete hlavu nejen Aradovi, ale i jeho příteli Hevlinovi. A bude to ona, kdo přinese řešení pro podmaněnou zemi i pro samotného Arada. Celkový kouzelný dojem tohoto romantického příběhu mi nabouralo několik diskrepancí v jeho výstavbě, které jsem nedokázala ignorovat. První a zásadní nesrovnalost shledávám v tom, že Arad tvrdošíjně odmítá používat magii. Argumentuje tím, že to slíbil otci na smrtelné posteli, protože jeho otec byl přesvědčený, že právě magie stojí za hrozivou kletbou, která ničí jejich rod. Arad tedy magii na základě otcova přání nepoužívá, ačkoliv čarovat umí – jak se ukázalo, když příkaz porušil a magií vyléčil zraněnou cizinku. Přitom právě magie by mohla být efektivním nástrojem, pomocí kterého by dokázal vyhnat ze země okupanty, kteří magii neovládají. Lze jen obtížně akceptovat, proč Arad tak sveřepě trvá na respektování slibu, když je čtenář mnohokrát informován o tom, že Aradův otec (když ještě žil) právě tohoto svého syna nerespektoval vůbec, ba shazoval jeho sebedůvěru při každé příležitosti. Dále je v příběhu dvakrát opakována těžko uvěřitelná situace, kdy je jedna osoba uvedena druhou osobou v omyl (obě jsou v blízkém přátelském vztahu) ohledně smrti osoby třetí (s kterou jsou rovněž v úzkém přátelském vztahu). Sdělení o tom, že třetí osoba nezemřela, přítel před přítelem na omezený čas zatají, ačkoliv to vůbec není nutné. A tato situace se v odlišných kulisách jen s obměnou osob opakuje dvakrát. Autorka tím nejspíše chtěla zvýšit napětí, ale vůbec jí nevadilo, že skutečný přítel by přítele zbytečným odkládáním dobré zprávy (tedy že třetí osoba přežila) takto netrýznil. Nebýt těchto nesrovnalostí, byl by tento příběh o lásce, cti, oběti, síle věrného přátelství a o nacházení naděje tam, kde by ji nikdo jiný nehledal, mnohem uvěřitelnější.

 

 

Název:  „Kroniky světa Po“.

Autor:  Vladimír Němec

Vladimír Němec zpracovává jedno z častých témat postapokalyptického žánru: Jak by mohla vypadat společnost po globální katastrofě? Příběh začíná několik dní poté, co svět zachvátí chřipková pandemie, během níž vymře většina populace. Děj je zasazen do důvěrně známého českého prostředí, střídá se v něm vyprávění několika hlavních postav, mužů a žen různého věku, odlišných ideálů, s rozmanitým sociálním původem. Každý se snaží využívat schopnosti a dovednosti nezbytné pro přežití. Některé postavy v nastolených drsných podmínkách nacházejí nové sebevědomí, nový smysl života, jiné působí ustrašeně a téměř ztraceně, čímž je vyjádřena jejich zmatenost nastalou situací. Projevují se v celé nahotě jejich charakterové vlastnosti, temperament i motivace. Strach o život katalyzuje jak ty nejnižší pudy, tak potřebu opřít se o duchovní autoritu, jíž je v případě některých jedinců víra v Boha.  Je zábavné sledovat, jak se pod tlakem nevyhnutelnosti jednotliví členové skupiny uvelebují v nových sociálních rolích, jak se společnost navrácená téměř na prvobytně pospolnou úroveň opětovně rozvrstvuje. Forma, jakou je příběh čtenáři sdělován, je důsledná, metodická, až strohá. Výsledek působí téměř mechanicky, že navozuje a umocňuje atmosféru nezbytnosti. Čtenář dostává příležitost přeživší pozorovat jako mravence v mraveništi pod zvětšovacím sklem - což mu umožní udržet si odstup. Výsledkem je šance objektivněji posoudit vývoj charakterů a posun interpersonálních vztahů, což může být je pro čtenáře nacházejícího se v současném bouřlivě se měnícím světě stejnou měrou osvěžující jako varovné.