Mé odpovědi na otázky kladené knižní influencerkou Lilibeth Noir pro její blog o psaní (jaro 2025)
- Co tě inspirovalo stát se spisovatelkou?
Všechny ty postavy a jejich příběhy, co se mi líhly v hlavě, a chtěly ven.
- Jak jsi začínala se psaním?
Jakmile jsem se naučila písmena, pokoušela jsem se zapisovat příběhy, což trvalo do té doby, než mi někdo řekl, že jsem trapná, tak jsem toho nechala. O něco málo jsem se pak pokoušela na gymnáziu, ale na VŠ technického typu mě to zase přešlo. Pak jsem se vdala, začala rodit děti a pak chodit do práce, Teprve až trochu odrostlo třetí dítě, odvážila jsem se znovu zapisovat, co jsem si za předešlé roky vysnila. Zpočátku to byla hrůza. Neovládala jsem základní řemeslo, navíc jsem tím otravovala všechny kolem. Nikdo z mých blízkých neměl s autorskou tvorbou nic společného, a reakce podle toho vypadaly. Mí nejbližší se obávali, že z toho zanícení pro věc, která nemá šanci na úspěch, přijdu o rozum. Ale postupně jsem se metodou pokus-omyl něco naučila, pak přišly nějaké úspěchy, a bez ohledu na to, že mám vydané cca dvě desítky knih (více e-knih než tiskem), se učím neustále.
- Máš oblíbený žánr, ve kterém ráda píšeš?
Sci-fi, fantasy, horor, prvky detektivky. Čemu se zatím důsledně vyhýbám, je současná próza. Měla bych potřebu psát ty příběhy reálně, vkládala bych tam příliš z mého osobního života, ze sebe. Každodenní existence v tomto světě je už tak dost náročná, proč s tím ještě otravovat čtenáře, že.
- Kdo tě nejvíce ovlivnil na tvé cestě k psaní?
Jiřina Vorlová a Vladimír Němec. Jiřina, když mi v roli externího redaktora nějakého nakladatelství (tuším, že to byl Triton) v roce 2006 poslala drsnou kritiku na můj rukopis, a ta kritika byla napsaná na pěti stranách A4. Zpočátku mi vůbec nedošlo, že by se ta paní neobtěžovala s tak podrobným rozborem mých chyb, kdyby v tom neviděla potenciál. Naštěstí mi to můj muž, když viděl, jak roním slzy, řekl. Během několika následujících let jsem všechny Jiřininy výtky prostudovala a zpracovala a pak jsem jí napsala děkovný dopis. Tehdy jsem sotva věděla, že Jiřina Vorlová je legendární postavou na poli české a slovenské fantastiky, a dlouholetou lektorkou tvůrčího psaní. Další osobou, které vděčím za hodně, je Vladimír Němec, absolvent matfyzu a český spisovatel, naprostý mistr krátkých úderných technicky laděných sci-fi povídek s kvalitní pointou. Oslovil mě Triconu v Českém Těšíně v roce 2010, ještě předtím, než jsem tam obdržela nejvyšší cenu Mloka v literární soutěži Cena Karla Čapka. Později mě požádal o vzájemné betování, což znamená, že já si přečtu to, co napíše on a hledám nedostatky a on si zase přečte, co, co napíšu já a hledá nedostatky. Přitom mále oba naprosto odlišný způsob psaní. On je dobrý v logice a nevšedních zápletkách, já ujíždím spíš na atmosféře, charakterech a emocích. Kupodivu nám to funguje už přes deset let. Vladimír mě taky naverboval k spolupráci na organizování PAF (Přebor autorů fantastiky, který organizujeme pod patronátem Michaela Bronce) a nakonec to byl Vladimír, kdo mě zlanařil i k hodnocení Ceny Karla Čapka, kde jsem porotcem už osmým rokem.
- Kterou svou knihu nebo povídku považuješ za nejoblíbenější a proč?
To je, jako kdyby ses zeptala matky, které ze svých patnácti dítek má nejraději. Mám ráda Šíleného Ottu z románu Sarvonův odkaz, mám slabost pro plukovníka Aderawena z románu Kozel zahradníkem, moc jsem si oblíbila arcidémona Ditruxe ze série Návrat na Mizeon a v neposlední řadě fandím Trajanisovi z trilogie Vykladač.
- Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?
Mám kromě psaní ještě civilní tzv. „seriózní“ povolání. Jsem průmyslový ekolog se zaměřením na legislativu nakládání s odpady a funguju jako metodik pro soukromé průmyslové subjekty. Pomáhám firmám sestavovat různé výkazy a žádosti, které jsou povinny řešit v souladu s platnou legislativou. Ale psaní knih mě pochopitelně baví mnohem víc. Kromě psaní ještě píšu recenze na knihy českých a světových autorů z žánru fantastiky pro časopis Děti noci. Hodnotím Cenu Karla Čapka, píšu články o PAF, pořádám rozhovory s finalisty PAF, občas vyslyším žádost češtinářky z Arcibiskupského gymnázia a popovídám studentům o technice tvůrčího psaní. Denně přidávám na můj web www.miroslava-dvorakova.cz nové kapitoly četby na pokračování, a samozřejmě žiju rodinným životem s mým Richardem (už skoro čtyřicet let) a s dětmi (pokud nás přijedou navštívit).
- Používáš nějaké konkrétní nástroje nebo aplikace pro psaní?
Stačí mi word.
- Jak se inspiruješ k novým příběhům?
Samy se mi líhnou v hlavě. Nevím, odkud se berou.
- Jaké jsou nejčastější překážky, se kterými se potýkáš při psaní?
Povinnosti rodinného a profesního druhu.
- Jak řešíš spisovatelský blok?
To neznám. Zjistila jsem totiž, že když se při psaní zaseknu, má to vždycky dobrý důvod. Nejčastěji ten, že vnitřně cítím, že jsem napsala nějakou zásadní blbost, nebo že tam něco přebývá nebo naopak chybí. Většinou potřebuju čas, než mi to dojde – mám docela dlouhé vedení. Jakmile mi to docvakne, zvesela mažu a přepisuju, a jede se dál.
- Jaké techniky používáš k rozvoji svých postav?
Moje postavy žijí vlastním životem, rozvíjejí se samy. Já ji občas hážu klacky pod nohy, čímž se charaktery zocelují nebo drolí. Někdy dokonce postavy zabíjím. Zabíjím jak ty kladné, tak záporáky, a to proto, aby ty ostatní postavy měly motivaci něco zásadního udělat, něco změnit.
- Jaký je podle tebe klíč k napsání dobré zápletky?
Tady si vypůjčím odpověď z jednoho z kurzů Tvůrčího psaní, který jsme sepsali s Vladimírem Němcem, kde jsme parafrázovali Arnošta Lustiga (autor Modlitby pro Kateřinu Horowitzovou), který přednášel tvůrčí psaní v USA a napsal toto:
„Za celou dobu existence literatury lidé vymysleli jen pět základních témat všech příběhů.
- Láska
- Zločin (zlo)
- Trest (dobro)
- Moc a manipulace
- Překročení mezí (pýcha, arogance, Arnošt Lustig používá výraz hybris)
Celá literatura lidstva stojí na těchto pěti námětech. O co omezenější je výběr základních témat, o to bohatší jsou jejich varianty zpracování.“
Úplně každý z mých románů je založený na kombinaci těchto pěti základních námětů.
- Co bys doporučila někomu, kdo právě začíná psát?
Aby hodně četl, aby si všímal, jak autor pracuje se slovy, jak vytváří atmosféru, jak formuje postavy, jak pracuje s námětem, jak vede čtenáře příběhem. Aby nezapomínal na gramatiku, protože ta v konstrukci literárního díla představuje základy, ať se nám to líbí či nikoliv.
- Jaký je největší mýtus o psaní, kterému lidé často věří?
Že psát může každý. Ano, psát může sice každý, ale ne všechno se potom dá číst.
- Jaké knihy bys doporučila ostatním spisovatelům?
Knihy od Briana Aldisse, od Patricie Briggs, Simona R. Greena, Davida Eddingse, Harlana Ellisona, Terra Pratchetta, Sarah Maas, Raymonda Feista, Jill Myles…
- Jakou roli hraje výzkum ve tvém psaní?
Spíš se nechávám inspirovat – jak nejnovějšími poznatky z astrofyziky, genetiky (pro sci-fi), tak různými šarlatánskými metodami (pro fantasy, horor). Ale je tu výjimka potvrzující pravidlo: V roce 2013 jsem napsala jednu vážnou psychologicky laděnou knihu Stéblo na hladině, a tam opravdu něco jako výzkum roli hrálo.
- Jakým způsobem si organizuješ nápady a poznámky?
Mám v PC pomocné složky s poznámkami.
- Jak se vyrovnáváš s kritikou a odmítnutím?
Konstruktivní kritiku od osoby, kterou respektuji jako autora či kritika, ocením, a rozhodně se nad ní zamyslím. Tu ostatní, které příliš není, neřeším.
- Jak ti pomáhá nebo brání sociální sítě v tvém psaní?
Snažím se propagovat knihy na FB a Instagramu, ale moc to neumím. Mnohem více mě baví psaní než propagace.
- Máš nějaký vzor nebo ideál, který tě inspiruje?
Vzor ani ideál ne, ale za inspirativní jich pokládám celé spousty. Jejda, těch je! Nancy Gideon, Brent Weeks, Patricia Briggs, Raymond Feist, J.R. Ward, Cole Kresley, Stephen King. Z českých autorů Jiří Kulhánek, Miroslav Žamboch, Jana Rečková, Anna Šochová, Tereza Matoušková, Ivana Nováková, Vladimír Němec, Petr Obluk. Z těch mladších jsou to Michal Sirotek, Aleš Pitzmos, Madla Pospíšilová, Marie Domská, Dana Beranová, a z těch úplně nejmladších, které znám díky PAF, jsou to David Mamrilla, Zuzana Johanovská, Jan Vrána, Lukáš Vlasák, Markéta Holá, Lucie Tringelová Kaňová…
- Jaké zkušenosti z tvého osobního života ovlivnily tvoje psaní?
Mé migrény. Bojuju s nimi celoživotně. Omezují a někdy naprosto znemožňují můj společenský život. Naštěstí je to poslední roky lepší díky novým lékům, ale úplně se toho pravděpodobně nikdy nezbavím. Díky těm záchvatům jsem se naučila efektivně hospodařit s časem a radovat se z každé minuty, kdy mě nic nebolí. I díky tomu se neberu tak vážně, jak bych se možná bývala brala, kdybych tím hendikepem netrpěla.
- Jaké rady bys dala svému mladšímu já na začátku spisovatelské kariéry?
Nikdy nepřestaň snít, nikdy nepřestávej doufat!
- Kdo nebo co ti poskytuje největší podporu v psaní?
Rodina a hrstka přátel. Ne že by nějak masivně propagovali mé výtvory, ale už mi psaní nerozmlouvají tak jako to dělali dříve, kdy se obávali, že z toho zblbnu.
- Jak se cítíš při vydání své práce?
Jsem ráda, že vzniká šance podělit se o ten příběh s někým dalším.
- Co tě nejvíce baví na psaní?
Baví mě ten odvaz. Vzhledem k tomu, že v našich životech toho můžeme vlastní vůlí ovlivnit mnohem méně, než si myslíme, je psaní vlastního příběhu hra na Boha. Já a jenom já jsem tvůrcem toho světa. Já a jenom já jsem zodpovědná za to, jak si ty postavy povedou.
- Jakou největší lekci ses naučila díky svému psaní?
Dřív jsem to slovo úplně nesnášela. Ale teď ho chápu. Je to pokora před něčím větším, co nás všechny prostupuje a přesahuje (a nemám tím na mysli Boha jako staříka v noční košili sedícího na obláčku). A taky je to vděčnost, že můžu dělat to, co mě naplňuje.
- Jaké jsou tvoje dlouhodobé cíle jako spisovatelky?
Napsat všechny příběhy o všech postavách, které mi straší v hlavě dřív, než umřu.
- Jaké máš pocity ohledně sebekritiky během psaní?
Normální. Já jsem chodící, mluvící, ležící a spící a píšící sebekritika. Sebekritika je mé druhé jméno. Vlivem výchovy a specifických rodinných poměrů jsem velkou část mého života měla potřebu dělat věci jen proto, abych odůvodnila svou existenci. V dospělosti jsem musela tvrdě pracovat na tom, abych se naučila alespoň elementární sebeúctě. Moje postavy s tím (naštěstí) takový problém nemají. Možná i to je důvod, proč o nich píšu.
- Jakým způsobem se snažíš zlepšovat své dovednosti?
Hodně čtu, a přemýšlím o tom trochu jinak než běžný čtenář. Hodnotím soutěže, mluvím s mladými autory – finalisty PAF, taky píšu recenze, a při tom se pořád něco učím.
- Jaká je tvoje hlavní motivace pokračovat v psaní?
Myslíš dokončit rozepsaný příběh? No přece ty postavy nenechám ve vzduchoprázdnu! Když už jsem jim vymyslela tolik výzev a komplikací, které musely překonat, když jsem jim zabila nejlepšího přítele nebo příbuzného, tak si snad zaslouží nějaký solidní výsledek toho veškerého úsilí.
