Zímří
„Občas potřebovala s něčím pomoct. Neříkala si přímo. Jen si posteskla. Pokazil se jí počítač. Nemá auto, víte? Odpojila jsem bednu od monitoru, naložila do auta, vzala opravit, a přivezla zpět. Když onemocněla, brala jsem jí od nás hotové jídlo, protože je úplně sama…Ani jsem si neuvědomovala, jak jsem se na ni navázala. Asi jsem to trochu přehnala. Když ji pozvu na oběd, pokaždé zůstane déle, než je únosné. Až teď mi dochází, jak mě to vyčerpává.“
„V jakém smyslu?“ přerušil Adélu doktor.
„Po jejím odchodu se cítím jako vymačkaný citron. Což o to, diskuse s ní je radost. Kromě hudby vystudovala i antropologii, procestovala celý svět, znala lidi, o kterých se učíme ve školách, ale ať se bavíme o čemkoliv, pokaždé se zadrhne u svého dramatického soukromí. Vzpomíná, kolik toho vytrpěla a s ohledem na mé současné starosti mě ubezpečuje, že když všechna protivenství překonala ona, já to určitě zvládnu taky.“
„Paní Castelmannová byla operní pěvkyní, že?“
„Ano, než vážně onemocněla a ztratila hlas. Pak učila zpěv na univerzitě ve Vídni, a před dvaceti lety se vrátila do vlasti. Tehdy mě připravovala na talentové zkoušky na JAMU. Patnáct let jsme se neviděly. Koncertovala jsem v Americe. Po příjezdu domů jsem založila rodinu. Dvojčata potřebují speciální péči, narodila se lehce postižená, takže k sólovému zpěvu se vracet nebudu. Teď jsem je začala vozit do zvláštní školy a chtěla jsem aspoň na část úvazku učit. Problém je v tom, že na fakultě jsou u vesla lidé, se kterými jsem měla rozpory těsně předtím, než jsem odjela do ciziny. Při hledání práce narážím na zavřené dveře. Abych něco dělala, znovu jsem Barbaru Castelmannovou vyhledala a požádala ji o kondiční lekce. Vůbec se nezměnila. Přijala mě jako ztracenou vnučku. Oprášily jsme staré noty, ale…“ Zasněný úsměv na Adélině tváři vystřídal stín. „Po půl roce mám pocit, že na mně ulpívá nějaký neviditelný povlak…Někdy se mi zdá, že Barbara mi do hlavy vkládá myšlenky, které tam mít nechci. Potom se za to stydím. Je přece tak moudrá a hodná. Zaslouží si, aby se o ni někdo staral. Když jí občas pomůžu, vždycky mám pak pocit, že to nebylo dost. Ale pochopte, mám přece vlastní rodinu…“
„Zdá se vám, že vaší dobré vůle až zneužívá?“ ujistil se psycholog.
„Dělala jsem to dobrovolně, takže ani ne,“ povzdechla si žena, „ale před šesti týdny se něco stalo. O svátku Zesnulých jezdíme na hřbitovy. A tam, cestou od otcova hrobu, jsem naprosto zřetelně zaslechla ten hlas. Byl sobotní podvečer. Manžel s kluky kráčeli deset kroků přede mnou. Tma, spousta lidí a světýlek, jak to o dušičkách bývá…“
„Co konkrétního jste slyšela?“
Nejdřív vjem. Po těle mi přeběhlo snad milion droboulinkých jehliček, a potom se ozvalo: „Dávej pozor, Adélko. Poznala jsem otcův hlas, i když je už šest let po smrti. Ani jsem nestačila přemýšlet. Rozhlédla jsem se, nikoho jsem v těsné blízkosti neviděla. Napadlo mě, že někdo známý stojí za keřem u náhrobku, kolem kterého procházím. A říkám: „Co jsi zač?“ A zase ty jehličky. Jako kdyby po mně běhali miniaturní mravenci. Ozvalo se: „Zímří…“
Vyděsilo mě to. Nikomu jsem to neřekla. Manžel pracuje v bance, je to praktický člověk. Až ve středu jsem měla hodinu u Barbary. Ta se v podobných záležitostech vyzná natolik, že si o ní pověrčivé báby myslí, že je čarodějnice. Dokonce se mi se smíchem pochlubila, že z ní slabší povahy mají strach.“
„A?“ zajímal se doktor.
„Barbara mi řekla, že nic takového, jako zímří neexistuje. Prý to bylo varování před nepozorností při řízení auta, které jsem ve změněném stavu vědomí vnímala zkresleně. Po upozornění: „Dej pozor Adélko,“ prý následoval dodatek: „nazítří.“ Adéla nesouhlasně potřásla hlavou. „Ale vím, co jsem slyšela. Potom Barbara téma opustila a dlouze a do nechutných podrobností vzpomínala na své dva syny. Jak ji ten starší zamykal v pokoji, když byla nemocná, a nedal jí ani napít. Ten mladší postupně vykrádal vzácné tisky z rodinné knihovny. Teď jsou oba ve středním věku. Starší se honosí akademickými tituly, mladší uměleckými cenami. Oba žijí daleko odtud, ale ona je přesvědčená, že před nimi nikdy nebude v bezpečí. Byla jsem v pokušení se zeptat, kdo se o ně staral, když byli malí, a ona cestovala po světě, ale hlavě jsem z toho domu, který ostatně připomíná nedobytný hrad, chtěla pryč. Ještě ve dveřích mě nabádala k opatrnosti. Připadalo mi to přitažené za vlasy, ovšem hned nazítří jsem nedala přednost náklaďáku a ubrzdila jsem to na poslední chvíli.“
Doktor si nenápadně zívnul. „Určitě jste si oddechla.“
„To ano.“ Křehce se usmála. „Než jsem si zjistila, co je to zímří.“
Terapeut zvedl obočí. „To mě zajímá.“
„Zadala jsem termín do google. Zdálo se, že to slovo neexistuje. Vyhledávač vnucoval jen slova podobná jako zítřek, po zítří nebo dokonce Zimri Lim, nějaký král ze starověké Mezopotámie z druhého tisíciletí před Kristem. Naštěstí existují webové vzkazníky. Do pěti z nich jsem dotaz na zímří zadala. Po týdnu se objevila odpověď, která vše vysvětluje. Pokoušela jsem se na tu adresu napsat, ale uživatel nereaguje. Škoda.“ Mladá žena zvážněla. „Zímří je totiž…útržek…duše,“ řekla opatrně.
Když doktor na šokující oznámení nereagoval, pokračovala: „Člověk zemře a duše se po určité době znovu převtělí. Většinou. Některé zůstanou na jiných úrovních, další se nepřevtělí proto, že na to prostě nevěří, a některé uvíznou tady a straší, ale zímří je něco úplně jiného. Vzniká z duše, která se v okamžiku smrti rozbije.“
Psycholog nakrčil čelo, pohodlněji se opřel v křesle a uznale pokýval hlavou. „Povídejte.“
Mírně zrůžovělá Adéla přikývla a s plamínky v zelených očích zaníceně pokračovala: „Tyto věci mě zajímají už dlouho, a zímří je chybějící článek, který do všech teorií perfektně zapadá…Ve chvíli smrti se relativizuje čas. Člověk bilancuje. Podle toho, co a jak se v životě podařilo, umírá buď spokojený, nebo naštvaný. V případě, že je naštvaný příliš, bez ohledu na to, jestli na sebe nebo na jiné, je duše oslabená a nedokáže udržet pohromadě. Pokud člověk podlehne sebelítosti, nenávisti nebo malichernosti, jeho duše přepětí při umírání nevydrží a trhá se.“
„Kdyby to byla pravda, váš otec by tedy…“
„Ovšem. Proti rozbití duše prý účinně pomáhá víra. I kdybyste prý věřil v děravý hrnec… Můj otec byl velice slušný člověk. Dodržoval, co slíbil. Chodil všude včas, nikomu nepřál nic zlého. Až do pozdního věku si zachoval entuziasmus. Byl pyšný, že celý život tvrdě pracoval a má co odkázat vnoučatům. Potom ho jeho společníci podvedli a firmu vytunelovali. Dědictví bylo fuč. Zemřel zahořklý a bez víry. Nedivím se, že se mu to stalo. Myslím, že teď toho kolem poletuje strašně moc. Lidi ztrácejí odvahu v „něco“ věřit, bojí se zklamání. Existovat v takové podobě, je obdobou pekla, protože útržky mají paměť. Při reinkarnačních regresích lidé po návratu tvrdí, že byli Napoleonem, nebo Marií Antoinettou. Ne. Oni jen ve změněném stavu vědomí zažili srážku s jejich fragmenty…Kladla jsem si otázku, proč by mě zímří mělo varovat právě teď. Co by mi vyjma té bouračky mohlo hrozit tak zásadního…“
„Chápu,“ podotkl decentně psycholog.
„protože jinak přece žijeme v civilizované době,“ nedala se vyrušit žena, „Ale pak jsem si konečně poctivě přiznala, že něco, vlastně někdo, koho se děsím, skutečně existuje. Sama mě k tomu sama navedla, když tak vehementně existenci zímří popírala. Představte si náročného člověka na sklonku života, co najisto ví, že se jeho duše rozpadne. Zná způsob, jak své součásti zavčasu nacpat do jiného funkčního živého nositele. Na rozdíl od běžné reinkarnace má totiž naději, že si při takovém přechodu uchová vzpomínky…Barbaře je osmdesát šest. Se svým životem smířená není…“
Adéla před doktorovým upřeným pohledem poplašeně zamžikala, a mnohem tišeji pokračovala: „Dívá se na mě jako had. Jsou to přítulní domácí mazlíčci. Ale prý je potřeba zpozornět, když had začne lehat do postele vedle pána a natahovat se jako člověk. Takového by se měl chovatel zbavit. Had si prý vyměřuje, jestli se do něj ten člověk už vejde. No,“ křečovitě se uchichtla, „mně taky připadá, jako by si mě Barbara vyměřovala.“
Ticho v ordinaci přímo řvalo.
Nervózně si prohrábla světlé vlasy a vydechla: „Myslíte, že blázním?“
Hurta se laskavě usmál. „Ne, paní Divišová. Jste jen extrémně přecitlivělá. To dělají ty sluneční erupce. Předepíšu vám lehké antidepresivum. Uvidíte, že se to spraví.“
„Myslíte, že je to všechno…pitomost? Chtěla bych s hodinami u Barbary skončit, ale nechci jí ublížit. Je to osamělá stará dáma…“
Přikývl. „Pokud vás zneklidňuje, bude lepší kontakty omezit. Synové vás potřebují více.“
Když klapot podpatků z chodby odezněl, otevřel Alexej Hurta šuplík, sáhl do sáčku s želatinovými medvídky, tři si vzal, a šel k oknu. Ještě zahlédl, jak Adéla Divišová odjíždí z parkoviště před domem. Ze saka vytáhl telefon.
Navolil číslo a osobě na druhém konci spojení úsečným tónem řekl: „Dál to neodkládej. Běž tam sama. Dopoledne, když budou hoši škole. Jak přestoupíš, dovez mi její počítač. A dej pozor, ať se ti zase nevysmekne.“
„Jistě, Zimri Lime.“
