Vykladač III. - Slzy netrebů - kapitola 22: Proti všem!
Původně Trajanis plánoval přenést zajatce rovnou na Bredeon. Ale to ještě nevěděli, jak se celá akce zvrtne a že nezbude čas zbavit Trepenu s Ravensem izolačního zábalu. Se dvěma těly omotanými bizárovými obinadly na technicky vyspělý Bredeon prošpikovaný magickými a elektronickými čidly na každém kroku a hemžící se zvědavými reportéry videxu na každém rohu, přijít nemohli, to by bylo lepší se přihlásit na velitelství Aliance.
Jako náhradní cíl Janis zvolil Henrex, domovský satelit Pána Jámy a boha Klamu, Henrexe. Rostou tam husté jehličnaté lesy, je tam chladno a hlavně pusto. Jedinou známku civilizace představuje „Henrexův věžák“ - stavba připomínající tužku postavenou na špičku, vypínající se se nad korunami stromů až do mraků.
Ocitli se mezi stromy v zasněženém lese. Právě padal soumrak a kolem panovalo ticho. Všichni byli mokří. Janis s Trsuahem s tím neměli problém. Jejich těla nasycená interní magií začala vyvíjet více tepla a vzápětí se z jejich oblečení začaly valit kotouče páry. Bizárové kokony nasáklé mořskou vodou namrzaly a měnily se v pevnou krustu, ale božským bytostem uvnitř to neublíží. Nejhůře na tom byl v té chvíli Diren zbavený veškeré šance magické ochrany. Pramínky vody stékající ze zbytků jeho chatrného oblečení namrzaly dříve, než dopadly do sněhu. Janis se zhluboka nadechl a přeměnil Direnovy mokré zledovatělé cáry v objemný chlupatý kožich a bosé nohy obul do teplých vysokých bot. Krenevský král to nijak nekomentoval, dokonce se zdálo, že si toho ani nevšiml. Jen se posadil do sněhu a dál pevně svíral balík obsahující spícího Ravense. Podle jeho skelného pohledu se zdálo, že potřebuje chvilku, aby tomu všemu uvěřil.
Janis si vyhrnul rukáv, aby deaktivoval tvarovan. Pevně uchopil v mysli komplexní představu o své původní podobě a spustil tvarovací proces. V duchu se modlil, aby po tom zásahu v jeskyni, zůstal v pořádku. Silou mocí se soustředil na tvarování, ale nemohl ignorovat, brblajícího Trsuaha.
„Henrex? Jsme na Henrexu?“ vyjekl modrák, jakmile poznal, kam je Janis přenesl. „To nemyslíš vážně!“
„Ale myslím,“ utrousil na půl úst Janis. „A teď mě neruš,“ dodal zaměřený na práci s tvarovanem. Jestliže vzpourou na Truo-fi učinil životní krok, který markantně zkrátí jeho existenci na tomto světě, udělá, co bude v jeho silách, aby to nepostihlo osoby v jeho okolí. A postará se, aby zůstal v bezpečí i Trsuah, i kdyby ho měl násilím uspat a strčit do skříně v matčině kabinetu. V hlavě mu bzučely stovky myšlenek na téma, co ještě udělat, co ohlídat a nač určitě určitě nezapomínat. Bylo těžké je odsunout stranou. Všechny ty strachy a pochybnosti a všetečné otázky jej drásaly a štvaly. Přitom dobře věděl, že je nemůže pokládat nikomu jinému než zase jen sobě, protože nikdo na světě nemá tutéž osobní zkušenost jako on sám. Nemůže si vzít příklad z nikoho jiného, nemůže se poradit s nikým jiným. Jak si to uvědomil, paradoxně se mu ulevilo.
V té chvíli ucítil, že se realita zprohýbaná do zákrutů kolem jeho těla zavíjí. S napětím sledoval, jak se Hedisova štíhlá šlachovitá předloktí a křehká zápěstí a dlaně s dlouhými prsty a nehty nalakovanými temně fialovým lakem v jednom tvořivém aktu přetvarovaly. Předloktí pak vypadalo mnohem svalnatěji, zápěstí pevnější, prsty robusnější a nehty bez laku mnohem zanedbanější. Janis vzhlédl ke svým společníkům: „Tak co? Jak vypadám?“
„Skvěle,“ bafnul kousavě démon. „Až na ty parohy. Však se dají uříznout.“ Modrákovi se nějak dařilo zůstávat sebou samým, i když stále vypadal jako gangster Deo z Nikodemu. A musí v té podobě ještě vydržet, protože Tyneonův výnos o jeho vyobcování ze soustavy Teneris stále platí.
Janis věděl, že s těmi parohy dělá Trsuah blbé vtipy. Přesto se nedokázal ovládnout a bleskurychle si sáhnul na hlavu. Pochopitelně tam nic divného nenašel. „Vlastně jsem ti nestihl říct, Tahu,“ dodal bezelstně, „že nás načapal Hedis a napálil to do mě feentexem.“
Trsuahův výraz přešel z poťouchlého do naprosto vyděšeného. Opatrně položil Trepenino tělo zavinuté v bizárovém kokonu Direnovi k nohám, přiskočil k Janisovi a začal ho prohmatávat jako srnce před opékáním, tahal ho za ruce a klepal mu na čelo. „Do prdele! Mohls být mrzák! Cítíš se dobře?“
Jen, co Janis démona odehnal, modrák se vrátil k tématu dne: „Vysvětli, proč jsi nás dovlekl zrovna sem. Myslel jsem, že Henrexe nesnášíš.“
Janis se zapitvořil. „Máš pravdu. Celý svět ví, jak moc Henrexe nesnáším. A přesně tak je to dobře.“ O jeho sporech s Henrexem, Pánem Jámy o krásnou krenevku se klevetilo napříč Metaprostorem stejně jako o jejich dvojnásobném souboji kvůli vykoupení krenevů. Janis předpokládal, že nikdo se zdravým rozumem nebude čekat, že by Trajanis z Grenedonu na útěku před Aliancí zamířil právě na satelit svého pověsného soka. Jo, Janis dlouho žil v přesvědčení, že Henrexe opravdu nesnáší, protože mu ten hajzlík vyfouknul děvče. Jenže nedávno zjistil, že už ho představa Vivon s Henrexem pohromadě neprovokuje. Nejspíš proto, že daleko na Robustue existuje jiné děvče, které na rozdíl od Vivon, daleko jednoznačnějí, ví, kterého chlapa chce.
„Co teď?“ zachraptěl Diren hladící Trepenino nehybné tělo.
„Potřebuju, abyste počkali, než dojednám pořádný úkryt,“ řekl Janis. Botama udusával sníh do hladké kruhové plochy. „V tenerisském systému zůstat nemůžete, to je vám snad jasné. Ale než se vrátím, Henrex vás na těch pár hodin ukryje.“
Trsuah nadskočil a zasyčel: „A Henrexův satelit snad není v tenerisském systému?“
„Henrex nás nezradí,“ oponoval Janis. „Miluje Vivon a chce, aby byla šťastná, což by se nedělo, kdyby ten drahoušek zavinil smrt jejích pokrevních příbuzných, chápeš? Tady jste ve větším bezpečí než na Tenerisu nebo na Grewu, kde se po nás budou shánět nejdřív.“
„Má pravdu,“ potvrdil Janisovo zdůvodnění Diren. „Henrex je sígr, ale je to nejlepší volba ze všech zlých možností.“
Trsuah na to odpověděl plynulou salvou vulgárních nadávek, což mu nemohli mít za zlé. Jeho předpojatost vůči sahíjinům mu diktovala prožitá zkušenost. Trsuaha stvořil krenevký princ Ravens. Choval se ke svému výtvoru jako laskavý učitel. Naučil ho nejen ulevovat smrtelníkům od bolesti, ale i respektu ke všem myslícím a cítícím bytostem bez výjimky. Také ho naučil dívat se na svět kolem s optimismem a sebedůvěrou. Jenže pak byli krenevové na Jestřábí hoře poraženi a zotročeni a jejich démoni spadli pod vládu nových bohů. Trsuaha si zabral sám nejvyšší sahíjin, Tyneon. Ačkoliv si Tyneon tolik zakládal na své vědecké otevřenosti a rád se prezentoval jako liberál, s démonem Bolesti jednal jako s nevolníkem. A když se provalilo, že Trsuah roky Ravensovi tajně pomáhal, neváhal ho Tyneon utratit jako psa. Naštěstí to dobře dopadlo a Trsuah odešel s Janisem k Alianci. Až ve strukturách té organizace, (jejíž byrokratické přebujelosti se Janis posmíval), si modrák znovu připomněl, jak chutná svoboda. Agenti Aliance na Trsuaha hleděli bez předsudků a se zájmem, protože prostě byl pro ně zajímavý. Trsuah k sobě přitahoval pozornost nejen svým impozantním zjevem a nevtíravým vystupováním, ale především znalostmi a zájmem o vědu a výzkum. Zkrátka se Trsuah na Leno-o-vinu cítil jako ryba ve vodě a nebýt starostí s krenevy, jistě by ho tam čekala skvělá budoucnost.
Janis si leptodýkou nařízl zápěstí a krví nakreslil do sněhu devíticípou hvězdu.
„Tímhle chceš přivolat Henrexe?“ podivil se modrák.
„Neruš a zírej,“ sykl Janis. Nemohl poslat vzkaz po síti a nechtěl to zkoušet ani prostým vysíláním myšlenek. Potřeboval Pána Jámy kontaktovat způsobem, který by nikdo nemohl vysledovat. V běžné praxi používají hvězdici Terdebre tenerisští mágové k přivolávání démonů. Zmínku o tom, že by to kouzlo mohlo fungovat i na samotné bohy, byste v žádné knize nenašli. Samotná myšlenka, že by si nějaký usmolený smrtelník dovolil sám přivolat boha, vypadala nehorázně. Ale Janis už to přece jednou udělal, když ho na hranici olizovaly plameny a on přivolal Grewinu. Ostatně, už nějaký čas smrtelníkem není, přestože se kdysi z hecu nechal vysvětlit na Henrexova kněze. Doprostřed hotové hvězdice krví napsal „Henrex“ a bez otálení spustil přivolávací litanie.
Kdyby to zkoušel na démona, měl by jeho vzkaz povahu rozkazu. Démon by musel přijít, ať by byl kdekoliv v tenerisském systému. Janis předpokládal, že na bytost Henrexova kalibru to zapůsobí jen jako žádost. Neměl Henrexe rád, ale nechtěl si ho naštvat, alespoň ne teď, když po něm něco chce. Obecně je Henrex mezi sahíjiny známý svým vyrovnaným vystupováním. Na první pohled působí mírumilovně a sebevědomě. Snadno dostane ostatní přesně tam, kde je chce mít. Svůj dar přesvědčivosti s přehledem užívá i na svého staršího bratra, vládce sahíjinů slunečního boha Tyneona. Zatímco své nesmrtelné příbuzné Henrex fascinuje a inspiruje, smrtelné věřící na Tenerisu naprosto děsí, figuruje v nejhorších snech a matky jím straší děti.
Janis, Diren i Trsuah měli s Pánem Jámy zkušenosti jak dobré, tak zlé. Věděli, že Henrex reaguje dvěma způsoby. Buď dokáže být obdivuhodně velkorysý, nebo naopak naprosto nekompromisní a smrtící.
Šeřícím se lesem se prohnala brázda tmy doprovázená hlubokým zaduněním. Země se otřásla, jak doprostředka hvězdice dopadlo „cosi“ těžkého a neforemného připomínající klubko spletených hadů. Vzápětí se to „cosi“ zformovalo do povědomé mužské postavy. Bůh Klamu vypadal stejně neodolatelně jako vždycky. Stříbřité vlasy měl sepnuté do ohonu v týle, ostrou čelist rámovala pečlivě zastřižená bradka. Byl oblečený v bílé těsně přiléhající tunice a kamaších zastrčených do naleštěných bot. Kdokoliv jiný by v tom vypadal obyčejně až nuzně. Ovšem ne Henrex, který charizmatem a sebou samým zvyšoval estetickou úroveň čehokoliv, co si přivlastnil, nebo vytvořil. Z fleku by mohl dělat modela bredeonské zásilkové službě s oblečením, prohodila o něm kdysi Lijana.
Janis čekal, že bůh na něj začne řvát, proto ho předešel: „Omlouvám se, Henrexi, ale jinak to nešlo. Potřebuju od tebe laskavost. Jen na den, maximálně na dva.“
Pán Jámy Janise přejel nepřátelským pohledem, sotva vzal na vědomí Trsuaha, kterého v podobě knížete Dea rozhodně nemohl poznat, a pak zakotvil na Direnovi. Jeho tvář se zbrázdila do zlostné grimasy. „Jak se opovažuješ, ty sketo, prozradit nepovolaným toto místo?“
Janis vůbec nechápal, o čem je řeč. Diren vstal a předal Ravense juniora Trsuahovi, aby se svému někdejšímu veliteli postavil čelem. Postojem i výrazem dával jasně najevo, že poměry se od té doby, co sloužil v Henrexově družině hrdlořezů, změnily. „Nic jsem neprozradil. Ještě před chvílí jsem neměl tušení, že se tu ocitnu.“
Henrex stiskl rty a zavrtěl hlavou. „Takže náhoda? No nekecej! Utíkáte z vězení a úplně náhodou si to přistanete pár kroků od mého tajného bunkru. Od místa, po kterém Sebass už sto padesát let marně pase. Zázrak!“
Janis se rozhodl je utnout dřív, než začnou lítat chlupy. „Diren o bunkru neřekl ani slovo,“ poznamenal tak civilně, jako kdyby říkal, kolikrát je šest krát šest. „Kdyby ses nám nepochlubil, nikoho by to nenapadlo. Přišel jsem za tebou, protože jde o naše příbuzné.“ Významně se odmlčel a ukázal na Direna a oba kokony. „Doufám, že to nerozporuješ. Jsou to mí příbuzní a skrze Vivon i tví. Potřebuju, abys je na krátký čas ukryl, než seženu něco lepšího. Nechci, aby to věděl kdokoliv jiný kromě tebe, proto jsme nepřišli do tvé věže. Možná, že ten bunkr, pokud tu nějaký je, není tak špatný nápad.“
Henrex, bůh Klamu, se na zámotky nevěřícně podíval, jako kdyby mu až nyní došlo, kdo v nich leží. „Tys to vážně dokázal?“
Trajanis kráčel po dlouhé cestě lemované alejí rozložitých stromů s oranžovo rudě pruhovanými listy. V dálce už prosvítalo průčelí domu postaveného ze žlutých kamenů, ve kterém žije matčina přítelkyně, stromista Seobhan. Ještě když si Grewina myslela, že Janise uchrání nástupu k Alianci, posílala jej právě k Seobhan na Bredeon. Informaci o umístění toho domu zmiňovala tak často, že se mu zaryla do paměti a teď se to hodí.
Toto místo bylo vzdálené od předměstí Tupi-Iranu jen hodinu letu. Přes blízkost metropole s visutými zahradami, viadukty a magistrálami na pilířích, hejny vznášedel a salvami barevných světel, působil dům spolehlivým, poklidným a poněkud zasněným dojmem. Jak se vzdálenost zkracovala, Janisova nervozita rostla. Je Seobhan tak silná, aby Direna a jeho rodinu přijala? Nebude se na to dívat stejně jako Henrex? Největší problém je ten chlapec, lamentoval pán Jámy. Donekonečna ho hlídat nemůžete. Jakmile začne věštit, přivede do neštěstí všechny kolem sebe. Janis uznával, že v tom má Henrex pravdu. Dokud junior spí, je v bezpečí on i jeho okolí. Napadlo ho, že bude lepší ho v tom kokonu prozatím nechat. Direnovi se to líbit nebude a Trepeně tím tuplem ne. Ale pořád to bude bezpečnější, alespoň, než se podaří vymyslet, co s tím.
Natáhl se po klepadle, ale dřív, než na ně sáhl, těžké dřevěné dveře se prudce rozlétly a objevil se Hasirian. Vypadal, že se právě vykulil z postele. Měl na sobě jen volné kalhoty z lesklé tenké černé látky a byl bos. Zjevně se tu cítil jako doma. S arogancí danou svým stavem si příchozího změřil od hlavy k patám a hlasem uvyklým dávat rozkazy, vybafnul: „Nic nepotřebujeme, mladý muži. Ani nové vznášedlo ani dokonalejší videxový válec. Přeji pěkný den.“
Janis ani neotevřel pusu a dveře se zase zabouchly. Až pak mu došlo, že si ho Hasirian spletl s podomním prodejcem, kterých po Bredeonu běhají hejna. Uvědomil si, že robustuanský princ ho v pravé podobě ještě nikdy neviděl a zná ho jenom jako nosatého agenta Ahrena. Takže se nesmí prozradit. Vzal za klepadlo, důrazně zabušil, a křikl: „Hej! Potřebuju mluvit s madam Seobhan! Je to naléhavé!“
Tentokrát se dveře otevřely pomaleji. Hasirian sršel nevolí, ze které by každého ewoui rozbolela hlava. Ostré jehličky jeho nevraživosti se Janisovi svědivě zabodávaly do kůže.
„Co chcete od Seobhan?“
„Jsem Trajanis Grenedon, syn tenerisské Paní Plamenů,“ představil se Janis. „Moje matka a vaše exmanželka se dlouhodobě přátelí.“
Hasirian nakrčil čelo. „Ten Trajanis, co se nechal zverbovat k Alianci?“ Znělo to tak pohrdavě, jako kdyby se dotyčný přidal k nechvalně známé sektě pojídačů mrtvol z Tartasianu.
„Ano, ten,“ odsekl Janis. „A byl bych rád, kdyby mě madam přijala.“
„To je ale překvapení!“ přivítala Janise Seobhan. Usmívala se, ale moc dobře jí to nešlo. Hasirian ji přivedl záhy po tom, co návštěvu usadil do křesla u krbu v příjemné bylinami provoněné přijímací hale. Místo toho, aby je nechal o samotě, postavil se princ k oknu, opřel se zády o parapet, založil si paže na prsou a tvářil se tak hrozivě, jako kdyby každou chvíli očekával, že se odněkud vyrojí banda vzteklých sůsů.
Když bylo jasné, že Hasirian se vystrnadit nedá, Janis vstal a sklonil hlavu, aby stromistu pozdravil. „Madam, musím vás poprosit o laskavost. Nevím, jestli jste už slyšela, že Aliance unesla krenevského krále, jeho ženu a syna. Direna poslali Launě a Trepenu s malým Ravensem izolovali do stáze.“
Seobhan zkroutila rty, jako kdyby kousla do něčeho kyselého a přikývla. „Jistě, o tom vím. Ale nechápu, proč s tím jdete za mnou. Po tom, co Aliance dopustila, aby mi robustuanská královna beztrestně ukradla manžela, jsem veškeré vztahy s Triádou přerušila. Vždyť vy sám máte mnohem větší šanci tu věc ovlivnit než já.“
„To jsem právě udělal,“ řekl ztěžka Janis. Nelíbilo se mu, jak se to vyvíjí, ale musel se alespoň pokusit. „Mám ty tři na místě, kde nemohou zůstat dlouho. Proto jsem přišel za vámi. Tento dům je stranou pozornosti. Myslel jsem, že byste snad byla ochotná nám pomoci.“ Zarazil se, když viděl, jak Seobhan šokem strnula.
„Chcete říct,“ ozval se od okna Hasirian a jeho hlas připomínal skřípající nápravu, „že jste tu rodinu Alianci unesl? Uvědomujete si, že se to bude vykládat jako vzpoura? Je vám jasné, že každý, na koho se přilepíte, bude pokládaný za spiklence? Taková nehorázná drzost sem přijít! To jste se úplně zbláznil, mladíku?“
Janis se tázavě podíval na matčinu přítelkyni. Pokud Seobhan zůstane zticha, znamená to, že se svým exmanželem souhlasí. Jenže stromista mlčela a poplašeně těkala očima. Ticho eskalovalo napětí v místnosti.
Janis pochopil, že tady neuspěl. V duchu si za svou naivitu vynadal. Proč by mu vlastně měli pomáhat? Jenom proto, že se pár staletí znají s jeho matkou? A proč by měli pomáhat nešťastným krenevům? „Můžete být klidní,“ řekl a nemohl se ubránit hořkému úsměvu. „Nikdo neví, že tu jsem, ale pokud se přesto rozhodnete mě udat, nevadí. Rovnou jim vyřiďte, že budu kousat a škrábat a rvát se do posledního dechu a radši umřu v Launině tlamě sám, než abych jim svoje příbuzné vrátil. Určitě vám to přičtou k dobru. A ne, nebudu se omlouvat, že jsem za vámi přišel. Protože si nemyslím, že se vás to netýká. Když budete tolerovat zvůli proti krenevům, budou jiní příště tolerovat zvůli proti vám samotným.“ Jakmile domluvil, otočil se na patě a zamířil pryč.
„To říká darebák, co vyděsil starou rašpli Sijanu?“ křikla Seobhan a její hlas zněl tak sžíravě, že to Janise přinutilo se zastavit těsně přede dveřmi. „Uličník, co rozesmál šejdířku Viraxu? Intrikán, co odrovnal Jadvinu? Raubíř, co podplatil Evidanu? Lump, co zlomil srdce mé neteři?“
Janis se pomalu otočil. Byl z toho, co Seobhan řekla, zmatený. Skoro to vypadalo, že se ho stromista snaží povzbudit. No jo. Však taková podpora nic nestojí. A co měla znamenat ta narážka na Eryn? Vzpomínka na ni zabolela. „Nevěděl jsem,“ vydechl, „že Eryn je vaše neteř. Nechtěl jsem ji zranit, ale,“ pohodil hlavou k nasupenému Hassirianovi, „váš exmanžel měl pravdu. Ohrožuju každého, na koho se přilepím.“
„Já tomu nerozumím, Seo!“ zahřímal Hassirian. „Chápu, že se Grewinin kluk s těmi kavany zná, ale ujišťuju tě, že on na Robustue vůbec nebyl. On s tou legislativní rošádou nemá nic společného. Všechno zařídili Ahren s Kenisem. A co to má co dělat s Eryn?“
„Všechno!“ houkla Seobhan. „Úplně všechno, můj drahý.“
„Eryn Trajanise v životě neviděla,“ namítl Hassirian. „Jenom proto, že figuruje na Klarisině stupidním seznamu nápadníků, přece…“
„Otevři oči, kořínku!“ zabručela jízlivě Seobhan. „Ten kavan a Trajanis Grenedon jsou jedna a tatáž osoba! On a Eryn se spolu zapletli. To kvůli němu Eryn poslední dobou pořád brečí.“
„Jestli vás to uklidní, ani já z toho nevyšel úplně bez šrámů,“ vmísil se do jejich rozhovoru Janis.
„Eryn si myslí, žes ji odkopnul,“ řekla kousavě Seobhan. „Ale tobě nic jiného nezbývalo, že? Vyrvat příbuzné z Launiny tlamy! Jsi stejný sebevrah, jako ti zatracení hrdinové z bájných časů vahanských bohů.“
„Dělejte si ze mě legraci, jak chcete,“ zasyčel dotčeně Janis. „Poroučím se.“
„Stát!“ Stromista udělal pět dlouhých kroků, chňapl Janise za rukáv a táhnul ho zpátky. „Už vím, co se mi na něm nezdálo!“ hlásil své exmanželce a tvářil se jako obecní policajt, co vleče kapsáře do šatlavy. „Rétorika! Intonace! Kdybych zavřel oči a jenom ho poslouchal, myslel bych si, že mluvím s tím nosáčem.“
Janis jen mlčky pokrčil rameny. Stromista mu zapíchnul prst podobný sukovité větvičce do hrudníku, a jeho tvář roztála vzácným úsměvem. „Co jsem na světě,“ řekl, „ještě nikdo mi tolik nezamotal hlavu. Takový talent přece nenecháme Launě! Teď se posadíme a promluvíme si o tom ještě jednou, mladý muži.“
Janis nakonec v Seobhanině domě strávil několik dlouhých hodin. Na jedné straně zvyšoval riziko prozrazení, ale na druhé si získával spojence pro případ, že by sám nedokázal příbuzné ochránit. Nakonec porušil své zásady a všechno jim pověděl. Řekl jim, že hledá Hiria-Abhama. A že to žezlo hledá proto, aby vrátil krenevům božskou sílu, protože nevěří, že je Aliance nechá na pokoji, když to byla právě tato organizace, která stála v pozadí jejich porážky. Tím i vysvětlil, proč se nemůže veřejně ucházet o Eryn, ačkoliv by moc chtěl. Jediné, co si nechal pro sebe, byla fakta o krenevské anomálii, ale tak nějak tušil, že o ní stromisté něco vědí.
Díky jeho upřímnosti změnil Hasirian postoj až do té míry, že se chopil iniciativy: Ukrýt krenevy tady je blbost, prohlásil rázně. Každou chvíli tu někdo otravuje. Šejdířka Viraxa, naše Eryn, tvoje matka, ten nařvanec Doresson z Erektiadu, Wonoden s celou rodinou… Pokud je ten Direnův chlapec prorok, ani bys ho nemohl probudit. Ba ne, věděl bych o něčem lepším. To místo je tak zabezpečené, že se z něho žádná informace z Pravděpodobnostního pole nasát nedá. Na severním kontinentu Robustuy je údolí, ve kterém rostou rotexové ořešáky. Jejich kořeny žijí v symbióze s bizárovými červy. Těmi, z jejichž výměšků se tahají bizárová vlákna, ze kterých se tkají izolační tkaniny. Ale mnohem důležitější je fakt, že ty stromy jsou tím bizárovým svinstvem nasáklé a vypařují ho listy. Nad jejich vrcholky se trvale vznáší mrak odrážející veškerou magii, kterou vysílá jakýkoliv tvor, co v tom lese žije. Je to poměrně rozlehlý les. Smrtelníci o jeho zvláštnosti nic nevědí. Mají v něm rekreační chaty, turistické hospody, a dokonce i přírodní divadlo. Před lety jsem si tam vybudoval malou laboratoř s lidským personálem.
