Vykladač III. - Slzy netrebů - kapitola 19: Loučení s Robustuou
Konečně byl Trajanis dostatečně klidný, aby se postaral o nadělení čekající na stole. Zajistil krihonitovou schránku kletbou a strčil ji zpět do dřevěné bedny. Pečlivě si odemykací kletbu vtiskl do paměti. A v potřebě si to pojistit, sundal ze stěny obraz Zinajdy Zlověstné a hrotem leptodýky na zadní stranu zlaceného rámu to heslo vyryl. Pak bednu pomocí staré vahanské techniky zkomprimoval do velikosti videxového krystalu. Strčil si ji do vnitřní kapsy saka. Byla to hluboká kapsa a nehrozilo, že předmět vytřese, pokud sako nesvlékne a nebude ho držet za šosy.
Postavil se před zrcadlo a odevzdaně se poplácal po hrudníku, aby zkontroloval, jestli to nevypadá divně. Na levé straně saka měl mělkou vybouleninu od váčku se Střípky Sváru a na straně pravé byly patrné ostré hrany komprimované bedny, ale nerýsovaly se nijak výrazně. Vlastně si toho všiml proto, že o tom věděl.
Jak na sebe civěl do zrcadla, svět kolem něj se zavlnil. Rychle se opřel o zeď. Ucítil, jak jej na zádech a zátylku svědí kůže.
A sakra. Hmátl do kapsy a krychličku vyndal a hodil ji na stůl. Jakmile byla ta věc mimo jeho dosah, zřetelně se mu ulevilo, jako kdyby odhodil těžké závaží. Zadíval se na tu věc z odstupem a znovu si povšiml té hladové černoty, která z ní sálá. Bylo to mnohem méně intenzivní, než co čišelo z otevřené schránky, ale zato to vyzařovalo nepřetržitě skrze všechny obaly i drenáž. Co s tím? Má to zastrčit pod mramorovou dlaždici? Zadlabat do dřevěného obložení? Potom nesmí z pokoje ani na krok. Hm. A proč uvažuje, že by někam šel? Otráveně se zhroutil na otoman. Ležel na břichu a klel. Jasně, že by chtěl odejít. Eryn. Ještě aspoň jednou vidět ten její drzý nafrněný nos…
Jak tam ležel zabořený v polštářích, tlačil ho na srdci váček se Střípky Sváru. Pozůstatky Netrebů, které Vivonina matka, poslední netrebská bohyně Kajira, posbírala na polích a lukách Tenerisu. Vivon přiznala, že jejich prostřednictvím ještě před Jestřábí horou s oblibou eskalovala spory mezi krenevy, aby se jim pomstila za smrt své matky. Nepřímo se tak přičinila o krizi, která vyvrcholila střetem se sahíjiny a krenevskou porážkou. Vivon byla ale přesvědčená, že Střípky nejsou jenom pro zlost. Hodí se v situacích, kdy se mocní ohání pravidly, která už nepasují do nových okolností. Ostatní mají námitky, ale z pohodlnosti mlčí, aby si nekomplikovali život. Nechávají rozhodovat jiné, i když vědí, že rozhodnutí jsou špatná. V takové situaci můžou být střípky Sváru užitečné. Stačí, když je promneš v dlani a osoby v tvé blízkosti, které by jinak mlčely, dostanou odvahu se projevit, řekla Vivon, když ty kamínky Janisovi dávala.
Vyhrabal se na kolena, vytáhl váček a vysypal si několik kamínků do dlaně.
Vypadaly jako neopracované drahokamy. Rudé, zelené, modré, sytě žluté i úplně čiré, ani jeden z nich neměl totožný odstín. Ohlazené o sebe navzájem se matně leskly. Zatím je použil jen jednou, když vyjednával se sahíjiny kvůli krenevům. Nebyl si vůbec jistý, zda fungovaly, protože sahíjinové měli i tak chuť se hádat. Byl k těm kamínkům zkrátka skeptický, protože z nich necítil ani závan magie. Dobré ani zlé. Protože byl Janis po otci krenev, spíše by čekal, že jemu budou střípky škodit - vzhledem k tomu, že to byli krenevové, kteří netreby vyhubili. Ale ono nic. Měl střípky v dlani a cítil se úplně normálně.
Až teď ho napadlo, že to může být proto, že mu je Vivon předala v dobré vůli a poté, co je před tím celá staletí hýčkala. Co když je právě díky tomu Janis vůči střípkům imunní? To znamená, že ačkoliv to navenek nijak není patrné, obsahují ty střípky opravdu starou destruktivní magii. Starší než Larionin pohár. Tím by měly být silnější. Jak zní obecné pravidlo fokusové magie? Starší magický subjekt přebíjí mladší. Potom je tu speciální pravidlo týkající se orientace. Magické fokusy dělíme podle účinku. Jedny působí na subjekty konstruktivně a ty druhé působí destruktivně. Nemá to nic společného s morálkou dobra či zla. I destruktivní fokus lze užít ke konstruktivním záměrům a výsledek může být pozitivní. A naopak – fokus s konstruktivním účinkem může zničit přemrštěným rozvojem či růstem celé světy. Podle speciálního pravidla fokusové magie platí, že pokud dáme do interakce předmět destruktivní a konstruktivní, jejich účinky se neutralizují. Pokud dáme do kupy dva předměty s konstruktivním účinkem, jejich pozitivní orientace se ještě znásobí. A do třetice, pokud dáme na jednu hromádku dva destruktivní fokusy, jejich orientace se obrátí v pravý opak. Je to jako v matematice. Minus minus dává plus. Střípky jsou s největší pravděpodobností minus a pohár je určitě minus. Pokud je dáme dohromady, vyjde nám z toho plus.
To znamená, že by Janis ty střípky mohl využít jako další drenáž k poháru a ještě by tím eliminoval destruktivní vliv obou artefaktů.
Překonal odpor, natáhl se pro zlověstně emitující krychličku a usadil ji mezi Střípky. Promnul je společně mezi prsty a… nic. Nasypal obsah dlaně zpět do váčku a zavázal tkaničku. Položil ho na stůl a napjatě sledoval. Nic. Žádný hladový oblak! S radosným juchnutím si strčil váček zpátky do náprsní kapsy.
Venku se mezitím setmělo. Z parku se ozývala hudba a smích. Noc bude ještě dlouhá.
Janis se neobtěžoval chodbami a vyletěl ven oknem. Snesl se na kraj jezírka, vmísil se mezi dvořany sledující finální kolo zápasů. Ohniváci elegantně levitovali nad vodní hladinou a metali po sobě plamennými koulemi. Obecenstvo každou chvíli sborově zašumělo obdivem a napětím, jak čekalo, kdy se ozve syčení ohlašující, že se jeden ze soupeřů nechtěně ponořil do vody, čímž by deklaroval porážku.
Janis se proplétal mezi davy a hledal Eryn. Nebyla tam. Ani Wonoden s Ginianem. Zdálky zahlédl Hasiriana v rozhovoru se Sana-Tonem, ale tomu pod nos chodit nechtěl. Stromista mu jasně vzkázal, že má Robustuu opustit co nejdříve. Konečně ho napadlo, že by Eryn mohla být v hospodě ve městě. Vůbec neváhal. Prostě se tam podívá. Otočil se na patě v úmyslu zamířit k východu z parku, když mu kdosi zaklepal na rameno. „Sire Ahrene,“ zaševelila Klarisa nezvykle naléhavým tónem, „mé dámy mají několik dotazů.“
Robustuanská panovnice byla oblečená v decentní tmavé tunice z luxusní látky protkávané vzácnými jinádími vlasy a o něco světlejších kamaších zastrčených do vysokých holínek. Vypadala v tom mladistvém oblečení jako Erynina sestra. Jen vlasy ověnčené korunkou měla černé. Ale i kdyby si nasadila paruku, nikdo by si ji s Eryn nespletl. Zatímco královna se neustále usmívá, Eryn je setrvale zakaboněná. Klarisa ukázala na hlouček svých společnic.
„Co pro vás mohu udělat, dámy?“ otázal se Janis. Hned ho napadlo, že by se mohl s Klarisou rozloučit už nyní, ale slušnost mu velí jí nejdříve vyhovět a dopřát sluchu těm můrám.
Zasypaly ho otázkami na nejrůznější kavanské potentáty. Vypadalo to, jako kdyby Janise viděly poprvé, nebo jako kdyby nikdy předtím neměly příležitost s ním mluvit. Takže se v tom plácal, lhal a mlžil. A zatímco splétal šílené výmysly na téma podivných hygienických návyků šéfdirigenta Velkého Kavanského symfonického orchestru, usilovně přemýšlel, co to má znamenat. Došlo mu, že dámy dělají vše možné, aby jej udržely na jednom místě, zatímco královna se tiše někam vytratila.
A pak byla Klarisa zpět. Vypadala rozrušeně, i její účes vypadal divoce. Její věčně usměvavá maska byla pryč. Bez ohledu na nehoráznosti, které Janis právě dámám vyprávěl, jej královna chňapla za ruku a táhla směrem k opuštěnému pavilonku poblíž výstavní haly. „Kde to je?“ zasyčela, jakmile byli natolik daleko, že je mohli slyšet už jen webani.
Janis udělal nechápavý obličej, i když už mu začínalo svítat. „Co máte na mysli, madam?“
Klarisa si netrpělivě dupla. „Pohár, ty darebáku! Je můůůůj!“
Janis mávl rukou k výstavišti. „Máte na mysli artefakt, kvůli kterému zemřel váš manžel? Ten byl přece při incidentu zničen. Sama jste to prohlásila, když jsme se vás ptali. Copak on existuje ještě nějaký další?“
Vladařčina tvář se zkroutila do zoufalé grimasy. „Ty dobře víš, o čem mluvím! A já chci, abys mi tu věc vrátil! Potřebuju ji. Hned!“
„Nevím, co po mně chcete, Vaše Veličenstvo,“ trval na svém Janis.
Královna vycenila zuby. „Asi před hodinou jsem ucítila emanace,“ řekla skřípavě. „Z pokojů pro hosty. Ale teď jsem tam nic nenašla! To Hasirian! On ti ho dal! Kam jsi to ukryl?“
„Pohár bohyně Lariony byl zničen před deseti týdny, Vaše Veličenstvo“ řekl škrobeně Janis. „Přesně tak, jak jste vypověděla do zápisu. Radím vám, abyste se s tím spokojila, madam. V opačném případě budu nucen vás veřejně obvinit za paktování s desperáty z Vahanu a spiknutí proti Alianci, jehož následkem bylo usmrcení dvou agentů a také z úkladné vraždy bratrance erektiadského Rexe, vašeho manžela.“ Jak mluvil, královnina tvář stále více připomínala ledovou sochu. „Ujišťuju vás, že to udělat nechci,“ dodal smířlivě. „Dokonce si nemyslím, že jste chtěla, aby princ Rikkason zemřel. Osobně proti vám nic nemám. Naopak. Přeji vám a vaší říši to nejlepší.“
„Jedním dechem mě kriminalizujete a současně mi přejete to nejlepší?“ zasyčela Klarisa. „Ze které odporné díry jste se vyplazil, vy nechutný nosatý tvore?“
Janis se hořce usmál. „Z díry, ve které si své problémy řešíme vlastními silami. Místo abychom dělali mrtvého brouka a čekali, až je za nás vyřeší někdo jiný.“ Všiml si, že se královna mimoděk vrátila k uctivému vykání, z čehož si vyvodil, že už to vzdává. „V této souvislosti vám srdečně gratuluji k úspěšnému jednání s Radou Starších, které vyvrcholilo zásadními změnami zákona. Je to ten nejlepší výsledek, jaký jste mohla dostat, madam,“ řekl s falešným nadšením a uznale se uklonil. „Překážky vašeho setrvání na trůnu byly odstraněny a šance vaší sestry byly zásadně eliminovány. Bravo!“
Klarisa se prudce nadechla a zaťala ruce do pěstí. „Máte obrovské štěstí, agente, že s Radou a s Jadvinou jste mi opravdu pomohl. Jinak bych vás za tu drzost hodila quekrakovi.“
„Vylámal by si na mě zuby,“ odsekl blahosklonně Janis.
Královna frustrovaně vydechla a objala si hrudník pažemi. Najednou vypadala unaveně a zranitelně. „Jsem… šikovná. Mám spoustu jiných pokladů. Daleko cennějších, než ten pohár. Některé pochází z míst střežených lépe, než starý Q na Leno-o-vinu. Nemohli bychom se přece jen nějak domluvit?“
„Nemohli,“ zašeptal Janis. Jeho magické rozhraní, kterým mapoval realitu kolem sebe, se nepatrně prohýbalo, jak na ně tlačila cizí vůle. Klarisa se ho snažila zmanipulovat. A dělala to opravdu dobře. Tak nenápadně, že kdyby to netrénoval, byl by si toho ani nevšiml. Teď teprve ocenil hodiny a hodiny nácviku pod vedením lektorů Aliance.
Výraz jejího obličeje se znovu zatvrdil. „Budu ráda, když vás tu zítra už neuvidím.“
Janis se dvorně uklonil. „Ráno i s Kenisem odcestujeme.“
Naštvaná Klarisa se vracela k jezírku, zatímco Janis se vznesl do výšky a bez ohledu na zvědavé webany se obloukem přenesl přes řeku a mířil do úzkých uliček města. Vrtalo mu hlavou, jak se Klarisa o poháru dozvěděla. Teď si to vyžere nejen Hasirian, ale i Wonoden. Schránku otevřel a zase hned zavřel, jen aby potvrdil, že artefakt skutečně přebírá. Emanační výšleh trval tak krátce, že ho Klarisa v parku prostě nemohla zaznamenat. Nechtělo se mu věřit, že by byl Hasirian tak hloupý, aby to Klarise vyzvonil. Musela na to přijít jinak.
V hlavním sále hospody Temná díra nikoho známého neviděl, takže pokračoval k průchodu do soukromého traktu. Ověřeným způsobem zrušil bezpečnostní membránu a provázený ječením alarmu pelášil chodbou k salonkům. Uvnitř zastihl Wonodena s oběma manželkami, Giniana s drobnou neznámou brunetkou na klíně, a Eryn s tím brůssem, který se těšil na post v senátu. Eryn a kocour seděli těsně vedle sebe, dotýkali se koleny a společně se skláněli nad barevnými kartičkami s obrázky rozloženými na stole. Copak oni si tu vykládají karty? Vypadali v dobré pohodě. Na nízkém stolku stály sklenice s vitrexxem, ve vzduchu se vznášela omamná vůně cihusového šustí.
Hovor zamrzl, všechny obličeje se otočily směrem k vetřelci. „Omluvám se, že ruším, když zrovna něco slavíte,“ řekl škrobeně Janis a díval se při tom výhradně na Wonodena. „Ale stala se jedna věc, o které si musíme promluvit, kapitáne.“ Byl děsivě rozzlobený, když Eryn s tím brůssem viděl. Současně si uvědomoval, jak je pošetilý.
Princezna se může bavit, s kým chce. On je ten poslední, kdo by jí mohl cokoliv diktovat. Může být naštvaný leda na sebe, že mu to vadí.
Wonoden vyskočil z pohovky tak prudce, že jeho ženy, doposud se choulící v ochranném objetí jeho paží, poplašeně vyjekly. „Probereme to venku,“ štěkl a rázoval do chodby směrem ke služenímu východu, který Janis využil minule. Ocitli se na pustém hospodském dvorku. Tentokrát tam byly nejen bedny, ale i velké sudy. Z pootevřeného okna do kuchyně se ozývalo cinkání nádobí a falešné prozpěvování nového hitu Prorůstám, prorůstám, prorůstám.
Dřív, než stačil Janis vysvětlit, proč přišel, chtěl Wonoden vědět, jestli je „ta věc“ v bezpečí. Teprve, když ho Janis uklidnil, že „to“ má sebou, nechal ho Wonoden mluvit. Janis pověděl, s čím na něj Klarisa přišla a postěžoval si, že nechápe, jak se mohla o poháru dozvědět. Wonoden zmateně krčil čelo. „Ani jste ho nevytáhl z bedny. Emanace nemohly dosáhnout až do parku. Do vašeho pokoje jsem se prorostl přímo z mínus dvanáctého podlaží, kde mi Hasirian tu bednu předal. Nikdo kromě dědečka o tom neví. A žádné webany přece v pokojích nemáte. To opravdu nechápu.“
„Kamila jsem odnesl nejdřív do chodby a pak na balkon,“ řekl váhavě Janis. Když viděl kapitánův zmatený výraz, dodal: „Myslím toho fytobionta, co jsme našli v salonu. Fialové listy, modro filalové lapionky s drobnými semeny. Měl jsem pocit, že nás špehuje.“
Wonoden vytřeštil oči. „Modré lampionky? To musí být madam Krofiona. Jediná svého druhu. Klarisin mazlíček. Její semena fungují jako mikrofony. Dokud nevyklíčí, jsou v kontaktu s matečnou rostlinou. Rostlina „slyší“ totéž, co semena, i kdyby byla na opačném konci ostrova.“
Janis zaklel. „Ta semena?“ Když Kamila vlekl, nějaká semena z tobolek vypadla. Každé bylo menší než mravenec. Sice je posbíral a hodil z okna, ale neudělal to nijak zvlášť pečlivě. Nějaká semena se musela zakutálet pod nábytek, uvíznout ve škvírách mezi dlaždicemi. „Mrzí mě, že jsem ten odposlech neodhalil,“ zabručel.
Wonoden pokrčil rameny. „Je to i moje chyba. Mělo mě to s těmi semeny napadnout. Když přijdu o výložky, neumřu z toho. Aspoň budu mít víc času na rodinu.“
Janis si vzpomněl na Gizelu Akezonskou a pochybovačně zavrtěl hlavou. „Klarisa vám to nedaruje. Vím, čeho jsou takoví potentáti schopní, když mají pocit, že někdo zradil jejich důvěru. Nehledí na motivace ani na okolnosti, pokud utrpí jejich ješitnost. Kopají kolem sebe a hledají viníky, když nejde všechno po jejich.“
„Klarisa není jako Jadvina,“ řekl přesvědčivě kapitán a už se obracel k odchodu. „Taky jsou tu Ginian s Eryn. Podrží nás. Prostě si s tím nedělejte starosti.“
„Dobře,“ řekl Janis. „Vyřiďte, prosím, princezně a princi mé pozdravy. Už se s nimi neuvidím.“
Zpoza pootevřených dveří do chodby se ozvaly lehké svižné kroky. Janis se v duchu vyplísnil. Kdyby dával pozor, zaznamenal by toho vetřelce mnohem dřív. Wonoden nakrčil čelo, když se ze dveří vynořila Eryn. Tvářila se jako ledová socha z Pochranu. „Můžete se rozloučit osobně, sire Ahrene,“ řekla tónem tak perfektně upjatým, že by ji Seneda ve své Učebnici mravů pro mladé bohyně Třetího věku mohla dát příkladem.
„Tedy se s vámi loučím, madam,“ řekl Janis a dvorně se uklonil. „Žijte blaze a buďte šťastná.“ Pevně sevřel rty, aby mu z nich nevyklouzlo něco štiplavého.
Její hezká ústa se nesouhlasně prohnula. „Ještě jsme spolu neskončili, sire. Copak jste zapomněl? Slíbil jste mi ten svazek zpod skříně. Ten nečitelný, který může obsahovat Monetiny epigramy. Chci, abyste mi ho dal.“
„Ale no tak, Eryn, neblázni,“ ozval se Wonoden. Jeho hlas zněl nekompromisně. Bylo mu jasné, že je v tom nějaká lumpárna. „Tady pan archivář tu knihu určitě položí na přehledné místo.“
„Jistě,“ přisvědčil skřípavě Janis, jak se silou mocí držel, aby na princezninu žádnost nadšeně nekývnul. „Nechám ji na stole v apartmá pro hosty.“
Eryn se zamračila a zasyčela: „Chci tu knihu hned.“
Wonoden otráveně zakoulel očima. „Dej mi chvilku, Eryn. Jen to řeknu Menise a Triven, a můžeme letět.“
„Nepotřebuju dozor,“ namítla Eryn. „Dokonce si ho ani nepřeju.“
Wonoden se zamyšleně podíval na Janise a pak na Eryn. „Doufám, že víš, co děláš.“