Vykladač III. - Slzy netrebů - 4. kapitola: Jak se nosí dlouhé nosy

03.10.2025 07:49

„He-pčík!“ kýchnul Trsuah. Vynořili se z portálu a ocitli se uprostřed nádvoří královnina paláce na robustuanském ostrově Duanzaná. Na čtvercovém prostranství uzavřeném stěnami budov bylo vymeteno jak na sýpce před sklizní a horko jako v peci. Okrasné keře zasazené v ozdobných kontejnerech podél podezdívky působily unaveně a sklesle. Slunce se klonilo k obzoru. Líně vanoucí vítr k nim přinášel vůni koření a sikkosího medu. Odněkud se linula rozmarně rozdováděná melodie. Trsuah pohodil hlavou k otevřeným oknům ve druhém patře:„Nezdá se, že berou Rikkasonův skon moc vážně.“

Janis chápal, jak to modrák myslí. Dalo by se čekat, že krátce po pohřbu prince manžela Rikkasona nebude královna pořádat kulturní dýchánky. Nejspíš se vehementně snaží předstírat, že věří v Rikkasonovu smrt nešťastnou náhodou. Ale Janis z vlastní zkušenosti věděl, jak bývají dvořané citliví na sebemenší vychýlení nálad. Obrátil se na Trsuaha s úmyslem se o tu úvahu podělit, ale slova mu uvízla v krku, když se do jeho zorného pole opět dostal jeho obludný nos. Sakra. Změnili svůj vzhled podle předlohy z podkladů a udělali to opravdu důsledně. Vypadali teď jako rodilí a čistokrevní kavané, kterých zbývá jen hrstka. Jsou dlouhověcí a všichni patří mezi nejstarší šlechtu. Mají bledou téměř nazelenalou pleť, užší a delší lebku, vypoulené modro zelené oči a poněkud delší nos, než má většina kavanské populace vzešlá z mísení z jinými rasami. Když se Janis poprvé po tvarování na Trsuaha podíval, bouřlivě se rozchechtal. To není nos! To je chobot, Tahu! Veselí mu vydrželo jen do té doby, dokud si nevšiml, že mu při pohledu na svět zavazí jeho vlastní „kavanský“ nos, stejně příšerný jako ten Trsuahův.

Trsuah se ušklíbnul. „Už zase šilháš, můj princi!“

Janis si pomyslel, že pro modráka je překážející nos muška, když se celá tisíciletí honosil dlouhým a málo skladným ocasem. Ale než stačil cokoliv říct, široké dveře do paláce se nehlučně otevřely a z nich se na dvůr vyřítilo vojenské komando.

Lichové a stromisté v matně zelených brněních s odjištěnými dezintegrátory je rychle a tiše obklopili. Janis ukázal prázdné ruce. Obrátil se na vojáka, jehož brnění vypadalo nejhonosněji a řekl: „Jsme vyslanci z Kavanu a žádáme o přijetí u královny. Její Veličenstvo Klarisa byla o našem příchodu informována.“

Důstojník gestem naznačil vojákům, aby sklonili zbraně a kývnul příchozím na pozdrav. „Vítejte na Robustue. Její Veličenstvo vás očekává,“ oznámil. „Přijme vás hned, jakmile koncert skončí.“

Vedli je liduprázdnou vstupní dvoranou k širokému schodišti. Stavba z kamene byla zevnitř obložená dřevem. Téměř veškeré dřevěné plochy zdobily jemně řezané ornamenty s rostlinnými motivy. Bylo tam čisto a vonělo to tam voskem a bylinami. Taky tam bylo plno pokojových rostlin. Všude, kde bylo místo, stály velké kamenné nádoby, ze kterých vyrůstaly kvetoucí stromečky na kmíncích nebo keříky s ozdobnými listy. Tlumená melodie rozléhající se po chodbách ještě umocňovala atmosféru důvěry a pohody. V předsálí u dvoukřídlých dveří vykládaných dervosskou perletí důstojník ukázal na křesílka vyrovnaná podél zdí, nechal zbytek oddílu s hosty a sám vešel do sálu. Janis s Tahem se posadili, zatímco šestice vojáků zůstala v hloučku u zábradlí schodiště. Janis opatrně zvedl hlavu a zadíval se nahoru. Vysoko na polici trůnily podélně tvarované květináče, ze kterých visely bohatě olistěné a rozkvetlé lodyhy. Napadlo jej, že ty převislé rostlinné části jsou docela dlouhé a vypadají těžké. Mohly by se převážit a strhnout květináč dolů? Kdyby k tomu došlo, nádoba by se zřítila přímo na hlavu nešťastníka sedícího na židli.

Jeho katastrofické úvahy přerušil Trsuah. Šťouchl jej špičkou boty do kotníku a pohodil hlavou směrem k vojákům. Tvářili se všichni naprosto bezvýrazně, což jen potvrzovalo, že navzdory retro stylu zdejšího dvora, jsou vycvičení podle nejmodernějších trendů. Ukazovat nepříteli emoce ať kladné nebo záporné, by znamenalo deklarovat slabost. Janis ve snaze pochopit, nač modrák upozorňuje, se znovu pořádně podíval na jejich výbavu. Dezintegrátory zavěšené v pohotovostní poloze na ramenou vyhodnotil jako běžně používané typy, ovšem zbraně v pouzdrech na opascích podezřele připomínaly ony zakázané feentexové paprskomety. Pokud je takto veřejně používá i královnina garda, už není divu, co o Rikkasonově úmrtí nakukali veřejnosti. A taky to znamená, že se k zakázaným zbraním mohl kliďánko dostat kdokoliv další. Je možné, že agenty Aliance zlikvidovali samotní robustuané? Aby odvedli pozornost od skutečnosti, že jejich cílem byl ve skutečnosti Rikkason? Byl to drak a královna z něj udělala velitele armády. Draci mívají sklon k tyranii a toto je svět, kde mají hlavní slovo ženy. Možná, že Rikkason některým rozhodnutím překročil nastavené meze, a zdejší se ho nenápadně zbavili. Takové věci se dějí. Janise by to nepřekvapilo.

Melodie v sále vygradovala k závěrečnému finále a pak se ozval dunivý potlesk. Vzápětí se dveře otevřely a lichové u schodiště srazili paty. Nejdřív se objevil důstojník a hned za ním zavěšená do vysokého muže s nápadně vrásčitou kůží cupitala královna Klarisa. Byla oblečená v temně zelené toaletě, která zvýrazňovala její jasně zelené oči. V černých složitě spletených vlasech jí seděla malá korunka. Vypadala mladě, i když jí bylo hodně přes pět století. Ale to u lichů není žádný věk. Svěžest a čipernost, která z ní přímo tryskala, se spíše dala očekávat u dospívající dívky než u osoby spočívající na trůně, nehledě na to, že šlo o čerstvou vdovu.

Zářivě se na agenty usmála, opustila stromistovo rámě, rozpřáhla paže a zašvitořila: „Vyslanec Ahren a jeho tajemník Kenis? Ó, jak ráda vás vidím!“ A pak naprosto v rozporu s veškerým protokolem objala nejdříve Trsuaha a pak Janise. „Královna Isidea mi o vás tolik vyprávěla! Jste prý odhodlaní a precizní. Isidea se zaručila, že jen vy dáte můj depozitář dohromady.“

Podle legendy z podkladů sem přicházejí provést inventuru v královnině depozitáři starých tisků po tom, co v ní týden nekontrolovatelně řádila šílená bohyně Trepena z Riiberionu. Byl to absolutní nesmysl. Ten, kdo tu legendu tvořil, nebral ohled na skutečnost, že Trepena je už přes dva roky šťastně provdaná za krenevského krále Direna a za tu dobu nevytáhla paty z Tenerisu. Ale Janis věděl, že kdyby na to upozornil, dopadlo by to jako pokaždé. Jen by ho osočili, že dělá chytrého a hledá mouchy. Na druhou stranu uznával, že legenda vypadá věrohodně. Trepena v minulosti robustuanský archív skutečně několikrát rozmetala, když hledala indicie, které by jí vysvětlily její zdánlivě děsivé proroctví stran životního partnera.

Janis se obratně vymanil z královnina objetí a zahuhlal: „Vynasnažíme se, Vaše Veličenstvo.“ Pohodil hlavou k Trsuahovi: „Zejména můj tajemník, sir Kenis, je opravdový znalec v třídění dokumentů ze starovanhanského období.“

Královna lichů působivě prolomila rty ke křehkému úsměvu.  Obrátila se ke stromistovi, který si agenty s nepříliš vstřícným výrazem prohlížel. „Seznamte se s mým třetím manželem, princem Hasirianem. 

Bývá na dvoře jen občas. Věnuje se krajinářským projektům, na kterých participuje se smrtelníky. Někdy ho podezírám, že by mu snad ani nevadilo, kdyby se o nás ti usmolení tvorečkové dozvěděli…“

Stromista předvedl vyděšenou grimasu. „Má paní žertuje, pánové! Kdybych před smrtelníky porušil krytí, ohrozil bych obě naše rasy, a má královna by mě musela do dát vězení! Dokážete si představit ten skandál?“ Pak, jako kdyby si uvědomil, že malinko ujel, přetavil svůj vrásčitý obličej do formální masky. „Jistě se nechcete zdržovat formalitami,“ dodal upjatě. „Pevně věřím, že se o archív mé paní skvěle postaráte.“ Kose se podíval na královnu: „Můžu už jít, madam? Mám něco na práci v Kersolské nivě. Však víte.“

Klarisa nevzrušeně mávla paží. „Ale jistě, můj drahý,“ zatrylkovala. „Uvidíme se jako obvykle.“  Stromista se s úklonou odporoučel.

Pak se otevřely dveře a ze sálu se vyhrnul dav štěbetajících dvořanů. V šatech z barevných vzdušných látek, které se v teplém robustuanském klimatu dobře nosí, připomínali hejno exotických ptáků. S obličeji zdobenými líčením se k sobě nakláněli a zvědavě probírali, koho to tam královna asi má. Klarisa se přitočila k Trsuahovi: „Nejvyšší čas zmizet. Nabídnete mi rámě, sire Ahrene?“

Trsuah se zatvářil vyplašeně a ukázal na Janise. „Ahren je on. Já jsem pouhý tajemník, Veličenstvo.“

Jenže královna se na něj uličnicky usmála a špitla: „A není to jedno?“ Jednou rukou chytila za paži Trsuaha, druhou si přitáhla Janise. A tak společně všichni tři kráčeli směrem k jejím pokojům. „Ubytuji vás v mém soukromém křídle,“ poznamenala. „Archív sousedí s mou ložnicí. Mám prostě ráda své nejcennější věci poblíž.“ Janis stačil postřehnout, že vojáci jsou jim v patách. Konečně dospěli do královnina soukromého křídla. Tehdy nechala Klarisa ochranku na chodbě a do salonu vstoupila jen s Janisem a s Tahem.

„Teď se můžeme bavit volně, milánkové,“ zašvitořila Klarisa, jakmile se usadili do křesílek kolem nízkého oválného stolku. Janis očekával, že královna tu diblíkovskou masku shodí a začne jednat formálně a věcně, jak jejímu postavení a její situaci přísluší. Ale navzdory tomu, že její druhý manžel před čtrnácti dny zemřel strašnou smrtí, se zdálo, že v roztomilosti ještě přidala.

„Nikdo kromě mne o vašem pověření neví,“ pokračovala Klarisa. „Očekává se od vás, že budete pracovat v mém depozitáři, ale toho se nebojte. Protože tam nikoho nevpouštím, nikdo nepozná, že tam vůbec nevstoupíte.“

„Aby byla naše mise úspěšná, madam,“ poznamenal rozvážně Janis, „Potřebujeme hlavně vědět, co to bylo za věc, kterou jste chtěli Alianci předat.“ Upřel pohled na stůl. Mimo tlusté nově vypadající knihy vázané v zelených deskách se na něm povalovaly ruličky hodně ušmudlaných pergamenů. Na čisté leštěné ploše vypadaly trochu nepatřičně.

Klarisa uvelebená v křesílku naproti si uhladila neexistující záhyb na sukni a řekla: „Vlastně už není o čem mluvit, protože ten předmět byl při tom děsivém masakru zničen.“

„Naši nadřízení se domnívají něco jiného, madam,“ namítl Janis. „Mají za to, že feentexové paprsky nemohly poškodit neživou věc.“

Klarisa se ošila. „Je to trochu složitější. Šlo totiž o relikvii. Přesněji o mosazný stojan, do kterého byla zasazena část lebky bohyně Lariony.“ Bohyně dramaticky přivřela oči a zaťala ruce do pěstiček. „Víte, doufám, o které Larioně mluvím, že?“

Janis neměl ani tušení. Podíval se na Trsuaha a vyslal mu němou žádost o pomoc.

„Nejspíš hovoříte o princezně jachadei, která přežila genocidu z Rean-Kwanteru, madam,“ pronesl badatelským tónem Trsuah. „Podle dějepisce Sarvona Arci-Quinna se provdala za stromistu Tremeina a žila s ním tady na Robustue. Jejich děti se podílely na založení vaší rodové linie.“

Klarisa bojovně vypjala dobře obdařený hrudník: „Lariona nebyla jen nějaká jachadei!“ prskla. „Byla to poslední čistokrevná princezna, která přežila vyhlazení své rasy. Bohyně-čarodějka, jaké nebylo rovno, a v neposlední řadě i moje babička. Zemřela tragicky ještě před mým narozením. Je to už osm set let, co byla křivě obviněna, že na Vahan zavlekla nákazu skollské chřipky. Byla vahanci zajata a brutálním způsobem popravena. Geneticky a magicky upravený sůs, speciálně vytvořený k její popravě, po tom, co ji sežral, chcípnul.“ Klarisa dramaticky zvedla obočí. „Doslova se rozpadl na kusy. Jediným pozůstatkem, co nám z Lariony zůstal, byla část mozkovny, která sůsovi při chroupání vypadla z huby.“ Klarisa ukázala na zaprášené ruličky na stole. „Z onoho kostěného fragmentu vytvořili ti zvrhlí vahanci pohár. Dlouho o něm nebylo vidu ani slechu, ale pak byl zčistajasna vydražen v síni uměleckých předmětů bohyně Exis na Riiberionu. Celá staletí mi trvalo, než jsem ten artefakt našla. Jaká škoda, že byl nakonec zničen.“ Klarisa lamentovala tak zoufale, až byl Janis skoro nakloněn jí věřit. „Tady uvidíte, jak Larionin Pohár vypadal. Nákres je docela přesný. V kostěné části byla obsažena zbytková magie bohyně. Nejspíše proto ji feentexové paprsky rozpustily stejně jako těla těch ostatních nešťastníků na výstavišti. A podstavec vzal konec po zásahu dezintegrátorem. Kapitán gardy a můj manžel to místo prohlíželi. Prohlásili, že to tam vypadá jako na střelnici.“

Janis si pomyslel, že pokud by to měla být pravda, musí se ve výstavní hale najít alespoň zbytek z té mosazné části. „V našich podkladech je uvedeno, že místo činu bylo zapečetěno,“ podotkl. „Předpokládám, že tento stav trvá.“

Klarisa pokývala hlavou tak urputně, až se ta malá roztomilá korunka upevněná v jejím účesu vychýlila na stranu. „Jistě,“ sykla. „Počítala jsem s tím, že to někdo od Aliance přijde zkontrolovat. Celá  záležitost je tak… tragická. Erektiadský Rex, ten pokrytec, mi dokonce místo kondolence poslal protestní nótu. Roky na svého bratrance kašlal a teď najednou mi vyčítá, že jsem ho nechala zamordovat. Jak se opovažuje? Popravdě si oddechnu, až bude po prohlídce, abych to, co tam zůstalo, mohla dát uklidit.“

„Ztráty vašeho druhého manžela je nám opravdu líto,“ poznamenal vlídně Janis a koutkem oka sledoval, jak Trsuah postupně rozvíjí a prohlíží stočené pergameny. „A chápu, že vás naše dotazy rozruší, ale přesto je musíme položit. Zajímá nás, kdo všechno věděl, že máte Larionin Pohár.“

„Kromě mne a Rikkyho o poháru věděl ještě Hasirian a mé dvě děti. Jinak nikdo,“ odpověděla Klarisa.

Takže o poháru podle Klarisy vědělo pět osob. Pomyslel, že se královna buď mýlí, nebo lže, protože pět osob je příliš na to, aby tajemství zůstalo pod pokličkou. Ledaže by tu věc Klarisa ukradla teprve nedávno. „A jak dlouho jste ten pohár měla, madam?“ zeptal se.

Klarisa si jeho pochybností musela všimnout. Rozhořčeně zakoulela očima. „Echm, přesně si to nepamatuji. Pár let to už bude. Potřebovala jsem nějaký čas, abych mohla artefakt prostudovat. Jistě bych ho pak odevzdala Alianci. Faktem je, že členové mé rodiny se o ten pohár začali starat až poslední dobou. Kdyby se stejným způsobem zajímali o chod říše…“

Trsuah jeden z dokumentů rozložil na stůl a přidržel vrchní a dolní hranu tak, aby se mohl Janis podívat na obrázek uprostřed listu opatřený popisy. Nakreslený předmět měl masivní podstavec z mosazi vybíhající v žlábkovanou stopku, na které byla upevněna nepravidelně vyboulená tmavě hnědá mělká mísa, jejíž nerovné okraje začišťovala zářivě se lesknoucí mosazná obruba.

„Povězte mi, madam,“ pokračoval v dotazování Janis, „jak probíhala komunikace princů Rikkasona a Hasiriana s Aliancí. A můžete mi vysvětlit, proč tentokrát Alianci kontaktovali oni, když ve všech předchozích případech, jste tak činila vy?“

Klarisa hleděla kamsi do stěny a na rtech jí pohrával úsměv tak rozmarný, jako kdyby honila motýly na rozkvetlé louce. Janis si připadal, že komunikuje s loutkou. Ta skutečná živoucí Klarisa je ukrytá za naleštěnou maskou. Totéž důvěrně znal ze dvora krále Gwena. Nehodnotil to kladně ani záporně. Sám poznal, že přetvářka je v takovém prostředí podmínkou přežití. Jen ho zajímalo, jaká bytost se pod maskou skutečně skrývá. Je možné, že se to nikdy nedozví.

Královna lichů a stromistů se zadívala někam vysoko nad Janisovu hlavu. Vypadalo to, že kontroluje, zda není zapotřebí přeleštit dřevěné panely na stěnách. „Rikkason s Hasirianem mi totiž… ten pohár… sebrali. Trvali na tom, že je pro mě… jistým způsobem nebezpečný. Že jsem až příliš propadla… ééé… významu, který pro naši rodinu ztělesňuje. Žádali mě, abych se jej urychleně zbavila a předala ho Alianci.“ Klarisa se zatvářila dotčeně. „Měla jsem to, samozřejmě, v plánu, ale nechtěla jsem to uspěchat. Ale Rikk s Hasirianem tvrdili, že pobývat v blízkosti té věci není zdravé pro mou duševní pohodu. Trvali na tom, abych ho odevzdala ihned. Mí manželé, jsou mými poddanými stejně jako ostatní Robustuané. Oni musejí poslouchat mne. Ne naopak. Výjimkou jsou případy, kdy jde o mé bezpečí. Tehdy mohou konat i bez mého souhlasu anebo dokonce proti němu. Mohou dokonce žádat o podporu Radu starších. Když mi tedy pohrozili, že radě požalují, že se vystavuji nebezpečí, ustoupila jsem a předala pohár Rikkasonovi.“ Rozhorleně rozhodila paže a bylo poznat, že toto téma je jí hodně proti srsti. „Chápete to? Taková hloupost! Jak by mi mohla relikvie po mé vlastní babičce ublížit?“

„A mohla byste nám objasnit, kdo ze dvora věděl, kdy a kde se má Rikkason s agenty sejít?“ dotázal se Janis. Bylo mu jasné, že Klarisa obavy svých manželů zlehčuje, ale ani nemrknul.

Královniny rty se stáhly do úzké čáry. „Hm. Dost hlasitě jsme se o tom hádali. Tedy já a Hasirian a Rikkason. Někdo ze služebnictva nebo z poddaných něco zaslechnout mohl. Ale kde a kdy se mají s agenty sejít, jsem nevěděla.“ Klarisa pokrčila rameny. „Proč taky? Každý z nás měl dost svých starostí.“

„Můžete nám, prosím, přiblížit,“ pokračoval opatrným tónem Janis, „kde jste se vy a váš manžel princ Hasirian v době toho přepadení nacházeli a co jste v té době dělali? Čistě, abychom si udělali představu, chápete.“

Klarisa si koketně uhladila lokny po stranách obličeje a našpulila rty. „Hm,“ broukla, „pokud se dobře vzpomínám, Hasirian byl na jakési pitomé konferenci na Bredeonu. A já jsem tou dobou relaxovala v lázni.“ Dovádivě potřásla hlavou. „Sama. Přiznávám, že jsem trucovala. Vadilo mi, že mí manželé tu věc s pohárem berou tak fatálně. Stýskala jsem si, že mezi námi není dostatek důvěry. Nemám ráda, když mě někdo k něčemu nutí.“

„Ovšem, takový postoj je naprosto pochopitelný,“ zamručel krotce Janis. „Mohla byste nám něco povědět o princi Rikkasonovi? Jaký byl? Čím se zabýval? Čemu věřil?“

Klarisa sepjala ruce a půvabně našpulila rty. „Rikk byl jiný než jeho soukmenovci. Už jako mladý důstojník erektiadské armády odmítal válčení s Mizeonem. Tvrdil, že válka kvůli mrtvé dračí princezně trvá příliš dlouho a že jen brzdí rozvoj obou znesvářených stran, zatímco ostatní světy z toho těží.“ Královna významně uzamávala řasami. „Rikk si dokonce myslel, že ten mizeonsko-erektiadský konflikt vyhovuje i Alianci, protože udržuje obě odbojné a sebevědomé rasy zaměstnanými. Na Erektiadu si tím vykoledoval jen posměch a zášť. 

Znáte Erektiad! Tam je válka věcí cti. Za podvratné řeči Rikka jeho bratranec, Rex Vikkason, poslal do exilu na Ok-Sawon. A přesně tam jsme se před sto padesáti lety potkali a naprosto bláznivě jsme se do sebe zamilovali a hned jsme se vzali. To teprve byla katastrofa! Vikkason vyváděl, protože se Rikk oženil do světa, kde je oprávněnost žen vládnout zanesena v zákonech. Mí příbuzní zase šíleli kvůli tomu, že jsem se spojila s mužem ze světa, který takovými zákony opovrhuje.“ Klarisa rozhorleně zakoulela očima. „A to už mi předtím vyčítali, že jako prvního manžela jsem si zvolila kreneva. Copak můžu za to, že krátce po mé svatbě se Siorem došlo v tenerisském systému k převratu? Můžu já za to, že sahíjinové krenevy zlikvidovali? Ó, byly tu dokonce tlaky, ze strany mých příbuzných, abych se se Siorem rozvedla a poslala jej Tyneonovi svázaného v úhledném balíčku.“ Klarisa zablýskala očima a vzpurně pohodila hlavou. „A to jsem tedy řekla: Ne! Ostatně, už jsme měli spolu syna. Jak bych mu to vysvětlila?“

Janis na Klarisu fascinovaně hleděl. Sakra, ta ženská sice lže, krade a podvádí, ale přesto má něco do sebe. „Jste statečná osoba, madam,“ poznamenal uctivě.

Klarisa si skromně povzdechla. „Děkuji, sire. Takže jsem měla rázem dva manžely, a ani jednoho mí poddaní nepřijali dobře. Abych tu nevoli vykompenzovala, rozhodla jsem se provdat potřetí a úmyslně jsem si vyvolila Hasiriana, muže natolik úctyhodného a tak typicky robustuanského a nezáživného, že už to víc nebylo možné.“

„Vraťme se prosím ještě k princi Rikkasonovi, Veličenstvo.“ Janis rychle přeskočil k jinému tématu, protože královnina zmínka o Hasirianově nezáživnosti jej poněkud uvedla do rozpaků. „Kromě toho, že měl svérázné politické názory, čím se ještě zabýval?“

Klarisa zkřivila rty, jako by jí to, co plánovala říct, příliš nešlo pod nos: „Sportem. Hlavně sportem. Byl šampion v odpalovaném krabiolu, hrál dohomon, pravidelně se účastnil zápasnického turnaje na Riiberionu, závodil v kluzácích stejně jako Sior. Ti dva byli v tomto ohledu nenapravidelní. Vlastně až po svatbě jsem si uvědomila, že ani jeden z nich nemá vztah ke kultuře. Když jsem chtěla, aby mě doprovodili do muzea nebo na výstavu, házeli si Sior s Rikkem kostkou. A šel se mnou ten, který prohrál!“ Dotčeně si odfoukla. „Darmo mluvit. A myslíte, že Hasirian byl lepší trefa? Ne! Tomu zase leží v hlavě hustota zalesnění a hospodaření s vodou v krajině. Tsss.“

„A kromě sportu dělal Rikkason co?“ nedal pokoj Janis.

Klarisa pokývala váhavě hlavou. „Byl hlavním velitelem armády a zodpovídal se jenom mně. To aspoň trochu hojilo jeho dračí ego. Jinak tu jako cizinec a muž mnoho dělat nemohl, protože by to místní nepřijali. Nepřicházelo v úvahu, že by působil v politice, kultuře nebo školství. Nějak se ale bavit musel. Tudíž předsedal komisi pro mužské bojové sporty, čímž zlobil mou sestru Jadvinu. Ona je zarytá zastánkyně tradičního uspořádání, chápete. Nemá ráda, když se muži samostatně organizují. Tvrdí, že pak dělají neplechu. Ale Rikk si to užíval a dokonce ji provokoval. Vždycky, když se chystal na schůzi, nezapomněl se švagrové pochlubit, co budou řešit. Je fakt, že když už měl nějakou povinnost, bral ji se vší vážností. Dokonce i Hasirian si jej dobíral. Říkal, že on chodí všude načas, zatímco Rikkason je tak zanícený pro věc, že chodí s půlhodinovým předstihem.“ Klarisa pokrčila rameny a drásavě si povzdechla. „Vážně mi ten divočák bude chybět… Nejdřív Sior a teď on. Nu, co se stalo, stalo se. Rikk je pryč, pohár také. Vlastně si myslím, že tady už nic více nezjistíte… Na vašem místě bych se na to vykašlala a místo nicnepřinášejícího šmejdění, bych si užila robustuanské pohostinnosti.“

Trsuah shrábnul pergamenové ruličky na jednu hromadu a tázavě se na Janise podíval.

Janis se přinutil odvrátit své myšlenky od pochybností, které v něm královnina výpověď vyvolala, a zaměřil se na praktickou stránku věci. „Nejspíš máte pravdu, madam,“ řekl uctivě. „Ale společně s vaším manželem tu zemřeli naši dva kolegové. Snad chápete, že jsme povinni se tu alespoň porozhlédnout, aby byli nadřízení spokojení. Než budeme s prací hotovi, hodně by pomohlo, kdybyste nám poskytla přehled svých denních aktivit. V rámci našeho šetření musíme prověřit nejen vaše poddané, ale i cizince, co tu pobývají dlouhodobě…“

Klarisa se na Janise zářivě usmála a luskla prsty. Zelená kniha ze stolu jí přistála na klíně. „Toto,“ řekla a poklepala na vazbu, „je můj itinerář na devadesát dní dopředu. Nechala jsem jeden exemplář vytisknout speciálně pro vás, pánové. Najdete tam, v jaký čas mám kde být. Až na výjimky ten rozpis dodržuji. Dočtete se tam, že každé dopoledne trávím tady ve svých pokojích. Třetí a šestý den v týdnu tu přijímám soukromé návštěvy, ta další dopoledne se věnuji garderobě nebo bádání v archívu. Ven vycházím až na oběd. Pak obvykle několik hodin pracuji. Zasedám v radě, přijímám vyslance, navštěvuji nejrůznější společenské akce. V podvečer většinou chodím za kulturou, nebo přichází kultura za mnou jako právě dnes. Večeřím buď tady v paláci nebo venku. Potom chodím na procházku do obory, scházím se s dvořany, nebo pořádám plesy.“ Zapíchla prst do vzduchu, aby zvýraznila význam řečeného: „Samozřejmě budu poctěna, když mě na obědy, večeře i na kulturní akce budete doprovázet tak často, jak uznáte za vhodné.“ Pohodila hlavou k velkým ozdobně vyřezávaným hodinám v rohu pokoje a s pečlivě nastavenou maskou vlídné hostitelky se na agenty usmála. „Do večeře nám zbývá ještě chvilka. Vy jste se už ptali dost. Teď se budu ptát já. Netušila jsem, že Aliance loví agenty i mezi kavany.“ Vystrčila bradu a ukazovákem s fialově namalovaným nehtem si zaťukala na rty. „Chci tím říct, že vaše rasa je tak mírumilovná a poeticky zaměřená… 

Prostě mě překvapuje, že bytosti těsně spjaté s Kavanem jsou vůbec ochotné mít co do činění s pistolemi a noži a výbušninami. Vždycky jsem si myslela, že všechna ta hudba, které jste během života vystaveni, vás tvaruje ke zjemnělosti a jisté submisivitě.“ Neklidně se ošila, přičemž se korunka uhnízděná ve vlasech na temeni povážlivě zakymácela. „Neznamená to, že jste poněkud váhavější, když přijde na otevřený konflikt?“

Janis potlačil jízlivou grimasu a naopak se uctivě uklonil. Ta ženská jim nepokrytě naznačuje, že je vidí jako dva neškodné kašpary. Chce kašpary, má je mít. „Jsme mírumilovná rasa, madam,“ řekl dotčeně. „Místo otevřených konfrontací si libujeme spíše v intrikách a diverzích. S tím souvisí i skutečnost, že jako agenti Aliance nejsme tak špatní.“

Královna blahosklonně našpulila rty. „Přiznávám, že mi vaše angažmá připadá poněkud nezvyklé,“ poznamenala a podle napětí v jejím hlase snad poprvé dala najevo známku nervozity. „Nu dobrá,“ zamručela. „Budu věřit, že sir Tanasi ví, co dělá, když poslal právě vás.“ Zhluboka si povzdechla, jako kdyby byla ráda, že má to nepříjemné téma za sebou. Jako mávnutím kouzelného proutku se do její tváře vrátil diblíkovský výraz: „A teď mi povězte, jaký dojem na vás udělal dnešní interpret. Takové zpracování Mo-Sendoria jste ještě neslyšeli, že? Ta dynamika a vášeň. Připouštím, že horlivým zastáncům konzervativního přístupu to může připadat poněkud frivolní…“

První narážka na umění a už to vypadá na průšvih. Janis se úpěnlivě podíval na Trsuaha, který vzhledem k svému věku přece jen něco sem tam pochytil od svého stvořitele Rawanta a později od sahíjinů, kterým sloužil. Ale Trsuah se jen hrozivě mračil, což dělal pokaždé, když si nevěděl rady. Co se dá dělat? Kdyby jen tak přiznali, že tomu nerozumějí, všechnu královninu náklonnost, byť byla jakkoliv přestíraná, by rázem ztratili. A dělat ze sebe znalce před někým, kdo se v tom oboru vyzná, by bylo ještě horší. Janis se tedy rozhodl vyřešit to po svém: „Asi bude lepší, madam,“ pronesl mrtvolným tónem, „když se vám hned zpočátku přiznáme. Můj koleda Kenis ani já o hudbě nevíme skoro nic.“

Trsuah zaraženě zaťal čelist a královna skepticky nakrčila čelo.

„To, co vám povím,“ prohlásil ponuře, „je opravdu přísně tajné.“ 

Královnina podezíravá grimasa ho přiměla, aby se v křesle narovnal. „Ale vzhledem k nutnosti nastolení důvěry mezi námi, mi nezbývá, než vyložit karty na stůl.“ Přímo cítil, jak ho Trsuah probodává očima. Odhodlaně se naklonil nad stolní desku, aby byl královně o něco blíž. „Musíte mi přísahat, madam, že o tom, co vám povím, budete do nejdelší smrti mlčet, protože jde o jedno z nejpřísněji střežených tajemství v Metaprostoru. Dokonce ani někteří naši nadřízení v Alianci o něm nevědí. A upozorňuji vás, že kdybyste se o tom zmínila na Kavanu, budou vás pokládat za blázna…“

Královna vykulila oči. „Opravdu? Nu dobrá, přísahám, že o tom, co mi povíte, pomlčím. Oč tedy jde?“

„Jsme příslušníci tajné sekty Tesivelitů,“ pokračoval smrtelně vážným tónem Janis. „Je pravda, že nás Aliance rekrutovala na Kavanu. Ale nežili jsme na dvoře žádné ze čtyř známých královen, ale u té páté.“

„Co-že?“ štěkla Klarisa.

Janis se zatvářil provinile. „Ach ano,“ vydechl. „To, co se po celá staletí o kavanském pantheonu jen šušká, je pravda. 

 

Legendární pátá královna skutečně existuje. To ona je skutečnou paní Kavanu a ty čtyři veřejně známé královny jsou její poddané.“ Janis se zarazil a obezřetně se rozhlédl po salonu, jako kdyby se ujišťoval, že se nikdo neskrývá v koutě. „Bohyně Tesivel, matka těch ostatních, žije v odloučení, v paláci v propasti Nohumua.“

„Ale proč?“ otázala se zajíkavě Klarisa.

Janis si důležitě vydechl. „Protože se nemůže vyrovnat se svým hendikepem. Určitě jste, Veličentvo, studovala vahanské bohy. Víte, že nadobro zmizeli dávno před genocidou netrebů. Ale ještě když byli v plné síle, byla s nimi naše vzácná paní, bohyně Tesivel, v důvěrném kontaktu. Dokonce se účastnila jejich pokusů. A při jednou takovém experimentu došlo k nehodě, následkem čehož naše paní ztratila hudební sluch. Jistě si dokážete představit co je to za tragédii pro někoho, kdo doposud hudbou žil. Na hudbu úplně zanevřela a stáhla se do ústraní. Náš svět zůstal bez vůdce. Tesivel rezignovala na všechno. Dokonce ani neurčila, která z jejích dcer má přebrat žezlo. Tak se toho chopily všechny čtyři. Každá se prohlásila královnou, každá založila vlastní dvůr. Výsledkem jsou chronické zmatky a sváry. Jsou to dva tisíce let, co se naše paní ze své deprese probrala. Zjistila, že zatímco byla mimo, význam Kavanu v Metaprostoru se zvýšil. Náš svět se stal střediskem hudebního umění, opěvovaným místem slavných festivalů, pozorně sledovaným střediskem společenského života. 

Současně s pozorností zvenčí se navýšila síla kavanských bohyň, jejích dcer. Došlo k tomu paradoxně i díky tomu, že mezi sebou královny soupeřily, každá z nich podporovala jiné umělce a jiný typ hudby. Tesivel pochopila, že věci už zašly příliš daleko a že nemůže, aniž by tím ublížila věhlasu svého světa, jednu dceru upřednostnit na úkor ostatních. Tak založila naši sektu a dala jí za úkol spory, které mezi královnami panují, průběžně urovnávat a likvidovat osoby, které se snaží vyvolávat mezi sestrami napětí. Proto se my, příslušníci sekty Tesivelitů, soustředíme na jiné věci než na hudbu. Její provozování je v Nohunua dokonce zakázáno. Většinu života trávíme v klášteře, kde v přísné askezi a pečlivém soustředění rozvíjíme dovednosti bojových umění konvenčních i magických, studujeme taktiku a strategii. Naše působení a naše intervence na vnějším Kavanu jsou skryté, zejména proto, abychom neodradili posluchače z ciziny, s jejichž odlivem by došlo k oslabení všech našich královen.“

„Ach tak,“ vydechla roztržitě královna. „Konečně to chápu. Teď si vzpomínám, že jsem o Tesivel a tom jejím zatrpknutí kdysi cosi četla. Připadalo mi to jako báje. A bác ho! Ona je to pravda!“

„Už vám nepřipadá tolik divné, že Aliance poslala právě nás, že?“ ujistil se Janis spokojený, že se Klarisa na háček chytila. V hlavě mu samým soustředěním, aby se v těch nesmyslech nezamotal, hučelo jako v úle.

„Vlastně je to docela mazané,“ přisvědčila zaníceně Klarisa. Její oči zářily obnoveným zájmem. „Všichni na Robustue vás budou pokládat za neškodné hudebníky, zatímco ve skutečnosti jste vycvičení dravci.“